Poté, co Japonsko v rusko-japonské válce zvítězilo, začali politici a vojáci o to více sledovat tuto ostrovní říši, protože si byli vědomí, že riziko válečného konfliktu neustále vzrůstá. Když pak ve Velké Británii začali se stavbou první ze čtyř plánovaných bitevních křižníků třídy KONGÓ (leden 1911), bylo to jak rukavice vhozená do tváře protivníka. Když pak v polovině června americká rozvědka zjistili technické parametry nové japonské lodi, ihned následující den svolal ministr námořnictva mimořádnou poradu, kde se měla znovu zvážit výstavba odpovídající třídy pro americké námořní síly. Politici ale opět nechtěli dát přednost stavbě bitevních křižníků, před bitevními loděmi a dalšími menšími plavidly. Schůzka se nakonec ukončila s tím, že konstrukční kancelář má předložit projekt lodi s výtlakem do 30.000 tun a rychlostí 29 uzlů s osmi děly ráže 356 mm a dvaceti čtyř děl ráže 127 mm. Pancéřová ochrana měla být na úrovní bitevní lodi třídy NEVADA, což by bylo na bočním pancíři 203-343 mm. Trvalo ale rok, než byl tento projekt rozpracován do několika verzí, které se od sebe lišili rychlostí, dojezdem pancéřovou ochranou, ale jednotnou výzbrojí osmi děl ráže 356 mm.
Dne 12. července 1912 námořní konstruktér R.H.Robinson prezentoval návrhy svého oddělení, kde zdůraznil minimální pancéřovou ochranu na úrovni 8“ (203 mm) a dojezd 8.000 námořních mil. Výstupem byl požadavek zahrnout výstavbu dvou jednotek pro plán z roku 1914. Naval War College ale upozornili na celou řadu vážných konstrukčních chyb a raději doporučovali rychlou bitevní loď. Naval War College již v té době několik let řešil podobný projekt, jako Britové se svou třídou INVINCIBLE, která položila základ bitevních křižníků. Nicméně v této době nebylo politické klima nastaveno na stavbu bitevních křižníků a plán z roku 1913 tak opět nezahrnoval tento typ plavidel. O pár let později se ale politický názor v USA dramaticky změnil pod dojmem dění na starém kontinentu, kde od léta 1914 probíhali těžké boje Velké války, kde i velká válečná plavidla hrála svou důležitou roli.
Prezident Woodrow Wilson tak podpořil nový námořní plán, který do roku 1922 počítal se stavbou deseti bitevních lodí, šesti bitevních křižníků a deseti torpédoborců. Návrh byl v prosinci 1915 předložen Kongresu a dne 2. června 1916 Sněmovna reprezentantů schválila návrh zákona v pozměněné podobě, který nahradil pět plánovaných bitevních lodí, bitevními křižníky. Na konci srpna 1916 ale Kongres schválil námořní zákon s původním počtem lodí, ale cílem dokončit je nejpozději do roku 1919. Třída LEXINGTON spolu s třídou lehkých křižníků OMAHA a torpédoborců WICKES, měly být součástí průzkumných sil s operační rychlostí až 35 uzlů. Ale opět došlo k odložení stavby největších plavidel z námořního plánu.
Lodě ve třídě:
LEXINGTON (1921 – 19XX – 19XX), nedokončeno, CC-1
CONSTELLATION (1920 – 19XX – 19XX), nedokončeno, CC-2
SARATOGA (1920 – 19XX – 19XX), nedokončeno, CC-3
RANGER (1921 – 19XX – 19XX), nedokončeno, CC-4
CONSTITUTION (1920 – 19XX – 19XX), nedokončeno, CC-5
UNITED STATES (1920 – 19XX – 19XX), nedokončeno, CC-6
* Poznámka: první datum je datum zahájená stavby, dále je datum spuštění na vodu a poslední je datum zařazení do stavu námořnictva.
