Chilské Esmeraldy (1)
Chilské válečné námořnictvo vzniklo koncem druhé dekády 19. století během osvobozenecké války proti Španělsku, a u jeho zrodu stáli britští důstojníci jako např. slavný Thomas Cochrane, jejichž potomci se v zemi pod Andami usadili a dohlíželi na jeho rozvoj. Takřka od počátku v něm hrály důležitou úlohu lodě nesoucí libozvučné ženské jméno Esmeralda, přičemž jako první v r. 1820 vstoupila do služby plachetní fregata ESMERALDA ukořistěná Cochranem Španělům. Chile se po získání svrchovanosti politicky i hospodářsky konsolidovalo a patřilo mezi nejvýznamnější státy na Jihoamerickém kontinentu. Kvůli jako anakonda dlouhému pobřeží udržovalo na místní poměry silné loďstvo, které v šedesátých letech 19. století přispělo k porážce Španělska v první pacifické válce, přičemž se vyznamenala posádka paroplachetní korvety ESMERALDA, která v listopadu 1865 zajala ozbrojený škuner CAVADONGA.
Nejslavnější kapitolu v historii chilské maríny však její příslušníci napsali na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých během druhé pacifické války, v níž se Chile zmocnilo rozsáhlých oblastí na úkor Peru a zejména Bolívie. Důvod konfliktu mezi nedávnými spojenci představoval spor o provincii Atacama bohatou na ledek, takže svůj interes neskrývaly ani americké a britské těžařské společnosti. Proto Američané vyslali do těchto vod šalupu WACHUSETT, které velel fregatní kapitán Alfred Mahan, jenž později i na základě těchto zkušeností publikoval slavné pojednání „Vliv námořních sil na historii, 1660-1783“. Chilská flota v souladu s jeho učením během prvního válečného roku vybojovala námořní nadvládu, což umožnilo provádění výsadků a plynulé zásobování vlastních vojsk, zatímco zbytky peruánského loďstva zablokovala v přístavech. Pravda, zpočátku zaznamenali Chilané několik nezdarů a 21. května 1879 peruánský věžový obrněnec HUÁSCAR potopil v bitvě u Iquique výše zmíněnou korvetu ESMERALDA, přičemž fregatní kapitán Arturo Prat a několik dalších členů posádky padli hrdinskou smrtí při abordáži silnějšího protivníka.
Esmeralda - Prototyp chráněného křižníku
Korveta i její velitel se staly legendami, tudíž jakmile Chilané zadali u loděnice Sir W. G. Armstrong, Mitchell & Company stavbu nových jednotek, pojmenovali je ARTURO PRAT a ESMERALDA. V této souvislosti, že zajímavé, že když Peruánci v Německu koupili lodě DIÓGENES a SÓCRATES kamuflované jako obchodní parníky, vláda Jejího Veličenstva je při mezipřistání v Británii, kde měly obdržet výzbroj zabavila, ale proklamovaná neutralita nezabránila Londýnu přijímat objednávky na válečné lodě od svého chráněnce. Jenomže protestovat proti této obojaké politice postrádalo smysl, jelikož největší soudobá mocnost se na stanovisko slabého jihoamerického státu nehodlala ohlížet. Koncern Armstrong založil ve čtyřicátých letech 19. století William G. Armstrong a jeho hlavní obor zpočátku představovala výroba hydraulických mechanizmů, jenomže už v následující dekádě začal ve velkém dodávat zezadu nabíjená polní děla a právě zbrojní výroba se stala stěžejním produktem prosperujícího podniku. Se stavbou lodí u Armstronga začali v polovině šedesátých let, ale tento obor se zpočátku na tržbách koncernu podílel jenom okrajově a změna nastala teprve poté, co Armstrong fúzoval s podnikem Charlese Mitchella, načež už v r. 1883 dosáhl čistý zisk loděnice 146 120 liber šterlinků. Jejich hlavním konstruktérem byl onehdá inženýr George Wightwick Rendel, jenž vytvořil koncepci tzv. Rendelova dělového člunu - tj. malé a pomalé jednotky vyzbrojené těžkým dělem a určené k obraně pobřeží. S tímto výtvorem loděnice zaznamenala slušný exportní úspěch, ale teprve chilská zakázka představovala příležitost zapsat se do historie lodního stavitelství prototypem chráněného křižníku.
