Příběh jižanské přepadové lodě Sumter
Americká občanská válka známá jako válka Severu proti Jihu sice začala v r. 1861 útokem na pevnost Fort Sumter, ale její příčiny můžeme vysledovat daleko do minulosti jelikož vyhlášením nezávislosti Spojených států amerických vznikl státní útvar zahrnující subjekty s odlišnou hospodářskou základnou. Zatímco v severních oblastech došlo k rychlému rozvoji obchodu a průmyslu vyžadujícího volný pohyb pracovních sil, základ ekonomiky jižních států představovaly plantáže závislé na práci černých otroků. Vzniklé rozpory se zpočátku vůdcům znesvářených frakcí dařilo z pragmatických důvodů překonávat, ale během první poloviny 19. století vůle ke kompromisům slábla, a koncem padesátých let už stála Unie na pokraji rozpadu. O změnu uspořádání usilovaly zejména severní státy, což vedlo k nárůstu odstředivých tendencí v jižních oblastech, kde naopak převládala snaha o zachování stávajících poměrů. Spory gradovaly během vyhrocené kampaně před prezidentskými volbami v roce 1860, a jakmile se vítězem stal republikánský kandidát Abraham Lincoln, hlasy burcující pravověrné Jižany do boje za obranu svatých práv a tradičního životního stylu, už nešlo ignorovat. V čele šiku nespokojenců stanula Jižní Karolína, která z rozhodnutí zdejšího zákonodárného sboru vystoupila 18. prosince 1860 z Unie, načež jejího příkladu následovalo dalších deset otrokářských států, takže 4. února následujícího roku mohli jejich představitelé slavnostně vyhlásit vznik Konfederovaných států amerických s hlavním městem Richmondem.
Zatímco patrioté na Jihu bouřlivě slavili vznik vlastního státu, Washington tento akt neuznal a Lincoln hodlal udržet celistvost USA i za cenu ozbrojeného konfliktu, třebaže k použití síly jako první sáhli Jižané, když jejich dělostřelectvo u Charlestonu zahnalo 9. ledna 1861 parník STAR OF WEST pokoušející se posádce unionistické pevnosti dopravit zásoby, načež 12. dubna generál Beaureagard zavelel k útoku na Fort Sumter a nejničivější válka v americké historii propukla plnou silou.
- GideonWellesPortrait.jpg (11.13 KiB) Zobrazeno 2644 x
Na souši v prvních měsících vítězily armády Konfederace, avšak na moři měla Unie od počátku převahu. V jejím námořnictvu totiž v březnu 1861 sloužilo 42 jednotek, zatímco Jižané mohli bojeschopné lodě takříkajíc spočítat na prstech jedné ruky. A přitom pro ně bylo silné loďstvo životně důležité, neboť potřebovali zajisti nejenom obranu pobřeží dlouhého 2200 námořních mil, ale i spojení s Evropou, odkud - výměnou za tabák, cukrovou třtinu a zejména bavlnu - proudily zbraně a další produkty udržující v chodu jižanskou válečnou mašinerii.
To si uvědomovali i ve Washingtonu, takže prezident Lincoln 19. dubna 1861 vyhlásil blokádu nepřátelského pobřeží. Realizaci plánu Anaconda pověřil sekretáře námořnictva Gideona Wellese, a protože regulérní válečné lodě mohly zajistit pouze střežení nejdůležitějších přístavů, vláda pro vojenské účely zakoupila a pronajala řadu civilních plavidel, jež následně vyzbrojila a zařadila do služby, čímž se do konce roku 1861 zvýšil početní stav floty na 264 lodí. Plán Anaconda se díky tomu podařilo uskutečnit a blokáda začala postupně rdousit nepřátelskou ekonomiku, přesně podle Lincolnova záměru.
Naproti tomu Konfederace musela válečné námořnictvo budovat od nuly, přičemž se potýkala s řadou problémů. Otrokářské státy sice tvořily souvislý a rozsáhlý útvar s devíti milióny obyvatel, zato takřka postrádaly těžký průmysl nutný k vydržování armády a loďstva. Na Jihu působilo pouze 18 026 průmyslových podniků (na Severu 110 274), z nichž největší byly železárny v Atlantě a Richmondu. Na druhou stranu se zde chovala polovina veškerého hovězího dobytka a koní, zatímco podíl mul a mezků činil dokonce 90 %.