VÝVOJ
V roce 1916 se třída LEXINGTON opět objevila před schvalovací komisí v rámci námořního zákona z toho roku. Kromě bitevních křižníků byly součástí tohoto návrhu i bitevní lodě třídy SOUTH DAKOTA, jejichž stavba se neustále odkládala ve prospěch doprovodných lodí a protiponorkových plavidel. Během tohoto zpoždění byla třída křižníků několikrát přepracovaná. Původní projekt počítal s výzbrojí shromážděnou do čtyř věží s děly ráže 356 mm v super pozici v ose lodi, přičemž spodní věž měla mít tři hlavně, vrchní dvě. Rozpoznávacím znakem pak mělo být hned sedm vysokých štíhlých komínů rozmístěných ve středu lodi jako na hrací kostce s hodnotou čísla pět a po dalším jednom v ose směrem k přídi a k zádi. Střední dělostřelectvo mělo zastupovat 18 děl ráže 127 mm v bočních kasematách.
Pro dosažení požadované rychlosti 35 uzlů (65 km/h) byl trup extrémně dlouhý a měl být až 266,4 m dlouhý při šířce 32,1 m a ponoru 9,4 m. Výtlak standardní by byl 44.200 tun a plný 45.354 tun. Rozměry by se tak jednalo o plavidlo srovnatelné s pozdější britskou třídou ADMIRAL, z které ale nakonec byla postavená jen jedna jednotka a to HOOD, který se na dlouhá desetiletí stal největším válečným plavidlem všech dob. Pro dosažení takové rychlosti při tak velkém výtlaku bylo nutno, aby byla instalována velice výkonná pohonná jednotka.
Požadavky na výkony lodi byli ale opravdu velice náročné a velkou výzvou pro konstrukční týmy. Najít optimální řešení pro extrémní rychlost, údernou sílu a pancéřovou ochranu nutilo týmy neustále měnit projekt. Je potřeba si uvědomit, že rychlost 35 uzlů byla dosažitelná pro torpédoborce, ale pro bitevní lodi to vyžadovalo mnoho úprav, testů a kompromisů. Proto se muselo počítat s dlouhým trupem, do kterého se mělo vejít 24 kotlů a výkon pohonné jednotky měl být úctyhodných 180.000 koňských sil. U dlouhého trupu je pak problém, jaká bude jeho pevnost na rozbouřeném moři. Například třída INVINCIBLE měla při své délce tak slabou kostru trupu, že její dvojité dno se deformovalo. V případě britských bitevních křižníků třídy RENOWN museli tato plavidla po testech na moři ihned poslat do suchého doku, protože konstrukce trupu trpěla i při střelbě předních děl. V případě lehkých bitevních křižníků COURAGEOUS musela být tato loď po silné vichřici poslána rovněž do suchého doku, protože řada plátů byla tak zdeformována, že musely být odstraněny a nahrazeny.
Umístění 24 kotlů konstruktéři řešili tak, že polovinu z nich umístí na středovou osu lodi v samostatných pancéřových boxech. Tím klesl požadavek na pancéřový boční pás, který by se jinak musel táhnout výše k hlavní palubě. Co se vlastní pevnosti trupu v závislosti na jeho délce týče, tak konstruktéři standardně předpokládali vliv namáhání způsobené vlnou o délce lodi s poměrem výšky k délce 1:20. Konstruktér Robinson našel pro třídu LEXINGTON rozumnější poměr 1:26, který sliboval nemalé úspory hmotnosti při nízkém riziku poškození trupu. Jedním z návrhu C&R bylo, že by se boční pancéřový pás mohl použít jako nosník při stavbě trupu, což mělo generovat další úspory hmotnosti. Tento návrh ale byl považován za příliš radikální. Sice by to přineslo výrazné zvýšení tuhosti trupu, ale praktická stránka věci byla proti tomu. Dalším návrhem bylo ponechat přední část trupu nechráněnou, tak to bylo řešeno například na amerických válečných lodích stavěných před Druhou světovou válkou a během ní. Další z možností zvýšení tuhosti trupu bylo použití pancéřové paluby po celé délce lodi, případně kombinací tří pancéřových palub. Nakonec bylo rozhodnuto zvolit variantu protažení podélných přepážek až na úroveň dna lodi. Požadavky na pevnost trupu nakonec vedli ke zvýšení výtlaku na 33.000 tun při délce trupu 259,1 m. Aby byl zajištěný dostatečný prostor pro rozměrnou a výkonnou pohonnou jednotku, bylo potřeba barbety děl umístit více ke koncům lodi a polovinu kotlů umístit nad pancéřovou palubu do samostatných pancéřovaných boxů.
