Vietnam 1964-1975 XIV. Č 1.

Francie a USA proti Ho Či Minovi
Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Vietnam 1964-1975 XIV. Č 1.

Příspěvek od michan »

Mapa údolí A Shau, kde je Hamburger Hill.

Obrázek

Vietnam 1964-1975 XIV. Č 1.

Díl XIV.

Část 1.

Protože měl nový prezident USA, Kaliforňan Richard Nixon dosti velký vliv na ukončení války ve Vietnamu, řekněme si o něm něco bližšího. Když Richard Nixon v lednu 1969 vstupuje do Bílého domu má za sebou již dlouhou politickou kariéru. Již ve čtyřicátých letech byl jako mladý poslanec Sněmovny reprezentantů znám jako radikální antikomunista. Za prezidentování Eisenhowera byl viceprezidentem. Již tehdy (v roce 1954) žádal, aby se USA účastnilo bombardování, když probíhala bitva u Dien Bien Phu. Vždy prosazoval bezpodmínečnou podporu nechvalně známého Diema. Souhlasil s angažováním amerických vojsk ve Vietnamu již od počátku a prezidentu Johnsonovi vyčítal, že proti severnímu Vietnamu nevystupuje agresivněji, a vytýkal mu, že se stal rukojmím protiválečného hnutí. Nixon velmi brzy na rozdíl od Johnsona pochopil, že válka ve Vietnamu otřásá pozicí USA na Západě. Rozpoznal také, že proti USA nestojí jednotné komunistické hnutí. Věděl, že státy „Třetího světa“ a ČLR se stávají mocenskými centry, které by USA nemělo ignorovat. Pochopil, že Vietnam je pro USA zátěž, která mu brání, aby hrálo v mezinárodním společenství států prim.
Ve vnitřní a zahraniční politice USA chce Nixon jasně ukázat „kdo a který stát je ve vedení světa“.

Všechny rozhodovací procesy soustřeďuje Nixon do Bílého domu a do Rady národní bezpečnosti.
Za svého bezpečnostního poradce si vybírá člověka, který je na rozdíl od něho velice znalý zahraničněpolitické problematiky a který má všude styky. Je jím Henry Kissinger.

Obrázek


Henry Kissinger musel jako dítě uprchnout z Německa před nacisty. Vypracoval se na profesora, na Harvardově universitě, kde vyučoval politické vědy. Tady se musel velice intenzivně zabývat, za Johnsonovy vlády, kontakty mezi Vietnamem a USA, při kterých se jednalo o zprostředkování ukončení války.
Prezidenta Nixona a Henry Kissingera spojuje přesvědčení, že jedině oni dva jsou v USA ti, kdo mohou svými odvážnými iniciativami znovu zajistit USA vedoucí roli ve světě.
Oba pánové pohrdají přebujelou vládnoucí byrokracií a obávají se, že jim jejich ministerstva budou v jejich roli jen na překážku. I proto si vezmou za ministra zahraničí Nixonova starého přítele Williama Rogerse, který diplomacii moc nerozumí a spokojí se s vykonáváním rozkazů. Také jejich ministr obrany William Laird není žádná osobnost a navíc ho vůbec nepřipouští do rozhodovacích procesů.
Zahraniční politiku i politiku USA ve Vietnamu tak určují po roce 1969 dva muži, Richard Nixon a Henry Kissinger.
Richard Nixon, stejně jako jeho předchůdci, sdílí přesvědčení, že ve Vietnamu je v sázce důvěryhodnost USA, sdílí přesvědčení z teorie „domina“, že americkým odchodem z Vietnamu je ohrožena bezpečnost Jihovýchodní Asie i Západu.
Nixon je ale první z prezidentů (na rozdíl od všech předchozích), který nevěří v bezpodmínečné vojenské vítězství a to především proto, že je velmi omezen manévrovací prostor USA ve světě a ve Vietnamu zvláště.
Jen v době volebního roku (1968) má USA ve Vietnamu 14 600 mrtvých vojáků. Sdělovací prostředky a veřejnost pochybují o účelnosti „strategie opotřebování“ i o smyslu americké účasti ve Vietnamu. Výdaje na válku ve Vietnamu dosahují 30 miliard dolarů. Rozpočet na válku ve Vietnamu pohltí na rok 1969 skoro 40% financí, které jsou určeny na obranu USA. Přitom právě nyní je nutno modernizovat ozbrojené síly USA. „Jestřábi“ požadují totální leteckou ofenzívu, „Holubice“ ukončení války, ale obě frakce se shodují na tom, že je nutné stáhnout 543 000 amerických vojáků z Vietnamu.
Nixon i Kissinger jsou přesvědčeni, že svých cílů mohou dosáhnout přes Peking a Moskvu. Věří, že ČLR a SSSR mají mocenské choutky, ty mocenské choutky jsou větší, než jejich ideologické choutky. Když se jim podaří donutit oba státy (ČLR i SSSR), aby zastavily pomoc Hanoji, bude vše mnohem přijatelnější. Zárukou proto mají být zlepšené vztahy mezi USA a ČLR, stejně jako mezi USA a SSSR. To vše bude ve prospěch amerických zájmů a zároveň to umožňí ukončit závody ve zbrojení a mohlo by to dát světu perspektivu stabilního a trvalého řádu.
Skutečně jak později uvidíme Kissingerova tajná diplomacie a Nixonova cesta do Číny v únoru 1972 zahajují po 20 letech zuřivého nepřátelství mezi oběma bloky (Západ, Východ) novou kapitolu v mezinárodních vztazích.

