Chilské Esmeraldy (2)
Jestliže teritoriální spor na severní hranici Chilané ku svému prospěchu vyřešili během druhé pacifické války, nejasnosti ohledně vytýčení hranic s Argentinou přetrvávaly. Jablko sváru mezi lokálními rivaly představovala jižní Patagonie a oblast Magelhãesova průlivu, kterážto odlehlá část Jihoamerického kontinentu postrádala lepší pozemní komunikace, takže kdyby konflikt nedejbože přerostl z diplomatické roviny do vojenské, klíčová role by připadla válečnému námořnictvu. První nepříjemný incident se ve zdejších vodách odehrál už v r. 1878, kdy Chile zadrželo zahraniční lodě odvážející guáno vytěžené na sporném území, načež Buenos Aires vyslalo na Tichý oceán válečné lodě a Chile zaneprázdnění spory s Peru a Bolívií, raději ustoupilo
V reakci na posilování argentinského loďstva však Chilané v r. 1887 ohlásili záměr vybudovat vyváženou flotu, na kterou uvolnili obrovskou sumu 3 129 500 liber šterlinků! Jenomže ani Argentinci nezaháleli, takže obě země v poslední dekádě 19. století investovaly do námořnictva značné částky, což kvitovali akcionáři evropských loděnic, ale pro státní rozpočty tyto sumy představovaly enormní zátěž. Znesvářené regionální mocnosti námořní programy koncipovaly podle ohlášených záměrů konkurenta, takže jakmile jeden zadal větší jednotku, reakce na sebe nenechala čekat. Mezi přivržence silné floty patřil i viceadmirál Montt, vykonávající v letech 1891 až 1896 funkci chilského prezidenta. Díky exportu obilí, mědi a zejména ledku se země těšila ekonomické prosperitě, takže co se zbrojení týče, příliš nezaostávala za svým větším a lidnatějším sousedem, byť vzájemný poměr sil se pomalu ale jistě měnil ve prospěch bohatší Argentiny.
Pancéřový křižník Esmeralda
Po prodeji původní ESMERALDY Japonsku, uvažovali zdejší admirálové o stavbě nové lodě. Je zajímavé, že kromě dvou exemplářů třídy PRESIDENTE PINTO Chilané vždy kupovali samostatně konstruované křižníky, což nesvědčí o koncepční práci, neboť koncem 19. století sice provozovali nejpočetnější křižníkovou flotilu v Latinské Americe, ale sestavit uskupení lodí se stejnými parametry nedokázali. Stejně postupovali i při této zakázce, přičemž nová akvizice měla nést jméno slavné předchůdkyně. Stavbu svěřili Armstrongově loděnici, která se stále těšila skvělé pověsti a v r. 1893 dosáhla zisku 231 181 liber. Po Rendelově odchodu ke Královskému námořnictvu se Armstrongovým šéfkonstruktérem stal inženýr Phillip Wats, jenž v listopadu 1894 dostal za úkol vytvořit projektovou studii rychlého chráněného křižníku o výtlaku cca 4800 tun, nesoucího totožnou primární výzbroj jako právě dokončovaný BLANCO ENCALADA, ale ještě než se postavil k rýsovacímu prknu, zadavatel zvýšil výtlak na 6000 tun. Budiž, zkušený konstruktér požadavek do projektu zapracoval a 15. května 1895 podepsali chilští zástupci smlouvu, jenomže poté, co Argentina 14. července 1895 v Itálii za 750 000 liber koupila rozestavěný pancéřový křižník GARIBALDI (a avisovala zájem i o sesterské jednotky), musel Wats pasivní ochranu doplnit o boční pás, čímž se z nové ESMERALDY stal pancéřový křižník. Kýl lodě nesoucí podnikové označení č. 639 založili v Elswicku 4. července 1895, ke spuštění na vodu došlo 14. dubna následujícího roku a zákazník si křižník převzal 4. září 1896. Rychlost realizace nebyla na britské poměry výjimečná, neboť zdejší loděnice pracovaly rychle a kvalitně, čemuž odpovídala vyšší cena. Přesnou sumu, kterou Chilané za ESMERALDU zaplatili neznáme, ale jelikož o něco větší a silněji vyzbrojený O´HIGGINS stál 700 000 liber, musela činil nejméně 600 000.
Výtlak dosahoval hodnoty 7032 imperiálních tun (7145 metrických), délka činila mezi svislicemi 132,89 m, maximální délku naměřili 142,72 m, zatímco největší šířka byla 15,98 m a střední ponor 6,25 m. Trup byl zhotoven z ocele, ale podvodní části chránila proti obrostu dřevěná obšívka a měděné pláty. Ve středolodí se vypínaly dva od sebe značně vzdálené komíny oválného průřezu a nástavby s předním i zadním velitelským můstkem, ale nejnápadnější prvek lodní architektury představovaly bojové stěžně s marsy a plošinami pro reflektory. Menší veslové a parní čluny visely na davitech, zatímco k manipulaci s velkou parní barkasou sloužil výložník na zadním stěžni. V prvních letech kariéry nesla ESMERALDA vizuálně působivý „viktoriánský“ nátěr a příslušnost k chilskému válečnému loďstvu dokládal státní znak na přídi.
