Ve třetí a čtvrté části tohoto pojednání se pokusím uspořádat všechny zajímavé možnosti vývoje tanků z hlediska rozvoje vědy a techniky.
Tanky jak je známe se udržují v používání desítky let. Přes trvalé modernizace se z nich stávají díky morálnímu zastarávání technologické skanzeny. Ale dnešní tempo vývoje nových technologií umožňuje několik přístupů jak tento stav zpomalit a při dostatku financí i zvrátit.
Když se podíváme na tanky II.SV a prvních dvou desetiletí po ní a porovnáme je s tanky 3,3,5 generace a 4 generace řekli bychom na první pohled, že se až tak moc nezměnilo. Ale víme, že zde první pohled nestačí, druhý pohled je o něčem úplně jiném.
Co se objevilo:
-nové typy pancéřové ochrany - vrstevnaté, kompozitní, a dynamické
-automatické požární systémy
-oddělené prostory v tanku, např. munice je oddělena od posádky
-nové typy munice
-nové typy odpružení pojezdových ústrojí
-systémy vedení a řízení palby doplněné elektronikou pro jejich podporu
-přístroje pro noční vidění a podobně. Na první pohled to vidět není ale tanky to značně posunulo dopředu.
Toto vše a další prvky a prvky které jsou doposud ve vývoji mohou a budou do tankové techniky nejen zavedeny ale i zdokonaleny a doplněny o principiálně nové prvky ochrany tanku . Změnami projde také senzorové a bojové vybavení tanků.
A. Pojezdová ústrojí.
V všech druzích boje musí tank přežít, zachovat si mobilitu a manévrovatelnost. Otázka pohyblivosti tanků je otázka přežití a neustále se objevuje myšlenka, že je vlastně problém zda pásy jsou ještě in. Netroufám si to posoudit, tank bez pásů není podle mě tank ale historie ukazuje několik více či méně úspěšných konstrukcí kolových tanků nebo tanků na kolech s možností nasazení pásů. Zde je na místě vložit rozbor výhod nevýhod jednotlivých druhů pojezdových ústrojí.
Možná klíčovým pojmem v celém sporu pásy vs. kola je termín mobilita. Z toho důvodu je nejprve nutné jej definovat, aby bylo jasné, jaká kritéria mám na mysli, mluvím-li dále o mobilitě.
Mobilita: Schopnost volného a rychlého pohybu zvoleným terénem za účelem splnění rozličných bojových cílů
Samotná mobilita se dále může členit na
bitevní - akcelerace, max. rychlost, překonávání překážek,
taktickou - přepravitelnost v rámci jednoho bojiště a
strategickou - přepravitelnost mezi více bojišti.
Jaké výhody s sebou přináší obrněná kolová technika? Všechny jednotlivé faktory tvoří mezi sebou jakýsi propletený řetězec, kde jeden ovlivňuje druhý a druhý zase třetí.
Kolová vozidla jsou rychlejší než jejich pásoví protivníci a umožňují tak značnou operační volnost v přesunu v příznivém terénu – slovo příznivé je důležité. Ta je navíc znásobena následujícími faktory: nižší spotřeba zajistí větší akční rádius, oproti pásům možnost přesunu po vlastní ose na delší vzdálenosti. Tyto vlastnosti se tak příznivě odrážejí na nasazení vozidla, které nepotřebuje tak mohutnou logistickou podporu jako pásové vozidlo. Méně vyžadovaného paliva znamená menší potřeba zásobovacích kolon, obdobně je tomu tak i s náhradními díly.
U kolových vozidel jsou rovněž nižší náklady – výrobní, provozní a opravné. Kolové sestavy jsou všeobecně považované za spolehlivější než pásové komplety a mají také delší životnost (ta je u pásů, tuším, v řádech několika tisíců najetých km). Zničené kolo se dá vyměnit snadněji než pás, nemluvě o technologii samonosných pneumatik, které umožní pokračovat vozidlu v jízdě (či spíše odbelhání z bojiště) i s několika poškozenými koly. Pásy jsou okamžitě imobilizovány. Takovéto pneumatiky jsou vnitřně „vyztuženy“ jádrem z tvrdé umělé hmoty a popř. i buňkami naplněnými dusíkem). Tento zlepšovák tak snižuje velkou slabinu – jejich zranitelnost. O té však až za chvilku. V závěru je zde ještě další pozitivum – kola nepůsobí hluk, zatímco rachotící ocelové pásy jsou slyšet již z dálky. Nabízí se tak možnost rychlých a tichých úderů kde je zrovna třeba.
