Není mnoho válečných lodí, které se tak nesmazatelným písmem zapsali do námořních dějin, jako německý bitevní křižník SEYDLITZ. Tato loď se zúčastnila všech velkých akcí německé Kaiserliche Marine v průběhu První světové války, i přes velké škody, které utržila, se vždy dokázala doplazit do přístavu, být opravená a znovu nasazená do akce. Není divu, že německá propaganda na této lodi ráda ukazovala nadřazenost německé konstrukční školy nad Britskou. Jednalo se o modifikovanou verzi bitevních křižníků třídy MOLTKE, přičemž SEYDLITZ byl jediným plavidlem své třídy.
Lodě ve třídě:
SEYDLITZ (1911 – 1912 – 1913)
* Poznámka: První datum je datum zahájená stavby, dále je datum spuštění na vodu a poslední je datum zařazení do stavu námořnictva.
Počátkem roku 1909 se u Císařského námořnictva začala debata na téma nový bitevní křižník, který by měl následovat po třídě MOLTKE, která byla postavená ve dvou jednotkách a v té době se aktuálně nacházeli ve stavbě. Již v roce 1909 bylo patrné, že německá a britská konstrukční škola se v případě stavby bitevních křižníků od sebe výrazně lišila. Tehdejší šéf generálního oddělení námořnictva Waldemar Vollerthun v březnu 1909 tyto rozdíly shrnul do jedné věty „anglické bitevní křižníky stojí proti našim křižníkům-bitevním lodím“. To vystihuje podstatu filozofie obou loďstev. Britové dávali přednost velkým dělům a rychlostí na úkor pancéřové ochrany. Němci oželeli těžší výzbroj i vysokou rychlost a soustředili se na pancéřovou ochranu.
Ohledně nového bitevního křižníku chtěl Waldemar Vollerthun počkat, až bude třída MOLTKE dokončená a dostatečně otestovaná, aby se z toho daly vyvodit závěry a zahájit konstrukční práce. Projekt byl prozatímně veden pod krycím písmenem „J“. Již v této fázi byl Vollerthun přesvědčen, že je potřeba zvýšit ráži děl z 280 mm na 305 mm, aby se držel krok s britskými konstrukcemi. Rovněž navrhoval snížit procento pancéřové ochrany, aby se ušetřila hmotnost potřebná na větší děla a věže a zvýšila rychlost. Konstrukční oddělení také vydalo vlastní memorandum, kde nesouhlasily se snížením pancéřové ochrany, ale navrhovali použití trojitých dělových věží pro hlavní dělostřeleckou baterii. Změnu počtu dělových hlavní ve věži ale zamítlo Ministerstvo zbraní. Vyžadovalo by to jiný tvar trupu a Němci se rovněž obávali, že by se snížila kadence palby. Poté projekt „J“ na půl roku usnul. Až v polovině srpna 1909 Konstrukční oddělení připomnělo ostatním oddělením, že se blíží termíny, kdy je potřeba se rozhodnout, jestli projektovat nový bitevní křižník tak, aby se na lodi dalo pracovat v roce 1910.
