Po skončení bojů Velké války měla britská Royal Navy celou řadu moderních bitevních lodí, převážně s děly ráže 343 a 381 mm, které se mohli pyšnit, že se jedná o světovou třídu. V případě bitevních křižníků byla situace trochu jiná. Britové měli dvě lodě třídy LION s děly ráže 343 mm, kde ale třetí jednotka v bitvě u Jutska podlehla německé palbě a poukázala tak na slabší úroveň pancéřové ochrany. Další třídou byla samostatná loď TIGER, která přímo z třídy LION vycházela a doznala několik vylepšení, včetně pancéřové ochrany a lepších palebných sektorů zadních věží. Poté sice následovala třída RENOWN s úctyhodnými děly ráže 381 mm, ale opět s poměrně slabým bočním pancířem. Na základě poznatků z bitvy u Jutska z roku 1916, zakládali Britové další třídu ADMIRAL na dvakrát a první stavěná loď HOOD tak doznala zásadního navýšení pancéřové ochrany a přidání další věže hlavních děl. Pro úplnost, původní projekt ADMIRAL počítal s celkovou hmotností pancéřové ochrany v rozsahu 7.500 tun, ale HOOD obdržel dodatečně dalších 5.000 tun, aby mohl reagovat na tehdy probíhající výstavbu v zahraničí.
Po První světové válce bylo nutno přistoupit ke škrtům v námořním rozpočtu z důvodu, že Velká Británie přestože byla na straně vítězů, tak utrpěla velké lidské a materiální škody a musela tak reagovat na potřeby celé říše, nikoliv jen námořnictva. I z toho důvodu byl z celé třídy ADMIRAL dokončen pouze bitevní křižník HOOD, který se na dlouhá desetiletí stal největším válečným plavidlem na světě.
Ale jaká byla situace u dalších námořních velmocí po První světové válce? Z těch evropských bylo Rakousko-Uhersko a Německo vyřazeno tím, že válku prohráli a zmítali se v ekonomických problémech, nebo jako v případě rakouského mocnářství, rozpadu říše na nástupnické státy. Francie a Itálie utrpěli ve válce obrovské škody a museli stejně jako Britové řešit svízelnou poválečnou situaci. Rusko se zmítalo v občanské válce a nehrozilo, že by se ekonomika této země rapidním způsobem zlepšila, aby mohli pohlížet na moderní loďstvo. Ovšem za oceánem vyrostli dvě nové mocnosti, které měli prostředky a ambice na budování silných flotil. Jednou z nich bylo USA, které z války vyšlo ekonomicky velice posílené, protože se angažovali až od dubna 1917 a do té doby na válečných dodávkách chytře profitovali. Japonsko se pak téměř vůbec nemuselo ve válce angažovat a jeho ekonomika tak šla pořád nahoru, i když bylo formálně ve válce s Německem a jeho spojenci. Obě tyto země tak mohli klidně plánovat a stavět další větší a silnější lodě, což se skutečně i dělo.
Velká Británie i přes své poválečné problémy nechtěla ztrácet svou světovou pozici námořní velmoci číslo jedna a tak museli konstruktéři reagovat na dění v zahraničí. Bylo známo, že USA i Japonsko plánují výstavbu obřích bitevních křižníků s děly ráže 406 mm. Královské námořnictvo nemohlo zůstat pozadu a plánovalo výstavbu čtyř velkých bitevních křižníků, které by překonávali vše, co kdy Británie na vodu spustila.
Lodě ve třídě:
Bitevní křižník č.1 (1921 – XXXX – XXXX), loď nebyla nikdy dokončená
Bitevní křižník č.2 stavba nebyla zahájená
Bitevní křižník č.3 stavba nebyla zahájená
Bitevní křižník č.4 stavba nebyla zahájená
* Poznámka: První datum je datum zahájená stavby, dále je datum spuštění na vodu a poslední je datum zařazení do stavu námořnictva.
