Třída KAISER je poslední třídou německých bitevních lodí, která byla do služby zařazená ještě v mírové době a posádka tak měla dostatek času se se svými plavidly seznámit. Byla to v pořadí třetí třída německých dreadnoughtů a první, která začala používat turbínový pohon. Pět jednotek obdrželo jména významných členů panovnických rodů z německé a pruské historie. Nejznámější je FRIEDRICH DER GROSSE, která se stala vlajkovou lodí v průběhu bitvy u Jutska v roce 1916.
Lodě ve třídě:
KAISER (1909 – 1911 – 1912)
FRIEDRICH DER GROSSE (1910 – 1911 – 1912)
KAISERIN (1910 – 1911 – 1913)
PRINZREGENT LUITPOLD (1910 – 1912 – 1913)
KONIG ALBERT (1910 – 1912 – 1913)
* Poznámka: první datum je datum zahájená stavby, dále je datum spuštění na vodu a poslední je datum zařazení do stavu námořnictva.
K objednání celé početné třídy došlo na základě druhého námořního zákona, stejně jako předchozí třída HELGOLAND. Zákon stanovil, že životnost hlavních lodí má být snížená z 25 na 20 let, což bylo opatření, které si vyžádalo stavbu novějších bitevních lodí. To znamenalo, že šest starých lodí pobřežní obrany SIEGFRIED, dvě lodě pobřežní obrany třídy ODIN a čtyři jednotky třídy BRANDENBURG, by musely být nahrazeny. Pět jednotek z třídy KAISER tak mělo nahradit jmenovitě Siegfried, Hildebrand, Heimdall a Hagen. Vzhledem ke stáří třídy ODIN se počítalo s náhradou za lodě Odin a Agir.
Počátky třídy KAISER můžeme dle německých zdrojů vystopovat až k roku 1907, tedy k době, kdy ještě nebyla ve stavbě ani třída HELGOLAND. V té době se především hledalo optimální uspořádání hlavních věží. První dvě třídy německých dreadnoughtů používaly šestiúhelníkové uspořádání, které mělo řadu nevýhod. Jednou z nich bylo, že středově věže se nacházeli příliš blízko bokům. Hrozilo tak, že nepřátelský granát si k nim může najít snadnější cestu než k věžím, které ležely v ose lodi. Hlavním ale důvodem bylo, že pro boční salvu v počtu osmi hlavní měla loď hned šest věží. Nejen že to finančně zatěžovalo rozpočet, ale také zvyšovalo výtlak atd. Proto stejně jako Britové, i Němci hledali optimálnější způsob uspořádání věží tak, aby se jejich celkový počet na lodi snížil a aby bylo možno zvýšit počtu děl v boční salvě. Podobná diskuse se na Úřadu císařského námořnictva (RMA) řešila již při plánování bitevních křižníků třídy MOLTKE. Konstrukční oddělení RMA argumentovalo tím, že německá flotila bude přečíslená svými protivníky, což znamenalo buď zvětšit ráži děl, nebo zvýšit počet děl. Zvýšení počtu děl pak byla daná přednost, protože v takovém případě může loď vést boj i na dvě nepřátelské lodě při zachování rozumného počtu děl, tj. šest na jednu a čtyři hlavně na druhou loď.
Pořizovací náklady:
KAISER 44,997 mil Marek, stavitel Kaiserliche Werft, Kiel
FRIEDRICH DER GROSSE 45,802 mil Marek, stavitel AG Vulcan, Hamburk
KAISERIN 45,173 mil Marek, stavitel Howaldtswerke, Kiel
PRINZREGENT LUITPOLD 45,761 mil Marek, stavitel Germaniawerft, Kiel
KONIG ALBERT 46,374 mil Marek, stavitel, Schicha-Werke, Gdaňsk
Třída KAISER se tak nechala inspirovat třídou MOLTKE, která byla stavěná ve stejné době jako britská třída COLOSSUS, která použila stejné uspořádání. Němci si tak mohli ze stavby odepsat jednu věž o hmotnosti cca 540 tun, kterou nemuseli instalovat a ušetřenou hmotnost a finance mohli věnovat na pancéřování a větší rozměr trupu. Během konstrukce byly kladeny tři hlavní požadavky. Za prvé, pancíř měl být schopen odolat britským granátům ráže 343 mm, což byla ráže zavedená Královským námořnictvem s třídou ORION schválenou v roce 1909. Opět v duchu německého hesla, že Kruppova děla ráže 305 mm jsou lepší, než Britská ráže 343 mm, zůstala výzbroj zachovaná jako u třídy HELGOLAND. Dalším požadavkem bylo navýšení dojezdu. Proto se plánovala instalace dieselového pohonu místo turbíny. Vývoj potřebné dieselové jednotky ale nebyl včas dokončen, a tak se sáhlo po turbínovém pohonu.