Podle předchozího odstavce to skoro vypadá, že pásy jsou věc dnes již zastaralá a v podstatě nepotřebná. Mohl by tomu nasvědčovat i fakt, že Američané již nějakou dobu preferují v KNI kolovou variantu. Rovněž tak i skutečnost, „že v rámci válečných misí posledních desetiletí nastává renesance kolové obrněné techniky.
Bojové podmínky současných operací se totiž opět začínají podobat koloniálním konfliktů s jasně danou asymetrií sil.“ (Naše Vojsko, 4/2005, str. 45). Opravdu nám již nemají pásy nic k nabídnutí? Podívejme se tedy nejprve na slabiny kolové obrněné techniky a pak na to, jak by se s tím vypořádal pás.
Vlastnosti uvedené u pozitiv kolové obrněné techniky mají jednu podmínku a to dost zásadní – je jí terén. Pokud je terén příznivý – silnice nebo dostatečně pevný povrch a panují dobré klimatické podmínky, kolová technika vskutku dosáhne výše uvedeného. Jakmile má kolová obrněná technika projet obtížným terénem, nastává problém. O tom svědčí i zkušenost z Bosny. Tam se kolové sestavy dobře osvědčily při přesunu po silnicích, ale v okamžiku, kdy byly nuceny sjet do terénu (navíc zasněženého), jejich mobilita rázem klesá – viz. na začátku uvedená definice mobility.
Srovnávací průzkum americké armády přišel se závěrem, že je-li stroj využíván více jak z 60% k přesunu terénem a jeho hmotnost větší než 20 tun, tak pásová technika je schopná dosažení vyšší mobility v terénu a to i za každého počasí, na rozdíl od kol. Vcelku zajímavá je i doba přesunu na vzdálenost 100 km v závislosti na tom, kolik % dráhy se vůz pohybuje terénem. Zde pásy poráží kola na hlavu.
Výrazným omezením v rámci mobility je pak pro kolová vozidla překonávání překážek. Zatímco pásový tank je zboří či přeleze, před kolovou obrněnou technikou vystává zásadní problém – např. překonávání svahů. Jistým řešením je systém hydraulického zdvihu kol, ale ten rozhodně nedokáže vyřešit vše.
Další slabinou kol je jejich velká zranitelnost a to i palbou z menších zbraní. Naznačený systém samonosných pneumatik umožňuje toto negativum (spíše jeho důsledek než příčinu) částečně eliminovat, ale nezachrání vše. Protože kola musí být schopná otočení, nelze je chránit boční ocelovou zástěnou jako např. u pásového tanku, kde nijak neomezila další důležitý ukazatel - manévrovatelnost. Právě značné riziko imobilizace znamená pro osádku velké potíže.
Nakousnutá manévrovatelnost představuje další komplikaci. Zatímco pásové vozidlo se dokáže otáčet na místě, kolové vozidlo musí zahnout a tím si dráhu prodlouží o k tomu potřebný rádius - který u větších vozidel není vůbec malý. Tato slabina se projevuje ponejvíce v komplikovaném terénu nebo městské zástavbě, kde není místa nazbyt. Otáčející se nebo zatáčející kolové vozidlo tak ze sebe činí snazší cíl než pásové, které se otočí „na pětníku“
Závěrem ještě poznámka k titulu větší spolehlivost kolových systémů. Je třeba si uvědomit, že kolová vozidla se využívají k přesunu po silnici více než pásová, ta pak trpí tím, že terén jednoznačně snižuje spolehlivost mechaniky.
Samozřejmě, ani pásy nejsou dokonalé – jejich slabiny jsou v podstatě silnou stránkou kolových systémů. Nicméně pod pojem „pásy“ dnes již rozhodně nepatří klasické housenkové ocelové pásy. Nastupující generace pásů typu „band track“ a systém Mazkum dokáží vyléčit některé pásové neduhy.
