Dzin píše: ↑18/6/2026, 09:24
Radši se zeptám, geopolitikou míníš myšlenky Mackindera?
Jj, myslím Mackindera. Takže jdeme na to, pár výpisků z článku Simona Pelizzy:
---
Snahám dohodových mocností svrhnout bolševický režim, který se v Rusku etabloval po listopadovém převratu, začal v průběhu roku 1919 docházet dech. I když byla zejména britská vojska angažována na několik různých a navzájem oddělených bojištích a i když Britové stále podporovali některé bílé generály dodávkami zbraní a dalšího materiálu, celkový objem pomoci a intenzita nasazení klesaly. Válečná únava a nestabilní politická situace doma si vyžádaly utlumení vojenských akcí a situace – pokud se měla obrátit alespoň částečně k lepšímu – vyžadovala změnu přístupu.
Tuto změnu měla lordu Curzonovi, který na podzim určoval jakým směrem se bude britská zahraniční politika ubírat, přinést mise Halforda Mackindera směřující k významným státníkům a politikům pocházejících a působících ve střední a východní Evropě. Mackinder byl jakožto politický geograf, který o patnáct let dříve definoval některé zákonitosti politického vývoje Eurasie pověřen vyjednáním vzniku nové koalice, která by mohla čelit šíření komunistů efektivněji než její jednotliví hráči.
Mackinder svou cestu započal krátce po svém jmenování do pozice
Hight Commissioner to South Russia a poté, co se seznámil s oficiálním zadáním ze strany britské vlády. Jeho úkolem bylo zejména vysvětlit generálu Denikinovi postoj britské vlády k jeho dobrovolnické armádě a zdůraznit, jak omezené možnosti podpory jeho vojsk Britové mají. Zároveň měl apelovat na to, aby generál jednak respektoval právo Gruzie na sebeurčení a také a jednak chránil židovské komunity, na kterých se jeho muži často dopouštěli závažných přečinů (s. 366–367).
Do jižního Ruska putoval Mackinder přes Paříž, kde se v prosinci 1919 setkal s knížetem Lvovem, toho času v exilu. Následně odcestoval do Polska, kde s Pilsudským probral možnost uzavřít vojenské spojenectví s Denikinem namířené proti rudým, a dále putoval do Rumunska a Bulharska. Z Balkánských zemí se pak přes Istanbul a Černé moře konečně dostal až do Novorossijsku a posléze do Jekatěrinodaru, kde se v té době nacházel Denikinův hlavní stan. Generálovi se při své návštěvě pokoušel vysvětlit jak důležité je na jeho území vytvořit moderní a fungující státní správu a že rezignace na obnovení starého carského režimu by mu mohla přinést rozhodující podporu ze strany národů, které teprve nedávno získali samostatnost, o kterou často usilovaly celá desetiletí (s. 367–368).
Na počátku roku 1920, kdy Denikinova armáda utrpěla sérii porážek, se předmětem jednání stala i zahraniční intervence (buď Srbů nebo Bulharů) a evakuace rodin bílých důstojníků na lodích Royal Navy. Po celkovém kolapsu odporu bílých na jihu Ruska a Ukrajině se nicméně zhroutily i Mackinderovy a Curzonovy plány a v dalších zásazích na tomto bojišti již Britové odmítli pokračovat (s. 369–370).
Zajímavé jsou také myšlenky, které Mackinder přijel do východní Evropy propagovat a uvést v život. V průběhu první světové války se tento geograf a politik stal příznivcem konceptu Mitteleuropy a středoevropské spolupráce. Velkou válku považoval za produkt německého imperialismu a nepřirozeného konstruktu Rakouska-Uherska, přičemž za řešení tohoto problému považoval vznik bloku menších, demokratických národních států. Jako pragmatik však Mackinder za tento koncept nehoroval jen z nezištných důvodů a jeho prostřednictvím hledal způsob jak zabezpečit i britské zájmy. Například silný balkánský blok by zabránil německé snaze proniknout přes Blízký východ směrem k britské Indii (s. 364–365).
Podobnou míru pragmatismu projevoval Mackinder i ve vztahu k programu prezidenta Wilsona. Oba muži si sice přáli nové uspořádání střední a východní Evropy, britský geograf si však na rozdíl od amerického idealisty uvědomoval nebezpečí, kterým budou nové demokracie čelit. Přál si proto, aby se v boji proti totalitářům (a také tomu, aby euroasijský Heartland ovládla jediná mocnost) mohly opřít o geografii, napojení na Atlantik a silnou Společnost národů (s. 365–366).
Jeho snahy však vyšly velmi záhy vniveč. Hlavní důvody tohoto neúspěchu byly tři. V první řadě se jednalo o skutečnou situaci na bojišti, která byla již v době začátku Mackinderovy mise mnohem více nakloněná v prospěch Rudé armády než si britští politici uvědomovali. Na domácí scéně pak dominovaly sympatie s bolševiky v řadách nižších tříd a ústupem z Ruska mezi politiky. Nakonec se naplno projevila řevnivost mezi mladými státy, jejichž vzájemné neshody bránily efektivní spolupráci (s. 370–371).
Přes to všechno není možné Mackinderovi nelze upřít snahu a prozíravost, která mnoha ostatním vůdcům chyběla.
---
PELIZZA, Simone, 2025. Delusions of Containment: Sir Halford Mackinder and Soviet Russia, 1919-20. In: Jeremy BLACK, ed. Geopolitics and War. Online. Roma: Società Italiana di Storia Militare, s. 359–374 [vid. 2025-03-11]. ISBN 979-12-985077-4-6. Dostupné z: [ulr]
https://www.nam-sism.org/4.2%20Fucina%20di%20Marte.html[/url]
Vždycky do toho vleze něco důležitějšího.
