Až s třídou bitevních lodí KÖNIG se dá mluvit o vrcholu německé konstrukční školy co se bitevních lodí s 305 mm děly týče. Inspirací byla britská třída ORION, kde stavbu čtyř jednotek tento hlavní německý konkurent započal v letech 1909-1910. Deset děl hlavní ráže Britové racionálně umístili do pěti věží tak, že přední dvě a zadní dvě se nacházely v super pozici v ose lodi a třetí v pořadí ve středu lodi opět v ose. Přestože všech pět věží bylo v ose lodi, vyžadovalo to prodloužení trupu kvůli strojovně a kotelně jen o pár metrů. Hlavní úspora v délce spočívala právě v super pozici na přídi a zádi. Děla výše umístěných věží „B“ a „X“ mohly přesahovat nižší věže „A“ a „Y“. Toto uspořádání se poprvé uplatnilo na amerických bitevních lodí třídy DELAWARE z roku 1907 s tím, že vlastní superpozici věží si Amíci vyzkoušeli hned u dvou prvních dreadnoughtů South Carolina (BB26) a Michigan (BB27) dokončených v roce 1910 a to při délce lodi pouhých 138 m a výzbrojí s děly ráže 305 mm. Superpozice věží také snižovala délku pancéřové citadely a konstruktéři se tak mohli věnovat vylepšení pasivní ochrany. Rovněž zavedení turbínového pohonu snižovalo nároky na prostory. Další výhodou koncepce bylo, že lodě bez překážejících bočních barbet mohli mít dvojité protitorpédové přepážky na obou stranách střední sekce. Jelikož tou dobou bylo normou přídavného spalování nafty, mohly být takto vzniklé prostory ponechány volné nebo využité jako skladiště. Tyto 4,5 m hluboké prostory tak poskytovaly dostatečný polštář proti výbuchu torpéda a mohli vzniknout i díky turbínovému pohonu a kompaktním trubkovým kotlům.
Lodě ve třídě:
KÖNIG (1911 – 1913 – 1914)
GROSSER KURFÜRST (1911 – 1913 – 1914)
MARKGRAF (1911 – 1913 – 1914)
KRONPRINZ (1911 – 1914 – 1914)
* Poznámka: První datum je datum zahájená stavby, dále je datum spuštění na vodu a poslední je datum zařazení do stavu námořnictva.
Až do stavby této třídy používali Němci standard pěti jednotek ve třídě. Nicméně v případě třídy KÖNIG bylo rozhodnuto postavit pouze čtyři jednotky.
Pořizovací náklady:
KÖNIG cca 45 mil Marek, stavitel Kaiserliche Werft, Wilhelmshaven
GROSSER KURFÜRST cca 45 mil Marek, stavitel AG Vulcan, Hamburk
MARKGRAF cca 45 mil Marek, stavitel AG Weser, Brémy
KRONPRINZ cca 45 mil Marek, stavitel Germaniawerft, Kiel
KONSTRUKCE
Tato třída svou konstrukcí rozhodně nezapře předchozí třídu německých bitevních lodí KAISER, z kterých přímo vycházela a měla mnoho společných prvků, včetně děl a věží hlavní ráže, střední dělostřelectvo, pohonné jednotky atd. Dokonce i trup měl více méně stejný základ, i ve vnitřním členění si byly obě třídy velice podobné. To ostatně výrazně zkracovalo konstrukci, což vzhledem k vývoji v Evropě bylo ze strany Německa žádoucí. Lepší uspořádání hlavních dělových věží zlepšovalo palebné sektory na maximum možného. Vypustila se jedna z věží uprostřed lodi a posunula se dozadu, kde v super pozici měla lepší palebné sektory. Díky krizi v Evropě a britsko-německém závodu v námořním zbrojení se nehledali žádné další zásadní vylepšení. Jedinou zásadnější plánovanou změnou byl plán osadit je dieselovým pohonem, který se na prostřední hřídeli v té době testoval u jedné z lodí třídy KAISER. Ale jak se tak občas stává, dieselové motory nebyly včas otestované, a tak se muselo sáhnout po osvědčených parních turbínách.