STAVBA
Plány na zahájení stavby byly v roce 1917 opět pozastaveny. Hlavním důvodem byla německá neomezená ponorková válka, která kladla velký důraz na stavbu menších jednotek, které měli doprovázet transporty přes Atlantik a být schopné vést protiponorkový boj. Tím vznikl čas pro další revizi projektu, a to především na základě britských zkušeností z bitvy u Jutska z přelomu května a června 1916. Rychlost, s jakou šly ke dnu tři britské bitevní křižníky na Američany zapůsobila, ale vzali si z toho chybné poučení. Rozhodli se totiž nahradit původně plánovaná děla ráže 356 mm za větší ráži 406 mm. Aby toho bylo docíleno, musel se snížit celkový počet děl z deseti na osm. Počet středních děl rovněž poklesl na čtrnáct. Dalším důvodem ve změně výzbroje byl fakt, že Britové zahájili stavbu svých bitevních křižníků třídy ADMIRAL (HMS HOOD), vyzbrojených děly ráže 381 mm. Aby loď při plánovaných rozměrech mohla pojmout větší výzbroj a rozumnou pancéřovou ochranu, byla tomu obětována rychlost, kde se nyní uvažovalo o rychlosti mezi 33/35 uzly. Počet kotlů poklesl o čtyři na 20 i když novějšího typu, což také umožnilo snížení počtu komínů na pět. Jeden z nich se nacházel v ose lodi za předním můstkem a další dva vždy vedle sebe.
V roce 1918 se mohl americký námořní štáb ve Velké Británii seznámit se stavbou lodi HMS HOOD a byli ohromeni. HOOD měl nést nejen silnou výzbroj v podobě osmi děl ráže 381 mm, ale po zkušenostech u bitvy u Jutska byla pancéřová ochrana posílená o dalších 5000 tun a v některých částech lodi tak byla na úrovni bitevních lodí. Britové tak de facto vytvořili první rychlou bitevní loď, které opět známe především z námořních bojů Druhé světové války. Americký štáb tak požadoval, aby USA vyvinuly podobné plavidlo. Dne 8. dubna 1918 bylo konstrukčnímu oddělení nařízeno naplánovat plavidlo, které by v sobě kombinovalo prvky bitevního křižníku a bitevní lodi s co nejsilnější výzbrojí, pancéřovou ochranou a rychlostí. Výběr hlavní výzbroje byl ponechán s ohledem na plánovanou stavbu bitevních lodí třídy SOUTH DAKOTA (1920 – 1923, zrušeno) s jejich děly ráže 406 mm. Pancéřová ochrana byla redukována o 10 % a ponechat tzv. měkkou přední část lodi. Požadavek na rychlost byl snížen na nejméně 30 uzlů.
Královské námořnictvo dočasně svému americkému spojenci zapůjčilo mladého nadaného konstruktéra Stanleyho Goodalla, aby jim pomohl s konstrukci moderního bitevního křižníku. Goodall s sebou do USA přivezli i detailní zprávu z bitvy u Jutska. Pod patronací C&R navrhl Goodall řadu změn, mezi které patřil například skloněný pancíř, přidání čtyř nadhladinových torpédometů (podhladinové ve stejném počtu již v projektu byli). Mezi další změny bylo rozšíření trupu, aby bylo možné instalovat účinnější protitorpédovkou obšívku a také úprava vertikálního pancéřového pásu na 7 palců (180 mm). Další vylepšení v konstrukci kotlů umožnilo snížení jejich počtu na 16 ks. Všechny nyní mohly být umístěné pod pancéřovou palubu a stačily jen dva komíny k odvodu spalin. Nicméně díky těmto změnám došlo ke zvětšení výtlaku na 43.500 tun.