Koncem srpna 1909 se začali řešit finanční prostředky, přičemž z veřejných sbírek bylo zajištěno 750.000 marek, které se plánovali použít pro vylepšení nad rámec projektu MOLTKE. Tirpitz vyžádal u Úřadu císařského námořnictva předběžný návrh nové lodi, který plánoval koncem záři prezentovat císaři Vilémovi II. Admirál Tirpitz specifikoval předběžný návrh, kde se počítalo se stejnou výzbrojí jako u třídy MOLTKE, jen délka a výtlak by se mírně zvýšili. Námořní inženýr Hans Bürkner předložil tři návrhy. První z nich „I“ byl vylepšenou variantou třídy MOLTKE. Mělo se jednat o loď s vylepšeným systéme ochrany, delším trupem a výtlakem o 700 tun vyšším. Druhý návrh „II“ měl opět vylepšenou pancéřovou ochranu, ale dle požadavku Waldemara Vollerthuna byla snížená horizontální ochrana. Výtlak by se i tak zvýšil o 1000 tun oproti MOLTKEMU. Třetí varianta „III“ se vrátila ke stejnému uspořádání věží jako u lodi VON DER TANN, ale změna by se týkala ráže děl, která by se zvýšila na 305 mm. Tato třetí varianta pak měla několik menších pod-variant, které se od sebe lišili uspořádáním pancíře. Sám admirál Tirpitz řešil, jakou variantu prezentovat císaři. Byl si vědom, že změny si vždy budou vyžadovat čas a peníze. Proto zvažoval objednat třetí jednotku třídy MOLTKE, která by mohla být rychle ve stavbě, jelikož by se ušetřil čas za konstrukční práce. V prvním týdnu v říjnu 1909 revidovalo konstrukční oddělení návrh „IIb“, který počítal se stejnou výzbrojí v podobě deseti děl ráže 280 mm, mírném zvýšení výtlaku a lepším vnitřním členěním prostor pro pohonnou jednotku. Tento návrh byl prezentován císaři s tím, že Tirpitz ještě doporučoval zvýšit výtlak o 700 tun pro zajištění lepší pancéřové ochrany pohonné jednotky. Ačkoliv se zdálo, že finální návrh je na stole, konstrukční oddělení připravilo další návrh „IVe“, který výrazně měnil uspořádání hlavních dělostřeleckých věží. Změna spočívala v přesunu jedné z bočních věží do osy lodi na příď do superpozice. Prostřední věž měla místo a mohli jí také přesunout do osy lodi. Ve výsledku se jednalo o uspořádání, jako u britské třídy ORION a předběhlo by to uspořádání, které se aplikovalo až u německé třídy KÖNIG. Následně probíhala jednání mezi jednotlivými odděleními a úřady, kde se někteří pozitivněji vyjadřovali pro verzi „II“ a jiné pro verzi „IV“. Jelikož čas kvapil, bylo potřeba konečně rozhodnout o finální podobě. Během prosincového jednání s loděnicí Blohm & Voss padlo rozhodnutí ve prospěch verze „IIc“, tedy modifikace třídy MOLTKE. Ještě první týden v lednu 1910 došlo k drobné změně v podobě finální verze „IIe“, kde se zvýšila příď a provedlo několik drobných vylepšení v rozložení pancéřování. Císař finální verzi schválil 27.ledna 1910.
Další návrh počítal s uspořádáním děl v super pozici na přídi i zádi
Finální verze
Pořizovací náklady:
SEYDLITZ 44.685.000 Marek
KONSTRUKCE
Po dokončení se SEYDLITZ stal největší lodí císařských námořních sil. Při délce 200 m na čáře ponoru (celková délka 200,6 m) měl šířku 28,5 m (28,8 m s protitorpédovými sítěmi), ponor 9,29 m a standardní výtlak 24.988 tun (plný 28.550 tun). Dvojité dno zaujímalo 76% z celkové délky. Trup byl rozdělen na sedmnáct vodotěsných oddílů. Konstrukce byla stavěná z měkké oceli Siemens-Martin, vnitřní paluby pokrývalo linoleum, které bylo britským vědcem patentováno v roce 1860, vnější paluby byly pokryté vrstveným teakovým dřevem. Přední paluba byla zvýšená asi v délce jedné třetiny lodi. Nástavby se skládaly z velké přední velitelské věže umístěné přímo za přední dělovou věží. Druhá menší velitelská věž stála na zadních nástavbách za čtvrtou dělovou věží. Za přední dělovou věží byl první komín a uprostřed lodi druhý. Loď měla dva stěžně včetně pozorovacích hnízd u velitelských věží. Na palubě nemohla chybět ani směs několik člunů, které se nedají nazvat záchranné, ale čluny, které měli zajišťovat dopravu na břeh v přístavu. Celkem se mělo jednat jeden větší hlídkový a pak devět dalších různých typů. Co se ovládání lodi týče, byla námořníky vnímaná jako snadno ovladatelné s jemnou reakcí na dvě kormidla. Při plném zatáčení docházelo k 60% ztrátě rychlosti a náklon 9 stupňů. Loď byla vybavená dvojící pomocných bočních kýlů pro zlepšení stability. Posádka byla tvořená 43 důstojníky a 1025 muži. V případě, že sloužila jako vlajková, zvýšil se počet námořníků o 13 důstojníků a 62 členů jejich doprovodu.
