Na konci 19. století se německé císařské námořnictvo dramaticky měnilo a z původně bezvýznamného lokálního loďstva budovalo silné loďstvo, které mohlo působit nejen na Baltském a Severním moři, ale prakticky kdekoliv po celém světě, kde Německo postupně získávalo další koloniální území. V roce 1898 uzavřelo Německo s Čínou nátlakovou dohodu o pronájmu poloostrova Kchai-čžou včetně přístavu Tsingtau. V roce 1900 prosadil kontradmirál von Tirpitz druhý zákon o loďstvu, který de facto znamenal zdvojnásobení počtu jednotek. Zhruba ve stejné době se německá ekonomika posunula na druhou světovou příčku za USA. I díky tomu mohli německé loděnice chrlit jednu válečnou loď za druhou, přesně v duchu slov císaře z roku 1892, kdy prohlásil: „Naše budoucnost leží na vlnách: trojzubec musí být v našich rukou“.
Svou roli za vznik třídy bitevních lodí WITTELSBACH měl i průběh Druhé búrské války z roku 1899. Roayal Navy zabavila německé obchodní lodě plující v jižních mořích kolem Afriky, protože je obviňovali z dodávání zásob a zbraní právě Búrům. Říšské námořnictvo a diplomacie tak utržili notný políček, protože na tento krok nemohlo německé námořnictvo adekvátně reagovat. Dne 14. června 1900 tak von Tirpitz předstoupil před Reichstag a v plamenné řeči znovu požadoval budování silného loďstva.
„K ochraně německého námořního obchodu a kolonií za stávajících podmínek jen jediný prostředek. Německo musí mít bitevní loďstvo tak silné, aby i protivník, jehož námořní moc je největší, spatřoval ve válce nebezpečí, že by mohla jeho světové postavení oslabit“.
V té době již byla třída WITTELSBACH vyprojektovaná a nacházela se jako druhá třída řadových bitevních lodí (první KAISER) ve stavbě v loděnicích. K jejich objednání došlo na základě druhého námořního zákona z roku 1898, který byl součástí plánů von Tirpitze.
Lodě ve třídě:
WITTELSBACH (1899 – 1900 – 1902)
WETTIN (1899 – 1901 – 1902)
ZAHRINGEN (1899 – 1901 – 1902)
SCHWABEN (1900 – 1901 – 1904)
MECKLENBURG (1900 – 1901 – 1903)
O stavbu lodí se podělilo hned několik domácích loděnic. WITTELSBACH a SCHWABEN stavěli v Kaiserliche Werft ve Wilhelmshavenu, loď WETTIN stavěli v Schichau-Weke v Gdaňsku, jednotka ZAHRINGEN vznikala v loděnici Germaniawerft v Kielu a poslední MECKLENBURG vznikala v AG Vulcan ve Štětíně. Pro urychlení stavby byly ve velkém měřítku využity plány předchozí třídy KAISER FRIEDRICH III, od které se lišily především rozsáhlejším pancéřovým pásem a jiným řešením paluby. Hlavním konstruktérem byl Prof. Dr. Dietrich, který pouze vylepšoval výše uváděnou předchozí třídu KAISER, zatímco kontradmirál Emil Felix von Bendemann se snažil prosadit navýšení ráži hlavních děl z 240 na 280 mm, ale neuspěl. Na druhou stranu, obě třídy, tj. KAISER a WITTELSBACH tak poskytovali homogenní skupinu deseti bitevních lodí podobných technických parametrů a mohli tak spolu na moři působit bez ohledu, jestli se jednalo o lodě jedné či druhé třídy.