Co je ale nutno říci, že i když se vztah k SSSR a ČLR zlepší, podléhá stejně Nixon, jako jeho předchůdci mylné představě, že Hanoj je jen loutkou v rukou Pekingu a Moskvy. Stejně jako Westmoreland a Johnson ještě Kissinger nevěří tomu, že, cituji dle – Seymour Hersh, The Price of Power: Kissinger in the Nixon White House, New York 1983, str. 126:„malá země čtvrté kategorie jako severní Vietnam nemá žádné slabé místo."

Jak jsme již řekli, skutečně prezident Nixon neměl žádný tajný plán jak před volbami vyhlašoval. Byla to jen ona sebedůvěra, kterou má každý politik, který nastupuje do nové funkce. Tady jen Nixon a Kissinger věřili, že válku ve Vietnamu je možno ukončit za jeden rok. Pro tuto důvěru chtěli zvolit nevypočitatelnost na bojišti a u jednacího stolu, vojenskou eskalaci a veřejná prohlášení vypočítaná na efekt, kterými by sledovali 3 cíle:
1) Je nutno připravit veřejnost na ukončení války, které se nebude podobat vojenskému vítězství.
2) Neponechat za žádných okolností jižní Vietnam jeho osudu a jednoduše rezignovat na americkou účast ve Vietnamu.
3) Ukončit válku pokud možno brzy a to tak, že to bude vypadat „čestně“.

Možností jak těchto 3 bodů dosáhnout se Nixonovi nabízelo několik: obnovení letecké ofenzívy, námořní blokáda severního Vietnamu, účinné pacifikační programy a „deamerikanizace“ války, která byla zahájena už za prezidenta Johnsona.
Protože „deamerikanizace“ války nebyla tak příjemná sluchu Američanů, začíná ministr obrany Laird používat slovo nové, které se stane pojmem. Je to slovo „Vietnamizace“.
Zároveň to také znamená, a my si toho všimněme, že se skutečně začíná od roku 1969 přenášet hlavní tíha bojů v jižním Vietnamu na armádu ARVN. Tak jak se budou stahovat vojska USA z jižního Vietnamu, začne se však také ještě jednou zvyšovat stav ARVN. ARVN bude také stále více vybavována moderní válečnou technikou.
Slovo „Vietnamizace“ také dostane pod označením „Nixonova doktrína“ (červenec 1969) nový význam, který překračuje rámec Indočíny.
Prezident Nixon totiž ve své doktríně prohlásí, že USA od této chvíle budou své přátele a spojence v Asii sice i nadále podporovat, ale vojenských konfliktů se však budou zúčastňovat jen výjimečně.
Naposledy upravil(a) michan dne 12/11/2007, 09:09, celkem upraveno 6 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Vietnam 1964-1975 XIV. Č 2.

Díl XIV.

Část 2.

