Bezva, takže je to spíše zajímavé z toho hlediska, že se o to někdo začal drobet vážně zajímat. Akorát tedy, když je to validní, zřejmě, tak to pro ty hoplity nemusí zrovna platit. Spíš neplatí. Protože se teoreticky vychází z mylného předpokladu, respektive výzkumu. ?
&
Hlavně nasazovat jednu teorii na různé epochy vzdálené od sebe v jednotkách tisíciletí a s úplně jiným kulturním okruhem, demografií a hospodářským modelem (nebylo moc v zájmu nikoho pořádat cíleně vyhlazovací střety...titíž bojovníci museli makat na polích a nemůžeš přijít o velkou část mužské populace) je dost nešťastné.
Tímto se dostáváme k původní myšlence toho článku. V písemných a ikonografických pramenech jsou bojovníci v drtivé většině případů zobrazováni jak s někým bojují (případně jen tak postávají) nebo v některých případech překonávají odvahu, aby s někým mohli bojovat. Když dojde na to pochodovat proti nepříteli, většinou pochodují, když dojde na to bojovat, tak většinou bojují (za předpokladu, že to nejsou zbabělí nepřátelé jako v Prokopiově případě Peršané; Peršané jsou vždy zbabělí a utíkají z boje). Pro emoce jako strach v nich není místo a pokud se díváme jen na ně, tak se zdá, že všichni, kdo se do boje dostali, se ho aktivně účastnili a snažili se likvidovat protivníka.
Víceméně to odpovídá většině dnešních válečných filmů, nebo přesněji o amerických vojenských velkofilmech z šedesátých let: tam také většina postav a komparzistů střílí, postupuje, kryje se a na odpočinek, strach a podobné věci nemá strach. S tím, že tato představa víceméně vládla i v době před Marshallovým výzkumem a ten ji docela naboural, když řekl, že většina vojáků má na bojišti tendenci dělat cokoli jiného než bojovat.
Pak někoho napadlo, že pokud takový rozdíl existuje v dnešní době, mohl by možná existovat i v předmoderní době. Ostatně, obraz bojovníka je stále stejný (aktivní, odvážný a efektivní), zatímco skutečné výkony se mohou od tohoto obrazu značně lišit. Nám tady to přijde asi jasné, že starověké a středověké bitvy nevypadaly jako v americkém historickém filmu, ale – při vší úctě – tohle je akademická sféra, kde to od Delbrückových dob před sto lety vypadá v tomto ohledu všelijak (s výjimkou Keegana a jeho následovníků v rámci přístupu
face of battle).
Pokud ten štít má (a je to často jeho hlavní ochranný prvek), tak bude dělat vše pro to, aby se neodkryl...i na úkor útoku.
V pramenech by právě bojovník měl být ochotný riskovat odkrytí se. Whately pak víceméně tvrdí, že to tak není. Generalizace, že pouze 20 % bojujících někoho skutečně zabilo, nebo se v boji úplně neflákalo, je špatně, ale on vyloženě píše, že je potřeba další výzkum (oblíbená to akademická fráze

) a že toto je jen taková sonda (další oblíbená fráze zvláště mezi historiky).