Ukrajinská obrana bosenské Žepy
Nedávno se připomínalo 25 let od masakru v Srebrenici, spáchaného v červenci 1995 během války v Bosně a Hercegovině. Má se ale ví, že v nedalekém městě Žepa tehdy v rámci OSN sloužilo 79 ukrajinských příslušníků mírových sil z 240. samostatného zvláštního praporu. No a právě Žepa měla být dalším cílem oné bosensko-srbské armády co v Srebrenici zmasakrovala více než 8 000 bosenských Muslimů. V hlavních městech států, které se podílely na urovnání konfliktu v Bosně, byla tato enkláva doslova "odepsána" a očekávalo se, že padne během několika hodin po dobytí Srebrenice. Bosensko-srbská armáda však uvízla na předměstí Žepy téměř dva týdny a ukrajinským mírovým silám se podařilo z enklávy evakuovat několik tisíc civilistů. Ukrajinská média i samotní příslušníci mírových sil označují tuto událost za nejúspěšnější operaci v historii ozbrojených sil Ukrajiny do roku 2014.
V červnu 1992 dorazily do Sarajeva mírové jednotky OSN. A na jaře 1993 OSN vytvořila "bezpečnostní zóny" v enklávách Srebrenica, Žepa a Goražde ve východní Bosně. Kontrola nad bezpečností v Žepě byla svěřena ukrajinským mírovým silám. Žepa je město na východě dnešní Republiky Srbské v Bosně a Hercegovině v autonomní entitě Rogatica. Leží na severovýchodě této autonomní oblasti jižně od Srebrenice a severně od Višegradu. Městem protéká malá stejnojmenná říčka, která se nedaleko vlévá do řeky Driny. V roce 1991 tvořili většinu z 2 441 obyvatel města Bosenští muslimové. Ukrajinské mírové jednotky dorazily do Bosny 15. července 1992. Jednalo se o první účast nezávislé Ukrajiny na mírových operacích v zahraničí. Speciálně pro mírovou operaci v bývalé Jugoslávii byl vytvořen 240. prapor (UkrBat). Generálplukovník Anatolij Lopata, který byl v té době náměstkem ministra obrany a v letech 1993-1996 stál v čele generálního štábu ozbrojených sil Ukrajiny, připomíná, že Ukrajina chtěla přispět k obnovení míru na Balkáně a doufala, že k tomu přispějí mírové jednotky. "Místní obyvatelé často říkali, že ukrajinská armáda zaujala neutrální pozici, nechtěli pomoci ani jedné straně. Naše armáda splnila úkol stanovený OSN a vojenským vedením. Tento postoj nebyl místními obyvateli oceněn, ani jedním ani druhým (ani bosenskými Srby, ani bosenskými Muslimy)," vysvětluje bývalý náčelník generálního štábu ozbrojených sil Ukrajiny. Zpočátku byly ukrajinské mírové jednotky pouze v Sarajevu, ale od roku 1993 byly umístěny v muslimských enklávách Goražde a Žepa, které však byly dosažitelné pouze přes území bosenských Srbů. U posledně jmenovaného se situace začala zhoršovat v roce 1994. Pak se ale Spojeným státům podařilo ukončit válku mezi bosenskými Chorvaty a Muslimy. Ve snaze chopit se iniciativy podepsal 8. března 1995 bosensko-srbský prezident Radovan Karadžić tajnou "Směrnici 7" v níž si stanovil za cíl eliminaci muslimských enkláv ve východní Bosně. "Plánovanými a dobře promyšlenými bojovými operacemi vytvořit nesnesitelnou situaci absolutní nejistoty, bez naděje na další přežití nebo život pro obyvatele Srebrenice a Žepy," uvádí se v dokumentu. Karadžić požadoval, aby byla přerušena komunikace mezi Srebrenicí a Žepou, aby byly zablokovány dodávky mírových sil a potravin pro civilisty, aby byly mírové jednotky nuceny opustit enklávy, aby byly muslimské síly poraženy a zničeny a aby byla oblast údolí Driny konečně osvobozena. Následkům implementace této směrnice náčelníkem štábu bosensko-srbské armády Ratkem Mladićem čelily ukrajinské mírové jednotky v krvavém létě 1995.