“Mazkum“ je projekt izraelských IDF a dále pak francouzské armády.Jsou na světě dva tanky, které schopností pohybu terénem a hlavně životností podvozku vynikají nad ostatní. Jde o poslední tank studené války Leclerk a tank Merkava ve všech variantách. To kouzlo je v odpérování všech pojezdových kol. Podle informace od mého konzulanta mají všechna kola odpružená i tanky T-90. Je to asi fakt, jeho pohyb tomu odpovídá. Většina tanků na světě odpérovává 2 nebo výjimečně 3- jako třeba T-80 pojezdová kola.
Při jízdě přes překážku například koleje, dochází k velkému napínání pásů a tím jejich přetěžování. Vzhledem k omezené elasticitě je to hlavní důvod nízké životnosti pojezdového ústrojí.
Pokud odpérujete všechna kola, pás nádherně kopíruje terén, je stále v optimálním torzním napětí a jeho životnost se zvýší až o 150%.
Merkava je odpérována tak, že každé kolo je zavěšeno samostatně pomocí pružin a hydraulickými tlumiči. Tím je vyřazeno tradiční odpérování pomocí torzních tyčí které značně zasahují do vnitřního prostoru korby a tím snižují užitný prostor a konstrukci korby oslabují. Toho všeho je Merkava ušetřena.
Celý sytém je umocněn tím, že hnací kolo je první, takže pás není pod tank tlačen ale stahován - opět to má vliv na jeho životnost. Dále pak Merkava má 4 napínací-vodicí kladky a poslední kolo je napínací. Všechna čest izraelským konstruktérům.
Tank Leclerk je na tom podobně, ale jeho kola jsou zavěšena pomocí hydro pneumatických závěsů - jeho plavnost jízdy je dokonalá. Jinak Francouzi dík klasické konstrukci nic nového nevymysleli, ale tímto odpérováním zvýšily životnost podobně jako Izraelci u Merkavy. Uvádí se 4500km - slušné číslo.
„Band track“ – je systém vyvíjený BAE, oproti jednotlivým článkům představuje spojitý pás, který je lehčí než původní „skládačka“. Rovněž je lehčí, tišší (nedosahuje ale úrovně kol), menší nároky a má především vyšší životnost než klasické pásy. Zajímavostí na webových stránkách BAE je tvrzení, že se jsou cenově srovnatelné s běžnými pásy.
B. Pohonné systémy.
Tanky jakékoliv konstrukce mají mimořádné trakční schopnosti. Je to dáno jejich hmotností a potřebou vytrvalosti při pohybu vpřed v jakémkoliv terénu a také životně potřebou schopnosti krátkodobého prudkého zrychlení pro možnost úniku z pod úderu jakoukoliv zbraní.
- vývoj spalovacích motorů klasické konstrukce asi nic nového nebo spíše revolučního nepřinese-je zde pravděpodobné zvyšování účinnosti, snižování tepelného vyzařování, snížení poruchovosti vlivem působení protivníka, vylepšování měrného výkonu v poměru k hmotnosti samotného motoru i celého tanku, celkové snížení spotřeby a hořlavosti pohonné jednotky. Podle dostupných dat většina moderních tanků zůstala u pohonů dieselovými pístovými motory. Pár příkladů:
Britský tank Challenger 2 má 12 válcový dieselový motor s výkonem 1200 koňských sil.
V případě tanku Leclerc pohon tanku zajišťuje osmiválcový vodou chlazený dieselový motor Wärtsilä NSD V8X Hyperbar o výkonu 1500 ks. Jedná se o tzv. motor s kontinuálním přeplňováním, který dosahuje velmi rychlého nárůstu výkonu (z 0 na 1500k za pouhé 2,8 s, zatímco nejlepší dieselové motory k tomu potřebují minimálně 8 s). Přeplňování zajišťuje turbína TM 307B, která v případě potřeby slouží jako pomocná pohonná jednotka - unikátní řešení.
Tank Merkava 3 je těžký 61 tun a přesto mu motor AVDS-1790-9AR o výkonu 882 kW pomocí speciálně vyprojektovaného pojezdového ústrojí a automatické převodovky dává rychlost až 60 kilometrů.
