David vs Goliáš 1 – něm. nájezd na alžírské pobřeží 4.8.1914

Moderátor: jarl

Odpovědět
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

David vs Goliáš 1 – něm. nájezd na alžírské pobřeží 4.8.1914

Příspěvek od Polarfox »

David vs Goliáš, část první – německý nájezd na alžírské pobřeží z 4.8.1914
Obrázek
Pokud si někdo vzpomene na můj článek zabývající se rakousko-uherským nájezdem na italské pobřeží z 24.5.1915 a ikonickými akcemi jako je ostřelování Ancony či průnik torpédoborce Scharfschütze do Porto Corsini, tak už bude vědět, že ne vše, co se u barvitých příběhů v rakousko-uherských a německých análech upeče, se stejně horké i konzumuje. Jako námět/impuls pro následující „miničlánek“ mi posloužil komentář kolegy Jarla v tématu zabývajícím se anabází německé středomořské eskadry v roce 1914:
jarl píše:„Zatímco Milnenu šla z přívalu rozkazů, instrukcí a doporučení hlava kolem, jeho protivník jednal na vlastní pěst. Teprve 4. srpna ve 2:35 dostal depeši z Admiralitního štábu: „3. srpna byla podepsána spojenecká smlouva s Tureckem. GOEBEN a BRESLAU, nechť se neprodleně přesunou do Istanbulu.“ Souchon nepatřil mezi velitele plnící doslovně rozkazy, tudíž usoudil, že několika hodinové prodlení nebude mít na splnění úkolu vliv a rozhodl se úder na alžírské přístavy nerušit. Jednak doufal, že se mu do rány připlete nějaká transportní loď, ale hlavně chtěl nepřítele přesvědčit, že hodlá prorazit na Atlantický oceán. Německé křižníky se rozdělily a s vyvěšenými ruskými vlajkami se vydaly k určeným přístavům. Admirál stanovil za hlavní cíle francouzské válečné lodě, transportní plavidla a přístavní zařízeni, ale dělostřelci se nesměli pouštět do souboje s pobřežními bateriemi a platil příkaz šetřit munici.

GOEBEN se za úsvitu přiblížil k Philippeville. Muži stáli na bojových postech a dělostřelecký důstojník pátral po cílech pro sekundární artilerii. Spící přístav působil mírumilovným dojmem, ale za městem zřetelně rozeznávali forty ježící se hlavněmi těžkých děl. Na moře vypluly čluny naložené tropickým ovocem, ale naděje domorodců na dobrý obchod se záhy rozplynuly. K jejich překvapení andrejevské zástavy v mžiku nahradily vlajky s pruským orlem a během deseti minut dopadlo na přístav 43 granátů ráže 150 mm, načež Němci kanonádu v 6:18 přerušili a odpluli západním kursem. V 6:20 několikrát zahřměly francouzské 220mm houfnice, ale vetřelce nezasáhly. Podobný průběh měl i útok na Bône, které BRESLAU kolem 4. hod. zasypal 60 projektily ráže 105 mm a zmizel dřív než se vzpamatovaly obsluhy pobřežních baterií. Způsobené škody byly navzdory mínění Němců malé, jelikož zahynuly pouze tři osoby, zatímco šest dalších utrpělo zranění. Granáty zasáhly signální stanici, zapálily přístavní budovy a poškodily maják, stejně jako několik civilních lodí včetně obstarožního britského parníku ISLE OF HASTINGS (1575 BRT).“
Přesněji budu se zabývat dokonce dvěma událostmi, vzdálenými když již ne tolik časově, tak přinejmenším geograficky, leč nesoucími až překvapivě mnoho paralel. První je výše zmíněný nájezd německé Středomořské divize („Mittelmeer-Division“, kontradmirál Wilhelm Souchon) na severoafrické přístavy Philippeville (dnešní Skikda) a Bône (dnešní Annaba), druhou pak ostřelování tahitského přístavu Papeete německou Východoasijskou eskadrou („Ostasiatische Kreuzergeschwader“, viceadmirál Maximilian Johannes Maria Hubert Reichsgraf von Spee). Obě lokace byly exotičtějšího rázu, spíše druhořadého významu, chabě bráněny a napadeny nepoměrně silnějšími německými formacemi, které je považovaly za snadnou kořist, ev. příležitost pro levný „zářez na pažbě“. V obou případech tyto prvotní plány začaly díky iniciativním jedincům na francouzké straně více či méně drhnout. Zatímco obě notoricky známé formace se tak bez připsání zvláštního úspěchu (ale s o poznání barvitějším vykreslení v historických análech) vydaly vstříc svým historicky nejznámějším a nejslavnějším válečným epizodám, tak tito duchapřítomní francouzští důstojníci se nejdříve dočkali především nezasloužené kritiky a posléze, mimo svou vlast, univerzálního zapomnění. Respektive spíše univerzální nevědomosti o jejich existenci a činech, narozdíl od patrně neexistujících a zcela podružných člunů s tropickým ovocem. V obou případech, kromě historických záznamů, fotografií či jmen ulic, přetrvaly i fyzické artefakty tehdejších událostí - letité a přírodními elementy ošlehané kanóny z konce 19. století, jež kdysi v roce 1914 mířily jako malí Davidové na své Goliáše. Pojďme se tedy krátce seznámit s méně známými aspekty tehdejších událostí.