V květnu 1995, v reakci na akce bosensko-srbské armády u Sarajeva, se mírové sbory obrátily s žádostí o leteckou podporu k NATO, načež došlo k vybombardování několika skladů zbraní bosensko-srbské armády. Odpovědí Ratka Mladiće bylo masové braní rukojmí příslušníků mírových sil, kteří byli použiti k vytvoření "lidského štítu" proti náletům NATO. Bosenští Srbové zajali nejméně 280 příslušníků mírových sil v různých částech Bosny, včetně Ukrajinců. Plukovník v záloze Volodymyr Krjučkov, který byl v té době velitelem 1. zvláštní roty ukrajinských mírových sil, říká, že bosenští Srbové zaútočili na dvě kontrolní stanoviště ukrajinských mírových sil u Sarajeva, kde byla místa pro shromažďování zbraní. "Vojenská policie (bosensko-srbské armády) požadoval, aby vojáci z Ukrbatu odevzdali zbraně, které jim zbyly. Velitel vojenské policie přiložil zbraň k hlavě ukrajinského poručíka a vyhrožoval, že jej zastřelí, pokud vojáci neuposlechnou. Dva ukrajinští vojáci se pokusili zasáhnout a začali bít zástupce vojenské policie. Pak vojenská policie zahájila varovnou palbu směrem k nim a nařídila, aby si lehli na zem." Seržant v záloze Oleksandr Vyšinskyj, který byl zajat společně s Volodymyrem Krjučkovem, vzpomíná, že zajatí příslušníci mírových sil byli používáni jako "lidský štít" poblíž vojenských objektů, připoutaní ke kůlům. Volodymyru Krjučkovovi se podařilo utéct ze zajetí, když strážný usnul a zavolal na ministerstvo obrany v Kyjevě z domu jednoho, aby informoval o místě pobytu rukojmích (později se vrátil a byl bit). Po mnoha peripetiích byli 6. června zajatí ukrajinští příslušníci mírových sil propuštěni a posláni do Záhřebu. Na ukrajinský kontingent v Bosně však ty největší výzvy teprve čekaly.
Enkláva Žepa byla v obležení již od dubna 1992. Vytvoření bezpečnostní zóny v květnu 1993 a rozmístění mírových sil otevřelo cestu pro konvoje s humanitární pomocí do oblasti. V době bosensko-srbské ofenzívy na muslimské enklávy v létě 1995 bylo v této oblasti pouze 79 ukrajinských příslušníků mírových sil. Major Ihor Švyděnko byl zástupcem velitele u 2. roty, která zde tehdy byla umístěna. Podle něj mírové jednotky střežily oblast o rozloze 121 kilometrů čtverečních, na kterém bylo 9 pozorovacích stanovišť a kontrolních stanovišť v blízkosti farem a na silnicích. "V samotné vesnici Žepa byla základna, bylo tam velitelství roty, radiostanice, sklady s potravinami a municí," říká Švyděnko. Ukrajinské mírové jednotky měly monitorovat pohyb ozbrojených jednotek a hlásit ostřelování enklávy na velitelství praporu v Sarajevu. Byly vyzbrojeny pouze 9 obrněnými transportéry a lehkými ručními zbraněmi. "Někdy v květnu Srbové zablokovali silnici vedoucí do Sarajeva. Byl nedostatek potravin a postupně se začalo přecházet na suché příděly." - vzpomíná Ihor Švyděnko. "Konvoje s potravinami nepřicházely. Suché příděly se protáhly na dva dny, pak došly. V bývalé škole se na půdě chytali holubi. Byla shromažďována dešťová voda. A došlo palivo. Jednou večer jsme se ozvali, abychom podali zprávu o situaci," vzpomíná seržant v záloze Adrij Chlusovič. Dne 7. července 1995 začaly bosensko-srbské síly ostřelovat pozice mírových sil v enklávě Žepa a od 10. července i samotnou vesnici. o den později bosensko-srbská armáda dobyla Srebrenici, město severně od Žepy. Tamních 570 nizozemských příslušníků mírových sil nebylo schopno ochránit místní civilní obyvatelstvo a v dalších dnech tak bylo v Srebrenici povražděno 8 373 muslimských mužů a chlapců. Po dobytí Srebrenice 13. července 1995 nařídil jeden z velitelů bosensko-srbské armády, Radislav Krstić, ofenzívu proti Žepě.