Tank Leopard 2 disponuje dvanáctiválcovým čtyřtaktním více-palivovým vodou chlazeným vznětovým motor MTU MB 873 Ka 501 přeplňovaný turbodmychadlem o výkonu 1500 ks (1103 kW) při 2600 otáčkách za minutu.
Pohonnou jednotku tanku T-90S tvoří čtyřtaktní 12 válcový více-palivový vznětový motor V-84MS. Motor má výkon 618 kW (840 k) a mimo běžných druhů motorové nafty může být jako palivo použité i automobilový benzín a letecké petroleje.
Jiné ruské tanky mají motory o větších výkonech a u tanku T-95 se psalo o výkonu až 1350kW. Nebylo ale jisté zda šlo o turbínu nebo spalovací motor klasické koncepce a nyní už je to jedno.
Vždy ale bude platit že tyto motory zůstanou velmi mechanicky složité a velmi viditelné v oblasti IF záření. Jaké jsou tedy varianty?
-plynové turbíny jsou někdy označovány za budoucnost, ale mají své nedostatky-spotřeba paliv je vyšší a je potřeba je udržovat ve vyšším roztočení i při stání na místě, což bohužel intenzivně demaskuje tank i když je v relativním klidu. Její výhodou je kompaktnost, vysoká provozní spolehlivost a malé rozměry a hmotnost vzhledem k výkonu. Já osobně je považuji za slepou cestu, která není perspektivní. Aktuální použití turbín v tankové technice je známé, i když zde vystupuje rozpor. Podle jiného pramene než u motorů klasické koncepce mám údaj že pohonem tanku M1 je plynová turbína Avco Lycoming AGT-1500 o výkonu 1118 kW.
To ale zcela jistě Palbáci, kteří se tankům věnují jako nosnému koníčku budou vědět naprosto přesně. Má sice velký výkon, ale má i vysokou spotřebu a zdá se, že je to věc která americkou logistickou podporu silně zatěžuje.
Další tank s plynovou turbínou je ruský tank T-80, který má výkonnou více palivovou plynovou turbínu označenou GTD 1250 s výkonem 920 kW. Ta zajistila dobrou akceleraci, vysokou rychlost údajně až 70-80 km/h po cestě.
Problém není jen spotřeba. Přestože motor je jednoduchý, tyto tanky musí být vybaveny redukčně převodovým ústrojím které zpracuje vysoké otáčky turbíny na nízké otáčky hnacích kol.
- hybridní pohon - jde o kombinaci spalovací motor nebo turbína, propojené přes reduktor na alternátor s usměrňovači. Vše je doplněno baterií akumulátorů. Trakci na pásy pak zajistí elektromotory, které při brždění nebo jízdě ze svahu pomocí rekuperačních prvků opět dobíjí akumulátory.
Výhody:
- až o třetinu nižší spotřeba paliva, pohonný motor může mít až o třetinu nižší výkon a navíc po celou dobu pracuje v optimálních provozních podmínkách
- odpadá převodové, směrové a transmisní ústrojí
- při stání na místě nemusí běžet motor - kapacita akumulátorů zajistí i několik hodin činnosti palubních systémů bez potřeby běhu motoru – což zajistí taktické maskování – žádné infračervené záření ani žádný hluk
- již výše zmíněná možnost rekuperace pro doplnění energie akumulátorů a tím odlehčení brzdovému systému
- podstatně jednodušší systém startování motoru
Nevýhody:
- není to pro potřebné zátěže vyzkoušeno i když pro výkony kolem 250 až 350 kW už ano a s velkým úspěchem.
Jako důkaz tohoto tvrzením je slavný dozer kolový DOK-II z výzbroje AČR - měl v sobě popsané uspořádání ale bez možnosti rekuperace. V každém kole elektromotor a pátý na navijáku. Na navijáku utáhl 50 tun a byla to skvělá ženijní mašina.