KONSTRUKCE
Z mého pohledu se jednalo o elegantní lodě s dvojicí mohutných komínů vzdálených poměrně daleko od sebe. První čtyři věže hlavních děl se nacházeli na hlavní palubě, poslední stála v super pozici na snížené zadní palubě. Díky rozestupu středových věží bylo možno vést palbu ze všech pěti věží. Předchozí třídu HELGOLAND překonávali nejen v boční palebné síle, ale také rozměry, výtlakem atd. Na čáře ponoru měly délku 171,8 m, celkovou délku 172,4 m včetně zachovaného náznaku klounu. Ponor při plném výtlaku 27.000 tun byl 9,1 m, standardní výtlak 24.724 tun. Lodě měly dvojité dno, které krylo 88% délky trupu a 17 vodotěsných oddílů. Posádku tvořilo 41 důstojníků a 1043 členů posádky. V případě vlajkové lodi eskadry stoupla posádka ještě o dalších 14 důstojníků a 80 členů štábu. V případě velitelské lodi celého loďstva se na palubu nalodili ještě další dva důstojníci a 23 mužů. Nautické vlastnosti byly charakterizované jako dobré, jen trpěly mírnou ztrátou rychlosti při silných vlnách, což bylo dáno jejich rozměry a výtlakem. Na kormidlo reagovaly dobře, ale trpěly až 66% ztrátou rychlosti a náklonem 8% při maximální snaze o zatočení.
Třída KAISER patřila mezi první bitevní německé lodě poháněné turbínami s plánovaným standardním výkonem 31.000 k a rychlostí 21 uzlů. Ale aby to neměli jednoduchá, tak použili vodotrubní turbíny hned od několika výrobců, aby si Admiralita (Reichsmarineamt) ověřila spolehlivost, výkon a životnost. Němci se tím snažili najít alternativu k do té doby panujícímu monopolnímu postavení Parsonových turbín. Nicméně plavidla KAISER a KAISERIN byla vybavená třemi sadami Parsonových turbín, kdežto FRIEDRICH DER GROSSE používal tři sady turbín AEG-Curtis a KONIG ALBERT byl poháněn turbínami Schichau. Turbíny poháněly hřídel k třílisté vrtuli o průměru 3,75 m, což mělo zajistit konstrukční rychlost 21 uzlů (39 km/h), případně více. K řízení se používala dvě kormidla. Pokud vám ve výčtu chybí typ pohonné jednotky pro PRINZREGENT LUITPOLD, tak dáváte pozor. Zde se počítalo s dvěma sadami Parsonových turbín na místo běžných tří sad. Záměrem totiž bylo osadit loď jedním šestiválcovým dvoudobým vznětovým motorem Germania o výkonu 12.000 k, který by roztáčel středovou hřídel. Cílem bylo, aby tento dieselový pohon umožnil otestování ekonomického dlouhého dojezdu. Nicméně pohonná jednotka Germania nebyla včas dokončená. PRINZREGENT LUITPOLD tak používal pouze dvě lodní vrtule, což se trošku promítlo nejen do výkonu celé pohonné jednotky, ale i do rychlosti, kde o něco zaostával.
Pára k turbínám byla dodávaná pomocí 16 kotlů Schulz-Thornycroft až na PRINZREGENT LUITPOLD, který měl z výše uvedeného důvodu, kotlů jen 14. Zásoba uhlí činila 3.600 tun, což postačovalo při ekonomické 12 uzlové rychlosti dojezd 7.900 námořních mil (14.600 km). Opět jen PRINZREGENT LUITPOLD měl sníženou zásobu uhlí na 3.200 tun. Při stavbě se počítáno s prostory pro načerpání 400 tun nafty pro spalování v plánovaném dieselovém motoru. S tím měla loď mít dojezd 2.000 námořních mil opět při ekonomické 12 uzlové rychlosti. Ale jak již víme, motorová jednotka nebyla včas dodaná. Elektrická energie byla dodávaná pomocí čtyř dvojitých turbogenerátorů a dvou dieselových agregátů s celkovým výkonem 1800 kW při 225 voltech.