Třída byla stavěná na základě druhého dodatku k námořnímu zákonu, který byl přijat v roce 1908 jako reakce na revoluci ve stavbě bitevních lodí typu dreadnought a celkovému rozvoji v námořní technologii. Jelikož Německo rychle zachytilo nástup dreadnoughtů, tak v podobě tříd NASSAU a HELGOLAND by byly finanční prostředky z Prvního námořního dodatku (1906) vyčerpány dříve, než bylo naplánované jejich doplnění v roce 1911. Podle prvního dodatku k námořnímu zákonu z roku 1906 admirál Alfred von Tirpitz požádal o financování nových bitevních lodí, ale nepodařilo se mu zajistit financování; nyní byly schváleny Říšským sněmem na základě dodatku z roku 1908. Spolu s vyčleněním finančních prostředků na pokračování tempa výstavby bitevních lodí předepsaného námořním zákonem, nový dodatek také zvýšil námořní rozpočet o další 1 miliardu marek. Tirpitz původně plánoval postavit čtyři velké válečné lodě ročně (bitevní a bitevní křižníky), ale cena za moderní velké dreadnoughty šla nahoru. Proto byl Tirpitz a německá vláda nuce snížit počet velkých lodí ze čtyř ročně na dvě počínaje rokem 1912 a konče roku 1917.
Dalším důsledkem dodatku z roku 1908 bylo zkrácení životnosti všech velkých válečných lodí z pětadvaceti let na dvacet; To bylo provedeno ve snaze donutit Reichstag vyčlenit více finančních prostředků na další lodě, protože plavidla by pak musela být nahrazena dříve, než se původně plánovalo. Ve snaze donutit Říšský sněm, aby zákon schválil, Tirpitz pohrozil rezignací na svůj post státního tajemníka pro námořnictvo. V důsledku Tirpitzova ultimáta byl zákon v březnu 1908 schválen velkou většinou. Zkrácení životnosti hlavních lodí si vyžádalo zbavit se lodí pobřežní obrany tříd SIEGFRIED, ODIN a bitevních lodí třídy BRANDENBURG. Jelikož se jednalo o plavidla, která měla v první dekádě 20.století již prakticky nulovou hodnotu, tak je mohli s lehkým srdcem poslat do šrotu. U jednotek třídy BRANDENBURG se podařilo pro dvě plavidla najít kupce v podobě Osmanské říše. Na stejném principu výměny staré za nové probíhalo financování již třídy HELGOLAND a KAISER.
Čtyři jednotky třídy získali nejdříve jen provizorní jména, kdy se použilo slovo „ersatz“, neboli „náhrada“ a pak jméno lodi, která měla být vyřazená. Konstrukční práce na třídě KÖNIG běželi již v době, kdy se ještě stále pracovalo na třídě KAISER. Během schůzky 15.ledna 1910 nařídil Tirpitz, že cena za novou třídu musí odpovídat ceně, která byla v rozpočtu, aby nedošlo k narušení jeho plánů. Konstrukční oddělení „K“ bylo v té době zaneprázdněno pracemi na novém bitevním křižníku SEYDLITZ, což zdrželo první konstrukční návrhy nové třídy KÖNIG.
Zatímco doposud se hlavně hledali finanční prostředky ke stavbě tak viceadmirál Adolf Paschen, které šéfoval Generálnímu námořnímu oddělení vyjádřil přání změny umístění hlavních dělových věží do osy lodi tak, jak to bylo u britské třídy ORION. To byl první a hlavní krok, který měl odlišovat třídy KAISER a KÖNIG. Tirpitz zase pro změnu trval na použití dieselového pohonu, ačkoliv zkoušky s prototypem motoru na prostřední hřídeli bitevní lodě PRINZREGENT LUITPOLD ještě nebyly dokončeny. Během dalších tří schůzek v průběhu května 1910 byly projednávány další základní návrhy, mezi které například patřil i návrh na tříhlavňové dělové věže, jako tomu bylo u rakousko-uherských a italských dreadnoughtů. Zvažovala se možnost zvýšení ráže na 320 mm, aby bylo zajištěno držet krok s růstem ráže britských lodí, které z 305 mm děl přešli na ráži 343 mm a také nárustem děl amerických lodí na 356 mm. Tirpitz opět argumentoval, že alespoň jedna loď by měla mít dieselový pohon. Hans Bürkner šéf konstrukčního oddílu „K“ oproti Tirpitzovi dával přednost klasickému turbínovému pohonu i z toho důvodu, že vývoj nového dieselového pohonu by zvyšovalo náklady. Pohon, který byl instalován a testován na lodi PRINZREGENT LUITPOLD nebyla dostatečně silná. Měla výkon 12.000 koňských sil na hřídeli, což by i v případě tří hřídelí bylo málo na loď o výtlaku 25.000 tun. Na poslední květnové schůzce bylo navýšení ráže děl rovněž odloženo, jelikož tato děla nebyla k dispozici, vyžadovalo by to vývoj, testování a rovněž by se to promítlo do vyšší ceny za loď. Námořní velení tak věřilo, že 305 mm dělo bude mít dostatečný výkon v boji proti stávajícím britským jednotkám, ale ve velmi blízké době se bude větší ráže stejně muset řešit. Byl to nevyhnutelný krok, pokud by Německé nechtělo ztratit kontakt s konstrukcí. Ostatně v roce 1913 se již začalo pracovat na dělu ráže 380 mm, to ale trošku přebíhám události.
