Nejvýznamnější představitelé ruského terorismu 19. stol

[Ljubov]

[align=center]Nejvýznamnější představitelé ruského terorismu 19. století[/align]

Alexander Ivanovič Barannikov
(1858-1883)

Alexander Barannikov( přezdívaný Anděl pomsty) se narodil na vesnici a do Petrohradu přijel studovat známé Pavlovské vojenské učiliště. Aby mohl v klidu odejít ze školy a věnovat se revoluci, zinscenoval sebevraždu. Oženil se s Marjou Nikolajevnou Ošaninovou, další narodovolskou teroristkou, ale jejich vztah brzy skončil. Barannikov se podílel na všech atentátech, rozvíjel propagandu ve Voroněži. Roku 1878 spolu se Sergejem Stěpňak- Kravčinským zorganizovali vraždu velitele četnictva Mencezeva. Byl zatčen 26.1.1881, trest smrti byl nahrazen doživotním vězením. Barannikov umírá v Alexejevské kobce Petropavlovské pevnosti roku 1883.


Alexander Barannikov
Lev Nikolajevič Gartman
( 1850 – 1908)

Lev Gartman se narodil roku 1850. Když mu bylo 26 let, přihlásil se do revolučního hnutí. V témže roce vstoupil do Rostovsko- Charkovského kroužku, který měl organizovat propagandu Zemlji i volji na Donu. Spolu se Sofií Perovskou, v převleku za manžele Suchorukovi, vedli moskevskou část útoku na carský vlak v roce 1879. O rok později přicestoval do Paříže, o čemž se dozvěděli ruští vyzvědači. Vláda žádala Gartmanovo vydaní zpět do Ruska, ale francouzský prezident jej odmítl propustit za své hranice.( Alexander II. – jako odplatu - odvolal z Paříže svého vyslance). Roku 1881 se mu podařilo emigrovat do Spojených států, kde zemřel roku 1908.

Ignacy Ioachmovič Griniewski
( 1856 – 1881)

Narodil se roku 1856 v chudé šlechtické rodině v Grodněnské gubernii.Na gymnáziu patřil k nejlepším studentům, zajímal se o vědy. Roku 1875 nastoupil do technologického institutu v Petrohradě. Aktivně se účastní revolučních kruhů v Polsku ( odtud též pocházeli jeho předkové) a Rusku. V roce 1879 se připojil k organizaci Narodnaja volja. 1.3. 1881 spáchal atentát na Alexandra II., při kterém zahynul jak on, tak i sám car.


Ignacy Griniewski

Věra Nikolajevna Fignerova
(1852 – 1942)

Narodila se 25.6.1852 v kazaňské oblasti do šlechtické rodiny. Mezi lety 1863 až 1869 vystudovala kazaňský Rodionovský institut pro ženy a dále se vyučila lékařkou na univerzitě v Curychu a Bernu .V prosinci roku 1875 se vrací do Ruska, kde vstupuje do Zemlji i volji. Účastnila se výprav k lidu, působila jako ošetřovatelka ve městech Samara a Saratov ( 1877 – 1879). Po Voroněžském sjezdu v červnu roku 1879 doplnila řady narodniků. Připravovala s pomocí Nikolaje Kibalčiče výbuch dynamitu pod carským vlakem v Oděse. Po atentátu z března 1881 pokračovala ve své práci v Oděse, kde se pokoušela znovu vzkřísit narodnické hnutí. Byla záhy zatčena roku 1886 a odseděla si v Petropavlovské pevnosti na samotce dvacet let. Poslali ji do exilu roku 1904 ( žila chvílemi v Archangelské, Kazaňské a Nižněnovgorodské gubernii). Propustili ji roku 1906, věnovala se psaní svých memoárů, které poté vyšly v mnoha světových jazycích. Mezi léty 1907 –1909 se angažovala v politice, působila ve straně Eserů. Po revoluci, již nikdy neschvalovala, žila v Moskvě a psala články do magazínu nazvaného ,,Katorga a exil“. Zemřela 15.6.1942 v Moskvě.