Výkony při zkouškách:
KAISER 23,4 uzlů (55.187 k), Parsons
FRIEDRICH DER GROSSE 22,1 uzlů (41,533 k), AEG-Curtis
KAISERIN 22,4 uzlů (42.181 k), Parsons
PRINZREGENT LUITPOLD 21,7 uzlů (38.751 k), Parsons (pouze dvě sady turbín)
KONIG ALBERT 22,0 uzlů (39.813 k), Schichau
VÝZBROJ
Hlavní výzbroj byla rozdělená do pěti věží model DrH LC/1909 po dvou dělech v každé. Hmotnost takové věže byla kolem 540 tun a elevace děl se pohybovala v rozmezí -8/+13,5° s možností pro každou hlaveň zvlášť. Po roce 1915 se elevace upravila na -5,5 / +16° pro zvýšení dostřelu, který by jinak za standardem té doby zaostával. Zároveň vzrostl dostřel z původních 16,2 na 20,4 km. Všechny systémy věže měly elektrický pohon s výjimkou ovládání náměru, které bylo řešeno hydraulicky. Rychlost otáčení věže byla 4° za sekundu. Do muničních skladů se celkem nakládalo 86 granátů na hlaveň, celkově tedy 860 ks. První věž byla instalovaná vpředu, dvě další byly namontované v šikmém uspořádání uprostřed a poslední dvě v superpozici na zádi. Toto uspořádání bylo rozhodně efektivnější, než hexagonální u předchozí dvou tříd německých dreadnoughtů NASSAU a HELGOLAND, Nicméně při tehdejší taktice boje v kýlové formaci byla možnost šestihlavňové palby v ose lodi dosti diskutabilní, to se týkalo i třídy KAISER. Možnost vedení plné boční salvy ze všech pěti věží byla možná, ale přeci jenom s určitým omezením u středových věží. Toto uspořádání středových věží sice mělo snížit nároky na délku trupu s ohledem na umístění kotelny a strojovny, ale ve srovnání s konkurencí jako například britskou třídou ORION již s děly ráže 343 mm, byla třída KAISER kratší jen o 5 metrů. Lepší rozmístění hlavních věží tak bylo uspokojivě vyřešeno až s další třídou KONIG.
TTD - Kruppovo námořní dělo ráže 305 mm – 30,5 cm/50 (12") SK L/50 (model 1908)
* Celková délka hlavně: 15,25 m
* Hmotnost hlavně: 51,850 kg
* Hmotnost střely: 405 kg
* Počáteční rychlost střely: 855 m/s
* Průraznost: 254 mm na 12.800 m / 229 mm na 15.000 m, podle německých publikací byla průraznost APC L3/4 projektilem 345 mm na 10.000 m a 305 mm na 12.000 m.
* Počet ran za minutu: 2 až 3
* Dostřel: 20.400 m při elevaci 16°
Hmotnost boční salvy:
10 x 305 mm = 4.050 kg
14 x 150 mm = 317,1 kg
Celkem: 4.367,1 kg
Dělostřelectvo střední ráže se skládalo ze čtrnácti ručně nabíjených děl 15 cm SK L/45 na lafetách MPL C/06 s kadencí 5 až 7 ran za minutu. Kadence byla otázkou manipulace s 45,3 kg těžkým projektilem a sehraností obsluhy. Všechna tato děla byla v souladu s tehdejšími zvyklostmi rozmístěna v krytých kasematách na dělové palubě ve středu lodi. Kromě boční salvy mohla část děl na každém boku vést palbu ve směru přídě a zádě v počtu čtyř. Náměr těchto děl činil -9 až +20 stupňů, což dávalo dostřel až 13.500 m s úsťovou rychlostí 835 m/s. Po modernizaci v roce 1915 vzrostl dostřel při použití nových, lehčích granátů na 16,8 km. Pro každé dělo se nakládalo 50 protipancéřových a 100 tříštivotrhavých granátů plus příslušný počet výmetných náloží.