Někteří uprchlíci ze Srebrenice dorazili do Žepy a vypověděli o tamních hrůzách. Masakr byl pro muslimské Bosňáky strašlivou ranou. V enklávách Žepa a Goražde se začali připravovat na nejhorší možný scénář. "Muslimové pochopili, že to, co se stalo ve Srebrenici může potkat i je. Začali tedy utíkat ze vzdálených farem do Žepy. Srbové neustále ostřelovali tyto farmy i naše kontrolní stanoviště. Nebylo žádné palivo a neexistoval způsob, jak se dostat dolů do vesnice v obrněném transportéru. Velení rozhodlo o vyřazení obrněných transportérů a vymontování jejich zbraní. Poté, co obyvatelé farem opustili své domovy, mírové jednotky sestoupily ze vzdálených kontrolních stanovišť na základnu," říká Ihor Švyděnko. "Bylo to někdy 14. nebo 15. července. Okamžitě jsem viděl, že se poblíž mešity shromáždilo několik tisíc muslimů - ženy, děti, staří lidé. Nebyli tam téměř žádní muži, pouze chlapci mladší 14 let. Křičeli a žádali nás, abychom neodcházeli, protože jinak skončí jako ve Srebrenici," vzpomíná. Starší seržant v záloze Oleksandr Rozetskyj vzpomíná, že nejprve armáda bosenských Muslimů přišla na kontrolní stanoviště mírových sil a požadovala, aby jim dala zbraně pro boj s bosenskými Srby. "Řekli: buď odevzdejte své zbraně, nebo odsud vůbec neodejdete. Začali zaminovávat přístupy, abychom nemohli odjet s obrněným transportérem. Museli chránit své děti a ženy, což je důvod, proč přijali tak extrémní opatření. Vžijte se na jejich místo." Srbové požadovali, aby ukrajinští vojáci prostě odešli a muslimy opustili - jako Holanďané ve Srebrenici. Mezitím Mladićova armáda přesunula minometnou palbu na enklávu Žepa a zahájila intenzivní ostřelování vesnice. Ukrajinské mírové jednotky se musely nezávisle rozhodnout, jak se v nové situaci zachovat.
"Nebylo jasné, proč velení sektoru dlouho neinformovalo o důsledcích útoku srbských formací ve Srebrenici. Nedostal jsem žádné zvláštní rozkazy a rozkazy z velitelství sektoru," napsal ve svých pamětech Serhij Movičanjuk, velitel praporu 240. praporu. Byl to právě podplukovník Serhij Movičanjuk, afghánský veterán, kterého ukrajinští příslušníci mírových sil označují za klíčovou osobu, která dokázala zorganizovat odpor proti pokusům o odzbrojení a vyhnání mírových sil z vesnice. Bývalý náčelník generálního štábu ozbrojených sil Ukrajiny Anatolij Lopata vzpomíná, že mu v té době volal velitel praporu a hlásil situaci. "Dal jsem instrukce použít zbraně v plném rozsahu - abych ochránil svůj lid a civilisty," vzpomíná. Ukrajinské mírové jednotky se připravovaly na "všestrannou obranu". "Věřili jsme, že Srbové na nás mohou zaútočit, aby nás zničili nebo donutili odejít. Na "základně" u školy jsme všechny otvory utěsnili pytli s pískem a připravili kulomet," říká Ihor Švyděnko. To vše bylo dle něj doprovázeno neustálým minometným ostřelováním - miny dopadaly na území "základny", tlakové vlny rvaly jak střešní tašky tak i dveře. Souřadnice palebných pozic srbské armády byly předávány mírovými jednotkami na velitelství praporu v Sarajevu - navzdory hrozbám Ratka Mladiće, který byl nervózní, že by tyto informace mohly být použity letadly NATO k náletům na pozice jeho armády. Podle vzpomínek velitele praporu Serhije Movičanjuka se jednoho dne Mladić spojil s mírovými silami v rádiu a začal v ruštině požadovat: "Okamžitě přestaňte dávat rozkazy k zahájení varovné palby!" "Pouze já jsem zodpovědný za životy svých vojáků!", odpověděl velitel praporu a přestal vysílat.
