Bitva ve Filipínském moři (3)
Velké střílení krocanů na Marianách
V 04:45 hod. vzlétlo z katapultů bitevních lodí a těžkých křižníků Kuritova předsunutého svazu 16 průzkumných strojů Aiči E13A Jake, následovaných po půl hodině z palub letadlových lodí druhým průzkumným sledem. Tentokrát ve složení 13 letounů Nakajima B5N2 Kate a jednoho E13A. Ve svém poslání byly úspěšné obě skupiny. Zatímco skupina plovákových E13A po dosažení hranice bojového doletu odhalila v rámci zpátečního letu severní část Mitcherovy bitevní sestavy v podobě TG 58.7 a TG 58.4. Skupina B5N2 zpozorovala jen dvojici torpédoborců zadního krytí TG 58.7, za což také zaplatila ztrátou sedmi strojů. Mj. i přičiněním bojové hlídky Hellcatů z LANGLEY (TG 58.4). Nicméně Ozawovi k vydání rozkazu zahájit útok stačilo už první hlášení, označené Japonci jako kontakt 7 I.Velké střílení krocanů na Marianách
Přibližně v době, kdy průzkumné E13A opouštěly katapulty těžkých křižníků plula TF 58 ve východním kurzu. V 05:30 hod. se stočila proti větru na severovýchod a začala do vzduchu vysílat první stroje bojových hlídek, průzkumu a protiponorkových patrol. V 06:19 hod. po vzletu posledního letounu „ranní směny“ celý operační svaz změnil směr na západ. V tu dobu tvořila severní křídlo první linie americké sestavy TG 58.1, na jejím pravoboku ve vzdálenosti 12 n. mil se nacházela TG.58.3, opírající své pravé křídlo o taktéž 12 n. mil vzdálenou TG 58.2. Cca 15 n. mil za středem první linie plula TG 58.7, na levoboku doprovázená co do počtu letadlových lodí nejslabší TG 58.4. Na samém chvostu operačního uskupení, v brázdě za bitevní skupinou pak pluly dva výše zmíněné torpédoborce zadního krytí.
Již od brzkého rána dne 19. června panovalo nad Filipínském mořem optimální letové počasí. Zatímco východní vítr vanoucí průměrnou rychlostí 10 uzlů spíše vyhovoval Japoncům. Téměř nulová oblačnost s výbornou dohledností, doprovázená teplotami pohybujícími se kolem 26°C a umožňující vznik kondenzačních stop již ve výšce 20 000 stop hrála do karet jejich protivníkům. V této souvislosti stojí za zmínku, že právě díky těmto okolnostem byli Američané později již v ryku bitvy schopni spatřit přilétávající japonské letouny už na vzdálenost 35 n. mil.
První výstřely vůbec největší bitvy letadlových lodí, kterou do té doby svět viděl zazněly v 05:30 hod. V souladu s Ozawovými pokyny totiž hned nad ránem Kakuta zaútočil s torzy svých leteckých jednotek na amerických operační svaz. Notně prořídlým Japoncům startujícím z Guamu se však do cesty postavily Hellcaty bojových hlídek, které pro mnohé z útočníků představovaly nepřekonatelný problém. Proniknout do blízkosti amerického svazu se tak podařilo pouze ve dvou případech. Obratně manévrující torpédoborce TG 58.7 si však s nalétávajícími střemhlavými Judy snadno poradily a vyvázly bez sebemenšího poškození.
Relativní aktivitou sršící Guam dal o sobě vědět ještě o hodinu později, kdy nad ním radaroví operátoři zaznamenali zvýšenou leteckou aktivitu. Další necelou hodinu pak trvalo, než se nad ostrovem objevila k obhlédnutí situace vyslaná bojová hlídka čtyř Hellcatů z BELLEAU WOOD. Bylo přesně 07:20 hod. když palubní stíhači nad letištěm nacházejícím se na poloostrově Orote doslova vpadli do rojení mnoha startujících a již výšku nabírajících japonských letounů. Vzápětí se strhl boj, jenž v 08:07 hod. po příletu přivolaných posil dostal zcela nový impulz. Do více jak hodinové vzdušné bitvy nad Guamem a jeho okolím se posléze zapojilo 33 amerických stíhačů, kteří si později nárokovaly zničení 30 stíhacích Micubiši A6M Reisen/ Zero a 5 bombardérů. Ačkoliv i v tomto případě byla hlášení amerických pilotů tradičně nadhodnocená, díky tomuto prvnímu většímu boji se početní stav jednotek 1. leteckého loďstva prvního dne bitvy zúžil na pouhých padesát strojů. O ne příliš optimistické situaci panující tehdy na marianských pozemních základnách taktéž vypovídá Kakutova urgentní žádost o přelet zbývajících 19 strojů z Truku na Guam.