O rozestavěné lodě mezitím projevili zájem Japonci, kteří však získali pouze menší ARTURO PRAT přejmenovaný na CUKÚŠI, čímž se osudy obou plavidel na dlouho rozdělily. Projekt ESMERALDY vypracoval Rendel v r. 1880. A jelikož v době kdy se skláněl nad rýsovacím prknem, Peruánci ještě provozovali monitory ATAHUALPA a MANCO CAPAC, a chilští rivalové Argentinci si v Británii objednali silný kasematní obrněnec ALMIRANTE BROWN, dostal zadání připravit projekt jednotky primárně určené nikoliv k ochraně námořních komunikací a stíhání obchodních lodí, ale k souboji s nepřátelskými obrněnci, a výsledkem byl rychlý, silně vyzbrojený křižník se slabší pancéřovou ochranou.
Kýl ESMERALDY nesoucí firemní označení č. 429 založili v loděnici Low Walker u Newcastle 5. dubna 1881, na vodu jí slavnostně spustili 6. června 1883 a chilské námořnictvo loď převzalo 15. července 1884. Standardní výtlak dosahoval 2950 imperiálních tun (2997 metrických) a plný 3050 tun, zatímco délka mezi svislicemi činila 82,2 m, největší šířka 12,8 m a střední ponor 5,6 m. Nevýhodou bylo, že lodní boky byly nad vodoryskou vysoké toliko 3,4 m, takže se příď při plavbě vysokou rychlostí proti vlnám nořila pod hladinu a za bouře voda zalévala celé předolodí.
Ocelový trup s hladkou palubou vepředu přecházel v podhladinový kloun, zatímco ve středolodí se vypínala výrazná nástavba. K nebi čněly dva bojové stěžně opatřené ráhny a marsy s reflektory, a další nápadný prvek představovala dvojice komínů. Ve středolodí visely na davitech, popřípadě ležely na střeše nástavby lodní čluny různých velikostí od parní barkasy po malé veslice, zatímco na přídi se našlo místo pro kotevní průvlaky. U paty druhého komínu se nalézal velitelský můstek netypicky situovaný mezi komíny, jehož součástí byla i 6tunová velitelská věž, do které ústila soustava hlásnic a nechybělo ani hydraulicky ovládané kormidelní kolo. Po vzoru britského Královského námořnictva používajícího tzv. „viktoriánský“ nátěr, Chilané boky svých válečných lodí nad čarou ponoru obarvili načerno, nástavby a čluny bíle, zatímco komíny a stožáry zářily do dáli zlatou barvou.
Jelikož prvoplánované protivníky ESMERALDY představovaly obrněnce zakuté do silných pancířů, dostala vzhledem ke své velikosti silnou výzbroj vážící 233 tun, což představovalo téměř 8 % plného výtlaku a stalo se příčinou horší stability. Veškerá primární i sekundární artilerie byla ve výšce 4,5 m nad hladinou což usnadňovalo zaměřování. Výzbroji dominovala dvě Armstrongova zezadu nabíjená děla ráže 254 mm o délce hlavně 30 ráží, schopná na kratší distanci probíjet železnou desku o síle přes 500 mm. Jejich hmotnost činila 25 tun a vystřelovala projektily vážící 226,8 kg, přičemž úsťová rychlost činila 622 m/s a dostřel při maximální 12stupňové elevaci dosahoval 9100 m. Nalézaly se v odkrytých otočných palpostech v podélné lodní ose zhruba 18 m od přídě a zádě. Těžké kusy dostaly hydraulické ovládání, takže k nastavení správného náměru a odměru stačili 3 muži, přičemž šíře palebného pole činila 240 stupňů. Sklady granátů a výmetných náloží se skrývaly pod pancéřovou palubou, a třebaže manipulaci s těžkými střelami usnadňovala hydraulika, kadenci snižovala nutnost nabíjet kanóny pouze v jedné poloze, takže i za ideálních podmínek přesahovaly intervaly mezi výstřely 2 minuty.
