Německý těžký bombardovací letoun - prototyp
doba vzniku 1918
V průběhu První světové války sloužily vzducholodě jako rané strategické bombardéry, které se zaměřovaly na velké cíle jako například Londýn, než je nahradila vyvíjející se letadla těžší než vzduch schopná nést větší pumový náklad, jako byl například ruský Ilja Muromec vyráběný od roku 1913. Letadla byla zpočátku pro strategické bombardování méně efektivní a používána hlavně pro průzkum a taktické letecké operace, ale jejich schopnosti se postupně zlepšovaly.
Mezi "nejlepší" bombardéry První světové války by patřily stroje jako Gotha G.IV a Handley Page Type O, které patřily k prvním opravdu těžkým bombardérům určeným k útokům na vzdálené cíle, a také Farman F.50, který se sice primárně používal jako torpédový letoun, ale i k bombardování. Žádný z nich nebyl dokonalý, ale v kontextu svého období představovaly vrchol bombardovací techniky. Tyto bombardéry byly průkopníky v použití letadel k útokům na strategické cíle, a i když dnes působí archaicky, v době svého vzniku představovaly významný posun v letecké a vojenské technologii.
Těžký bombardér z konce První světové války, obvykle unesl 3 až 5 pum, jejichž celková hmotnost se pohybovala v rozmezí 200 až 1.000 kilogramů v závislosti na velikosti bomby a typu letadla a zvoleného cíle. Bombardéry té doby se zaměřovaly na menší počet větších bomb nebo menších bomb s nižší hmotností, spíše než na desítky či stovky malých pum. Německá Gotha G.V mohla nést i jednu extra těžkou 1.000 kg pumu, nebo větší počet pum o hmotnosti do 300 kg. Britský Handley Page O/400 byl schopen nést pumový náklad do 1.200 kg, které byly v pumovnici rozdělené do dvou oddělených pumovnic. Dolet těžkých bombardérů První světové války byl velmi omezený, v řádu stovek kilometrů, a závisel na konkrétním typu letadla a jeho nákladu bomb. Zatímco střední bombardéry mohly dosáhnout doletu kolem 1.000 km, těžší stroje s velkým nákladem měly dolet často pod 500 km. Dostup se typicky pohyboval v rozmezí 2.000 až 3.000 metrů, přičemž modernější stroje mohly dosáhnout maximálně kolem 3.500 metrů. V porovnání s pozdějšími érami, jako byl konec Druhé světové války, kde těžké bombardéry létaly ve výšce přes 7.000 metrů, byl jejich dostup za První světové války velmi nízký a závisel na motorech a konstrukci s nízkým výkonem.
Těžké bombardéry byly v První světové válce v podstatě "létajícími zbraňovými sklady". Byly navrženy k přímým útokům na nepřátelské pozemní cíle, proto byla jejich výzbroj zaměřena na bombové útoky a hlavní náklad tak byl pumový náklad. Klíčové pro přežití v nepřátelském vzdušném prostoru byla schopnost odvracet útoky stíhaček, proto byly důležité i kulomety umístěné po celém letadle s možností kontrolovat všechny prostory kolem bombardéru.
Schütte-Lanz G.III
Německá společnost Schütte-Lanz se již před Velkou válkou zaměřovala především na stavbu vzducholodí, ale již v roce 1914 si její konstruktéři odskočili ke stavbě letadel. V následujících letech se pokoušeli, a musím hned na začátku říct že neúspěšně, prosadit se i v tomto oboru. Vedle řady průzkumných a stíhacích letounů se pokoušeli v Schütte-Lanz zkonstruovat i bombardovací stroje. V roce 1915 to byl model G.I, který byl něco mezi bombardérem a experimentálním strojem s dvojicí motorů v tlačné verzi. Po nehodě se pokračovalo na nástupci G.II, který ale nikdy nepřekročil projektovou fázi. V roce 1918 se konstruktéři Schütte-Lanz vrátili k projektu těžkého vícemotorového bombardéru. Tentokráte se rozhodli jít cestou zvýšení plochy křídel a tím zvýšení nosnosti přidáním třetího křídla. Vznikl tak jeden z největších německých bombardérů Velké války s rozpětím téměř 25 metrů, jediný trojplošník svého druhu označený Idfliegu s písmenem „G“, neboli dvoumotorový.