Krátce před desátou hodinou nechal Mitscher do éteru rádiem odvysílat „Hey Rube“, což už od roku 1942 znamenalo pro všechny ve vzduchu se nacházející letouny jediné, urychlený návrat. A bylo také načase. Když kolem 10:00 hod. začaly z ranního boje na paluby letadlových lodí přistávat první Hellcaty, radarovým operátorům se opět rozzářily obrazovky. K americkému operačnímu svazu se ze západu blížila velká formace letounů. Ozawa!
Jak již bylo výše zmíněno, zprávy z ranního průzkumu považoval velitel 1. mobilní flotily za dostatečně relevantní, aby se bez většího váhání odhodlal k úderu. Prvnímu z celkových čtyř toho dne a v rámci bitvy ve Filipínském moři Japonci uskutečněných. Bylo 08:30 hod., kdy ve vzdálenosti 300 n. mil od TF 58 začaly z letadlových lodí předsunutého svazu ČITOSE, ČIJODA, ZUIHÓ startovat stroje první útočné vlny. Celkem 69 členná skupina složená z 45 pumami vyzbrojených Zer, 8 torpédových Nakadžima B6N Tenzan/Jill a dalších 16 Zer stíhacího doprovodu však připomínala cokoliv jiného než smrtící údernou sílu. Na utvoření bojové formace krátce po vzletu totiž Japonci zcela rezignovali, načež samotné seskupení mělo proběhnout těsně před útokem na americký operační svaz. Neukončený výcvik císařských palubních letců, kteří posléze v několika menších rozháraných skupinkách zamířili k východu měl tak zanedlouho přinést své první hořké plody.
V okamžiku navázání prvního radarového kontaktu se stroje Ozawova Zen'ei Butai nacházely ve vzdálenosti 125 n. mil od TF 58. Dle hlášení radarového operátora bitevní lodě ALABAMA se jejich počet pohyboval kolem padesáti, přilétající k TF 58 ze západu na kurzu 265°. V 10:04 hod. Američané vyhlásili poplach. Díky včasnému zachycení měl palubní technický personál jednotlivých palubních skupin – Carrier Air Group (CAG) dostatečný časový prostor připravit ke vzletu veškeré dostupné stíhačky, vyklidit letové paluby od bombardovacích a průzkumných letadel, současně dotankovat a přezbrojit z boje nad Guamem se zrovna navrátivší Hellcaty. Bylo 10:23 hod., když šlo do vzduchu vše, co mělo křídla. K dosavadním 60 Hellcatům bojových hlídek se tak vzápětí přidalo dalších 140. Mj. v ten moment také začal pro čtyři důstojníky vykonávající funkci řídících stíhačů jeden z nejdelších dnů jejich života. U každé Task Group byl řízením stíhačů pověřen vždy jeden nižší důstojník, podléhající hlavnímu řídícímu důstojníkovi, poručíku Josephu R. Eggertovi z LEXINGTONU. A právě na bedrech těchto mladých záložních důstojníků spočinulo obrovské břímě odpovědnosti. Udržet na dvou frekvencích pod kontrolou komunikaci několika stovek pilotů, zároveň neztratit přehled, předjímat a stát si za svým rozhodnutím. To vše a mnohem více byly aspekty, vyžadující velkou dávku představivosti, odvahy a pevných nervů. V podstatě právě tito muži byli ti praví taktičtí velitelé, rozhodující o případném úspěchu či neúspěchu nadcházející bitvy.
Mezitím Japonci ve vzdálenosti asi 70 n. mil od amerického svazu ve výšce oscilující mezi 18 000 až 20 000 stopami přerušili přibližování a ve snaze se zformovat začali kroužit. Rozhodnutí o vytvoření bojové formace nedaleko před cílem se však ukázalo jako nepříliš šťastné. Nejenže poskytlo Mitscherovi dostatek času k přezbrojení a dotankování svých stíhačů, ale zejména umožnilo již ve vzduchu se nacházejícím strojům nabrat bojovou výšku, a následně s fatálními následky pro Japonce je napadnout z převýšení.