Pořizovací náklady:
WITTELSBACH 22,740 mil Marek
WETTIN 22,597 mil Marek
ZAHRINGEN 22,275 mil Marek
SCHWABEN 21,275 mil Marek
MECKLENBURG 22,329 mil Marek
KONSTRUKCE
Oproti třídě KAISER FRIEDRICH III se kromě navýšení ráže hlavních děl dále uvažovalo o nahrazení čtyř kasematových děl střední ráže za dvojici děl ráže 210 mm, které by byly namontované na věžích hlavní ráže. Něco podobného řešili například v USA u třídy VIRGINIA. Němečtí konstruktéři také sledovali snížení rozsahu pancéřové ochrany a zvýšení maximální rychlosti o 0,75 uzlů (1,4 km/h). Nakonec nedošlo ani k instalaci 203 mm děl, ani k oslabení pancíře. V prvním případě to mohlo být i způsobeno pod dojmem výsledku námořní bitvy mezi Japonskem a Čínou z roku 1864 na řece Ja-lu. Prakticky všechny námořní velmoci si z této bitvy vybrali jako hlavní úspěch japonských lodí velký počet děl střední ráže a jejich vysoká kadence. Zřejmě i z tohoto důvodu tak u třídy WITTELSBACH zůstal počet hlavní střední ráže 150 mm ve stejném počtu jako u předchozí třídy. Co se pancéřování týče, tak díky použití cementovaného pancíře Krupp bylo možno snížit tloušťku plátů, aniž by to snižovalo odolnost lodi proti nepřátelské palbě. Úspora hmotnosti spolu se zvýšením výkonu pohonné jednotky o 5% umožnilo zvýšit maximální rychlost o 0,5 uzlu (0,93 km/h). Lehčí typ cementovaného pancíře Krupp umožnil komplexnější rozložení pancéřového pásu, což zlepšilo odolnost této třídy. Vnějším rozpoznávacím prvkem oproti třídě KAISER FRIEDRICH III byla paluba, která byla u starší třídy na zádi zkrácená a snížená.
Lodě této třídy měly trup o délce 126,8 m (na vodorysce 125,2 m), šířce 22,8 m a ponor 7,95 m. Standardní výtlak byl 11.774 t a plný 12.798 t. Trup byl členěn příčnými a podélnými příčkami a spojen nýtováním. Rozdělen byl na 14 vodotěsných oddílů a měl dvojité dno, které se táhlo v rozsahu 70 % z celkové délky lodi.
Loď poháněly tři trojčinné expanzní parní stroje o celkovém výkonu 10.297 kW, 14.000 koňských sil (některé zdroje uvádějí 15.000 k) pro které vyrábělo páru 6 vodotrubních kotlů + šest žárotrubných kotlů. Nicméně složení pohonné jednotky se loď o loď lišila. WETTIN a MECKLENBURG měly šest kotlů sytému Thornycroft spolu se šesti příčnými válcovými kotli. Výkon pohonné jednotky byl přenášen na tři lodní vrtule, přičemž vnější měli průměr 4,8m a vnitřní 4,5m. Řízení bylo prováděno jedním velkým kormidlem. Pohonná jednotka byla konstruovaná pro rychlost 18 uzlů (33,3 km/h) a dojezd 5.000 námořních mil (9300 km) při ekonomické 10 uzlové rychlosti. Během testovacích plaveb bylo docíleno různých výkonů pohonných jednotek a rychlostí. SCHWABEN byla nejpomalejší (16,9 uzlů, 31,3 km/h), zatímco WETTIN mírně překročila svou konstrukční rychlost (18,1 uzlů, 33,5 km/h). Vezená zásoba paliva v podobě uhlí byla 650 tun, ale v případě potřeby šlo tuto kapacitu ztrojnásobit na 1800 tun, přičemž se využívali další prostory mimo uhelných bunkrů. Elektrickou energii dodávala čtyři generátory, z nichž každý produkoval 230 kW při napětí 74 V. WITTELSBACH měl generátory dimenzované na 248 kW.
Posádka čítala 33 důstojníků a 650 námořníků a členů posádky. V případě vlajkového plavidla byla posádka doplněná ještě o dalších 13 důstojníků a 66 mužů. V případě, že byla loď použitá jako druhá velitelská, tak k běžné posádce nastupovalo ještě 9 důstojníků a 44 mužů. Pro přepravu mužstva na souš a pro další potřeby byla každá loď vybavená celou řadou člunů včetně dvojice hlídkových, dvou kutrů, jedné pinasi a dalších.
Německé námořnictvo považovalo tyto lodě za velice obratné a snadné na manévrování. Při maximálním natočení kormidla vlevo či vpravo docházelo k náklonu lodi o 9° a ztrátě rychlosti o 60 %. Na druhou stranu ale při velké rychlosti trpěli silnými vibracemi, zejména na zádi, což mohlo snižovat přesnost palby. Měly také mokré přídě, a to i na mírném moři, přestože přední dělová věž hlavní ráže byla na vyvýšené nástavbě, pod kterou byla dvojice děl střední ráže. Zalévání přídě mořskou vodou bylo zčásti způsobeno setrváním konstrukčního prvku v podobě příďového klounu. To ostatně bylo typické pro většinu lodí té doby, a to díky výsledkům v námořní bitvě u Visu mezi námořnictvem Rakouského císařství a Itálie, kde dominovali rakouské lodě, které nepřátelská plavidla poslala do studeného mořského hrobu právě taranováním/klounem.