Věra Figner


Nikolaj Nikolajevič Kolodkevič
(1850 -1884)

Nikolaj Kolodkevič, přezdívaný Kocour, se narodil roku 1850, vystudoval Kyjevskou univerzitu. Působil v Kyjevských a Charkovských revolučních kruzích. Pomáhal Věře Fignerové a Nikolaji Kibalčičovi při pokusu o atentát na carský vlak v Oděse. Byl zatčen v bytě Alexandra Barannikova, kde nastražila carská policie past, 26.1.1881. Odsoudili ho na doživotí, umírá v Petropavlovské pevnosti roku 1884.

Timofej Michajlovič Michajlov
(1859—1881)

Narodil se roku 1859, pracoval jako dělník. Na konci 70. let 19. stol. se přidal k narodnickým pracovním kruhů v Petrohradě a později se dostal i do čela skupiny Narodnaja volja. 1.3.1881 měl být prvním z vrhačů, ale kvůli strachu ze selhání k mostu nedošel. Zatkli ho v březnu, usilovně se jim bránil, ale ani zbraň mu nepomohla. Popravili ho 3. dubna na Semjonovském náměstí, i přesto, že se z šibenice utrhl. Po pádu byl dosud naživu, znovu ho pověsili, ale provaz opět nevydržel. Potřetí použil kat jinou oprátku a pro jistotu se ho ještě chytil za nohy, tento pokus byl již úspěšný.


Timofej Michajlov

Nikolaj Ivanovič Rysakov
(1861-1881)

Rysakov se narodil roku 1861, studoval Báňskou školu. V době atentátu 1.3. 1881 mu bylo teprve devatenáct let, podle carských zákonů nebyl ani plnoletý. Házel bombu jako první, ale příliš se bál a hodil ji moc pozdě. Týž den byl zatčen a u výslechů podal natolik upřímné svědectví, že nechtě prozradil ostatní. Popraven byl 3. dubna roku 1881 na Semjonovském náměstí.


Nikolaj Rysakov

Alexander Konstantinovič Solovjev
(1846-1879)

Narodil se roku 1846 jako syn chudého lékařského pomocníka. Jeho otec pracoval u velkokněžny Jeleny Pavlovny, manželky velkoknížete Michajla, syna imperátora Pavla I. Studoval na gymnáziu a potom přestoupil na univerzitu, aby se vyučil právníkem. Studia brzy zanechal, vyšel mezi lid a vstoupil do Zemlji i volji. Roku 1879 pochopil, že jeho osudem je zabít cara. Přijel do Petrohradu, kontaktoval jednoho z hlavních vůdců teroru - Alexandra Michajlova a domluvil se s ním na zbrani, kterou má na cara použít. 2.4.1879 na panovníka několikrát vystřelil, ale carovi se podařil uprchnout. Solovjeva okamžitě chytil velitel stráže, kapitán Koch. Nešťastný mladík celou dobu, co ho svazovali, něco usilovně kousal. Pokoušel se otrávit cyankáli napuštěnou v ořechu, jež měl v ústech, ale jed byl příliš starý a z větší části se rozložil, tudíž Solovjev přežil. Zvláštní kolegium pro něj následně vybralo trest smrti. Popraven byl 28.5.1879 na Semjonovském náměstí.

[kacermiroslav]

Ruský terorismus byl vnímán i na západě jako inspirace a to nejen proto, že spousta ruských teroristů pobývala v emigraci v Evropě, včetně asi největšího anarchistického teoretika Petra Kropotnika a tím pádem se mohli dostat k myšlenkám ruských emigrantů. Svou roli tu jistě sehrálo i samotné sebeuvědomování evropského dělnického hnutí, které v 19.století prošlo procesem dělení na revoluční skupiny a sociálně demokratické strany. Takováto radikální hnutí známe ze Západu třeba z období Pařížské komuny 1871. Revoluční anarchistům se příliš nedařilo "prodávat" své myšlenky a zakládat větší organizace, zatímco radikálové z řad sociálních demokratů se stále více snažili najít své uplatnění po zklamáních z kompromisů svých stran s vládnoucí garniturou. Proto se i posouvali ve svém vývoji více na bojovnější křídlo. Příkladem takové radikalizace je i vývoj soc.demokrata Johanna Mosta, který zklamán z vývoje v Bismarckově Německu v 70.tetech 19.století se přes své postoje dostal do vězení. Po propuštění emigroval do Anglie, kde se stal anarchistou, ale byl opět uvězněn za oslavný komentář k atentátu na ruského cara (provázanost vládnoucích dynastií v Rusku a Velké Británii není snad třeba zmiňovat). Po odsedění si svého trestu prchá Most opět do emigrace, tenrokráte do USA, odkud dál šíří své myšlenky prostřednictvím časopisu Freihelt.