Jako první zaútočili na jednu ze dvou identifikovaných japonských skupin stíhači z palubní skupiny ESSEXU. Dva stíhací roje z 15. stíhací perutě - Fighter Squadron 15 (VF-15) udeřily na prolétající Japonce s výškovou převahou 6 000 stop jako příslovečné kladivo, přičemž na konci boje si jen VF-15 nárokovala 12 sestřelů. V dalších pětadvaceti minutách se do probíhajícího boje s oběma japonskými skupinami zapojilo dalších více jak 50 Hellcatů ze sedmi VF pocházejících z palub HORNETU, BUNKER HILLU a všech pěti lehkých letadlových lodí. A ačkoliv se Američanům podařilo v rámci prvotního ataku vyřadit přibližně 25 nepřátel, dalších 40 s urputností sobě vlastní pokračovalo ke svému cíli. Po 20 n. mil dlouhém stíhání však byli i tito dostiženi, načež svůj domov na mořském dně našlo dalších 16 japonských strojů. Přesto se několika útočícím letounům podařilo prorazit a napadnout bitevní TG 58.7. Na rozdíl od těžkých křižníků WICHITA a MINNEAPOLIS, jejichž trupy si s tlakovou vlnou a střepinami nedaleko vybuchujících pum snadno poradily, bitevní loď SOUTH DAKOTA takové štěstí neměla. V 10:49 hod. inkasovala přímý zásah, jenž z boje vyřadil stanoviště 40 mm protiletadlového kanónu. V důsledku explodující bomby zahynulo 24 mužů a dalších 27 bylo zraněno. Zároveň byl do paluby vyrván otvor o velikosti více jak 7 m². Přes utrpěné ztráty na mužstvu se však jednalo o poškození, které mohlo svým charakterem bojeschopnost bitevního obra jen stěží ovlivnit. Napadeny byly rovněž torpédoborce zadního voje skupiny, ovšem taktéž bez jakéhokoliv japonského úspěchu. A to bylo v podstatě z prvního Ozawova úderu vše. Zatímco Američané ztratili tři piloty v boji a jednoho v rámci nepodařeného přistávacího manévru. Japonci bez toho, aby sebemenším způsobem ohrozili jádro TF 58 přiznali ztrátu 42 strojů. Den ovšem ani zdaleka nekončil.
- HighFlight-OperationA-Go-2-2-300x234.jpg (8.99 KiB) Zobrazeno 3456 x
S téměř půlhodinovým odstupem po vzletu letounů Zen'ei Butai vydal velitel 1. mobilní flotily pokyn k provedení druhého startu. Tentokrát však pocházejícího z palub letadlových lodí 1. divize letadlových lodí Hontai Kō Butai. V čase 08:56 hod., zhruba 100 n. mil západně od předsunutého svazu, začaly tak TAIHÓ, ŠÓKAKU a ZUIKAKU opouštět stroje druhé útočné vlny. Vzhledem k tomu, že se jednalo o palubní jednotky 1. divize letadlových lodí, tedy kvalitativně to nejlepší, co mohli Japonci do bitvy vyslat. A současně s přihlédnutím k téměř dvojnásobnému počtu nasazených strojů. Nesla v sobě tato vlna útočný potenciál, jenž měl Američanům teoreticky zasadit tvrdý úder. Avšak již od samého počátku neměla tato původně 128 členná úderná skupina, složená z 48 stíhacích Zer, 53 střemhlavých Judy a 27 torpédových Jillů, zrovna na růžích ustláno. V 09:09 hod. tj. ještě ve fázi kdy byly letadlové lodě nejzranitelnější, totiž došlo k překvapivému útoku amerického ponorného člunu.