Pro boj s lehkými silami protivníka bylo určeno i 8 děl 8,8 cm SK L/35 na nechráněných lafetách. Náměr těchto děl byl v rozsahu -10 až +25 stupňů a umožňoval vést palbu až na 10.700 metrů. Teoretická kadence těchto děl s nedělenou municí o hmotnosti 9,5 kg byla 20 ran/min, ve skutečnosti však byla omezena schopnostmi obsluhy, takže skutečná rychlost se pohybovala někde na hranici 10-12 ran/min. Pro každé dělo se nakládalo 200 kusů nedělené munice. Během války byla tato děla sejmutá a nahrazená čtveřicí téměř identických modelů s označením 8,8 cm SK L/45 G.E. ovšem uložené na lafetě MPL C/13. Náměr těchto děl se pohyboval v rozsahu -10 až +70 stupňů a vertikální dosah s projektilem o hmotnosti 9,7 kg činil 9.150 m. V případě potřeby střelby proti hladinovým cílům byl při elevaci 43° dostřel 14.100 m s kadencí kolem 15 ran za minutu. Koncem války byla dvě děla sejmutá a zřejmě našla uplatnění na pozemním bojišti.
Dělostřeleckou výzbroj doplňovaly tehdy módní podhladinové torpédomety používané i na takto velkých bitevních lodích. Ráže torpédometu byla 500 mm s tím, že dva torpédomety byly instalovány na každé straně a jeden na přídi, celkem tedy pět. Model G7 používaný u většiny velkých hladinových plavidel po roce 1910 měl při délce 7,02 m a hmotnosti 1.365 kg výbušnou složku o hmotnosti 195 kg. Schopnost zasáhnutí cíle byla 4000 m s rychlostí 37 uzlů a 9300 m s rychlostí 27 uzlů.
PANCÉŘOVÁNÍ
K ochraně důležitých části lodi se používala osvědčená cementovaná Kruppova ocel, přičemž horizontální pancíř paluby byl silný 60 mm a na nejvíce exponovaných místech až 100 mm. Hlavní boční pancéřový pás citadely byl ve středu silný 350 mm a směrem k přídi se zeslaboval na 180 mm, k zádi na 120 mm. Protitorpédová přepážka byla silná 40 mm. Hlavní velitelská věž nacházející za přední dělostřeleckou věž, měla stropy silné 150 mm a boky 350 mm. Na vrcholu této věže se nacházela ještě jedna menší střelecká věž, která měla oválný půdorys a boky silné 400 mm. Tak jak bylo běžným měřítkem té doby, zadní velitelská věž byla výrazně slaběji pancéřována. Její strop měl pouze 50 mm a boky 200 mm. Hlavní dělostřelecké věže kryl čelní pancíř silný 300 mm a stropní pláty 220 mm. Střední dělostřelectvo nacházející se v kasematách mělo pancíř 170 mm a vlastní štíty děl 80 mm.
TTD - bitevní lodě třídy KAISER
* Délka: 172,4 m
* Šířka: 29 m
* Ponor: 9,1 m
* Výtlak standardní: 24.724 t (výtlak maximální 27.000 t)
* Výzbroj: 10x305 mm (5xII), 14x150 mm (14xI), 8x88 mm (8xI), 5x Torpédomet 500 mm
* Pancéř paluba: 60-100 mm
* Pancéř boky: 120-350 mm
* Protitorpédové přepážky: 40 mm
* Pancéř dělostřelecká věž: 300 mm
* Pancéř hlavní přední velitelská věž: 100-350 mm
* Pancéř zadní velitelská věž: 50-200 mm
* Výkon strojů: 20.594 kW, 27.617 koňských sil
* Rychlost: 21,0 uzlů (39 km/h)
* Dojezd: 7.900 námořních mil (14.600 km) při ekonomické plavbě rychlostí 12 uzlů
* Posádka: 41 důstojníků, 1043 mužů
KARIÉRA
Všechny lodě byly do služby postupně zařazované v průběhu roku 1912 a 1913 s tím, že poslední vstoupila do služby PRINZREGENT LUITPOLD dne 19. srpna 1913. V letech 1913 a 1914 se dvě lodě, jmenovitě KAISER a KONIG ALBERT, zúčastnily velké zámořské cesty do Jižní Ameriky a Jižní Afriky. Hlavním cílem bylo demonstrovat německé válečné lodě v zemích, kde měli Němci své cíle zahraniční politiky. V případě Afriky to byla podpora německých kolonii a ukázka ostatním velmocem, že se německým námořnictvem se musí počítat. Zároveň bylo potřeba otestovat spolehlivost nových turbínových pohonů při operacích na velké vzdálenosti. Obě lodě se vrátily na německé základy v Severním moři krátce před vypuknutím Velké války. Pokud by se Němcům tato plavidla nepodařilo stáhnout na domovské základny, tak by je obě museli zřejmě odepsat, protože šance se probít přes Kanál nebo Severní moře kolem britských námořních základem, byla poměrně malá.