Výkony při zkouškách:
SEYDLITZ 28,13 uzlů / 89.740 koňských sil
Pohonný systém byl zajištěn čtyřmi Parsonovými parními turbínami, vyráběné licenčně společností Blohm & Voss. Turbíny byly uspořádané po dvojici v sadách, každá poháněla třílistou lodní vrtuli o průměru 3,88 m, celkem čtyři vrtule. Každá dvojice turbín byla umístěná ve vlastní strojovně pro zajištění bezpečnosti. Pára byla zajištěná dvaceti sedmi malotrubkových kotlů typu Thornycroft-Schulz, které používali dva kotle u každého kotle. Kotle byly umístěné do pěti kotelen a poslední tři vzadu byly od ostatních oddělené podélnou přepážkou. Spaliny z kotlů ústily do dvou komínů stejného průměru a velikosti. Elektrická energie byla zajištěná šesti turbogenerátory produkující 1800W při 220V. Celkový výkon pohonné jednotky byl navržen pro 63.000 koňských sil při maximální rychlosti 26,75 uzlů (49,54 km/h). Při plavebních zkouškách bylo ale docíleno výkonu téměř 90.000 koňských sil a rychlosti 28,13 uzlů. Rychlostí se SEYDLITZ vyrovnal i britským bitevním křižníkům, kde byl kladen velký důraz právě na rychlost v duchu hesla, že rychlost je nejlepším pancířem. Vezená zásoba uhlí v podobě 3600 tun umožňovala dojezd 4.200 námořních mil (7.800 km) při 14 uzlové rychlosti. V případě maximální konstrukční rychlosti 1.605 námořních mil klesl dojezd na 2.972 km. Během testů se při rychlosti kolem 21 uzlů projevovali na zádi menší vibrace, ale nebylo to vnímané jako nějaká velká závada, která by měla rušit centrální dělostřelecký zaměřovací systém.
VÝZBROJ
Výzbroj byla identická s předchozí třídou MOLTKE a skládala se z deseti děl ráže 280 mm (SK L/50) montovaných do pěti dělových věží modelu Drh LC/1910 o hmotnosti cca 450 tun. Uspořádání dělových věží bylo obdobné jako u třídy MOLTKE, kde první, čtvrtá a pátá věž byly v ose lodi, druhá a třetí na bocích s dostatečným prostorem k tomu, aby mohla být vedená plná boční palba. Elevace věží byla -8 až plus 13,5 stupňů, což byla stejná hodnota, jako u věží třídy MOLTKE. Dostřel činil 18.100 metrů, což bylo v polovině války vnímané jako nedostatečné. V roce 1916 byl náměr věží zvýšen na 16°, čímž se dostřel zvýšil na 19.100 metrů. Každá věž mohla používat vlastní dálkoměr o délce 3 m až na poslední věž, která používala dálkoměr namontovaný na zadní řídící věži. Hlavní baterie byla zásobená 87 granáty, celkem se nakládalo 870 projektilů o celkové hmotnosti více jak 262 tun, bez prachových náloží. Prachové nálože o hmotnosti 24 kg se skladovali v hedvábném vaku a další v mosazném pouzdře o hmotnosti 75 kg. Úsťová rychlost projektilu byla 880 m/s, přičemž těmto dělům je po bitvě u Dogger Banku připisováno proražení 5“ a 6“ palcového pancíře (127–152 mm). Jiné zdroje zpochybňují průstřel 152 mm pancíře. Nabíjecí cyklus vyžadoval sklonění hlavní děl do horizontální polohy. Uváděná kadence 3 výstřely za minutu byla dosahovaná zřídka a byla ovlivněná vyškoleností obsluhy. Během testů bylo dosíleno tří výstřelů za 51 sekund. I tak se jednalo o velice rychle střílející děla, která měla jen nedostatek v hmotnosti střely a menšího ničivého účinku v cíli a průraznosti než u těch britských.