Pro vedení bosenských Srbů bylo důležité, aby muslimští Bosňáci souhlasili s kapitulací a odsunem obyvatelstva podepsáním příslušné dohody. Navrhli to 13. července při rozhovorech mezi Mladićovým zástupcem, generálem Zdravkem Tolimirem, a vůdci místních muslimů na jednom z kontrolních stanovišť mírových sil. "Tolimir nabídl zástupcům bosenských Muslimů ze Žepy dvě alternativy: buď bude celá populace evakuována stejným způsobem jako ve Srebrenici, nebo bosenští Srbové zahájí nepřátelské akce." Bosenští Muslimové tento návrh odmítli a 14. července bosenští Srbové přešli do útoku a obsadili několik osad. Dne 17. července vyhrožovali, že budou střílet na ukrajinské mírové síly na kontrolním stanovišti, pokud na ně zaútočí letadla NATO. Bosensko-muslimská armáda, které v Žepě velel plukovník Avdo Palić, se pokusila ofenzívu zadržet, ale brzy asi 2 000 bosenských Srbů prorazilo do hor, které obklopovaly Žepu.
Velitel mírového kontingentu OSN, generál Rupert Smith řekl, že v té době probíhala jednání o osudu enklávy na několika úrovních. "Uvnitř enklávy – mezi zástupci bosenských Muslimů Avdo Palićem, Hamdijou Torlakem a Srby. Druhá rovina je mezi Bosňáky v enklávě a prezidentem Izetbegovičem v Sarajevu, protože jeho vláda nechtěla souhlasit s etnickými čistkami, které by odvezly všechny lidi z této bosenské země. A třetí úroveň je mezi Palićem a jeho prezidentem, a já jsem byl do toho zapojen. A nakonec měla v těchto jednáních své stanovisko i OSN," vzpomíná. Poznamenává, že vytrvalost mírových sil umožnila získat čas. "Kdyby nevydrželi, nebyli bychom schopni přesunout do Žepy velké posily. Generál Smith vzpomíná, že se během července několikrát setkal s Ratkem Mladićem a varoval před následky válečných zločinů. Byť tehdy ještě neznal plný rozsah toho co se stalo ve Srebrenici.
Mezitím Mladićova armáda ostřelovala Žepu dělostřelectvem i minomety, obyvatelé se ukryli ve sklepích. Dne 19. července se důstojníkům OSN pro občanské záležitosti Edwardu Josephovi a ukrajinskému plukovníkovi Viktoru Bezručenkovi podařilo dosáhnout enklávy. Jejich úkolem bylo koordinovat evakuaci místního obyvatelstva a zajistit pro něj co nejdůstojnější a nejbezpečnější podmínky. Podle něj totiž již mírové sbory nemohly změnit osud enklávy. Za těchto podmínek přijel 23. července do Žepy zástupce velitele sarajevského sektoru plukovník Mykola Verhohljad a začal s oběma stranami vyjednávat o podmínkách evakuace civilního obyvatelstva. Podle něj se Ratko Mladić a velitel bosenské armády Žepa Avdo Palić nemohli dohodnout na podmínkách a každý z nich pohrozil použitím síly proti Ukrajincům: Palić – pokud mírové jednotky nepožádají o letecký úder NATO, a Mladić – pokud o to požádají. "Během jedné hodiny dopadlo na enklávu Žepa 60 min. Ozývá se palba z tanků, kulometů a odstřelovačů. Policejní budova byla ostřelována, mnoho lidí bylo zabito a zraněno... Očekávám, že v noci dojde k zajetí roty. Není zde žádné palivo ani voda," uvedla tehdy základna ukrajinských mírových sil v Žepě. Ve večerních hodinách téhož dne podepsal zástupce muslimské komunity Hamdiya Torlak dohodu o vydání Žepy. Později bosenská vláda v Sarajevu prohlásí, že k tomu neměl pravomoc. Bosenští Srbové souhlasili s navrhovanými podmínkami evakuace a ta započala 25. července. "Jedním z mých požadavků během vyjednávání bylo, aby celé rodiny nastoupily do autobusů, aby nebyly rozděleny na muže a ženy, jako ve Srebrenici. Kromě toho byl do každého autobusu nasazen alespoň jeden ukrajinský voják, aby chránil civilisty," říká Mykola Verchohljad. Vzpomíná, že krátce po odjezdu prvních autobusů se objevily zvěsti, že "Ukrajinci spolu se Srby konvoj rozstříleli". Bosenští Muslimové byli zachváceni strachem, ale rychle se všechno vyřešilo a evakuace mohla pokračovat. K evakuaci lidí bylo použito zhruba 50 autobusů z Bělehradu se srbskými řidiči. Důležitou roli sehrály obrněné transportéry s francouzskými mírovými jednotkami, které přijely ze Sarajeva a stály v "čele" a "na chvostu" autobusové kolony, aby tak žádné z vozidel nemohlo změnit směr. Poslední konvoj s autobusy opustil Žepu 27. července, doprovázeli jej ukrajinští a francouzští příslušníci mírových sil. Do večera 27. července se do Kladani bezpečně dostalo téměř 5 000 lidí. Celkem bylo podle OSN z Žepy odvezeno též 150 raněných a nemocných, včetně bosenských vojáků. Ukrajinské mírové síly věří, že se jim podařilo evakuovat ne pět, ale 10 000 lidí, včetně uprchlíků ze Srebrenice a dalších oblastí.
