Tou nejznámější složkou polské armády je bezesporu její jízda. Již několik staletí se těší nehynoucí oblibě a úctě mezi umělci a jejich publikem, vojenskými historiky a také hráči všech typů her. Její tradice sahá až do 15. století a navzdory technologickým změnám se udržela až prakticky do čtyřicátých let století dvacátého.
Svou nezanedbatelnou roli sehrálo jezdectvo i za války se sověty, která se vyznačovala zejména manévrováním na obrovských prostorech východní Evropy. Proměnlivé a hlavně rozlehlé bojiště přímo vyžadovalo, aby se na něm objevily jízdní jednotky, neboť tomu, kdo je měl, dávaly velikou výhodu nad protivníkem.
Dalo by se proto předpokládat, že jízdní jednotky vznikajícího polského státu budou představovat elitu armády – pro vedení bojových operací proti bolševikům byly totiž nepostradatelné. Dobové prameny však malují velmi odlišný obraz, na kterém huláni, dragouni a další druhy polské jízdy připomínají spíše stereotypní vyobrazení svých sovětských protivníků.
Jedním z těchto pramenů jsou paměti polského důstojníka Juliusze Rómmela, které vydal při příležitosti desetiletého výročí bojů 1. jízdní divize na Ukrajině. Popisuje v nich bojovou cestu své jednotky nejprve na velkém ústupu a posléze i v útočných operacích, které se odehrávaly na jižní frontě války s bolševiky.
Své memoáry cílil na své současníky, kteří si podle něj jen málo všímali vlastní zkušenosti z jízdního boje, a inspiraci hledali na zcela jiných válčištích. Rómmel, který se s tímto stavem odmítal smířit, proto sepsal své vzpomínky a vydal je knižně.
Zajímavostí je, že roku 1933 vyšly i česky, a to s podobným záměrem – důstojníci československé armády v nich měli najít cenné poznatky k tomu jak vypadá moderní boj v sedle. Dalším cílem vydavatelů českého překladu bylo posílit sympatie vůči slovanskému národu, který považovali za přirozeného spojence v boji o střední Evropu.[1]
Stížnosti polského důstojníka
Na co si však Rómmel stěžoval nejvíce? Zvláště při formování 1. jízdní divize to byl zejména nedostatek materiálu. Nedostávalo se zejména uniforem ani munice. Situace ale nebyla dobrá ani s ohledem na zdravotnictví: v souvislosti se závěrečnými boji na Ukrajině lamentuje, že jeho jednotky nemají prostředky k evakuaci raněných a že je málo obvazišť.
Situace nebyla lepší ani v oblasti lidských sil. Rómmelovi muži nastupovali do boje bez pořádného výcviku – paradoxně největším problémem byly nedostatečné jezdecké dovednosti. Ty se projevily hned v prvních dnech cesty na frontu, protože vojáci nebyli zvyklí na dlouhé jízdní přesuny, a tak zbytečně unavovali koně a v proudu se vytvářely rozestupy a harmoniky. Rómmel velmi kriticky hodnotil také bojeschopnost bývalých německých jednotek, protože jejich muži větší část války skončili jako tzv. „Fussuhlanen“, kteří bojovali pěšky.
Další Rómmelova stížnost míří na pomalou práci nadřízených štábů a neschopnost těch nižších, které musí neustále kontrolovat. Bez dalších memoárů a hlavně štábních pramenů je však tuto kritiku obtížné doložit. Rómmel se jejím prostřednictvím možná pokoušel zpětně obhajovat své velitelské postupy, které byly poměrně neotřelé: do útoku nastupoval až příliš často bez dostatečného průzkumu. Možné je však i to, že za kritikou ostatních velitelů stál jeho osobní pocit nadřazenosti.
Zajímavostí, nad kterou si také posteskl, je i nezkušenost důstojníků francouzské mise, kteří mu byli přiděleni jako poradci. Francouzi, zvyklí na podmínky západní fronty se museli dlouho učit jak probíhá boj mobilních armád ve východní Evropě a Rómmel jim musel trpělivě vysvětlovat, že Buďonného logistika vůbec neodpovídá tomu, na co jsou zvyklí ze západu.
Rómmel však nerozuměl ještě jedné věci: podivoval se nad tím, jak je možné, že nepřítel na severní frontě postupuje k Varšavě, když se na jižní frontě bijí Poláci tak dobře...
---
[1] RÓMMEL, Julius, 1933. Polsko v boji se sověty. Praha: Svaz čs. rotmistrů.
Obrázek je v public domain na Polona.pl