Hlavní výzbroj tvořila dvojice Armstrongových děl ráže 203 mm o délce hlavně 40 ráží, osazených samostatně na otočných platformách v předo a zadolodí, což jim zajišťovalo palebné sektory široké 270 stupňů. Tyto výkonné zbraně dosahovaly hmotnosti 15,64 tun a vystřelovaly projektily vážící 95,13 kg. Úsťová rychlost činila 683 m/s a rychlost palby se udává dva výstřely za minutu. Třebaže konstruktéři na lodích této velikosti už většinou umísťovali primární výzbroj do dělových věží, ESMERALDA tento progresivní prvek postrádala a obsluhy se krčily za pancéřovými štíty.
- normal_sir_philip_watts.jpg (13.19 KiB) Zobrazeno 3453 x
Na základě nedávných zkušeností z čínsko-japonské války požadovali Chilané silnou sekundární artilerii, kterou představovalo 16 rychlopalných kanónů ráže 152 mm o délce hlavně 40 ráží, což byl na pancéřový křižník mimořádný počet, jelikož i mnohem větší bitevní lodě většinou nenesly více než 14 středorážních zbraní. Dodal je opět koncern Armstrong; jejich hmotnost činila 6,7 tun a projektily vážily 45,3 kg. Dostřel při 15stupňové elevaci dosahoval 9140 m a kadence při sehrané obsluze činila 5-7 výstřelů za minutu, byť v bojových podmínkách pochopitelně klesala. Čtyři konstruktéři usadili do palpostů na úrovni předního a zadního velitelského můstku, osm stálo ve středolodí na palubě, zatímco zbývající čtveřice na střechách nástaveb. Doplňková výzbroj určená k odrážení útoků torpédových plavidel a osazená na palubě, nástavbách a marsech sestávala z 8 děl ráže 76 mm, 10 zbraní ráže 57 mm systému Hotchkiss a 4 kulometů. Nezapomnělo se ani na torpédomety, takže ESMERALDA nesla 3 vrhače Whiteheadových torpéd o průměru 457 mm, přičemž pevný nadhladinový konstruktéři umístili do přídě, zatímco obsluhy otočných aparátů měly stanoviště na bocích pod úrovní vodorysky.
Výzbroj byla silná a boční salva složená ze 2 kanónů ráže 203 mm a 8 ráže 152 mm dosahovala hmotnosti 552,7 kg, což představovalo vysokou hodnotu, ale absence dělových věží u primární artilerie způsobila několik problémů. Nejenže mohla špatně chráněné obsluhy vyřadit exploze jediného granátu střední ráže, ale přes montáž speciálních štítů na nástavbách, dělostřelce ohrožovala i střelba horních 152mm děl, což znamená, že plná čtvrtina sekundární výzbroje nemohla plně využít svůj potenciál, tudíž není divu, že Chilané tyto kanóny později odstranili.
Počátkem devadesátých let 19. století nahradila kompaundní pancíře odolnější tvrzená ocel, přičemž nejvyhlášenější dodával německý koncern Krupp, ale ESMERALDA nesla pancíře z lacinější Harveyovy niklové oceli britské provenience. Základem pasivní ochrany se stal boční pás na čáře ponoru dlouhý 104,04 m, jehož tloušťka sice byla uspokojivých 152,4 mm, ale šířka dosahovala pouze 2,14 m, přičemž nad hladinu vyčnívalo toliko 0,6 m! Pás kryl jenom prostory mezi muničními sklady 203mm děl (tj. ¾ délky trupu), kde jej ukončovaly přepážky o stejné síle, což znamená, že třetina boků postrádala jakoukoliv ochranu. Další důležitý prvek představovala pancéřová paluba táhnoucí se po celé délce. Horizontální část i zkosené segmenty dosahovaly ve středolodí tloušťky 25,4 mm až 38,1 mm, ale v předo a zadolodí (tj. mimo boční pás) je projektanti zesílili na 50,8 mm. Obsluhy primárních i sekundárních děl chránily 114mm štíty, kdežto velitelská věž měla pancíře o tloušťce 203,2 mm.