[Rosomak]

Osobně se domívám, že na tzv. Západě skončily absolutistické vlády a přesun moci nastal do více rukou, takže ze všech problémů nemohl být činěn odpovědným pouze jediný, ale v Rusku se toto nestalo - Car byl ideálním cílem frustrovaných idealistických snílků, že jeho odstraněním se vše špatné změní.
Bohužel, většinou důsledně nestudovali zákon negace-negace v původní podobě dialektiky Georga Wilhelma Hegela, ale spokojili se s jejich násilným přenesením z přírodních a přirozených procesů na společenské jevy v notně zjednodušující podobě v pracích Engelse...

[Ljubov]

Nejvýznamnější představitelé ruského terorismu 19. stol
II. část


Dmitrij Vladimirovič Karakozov
( 1842 – 1866)

První z atentátníků na cara Alexandra II. – Dmitrij Karakozov se narodil roku 1842 jako syn zchudlého šlechtice. Studoval na univerzitě v Moskvě, ale vyloučili ho za neplacení. Stal se členem revolučního kroužku svého bratrance Nikolaje Andrejeviče Išutina. Karakozov byl velmi pobožný, mezitím, co se ostatní členové mezi sebou hádali, rozhodl se pro ně obětovat. Nikomu nic neprozradil a rozjel se do Petrohradu. 4.4. 1866 na panovníka vystřelil během jeho tradiční procházky po Letním sadu, netrefil. Po svém uvězení napsal carovi dopis, v němž ho prosil o odpuštění, ala Alexander mu nevyhověl. Popravili ho na Semjonovském náměstí, ale museli ho na šibenici vytáhnout, hrůzou omdlel.


Nikolaj Ivanovič Kibalčič
(1853 – 1881)

,"Otec raketových motorů" Nikolaj Kibalčič se narodil 19.10.1853 v Černigovské gubernii. Po úspěšném absolvování gymnázia studoval Institut Železniční dopravy ( 1971 –73), jež však nedokončil, a Lékařsko - chirurgickou akademii (1873- 1875). V říjnu roku 1875 ho zatkli za přechovávání revoluční literatury, propustili ho roku 1878, kdy přešel do ilegality. Když vstupoval mezi teroristy, prohlásil, že svůj život věnuje jen tomu, aby vyrobil co nejúčinnější zbraně pro své spolubojovníky. Kibalčič se Širjajevem spolu vytvořili jeden z nejdokonalejších ruských návodů na výrobu bomb, říká se, že některé nálože připravované na cara, které umístili na dno řeky Něvy, zůstaly funkční i po mnoha letech. Připravoval s Věrou Fignerovovu atentát v Oděse, jež, jak víme, dopadl neúspěšně. Dopaden byl 17.3.1881 a odsouzen k trestu smrti. Popraven 3.4. 1881 na Semjonovském náměstí.
Během vyšetřování si našel čas na dodělání svého projektu o "velmi rychlém vzdušném plavidle". Když se k jeho spisům dostal Ciolkovskij, byl ohromen. Kibalčič téměř pod oprátkou objevil cestu do vesmíru..