Rozkaz nařizující opustit původní operační oblast nacházející se 100 n. mil západně od Marian obdržela ponorka ALBACORE pod vedením nadporučíka Jamese W. Blancharda v ranních hodinách 18. dubna. Z pacifického velitelství ponorek příchozí dispozice, které nebyly nic jiného než reakcí na hlášení z CAVALLY, přikazovaly člunu zamířit více na jih, kde dle úvah viceadmirála Lockwooda se jevila pravděpodobnost připlést se do cesty Ozawovi flotily mnohem pravděpodobnější. A vskutku. Již o čtyřiadvacet hodin později kolem 08:00 hod. ráno, v rámci periskopického ověření detekovaného zvuku mnoha lodních šroubů nemohl Blanchard uvěřit vlastním očím. ALBACORE se aktuálně nacházela uprostřed proplouvající Hontai Kō Butai. Nejbližší letadlovou loď nechal kapitán ponorky ještě proplout, poté ovšem veškerou svoji pozornost upřel na další v pořadí. Po zaujetí výhodné palebné pozice ve vzdálenosti 4 800 metrů od cíle a s ohledem na stávkující střelecký počítač, posléze v manuálním režimu vypálil ze všech předních torpédometů šest torpéd.
Ještě před tím, než došlo k zásahu TAIHÓ, plující kvůli vzletu palubních letounů na ustáleném kurzu 27,5 uzlovou rychlostí, všiml si jeden z jejích pilotů k lodi se blížícímu smrtelnému nebezpečí. Reakce praporčíka Sakia Komatsu z 601. Kokutai pak byla více než pohotová a úctu si zasluhující. Za cenu sebeobětování namířil praporčík svoji Judy přímo na torpédo a nárazem do něj jej zneškodnil. Nicméně i tak si jeden ze šesti americkou ponorkou vypálených doutníků nesoucích po 292 kg Torpexu svoji oběť našel. Letadlová loď inkasovala zásah do oblasti předního výtahu, jehož plošina se propadla a zůstala v poloze mezi podlahou horního hangáru a letovou palubou zablokována. Přerušený letecký provoz byl však poměrně záhy obnoven, neboť opravárenské čety cca 2 m hluboký jícen výtahové šachty až do úrovně letové paluby vyskládaly lavicemi a stoly z jídelen mužstva a poddůstojnického sboru. Kromě toho došlo k průrazu nádrží, díky čemuž se začala výtahová šachta plnit směsí unikající ropy, leteckého paliva a mořské vody. Přesto se poškození nejevilo jakkoliv vážné. Plavby schopnost lodě udržující si nadále rychlost 26 uzlů zůstala zachována v plném rozsahu, přičemž stále disponovala jedním funkčním výtahem. O tom, že Japonci nepřisuzovali poškození TAIHÓ větší váhu může napovědět i ta skutečnost, že velitelův štáb vč. Ozawy samotného nadále setrval na palubě. A tak, zatímco ALBACORE unikaje dotírajícího doprovodu japonských torpédoborců pomalu opouštěla místo činu. Na letové palubě TAIHÓ se v podstatě přes menší zdržení provoz nezastavil. A nic na tom nezměnily ani v jejím trupu usilovně pracující opravárenské čety.
Komplikacemi u TAIHÓ však problémy doprovázející druhou útočnou vlnu Hontai Kō Butai nekončily. V důsledku poruchy motoru bylo donuceno k návratu osm strojů. Navíc, když při průletu skupiny nad Zen'ei Butai došlo ze strany jeho protiletadlové obrany k přátelské palbě, Japonci si mohli odepsat dvě letadla sestřelená a dalších osm poškozených. V důsledku všech těchto okolností ztratili Japonci celkem 19 strojů, aniž by se dostali k americkému operačnímu svazu nadohled. Přesto útok zbylých 109 letounů představoval co do počtu účastnících se strojů zdaleka nejsilnější japonský úder bitvy.
K odhalení blížící se druhé japonské vlny došlo v 11:07 hod. ve vzdálenosti asi 115 n. mil od svazu. A opět jako v prvním případě měli Američané díky včasné radarové identifikaci blížícího se nebezpečí dostatek času ke zformování účinné obrany. Téměř obligátně zahájili boj opět stíhači VF-15 z ESSEXU pod vedením velitele palubní skupiny kapitána Davida McCambella, kteří o více jak třicet minut později rozrazili japonskou formaci. V okamžiku útoku jedenácti Hellcatů se japonská útočná skupina nacházela 40 n. mil od bitevní TG 58.7. Prvních 6 minut však byli McCambellovi stíhači na masu útočících japonských letounů zcela sami. Teprve až poté, co se do boje zapojili ve chvatu dorazivší Hellcaty z ostatních stíhacích jednotek, dostal dosavadní boj parametry letecké bitvy. V celkovém souhrnu si pětašedesát stíhačů z palub již zmíněného ESSEXU, dále LEXINGTONU, BUNKER HILLU, YORKTOWNU, ale i lehkých nosičů BATAANU, MONTEREY a CABOTU nárokovalo cca 70 sestřelených Japonců.