Prezident Richard Nixon vnesl do politiky USA mnoho bezohledných a vypočítavých prvků. Co zamýšlí řekl hned na začátku svému spolupracovníku H. R. Haldemanovi, cituji – dle Michael Herr, Dispathes, Londýn 1978, str. 63:
„Říkám tomu teorie šílence (madman theory), Bobe. Chci, aby Severovietnamci věřili, že jsem dosáhl bodu, kdy udělám ‚všechno‘ proto, abych válku ukončil. Přihrajeme jim něco jako: ‚Panebože, víte přece, jak Nixon nenávidí komunismus. Když se rozzuří, nic ho nezadrží – a už má ruku na nukleární spoušti‘. Za dva dny je Ho Či Min osobně v Paříži a bude žebrat o mír.“
Že to nebyla jen „teorie šílence“ ukazuje prezident Nixon již velmi brzy, když některé prvky uvádí do praxe.
Sboru náčelníků štábů USA již v únoru nařizuje tak dlouho požadované, Johnsonem stále odmítané – bombardování severovietnamských zásobovacích cest v Kambodži (Ho Chi Minh Trail) – v operaci „MENU“. Po této fázi leteckých útoků (BREAKFAST) ihned následují další vlny náletů označených jako LUNCH, SNACKS a DINNER. V tomto leteckém bombardování svrhnou během 14 dní osmimotorové bombardéry B - 52 100 000 tun bomb. Potom okamžitě nastupují speciálně vycvičené jednotky „Daniel Boone“ (jednotky jsou pojmenovány dle nejpopulárnějšího amerického trapera). Jednotky „Daniel Boone“ pronikají do pohraničních oblastí Kambodže a pátrají po vojácích VLA, kteří přežili bombardování.
Veřejnost USA, ani veřejnost světa o této letecké ofenzívě nic neví.
Prezident Nixon totiž nařídil takový stupeň utajení, že o této letecké ofenzívě neví nejen vysocí důstojníci USA, ale ani například náčelník štábu letectva USA.
Do ruky Nixonovi hraje i to, že o náletech vůbec nemluví představitelé VDR, kteří oficielně nechtějí prozradit Ho Chi Minh Trail, ale mlčí i kambodžský král, princ Norodom Sihanuk. Norodom Sihanuk mlčí a nechá Nixona jednat proto, že mu vadí, že Hanoj využívá jeho území aniž se ho zeptala a on tam není pánem.
Nikdy nikde nebylo zveřejněno kolik civilistů při těchto těžkých bombardování Kambodže zahynulo.
Skutečností je, že při bombardování se snížila doprava vojáků VLA a válečného materiálu ze severního Vietnamu na jih o 10%. Skutečností také však je, že třeba v Ho Chi Minh Trail, kde se dopravovaly zbraně a zásoby pěšky, nebo na kolech, nemělo bombardování trvalé účinky.
Operace „MENU“ v Kambodži také zapříčinila ohromnou vlnu násilí ve státě samotném. Vzhledem k bombardování totiž jednotky VLA vytvářely nové cesty Ho Chi Minh Trail, směrem do kambodžského vnitrozemí, což se samozřejmě neobešlo bez boje s jednotkami věrnými Sihanukovi.
A Nixon s Kissingerem se také mimo náletů opřel do tajných diplomatických kanálů, do Pekingu a Moskvy. Do Pekingu a Moskvy sliboval zlepšení vztahů mezi velmocemi pokud oni zatlačí na Hanoj. Také severnímu Vietnamu v červnu 1969 navrhuje, aby se vyjednávalo o vzájemném stahování vojsk z jižního Vietnamu. Jednal přes tajné diplomatické kanály. Politiku jako takovou přenechával na jednání mezi Hanojí (VDR) a Saigonem (RVN).
V těchto „šarádách šílence“ Nixon i Kissinger ukazují, že jsou ochotnější k vyjednávání než Johnson, ale zároveň si kladou ultimata: Jestliže Hanoj nepřistoupí na jejich požadavky do 1. listopadu 1969, přistoupí k opatřením ohromného dosahu.
Že svou „teorii šílence“ myslel Nixon vážně, stejně jako svá ultimata myslel vážně svědčí i to jaká opatření a jaké úkoly zadával svým podřízeným.