Nikolaj Kibalčič

Nikolaj Alexandrovič Morozov
( 1854 –1946)

Nikolaj Morozov, přezdívaný ,"Vrabčák" se narodil 26.6.1845 v obci Borok náležející do Jaroslavské gubernie. Byl synem statkáře a nevolnice, otcův komorník však vyhodil oba jeho rodiče do povětří soudkem střelného prachu, neboť Morozovova matka byla původně jeho ženou. Proto se rozhodl výbuchům zasvětit život a pomstít rodiče. Působil v Kostromské, Jaroslavské a Voroněžské gubernii, kde šířil myšlenky terorismu. V červnu roku 1879 přijel do Lipecku, vstoupil do Výkonného výboru. Narodnici ho poslali kvůli několika nezdarům do zahraničí, odkud se vrátil v lednu 1881. Byl zatčen o rok později a odseděl si na samotce v Petropavlovské pevnosti 23 let, než byl propuštěn roku 1905. Přednášel dále po celém Rusku. Po revoluci žil v Leningradě plně zapojen do vědecké činnosti, napsal mnoho prací na téma matematiky, astronomie, chemie a fyziky. Od roku 1932 je čestným členem Akademie věd SSSR. Morozov byl oceněn i Leninovým řádem. Poslední léta svého života strávil v rodném Boroku, kde zemřel 30.7.1946 jako poslední ze všech narodnických revolucionářů.


Nikolaj Morozov

Alexander Dmitrijevič Michajlov
(1855-1884)

Alexander Michajlov se narodil roku 1855 ve vesnici Putivlja, už od gymnázia se přátelil s Alexandrem Barannikovem. Roku 1875 vstoupil na technické učiliště, ale v témže roce jej opustil, aby mohl, jak sám říkal, zlepšit nedokonalý svět. Vychází mezi lid, ale jako mnoho dalších, ani on moc dlouho mezi chudými nepobyl. Již roku 1876 se vrací do Petrohradu. V květnu roku 1879 odešel do Kyjeva, o měsíc později se stává jedním z vůdčích osobností Výkonného Výboru. Zabýval se historií terorismu a organizace Narodnaja volja. Vypomáhal u přípravy atentátů v Moskvě. Zatčen byl v létě roku 1880 – Michajlov pátral po portrétech uvězněných revolucionářů, zašel si do ateliéru, aby si je objednal. Fotografova manželka mu naznačila, aby okamžitě zmizel, že mu hrozí smrt. I přesto jí slíbil, že si podobizny vyzvedne. Velmi tím pobouřil ostatní, byla svolána řídící komise, na níž se dohodli, že Michajlov nesmí do ateliéru vkročit. Ten jim slíbil, že nepůjde..Ale šel. Jeho chování se jevilo jako naprosto zarážející, riskoval životy druhých v období příprav atentátu na Jekatěrinském kanálu! Odsouzen byl 28. 11. 1880 na doživotí. Umírá roku 1884 v Alexejevské kobce Petropavlovské pevnosti.


Alexander Michajlov

Stěpan Grigorijevič Širjajev
( 1857 –1881)

Narodil se roku 1857, vystudoval Veterinární institut. V prosinci roku 1876 odjel do Paříže, kde pracoval v laboratoři jednoho z vynálezců elektrické žárovky – Jabločkova. Do Petrohradu se vrátil v listopadu 1878, za několik měsíců byl uveden do revolučních kruhů, vedl propagandu mezi pracovníky a zároveň studoval výbušniny. Byl jedním z členů Výkonného Výboru. Od května do září 1879 vyráběl dynamit pro potřeby narodniků. Širjajeva zatkli 4. 12. 1879 Petrohradě, kde se vydával za nevinného občana Smirnického. Zemřel roku 1881 v Alexejevské kobce.

Andrej Ivanovič Željabov
(1851 –1881)