Dne 3. června 1918 byly radě předložené čtyři verze návrhu s tím, že pancéřová ochrana byla doporučená jen proti dělům do ráže 6“ (152 mm). Nicméně Rada všechny změny odmítla z důvodu, že takový to typ plavidla by všechny doposud postavené americké dreadnoughty odsoudila k rychlému zastarávání stejně, jako to bylo v roce 1906 v případě britského HMS Dreadnought, který rázem všechny doposud postavené řadové bitevní lodě „poslal do starého železa“. Diskusi znovu otevřel vrchní velitel americké flotily v Atlantiku a Evropě William S.Simson, který Radě vysvětlil, že revoluci ve stavbě, kterou se Rada snažila zastavit, již v Britínii probíhá v podobě lodi HOOD. Debata se tedy vedla dál až nakonec ze čtyř předložených návrhů byl vybrán ten, který nesl označení B3.
KONSTRUKCE
Finální verze počítala s plavidlem o délce 266,4 m, šířce 32,1 m a ponoru 9,4 m. Standardní výtlak 43.500 tun a při plném zatížení by výtlak stoupl na 45.354 tun. Pro dosažení nízkého odporu trupu vůči vodě byla použitá tzv. Taylorová příď, která odpor vody snižovala v průměru o 6%. I při rychlosti 25 uzlů loď vykazovala dostatečnou pevnost.
Na tu dobu obrovská pohonná jednotka byla ve finále složená za 16 kotlů a dávala celkový výkon 180.000 koňských sil, kde 45.000 k výkonu bylo přeneseno na každou ze čtyř hřídelí. Pohon zajišťovaly čtyři turbogenerátory a každá hřídel byla spojená se dvěma hnacími motory, pracujícími v tandemu. Rychlost byla počítána 34 uzlů. Turbíny mohly běžet při jakýchkoliv otáčkách bez ohledu na otáčky lodního šroubu, což bylo úsporné z hlediska spotřeby paliva a životnosti. Stroje také šlo účelněji ve strojovně rozdělit, což snižovalo riziko poškození v důsledku palby, či zásahu torpédem. Místo parního vedení šlo stroje propojit elektrickými kabely, což umožnilo jejich instalaci v zadnější části trupu, což snižovalo vibrace a také kratší hřídele k lodním šroubům. V případě nutnosti couvat šlo jen otočit polaritu motorů. Přestože toto řešení bylo jednoznačně krokem vpřed, tak se společnost Curtis Company pokoušela námořnictvo přesvědčit, aby své rozhodnuté změnilo. Naštěstí se námořnictvo již nenechalo zviklat, protože použití jiné pohonné jednotky by opět odstartovalo celou řadu změn a zdržení celého projektu.
Každá lodní vrtule měla průměr 4,5 m a každá ze čtyř hřídelí vrtule byla poháněná dvěma elektromotory o výkonu 22.500 k (16.800 kW), které pracovaly v tandemu. Tyto motory byly asi pětkrát větší, než doposud postavené elektromotory. Čtyři turbogenerátory General Electric poháněly každý hřídel vrtule s výkonem 47.200 k (35.200 kW). Každý ze čtyř střídavých alternátorů produkoval 40.000 kVA. Každý ze 16 vodovodních kotlů dodávalo páru pro generátory při pracovním tlaku 295 psi (2034 kPa) při teplotě 238°C. Když pak byla dvě plavidla přepracována na letadlové lodě, dokázala tato pohonná jednotka dávat výkon až 202.000 k (151.000 kW) a udělit lodi rychlost až 34,5 uzlů (63,9 km/h), čehož bylo docíleno při námořních zkouškách v roce 1928. Šest stejnosměrných turbogenerátorů o výkonu 750 kW (1010 k) bylo instalováno v horních patrech ve dvou k tomu určených prostorách. Odhadovaný dojezd byl 10.000 námořních mil (19.000 km) při ekonomické 10 uzlové rychlosti.