První větší akce, které se účastnily byl nájezd na britská pobřežní města Scarborought, Hartlepool a Whitby ve dnech 15. a 16. prosince 1914. Vlastní bombardování přístavů prováděli bitevní křižníky I. průzkumné skupiny. Lodě třídy KAISER spolu s loděmi NASSAU, HELGOLAND a KONIG pluly jako vzdálená podpora bitevních křižníků Franze von Hippera. Velitel flotily Friedrich von Ingenohl, která čekala na moři, vyčkával na pozici přibližně ve středu Severního moře, asi 130 mil východně od Scarborough. Nicméně britské námořnictvo v té době již částečně znalo německý námořní kód, který se podařilo získat z lehkého křižníku MAGDENBURG, a tak o chystané akci bitevních křižníků vědělo. Jen netušili, kde přesně Němci udeří. Proti bitevním křižníkům vyslali své vlastní spolu se šestici bitevních lodí 2. bitevní eskadry a početnými lehkými křižníky a torpédoborci. V 6:20 hod započala šarvátka na život a smrt mezi lehkými jednotkami obou loďstev. V té době se hlavní síly nacházeli jen asi 10 námořních mil od sebe, tj, na dostřel. Kvůli tmě, která v prosinci v těchto končinách v tomto čase panuje, nedošlo ke kontaktu. Ani britský ani německý admirál si nebyli jistí, jaké síly proti sobě mají a měli tak povědomí jen o boji mezi torpédoborci a lehkými křižníky. Německý admirál Ingenohl musel navíc respektovat císařův rozkaz zbytečně neriskovat bitvu bez jeho výslovného souhlasu. Navíc pořád panovalo riziko, že proti němu stojí celá Royal Navy a tak 10 minut po prvním kontaktu nařídil svým bitevním lodím nabrat kurz jihovýchod. Asi čtyřicet minut pak plula obě hlavní loďstva na paralelním kurzů, než Němci provedli další změnu do domácích vod. Němci tak promeškali šanci na první větší potyčku s britskou Royal Navy, kde dokonce drželi většinu trumfů v ruce. Na straně Němců se totiž nacházeli čtyři bitevní křižníky a pancéřový křižník BLUCHER a jádro Širomořského loďstva, které bylo podle Jaroslava Hrbka tvořeno 14 dreadnoughty a 8 řadovými loděmi (před-dreadnoughty). Britové pak měli na moři Beattyho eskadru čtyř bitevních křižníků a 2. eskadru bitevních lodí viceadmirála Warrendera (6 jednotek), kterým ještě asistovala 4 obrněné a 4 lehké křižníky spolu s torpédoborci. Němci tak měli de facto dvojnásobnou přesilu, což by se jistě v bitvě projevilo, a to do toho nepočítám řadové lodě.
Další akce, které se lodě třídy KAISER účastnili bylo opět bombardování anglických pobřežních měst a přístavů z dubna 1916. Bitevní lodě opět plnily roli palebné podpory pro případě kontaktu s nepřítelem. Nicméně německý křižník SEYDLITZ najel na minu a musel se z akce stáhnout. Ostatní lodě plnily své úkoly a došlo na bombardování měst Lowestoft a Yarmouth. Při návratu došlo ke střetu s britskými křižníky z Harwichských sil. Následoval krátký souboj, než se britské jednotky stáhly. Němci pak po informaci, že Royal Navy vyrazila na moře ze své hlavní základny na Scapa Flow, se raději stáhli do svých přístavů.