Vytvořené pracovní skupiny dostaly v létě 1969 za úkol prověřit analýzou různé stupně eskalace války ve Vietnamu. Eskalace se měla pohybovat od zničení přístavu Haiphong a bombardování hrází přes pozemní invazi do severního Vietnamu až po „kontrolované“ nasazení atomových zbraní.
VDR odmítne vyjednávat o oboustranném stažení jednotek z jižního Vietnamu. Nixon hodně dlouho váhá a pak přeci jenom zakáže bombardování Hanoje a námořní blokádu VDR To však jenom proto, že se několik měsíců spoléhá na to, že letecká ofenzíva v Kambodži proti Ho Chi Minh Trail a diplomatická jednání budou úspěšná a vše vyřeší!
Na podzim 1969 se ukazuje, že to pravda není, že podléhal iluzím. Konec války ve Vietnamu se na podzim 1969 opět vzdálil.
V USA, ve vnitropolitické situaci se Nixonovi daří. Svou „ teorii šílence“, ale především „ oblbováním“ lidí a sdělovacích prostředků dosahuje načas úspěchů a paralyzuje „ protiválečné hnutí“.
V dubnu 1969 se na výzvu, demonstrací proti válce účastní 150 000 lidí po celých Spojených státech. Nixon ohlásí v červnu 1969 převelení 25 000 vojáků zpět do USA. Má to ohlas. Za 3 měsíce ( září 1969) ohlásí stažení 60 000 vojáků z Vietnamu. Když pak nechá zrušit všechny povolávací rozkazy( říjen 1969) do konce roku 1969, sebere protiválečnému hnutí vítr z plachet. Všeobecnou brannou povinnost nahradí „ losováním“. „ Losování“ nyní postihuje mnohem méně mladých lidí a také znamená konec pro vyjmutí „ privilegovaných“ skupin(bohatých a protekčních) studentů. Tyto efektní kroky vzbuzují v Američanech naději, ale čas a dynamika vývoje je proti Nixonovi. Jeho manévrovací prostor je čím dál menší.
V Kongresu USA projde v září 1969 zákon, který vylučuje použití amerických pozemních ozbrojených sil v Thajsku a Laosu.
V říjnu 1969 demonstruje v 200 městech USA, 4 000 000 Američanů, za urychlené stažení USA z jihovýchodní Asie. Všechny hlavní zpravodajské pořady věnují demonstracím velkou pozornost a 3 nejdůležitější národní stanice informují o minutách ticha a demonstraci vsedě na Nixonovo „ alma mater“, Whitter College v Kalifornii. V listopadu 1969 se protesty opakují a tentokrát miliony amerických občanů svolávají kostelní zvony, lidé se hrnou do kostelů a mnozí zpívají hymnu Johna Lenníma – Give Peace a Chance ( doslovný překlad – Dejte míru šanci). Ve Washingtonu položí demonstranti před schody „ Kapitolu“ seznamy se jmény všech padlých Američanů ve Vietnamu.
Nixon, ač dělá, že se ho demonstrace netýkají je podrážděn. Před novináři dělá, že ho demonstrace nezajímají, ale 300 vojáků námořní pěchoty, kteří uzavírají okolí Bílého domu, svědčí o tom, že na něho tlak veřejného mínění doléhá. Svědčí to o tom, že stejně jako jeho předchůdce, ani on nemůže veřejné mínění ignorovat!
Přejde do útoku!
Dne 3. listopadu 1969 se v televizním projevu obrací na „ Širokou mlčící většinu“ ( silent majority). Varuje před „ Krveprolitím“, když se USA úplně stáhne z jižního Vietnamu. A vyčítá protiválečnému hnutí, že sabotuje jeho mírovou politiku.
Jeho projev vrcholí varováním a napomenutím – dle Address to the Nation on the War in Vietnam, 3.11.1969, in: Public Papers of the Presidents, Richard M. Nixon, 1969, Washington 1971, str. 901 – 909.:
„ Severní Vietnam Spojené státy pokořit nemůže. To mohou jen Američané.“
Tento zásah do „černého“, tento apel na „Americký Patriotismus“, byl úžasný politický tah, ale zároveň jasná manipulace s většinou.
A vyšlo to!
Podpora Nixona, jeho politiky, okamžitě vyskočila na 70%.
Prezident Nixon, svým projevem přes noc vydupal ze země protiváhu protiválečného hnutí a získal na svou stranu média.