Vlastní projekční práce na nových bitevních křižnících začali ještě v době vrcholící Velké války, když v roce 1916 USA oznámili svůj program na stavbu „bezkonkurenčních“ bitevních lodí a křižníků. Britové v tíživé válečné situaci na toto reagovali zabavením finančních prostředků na další dvě bitevní lodě třídy REVENGE a použili je na stavbu bitevních křižníků třídy RENOWN. Jednalo se částečně o nouzový projekt, který měl ukázat, že i během války může „královna moří“ stavět velké a rychlé bitevní křižníky s těžkými děly ráže 381 mm. Jinými slovy, zatímco ostatní jen o lodích mluvili, Britové je stavěli a dokázali je navíc dokončit v rekordně krátkém čase cca jednoho a půl roku. Americký projekt bitevních křižníků LEXINGTON se neustále zdržoval a nebyl do konce války zahájen. Naproti tomu Britům se podařilo v roce 1919 zmocnit německé bitevní lodi BADEN, kterou se internovaným Němcům ve Scapa Flow nepodařilo potopit, jako zbylé lodě císařského námořnictva zde z donucení kotvící. Britové tak mohli zkoumat a testovat tuto vynikající bitevní loď a vzít si z ní ponaučení. S vědomím, že Američané staví bitevní křižníky LEXINGTON s rychlostí 32 uzlů a více, museli přistoupit rovněž na projekt a stavbu lodí s dostatečnou délkou trupu pro umístění výkonné pohonné jednotky. Konstruktéři počítali s výtlakem od 44.500 do 53.100 tun standardního výtlaku. Jediným limitem byla schopnost proplutí Suezským průplavem, který Britové ovládali. Tyto návrhy lodí v souladu s tradicí dostali označení písmeny od „K“ do „G“ tedy pozpátku. Ve stejné době se počítalo se stavbou i bitevních lodí, které měli nést označení od písmene „L“ výše.
První dva konstrukční návrhy, "K2" a "K3", měly obecné uspořádání podobné jako HOOD, ale byly vyzbrojeny buď osmi nebo devíti 18palcovými děly (457 mm) ve čtyřech dvojitých nebo třech trojitých věžích. Číslice v označení určovala počet děl v každé věži. Tyto lodě byly velmi velké, měly výtlak 52.000 tun mohly dosáhnout rychlosti 30 uzlů (56 km/h; 35 mph) a v případě oprav a údržby mohly být zakotveny pouze v jednom bývalém německém plovoucím doku a jednom doku, Gladstone Dock, v Liverpoolu. Když byl použité písmeno projektu „K“ a došlo k dalším změnám, sáhlo se po písmenu „J“. Přesněji návrh „J3“ řešil snížení ráže hlavní výzbroje na 15 palců (381 mm) s děly v délce 50 násobku ráže. Úspora na dělostřelectvu a snížení tloušťky pancéřové paluby na 102 mm přineslo úsporu 10.000 tun. Tato úspora znamenalo, že lodě mohli kotvit kdekoliv jako HOOD a mohli proplout jak Suezem, tak i Panamským průplavem.
Návrh „I3“ se vydal jinou cestou jejímž cílem měla být další úspora v hmotnosti a logicky i nižší pořizovací náklady a to za předpokladu soustředění dělostřeleckých věží na přídi. Tím by se zkrátila délka pancéřového pásu a logicky i úspora hmotnosti. Věž X přitom měla být umístěná mezi přední nástavby a komíny. Ovšem nevýhodou by byla případná palba směrem na záď v ose lodi. Další návrh „H3“ počítal se sníženým počtem věží. U verze „H3a“ byly obě věže na přídi před palubními nástavbami, zatímco u verze „H3b“ se počítalo s jednou věží s trojicí děl na přídi a druhá by byla za přední nástavbou. Snížení na dvě věže by přineslo další úsporu 1270 tun. Všechny verzi „H“ a jejich podvarianty počítaly s rychlostí kolem 33 uzlů, aby mohli konkurovat americkým LEXINGTONŮM. Nicméně snížení počtu děl nebyl pozitivně v námořnictvu vnímán. Proto byla vyhotovená varianta „G3“, která počítala opět s třemi děly ve věži a s třemi věžemi. Pro zajištění potřebné palebné síly se počítalo s ráží 16,5 palců (419 mm).
V roce 1920 byl tento projekt vybrán jako vítězný, ale na začátku roku 1921 došlo ještě ke snížení maximální rychlosti a výkonu pohonné jednotky ze 180.000 koňských sil na 160.000 k. Další změnou bylo snížení ráže hlavních děl na finálních 16 palců (406 mm). Rovněž hlavní věž doznala podoby věžovité nástavby pro lepší odolnost při tlakové vlně po výstřelech z hlavních děl při mírném odměru od osy lodi.