O měsíc později se konečně oba hlavní soupeři setkali ve velké námořní bitvě, u Jutska. Ze strany třídy KAISER v této akci chyběla jen loď KONIG ALBERT. Ostatní čtyři jednotky byly součástí hlavních sil s tím, že FRIEDRICH DER GROSSE byla dokonce vlajkovou lodí admirála Scheera. Na téma bitvy u Jutska toho máme na Palbě zveřejněno dost, tak to vezmu jen krátce. Krátce před 18hod se dostali i lodě třídy KAISER do boje, i když se pohybovali na hranici dostřelu. PRINZREGENT LUITPOLD vypálil osm salv na vzdálenost 20.400 – 19.500 m, než došlo ke zvětšení vzdálenosti a Němci tak museli palbu ukončit. Naproti tomu lodě KAISER a FRIEDRICH DER GROSSE se dostaly na dosah 2. eskadry britských lehkých křižníků. Masivní palba z deseti bitevních lodí byla ale po několika salvách rovněž ukončená kvůli špatné viditelnosti a že se nepřítel stáhl. V 19:05 se KAISER a bitevní loď třídy KONIG (Konig) dostali do křížku s britskými obrněnými křižníky DEFENCE a WARRIOR, které se jako supy snesly na ochromený německý lehký křižník Wiesbaden. Těžce poškozený WARRIOR byl palbou bitevních lodí poškozen a stáhl se. O něco později se podařilo lodi KAISER zasáhnout britskou bitevní loď WARSPITE, což byla loď s děly ráže 381 mm považována za jednu z nejlepších ve Velké válce vůbec. Zásah poškodil kormidelní zařízení a loď ovládaná jen šrouby byla po dobu 20 min vystavená palbě hned několika dreadnoughtů včetně lodi KAISER a FRIEDRICH DER GROSSE. Po bitvě zůstali nepoškozené lodě třídy KAISER jako stráž před Wilhemshavenem. Na ostatních nepoškozených lodích byla rychle doplněná munice a palivo. Během bitvy Kaiser vypálil 224 granátů z těžkých baterií a 41 granátů ze sekundární baterie; Kaiserin vypálil 160 a 135 granátů, Prinzregent Luitpold 169 a 106 a Friedrich der Grosse 72 a 151 granátů. Kaiser byl během bitvy dvakrát zasažen granáty těžkého kalibru, jako jediná loď této třídy byla zasažena. Loď však utrpěla pouze malé škody.
Na začátku září 1917, po německém dobytí ruského přístavu Riga, se německé námořnictvo rozhodlo vyhnat ruské námořní síly, které ještě stále držely Rižský záliv. Za tím účelem německá Admiralita naplánovala operaci na souostroví Moonsund a hlavně na ruské palebné baterie na poloostrově Osel Sworbe. Hlavním úkolem byl pověřen bitevní křižník MOLTKE s III. bitevní eskadrou a V. divizí, která zahrnovala bitevní lodě včetně nejmodernější jednotky BAYERN s děly ráže 380 mm. VI. divize se skládala ze všech pěti jednotek třídy KAISER, nepočítaje lehká plavidla. Proti Němcům stáli jen dva staré před-dreadnoughty SLAVA a CESAREVIČ, doprovázené pancéřovými křižníky BAJAN a ADMIRÁL MAKAROV spolu s chráněným křižníkem DIANA a 26 torpédoborci. Operace začala 12. října, kdy bitevní lodě třídy KAISER zaútočily na baterie na poloostrově Sworbe. Další lodě si vzali na mušku pobřežní baterie v zátoce Tagga. O dva dny později loď KAISER měla za úkol pomoci německým minolovkám, kterým bránili ruské torpédoborce v jejich činnosti. Během střetu byl ruský torpédoborec GROM poškozen a následně potopen. Lodě KAISERIN, KONIG ALBERT a FRIEDRICH DER GROSSE mezitím ostřelovaly Zerel ze vzdálenosti 7,5 až 12,5 mil. Nicméně ruské baterie opětovaly palbu a ta byla poměrně přesná. Němci nechtěli riskovat poškození drahých dreadnoughtů a po asi hodinové přestřelce a z obav z ponorek a min, svá plavidla stáhli. Následujícího rána proběhl souboj mezi dvojicí lodí z třídy KONIG a před-dreadnoughtem SLAVA, která byla silně poškozená a následně potopená torpédem z vlastního torpédoborce.
