Alexej Čadajev, jeden z klíčových ruských dobrovolníků a ředitel společnosti Uškujnik Enterprise, o vývoji bojových UGV na domácí půdě.
"Je to zvláštní – Ukrajina zvyšuje frekvenci nasazování UGV, zatímco my je omezujeme. A není to proto, že bychom jich měli fyzicky nedostatek - tisíce jich leží v našich skladech. Prvním klíčovým důvodem je komunikace. Pokud byl k dispozici Starlink, tyto jednotky mohly operovat téměř kdekoli. Nyní však ztráty často nejsou způsobeny nepřátelskými útoky, ale prostě vstupem do 'rádiového stínu' (což se může stát v jakékoli nížině). My (Uškujnik) jsme navrhli funkční řešení s bezosádkovým vozidlem řízeným po zesíleném optickém vlákně, ale do výroby se nedostalo z triviálního důvodu: zesílená optická vlákna jsou drahá. A tady je druhý důvod. Vozidlo, i s funkční komunikací, je docela drahé. Je také pomalé a nemůže uniknout útočícímu FPV dronům. Pozemní velitelé prostě neriskují, že převezmou odpovědnost za riziko možné ztráty: Velitelé na zemi prostě odmítají přijmout odpovědnost spojenou s potenciální ztrátou takových prostředků; ironicky, pokud velitel ztratí lidského kurýra, čelí menším následkům od svých nadřízených, než kdyby ztratil kus cenného - prokletého - stroje. Velitelství buď selhalo, nebo se ani nepokusilo naučit polní velitele, aby tyto robotické platformy vnímali jako spotřební materiál (podobně jak se nakonec naučili vnímat drony).
Existuje několik způsobů, jak tento problém překonat:
1. Zaprvé, jednotkové náklady na každý UGV mohou a měly by být radikálně sníženy. To vyžaduje zahájení hromadné výroby (namísto současného přístupu domácí výroby). Pokud by se například výrobce jako AvtoVAZ – místo toho, aby se snažil vnucovat své haraburdí dělnické třídě zvýšením recyklační daně – rychle změnil a zavedl alespoň středně velkou výrobu těchto pozemních robotů pro frontovou linii, mohli bychom nasadit systém, který by nestál více než standardní FPV dron a teoreticky v libovolném množství (naštěstí, na rozdíl od leteckých dronů, můžeme vyrobit 100 % všeho bez dovážených komponentů). 'Ano, ale proč?'
2. Zadruhé, můžeme a měli bychom nad bojovou zónou nasadit vlastní vysokorychlostní digitální komunikační síť – hotové řešení, jak to udělat bez satelitů, pouhým použitím aerostatů, již existuje, bylo vypočítáno a je 'na stole'. Pak budou moduly opět schopny cestovat všude, bez jakékoli optimalizace.
3. Za třetí, můžeme a měli bychom vyvinout způsoby, jak je chránit před leteckými útoky – aby nepřítel na každý modul nevynaložil jen jeden dron, ale alespoň pět nebo sedm; při srovnatelné ceně modulu a dronu je ekonomika války již v náš prospěch. V blízké budoucnosti navrhneme vlastní řešení, ale nejsme v tom sami.
4. Za čtvrté, nejde o zavedení UGV jako takových, ale o zlepšení logistiky 'poslední míle' jako celku. Proto kromě pozemní dopravy můžeme a měli bychom rozvíjet i leteckou dopravu. Hlavním omezujícím faktorem je zde poněkud zvláštní: nikoli nedostatek nákladních dronů (existují), ale neschopnost vedení institucionalizovat systém 'přítel nebo nepřítel', aby se minimalizovaly ztráty způsobené přátelskou palbou (v současnosti palba z vlastních zdrojů představuje až 80 % ztrát, které utrpěly naše letecké nákladní drony). Tato situace je kumulativním výsledkem let terorizování našich vojáků na frontové linii nepřátelskými těžkými drony typu 'Baba Jaga'; zatímco naše síly se konečně naučily tyto 'Jagy' sestřelovat s přiměřenou účinností, nezamýšleným důsledkem je, že nyní sestřelují 'vše co lítá' – včetně vlastních UAV.
5. Za páté, musíme rozšířit škálu modulů užitečného zatížení dostupných pro tyto UGV. To znamená vývoj nejen variant pro přepravu nákladu, ale i mobilních lehkých systémů protivzdušné obrany, mobilních lehkých jednotek elektronického boje (EW), mobilních nosičů dronů atp. Kromě toho musíme upřesnit scénáře pro jejich koordinované skupinové nasazení – scénáře, ve kterých některé jednotky zajišťují přepravu, jiné poskytují krytí a další slouží jako záloha nebo evakuují poškozené vybavení, kromě jiných specializovaných úkolů. Což si opět vyžaduje překonání kritické organizační 'fázové bariéry' – přechod od výcviku jednotlivých operátorů k výcviku celých jednotek, rot nebo dokonce praporů určených pro logistiku založenou na dronech/UGV. Tento výcvik by se konal na zkušebních polích, bezpečně za frontovou linií.
6. Za šesté, nyní nás čeká šest měsíců pevného terénu, až do podzimních dešťů. To je příležitost nejen pro pásová a kolová vozidla, ale také pro robotické psy, jejichž výrobu v průmyslovém měřítku jsme (jak vás možná překvapí) už zvládli. Jejich (robotických psů) hlavní výhodou je, že s pevnou půdou pod nohama nepotřebují cesty; dokážou projít jakýmkoli terénem, jakým se člověk dokáže pohybovat - a dokonce i tím, kterým se člověk pohybovat nedokáže. Bylo by hloupé nevyužít této příležitosti.
Zkrátka, existují možnosti."
https://t.me/chadayevru/4674