I sekundární výzbroj dodal Armstrong a tvořil jí půltucet 4tunových kanónů ráže 152 mm o délce hlavně 26 ráží, umístěných ve středolodí na nábočních otočných platformách systému Vavasseur, což jim zajišťovalo palebný odměr 130 stupňů. Tyto zbraně nedokázaly probít silnější pancíře, ale předpokládalo se, že budou ničit lodní nástavby, rostry a nepancéřované části nepřátelských obrněnců. Munici z magacínů musely obsluhy transportovat ručně, přičemž projektily dosahovaly hmotnosti 45,36 kg, úsťovou rychlost naměřili 597 m/s a největší dostřel činil rovněž 9100 m.
Protože tou dobou už starší žerďová torpéda ve výzbroji stále početnějších torpédovek nahrazovaly účinnější samohybné typy, nesla ESMERALDA početnou lehkou artilerii určenou k ničení těchto sice rychlých a obratných, ale zároveň křehkých plavidel. Na bocích velitelského můstku stála dvojice 57mm děl, zatímco 5 Hotchkissových revolverových zbraní ráže 37 mm bylo osazeno na palubě a marsech, a doplňovaly je 4 mitrailleusy. Posádka disponovala množstvím ručních braní jako pušky, revolvery a šavle, ale loď nenesla torpédomety, což v časech, kdy se montovaly téměř na všechny typy válečných lodí, odporovalo zavedeným trendům. Výzbroj byla silná a boční salva složená ze dvou kanónů ráže 254 mm a trojice ráže 152 mm dosahovala hmotnosti necelých 590 kg, ale jelikož těžká děla a jejich otočné mechanismy postrádaly adekvátní ochranu, bylo je snadné znehybnit a tím vyřadit z boje.
ESMERALDA se proslavila díky pancéřování. Ne, že by dosahovalo mimořádné síly. Naopak! Jeho hmotnost činila 108 tun, což představovalo pouhých 3,54 % výtlaku, ale Rendel zvolil vylepšené provedení pancéřové paluby. Pravda, už britské jednotky třídy LEANDER měly ve středolodí pancéřovou palubu lichoběžníkového průřezu, ale teprve ESMERALDA měla tento typ paluby po celé délce, čímž se zapsala do dějin jako první moderní chráněný křižník. Přísně vzato, připadá toto prvenství výše zmíněnému japonskému CUKÚŠI, či téměř identickým čínských křižníkům ČCHAO-JUNG a JANG-WEJ, jenomže Armstrong ESMERALDU vychvaloval takovým způsobem, že se do povědomí veřejnosti zapsala chilská loď, a nikoliv tyto jednotky plavící se na Dálném východě už od r. 1881.
Pancéřová karapasová paluba se skládala z horizontálního segmentu táhnoucího se 0,3 m pod úrovní vodorysky a dvou zkosených partií napojujících se 1,5 m pod čarou ponoru na lodní boky. Vepředu se opírala o kloun a její síla pravděpodobně dosahovala nad kotelnami a strojovnou 25,4 mm, kdežto v předo a zadolodí 12,7 mm, byť podle některých zdrojů měly zkosy sílu 50,4 mm a na stejnou hodnotu projektanti údajně zesílili i palubu nad magacíny. Velitelská věž dostala 25,4mm pancíře a obsluhy těžkých děl kryly štíty o tloušťce 38,1 až 50,4 mm, které je však chránili pouze před střepinami a palbou z lehkých děl a ručních zbraní. Také kanóny střední ráže měly lehké štíty a stěny muničních šachet byly silné 25,4 mm.