Po kapitulaci Německa v listopadu 1918 byla Flotila pod velením kontradmirála Ludwiga von Reutera internována na britské námořní základně ve Scapa Flow. Flotila zůstala v zajetí během jednání, která nakonec vyústila ve Versailleskou smlouvu. Reuterovi bylo jasné, že Britové mají v úmyslu zmocnit se německých lodí 21. června, což byl termín, do kterého mělo Německo podepsat mírovou smlouvu. Aniž by si byl vědom toho, že lhůta byla prodloužena, Reuter nařídil potopit své lodě. Ráno 21. června opustila britská flotila Scapa Flow, aby provedla cvičné manévry. V 10:00 Reuter předal rozkaz svým lodím, aby provedli příkaz potopení. Friedrich der Grosse byla první lodí flotily, která klesla na dno zálivu ve 12:16. Byla vyzvednuta v dubnu 1937 a odtažena do Rosythu k sešrotování. Lodní zvon byl vrácen do Německa v roce 1965 a v současné době je v ústředí flotily v Glücksburgu. König Albert ho následoval ve 12:54 a potopila se jako druhá loď flotily. Loď byla později vyzvednuta v červenci 1935 a v následujícím roce byla v Rosythu rozebrána do šrotu. Kaiser se potopil ve 13:25 a v březnu 1929 byl vyzvednut k sešrotování. Prinzregent Luitpold se potopil o pět minut později, ve 13:30. I ona byla v červenci 1931 vyzdvižena a v Rosythu rozebrána. Kaiserin, poslední loď této třídy, která byla potopena, klesla pod hladinu ve 14:00. Byla vyzdvižená v květnu 1936 a téhož roku se rozebrána na šrot v Rosythu. Tak skončila kariéra elegantních německých dreadnoughtů.
HODNOCENÍ
Pokud chceme hodnotit tuto třídu, tak je potřeba se podívat i do zahraničí, co se ve stejné době, tj. kolem roku 1910, nacházelo ve stavbě. Můžeme tak porovnávat s třídou Orion, Wyoming, Kawachi, Courbet, Conte di Cavour, Gangut a Rivadavia. A samozřejmě i s předchozí německou třídou Helgoland. Z hlediska výtlaku se jednalo o velká plavidla, která předčila pouze americká třídy Wyoming a argentinská Rivadavia, ale oproti těmto konkurentům byla německá třída poměrná krátká. Rychlost a výzbroj byla průměrem té doby. Jinou kategorii pouze představovala Royal Navy se svou třídou Orion, která už patřila svými děly ráže 343 mm mezi tzv. super-dreadnoughty. Počet děl v boční palbě také nebyl největší. Řada konkurentů mohla nabídnout 12-13 hlavní, jako například ruský Gangut, nebo italský Conte di Cavour. Velkou předností bylo pancéřování, které mělo odolat zásahu i z děl ráže 343 mm ze vzdálenosti, na kterou se počítalo vést boj. Obecně tak můžeme tuto třídu považovat za výrazný posun v německé konstrukční škole, kde v případě střetu lodi proti lodi mohla německá loď obstát v boji s jakoukoliv jinou nepřátelskou bitevní lodí stavěnou po roce 1910.
Zdroje:
www.kaisers-marine.de
www.worldnavalships.com
www.kaiserlichemarine-wilhelmshaven.de
www.militaer-wissen.de
www.worldwar1.co.uk
www.sms-navy.com
de-academic.com
Jiří Kovařík – Jutsko 1916
Válečné lodě (2) – Vladimír Hynek a Petr Klučina – 1986
Velká válka na moři 1914 – Jaroslav Hrbek
Velká válka na moři 1915 – Jaroslav Hrbek
Velká válka na moři 1916 – Jaroslav Hrbek
Velká válka na moři 1917 – Jaroslav Hrbek
Velká válka na moři 1918 – Jaroslav Hrbek
Jane´s Bitevní lodě 20.století