Přesto se třem smíšeným skupinám bombardovacích Jillů a Judy podařilo prolétnout bariérou amerických stíhačů a kolem 12:00 hod. odpolední v počtu pohybujícím se mezi 20 až 30 stroji zaútočit na TG 58.2, 58.3 a 58.7. Avšak, ke své smůle si většina proniknuvších Japonců jako svůj primární cíl vybrala skupinu bitevních lodí. Jako první byly napadeny na čele TG 58.7 plující torpédoborce a posléze i SOUTH DAKOTA, IOWA, INDIANA a ALABAMA. Docílit alespoň nějakého smysluplného zásahu se ale útočníkům nepodařilo. V této souvislosti lze tak jen zmínit náraz jednoho z torpédových Jillů do středolodí na úrovni vodorysky INIDANY. Následná exploze bombardéru v oblasti extrémně silného pancéřové ochrany však mohla bitevnímu kolosu jen stěží přivodit vážnější poškození.
Reálně o dost větším problémům musela čelit TG 58.2, jíž si jako cíl útoku vybrala šestice střemhlavých Judy. Konkrétně čtyři japonské bombardéry cílily na WASP a dva na BUNKER HILL. Zatímco v prvním případě se Japonci museli spokojit s předčasně vybuchující pumou, která ve výšce několika metrů pokropila palubu lodi sprškou střepin. Ve druhém případě střepiny ze dvou nedaleko trupu BUNKER HILLU explodujících pum způsobily menší požáry a jiná poškození drobnějšího charakteru. V důsledku japonského útoku zůstal na palubě WASPU 1 mrtví a 12 raněných námořníků. Na palubě BUNKER HILLU pak 3 mrtví a 73 raněných. Protiletadlové obraně se podařilo sestřelit čtyři útočící stroje, zbylé dva zamířily ke Guamu, respektive Rotě.
Jako poslední v rámci druhé japonské vlny byla útoku vystavena TG 58.3, jmenovitě ENTERPRISE a lehký PRINCETON. Ovšem, i v tomto případě šestice pilotů torpédových Jillů měla mizernou mušku. Na rozdíl od protiletadlových dělostřelců PRINCETONU, kterým se podařilo sestřelit tři Japonce.
Z celkového počtu 109 náletu se účastnících japonských letounů bylo ztraceno 32 stíhacích Zer, 42 střemhlavých Judy a 23 torpédových Jillů. V souhrnu se na paluby mateřských letadlových lodí 1. letadlové divize nevrátilo 97 strojů, přičemž naplnit jednu z idejí plánu A-Go Sakusen, tj. využít k případnému kyvadlovému náletu pozemní základny se podařilo pouze dvěma letounům. To vše za cenu ztráty šesti Hellcatů, a trojice v boji zabitých pilotů.
Ačkoliv Ozawa vyslal do vzduchu již dvě útočné skupiny. Ve snaze kout železo, dokud je žhavé ani zdaleka nepolevoval. Jenže, tak jako v případě letounů z Hontai Kō Butai i tentokrát se do osudu třetí úderné vlny, pocházející pro změnu z palub Hontai Otsu Butai, promítly další, pro Japonce nepříliš šťastné okolnosti.
Jak už bylo výše zmíněno, poloha cíle pro první dvě útočné skupiny byla stanovena na základě zjištění pocházejících z letounů prvního průzkumného sledu, startujícího ve 04:45 hod a označených jako 7 I. A to bez ohledu na zprávy pocházející z druhého průzkumné sledu. V 05:30 hod. vyslala ŠOKAKU do vzduchu v pořadí již třetí průzkumnou skupinu, skládající se z 11 Judy, doplněných dvěma plovákovými E13A těžkého křižníku MOGAMI. Po nabrání výšky zamířila pak tato skupina, respektive třetí průzkumný sled na východ, kde ve vzdálenosti cca 560 n. mil se několika letounům podařilo navázat s nepřítelem dva kontakty. V 09:45 hod. odeslaná radiová zpráva označená jako 15 Ri, ovšem čerstvě zjištěné souřadnice o americké poloze situovala mnohem více na jih než se ve skutečnosti TF 58 nacházel. Nepřesnost ve stanovení pozice způsobená zřejmě chybnou kalibrací kompasu průzkumného letounu však byla za 15 minut napravena. Neboť, v 10:00 hod. k Ozawovi dorazila druhá zpráva, 3 Ri, určující polohu trojice spatřených letadlových lodí a jejich doprovodu, pravděpodobně TG 58.4, na sever od jádra amerického operačního svazu.