Pořizovací náklady:
cca 75 milionu Liber za loď
KONSTRUKCE
Po nějakých osmi projektech, které vznikali především v roce 1920 byl nakonec vybrán finální projekt „G3“, který počítal s devíti děly ráže 406 mm ve třech dělových věžích. Všechny věže standardně leželi v ose lodi, přičemž první dvě v super-pozici na přídi. Poté následovali přední palubní nástavby s integrovanou velitelskou věží. Následovala třetí věž, která ležela přibližně v polovině trupu a z jedné strany byl její palebný sektor přerušen přední palubní nástavbou a směr na záď se nacházeli dva komín, každý s jiným profilem a zadní palubní nástavby včetně bojového stěžně. Třetí dělová věž tak měla poměrně omezené palebné sektory a účinné mohla vést palbu jen na levý či pravý bok. Na druhou stranu, tato koncepce umožňovala udržet délku a výtlak lodi na rozumné úrovní a nemožnost střílet přes záď byla brána jako přijatelné riziko. Díky manévrování by měla být výhradně vedená boční palba. Díky soustředění palebné síly v první polovině lodi bylo možno soustředit v těchto místech i protipožární systémy a další.
Bitevní křižníky G3 byly navrženy tak, že byly delší, než třída ADMIRAL (HOOD). Při délce 260,9 m, měly šířku 32,3 a ponor 11 m. Standardní výtlak činil 49.200 tun a plný 54.774 tun, což bylo o více jak 8.000 tun více jak největší britská loď. V konstrukci bylo použito dvojité dno po celé délce trupu. Pohonná jednotka měla mít čtyři soustrojí parních turbín s převodovkou, z nichž každá měla přes hřídel roztáčet jednu lodní vrtuli. Pohonná jednotka byla soustředěná ve střech strojovnách, přičemž v přední byly dvě turbíny pro krajní hřídele, v prostřední strojovně byla turbína pro levou vnitřní hřídel a v zadní strojovně pro pravou vnitřní. Turbíny byly poháněny 20 malotrubkovými kotly Yarrow rozdělenými do devíti kotelen. Výkon pohonné jednotky byl navržen pro 160.000 koňských sil (120.000 kW) při pracovním tlaku 200 psi (1379 kPa) a teplotě 200°C. Maximální rychlost lodi měla činit 32 uzlů (59 km/h).
Pro topeniště kotlů se do skladů nakládalo 5.100 tun topného oleje a při cestovním výkonu 22.000 koňských sil (16.000 kW) měl dojezd činit 7.000 námořních mol (13.000 km) při rychlosti 16 uzlů (30 km/h). Měly šest turbopohonů s výkonem 250 kW a dva dieselové generátory o výkonu 300 kW.
VÝZBROJ
Jak již bylo řečeno, hlavní výzbroj byla soustředěná do tří tříhlavňových věží. Jednalo se o první velkou britskou loď s trojitou věží, i když Britové jisté zkušenosti s tímto uspořádáním měli, ale ne pro vlastní síly. Navržené dělo BL Mark I L/45 částečně vycházelo z německé konstrukce, kde se sázelo na vyšší úsťovou rychlost. Věže model Mark I označené A, B a X mohla sklopit hlavně na -3 s maximální elevací 40°. Pro každé dělo se nakládalo 116 projektilů a odpovídající množství výměnných složek. Každý projektil vážil 929 kg a byl vystřelován úsťovou rychlostí 810 m/s, s maximálním dostřelem 35.000 metrů. Jednalo se o děla, která se později použila u bitevních lodí třídy NELSON. Pro představu, doba letu projektilu na vzdálenost 18.290 m byla 31,1 sekund, při dostřelu na 34.290 m to již činilo 82,8 sekundy. Věže použité u třídy NELSO vážila každá 1464 tun. Dá se předpokládat, že i u lodí G3 by byla hmotnost věže podobná.