Jak již bylo řečeno třída KÖNIG vycházela z předchozí třídy KAISER s tím, že některé prvky se upravili, či přepracovali. Kromě popsaného nového rozložení dělových věží se poněkud měnilo i rozložení pancéřové ochrany, aby se zlepšila především ochrana přídě a zádě. Aby se vykompenzoval nárůst výtlaku v důsledku lepšího pancéřování, bylo rozhodnuto odstranit dvojici 150 mm děl a zadní torpédomet. Na první pohled se může zdát, že se nemůže jednat o žádnou kompenzaci, ale jen samotné dělo vážilo kolem 6 tun, plus pancíř na kasematách, na štítu děla, granáty atd. V součtu se tak dostaneme na nižší desítky tun a k tomu ještě odstranění zadního torpédometu včetně torpéd přineslo další nezanedbatelnou úsporu hmotnosti. Nicméně v prosinci 1910 bylo rozhodnuto si obě děla 150 mm ponechat a raději odstranit dvojici 88 mm víceúčelových děl. Zde se tedy už o kompenzaci na hmotnosti hovořit nedá. Dieselový pohon, který pořád prosazoval Tirpitz byl nakonec odmítnut.
První tři lodě KÖNIG, GROSSER KURFÜRST a MARKGRAF byly objednány v rámci programu z roku 1911. Několik loděnic, včetně AG Vulcan, AG Weser a Schichau-Werke předložili své nabídky Císařskému námořnímu úřadu. AG Vulcan a AG Weser obdrželi předběžné objednávky 11. srpna a finální 12. října 1911. To ale ještě neznamenalo, že je k dispozici finální design lodí. Ten byl ještě na základě řešení stability lodí dokončen a představen až 22. ledna 1912, což bylo v době, kdy se již zakládali v loděnicích trupy lodí.
Kontrakt na loď KÖNIG obdržela loděnice Kaiserliche Werk a společnost Schichau, která by jinak stavěla pátou jednotku, pokud by existovala, dostala objednávku na bitevní křižník DERFFLINGER. Čtvrtá jednotka byla schválená v rámci programu pro rok 1912 a námořní velitelství v té době opět řešilo možnost navýšení ráže děl. Kvůli spěchu ale byla tato diskuse opět opuštěná. Aspoň tak bylo zajištěno, že všechny čtyři lodě měli shodné parametry a vytvářeli homogenní divizi. Jedinou významnější změnou byl větší trubkový přední stěžeň. Později byl upraven přední stěžeň i u ostatních lodí.
Výkony při zkouškách:
KÖNIG 21,0 uzlů / 43.300 k / Parsons
GROSSER KURFÜRST 21,2 uzlů / 45.100 k / AEG-Vulcan
MARKGRAF 21,0 uzlů / 41.400 k / Bergmann
KRONPRINZ 21,3 uzlů / 46.200 k / Parsons
Při výtlaku 25.800 tun měla třída délku 174,7 m na čáře ponoru a celková 175,4 m, šířka 29,5 m a ponor 9,19 m. Při plném zatížení stoupl výtlak na 28.600 tun. Trup byl rozdělen na osmnáct vodotěsných oddílů a byl vybaven dvojitým dnem, který se táhl po 88% celkové délky. Dlouhá příďová paluba se táhla od přídě k zadní dělové věží (čtvrté v pořadí). Nástavba byla minimalizovaná a skládala se z přední a zadní velitelské věže, ačkoliv KÖNIG byl samého začátku stavěn jako vlajkový. Podle toho dostal větší můstek pro admirálský štáb. První tři lodě třídy obdrželi standardní tyčový čelní stožár, který byl později nahrazen masivnějším trubkovým.