V té době již na palubách 2. divize letadlových lodí DŽUNJÓ, HIJÓ, RJÚHÓ panoval čilý letový ruch. Bylo 10:00 hod. když z palub svazu B začala do vzduchu startovat třetí útočná vlna. Dle prvotních propozic skupina 47 letounů, složená z 25 pumami vyzbrojených Zer, 7 Jillů a 15 Zer stíhacího doprovodu měla zamířit k cíli, jehož předpokládaná poloha vycházela z kontaktu 7 I. Nicméně, krátce po vzletu Ozawův štáb ve světle nově příchozích zpráv změnil názor a přikázal skupině změnit trasu letu na polohu stanovenou kontaktem 3 Ri. Jenomže, více jak polovina strojů třetí útočné vlny, konkrétně 27 strojů, odvysílanou zprávu vůbec nezachytila, přičemž tak pokračovala v letu v souladu s původním rozkazem, tj. do míst kontaktu 7 I. Zde nic nenalezla, a tak bez špetky sebemenší iniciativy zamířila zpět k Hontai Otsu Butai.
Mnohem úspěšnějších bylo 20 letounů druhé části třetí útočné vlny, mířících do oblasti kontaktu 3 Ri. Aniž by došlo k jejich zachycení stíhači bojových hlídek, podařilo se japonským letcům nalézt a posléze i identifikovat dvě bitevní lodě. Avšak, vzhledem k tomu, že jejich prvořadým cílem byly americké letadlové nosiče, pokračovala skupina v jejich hledání dál. V čase 12:55 hod., stále bez výsledku, obrátili Japonci zpět k místu spatřených bitevních lodí, když je konečně zareagovali američtí stíhači. V následném boji piloti Hellcatů z HORNETU a YORKTOWNU nárokovali čtrnáct sestřelených nepřátelských stojů. Realita však byla přesně o 50% nižší. Nakonec se ale přece jen několika útočníkům podařilo v 13:20 hod. nalézt a podniknout útok na TG 58.4. Nicméně, jedna ze šestisetmetrové výše nepřesně svržená puma na ESSEX mohla na výsledném hodnocení Ozawovi třetí útočné vlny jen stěží co změnit. Jedinou japonskou útěchou tak byla ztráta pouze 7 letounů z celkem 47 do útoku vyslaných.
Poslední z japonských leteckých úderů tohoto dne a vlastně celé bitvy ve Filipínském moři začal v 11:00 hod. V rámci čtvrté útočné vlny, opět v režii 2. divize letadlových lodí Hontai Otsu Butai a doplněné několika stroji ze ZUIKAKU, vyslali Japonci postupně do vzduchu celkem 82 palubních letounů. Vzhledem ke skutečnosti, že ve formaci se nacházelo dohromady 52 bombardérů, skrývala v sobě čtvrtá vlna opět nemalou údernou sílu. Konkrétně byla složena z 27 střemhlavých bombardérů Aichi D3A Val a 9 Judy, 6 torpédových Jillů, 10 stíhacích-bombardovacích Zer a 30 Zer doprovodu. Ze ZUIKAKU pocházející 4 Zera a 4 Jilly pak v celkovém počtu představovaly posilu spíše symbolickou. Na tomto místě lze pro lepší orientaci připomenout, že přibližně v této době první útočná vlna z Zen'ei Butai procházela nad Mitscherovo operačním svazem doslova očistcem, zatímco odraz té druhé z Hontai Kō Buta počínal na obrazovkách amerických radarů teprve prosvěcovat.
Avšak, i tentokrát se alespoň přibližné navedení útočné skupiny do oblasti výskytu TF 58 ukázalo pro Japonce jako těžko překonatelný problém.
V souladu s udělenými dispozicemi ihned po utvoření jedné velké formace zamířili japonští piloti k cíli. K cíli, jehož poloha však byla predikována na základě 15 Ri, již výše popsaného problematického kontaktu. Při příletu do určené oblasti Japonci a marném hledání amerického svazu se doposud kompaktní úderná síla rozdělila na tři menší, na vlastní pěst operující skupiny.