Mlčící většina však byla nejistá. Za Amerikou byl špatný rok 1968 a po demonstracích 1969, chtěli lidé jen trochu klidu a Nixonova výzva k důvěře v USA, důvěra v morální sílu Američanů je jen na chvíli zbavovala toho nejhoršího ( aspoň tak se to těm 70% jevilo).
Jak dále uvidíme – tato morální síla, kterou jim Nixon dodal, nebude stačit na to, aby USA dovedlo válku ve Vietnamu do vítězného konce!
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Vietnam 1964-1975 XIV. Č 3.

Díl XIV.

Část 3.

Pojďme se podívat na bojiště jižního Vietnamu roku 1969.
Již na začátku ledna (1.) je spuštěna operace Quyet Thang, po jejímž skončení je hlášeno 88 000 mrtvých a zraněných vojáků VLA a FNO.
Dne 22. ledna 1969 objevuje ARVN a US Army na mysu Batangan celou síť obydlených tunelů Vietcongu. V údolí Da Krong v provincii Quang Tri (1. sbor) začíná 22. ledna 1969 operace Dewey Canyon I.

Obrázek


Na konci operace je hlášeno 1 335 ztrát v řadách Vietcongu.
Dne 22. února 1969 je poprvé od října 1968 ostřelován Saigon.
Mezi 23. a 24. únorem 1969 zaútočí Vietcong na 100 cílů v jižním Vietnamu v tzv. „Ofenzivě po Tet“. Za 2 dny bojů mají Američané 200 mrtvých.
„Ofenziva po Tet“ končí 27. února 1969 pro Vietcong fiaskem. Američané přiznávají ztrátu 250 až 300 mrtvých vojáků. Vietcong utrpěl během ofenzívy ztrátu 5 300 mrtvých.
V provincii Quang Nam začne 27. února 1969 operace stejnojmenného jména. Na konci této operace Quang Nam je oznámeno 688 mrtvých vojáků Vietcongu.
Dne 6. března 1969 jsou vyčísleny přesnější ztráty obou stran během „Ofenzívy po Tet“. Američané mají 453 mrtvých, ARVN 621 mrtvých a 2 593 je zraněných. Ztráty Vietcongu jsou 6 752 mrtvých a nezjištěný počet zraněných.
Dne 10. března 1969 se město Hue stane cílem raketového a minometného útoku Vietcongu.
První americká operace v demilitarizovaném pásmu od roku 1968 začíná 15. března 1969 a nese název Maine Crag.
Dne 18. března 1969 začíná operace „Breakfast“, v rámci operace MENU, což jsou nálety B – 52 na území Kambodže. O této operaci není informován nikdo, ani Kongres USA, ani veřejnost, ani vysocí důstojníci USA. Po 14. květnu 1970 je operace přejmenována na Freedom Deal.
Kolem Saigonu začíná operace Atlas Wedge od 18. března 1969.
Dne 20. března 1969 se rozbíhá v provincii Quang Ngai operace Quyet Thang 25, na konci operace Vietcong odepisuje 592 mrtvých.
Dne 3. dubna 1969 MACV zveřejňuje, že od začátku války ve Vietnamu zahynulo 33 641 příslušníků amerického personálu, což je o 12 mrtvých víc, než za celou válku v Koreji (1950-53).
Severozápadně od Saigonu odrazí američtí vojáci dne 14. dubna 1969 masový útok Vietcongu, při kterém padne 198 vojáků VLA a Američani mají 13 mrtvých.
V údolí An Lao v provincii Binh Dinh začíná 15. března 1969 operace Washington Green. Vietcong má na konci 1 957 mrtvých vojáků.
V provincii Binh Dinh začíná 18. dubna 1969 operace Dang Thang 69, která končí smrtí 507 vojáků VLA.
Dne 19. dubna 1969 přebírá letectvo ARVN 20 stíhacích bombardérů z plánovaných 60.
Za 2 dny, mezi 24. a 25. dubnem 1969 svrhnou B – 52 3 000 tun pum na hranicích s Kambodžou, severozápadně od Saigonu (3. sbor).
Mezi 26. a 27. dubnem 1969 je poblíž kambodžské hranice svedena bitva, ve které zahyne 313 vojáků Vietcongu, USA hlásí 11 mrtvých.
Dne 30. dubna 1969 dosáhne počet amerických vojáků ve Vietnamu čísla 543 000. Je to nejvíce kolik jich tam bylo, od této doby již půjde číslo jen směrem dolů.
V oblasti Tam Ky probíhá operace Frederick Hill. Od 1. května 1969 začíná v provincii Quang Tri (1. sbor) operace Virginia Ridge, na jejím konci je hlášeno 560 mrtvých vojáků Vietcongu.
Vietcong 5. května 1969 zaútočí na americký tábor ležící severozápadně od Saigonu. Při útoku má Vietcong 135 mrtvých vojáků a Američané hlásí 9 mrtvých.
Dne 10. května 1969 v provincii Than Thein začíná operace Apache Snow, která končí smrtí 977 vojáků Vietcongu.
Mezi 10. a 20. květnem 1969 se bojuje o kopec Ap Bia, který je později znám jako „Hamburger Hill“.
Kopec Ap Bia, na mapách označován jako kóta 937. (937 metrů je i jeho výška), tvoří severozápadní roh jihovietnamského údolí A Shau.

