Autorem snímku je slavný fotograf Paul Félix Bonfils (1831-1885), který dlouho působil na Blízkém východě. Narodil se 8. března 1831 v Saint-Hippolyte-du-Fort. Se svou ženou Marie-Lydie Cabanis Bonfils (1837-1918) a jejich synem Adrienem (1861–1928), se roku 1867 přestěhovali do Bejrútu. Zde si otevřel fotoateliér "Maison Bonfils", který se v roce 1878 přejmenoval na "F. Bonfils et Cie". Bonfils fotografoval v Libanonu, Egyptě, Palestině, Sýrii, Řecku a Konstantinopoli. V roce 1872 vydal album Antická architektura (Architecture Antique, vydal Ducher press), ve které vyšly některé z jeho obrazů pořízené pro společnost Société française de photographie. Jeho práce dobře znali turisté, kteří do těchto zemí cestovali, jeho fotografie si kupovali jako suvenýry. Bonfils později otevřel další studio v Alès ve Francii.
Černo-černý kohout pro metalisty i gotiky, aneb příběh černé slepice z Indonésie.
Cemanská slepice (indonésky: Ayam cemani) se vyznačuje sytě černou barvou, kterou způsobuje genetická mutace zvaná fibromelanóza. Černé je nejen peří, ale také zobák, hřeben, laloky, nohy a maso. Snášená vejce jsou poměrně velká, jejich hmotnost se pohybuje okolo 45 g a barvou jsou standardní krémová. Povahově jsou tyto slepice spíše plaché a k člověku nedůvěřivé. S jinými plemeny slepic se snášejí většinou dobře. Plemeno je chované především jako bojové a nosné. Cemanská slepice se jmenuje podle vesnice Cemani, v blízkosti města Surakarta na ostrově Jáva v Indonésii. Z popisu holandských emigrantů je známá z 20. let 20. století. Do Evropy byla dovezena v roce 1998. V ČR se chová od roku 2010.
Kolik Lucembursek se vejde do jednotlivých států Evropy (a Turecka)
Lucemburské velkovévodství je malý západoevropský vnitrozemský stát, sousedící s Belgií, Německem a Francií. Jeho rozloha činí 2 586 km² a jde tak o jednou z nejhustěji osídlených zemí na světě, na kilometr čtvereční připadá v průměru 206 obyvatel. Celková populace je 640 064 obyvatel. Lucembursko je jediné zbývající velkovévodství na světě a sídlí zde nejstarší parlament na světě (funguje dodnes od roku 963). Jde rovněž o jednu z nejbohatších zemí světa, s druhým nejvyšším HDP na obyvatele na světě.
Potulní Jenišové ve švýcarském Muothathalu kolem roku 1890
Jenišové jsou původně kočovnickou skupinou v západní Evropě, převážně v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Lucembursku, Belgii a částech Francie. Pocházejí z členů marginalizovaných a tuláckých chudých vrstev raného novověku a na počátku 19. století se začali definovat jako samostatná sociální skupina odlišná od obecného pojmu tulák. V tomto ohledu a také ve svém životním stylu připomínají skotské a irské travellers. Pojem jeniš původně označoval jazyk lidí na okraji společnosti a časem se začal používat i k jejich označení. Za synonymum pojmu Jeniš je někdy považován pojem jauner užívaný v 18. století nebo světští. Často byli Jenišové dáváni do souvislosti s Romy a Sinty, ale na rozdíl od nich nebyli definováni etnicky. Během druhé světové války se jich dotkly represe jen okrajově. Úřady je sice začaly oficiálně registrovat a měli být následně internováni v táborech Buchenwald, Dachau, Sachsenhausen a Neuengamme, ale válka skončila dřív, než mohla být tato snaha dokončena. Záznamy hovoří o tom, že pět Jenišů bylo deportovaných z Kolína nad Rýnem a celkem 279 "tuláků" z Nizozemí v roce 1944. Tito lidé jsou od roku 2012 zapsáni v památníku nacistických obětí z řad Romů a Sintů. Zajímavostí je, že mnohem krutější osud je nakonec čekal v poněkud nečekané zemi. Ve švýcarsku byly od 20. let odebírány děti kočovných Jenišů a dávány k adopci usedlým občanům. Mnoho dětí ale trpělo rovněž v dětských domovech a sirotčincích. Původně byl program zamýšlen jako charitativní snaha vyjmout děti z života v kriminálním prostředí bezdomovectví a tuláctví. Celkem bylo rodičům odebráno 590 dětí, které ale byly často umístěny v sirotčincích, ústavech pro duševně choré a dokonce i ve věznicích. Odebírání dětí dosáhlo vrcholu ve 30. až 40. letech 20. století, v letech před a během druhé světové války. Po veřejné kritice v roce 1972 byl program "Kinder der Landstrasse" (Děti silnice) roku 1973 zrušen. Vláda je oficiálně uznala jako národní menšinu a ratifikací Evropské jazykové charty v roce 1997 udělilo Švýcarsko jeništině status "teritoriálního nevázaného jazyka". Většina evropských Jenišů se v 19. a 20. století usadila a již nekočuje. V současnosti jich žije po světě zhruba 700 000, z toho 200 000 v Německu a 30 000 ve Švýcarsku. V Lucembursku žije přibližně 2 500 Jenišů, nejznámějším místem jejich soustředění je čtvrť Weimerskirch v Lucemburku.