Zdaleka největší část původní formace ve složení 27 Valů, 2 Jillů a 20 Zer zamířila ke Guamu, hodlaje po přezbrojení a dotankování pokračovat ve své misi. K její smůle byla ve 14:49 hod. odhalena radary amerického operačního svazu. Během nepříliš dlouhé chvíle na místo dorazilo 27 Hellcatů z COWPENS, ESSEXU a HORNETU, objevivších se nad Orote zrovna když Japonci nasazovali na přistání. A rozpoutalo se peklo. K lepšímu pochopení, co se tehdy na Guamem vlastně odehrálo může napomoci svědectví dvojice amerických stíhačů, díky němuž lze nastínit pár momentů na jejichž konci byl masakr této japonské skupiny. Jedním z oné dvojice byl praporčík W. Butcher Weeb, příslušník VF-2 z HORNETU. V době příletu Japonců Weeb zrovna kroužil ve výšce vln západně od Orote, kde dohlížel nad sestřeleným americkým letcem, když v tu chvíli mu na přistání se chystající letouny začaly doslova přelétat nad hlavou. V ten moment měl pilot Hellcatu jasno, ... vše co jsem mohl dělat, bylo nalétnout na okruh letiště v Orote a dostat se jim do zad ... Během několika málo okamžiků tak Weeb sestřelil šest Valů jistě a dva pravděpodobně. O dost více drzosti v sobě našel poručík R. Lawrence Reiserer, pilotující noční stíhací Hellcat F6F-3N z VF(N)-76 taktéž z HORNETU. Reiserer se dokonce nebál vysunout podvozek vč. přistávajících klapek a připojit se do proudu dosedajících Valů. Pět z nich šlo vzápětí v plamenech k zemi. V průběhu jednostranně vedeného boje bylo sestřeleno 30 strojů!
Druhá ze skupin krátce po rozpadu formace zamířila původně na Rotu. V průběhu letu se ovšem nad ní usmálo štěstí, neboť překvapivě narazila na TG 58.2. Během chvilky všech patnáct strojů bleskurychle upravilo přeletový kurz na střetný a jalo se k útoku. Překvapení zavládlo rovněž na palubách amerických lodí, neboť radaroví operátoři zaznamenali skupinu 9 Judy a 6 Zer teprve až tehdy, když vzájemná vzdálenosti činila pouhých 45 n. mil. Navíc ve fázi, kdy na palubách letadlových lodí TG 58.2 probíhalo přezbrojování a doplňování paliva nedlouho před tím navrátivších se letounů. Z těchto důvodů se podařilo několika útočícím japonským strojům projít sítem zmatených bojových hlídek a ve 14:23 hod. šesti střemhlavými Judy napadnout WASP, následně dvěmi BUNKER HILL a konečně na závěr ojedinělou Judy opět WASP. Bohužel pro Japonoce, obratně manévrující 266 metrů dlouhé kolosy byly evidentně nad síly tehdejší nově vycvičené garnitury císařských orlů. Naopak, z pekla protiletadlové palby vyvázl pouze jediný z útočníků.
Na rozdíl od předchozích skupin zamířilo posledních 18 letounů čtvrté japonské útočné vlny po neúspěšném pátrání 200 n. mil západně od Guamu zpět ke svým letadlovým lodím. Při zpátečním letu jim však cestu překřížily dva pátrací Avengery a doprovodný Hellcat z LEXINGTONU. V následujícím souboji si ovšem američtí letci v boji proti přesile deseti Zer a osmi Jillů nevedli vůbec zle, když se jim podařilo sestřelit tři Zera. Další tři pak poslala do mořských vln na bojiště dorazivší přivolaná posila 16 Hellcatů ze sousedního sektoru. Zbytek Japonců pokračoval ve zpátečním letu, aby v 15:30 hod. se mu do cesty opět postavily dva americké stroje jiného pátracího letu, tentokrát pocházející z BUNKER HILLU. Další průběh boje však vyzněl zcela jednoznačně pro Japonce, neboť oba letouny s bílými hvězdami na křídlech byly sestřeleny.