Obrázek


Již od roku 1966 je toto místo hlavní infiltrační trasou Vietcongu, který tudy z Ho Chi Minh Trail v Laosu pronikal do pobřežních měst na severu v oblasti I. sboru.
Vietcong Ap Bia ženijně proměnil v jeden z nejlépe opevněných kopců (přírodní bunkry a zákopy) v jižním Vietnamu. Obranná postavení Vietcongu přikryl trojitý příkrov džungle, pokrytý ostrými špičkami bambusu.
Vojáci 101. vzdušně výsadkové divize (Křičící orli) a vojáci 1. jihovietnamské divize dostali rozkaz tento těžce bráněný kopec dobýt.
Vietcong měl v dobře bráněných, maskovaných a vzájemně se podporujících obranných postaveních minomety 80 a 120 mm a mnoho kulometných hnízd.
Dne 10. května 1969 je kopec obklopen vojáky 101. vzdušně výsadkové divize, její 3. brigádou a 1. jihovietnamskou divizí. Z 3. brigády 101. vzdušně výsadkové divize jsou to: 3. prapor 187. pluku, 1. prapor 506. pluku a 2. prapor z 501. pluku. Z 1. jihovietnamské divize to je 3. prapor.
Americké letectvo svými stíhacími bombardéry podniká na „Hamburger Hill“ více jak 70 náletů. Dělostřelectvo chrlí na pozice Vietcongu slzný plyn a tříštivě - trhavé náboje.
Vojáci 101. a 1. jihovietnamské útočí na „Hamburger Hill“ ze 4 stran 9x za 7 dní. Celkem 8x je palba Vietcongu zažene zpět. Vždy musí začít znovu dělostřelecké ostřelování a bombardování a pak útok.
Až útok s pořadovým číslem 9 je úspěšný.
Nejtvrdší boje probíhaly v oblasti mezi kopcem a laoskými hranicemi, neboť zbytky obránců Vietcongu se pokouší mezi 19. a 20. květnem 1969 stáhnout se do Laosu. Tady zasahují bitevní vrtulníky - raketami a kulomety ostřelují Vietcong.
Samotný boj o kopec „Hamburger Hill“ skončil, když vrcholek padl do rukou rot A a C z 3. praporu 187. pluku 3. brigády 101. vzdušně výsadkové divize na severozápadní straně (od Laosu).
Padlo všech 597 obránců Vietcongu. Američané hlásí 56 (jiný pramen 84) mrtvých a 480 zraněných.

Vrcholek Hamburger Hill.

Obrázek

V době kdy probíhá boj o „Hamburger Hill“, mezi 11. a 12. květnem 1969 útočí Vietcong dělostřeleckým ostřelováním a raketami na 159 cílů po celém jižním Vietnamu.
Dne 20. května 1969 v USA označí senátor Edward Kennedy bitvu o „Hamburger Hill“ za „nesmyslnou a bezohlednou“.
Dne 28. května 1969 Američané vyklízejí „Hamburger Hill“, aby „pokračovali v průzkumu bojem v údolí A Shau“.
Dne 7. června 1969 se střetnou jednotky ARVN a USA s Vietcongem podél kambodžských hranic. Bitva stojí Vietcong 399 mrtvých.
Mezi 7. a 11. červnem 1969 proběhnou prudké boje mezi Vietcongem a ARVN a USA u Da Nangu. Dokonce jsou odtud hlášeny boje muže proti muži.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Vietnam 1964-1975 XIV. Č 4.

Díl XIV.

Část 4.