Příčné přepážky členily trup na 11 vodotěsných sekcí, přičemž prostory mezi zkosenými segmenty pancéřové paluby a lodními boky sloužily jako zásobníky paliva, což zlepšovalo pasivní ochranu, stejně jako uhelné bunkry mezi pancéřovou a hlavní palubou. Podél čáry ponoru byly do lodních boků zabudované koferdamy vysoké 1,5 m a široké 25,4 mm naplněné korkem, ale tento ochranný prvek se neosvědčil a konstruktéři jej brzy přestali používat.
Klenutá pancéřová paluba dobře kryla životně důležité lodní prostory a mechanismy (muniční sklady, kotelny, strojovny, parovody), a zkosené segmenty bylo možné zasáhnout toliko pod malým úhlem. Ale vzhledem k tomu, že Chilané pro ESMERALDU požadovali silnou výzbroj a vysokou rychlost, bylo pancéřovaní na křižník této velikosti slabé a nemohlo zajistit dostatečnou ochranu, tím spíše, že kvůli osazení strojů a kotlů pod čáru ponoru nenašel konstruktér místo pro dvojité lodní dno a boční uhelné jámy neoddělovaly přepážky, takže při průrazu pod čarou ponoru hrozilo rozsáhlé zaplavení.
Jelikož se očekávalo, že ESMERALDA bude podstupovat souboje se silnými obrněnci, potřebovala výkonné stroje, aby se případně mohla vzdálit mimo dostřel jejich děl. Pohonnou jednotku dodala renomovaná společnost R. & W. Hawthorn a tvořily jí dva horizontální válcové parní stroje s dvojitou expanzí, které od sebe oddělovala vodotěsná přepážka. Jejich nominální výkon činil 5500 koňských sil, což mělo podle propočtů postačovat k dosažení nevídané rychlosti 18 uzlů, přičemž páru vyráběly 4 válcové kotle (každý s několika topeništi) umístěné ve dvou kotelnách. Výkon strojů se pomocí hřídelů převáděl na dvě lodní vrtule a očekávané hodnoty vzbudily všeobecnou pozornost. Proto se při zkušebních plavbách v červenci 1884 na palubě křižníku sešli nejenom Rendel a pánové z chilské přejímací komise vedené Luisem Lynchem, ale i dva britští admirálové a další odborníci z Admirality, ba nechyběli ani zástupci dalších marín včetně japonské.
ESMERALDA během první plavby zdolala 11mílovou vzdálenost od ústí řeky Tyne do Newcastlu rychlosti 18,11 uzlů, kterýžto výkon strojníci při druhé plavbě vylepšili na 18,45 uzlů, což dalo průměrnou hodnotu 18,28 uzlů, přičemž stroje i kotle pracovaly výtečně, takže při posíleném tahu bylo dosaženo výkonu 6083 koňských sil. Běžnou zásobu paliva tvořilo 400 tun uhlí, ale v případě potřeby mohli námořníci naložit dalších 200 tun, což při ekonomické rychlosti 10 uzlů zajistilo doplavbu 6000 námořních mil. ESMERALDA se stala nejrychlejším soudobým křižníkem na světě, takže Chilané nešetřili slovy chvály na Rendela ani spokojeně se tvářící představitele loděnice. Ano, tyto hodnoty představovaly pro Armstronga skvělou reklamu a akcionáři doufali, že získají lukrativní zakázky od Královského námořnictva.
Původní posádka čítala 296 mužů. Úroveň výcviku důstojníků i námořníků byla na poměry Latinské Ameriky vynikající, jelikož před nedávnem prošli bojovou školou za druhé pacifické války. Důstojníci měli pohodlné kajuty, ale mužstvo se tísnilo v hromadných ubytovnách na hlavní palubě stejně jako v časech plachetních lodí, a třebaže tyto dobře odvětrané prostory osvětlovaly elektrické žárovky, životního standardu jakému se těšili v kasárnách na břehu, se život na palubě křižníku zdaleka nevyrovnal.