Současně s evakuací civilního obyvatelstva začala většina vojska bosensko-muslimské armády opouštět Žepu směrem do hor, s cílem překročit řeku Drinu. Mladić a jeho pomocníci nabídli těmto lidem, aby složili zbraně, vzdali se a později byli vyměněni za zajatce z bosensko-srbské armády. Bosňáci mu nevěřili. Po jednání s mírovými silami však později Srbové ustoupili a nechali je odejít.
Nutno poznamenat, že evakuace Žepy se neobešla ani bez mnoha excesů. Ještě 27. července bosenští Srbové vyvedli z jednoho autobusu 36 mužů, včetně zraněných, kteří byli prohlášeni za válečné zajatce, oznámil generální tajemník OSN. Bosenští Srbové také zajali a později zabili plukovníka Avdo Paliće a další dva vůdce místních muslimů. Ihned po odsunu civilního obyvatelstva ze Žepy obsadily bosensko-srbské jednotky vesnici. Ukrajinští vojáci zůstali na "základně" v areálu školy ještě několik dní a čekali na stažení do Sarajeva. Byli svědky ničení historických památek a rabování. Nejprve bosensko-srbská armáda vyhodila do povětří mešitu. Podle ukrajinských mírových sil se ozbrojenci chlubili, že do budovy napěchovali 150 kg TNT. "Byli na nás velmi naštvaní, protože nedostali to, co chtěli. Mešita byla vyhozena do povětří, jen 150 metrů od naší základny. V důsledku tlakové vlny jsme měli několik lidí zasažených úlomky a střepinami," říká major Ihor Švyděnko. Zničen byl také tamní most přes Drinu ze 16. století. Poté přišly na řadu i domy muslimů. Minimálně jeden muž který se v jenom z nich skrýval, byl bosensko-srbskými vojáky oběšen. Celkem se později pohřešovalo 118 obyvatel Žepy.
Bosensko-srbský prezident Radovan Karadžić považoval ofenzívu na Žepu za neúspěch, který stáhl síly během ofenzívy bosensko-chorvatské armády v jiné oblasti Bosny. Dne 2. srpna odvolal Ratka Mladiće z velení armády a prohlásil se za "vrchního velitele". Důstojníci odmítli poslouchat prezidenta, a tento konflikt položil základy pro další porážky Republiky srbské. Dne 3. srpna ukrajinské mírové jednotky opustily Žepu a ráno 4. srpna dorazily na základnu v Sarajevu. Ve stejný den se situace na Balkáně dramaticky změnila v neprospěch srbských nacionalistů. Chorvatská armáda zahájila operaci "Bouře" a během čtyř dnů zničila srbskou Krajinu, samozvanou republiku Srbů, která existovala na chorvatském území čtyři roky. Na konci srpna začala vojenská letadla NATO bombardovat pozice bosensko-srbské armády. Zařízení protivzdušné obrany, komunikační infrastruktura, sklady zbraní a další vojenské cíle byly zničeny a bylo svrženo více než tisíc leteckých bomb. To donutilo bosenské Srby souhlasit s příměřím a vyjednáváním. Dne 14. prosince 1995 podepsali vůdci Jugoslávie Slobodan Miloševič, Chorvat Franjo Tudjman a Bosňan Alija Izetbegović v Paříži Daytonskou mírovou dohodu, která ukončila válku.
Zdroj:
https://www.bbc.com/ukrainian/features-53613172