VÝZBROJ
Jak již bylo opakovaně řečeno, z původní ráže hlavních děl 356 mm sešlo a byla nahrazená výkonnější zbraní v podobě děla Mark 2 ráže 16“/50 (406 mm s délkou hlavně 50 násobku ráže), která byla plánovaná i pro nedokončenou třídu bitevních lodí SOUTH DAKOTA (1920). Verze děl 16“/50 byla de facto jen prodlouženou verzí děla Mark 1 16“/45, která byla použitá u bitevních lodí třídy COLORADO. Projektil o hmotnosti 957 kg byl vystřelován úsťovou rychlostí 853 m/s, kadence činila dva výstřely za minutu a při maximálním náměru 45° by dostřel činil 40.700 m. Průbojnost na 12.000 yardů (10.920 m) podle tabulek činila 546 mm a ještě na 18.290 m dokázal údajně APC projektil prorazit kolmý pancíř silný 343 mm. Co se dostřelu týče, v realitě by to bylo něco pod 40 km, protože ve věžích lodí se počítalo s elevací -4/+40°. Rychlost otáčení věže by byla 1,7 stupně za sekundu. Vlastní hlaveň děla vážila 128 tun při délce 20,7 m. Prototyp děla byl prvně testován začátkem dubna 1918 a v roce 1923 proběhlo zařazení do služby. Celkem bylo vyrobeno 71 hlavní a dalších 44 bylo ve výrobě, když padlo rozhodnutí o ukončení projektu LEXINGTON. V letech 1922-1924 bylo 20 ks děl předáno armádě k pobřežní obraně. Když se pak za druhé světové války stavěla třída rychlých bitevních lodí IOWA, bylo doporučeno v rámci času a úspory peněz tato děla pobřežní obrany použít. Vlivem špatné komunikace mezi konstrukčními kancelářemi ale nakonec třída IOWA obdržela nová děla Mark 7 16“/50.
Střední dělostřelectvo mělo být původně zastoupeno osmnácti děly ráže 127 mm, která se používala u bitevních lodí třídy FLORIDA a WYOMING. Nakonec ale i v této otázce došlo ke změně a dala se přednost účinnějším 152 mm dělům Mark 12 6“/53 umístěných v kasematách. Tato děla navržená jako hlavní zbraň pro lehké křižníky třídy OMAHA byla navržená v roce 1920 a do služby se dostaly o tři roky později. Důvodem změny byl nárůst výkonu a velikostí torpédoborců v průběhu Velké války, kdy projektil ráže 127 mm vážící 23 kg neměl takový účinek v cíli jako 47,6 kg těžký projektil ráže 152 mm. Kadence dle obsluhy byla kolem 6-7 výstřelů za minutu. K nabíjení docházelo manuálně. Umístění v kasematách umožňovalo elevaci -10/+20°, což představovalo dostřel 18 km. Na vzdálenost 12.620 m měl APC projektil prorážet 51 mm boční pancíř, na 15.730 mm 25 mm pancéřovou palubu. Ještě dodám, že na některých tzv. finálních návrzích je počet středních děl v kasematách omezen jen na osm, čtyři na každém boku. Vzhledem k extrémní délce lodi je to poměrně malý počet středních děl a svědčilo by to pro podřízení vše pro rychlost.
Protiletadlová obrana měla být původně zastoupená čtyřmi děla Mark 11 ráže 3“/23 (76,2 mm), ve finální verzi bitevního křižníku byla zdvojnásobená na osm hlavní. Při maximálním náměru 85° měl být výškový dostřel 5.500 m a maximální dostřel na dálku činil 8000 m, přičemž projektil vážil 5,9 kg a kadence činila 8-9 ran za minutu. Doplňkovou výzbrojí bylo osm torpédometů ráže 533 mm s tím, že polovina z nich byla podhladinová a polovina měla umístění nad hladinou. Dva torpédomety byly instalovány na každém boku a také na přídi a zádi.
TTD – námořní dělo 16“/50 (406 mm) Mark 2 a Mark 3
* Celková délka hlavně: 15,25 m
* Hmotnost hlavně: 128,15 tun
* Hmotnost střely: 957,1 kg
* Počáteční rychlost střely: 853 m/s
* Počet ran za minutu: 2 x
* Dostřel: cca 38.000 m při elevaci 40°
Hmotnost boční salvy:
8 x 406 mm = 7.656,8 kg
8 x 152 mm = 380,8 kg
Celkem: 8.037,6 kg
PANCÉŘOVÁNÍ
Hlavní boční pancéřový pás měl tloušťku 127-178 mm a směrem k hornímu okraji se zeslaboval. Aby bylo docíleno vyšší ochrany proti probití na menší vzdálenost, byla horní část pancíře vykloněná o 11° směrem ven z okraje lodi. Tento koncept byl převzat z britského HOODU. Nevýhodou tohoto řešení byla slabší ochrana proti leteckému útoku. Boční pancíř zaujímal délku 161,5 m. V přední části trupu byl boční pancíř napojen na pancéřovou příčku, která se zde zeslabovala na výše uvedených 127 mm. Zadní pancéřová přepážka zavírající citadelu zůstala na síle 178 mm. Horní pancéřová paluba silná 57 mm byla dvouvrstvá. Nad kritickými místy byla horizontální ochrana posílená o dalších 51 mm. Mělo se jednat o speciální typ oceli (STS). Kormidelní zařízení bylo chráněno v kombinaci 114 a 76 mm pancéřového plechu STS.