Přihlédnemeli k japonským ztrátám, kdy z 82 do boje vyslaných letounů se na paluby mateřských letadlových lodí podařilo vrátit pouhým 9 strojům, a to bez jakéhokoliv úspěchu. Nelze celkové hodnocení čtvrtého japonského náletu na Mitscherův operační svaz hodnotit jinak než ve stejném kontextu jako tři předešlé útoky.
Ačkoliv v popisu bitvy ve Filipínském moři boje palubních jednotek letadlových nosičů vystupují zcela jednoznačně do popředí. Je nutné zdůraznit, že stále pokračující snaha Američanů o blokádu vzdušného prostoru nad souostrovím byla jejich nedílnou součástí. Ve snaze zabránit potencionální realizaci kyvadlových náletů tak v přilehlých oblastech bylo vždy přítomno několik bojových hlídek. V průběhu dne stupňující intenzita bojů se promítla i do situace na Guamem, kde americká přítomnost postupně nabírala na síle. Kromě všude přítomných stíhačů se tak později do boje zapojily rovněž pumami vyzbrojené Hellcaty YORKTOWNU a HORNETU, bombardovací Dauntlessy a Avanegery LEXINGTONU a ENTERPRICE. Kdy právě Avengery z „Big E“ si na svůj účet připsaly zničení vzletové dráhy letiště na Orote. Pozadu nezůstávaly ani Hellcaty z BUNKER HILLU a Helldivery z ESSEXU. Vzhledem k situaci panující nad Guamem pak nepřekvapí, že když ve 14:49 hod. začala nad Orote nasazovat na přistání většina strojů Ozawovi čtvrté útočné vlny, všech 19 letounů kterým se podařilo dosednout bylo záhy zničeno.
Za eliminaci jednoho ze základních předpokladů, nezbytného pro naplnění cílů japonské A-Go Sakusen zaplatila TF 58 ztrátou šesti Hellcatů a jednoho Helldiveru.
Zatímco císařští letci Země vycházejícího slunce se v rámci jednotlivých útočných vln pokoušeli o zhola nemožné. U 1. divize letadlových lodí Hontai Kō Butai vše pomalu směřovalo k tragédii, kterou si jen málokdo z Ozawova štábu, včetně viceadmirála samého uměl jen stěží představit.
Část 1. Prolog
Část 2. Formování bitvy
Část 4. Spruance útočí
Zdroje:
Raiden
Lord
Saburo
Jarl
Japonské letadlové lodě z období II. světové války; Jan Pavlík
THE PHILIPPINE SEA 1944 – The last great carrier battle; Mark Stille
Grumman Hellcat; Barrett Tillman
Pacifik v plamenech; Miloš Hubáček
Letadlové lodě Námořnictva USA 1942-45; Mark Stille
www.palba.cz
www.valka.cz
www.fronta.cz
http://www.historyofwar.org/Pictures/pi ... light.html
https://ww2db.com/photo.php?source=all& ... type_id=10
https://en.wikipedia.org/wiki/Mariana_a ... s_campaign
https://de.wikipedia.org/wiki/Operation_Z
https://en.wikipedia.org/wiki/Shigeru_Fukudome
https://pacificairlifter.com/the-marcus ... w2/2944-2/
https://pacificwrecks.com/airfields/marianas/index.html
http://pacific.valka.cz/forces/tf57.htm#asw4404-4405
https://www.taskforce58.org/iwo-jima/
https://www.navsource.org/archives/10/15/150468.htm
https://en.wikipedia.org/wiki/USS_Fansh ... _off_Samar
https://www.history.navy.mil/content/hi ... w-bay.html
http://www.combinedfleet.com/AsanagiM_t.htm
https://www.history.navy.mil/our-collec ... 29--0.html
https://www.cavalla.org/
https://en.wikipedia.org/wiki/Central_M ... _of_battle
http://fly.historicwings.com/2013/06/operation-a-go/
https://referaty-seminarky.cz/bitva-ve- ... skem-mori/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kakud%C5%BEi_Kakuta
https://www.valka.cz/1218-Organizace-le ... -cisarstvi
https://www.thevintagenews.com/2016/06/ ... hed-wreck/
https://portraitofwar.com/2013/01/22/ww ... over-guam/
https://www.wearethemighty.com/mighty-h ... e-carrier/
https://valor.militarytimes.com/hero/21195
https://naval-encyclopedia.com/ww2/japan/taiho.php
https://www.armouredcarriers.com/japane ... ght-decks/
http://www.combinedfleet.com/shoksink.htm