Střední dělostřelectvo tvořilo dvanáct osvědčených děl 15 cm SK L/45 umístěných po jednom v kasematech na lafetách MPL C/06. Děla ráže 150 mm měla kadenci 5-7 ran za minutu (dle sehranosti obsluhy) a střílela projektily u hmotnosti 45,3 kg na vzdálenost 13.500 m (při max. elevaci -7/+20°). Vezená zásoba munice čítala 150 ks na hlaveň. V roce 1916 proběhla úprava elevace a dostřel se zvýšil na 16.800 metrů. Úsťová rychlost projektilu byla 735 m/s, děla se ručně nakládala. Pro obranu před torpédovými čluny se používala rychlopalná děla SK L/45 ráže 88 mm opět umístěná v kasematách; čtyři byly umístěné na přídi, dva byly v přední nástavbě, další pár byl umístěn v zadní nástavbě, poslední čtyři na zadní horní palubě. Používala se munice o hmotnosti 7,04 kg s kadencí až 15 ran za minutu s dostřelem 6.890 m. V roce 1916 byla dvě děla odstraněná, aby uvolnila místo protiletadlové verzi Flak L/45. Tak jak se válečná plavidla nacházela více v přístavech než na moři, byla z nich postupně část zbraní odstraněná a poslána na pozemní frontu. To stejné postihlo i děla ráže 88 mm u SEYDLITZE, který do konce války o všechna tato děla přišel a uvolněné kasematy byly zavařené.
Jak bylo pravidlem u velkých německých lodí, doplňkovou výzbrojí byly i podhladinové torpédomety ráže 500 mm používající torpéda verze G6 s výbušnou hlavicí o hmotnosti 140 kg s možností nastavení dvou rychlostí. Při 27 uzlové činil dojezd torpéda 5.000 metrů, u rychlosti 35 uzlů byl účinný dosah 2.200 metrů. Začátkem roku 1913 došlo k výměně za modernější verzi G7, která již nesla 200 kg hlavici a dojezd se u rychlostí 27 a 37 uzlů zvýšil na 17.200 m, potažmo 7.400 m. Torpédomety se po jednom nacházeli na přídi, zádi a každém boku.
TTD - námořní dělo ráže 28 cm/45 (11") SK L/50
* Výrobce: Kruppovy závody, Německo
* Model zbraně: 1909 ve službě od roku 1911
* Ráže: 280 mm
* Celková délka hlavně: 14,150 m
* Hmotnost hlavně: 41.500 kg
* Hmotnost střely: 302 kg (APC)
* Hmotnost prachové náplně: 119 kg
* Počáteční rychlost střely: 855 m / s
* Pracovní tlak: 3.300 kg / cm 2
* Životnost hlavně: cca 210 výstřelů
* Kadence: 3 rány za minutu
* Dostřel: 20.400 m
Hmotnost boční salvy:
10 x 380 mm = 3.020 Kg
6 x 150 mm = 271,8 Kg
Celkem: 3.291,8 Kg
PANCÉŘOVÁNÍ
Jak již bylo praxí německé konstrukční školy, pancéřové ochraně byla věnovaná velká pozornost bitevního křižníku SEYDLITZ nevyjímaje. Pancíř se použil jak z cementované, tak i niklové oceli Krupo. Hlavní boční pancéřový pás byl ve středu silný 300 mm a směrem k přídi a zádi se zeslaboval. Kryl především prostor od přední po zadní dělovou věž na úrovní vodní hladiny, kde by proražení pancíře znamenalo zatopení poškozených částí lodi. Nad tímto pancířem se nacházel druhý pás silný 230 mm, který sahal k druhé palubě. Nad ním byl prostor určený pro instalování středních děl, kde kasematy chránil další pás silný 150 mm, přičemž samotná děla měla ještě štít proti střepinám 80 mm. Pancíř pod vodoryskou byl ze 300 mm postupně zeslaben na 150 mm, ještě hlouběji na běžných 30 mm a dvojité dno. Proti torpédům se používala přepážka silná 30 až 50 mm, která uzavírala pancéřovou citadelu. Příď a záď měla na úrovní vodní hladiny pancéřování silné 120/100/80 mm to podle toho o jak exponované místo se jednalo. Příčné přepážky citadely chránilo 220-230 mm. Tím měla být citadela dokonale uzavřená i v případě zaplavení okolních prostor měla poskytovat lodi dostatečný vztlak.