Ke dni 13. června 1969 oznamuje MACV, že americké letouny provedly 242 000 bombardovacích misí.
Nedaleko „Hamburger Hillu“ (Dong Ap Bia – kóta 937.) zaútočil Vietcong mezi 14. a 15. červnem 1969 na americké velitelství 1. vzdušně výsadkové divize a 17. června 1969 američtí zpravodajci oznamují, že se Vietcong vrátil na „Hamburger Hill“.
Dne 17. června 1969 začíná v údolí A Shau (Ashau) operace „Vyhledej a znič“.
Dne 21. června 1969 útočí Vietcong znovu v oblasti Tay Ninh.
Dne 23. června 1969 se ocitne americká základna zvláštních jednotek v Ben Het v obležení a 27. června 1969 na Ben Het dopadne 440 dělostřeleckých granátů Vietcongu. Až 2. července 1969 MACV oznamuje, že obležení základny v Ben Het Vietcongem skončilo, když se zle pošramocený Vietcong po těžkém bombardování stáhl.
Dne 7. července 1969 jsou z Vietnamu staženy první jednotky americké armády. Je to 814 příslušníků 3. praporu 60. pěšího pluku 9. pěší divize. Jsou to první vojáci z celkem 25 000, jako první fáze celkového stahování americké armády z Vietnamu (Vietnamizace).
Dne 21. července 1969 probíhá v provincii Quang Tri operace Idaho Canyon, která končí smrtí 565 vojáků Vietcongu.
Dne 25. července 1969 se střetnou americké jednotky s Vietcongem v bitvě 25 mil severně od Saigonu o tzv. „Citadelu“ baštu Vietcongu.
MACV 1. srpna 1969 zveřejní, že v týdnu do 1. srpna bylo sestřeleno 27 letounů USA, čímž se počet ztracených letounů od začátku války ve Vietnamu zvýšil na 5 690 letadel.
Na jednu z největších základen americké armády v Cam Ranh zaútočí dne 7. srpna 1969 Vietcong. Vojákům VLA a FNO se daří proniknout až do zdejší nemocnice, kde zabije 2 příslušníky personálu a 99 jich zraní. Z oněch 99 zraněných je 53 pacientů.
Dne 12. srpna 1969 začíná útok na 150 cílů v jižním Vietnamu, jako nová ofenzíva Vietcongu. Dne 15. srpna 1969 je oznámeno, že ve Vietnamu je 534 200 amerických vojáků z největšího množství, které bylo 543 000 vojáků.
Mezi 17. a 26. srpnem 1969 proběhnou prudké boje jižně od Da Nangu.
V provincii Quang Nai začíná dne 25. srpna 1969 operace Lien Ket, ve které Vietcong ztratí 710 vojáků.
Dne 28. srpna 1969 hlásí MO USA (Ministerstvo obrany), že od 1. ledna 1969 do 30. června 1969 bylo zabito 93 653 vojáků Vietcongu.

Dne 3. září 1969 umírá Ho Či Min ve věku 79 let na následky srdeční příhody. Hanoj (Lao Dong) vyhlašuje od 4. do 10. září státní smutek VDR. Dne 6. září 1969 je z Hanoje oznámeno, že nástupcem Ho Či Mina se stal „Výbor vedoucích představitelů“ Lao Dongu.

Dne 5. září 1969 je formálně obviněn nadporučík William Calley v souvislosti s masakrem 109 civilistů v My Lai, v březnu 1968.
Dne 16. září 1969 je oznámeno, že bude staženo dalších 35 000 vojáků z Vietnamu. Dne 29. září 1969 se v provincii An Xuyen spouští operace Quyet Thang 21/38 na jejímž konci Vietcong odepisuje 721 mužů.
Dne 9. října 1969 stahuje armáda USA obvinění proti 8 příslušníkům „Zelených baretů“, kteří byli obviněni, že zabili vietnamského dvojího agenta. CIA totiž odmítla zbavit své agenty (svědky) mlčenlivosti. Bez svědectví agentů CIA by to nebyl „spravedlivý proces“.
Dne 10. října 1969, v rámci „Vietnamizace“, přebírá ARVN 80 říčních hlídkových člunů od USA. Tento den, tedy 10. října 1969 také ARVN přebírá zodpovědnost za obranu Saigonu, hlavního města RVN.
Severně, 28 mil od Saigonu, se střetnou v bitvě dne 24. října 1969 americké jednotky s Vietcongem.
Dne 1. listopadu 1969 je v provincii Quang Duc spuštěna operace Dan Tien 33D, která pro Vietcong znamená 746 mrtvých, tato operace pak pokračuje 12. listopadu 1969 a znamená dalších 1 012 mrtvých Vietcongu.