Výkony při zkouškách:
Wittelsbach 13.900 k = 17 uzlů
Wettin 15.530 k = 18.1 uzlů
Zahringen 14.875 k = 17.8 uzlů
Schwaben 13.253 k = 16.9 uzlů
Mecklenburg 15.171 k = 18.1 uzlů
VÝZBROJ
Třída WITTELSBACH měla výzbroj prakticky identickou s předchozí třídou. Hlavní děla ráže 240 mm byla instalovaná po dvou do dvou věží po jedné na přídi a zádi v ose lodi. Jednalo se o děla SK L/40, tj. s délkou hlavně čtyřiceti násobku ráže. Děla byla instalována ve věžích typu Drh.L C/98 při maximálním náměru 30° a sklonu -5°. Při maximální elevaci byl dostřel 16.900 m. Projektil o hmotnosti 140 kg měl úsťovou rychlost 835 m/s. Na každou hlaveň se počítalo se zásobou 85 ks projektilů. Nabíjecí mechanismus byl hydraulický.
Sekundární výzbroj představovalo osmnáct děl ráže 150 mm SK/40. 4tyři byly namontované v samostatných věžích uprostřed lodi a zbytek v kasematách na bocích. Kasematy byly umístěné na úrovni hlavní paluby, což ztěžovalo práci obsluze při rozbouřeném moři. Týkalo se to především těch kasemat, které byly umístěny níže. Ostatně, toto byl problém většiny lodí stavěných v této době. Kadence s průbojnou municí byla dle sehranosti obsluhy 4 až 5 ran za minutu. Zásoba munice byla 120 granátů na hlaveň, celkem tedy 2.160 nábojů. Elevace se pohybovala v rozmezí -7 až +20°, což postačovalo na dostřel 13.700 m. Granát o hmotnosti 51 kg byl vystřelován úsťovou rychlostí 735 m/s a plně postačoval pro zastavení útoku lehkých námořních jednotek v podobě torpédovek, torpédoborců a dalších plavidel. Nicméně proti rychle plujícím nepřátelským lodím se používala rychlopalná děla 88 mm SK L/30. I tato děla byla montovaná v kasematách a na otočných lafetách. Standardně se nakládalo 170 až 250 granátů na dělo. Projektil měl hmotnost 7,04 Kg a dle obsluhy byla kadence obecně kolem 15 granátů za minutu. Cíl mohl být zasažen až na vzdálenost 6.890 m. Doplňkovou výzbrojí bylo dvanáct rychlopalných děl ráže 37 mm. Proti větším plavidlům používaly lodě třídy WITTELSBACH šestici torpédometů ráže 450 mm, všechny podhladinové, jeden na přídi, druhý na zádi a na každém boku po dvou. Torpédo bylo 5,1 m dlouhé a neslo 87,5 Kg TNT. Šlo je nastavit na dvě rychlosti. V případě 26 uzlové rychlosti (48 km/h) mělo torpédo dosah 800 m, při rychlosti 32 uzlů (59 km/h) byl dosah snížen jen na 500 m.
TTD _ Kruppovo námořní dělo ráže 240 mm - 24 cm/40 (9.4") SK L/40 (model 1898)
* Celková délka hlavně: 9,55 m
* Délka vývrtu hlavně: 8,86 m
* Hmotnost hlavně: 25.640 kg
* Hmotnost střely: 140 kg (za WW1 HE projektil o váze 151 kg)
* Hmotnost prachové náplně: 42 kg
* Počáteční rychlost střely: 835 m/s
* Průraznost: ?
* Počet ran za minutu: 1,5 x
* Dostřel: 16.900 m (elevace 30°)
Hmotnost boční salvy:
4 x 240 mm = 604,0 kg
9 x 150 mm = 360,0 kg
Celkem: 964 kg
* Při výpočtu použit projektil HE L/4,1 nose fuze - 332.9 lbs. (151 kg)
PANCÉŘOVÁNÍ
Jak už bylo řečeno výše, jednalo se o první německé bitevní lodě s použitím cementované oceli Krupp. Hlavní paluby byla krytá 50 mm pancířem. Šikmá část paluby o síle 75 – 120 mm, se napojovala se spodním okrajem hlavního pancéřového pásu, který byl v citadele silný 225 mm. Zde byly chráněny především muniční sklady a pohonný systém. Přidáním tohoto šikmého pancéřové pásu se výrazně zvýšila odolnost lodi v případě průniku nepřátelské střely skrz hlavní boční pás, skrz uhelné bunkry, které také dokázaly v případě naplnění uhlím poskytnout určitou schopnost eliminovat průraznost střely. Ta pak před sebou měla právě ještě zmiňovaný boční šikmý pás. Pancéřová citadela byla na obou koncích chráněná 100 mm ocelí. Příď a záď tak zůstaly „měkké“ nechráněné. Pancíř na bocích byl instalován na 100 mm fošnách z teakového dřeva.