Nově pak všichni znáte ta báječná nákladní vozidla US Army-tahače návěsů všeho druhu HEMTT-už tři roky probíhá jejich modernizace na popsaný způsob a jejich poruchovost klesla řádově o 1/3 a spotřeba PHM o 40%. Jde o hybridní pohonnou jednotku diesel-elektrickou, typu Oshkosh Pro Pulse. Finální trakci zabezpečují indukční elektromotory umístěné ke každému diferenciálu. Společný výkon těchto motorů je 285 kW.
Příznivci sil zvláštního určení velmi ocení že speciální síly USA testují bojové vozidlo Shadow RST-V. Jde o první vozidlo svého druhu s dieselelektrickým pohonem. Základ je diesel o výkonu 114 kW který pohání generátor o výkonu 110 kW, jehož energii využívají
4 elektromotory o 50 kW v každém kole jeden. Na energii v akumulátorech vozidlo ujede na tichý chod cca 30km. Po zkouškách bude zavedeno do průzkumných jednotek a stane se průzkumníkem, generátorovým vozidlem a nosičem těžších zbraní.
A na závěr uvedu něco na co mě přivedl jeden z diskutujících na jiném fóru. Švédská armáda zadala do vývoje a ten je dokončen modulární systém SEP. Je modulární v tom, že vytvořen podobně jako americký FCS v pásové i kolové verzi. Pro nás je důležité, že navíc má skvěle vyvinutý hybridní pohon. Jako u všech výše popsaných prostředků s výjimkou DOK-II, je zde opěk velmi dobrá sestava motor, generátor,akumulátory, elektromotory a rekuperační efekt. Švédové však šli dál a vozidlo má dvě nezávislé motor - generátorové jednotky - zničení jedné sice omezí hybnost ale vozidlo je nadále bojeschopné. Výkony jsou obdivu hodné -pásový podvozek má být schopen rychlosti až 85 km/h a kolový dosahuje 100km/hod. Při měrném výkonu 19,2 kW/tuna je i velmi mrštné. Celkový výkon spalovacích motorů je 260 kW.
Takže cesta známá je , jde o to zkusit to. Mě osobně tento pohon oslovuje nejvíce.
- palivové články. Ty v dnešní domě dosáhly stadia použitelnosti a vše co dovedou je ukázka kvalitní technologie. Pro potřebné výkony a dojezdy však nejsou vytvořeny ani prototypy. Princip je primitivní - na bimetal působíme teplem a vzniká elektrický proud. Ten je ukládán do akumulátorů a přes ně jsou roztáčeny elektromotory. Od této fáze jsou stejné výhody jako u hybridního pohonu. Mimo tyto výhody pak přistupují tyto:
+možnost spalování i alternativních paliv-plyn, vodík
+není klasický motor, minimální hluk
+úplná absence motor - převodového ústrojí, z toho plyne minimum poruch
+ není téměř co poškodit zásahem
+ lze očekávat vyšší spolehlivost i v náročných teplotních a provozních podmínkách.
Nevýhoda-žádná mě nenapadá, zkuste něco vy.
Palivové články velmi dobře pracují v mnoha odvětvích průmyslu, kosmonautice a dokonce i v pokusných automobilech. Je to běh na dlouhou trať ale konec je vidět. Žádný další způsob pohonu aniž bych se pustil do velkého věštění mě nenapadá jako použitelný ale co třeba pohon elektromotory napájených externě dodanou energií-např. svazkem mikrovln? Ale to už opravdu věštění z koule střelného prachu.
Každopádně velká zásoba akumulované elektrické energie u posledních dvou pohonů se může hodit pro provoz stávajících i budoucích ochranných prvků aktivní ochrany tanků proti působení nepřítele jak si ukážeme v další části.
C/ Ochrana tanků proti působení nepřítele
V ochraně tanků proti působení nepřítele právě teď probíhá revoluce- Jde o souboj starý už několik tisíc let obranný prvek se snaží odolat prostředku útočnému a zachovat při životě osádku. A je jedno zda jde o kamennou kouli vystřelenou z praku proti bojovému vozu nebo o podkaliberní střelu vystřelenou z dělostřeleckého prostředku proti tanku.
Dneska střelám všeho druhu stojí v cestě několik druhů ochran. Jde celkem o čtyři druhy které si rozebereme trochu podrobněji.
1.systémy které mají zabránit zaměření tanku senzory PTŘS. V západních armádách jsou tyto prostředky nazývány “soft kill“.