Řízení bylo prováděno dvojitým kormidlem. Dle námořního historika Ericha Grönera bylo ovládání velice jemné a jednoduché. Při plném zatáčení byla ztráta rychlosti o 66% a náklon činil 8°. Standardní posádka byla složená ze 41 důstojníků a 1095 členů posádky. V případě lodi KÖNIG, která byla stavěná jako vlajková loď III. bitevní eskadry, byla posádka posílená o 14 důstojníků a 68 mužů admirálského štábu. Pokud byla některá z lodí určená jako zástup vlajkové, tak se na palubu naloďovaly 2 důstojníci a dalších 24 mužů jejich doprovodu. Pro přepravu mužstva v rámci přístavů se používal jeden hlídkový a dalších 9 člunů.
Pohonná jednotka byla vybavená třemi sadami parních turbín, z nichž každá se skládala z vysokotlaké a nízkotlaké turbíny. Turbíny vyrobily společnosti Parsons pro KÖNIG a KRONPRINZ, Vulcan AG pro GROSSER KURFÜRST a Bergmann pro MARKGRAF. Každý motor poháněl třílistou lodní vrtuli o průměru 3,8 m (12 stop). Vysokotlaké a nízkotlaké turbíny byly seskupeny do vlastních strojoven. Páru pro turbíny dodávalo patnáct Schulz-Thornycroftových vodotrubných kotlů, z nichž tři spalovaly olej a zbytek uhlí. Ty byly rozděleny do tří kotelen, z nichž první dvě byly umístěny mezi předním a středním muničním skladem (barbetami) pro hlavní baterii a ústily do předního komínu. Třetí kotelna byla umístěna za středním muničním skladem (barbetou), přímo před strojovnami a byla odvětrávána do menšího zadního komínu. Elektrickou energii dodávaly čtyři turbogenerátory a dvojice dieselgenerátorů; celkový elektrický výkon byl 2 040 kW (2 740 k) při 225 V. Výkon pohonné jednotky byl konstruován na 31.000 koňských sil, aby bylo možno dosáhnout rychlosti 21 uzlů (39 km/h). Při zkouškách bylo docílenou výkonů 41.000 k až 46.000 a rychlosti 21 až 21,3 uzlů. Může se zdát, že výkon byl výrazně vyšší než plánovaný, ale rychlost tomu neodpovídalo. Bylo to dané tím, lodě se dokončovali již v průběhu války a kvůli bezpečnosti se testy prováděli v mělkých vodách západní části Baltského moře. Bylo nutno dbát opatrnosti při testech a nepoškodit žádnou z nových posil císařského námořnictva. V reálu byla třída KÖNIG o něco rychlejší, než třída KAISER, která dosahovala maximální rychlosti 22,2 uzlů (41,1 km/h). Pro dálkové plavby bylo možno naložit 850 tun uhlí a 150 tun topného oleje, i když v případě potřeby bylo možnost naplnit ještě rezervní místa, takže by celková zásoba uhlí stoupla na 3000 tun a 600 tun topného oleje. Dojezd činil 8.000 námořních mil (15.000 km) při 12 uzlové rychlosti. V případě rychlosti plavby 18 uzlů, klesl dojezd na polovinu.
VÝZBROJ
U výzbroje třídy KÖNIG platí prakticky to stejné, jako u předchozí třídy KAISER. Proto použiju text ze své předchozí práce. Hlavní výzbroj byla rozdělená do pěti dělových věží v ose lodi model DrH LC/1911 po dvou dělech v každé. Hmotnost takové věže byla kolem 540 tun a elevace děl se pohybovala v rozmezí -8/+13,5° s možností pro každou hlaveň zvlášť. V průběhu roku 1916 se elevace upravila na -5,5 / +16° pro zvýšení dostřelu, který by jinak za standardem té doby zaostával. Některé zdroje uvádějí maximální elevaci 16,5°. PRINZREGENT LUITPOLD byl upraven těsně před bitvou u Jutska, ostatním byla elevace zvýšená až po bitvě. Dostřel vzrostl z původních 16,2 na 20,4 km. Všechny systémy věže měly elektrický pohon s výjimkou ovládání náměru, které bylo řešeno hydraulicky. Rychlost otáčení věže byla 4° za sekundu. Do muničních skladů se celkem nakládalo 90 granátů na hlaveň, celkově tedy 900 ks. Předpokládaná životnost hlavně činila 200 výstřelů. Jak již bylo opakovaně uvedeno, všechny dělové věže byly umístěné v ose lodi pro zlepšení maximálních palebných sektorů, přičemž dvě první věže a dvě zadní se nacházeli v superpozici, samostatně stojící třetí věž v pořadí byla uprostřed lodi.