Návrh konstrukce bombardéru pocházel z pera společnosti Schütte-Lanz, ale vlastní stavbou prototypu byla pověřená firma LVG (Luftverkehrsgesellschaft m.b.H.) se sídlem v Berlíně-Johannisthalu, která v roce 1912 začala stavět letadla typu Farman. Během Velké války společnost postavila řadu průzkumných a lehkých bombardovacích dvouplošníků. Například jeden z náletů na Londýn z roku 1916 byl proveden na strojích LVG C.IV, které svůj smrtící náklad vyklopily na londýnské nádraží Victoria. Jen pro úplnost dodávám, že při svém návratu byli útočníci sestřelení francouzskou protiletadlovou obranou.
Prototyp byl postaven koncem roku 1918 s tím, že se jednalo o velký tříplošník s velkým počtem mezikřídelních vzpěr, přičemž horní křídlo bylo vždy o něco širší než křídlo pod ním. Tudíž boční vzpěry byly umístěné šikmo směrem ven v horních částech. Plátnem potažená křídla byla rovná téměř bez náznaku tvaru šípu. O pohon se starala dvojice šestiválcových řadových motorů Maybach Mb.IV o výkonu 183 kW (245 k) každý. Motory byly namontovány ve vnitřním prostoru mezi křídly co nejblíže k trupu s ohledem na pohyb vrtulí. Jednalo se o standardní tažnou verzi umístění. Prostřední křídlo bylo napojeno na plně kapotované motory a následně na trup. Zadní křídlo zdvojené (dvouplošné) a používalo dvě poměrně nízké směrovky pro zlepšení střeleckého úhlu. Zřejmě i střední část zadních ploch mohla být směrovkou, nebo pevnou zadní částí trupu. Vytvářelo tak dojem krabice. Velmi široký podvozek používal zdvojená kola na každé poloose, napojení na trup a spodní část křídel v místech motorů bylo provedeno opět vzpěrami. Zadní část podvozku byla tvořená mohutnou ostruhou. Zřejmě byla částečně odpružená pro tlumení nárazů těžkého stroje. Samotný trup byl kruhového průřezu a potažen překližkou či dýhou.
Posádka byla zřejmě tří až čtyřčlenná. První člen seděl v palebném postu přímo na přídi, kde v otevřeném střelišti ovládal jeden kulomet Parabellum MG14 s teoretickou kadencí střelby 6000-700 ran za minutu. Další člen ovládal opět otevřené střeliště za křídly na hřbetu trupu. Tento člen měl také možnost ovládat kulomet ve spodní části trupu přes výstřelový kanál. Pilot nebo dva piloti měli své pozice mezi prvním a druhým střelcem. Vzhledem k velikosti letounu předpokládám, že řízení muselo být prováděno dvojicí pilotů. Jaká byla možnost přepravy pumového náklad netuším, ale jen odhaduji, že bude odpovídat tehdejšímu standardu, tj. do 1.000 kg.
Bombardér se dostal do vzduchu zřejmě až krátce před uzavřením válečného příměří. Projekt byl následně zřejmě z ekonomických důvodů zrušen. Poválečná doba hledala úspory na odstraňování obrovských válečných škod a nezbývali prostředky na vývoj případné civilní verze letounu. Vojenský vývoj v důsledků válečných reparací, nepřipadal v úvahu.
Technická specifikace – SCHUTTE-LANZ G.III
První vzlet: 1918
Posádka:
Délka: 10,25 m
Výška: 3,9 m
Rozpětí křídel horní: 24,6 m
Rozpětí křídel dolní:
Plocha křídel: 115 m2
Prázdná hmotnost: 2.960 kg
Užitečné zatížení:
Vzletová hmotnost: 4.100 kg
Pumový náklad: předpokládaný do 1.000 kg
Pohonná jednotka: 2x šestiválcový vodou chlazený řadový motor Maybach Mb.IV
Výkon pohonné jednotky: 183 kW (245 k)
Poměr výkonu/hmotnost:
Zatížení křídla:
Vrtule: dřevěná dvoulistá s pevným stoupáním
Rychlost maximální: 130 km/h
Dolet: 5,5 hodiny
Dostup: min. 3.000 m
Doba výstupu: 3.000 m za 20 minut
Zásoba paliva a maziva:
Výzbroj: 3x kulomet Parabellum MG14 v otevřených střelištích
Postaveno strojů: 1 ks prototyp
Zdroj:
www.airwar.ru
de-academic.com
www.wikipedia.org
https://flyingmachines.ru/
LVG G.III | Military Wiki | Fandom
.