Čela hlavních dělostřeleckých věží chránil pancíř silný 279 mm, boky 152 mm a střecha 127 mm. Barbety krylo 229 mm oceli, ale směrem do nitra lodi byl postupně zeslabován na 127 mm. Standardně silně chráněná byla velitelská věž s bočním pancířem 305 mm a tubusem vedoucím do spodní části stanoviště silným 254 mm. Sytém protitorpédové ochrany se skládal až ze šesti přepážek silných v rozmezí 10 – 19 mm. Prostor mezi přepážkami mohl zůstat volný, nebo dle potřeby využit jako palivové nádrže, které by měly opět část energie výbuchu torpéda pohltit.
PŘESTAVBA NA LETADLOVÉ LODĚ
Po mnoha letech neustálých změn a odkladů konečně v letech 1920 – 1921 započala stavba všech šesti jednotek. Stavba byla rozdělená mezi několik loďařských firem jako Loděnice Fore River Quuincy ve státě Masachusetts (CC-1), Newport News Virginie (CC-2 a CC-4), New York, Camden New Jersey (CC-3) a loděnice Philadephia v Pensylvánii (CC-5 a CC-6). Nicméně v červenci roku 1920 americký ministr zahraničí Charles Evans Hughes vyzval světové námořní mocnosti k tomu, aby se v listopadu konala námořní konference ve Washingtonu D.C. Cílem bylo omezit další kolo námořních závodů, které po skončení bojů Velké války polykaly obrovské finanční prostředky, které válkou zbídačené země potřebovali investovat smysluplněji. Američané sami byli ihned od počátku připraveni obětovat právě stavěnou třídu LEXINGTON, a tak v průběhu konference si nechali zpracovat několik projektů na jejich přestavby. Jedná z verzí počítala s možností přestavby na letadlovou loď, druhá na atlantickou zaoceánskou loď. Preferovaná varianta byla přestavba na letadlovou loď, kde by se zúročili již investované finanční prostředky. Nová letadlovka by stála 27,1 milionů dolarů, zatímco přestavba by stála 22,4 milionů dolarů včetně již proinvestovaných 6,7 milionů dolarů. Úspora 5 milionů USD tak zněla lákavě. Muselo se ale nejdříve počkat, jak dopadne námořní konference a ta rozhodla ukončit rozestavěné projekty, mezi které patřila i třída LEXINGTON. Washingtonská konference umožňovala z těchto rozestavěných projektů použít dva trupy na letadlové lodě. Jelikož nejdál ve stavbě se nacházela loď LEXINGTON a SARATOGA, bylo logicky rozhodnuto o přestavbě těchto dvou plavidel na letadlové lodě. Nicméně problém byl v tom, že Konference stanovila výtlak letadlových lodí na 27.000 tun. Bylo tedy potřeba přidat výjimku, která dala pěti námořním velmocím možnost zvýšit u těchto rozestavěných trupů po přestavbě na letadlové lodi zvýšit výtlak na 33.000 tun. Ale i tak se obě americké lodi do tohoto limitu nevešli, a tak museli zasáhnout politici a pohrát si s výkladem klauzule ve smlouvě, kde byla dodatečně zvýšená tonáž o protileteckou a protiponorkovou obranu. Skutečný odhad výtlaku LEXINGTONU z roku 1928 byl totiž 35.689 tun a u SARATOGY to bylo 35.544 tun, ačkoliv na oficiálních seznamech bylo uváděno 33.000 tun.