Željabov se narodil 17. 8. 1851 ve vsi Nikolajevka do rolnické rodiny, jeho otec byl nevolník. Vystudoval gymnázium a přešel v roce 1869 na právnickou fakultu univerzity v Oděse. Po dvou letech studií ho vyloučili kvůli účasti na studentských nepokojích a vyhostili z Oděsy. Prošel mnoha ilegálními organizacemi a tajnými spolky, z nichž si odnesl poznatek, že jedinou možnou cestou pro naplnění ideálů je teror. Roku 1873 se oženil s Olgou Semjonovnou Jachnenko, která mu darovala syna Andreje. Mezi lety 1875 až 1877 se účastnil výprav mezi lid. Roku 1877 se dostává do Petrohradu, kde se seznamuje se Sofií Perovskou, do které se zamiluje. V červnu roku 1879 přijíždí na sjezd do Lipecku, kde je jmenován do čela hlavního bojového oddílu. Jeho skupina připravovala atentát na carský vlak v Alexandrovsku, který ovšem, alespoň pro narodniky, neskončil kýženou carovou smrtí. Při dalším pokusu zabít Alexandra II. předával dynamit S. Chalturinovi, který jej rozmisťoval po paláci. Během operace „Jekatěrinský kanál/Malá Sadová“ kopal pod Malou Sadovou průchod pro možné umístění dynamitu. Zatkli ho 27.2.1881, těsně před posledním atentátem. Do té doby teroristy vedl. Popraven byl 3. dubna roku 1881 na Semjonovském náměstí.. Jeho krédo: "My zahyneme, přijdou další." ho přežilo a mnoho jiných revolucionářů umíralo s jeho slovy na rtech..


Andrej željabov

[Ljubov]

Nejvýznamnější představitelé ruského terorismu 19. stol
III. část

Michail Fjodorovič Frolenko
( 1848 –1938)

Narodil se v listopadu roku 1848 ve městě Stavropol na Kavkazu. Po ukončení studií odjel jako mnoho jiných na techniku do Petrohradu, ale studia brzy zanechal. Přestěhoval se do Moskvy a začal studovat zemědělství. Začlenil se mezi rebelanty, vydával proklamace a nechyběl na žádném větším studentském shromáždění. Definitivně učení zanechává roku 1872 a odjíždí na Ural, kde pátral po lidech s duchem revoluce. Představoval si je jako zběhlé galejníky nebo členy pronásledovaných sekt. Po třech měsících však žádného zběha neobjevil, a proto se vrátil domů. Vstoupil do Zemlji i volji a osvobozuje některé zavřené teroristy, za což si získal velkou autoritu u ostatních. V přestrojení za drážního hlídače u městečka Gniljakovo, s výraznou podporou Nikolaje Kibalčiče a Věry Fignerové, osnuje vyhození carského vlaku do povětří. Práce bohužel přišla nazmar, když si panovník zvolil pro svůj návrat jinou cestu přes Alexandrovsk a Moskvu. Frolenka uvěznili v březnu roku 1881, původní návrh pro trest smrti byl změněn na doživotní vězení v Alexejevských kobkách. V Petropavlovské pevnosti prožil 21 let, než ho převezli do pevnosti v Schlisselburgu, odkud ho propustili v říjnu 1906. Do roku 1917 žil v Gelendžiku. Po revoluci se usadil v Moskvě, věnuje se literatuře. Umírá roku 1938.

Grigorij Davidovič Goldenberg
( 1855 – 1880)