Odolnost zvětšovaly uhelné jámy vyplňující ve středolodí prostory mezi zkosenými segmenty pancéřové paluby a lodními boky, a pronikající vodu měly zastavit příčné přepážky členící trup na 18 sekcí, ale přesto nebyla pasivní ochrana na odpovídající úrovni. Bohužel opět chybělo dvojité dno a jak už bylo řečeno, Wats boční pás do projektu narychlo zapracoval až po podpisu smlouvy, takže co se pancéřové ochrany týče, ESMERALDA zůstala v půli cesty mezi klasickým „elswickým“ křižníkem a moderními pancéřovými křižníky stavěnými po vzoru francouzského DUPUY DE LÔME. Úzký boční pás pokrýval malou plochu a co je důležité, během realizace došlo k navýšení výtlaku, takže po naložení plných zásob paliva, munice a dalších potřeb zmizel pod hladinou a lodní boky na čáře ponoru zůstaly vystavené palbě nejenom z těžkých děl, ale i rychlopalných zbraní střední ráže.
Čínsko-japonská válka prokázala význam rychlosti pro vedení námořních bitev, takže jedním z chilských požadavků (ještě před změnou projektu) bylo dosažení rychlosti nejméně 23 uzlů. Proto ESMERALDA obdržela dva vertikální trojčité parní stroje od firmy Humphrys Tennant & Co s nominálním výkonem 16 000 koňských sil, což mělo při normálním tahu stačit k vyvinutí 22,25 uzlů, přičemž páru vyráběl půltucet oboustranných válcových kotlů. Při zkušebních plavbách se strojníkům při zesíleném tahu podařilo krátkodobě dosáhnout hodnoty kolem 18 000 koní a rychlosti 23 uzlů, což z ESMERALDY činilo jeden z nejrychlejších křižníků, byť v reálných podmínkách byly tyto hodnoty o něco nižší. Na rychlost plavidel zejména při pobytu v tropickém a nebo subtropickém pásmu má vliv i obrůstání trupu, což s sebou nese nutnost čas od času lodě pod čarou ponoru očistit v suchém doku, k čemuž Chilané na přelomu 19. a 20. století primárně využívali plovoucí dok v Talcahuanu. Běžná zásoba uhlí sestávala z 550 tun, ale v případě potřeby mohli naložit dalších 824 tun, což při plavbě ekonomickou 10uzlovou rychlostí stačilo ke zdolání 7680 námořních mil.
Původní posádku tvořilo 513 mužů, ale jelikož loď projektovali jako vlajkovou, měla rozšířené ubytovací kapacity pro admirála a jeho štáb čítající několik desítek osob. V praxi však válečné lodě v mírových časech většinou nesly zmenšené posádky, které na tabulkové počty po vyhlášení války doplnili mobilizovaní záložníci.
ESMERALDA byla poměrně slabě pancéřovaná, ale silně vyzbrojená, mimořádně rychlá loď s velkým akčním rádiem a dobrými nautickými vlastnostmi, což z ní podle příznivců učení tzv. francouzské Mladé školy činilo ideální loď k narušování námořního obchodu, jenomže Chilané nepotřebovali korzára určeného k lapání obchodních plavidel. ESMERALDA byla stavěna jako protiváha argentinských pancéřových křižníků a měla se zúčastnit rozhodující bitvy s jádrem nepřátelské floty, takže je nutné provést srovnání s jejími předpokládanými protivníky.
Pancéřový křižník GARIBALDI zařazený do argentinského válečného loďstva 12. října 1896, dosahoval standardního výtlaku 6775 tun, nesl 2 těžká děla ráže 254 mm, 16 sekundárních kanónů ráže 152 a 120 mm, a dokázal vyvinout rychlost 20 uzlů. Hlavní boční pás silný od 80 do 152 mm se táhl po celé délce a ve středolodí jej doplňoval další pás o stejné tloušťce chránící baterii středního dělostřelectva. Čela dělových věží byla stejně jako stěny velitelské věže silná 152 mm a tloušťka pancéřové paluby dosahovala 22 až 37 mm. Z tohoto srovnání je zřejmé, že GARIBALDI (a jeho sesterské jednotky) chilský křižník překonával ve výzbroji a kvalitě pancéřování, ale ten měl značnou rychlostní převahu, takže mohl případně boj přerušit a odplout do bezpečí. Pravda, Argentinci disponovali ještě trojicí chráněných křižníků, které ESMERALDA ve většině parametrů notně převyšovala, ale to nic nemění na skutečnosti, že srovnání s jejími hlavními soupeři vyznívá nepříznivě.
Přes některé nedostatky však ESMERALDA byla dobrou lodí, o čemž svědčí fakt, že byť okrajově ovlivnila válečné programy dvou námořních mocností, i když proslulosti své předchůdkyně nedosáhla. Rusové totiž její konstrukci zohlednili při realizaci pancéřového křižníku BAJAN, a Wats získané zkušenosti zapracoval do projektu křižníku O´HIGGINS, který se stal vzorem pro japonskou třídu ASAMA.