Dne 15. listopadu 1969 obviňují 4 jihovietnamští civilisté, kteří přežili masakr v My Lai americké vojáky, že zavraždili 567 civilistů.
Dne 20. listopadu 1969 publikuje americký tisk fotografie masakru v My Lai

Obrázek


a 24. listopadu 1969 je oznámeno, že nadporučík William Calley

Obrázek


bude za My Lai postaven před soud. Zároveň jsou zveřejněna fakta o My Lai.
Jak to tedy v březnu 1968, po „Ofenzívě Tet“, v době kdy všichni upírali zraky ke Khe Sanh v My Lai bylo?
Rota C 11. pěší brigády divize „Americal“ v síle 60 až 70 pěšáků, dorazí v březnu 1968 k vesnici My Lai. Jedním z velitelů čet roty C 11. je William Calley. Na jeho rozkaz: „Vše zničit!“ zastřelí, předchozími ztrátami rozběsnění vojáci jeho čety více než 100 civilistů, žen, dětí a mužů a vypálí do základu celou vesnici My Lai. Celá akce trvá 20 minut.
Jihovietnamští civilisté naklonění FNO (jak by taky né) říkají před americkými vyšetřovateli, že těch civilistů bylo 567. Celkem 25 civilistům se podařilo zachránit tak, že byli schováni pod mrtvolami příbuzných a sousedů.
Na nic by se bývalo nepřišlo. Všichni mlčeli jako hrob. Jen Vietcong sem tam o masakru informoval, to se ale vždy považovalo za běžnou komunistickou propagandu FNO a VLA.
To, že se vše dostalo na „světlo světa“ je zásluhou 23 letého Richarda Ridenhouera, bývalého vojáka ve Vietnamu a později studenta College v Claremontu.
Richard Ridenhouer se znal s mnoha vojáky z roty C 11. divize „Americal“. Ti mu celý příběh, každý zvlášť a jinak vyprávěli. Nejprve tomu nevěřil a byl zděšen, ale postupně si dával střípky události dohromady. Rok po masakru vše složil a rozeslal v 30 dopisech. Dopisy adresoval prezidentovi USA, několika kongresmanům (republikánům i demokratům) a dalším oficielním místům ve Washingtonu D. C. Dopisy vedly k mnoha zkoumáním různých úřadů USA. Vše vyústilo v to, že byl ze zavraždění více jak 100 civilistů obviněn, 2 dny před svým propuštěním do civilu, 1 z velitelů čet roty C 11, William Laws Calley. Calley měl 26 roků, pochází z Miami a v té době sloužil ve Fort Benning v Georgii do svého zatčení.
O tom, jak se soud vypořádal s nadporučíkem Calley si řekneme v době, až budeme popisovat události, tedy v době kdy byl vynesen rozsudek.

Mezi 7. a 8. prosincem 1969 zaútočí Vietcong na 44 cílů po celém jižním Vietnamu.
Mezi 12. a 20. prosincem 1969 opouští Filipínci z nebojových jednotek jižní Vietnam.
Dne 15. prosince 1969 je oznámeno, že bude staženo dalších 50 000 amerických vojáků z jižního Vietnamu.
Dne 21. prosince 1969 oznamuje Thajsko, že stahuje své jednotky z jižního Vietnamu a Jižní Korea oznamuje, že v jižním Vietnamu zůstává.
Dne 31. prosince 1969 je oznámeno, že od počátku války ve Vietnamu padlo 40 024 amerických vojáků.


Vietnam 1964 -75 _ Použité podklady:

Vietnamský deník 1964 _ 1975 _ Chris Bishop.
Dějiny vietnamské války ¬_ Marc Frey.
Duely na obloze _ E. H. Sims.

Odkazy: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=908
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=615
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1029
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1436
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=501
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=524
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=675
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1632
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1626
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1420
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=558
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=844
http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=34075#34075
http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=34801#34801

PVO a PVOS Vietnamu: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1544
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1621
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1601


A další letité podklady a zápisky.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Vietnam“