Grigorij Goldenberg se narodil roku 1855 ve městě Berdičevo židovskému obchodníkovi. Roku 1856 se přestěhoval s rodiči do Kyjeva, kde studoval na gymnázium, ale ve čtvrté třídě odstoupil, aby se mohl připojit ke kyjevským radikálům - u nich působil mezi lety 1873 –1874. V roce 1874 zanechává práce v Kyjevě a připravuje se na vstup na Technologický institut v Petrohradě. Od srpna 1875 šíří své revolucionářské myšlenky, za které byl roku 1876 zatčen a deportován do zpátky do Kyjeva. Setkává se tu s Alexandrem Michajlovem a vychází mezi chudé rolníky. Mezi lety 1877 až 1878 se orientuje na židovské obyvatelstvo, jež se snaží vtáhnout do společnosti. Na konci února 1878 ho zatkli v rámci pokusu o atentát na prokurátora Kotljarovského. Vyhostili ho Archangelské gubernie, odkud uprchl v červnu 1878 do Petrohradu. Začátek roku 1879 strávil v Kyjevě a Charkově, kde organizoval vraždu charkovského gubernátora Kropotkina. Kropotkin byl v únoru smrtelně raněn, ale Goldenbergovi se podařilo včas uprchnout. Již v březnu byl opět v Petrohradě, kde se přidal k narodnikům. Pod různými jmény přednášel jejich ideály veřejnosti, třeba ve Voroněži či Poltavské gubernii, i přesto, že mu bylo jasně sděleno, že pokud cara zabije Žid, vyvolá tím obrovskou vlnu pogromů. Rozjel se plný touhy po teroru do Oděsy za Věrou Fignerovou a Nikolajem Kibalčičem, vzal si od nich část dynamitu, schoval ji v kufru a chtěl se s ní vrátit zpět do Moskvy. Bohužel se už na nádraží v Oděse prozradil a zatkli ho na příští zastávce v Jelizavetgradu. Zkušený vyšetřoval v Petropavlovské pevnosti využil Goldenbergovy vznětlivosti a lability, navrhl mu, že když vyzradí jména druhých, sám spasí Rusko a povede ho správnou cestou. Ubohý mladík mu uvěřil a sepsal obsáhlý seznam plný jmen a adres všech narodovolců. Když se pak vyšetřovatele zeptal, zda- li se jim nezkřiví ani vlásek, odpověděl komisař takto: ,, Jak to bude s vlasy, to nevím, ale padne spousta hlav, to je jisté..“ Goldenberg si uvědomil svou nenapravitelnou chybu a v červenci roku 1880 se oběsil ve své cele.

Stěpan Nikolajevič Chalturin
(? – 1882)

Datum narození Stěpana Chalturina není přesně známo, nejčastěji se však uvádí 21. prosinec roku 1856, narodil se ve vesnici Chalevinskaja ( ve Vjatské gubernii) chudým měšťanům. V roce 1871 ukončil univerzitu, v letech 1874-75 se učil na technické univerzitě ve Vjatce, kde získal profesi tesaře. Nikdo přesně neví, kdy a jak vstoupil do revolučních kruhů, zcela však propadl své myšlence, že car musí padnout rukou dělníka. Byl vynikající truhlář a rozhodl se využít toho při přípravě carovy smrti. Přes své známé v Petrohradě se mu podařilo získat místo na opravě panovníkovy jachty, kde si všimli jeho talentu a otevřeli mu cestu do Zimního paláce. Teprve, když měl jistou práci, se spojil s narodovolci. Navrhl jim, že palác vyhodí do vzduchu a požadoval zásoby dynamitu. Řídící komise souhlasila a Chalturin, nyní truhlář Batyškov, se v říjnu 1879 ocitá v carově domě. Dynamit mu nejprve dodával Alexander Kwiatkowski, ale ten byl 24. listopadu 1879 zatčen, za nového dodavatele vybrali Andreje Željabova. Výbuch uskutečnili 5.2.1880, Alexander II. s rodinou vyvázli, místo nich si smrt vzala nevinné gardisty. Chalturin se stává roku od roku 1881 členem skupiny Narodnaja volja. Zdálo se, že nakonec přece jen unikne zatčení, podařilo se mu včas skrýt. Nicméně ani on se ze svobody příliš dlouho netěšil, popravili ho v Oděse za účast na vraždě vojenského prokurátora Strelnikova na jaře 1882. Kdyby jen tušili, že právě věší jednoho z hlavních strůjců výbuchu Zimního paláce!

Nikolaj Andrejevič Išutin
( 1840 –1879)

Nikolaj Išutin se narodil roku 1840 v městě Serdobsk, jeho otec byl chudý kupec, proto byl vychován v rodině svého bratrance Dmitrije Karakozova. V roce 1855 ukončil učiliště a vstoupil na gymnázium v Penze, které však nedokončil. Roku 1863 přijel do Moskvy, aby mohl navštěvovat přednášky coby mimořádný posluchač. Ze svého studia si odnesl spoustu poznatků o terorismu, z nichž považoval za nejdůležitější rychlý příchod revoluce. Přečetl mnoho ilegálních knih a zatoužil se postavit do čela odporu proti carovi. Po požárech v Petrohradě z roku 1863 uvěznili řadu rebelujících studentů, čehož využil, aby se chopil vlády. Zakládá organizaci Peklo a propaguje své názory mezi ostatními studenty. Podařilo se mu vytvořit sítě odboje i v dalších městech, například Petrohradě a Saratově. Byl zatčen spolu se svým bratrancem v dubnu 1866, ale narozdíl od něj, byl při popravě omilostněn. Na oplátku mu bylo souzeno do konce života hnít ve vězení. Stísněné prostory a kruté zacházení v něm zapříčily duševní chorobu, odeslali ho na východní Sibiř, kde ho umístili v roce 1875 do věznice v Nižněkarijsku. Zemřel zde v roce 1879.