ESMERALDU si prohlédl i princ z Walesu s chotí, a i díky tomu se těšila značné publicitě v britském i světovém tisku. Zájem žurnalistů přiživoval Armstrong poukazováním na skutečnost, že Královské námořnictvo neprovozuje žádný křižník dostatečně rychlý a zároveň silně vyzbrojený, aby chilskou loď dokázal dohonit a zničit, přičemž veřejnost znepokojoval poukazováním na škody, jež by křižník tohoto typu dokázal způsobit britskému námořnímu obchodu. Nekritickému nadšení z konstrukce ESMERALDY propadl i pozdější ruský admirál S. O. Makarov, jenž napsal: „díky svým nízkým bokům a všem výše uvedeným bojovým vlastnostem ESMERALDA představuje skvělý válečný stroj“.
Střízlivě uvažující Admiralita však byla opačného názoru a tvrdila, že nedávno založené chráněné křižníky třídy MERSEY nesoucí o něco slabší výzbroj, jsou pro vládkyni moří díky silnějšímu pancéřování, lepším nautickým vlastnostem a delší doplavbě vhodnější, přičemž poukázala na nedostatky v konstrukci ESMERALDY, takže Armstrong se větších zakázek od Královského námořnictva nedočkal. Zklamání mu však vykompenzovaly hojné objednávky ze zahraničí. Už v r. 1884 zahájili jeho zaměstnanci v Low Walker práce na podobně koncipovaných křižnících NANIWA a TAKAČIHÓ pro Japonsko, a nová Armstrongova loděnice v Elswicku realizovala pro odběratele v Asii, Evropě a Americe chráněné křižníky nejrůznějších velikostí dalších 20 let.
- almirante brownmpl5183.jpg (18.85 KiB) Zobrazeno 3384 x
Viděno z retrospektivy, nepředstavovala ESMERALDA „skvělý válečný stroj“, protože k potížím se stabilitou a problematické pancéřové ochraně musíme připočíst i absenci záložního velitelského stanoviště. Rendel tedy zkonstruoval silně vyzbrojený, ale zároveň zranitelný křižník, jenž těžko mohl obstát v boji s nepřátelskými pancéřovými jednotkami. Á propos, se stejným zadáním projektované japonské chráněné křižníky třídy MACUŠIMA v bitvě u ústí řeky Ja-lu na čínské barbetové obrněnce ČCHEN-JÜEN a ŤING-JÜEN nestačily a samy notně utrpěly, takže není důvod předpokládat, že by si chilská loď v boji kupř. s argentinským obrněncem ALMIRANTE BROWN vedla lépe. Díky své rychlosti a slušné doplavbě se však hodila k doprovodu konvojů, narušovaní námořních komunikací, stíhání korzárů a ochraně chilského pobřeží, zatímco silnou výzbroj mohla uplatnit při útocích na nepřátelské přístavy.
Přes některé nedostatky představovala ESMERALDA nejsilnější válečnou loď u západního pobřeží Jižní, ba i Severní Ameriky, a pohled na výhružně dýmající křižník ježící se hlavněmi děl, naplňoval Chilany pocitem hrdosti a podtrhoval fakt, že jejich země si upevnila pozici regionální námořní mocnosti. To si dobře uvědomovali i američtí činovníci, které zneklidňovala už existence chilských obrněnců ALMIRANTE COCHRANE, BLANCO ENCALADA a kořistní HUÁSCAR, a během panamské krize se v tamějším tisku objevila pesimistická prognóza, že ESMERALDA „by mohla zničit celé naše námořní síly, loď po lodi, aniž by byla sama ohrožena.“ To sice byla novinářská nadsázka, ale faktem zůstává, že slabá americká flotila na Tichém oceánu nepředstavovala pro chilské loďstvo rovnocenného soupeře. A přitom vztahy mezi sílícími Spojenými státy a Chile považující se za místního hegemona se zhoršily už během druhé pacifické války, kdy Peruánci nabídli Američanům Chimbote jako námořní základnu, a o několik let později dokonce hrozilo vyhlášení války.