Střední dělostřelectvo bylo zastoupené šestnácti děly ráže 152 mm BL Mark XXII instalovaných ve věžích po dvou hlavních. Střední děla ve věžích nebyla u britských lodí použitá od třídy LORD NELSON z roku 1904. Čtyři věže byly umístěné u přední palubní nástavby, další čtyři na zádi. Přední věže byly vybaveny 150 náboji na dělo a zadní věže 110 náboji na dělo. Děla měla elevací v rozmezí –5° a +60°. Střílely projektily o hmotnosti 100 liber (45 kg) úsťovou rychlostí 2 945 stop/s (898 m/s). Jejich maximální dostřel činil 23.600 m při elevaci 45°. Jejich rychlost střelby byla pět ran za minutu dle sehranosti obsluhy. Musím ocenit umístění věží středních děl, které například v ose směrem v záď mohly vést palbu hned z osmi hlavní. A pokud by byla loď trošku natočená, mohli se přidat věže u hlavní palubní nástavby.
Díky rozvoji letectva bylo rozhodnuto o značném posílení protiletadlové obrany do podoby baterie se šesticí 4,7palcových (120 mm) rychlopalných děl QF Mark VIII s možností náměru -5° až +90°. Vysoce výbušné projektily o hmotnosti 23 kg byly vystřelovány úsťovou rychlostí 749 m/s s kadencí 8 až 12 ran za minutu. Maximální výškový dostřel činil 9.800 metrů, ale účinný byl mnohem nižší. Na jednu hlaveň se počítalo nakládat na loď 256 nábojů. Moderním prvkem protiletadlové obrany byla instalace osmihlavňových 40 mm rychlopalných děl QF Mark VIII, které známe především z doby Druhé světové války jako „pom-pomy“ podle jejich charakteristického zvuku. Dva tyto komplety měly být instalované za komíny a dva na zádi. Každá hlaveň měla zásobu 1300 nábojů. Dvouliberní granát (0,91 kg) byl vystřelován úsťovou rychlostí 590 m/s na vzdálenost 3.500 m. Rychlost palby byla přibližně 96-98 ran za minutu. Tehdejší létající stroje by měly velký problém se skrz tuto palebnou přehradu dostat k trupu lodi.
Dle standardu doby se počítalo s instalací dvou podhladinových torpédometů po jednom na každém boku. Jejich torpédové místnosti byly umístěné u dělové věže „A“. Vezená zásoba byla šest torpéd ráže 620 mm, v případě válečné situace bylo možno zvýšit zásobu na celkem osm torpéd. Každé torpédo mělo bojovou hlavici 337 kg TNT a byla poháněná vzduchem obohaceným kyslíkem. Nastavit šlo dvě rychlosti, které samozřejmě měly vliv na dojezd. Pokud se torpédo pohybovalo rychlostí 35 uzlů, činil dosah 13.716 m. Při rychlosti 30 uzlů se prodloužil dojezd na 18.288 metrů.
TTD – námořní dělo 16“ Mark I (406 mm) model 1922
* Celková délka hlavně: 18,852 m
* Hmotnost hlavně: 108 t
* Hmotnost střely: 929 kg
* Počáteční rychlost střely: 810 m/s
* Průraznost: na 13.716 m průraznost 366 mm, na vzdálenost 32.004 m to bylo ještě 193 mm
* Počet ran za minutu: 1,5
* Dostřel: 35.000 m při elevaci 45°
* Životnost hlavně: 200 – 250 výstřelů
Hmotnost boční salvy:
9 x 406 mm = 8.361 kg
8 x 152 mm = 360 kg
Celkem: 8.721 kg
Ovládání palby hlavní dělostřelecké baterie bylo možno provádět ze tří řídících center (DCT). Primární řídící dělostřelecké centrum bylo v horní částí přední nástavby, druhé na střeše velitelské věže v pancéřové kapsli a třetí na zadním velitelském můstku. Samozřejmostí bylo řízení palby v každé věži zvlášť, k čemuž se používal dálkoměr o délce 12,5 metrů instalovaný na střeše věže v pancéřovém tubusu. Střední dělostřelectvo dostávalo informace rovněž ze tří řídících center. Dva se nacházely na každé straně můstku a třetí byl vzadu. Protiletadlová palba byla řízená ze samého vrcholu přední palubní nástavby spolu s výškovým zaměřovačem. Pro torpéda se používala dálkoměry v délce 4,6 m umístěná na každém boku komínu.