Ve své podstatě jde o rušičky. Jejich podstatou je, že se snaží jakýmkoliv způsobem střelu zjistit, a zabránit tomu aby dokonale zaměřila a vyspělejší dokonce dokáží nebo by měly dokázat střelu odklonit z dráhy.
Nejznámější je prostředek je ruský TŠU-1 Štora-1 použitý na tancích T- 80U,T-84 a T-90.
Tento prostředek je kombinací IČ a laserových senzorů které zjistí ozáření tanku naváděcím paprskem PTŘS. Automaticky pak spustí granátomety. které kolem tanku vytvoří neproniknutelnou clonu dýmu. Současně řidič dostává pokyn provést přískok s celým vozidlem. Další prvek systému je vystřelování klamných IČ zářičů s poloautomatickým naváděním, které přilétající střelu „spletou“ a odvedou mimo tank.
Podobné prostředky používá i Merkava Mk 4 a švédský multifunkční prostředek CV90120 ve většině verzí. Další státy - Německo, USA, Kanada, Pákistán, a Velká Británie je zkoušeli ale o jejich přímém použití nemám věrohodné informace.
Jako úplná novinka je prezentováno použití systému TSU-2 Štora-2 na indickém tanku T-90S. Tento systém detekuje i radiolokační vlny milimetrových délek-jde o reflexi na takto naváděné střely. Vypalované granáty vytváří kolem tanku pole kovového aerosolu a tím tyto střely vyřadí. Přitom to byl asi jen plán - Indové jak mi dal informaci můj konzultant na to nemají peníze a tak realizace byla zastavena.
Do budoucnosti se dá předpokládat doplnění těchto systémů o malý radiolokátor pro zaměřování střel útočících na tank shora.
Jako úplná „fajnšmekrovina“ by bylo použití směrovaných laserů, které by přesvítily IČ a laserová čidla přilétajících střel a tím je vyřadily do kategorie „velmi drahý šrot“. Ale na Palbě se o podobném přesvětlování stopovkových značek PTŘS už diskuse vedla takže bych se přibrzdil.
2.Systémy které mají zabránit zasažení tanku PTŘS. V západních armádách jsou tyto systémy aktivní ochrany označovány jako „hard kill“. Zde nejde o odklon střely na falešný cíl nebo ukrytí tanku do umělého prostředí, zde jde o aktivní vyhledání a zničení střely dříve než dopadne na tank. Na špici vývoje je opět Rusko. Je to dáno tím, že ruská armáda má něco jako komplex z velké škály a velkého množství protitankových prostředků u potencionálních protivníků a těmi jsou pro Rusko pořád armády NATO. Rusové vyvinuli systémy Drozd a ARENA.
Systém pracuje takto:milimetrový radar neustále sleduje okolí a aktivně vyhledává potenciální cíle. Palubní počítač porovnává charakteristiky zadaných reálných PTŘS pokud zjistí že jde skutečně o PTŘS ODPÁLÍ NEZÁVISLE NA OBSLUZE ANTIRAKETU. Ta je navedena přímo na cíl u systému Drozd nebo nad něj u systému ARENA. Cíl je ničen mračnem střepin.
Tyto systémy jsou osazeny na tancích T-80UM Bars-ARENA a systém Drozd je nabízen jako doplněk k celé modelové řadě tanků T-80U.Podle provedení je počet antiraket od 8 do 24 kusů. Navíc zavádění systémů ARENA do armády ruské federace bylo zastaveno. Takže nakonec Rusko zůstalo na půli cesty.
Armády NATO mají tyto systémy v různé fázi vývoje.
Francie pro tank Leclerk systém SPATEM
VB pro tanky Challenger 2 systém TAMS
USA systém Integrated Army Active Protection System, ten je ale vyvíjen pro bojové prostředky FCS. Je-li reálné jeho osazení na některou budoucí variantu modernizace tanků M1 nevím, ale asi ano.
Tento americký systém je jakousi syntézou obou verzí. Počítač po zjištění útočící střely v první fázi střelu odvádí od cíle a pokud to nejde, zahájí aktivní fázi a pomocí antiraket ji sestřelí. .Pokud selže i toto nastupuje třetí fáze a tou je odpálení bloků aktivního pancíře.