Ivan Pantělejmonovič Jemeljanov
(?)

O posledním ze čtyř zvolených vrhačů bomby –Ivanu Jemeljanovi- se dochovalo velmi málo informací. Ví se pouze, že studoval v Petrohradě. Byl zatčen 1.3.1881, tentýž den, kdy zemřel Alexander II.m a po několika letech ho propustili na svobodu. Zemřel v Chabarovsku, nejčastěji se uvádí rok 1910, některé zdroje hlásají i rok 1906.

Alexander Alexandrovič Kwiatkowski
(1852-1880)

Alexander Kwiatkowski, přezívaný Alexander I., se narodil ve městě Tomsk. Jeho otci patřilo na Sibiři mnoho zlatých dolů. Od mládí rád četl, vstoupil proto do Technologického institutu v Petrohradě.Účastnil se nepokojů, záhy školu opustil a vydal se mezi lid ( působil chvílemi v Tulské a Kostromské gubernii). V Tule například založil instalatérské dílny. Od března roku 1879 zůstává natrvalo v Petrohradě, spolu s Alexandrem Michajlovem vedou Výkonný Výbor. Zatkli ho 24.11.1879, protože sestra Věry Fignerové omylem ukázala své známé ilegální literaturu a její milenec vše nahlásil policii. Kwiatkowského zatkli přímo u něj v bytě, odvlekli do vězení a poté roku 1880 popravili.


Alexander Kwiatkowski

Marija Nikolajevna Ošanina
( 1853 – 1898)

Marija Ošanina, manželka Alexandra Barannikova a nelítostná jakobínka, se narodila v roce 1853 bohatému ruskému statkáři. Do revolučních kruhů města Orel (rus. Orjol) a k Zemlji i volji se přidala v roce 1878. Snažila se domluvit vypořádání revolucionářů a rolníků ve Voroněži. Ona, i její muž, se hned připojili k Výkonnému Výboru. Jejich manželství však dlouho nevydrželo, kvůli utajení si museli hrát často na jiné páry. Přestěhovala se roku 1880 do Moskvy. Emigrovala spolu s Lvem Tichomirovem do ciziny. Zemřela v roce 1898.

Lev Alexandrovič Tichomirov
( 1852 –1923)

Lev Tichomirov, říkali mu ,,Stařík“, se narodil roku 1852. Jako student, mezi lety 1871 –1873, se aktivně účastní charkovských revolučních kruhů, za což je v listopadu 1873 zatčen a souzen v Procesu 193. Vyvázl s menším trestem, roku 1877 doplňuje řady Zemlji i volji. Je považován za hlavní mozek organizace, Věra Fignerova o něm napsala, že byl „uznávaným ideovým představitelem, teoretikem a skvělým spisovatelem“. Po sjezdu v Lipecku se stal členem Výkonného Výboru, vedl časopis Narodnaja volja a Věstník Nar. Volji, rovněž ustanovil konečný program teroristů. Po zatčení většiny narodniků v březnu 1881 se pokouší neúspěšně obnovit skupinu Narodnaja volja. Od roku 1883 žil v emigraci, během svého pobytu v zahraničí změnil pohled na revoluci a metody boje. Stal se zapřísáhlým odpůrcem všeho souvisejícího s jeho minulostí. Po svém návratu do Ruska byl redaktorem konzervativního časopisu Moskevské vědomosti a vlivným publicistou. Napsal mnoho knih týkajících se reforem, terorismu a svých bývalých ,,kolegů revolucionářů“. Lev Tichomirov zemřel v roce 1923.


Konec III. části i celého výčtu osobností