TTD - Kruppovo námořní dělo ráže 305 mm – 30,5 cm/50 (12") SK L/50 (model 1908)
* Celková délka hlavně: 15,25 m
* Hmotnost hlavně: 51,850 kg
* Hmotnost střely: 405 kg
* Počáteční rychlost střely: 855 m/s
* Průraznost: 254 mm na 12.800 m / 229 mm na 15.000 m, podle německých publikací byla průraznost APC L3/4 projektilem 345 mm na 10.000 m a 305 mm na 12.000 m.
* Počet ran za minutu: 2 až 3
* Dostřel: 20.400 m při elevaci 16°
Hmotnost boční salvy:
10 x 305 mm = 4.050 kg
14 x 150 mm = 317,1 kg
Celkem: 4.367,1 kg
Dělostřelectvo střední ráže se skládalo ze čtrnácti ručně nabíjených děl 15 cm SK L/45 na lafetách MPL C/06 s kadencí 5 až 7 ran za minutu. Kadence byla otázkou manipulace s 45,3 kg těžkým projektilem a sehraností obsluhy. Všechna tato děla byla v souladu s tehdejšími zvyklostmi rozmístěna v krytých kasematách na dělové palubě ve středu lodi. Kromě boční salvy mohla část děl na každém boku vést palbu ve směru přídě a zádě v počtu čtyř. Náměr těchto děl činil -9 až +20 stupňů, což dávalo dostřel až 13.500 m s úsťovou rychlostí 835 m/s. Po modernizaci v roce 1916 vzrostl dostřel při použití nových, lehčích granátů na 16,8 km. Pro každé dělo se nakládalo 50 protipancéřových a 100 tříštivo-trhavých granátů plus příslušný počet výmetných náloží.
Pro boj s lehkými silami protivníka byla určena čtyři (jiné zdroje uvádějí šest) děla 8,8 cm SK L/45 na lafetě MPL C/13. Náměr těchto děl byl v rozsahu -10 až +25 stupňů a umožňoval vést palbu až na 10.700 metrů. Teoretická kadence těchto děl s nedělenou municí o hmotnosti 9,5 kg byla 20 ran/min, ve skutečnosti však byla omezena schopnostmi obsluhy, takže skutečná rychlost se pohybovala někde na hranici 10-12 ran/min. Pro každé dělo se nakládalo 200 kusů nedělené munice. Všechna děla byla umístěná po obou stranách přední velitelské věže. Kromě výše uvedených měla třída KÖNIG nést rovněž další čtyři identická děla umístěná u zadní velitelské věže po dvou na každém boku. Jejich výroba se ale opozdila. Lodě tak své 88 mm děla obdržela až v průběhu roku 1915. V roce KRONPRINZ a MARKGARF obdrželi každý po dalším páru.
Dělostřeleckou výzbroj doplňovaly tehdy módní podhladinové torpédomety používané i na takto velkých bitevních lodích. Ráže torpédometu byla 500 mm s tím, že dva torpédomety byly instalovány na každé straně a jeden na přídi, celkem tedy pět. Model G7 používaný u většiny velkých hladinových plavidel po roce 1910 měl při délce 7,02 m a hmotnosti 1.365 kg výbušnou složku o hmotnosti 195 kg. Schopnost zasáhnutí cíle byla 4000 m s rychlostí 37 uzlů a 9300 m s rychlostí 27 uzlů. Vezená zásoba byla 16 torpéd. Přeci jenom pravděpodobnost, že bitevní loď bude v bitvě používat torpédomety byla velice malá, tudíž tato zásoba torpéd dostačovala.
Palba byla řízená pomocí dvojice stereoskopických dálkoměrů o délce 3 m umístěné na vrcholu přední a zadní velitelské věže. Informace z dálkoměru byly odesílány na centrální velitelské stanoviště, které používalo dálkoměr Bg-Mitter C/13 pro korekci a výpočet palebných údajů. Dělostřelecký důstojník používal ještě vlastní periskopový zaměřovač. V případě potřeby byla každá dělostřelecká věž vybavená rovněž periskopovým dálkoměrem.