Nad hlavním bočním pásem se ochrana u kasemat děl střední ráže zeslabovala na 140 mm. Samotné kasematy 150 mm děl používala pancíř stejné tloušťky jako ráže děl, tj. 150 mm, a každá hlaveň v částečně otevřené kasematě měla vlastní štít silný 70 mm. Hlavní děla kryl pancíř silný 250 mm na bocích a 50 mm na stropě. Hlavní velitelskou věž chránilo rovněž 250 mm pancíře, ale střechu již jen 30 mm. Zadní řídící věž byla chráněna výrazně méně a to 140 mm. Střecha měla stejnou hodnotu jako u hlavní věže a to 30 mm. Rozložení pancíře bylo obecně na standardní úrovni té doby a sneslo srovnání se svými současníky, jako například s britskou třídou FORMIDABLE a LONDON. Oproti francouzské a ruské konstrukční třídě chránil boky popsaný pancíř 140 mm u kasemat až k palubě. Nevznikal zde jinak tolik zranitelný nechráněný prostor.
TTD _ bitevní lodě třídy WITTELSBACH
* Délka: 126,8 m (125,2 m na úrovní vodní hladiny)
* Šířka: 22,8 m
* Ponor: 7,95 m
* Výtlak standardní: 11.774 t (výtlak maximální 12.798 t)
* Výzbroj: 4x240 mm (2xII), 18x150 mm (18xI), 12x88 mm (12xI), 6x Torpédomet 450 mm
* Pancéř paluba: 50 mm
* Pancéř boky: 100 - 225 mm + 100 mm teakového dřeva
* Pancéř dělostřelecká věž: 250 mm
* Pancéř velitelská věž: 250 mm
* Výkon strojů: 10.297 kW, 14.000 koňských sil
* Rychlost: 18,0 uzlů (33,3 km/h)
* Posádka: 33 důstojníků, 650 mužů
KARIÉRA
Kromě lodi SCHWABEN byly všechny ostatní plavidla při vstupu do služby zařazené do I. eskadry. Loď SCHWABEN byla na Tirpitzovo přání přidělená k výcvikové eskadře. V té době používala výcviková eskadra ve skrze zastaralá plavidla, což mělo negativní vliv na výcvik posádky. Velitelskou lodí této výcvikové eskadry byla do příjezdu lodi SCHWABEN stará pancéřová loď FRIEDRICH CARL, která byla na vodu spuštěná již v roce 1867. Výcvik na nejmodernější lodi německého císařství tak měl pozitivní vliv na kvalitu. Mírová kariéra ostatních lodí z I. Eskadry bitevních lodí byla více méně tvořená jen výcvikem. Součinnost celé flotily se nejčastěji cvičila obvykle mezi dubnem a květnem a znovu pak v červnu a červenci. Podzimní manévry se pak zpravidla konaly na konci srpna a září. Cvičné plavby se nejčastěji prováděli směrem k norským vodám a často za přítomnosti císařské jachty. V letech 1908 – 1909 podnikla eskadra dálkové plavby do Atlantiku, při kterých navštívili Španělsko, Kanárské ostrovy a portugalské Azorské ostrovy.
Běžné byly plavby dobré vůle, jako například v červenci 1904, kdy I. eskadra navštívila Británii a Nizozemsko, v červenci 1905 pak Dánsko a Švédsko. V roce 1910 začaly být lodě stahované z přední frontové služby a jejich místo zaujaly moderní bitevní lodě typu dreadnought, tříd NASSAU a HELGOLAND. ZAHRINGEN byl vyřazen z činné služby v roce 1910 a zařazen do rezervní divize, kde byl po následující čtyři roky prakticky bez jakýchkoliv aktivit. MECKLENBURG se přidal v roce 1911, ale na krátko byl znovu aktivován pro podzimní manévry v roce 1912. WITTELSBACH se připojil k sesterské lodi SCHWABEN v rámci výcvikové eskadry v roce 1911 a WETTIN v této roli nahradil SCHWABEN, který byl v té době dělostřeleckou cvičnou lodí, z které přešel po roce 1912 do zálohy.