Jako možnost se dá předpokládat do budoucnosti nahrazení antiraket výkonnými lasery,infrazvuk, či cokoliv si dokážete představit.
Na závěr tohoto bloku chci říct, že tyto prostředky známe z bojových lodí všech vyspělých loďstev-jedná se o kanónové , raketové nebo smíšené protiraketové komplety které mají chránit lodě proti raketám všech typů.
Pokud selžou oba tyto prvky ochrany tanku lze předpokládat se stoprocentní jistotou, že střela tank zasáhne. Potom nastupuje
3.Dynamická ochrana tanků- tento prvek ochrany tanků před kumulativními střelami použil poprvé ve velkém měřítku Izrael v roce 1982. Tato sestava se někdy nazývá výbušný, aktivní nebo reaktivní pancíř. Nyní je to běžná výbava každého nového nebo zmodernizovaného tanku. Jejich princip činnosti je stejný u všech proveniencí- dopadající střela exploduje a tím uvede do exploze i pouzdra s trhavinou kterými je tank obložen. Energie výbuchu působí jako protivýbuch a zároveň se uvedou do pohybu i kovové desky ze kterých je pouzdro vyrobeno. Tento pohyb ocelových desek dále kumulativní paprsek ořezává a rozmělňuje. To vede k postupnému snižování energie paprsku.
V posledních 25 letech převzal pomyslnou vlajku ve vývoji této ochrany SSSR a nyní Rusko.
V roce 1985 se na tanku T-80U a jeho následných verzích objevil dynamický pancíř Kontakt-5 která je prvním zástupcem tzv. „těžké dynamické ochrany“. Ta je pokud je pravda vše co jsem o tom našel velmi účinná i proti podkaliberním střelám. Kouzlo je vtom, že dvě pomocí výbuchu se kovové desky dají do pohybu jako střihající nůžky až ve chvíli kdy střela začne pronikat blokem dynamické ochrany. Tím dojde k rozdělení jádra podkaliberní střely na tři různě veliké části a ta prudce ztratí kinetickou energii.
Armáda USA údajně provedla testy tohoto ruského systému a zjistila ke svému znepokojení že tyto bloky nahradí 300 mm oceli. Tím by T-80U téměř imunní proti všem střelám západních kanónů ráže 120 mm. Po tomto zjištění byla vyvinuta nová podkaliberní munice, která tyto ochrany proráží.
Pro nás jako občany ČR je velmi příjemné zjištění, že jako jedny z nejlepších systémů těžké dynamické ochrany jsou na celém světě hodnoceny bloky pancíře DYNA-72 vyráběné ve Slavičíně pro tanky T-72M4CZ.Naše armáda to ocenila tím že modernizaci zastavila a jestli je takto zmodernizováno skutečně jen 14 kusů tanků, je to na mrtvici.
Jako třetí generaci dynamické ochrany lze považovat takzvané inteligentní pancíře, anglicky jsou označovány jako „smart armor“. Jde o jakýsi přechod mezi dynamickým pancířem a systémem aktivní ochrany. Princip je v tom že v blocích dynamické ochrany jsou senzory které pokud zjistí přilétající PTŘS odpálí optimálně situované pouzdro a jeho víko je pak uvedeno do pohybu proti střele a odpálí ji v bezpečné vzdálenosti od tanku. Tento systém měl být osazen na jediném tanku a to na ruském T-95 o kterém už víme že nebude.
Ale svět je zlý a střela může proniknout i dynamickou ochranou a pak zbývá poslední ochrana, a tím je
4. Pevný pancíř. Než se rozepíšu k věci, musím napsat, že vše výše uvedené je realita nebo její perspektiva. Bohužel zná – li protivník princip nebo přímo technické provedení všech výše uvedených systémů, dokáže jejich účinnost podstatně snížit nebo je i úplně vyřadit z provozu.