V prvních měsících Druhé světové války po vyhlášení válečného stavu s Japonskem se obě letadlové lodě stali páteří tichomořského loďstva a jako takové podnikli celou řadu operací. LEXINGTONU se stala osudná bitva v Korálovém moři v květnu 1941, kdy byla japonskými letadly těžce poškozená a nakonec potopená vlastní posádkou. SARATOGA byla po poškození sebevražednými letouny z počátku roku 1945 nakonec používaná k přepravním a výcvikovým účelům a její dlouhá kariéra byla ukončená v červenci 1946, kdy se potopila jako cíl testů atomových bomb na atolu Bikini. Vrak je snadno přístupný potápěčům a jako takový je jimi hojně navštěvován.
* Délka: 266,4 m
* Šířka: 32,1 m
* Ponor: 9,4 m
* Výtlak standardní: 44.200 t (výtlak plný 45.354 t)
* Výzbroj: 8x406 mm (4xII), 16x150 mm (16xI), 8x76,2 mm (protiletadlové 8xI), 8x Torpédomet 533 mm
* Pancéř paluba: 38 – 57 mm
* Pancéř boky: 127 – 178 mm
* Pancéř dělostřelecká věž: čelo věže 279 mm, boky věže 152 mm
* Pancéř hlavní přední velitelská věž: 305 mm
* Výkon strojů: 180.000 koňských sil
* Rychlost: 33 uzlů (61 km/h)
* Dojezd: 10.000 námořních mil (19.000 km) při ekonomické plavbě rychlostí 10 uzlů
HODNOCENÍ
Pozadí vzniku bitevních křižníků třídy LEXINGTON bylo neuvěřitelně komplikované a dlouhé. Místo aby se stavba realizovala již v počáteční fázi, tak se neustále vše odkládalo a předělávalo, čímž vznikali další a další vícenáklady spojené s konstrukčními týmy, testy a vším dalším kolem toho. Přitom již počáteční verze s výzbrojí v podobě 10x356 mm by byla světovou třídou, ale kladení důrazu na velkou rychlost přinášeli konstruktérům těžkou hlavu a nutnost hledat řešení, což si vyžadovalo další a další čas. Američané tak mohli být rádi, že německé námořnictvo bylo ze strany Royal Navy de facto uzavřeno na Baltském a Severním moři a především pak, že Japonsko se v První světové válce postavilo na stranu Dohodových mocností. Pokud by v Pacifiku panovala atmosféra, jakou známe o pár desítek let později, tak by mohli Američané mít velké problém především co se bitevních křižníků třídy KONGÓ týče. Proti těmto plavidlům neměli prakticky žádnou odpovídající alternativu. Nicméně pokud by stavba proběhla ať již podle jakéhokoliv z návrhů, tak by se jednalo o silně vyzbrojená plavidla s velkou rychlostí. Co by ale jejich bojovou hodnotu snižovalo, byla slabá pancéřová ochrana. Také je potřeba si uvědomit, že tak obrovský trup byl prostě větší cíl s vyšší pravděpodobností zásahu a menší šancí na rychlé změny pohybu.
Co se estetické stránky věci, která samozřejmě není vůbec důležitá, tak první dva návrhy s velkým počtem komínů se mi ani trošku nelíbí. Poslední verze je pak úplně o něčem jiném i když jsou použité pro americká plavidla tak typické mřížové stěžně, kterým také moc nefandím. Ale jak píšu, toto nehraje žádný vliv na bojeschopnost. Samozřejmě výzbroj v podobě osmi děl ráže 406 mm, tj. v té poslední verzi, by byla opět na moři té doby nedostižnou. Nakonec ale pro Američany vše dopadlo nejlépe jak mohlo, když iniciovali námořní Konferenci ve Washingtonu a donutili i ostatní země se vzdát dalšího kola zbrojení na moři. Přestavba na letadlové lodě, které měli v průběhu Druhé světové války kapacitu až 90 letounů, bylo to nejlepší, co pro zajištěné své bezpečnosti, mohli udělat.
Zdroje:
Válečné lodě (3) – Vladimír Hynek a Petr Klučina
Jane´s Bitevní lodě 20.století
https://future-users-universe-at-war.fa ... tlecruiser
https://navypedia.org/ships/usa/us_bb_lexington.htm
www.wikipedia.org