Velká válka vyžadovala mobilizaci všech dostupných lodí, které měli alespoň nějakou bojovou hodnotu, a tak došlo i na všech pět lodí třídy WITTELSBACH, které se staly součástí IV. bojové eskadry pod vedením viceadmirála Ehrharda Schmidta. Eskadra kotvila na základě v Kielu a občas prováděla výpad do Baltského moře, aby hlídkovala proti ruské baltské flotile. Během těchto plaveb nedošlo k žádnému bojovému křestu. Pouze se neúspěšně pokoušely o záchranu lehkého křižníku MAGDEBURG, který konce srpna 1914 najel na mělčinu u ruského území. Rovněž prováděli krytí útoku na Libau před možným ruským protiútokem v květnu 1915. Po obsazení Libau se IV. eskadra přesunula právě sem, aby byla blíže bojové linii. Lodě se také v průběhu prvního roku války používaly k ostraze ústí Labe. Třída WITTELSBACH v srpnu 1915 podporovala bitvu v Rižském zálivu, ale žádnou aktivní roli v útoku nehráli. Další operace probíhaly v září a říjnu, kdy IV. peruť kryla pokládání obranných minových polí v západním Baltském moři. V té době začal německou flotilu ovlivňovat nedostatek pracovních sil; v kombinaci se zvýšenou hrozbou britských ponorek operujících v Baltském moři, neschopnost obsluhovat důležitější plavidla přesvědčila námořní velení o potřebě vyřadit WITTELSBACH ze služby. V listopadu se eskadra vrátila do Kielu, kde byla přejmenována na Rezervní divizi Baltského moře. V lednu 1916 byla zcela rozpuštěna a lodě byly zredukovány na cvičné lodě s výjimkou MECKLENBURG, který byl používán jako vězeňská loď. Lodě sloužily v těchto rolích po zbytek války, která skončila v roce 1918.
V roce 1919 byly WITTELSBACH a SCHWABEN přeměněny na zásobovací lodě pro minolovky typu F, protože Německu bylo po válce nařízené vyčistit Severní moře od jejich četných minových polí. Celá třída s výjimkou ZAHRINGEN byla vyškrtnuta ze seznamu námořnictva v průběhu let 1920 – 1921. V letech 1921 – 1922 byly lodě rozebrány na šrot. Pouze ZAHRINGEN byl zpočátku používán jako skladovací loď a v letech 1926 – 1927 byl přestavěn na rádiem řízenou cílovou loď. Nástavba byla z velké části sejmuta. Trup byl rozdělen a naplněn korkem, aby se zvýšila odolnost proti potopení vlivem cvičné palby. Osud této lodi se naplnil až v roce 1944 v Gotenhafenu, kde jí zastihl nálet bombardérů RAF, který ji potopil (jiné zdroji mluví o potopení jako blokádní lodi v přístavu v roce 1945). Po válce byl vrak v letech 1949 – 1950 vyzdvižen a sešrotován.
HODNOCENÍ
Jako pozitivní krok vnímám, že se rozhodli neaplikovat uvažovanou změnu v podobě přidání 203 mm děl v samostatných věžích na stropě hlavní ráže. Sice by to zvýšilo palebnou sílu, ale rozlišovat dopady dalšího typu střel v průběhu střetu by bylo obtížné. Koncepce hlavní a sekundární ráže, které se od sebe zásadním způsobem liší, byla správná. Co ale považuji za chybu, že nakonec použili děla ráže 240 mm, místo navrhovaných děl ráže 280 mm. V těchto kalibrech byl přeci jenom již zásadní rozdíl v průraznosti a ničivém účinku v cíli. Pokud by byla použitá ráže 280 mm, tak by projektil byl o 100 kg těžší (celkem 240 kg). Pravdou ovšem je, že nakonec se na této ráží začalo pracovat až v roce 1902, tj. v době, kdy již byla celá třída postavená a zařazená do služby. Na druhou stranu jako pozitivní vnímám, že třídy KAISER FRIEDRICH III a WITTELSBACH byli kompatibilní a všech deset jednotek tak šlo podle potřeby míchat do eskader, pokud by to bylo potřeba. Takovým příkladem může být doplnění eskadry v případech, kdy je některá jednotka z technických či servisních důvodů mimo službu. V průběhu Velké války se jednalo o lodě, kde by jejich případná ztráta tolik nemrzela a pořád měli bojovou hodnotu v podobě podpůrných činností, nebo jako ochrana námořních základen.
Zdroje:
www.kaisers-marine.de
www.worldnavalships.com
www.kaiserlichemarine-wilhelmshaven.de
www.wikipedia.org
de-academic.com
Jiří Kovařík – Jutsko 1916
Válečné lodě (2) – Vladimír Hynek a Petr Klučina – 1986
Jane´s Bitevní lodě 20.století