Navíc jejich účinnost klesá se zkracováním vzdálenosti odpálení útočící střely.Je potřeba si uvědomit, že působení aktivních systémů může přímo ohrozit vlastní jednotky a to zejména nekrytou živou sílu. A jejich účinnost v boji ve městě je téměř nulová - při odpálení RPG ze vzdálenost 50-100 metrů ani nestačí zaznamenat i když jsem někde četl jen nevím kde, že se to daří. Já o tom zdvořile pohybuji ale můžu se plést.
Proto kvalitní pancéřová ochrana ještě stále není překonána a nakonec je stejně tou poslední ochranou tanku a jeho osádky.Jiným pancířem než vrstveným se vůbec nebudeme zatěžovat, souhlasíte se mnou? Vrstvený pancíř je americký vynález a pochází z doby II.SV. Tehdy USA vyzkoušely na tancích Sherman vrstvu křemene mezi dvěma ocelovými deskami. Významně to oslabilo účinnost kumulativních střel Panzerfaustů a Panzerschreků německé pěchoty. Ale zůstalo u pokusů Sériově se křemenná vrstva objevila v roce 1969 u sovětského tanku T-64 A.
Potom přišel přelom. V roce 1965 byl ve Velké Británii vyroben nejslavnější pancíř všech dob známý jako Chobham.
Je tvořen dvěma ocelovými deskami mezi které je vloženo hliníkové pouzdro, které obsahuje keramické komponenty zalité v plastu. Keramika oslabí kumulativní paprsek, roztříští podkaliberní střely a plast zmírní rázové vlny. Tento pancíř v různých modifikacích obšlehl celý svět.
Od poloviny 80 let došlo k jejich modifikacím:
-výplně z keramiky a plastů plny doplněny uhlíkatými a skelnými vlákny-u Chalengher 2
-keramická nahrazena deskou z ochuzeného uranu-u M1A2
Co se děje v Rusku a na Ukrajině nevím ale strašně bych rád. Zachytil jsem prahové informace o ochuzeném uranu, o vestavěné desce z uhlíkatých vláken i o deskách obsahujících berylium na vylepšení ochrany tanku proti radiaci. Všechno jsou to informace relevantní ale neověřené- možná by něco věděl rabo, který se vojenské problematice Ruska a jiných nástupnických zemí po SSSR věnuje programově.
Ale to jsou všechno věci které znáte. Proto je potřeba taky něco opravdu akčního. A já jsem rád, že něco takového možná mám.
A opět je to práce britských vědců a techniků. Laboratoř Defence Science and Technology Laboratory při ministerstvu obrany Velké Británie otestovala v létě 2004 tzv. elektrický pancíř.
Je to speciální vrstva po celém vozidle a skládá se z vrstev ze slitiny nebo slitin o kterých zatím není nic moc známo. Ale tyto desky vytváří mimořádně výkonný kondenzátor, který lze velmi rychle nabít do napětí v řádu kilovoltů. Tento pancíř je určen proti kumulativní munici.
Všichni víte, že kumulativní paprsek je tvořen částicemi mědi kterou je hlavice PTŘS nebo RPG potažena. Narazí-li tento paprsek na silné elektrické pole, okamžitě se začne rozptylovat a ztrácí průraznost. Navíc se pancíř lokálně přehřeje a to paprsek dále oslabuje. Bylo to vyzkoušeno na OT Warrior, na které se střílelo RPG-7. Tato RPG by za normálních podmínek nedala vozidlu šanci. Pod ochranou elektrického pancíře došlo pouze k drobným povrchovým poškozením. Celé zařízení váží několik tun ale nahradí až 20tun klasického vrstveného pancíře. Napájení zvládá palubní sít vozidla. Autoři tohoto vynálezu tvrdí, že lze oprávněně předpokládat že je možné vytvořit tak silné elektrické pole že by mohlo eliminovat i účinek průbojných podkaliberních střel. Jestli to je všechno pravda nebo ne ukáže čas. Na podkaliberní střely mi to připadá jako nesmylsa to by mohlo znehodnoitit hodnověrnost celé této informace o lektrickém pancíři.
Zde už vidím propojení palivových článků a hybridních pohonů s nabíjením pancířů a vše co jsem napsal skýtá velké množství variant i pro modulové tanky. Jenže tato informace byla jen jedna jediná a nic dalšího čerstvějšího jsem neobjevil třeba víte něco vy.