- anaconda.jpg (22.46 KiB) Zobrazeno 2644 x
Z tohoto výčtu je patrné, že ekonomiku Jihu udržovalo nad vodou zemědělství reprezentované zejména pěstiteli bavlny, která představovala surovinu strategického významu a její podíl na americkém exportu v předválečných časech přesahoval 50 %. Bavlna se na území USA pěstovala už od konce 16. století, ale masivně se rozšířila teprve poté, co Eli Whitney v roce 1793 zkonstruoval stroj na čištění surové bavlny, což znamenalo prudké navýšení poptávky. Majitelé plantáží vycítili příležitost a začali se ve velkém věnovat pěstování této plodiny, pročež se Jihu přezdívalo „království bavlny“. Surová bavlna se prodávala v balících zvaných žoky, podle nichž se počítala výše sklizně (v roce 1792 zhruba 6000 žoků, kdežto v roce 1859 již 4,3 miliónů), přičemž hlavního odběratele představovala Velká Británie.
Naopak, většina průmyslových výrobků pocházela z Evropy, a k jejich přepravě bylo nyní nutné provozovat flotilu obchodních plavidel střežených válečnými loděmi. Pravda, zbraně a válečný materiál teoreticky mohli Jižané dopravovat i po souši mimo dosah seveřanského loďstva, ale v sousedním Mexiku rovněž zuřila občanská válka, takže zbývala pouze námořní cesta. A protože chabá průmyslová základna znemožňovala vybudování silné floty, vsadili v Richmondu na tzv. lamače blokády, což byla buďto nenápadná plavidla, jež se pod rouškou tmy proplétala mezi hlídkujícími loděmi, a nebo speciální rychlé parníky stavěné v Británii.
Díky tomu proudily žoky bavlny na blízké Bahamské či Bermudské ostrovy, odkud je Britové ve vlastní režii přepravovali přes Atlantik, kde na ně netrpělivě čekali majitelé textilních továren. Později však Seveřané na nejexponovanějších úsecích nepřátelského pobřeží zřídili dvě až tři hlídkové linie a blokáda se stala takřka neprodyšnou, což do r. 1865 vedlo ke ztrátě 1504 podloudnických lodí.
- CSSRobertELee.jpg (9.25 KiB) Zobrazeno 2644 x
Do té doby než blokáda ochromila obchod mezi Konfederací a Evropou, se však na dovozu válečného materiálu a zejména luxusního spotřebního zboží, daly vydělat obrovské peníze. Proto přes noc vznikaly společností jako kupříkladu Anglo-Confederate Trading Company, které tuto výměnu zprostředkovávaly a díky fantastickým maržím se náklady na pořízení lamače blokády vrátily už po dvou úspěšných plavbách. Jejich provozování zajišťovali především soukromé osoby, ale i vláda Konfederace vlastnila parníky FINGAL, ROBERT LEE, COLUMBIA, MERIMACK a LADY DAVIS, které dodávaly na mezinárodní trhy bavlnu a při zpáteční plavbě vozily zbraně a munici, přičemž nejslavnějším lamačem blokády se stal ROBERT LEE, který vyvezl bavlnu za 2 milióny dolarů.
Tento černý trh by samozřejmě nemohl fungovat bez tiché podpory, kterou Jihu poskytovaly vlády evropských zemí, a v Richmondu dokonce doufali, že Londýn s Paříží podpoří Konfederaci vojensky. Císař Napoleon III. se totiž chystal k intervenci v Mexiku, a bylo v jeho zájmu nepřipustit znovuobnovení jednoty Spojených států amerických, které by se proti jeho plánům nepochybně postavily. Největší naděje však Jižané vkládali do pomoci Albionu, jehož politická reprezentace měla řadu důvodů usilovat o rozbití USA, přičemž mnoho zdejších aristokratů sympatizovalo s Konfederací už jen z toho prostého důvodu, že jižanský plantážník jim byl okázalým životním stylem bližší než seveřanský podnikatel.