Loď měla dvě pancéřové horizontální paluby silné 35 mm a 30 mm na méně exponovaných místech, na těch více bylo zesílení na 80 mm. Šikmé vnitřní části (30°) druhé pancéřové paluby byly silné 30 mm. Dělové věže měly čela silná 250 mm, boky krylo 200 mm. Přední šikmá část věže byla silná 100 mm a vlastní horizontální střechu chránilo 70 mm oceli. Barbety děl krylo 230 mm, ale jen na úroveň pancéřové paluby. Pod ní byl prostor kasemat středních děl, tudíž nepřátelský projektil musel nejdříve prorazit tento pancíř, vnitřní přepážky (20 mm) a teprve poté narazil na spodní část barbet silnou 100 mm, která navíc byla zešikmělá směrem dovnitř barbet. Na úrovní druhé pancéřové palby se barbety zeslabovaly na 30 mm. Opět to znamenalo, že by granát musel proniknout 230 mm bočním pásem a pak 30 mm spodní části barbety, která byla opět zešikmělá směrem dovnitř barbety. V podélné ose lodi se barbety zeslabovaly z 230 na 200 mm. Jednalo se o místo s malou pravděpodobností zásahu, jelikož by v dráze letu projektilu „překážela“ dělová věž.
Hlavní velitelskou věž krylo po stranách 350 mm a střechu 80 až 150 mm. Komunikační šachtu do nitra lodi chránilo 200 mm a směrem do nitra se dále zeslabovala na 80 a 30 mm. Zadní věž měla boky silné 200 mm, střechu 50 mm a komunikační šachtu 150 mm a níže 80 mm. Střední děla v kasematách kromě vlastních 150 mm silných kasemat chránil čelní štít silný 80 mm, v případě 88 mm děl byl štít silný 50 mm. U 88 mm děl na přídi nebyl použitý žádný štít. Odvod spalin a tah od kotlů byl chráněn proti střepinám pancířem 20-25 mm silným.
TTD - bitevní lodě třídy SEYDLITZ
* Délka: 200,6 m
* Šířka: 28,5 m
* Ponor: 9,29 m
* Výtlak standardní: 24.988 t, plný výtlak 28.550 t
* Výzbroj: 10x280 (5xII), 12x150 (12xI), 12x88 (12xI), 4x torpédomet 500 mm
* Pancéř paluba: 30-80 mm
* Pancéř boky: 100–300 mm
* Protitorpédové přepážky: 50 mm
* Pancéř kasemat: 150 mm
* Pancéř dělostřelecká věž: 250 mm
* Pancéř hlavní přední velitelská věž: 350 mm
* Výkon strojů: 63.000 k, maximální výkon 89.740 k
* Rychlost: 26,5 uzlů (49,1 km/h), maximálně 28,13 uzlů
* Dojezd: 4.200 námořních mil (7.800 km) při ekonomické plavbě rychlostí 14 uzlů
* Posádka: 42 důstojníků, 1025 mužů