PANCÉŘOVÁNÍ
Celkové uspořádání pancéřové ochrany bylo velmi podobné třídě KAISER. Opět se použila osvědčená cementovaná Kruppova ocel. K ochraně důležitých části lodi se používala osvědčená cementovaná Kruppova ocel, přičemž horizontální pancíř paluby byl silný 60 mm a na nejvíce exponovaných místech až 100 mm, nad kormidelnou dokonce 120 mm. Hlavní boční pancéřový pás citadely byl ve středu silný 350 mm a směrem k přídi a zádi se zeslaboval na 180 mm. Pás zasahoval 0,36 m pod čáru ponoru a 1,78 m nad vodoryskou. Nad tímto hlavním pásem byl 200 mm pancíř sahající na úroveň hlavní paluby. Spodní okraj se 0,36 m pod vodoryskou zeslaboval na 180 mm, u zádi na 150 u přídě na 120 mm. Protitorpédová přepážka byla silná 50 mm pod vodoryskou a 30 mm nad vodoryskou s tím, že těsně nad vodoryskou byl zmiňovaný 30 mm pancíř posílen o dalších 50 mm. Na hlavní boční pancíř navazovala šikmá 30 mm přepážka, která se za uhelnými bunkry napojovala na horizontální pancíř, který měl rovněž 30 mm. Hlavní dělostřelecké věže kryl čelní pancíř silný 300 mm na něj navazující zešikmení střechy bylo silné 110 mm, boky chránilo 254 mm, záď 270 mm, podlahy 50 mm. Plochý strop krylo 80 mm. Barbety dělostřeleckých věží byly silné 300 mm, ale nikoliv po celém obvodu. V podélně ose v místech, kde byly barbety u sebe, bylo vykrojení zeslabené na 200 mm. Pravděpodobnost zásahu v tomto místě byla totiž velice malá, a tak se hodila úspora pancíře, který se dal použít na více exponovaných místech. Směrem dolů do nitra lodi se barbety zeslabovaly na 140 mm, ještě hlouběji na 80 mm. Čela kasemat byla silná 170 mm a jednotlivé kasematy do sebe oddělovaly přepážky 20 mm silné a stejně tak silné podlahy. Zadní vnitřní část kasemat byla chráněná 15 mm, které měla za úkol zachytit především případné střepiny.
Hlavní velitelská věž byla chráněná 350 mm silným pancířem na bocích se střechou tlustou 100 až 180 mm s podlahou 50 mm. Směrem dolů se věž zeslabovala na 180 mm. Půdorysný tvar velitelské věže byl nepravidelný s tím, že boky ve spodní části bylo silné 250 mm, v ose lodí směrem k předním dělovým věžím to bylo 180 mm. Opět to bylo z toho důvodu, že tuto část velitelské věže chránila svou hmotou druhá dělová věž. Uvnitř bylo kryté schodiště s pancířem 50-200 mm silným. Zadní velitelská věž byla kruhového průřezu se stěnou silnou 200 mm, stropem a podlahou 50 mm. Do nitra lodi se chráněné schodiště zeslabovalo na 150 až 80 mm. Okolo schodiště byl čtvercový prostor se stěnami silnými 35 mm. Celkově byla pancéřová ochrana třídy KÖNIG velice propracovaná a účinná i proti nejtěžším britským granátům.
TTD - bitevní lodě třídy KÖNIG
* Délka: 175,4 m
* Šířka: 29,5 m
* Ponor: 9,19 m
* Výtlak standardní: 25.796 t (výtlak maximální 28.600 t)
* Výzbroj: 10x305 mm (5xII), 14x150 mm (14xI), 4(10)x88 mm (8xI), 5x Torpédomet 500 mm. Počet 88 mm děl se průběžně měnil.
* Pancéř paluba: 60-100 mm
* Pancéř boky: 120-350 mm
* Protitorpédové přepážky: 40 mm
* Pancéř kasemat: 150 mm
* Pancéř dělostřelecká věž: 300 mm
* Pancéř hlavní přední velitelská věž: 100-350 mm
* Pancéř zadní velitelská věž: 50-200 mm
* Výkon strojů: 31.000 koňských sil
* Rychlost: 21,0 uzlů (39 km/h)
* Dojezd: 8.000 námořních mil (15.000 km) při ekonomické plavbě rychlostí 12 uzlů
* Posádka: 41 důstojníků, 1095 mužů