Prezident Konfederace Jefferson Davis spoléhal hlavně na skutečnost, že 85 % bavlny vykládané před válkou v britských přístavech pocházelo z jižanských plantáží, takže hrozba vývozního embarga mohla přiklonit misky vah na stranu Konfederace, neboť britský průmysl kvůli nedostatku bavlny prožíval hlubokou krizi a ulicemi Manchesteru a dalších měst se protloukaly armády nezaměstnaných. Tyto kalkulace se nakonec ukázaly jako liché, ale Británie a Francie alespoň uznaly Konfederaci za bojující stranu a přislíbily diplomatickou a finanční podporu.
V tomto směru byla agilní především vláda Jejího Veličenstva královny Viktorie, která prostřednictvím zdejších bank poskytla Richmondu úvěr ve výši tří miliónů liber šterlinků, dodávala Jihu zbraně a demonstrativně posilovala posádky v Kanadě, přičemž britské lodě často narušovaly blokádu jižanských přístavů. Důvodem pro tuto podporu však primárně nebyly sympatie ke Konfederaci ani snaha obnovit dodávky bavlny, ale především vítaná příležitost, kterak oslabit sílící Spojené státy, jež se stávaly mocností schopnou ovlivňovat politiku i mimo domovský kontinent a hlavně představovaly nepříjemného konkurenta, jenž čile expandoval na zahraniční trhy.
Vlády Francie a Británie rovněž bez uzardění umožnily zdejším loďařům přijímat zakázky na stavbu jižanských válečných lodí. Pravda, tyto kontrakty zadavatelé kamuflovali jako objednávky obchodních plavidel pro zahraniční rejdaře, protože vyhlášená neutralita znemožňovala prodej válečných lodí znesvářeným stranám, přičemž britský zákon z r. 1819 zakazoval i vyzbrojování civilních lodí ve zdejších přístavech. Jenomže skuteční majitelé i účel stavby byly známé nejenom vlastníkům zainteresovaných loděnic, ale i agentům Unie, kteří se marně domáhali jejich zabavení.
Situace se změnila teprve ve chvíli, kdy se válečná štěstěna přiklonila na stranu Severu, načež se vlády obou mocností od svého dosavadního chráněnce odvrátily a mnohé rozestavěné a zaplacené jednotky zrekvírovaly a odprodaly zahraničním zájemcům. Mezitím ovšem válečné loďstvo Konfederace získalo několik lodí, které se řadí mezi korzárské legendy, přičemž samotná ALABAMA zadržela 67 obchodních plavidel.
Než se rozběhla stavba přepadových lodí v zahraničí, sázeli Jižané především na iniciativu soukromých osob. Prezident Davis proto už 17. dubna 1861 nabídl vydání korzárského listu každému zájemci, jenž byl ochoten prohlásit svoji loď za součást jižanské floty a napadat unionistický námořní obchod. Ano, Pařížská konvence z r. 1856 podobné praktiky stavěla mimo zákon, jenomže americká, španělská a mexická vláda jí neratifikovaly, tudíž z pohledu mezinárodního práva nešlo proti Davisovu počínání nic namítat. Lincoln byl ovšem jiného názoru, tudíž nejprve deklaroval zájem USA připojit se k Pařížské konvenci, ale když narazil na nesouhlas jejich signatářů, prohlásil vládu Konfederace za bandu vzbouřenců nezpůsobilých k mezinárodním právním úkonům včetně vydávání korzárských patentů, čímž jejich držitele označil za piráty.
Davis sice otupil ostří této hrozby prohlášením, že za každého oběšeného korzára bude popraven zajatý Seveřan, ale poté, co blokáda znemožnila dopravu ukořistěných lodí do konfederačních přístavů, většina „privatýrů“ usoudila, že dříve respektované korzárské řemeslo ztratilo zlaté dno a raději se věnovala výnosným podloudnickým plavbám, takže námořní sekretář Stephen Mallory musel Richmondu narušitele nepřátelského námořního obchodu obstarat z vlastních zdrojů. A protože jak víme měli Jižané nedostatek válečných lodí, konvertovali k tomuto účelu civilní plavidla.
Jako první upoutaly Malloryho pozornost parníky kotvící v donedávna frekventovaném louisianském přístavu New Orleans, ale pověření důstojníci dospěli k názoru, že se k zamýšleným účelům nehodí. Mezi nejnadějnější kandidáty patřily MARQUES DE LA HABANA (zařazený do Konfederačního námořnictva jako dělový člun) a především zánovní dřevěný paroplachetník HABANA postavený v r. 1859 philadelphskou loděnicí Birely & Lynn pro rejdařství Captain James McConnell´s New Orleans & Havana Line, které jej používalo jako poštovní parník na pravidelné lince mezi New Orleansem a Havanou. Jistě, nebyl to žádný GREAT EASTERN přitahující na přelomu padesátých a šedesátých let zraky odborné i laické veřejnosti, ale mezi cestujícími si během krátké kariéry získal reputaci rychlé a spolehlivé lodě, načež jej v dubnu 1861 odkoupila vláda Konfederace a určila k přestavbě na „commerce raider“.
Na konverzi v New Orleansu dohlížel fregatní kapitán Raphael Semmes, jenž navzdory mínění kolegů tvrdících, že HABANA má k tomuto účelu příliš malou rychlost, ubytovací kapacity a nezávislost plavby, Malloryho přesvědčil o opaku. Velitel budoucího narušitele unionistického námořního obchodu se přestavbu snažil pokud možno urychlit, jelikož věděl, že Welles zařadil New Orleans mezi deset prioritních cílů blokády, tudíž bylo pouze otázkou času, než se u ústí Mississippi objeví nepřátelské válečné lodě. Úpravy spočívaly zejména v odstranění nástaveb včetně prostorů pro pasažéry, a zpevnění paluby, která nyní musela unést lodní děla, ale podstatných změn doznalo i podpalubí a takeláž. Původní stěžně tesaři odstranili a nahradili novými nesoucích oplachtění barkového typu, zatímco dělníci zvětšovali kapacitu důstojnických kajut, námořnických kójí i uhelných jam, a zřizovali sklady munice a střelného prachu.
Postup prací zbrzdilo špatné technické zázemí typické pro celou Konfederaci, takže dělníci dlouho zápolili s výrobou a instalací otočné dělostřelecké platformy a uvedení do služby zdrželo i čekání na větší cisterny na sladkou vodu. Přesto se konverzi podařilo zdárně dokončit a 3. června bývalý HABANA vstoupil do jižanské floty jako CSS SUMTER, přičemž vlastnoručně ušitou vlajku se sedmi hvězdami jeho veliteli slavnostně předala delegace místních dam. Jméno jeho provozovatelé vybrali na počest vítězství u Fort Sumteru a zkratka CSS značila příslušnost k loďstvu Konfederovaných států amerických.
Po dokončení Semmesovy vize a utracení 28 000 dolarů se SUMTER stal elegantním plavidlem s hladkou palubou, nad kterou se vypínaly tři stěžně a jeden komín. Výtlak nejnovější akvizice jižanského válečného námořnictva dosahoval pouhých 472 dlouhých tun, délka trupu nepřekročila 56,07 m, šířku naměřili 9,14 m a střední ponor činil 3,66 m. Pohonnou jednotku představoval parní stroj, přičemž si tento způsob propulze v průběhu první poloviny 19. století postupně získával důvěru rejdařů i admirálů a parou poháněné lodě se nedávno osvědčily během krymské války. Dodala jej firma Neafie, Levy & Co a výkon činil 400 koňských sil, což stačilo k dosažení slušné rychlosti 10 uzlů.
Výkon stroje se pomocí hřídele převáděl na mosaznou lodní vrtuli o průměru 3 m, kterou bylo možné v případě potřeby odpojit a kladkou vyzvednout nad úroveň hladiny, pokud loď plula pouze pod plachtami. Páru vyráběla dvojice kotlů, přičemž největší starostí strojního inženýra M. Freemana bylo zajistit pro věčně hladová topeniště dostatek potravy, jelikož tehdejší parní stroje se vyznačovaly enormní spotřebou. Bunkry na SUMTERU nyní pojaly 114 tun uhlí, což vystačilo zhruba na osm dní plavby, tudíž není divu, že strojníci během korzárské kampaně mnohdy snížili tlak páry na pohotovostní minimum a loď spoléhala na plachetní pohon.
Výzbroj tvořila pětice zepředu nabíjených kanónů s hladkou hlavní, což sice na souboj se standardní válečnou lodí nestačilo, ale k zajímání obchodních plavidel se jednalo o dostatečnou výzbroj. Jedno osmipalcové dělo střílející výbušné projektily dělníci usadili na otočnou platformu v podélné lodní ose, byť o jeho přesné poloze se vedou spory, zatímco ostatní stály na lafetách podél lodních boků. Dodnes s jistotou neznáme jejich ráži, neboť Semmes tvrdí, že se jednalo o 24liberky, kdežto řada pozdějších zdrojů uvádí ráži 32 liber, a stejně se jednotlivé zdroje rozcházejí i ohledně lokality odkud byly do New Orleansu přepravené.
Posádka se rekvírovala především v dobrovolníků najatých přímo na místě a čítala 108 mužů, jelikož se počítalo s vytvářením komand k obsluze zajatých plavidel. Kromě 72 námořníků a příslušného počtu důstojníků nechyběl ani kapitánův osobní otrok (sluha), lékař, plachetní mistr, bocman, oddíl námořní pěchoty a řada dalších specialistů nutných k obsluze paroplachetní válečné lodě. Semmes o svých podřízených v hlášení Mallorymu uvedl: „Mám na palubě posádku výborných mužů, i když mnozí z nich jsou zelenáči a bude nutné, aby podstoupili menší výcvik s děly, aby je spolehlivě ovládali. Budu-li mít dostatek štěstí, abych se dostal na volné moře, můžete se spolehnout, že budu přesně plnit vaše příkazy. To jest způsobit nepřátelskému obchodu co největší škody v co nejkratším čase.“
Důstojníky tvořili většinou spolehliví jižanští patrioti, ale řadoví námořníci projevili v průběhu náročné kampaně sklony k dezercím, na čemž nic nezměnil ani relativně vysoký plat a kořistné vypočítávané z hodnoty zadržených plavidel a jejich nákladu. Dodejme, že po vzniku Konfederace stáli jižanští námořní důstojníci před morálně nelehkou volbou, zda zachovat věrnost Unii, či uposlechnout volání rodné krve. Jejich postoj vystihuje příklad velitele obrněnce MERRIMACK Franklina Buchanana, jenž se nejprve netajil strachem „ze střílení na pruhy a hvězdy“, ale o několik měsíců později už během legendární bitvy u Hampton Roads potopil dvě seveřanské fregaty. Nakonec u 321 mužů převážil pocit loajality k domovským státům, takže Americké námořnictvo opustili a vytvořili základ důstojnického sboru konfederační floty.
Pro 51letého Semmese zvaného pro svůj švihácky zakroucený a pečlivě navoskovaný knír „Old Beeswax“ (Starý vosk) představovalo jmenování kapitánem SUMTERU první velitelské místo od r. 1846, kdy za války s Mexikem během blokády Veracruzu přišel o brigu SOMERS i s většinou posádky. Těsně před občanskou válkou pracoval jako inspektor majákové služby, a byť se vzdělaný a literárně nadaný fregatní kapitán mezi některými kolegy těšil pověsti líného tlučhuby, v nastávající zkoušce ohněm obstál na výbornou. Jeho pravou rukou se stal John McIntoch Kell sloužící u maríny od r. 1841, jenž první bojové zkušenosti také nasbíral za války s Mexikem a v roce 1853 se zúčastnil slavné výpravy komodora Perryho do Země vycházejícího slunce. Za povšimnutí stojí i mladý Richard Armstrong a irský rodák Matthew O´Brien, jenž se do Spojených státu přestěhoval v roce 1841 a po vyhlášení Konfederovaných států amerických se dal do služeb nové vlasti.
Je třeba opět zdůraznit, že v případě zajatí hrozilo posádce SUMTERU obvinění z pirátství, třebaže se jednalo o jednotku vystrojenou konfederační vládou, kterou vedli řádní důstojníci válečného námořnictva, takže jim z logiky věci náležel statut válečného zajatce stejně jako jižanským vojákům bojujícím v šedivých uniformách na pozemních válčištích. Jenomže Lincoln ve svém protipirátském zápalu nehodlal ustoupit, takže když unionisté zajali korzárské lodě JEFFERSON DAVIS a SAVANNAH, stanuly jejich posádky před soudem a nebýt pohrůžky prezidenta Konfederace o odplatě na zajetých Seveřanech, hrozil jim přinejmenším mnohaletý žalář.