Vynechme nyní události před a posamotném útoku, neboť pro naše účely nejsou důležité a přejděme přímo k charakteristice samotných cílů a úderu. Philippeville a Bône nebyly v rámci francouzských severoafrických přístavů rozhodně něco, co by se dalo nazvat prvořadým cílem a dle toho vypadala i jejich obrana. Přičemž Němci byli s těmito skutečnostmi dobře seznámeni a ostatně dle toho své cíle vybrali. Takovéto lokace mohly samozřejmě logicky přinést jen omezené výsledky (díky absenci významnějších instalací a sil protivníka), ale o to tu šlo až v druhé řadě, neboť prvotním důvodem byla samotná „akce pro akci“ (=narušit akce protivníka a v neposlední řadě prostá touha „vystřelit si“ na nepřítele, kterýžto aspekt se z logických důvodů moc neakcentuje - jak Souchon později napsal „myšlenka otočit se, krátce před okamžikem námi všemi tak horlivě žádaným, před zahájením střelby - mé srdce toto nemohlo akceptovat“) [1]. Opravdu důležité francouzské přístavy, jako Oran, Alžír či Bizerta se tedy v hledáčku Němců nevyskytovaly.

Co se týká pobřežní obrany, tak ta od podpisu Entente Cordiale, neboli Srdečné dohody, setrvale upadala a zastarávala. Krátce před válkou navíc do hry vstoupila velká reorganizace dělostřelectva, která měla narychlo řešit dlouhodobé zanedbávání těžkého dělostřelectva [2] a zaostávání ve srovnání s potenciálním německým protivníkem. Vyhláškami z let 1913 a 1914 tak byly například kompletně zrušeny dva pobřežní/pevnostní regimenty (R.A.P. - „Régiment d'Artillerie à Pied“, před touto reorganizací tvořilo stav 11 R.A.P. a 6° a 7° G.A.P.A., neboli „Groupe d'Artillerie à Pied d'Afrique“ chránící alžírské a tuniské pobřeží) a v rámci toho 13 baterií, mezi nimi právě i baterie ve Philippeville (4° Batterie v rámci 6° G.A.P.A.). Část zrušených kapacit byla využita k vytvoření regimentů těžkého dělostřelectva (1-5° R.A.L.C. - „Régiments d'Artillerie Lourde de Campagne“) kontrujícím vzrůstající německou hrozbu v těžkém dělostřelectvu a zbytek rozpuštěn mezi zbývající aktivní jednotky pobřežního dělostřelectva. Francouzké pobřeží tedy chránily (samozřejmě kromě námořnictva, na jehož bedra se začala zodpovědnost postupně přenášet) baterie aktivní, jejichž počet po reorganizaci klesl, k nimž se po mobilizaci přidávaly baterie rezervní a teritoriální [3]. U rezervních baterií se počítalo s aktivací zpravidla čtvrtý den po mobilizaci (jádro personálu mělo být vyčleněno z aktivních baterií a doplněno rezervisty). Všechny tyto informace byly zveřejňovány ve veřejně přístupném věstníku, tudíž pozornosti Němců mohly navíc jen těžko uniknout. Toto byl mimochodem pouhý začátek exodu materiálu a personálu pobřežního dělostřelectva (a v menší míře námořnictva) směrem k nasazení na frontě, jemuž naplno otevřelo stavidla vypuknutí První světové války [4]. Ostatně velice brzy zamířily do metropolitní Francie i další kontingenty ze severoafrických 6° a 7° G.A.P.A. a pomohly vytvořit řadu jednotek A.L.G.P. (klasické těžké baterie) a A.L.V.F. (těžké železniční dělostřelectvo). Osm baterií 6° a 7° G.A.P.A. bylo již v září až říjnu 1914 přes Marseille přesunuto na pozemní frontu a jejich místo zaujaly teritoriální baterie.

Ale vraťme se zpět. Před výše uvedenou reorganizací sídlila ve Philippeville zmíněná aktivní 4° Batterie a odřady specialistů udržovaly materiál a obsluhovaly světlomety v Bône a Bougie. V případě mobilizace poskytovala jádro zdvojené/odvozené baterii doplněné rezervisty (14° Batterie). Jenže 31.4.1914 odpluli všichni důstojníci, část specialistů a 100 mužů personálu do metropolitní Francie a zbývajících 140 mužů bylo rozděleno mezi baterie v Alžíru a Oranu. Velitel 6° G.A.P.A. navrhoval na velitelství XIX. sboru toto vážné snížení obranyschopnosti trojice přístavů a jejich regionu před překvapivou akcí nebo přímo výsadkem nepřítele limitovat alespoň tak, že by byly na místě udrženy skupinky 15ti dělostřelců z aktivního personálu pod vedením jednoho důstojníka a s dostatkem specialistů na obsluhu 47mm rychlopalných kanónů a světlometů (v noci) či jednoho těžkého kusu (ve dne). Tyto skupiny by zabránily překvapení, poskytly čas a prostor pro zorganizování odporu pozemních sil a zároveň tvořily při mobilizaci jádro rezervní 14° Batterie (později přeznačené na 12° Batterie bis). Po mobilizaci a příchodu záložníků měly být nad rámec 47mm baterií a světlometů aktivovány následující baterie: El Kantara (194mm) a Beni Melek (95mm) ve Philippeville, Caroubiers (240mm) v Bône a Centre (240mm) v Bougie. Kromě toho měly být mobilizační pokyny změněny tak, aby se rezervisté určení pro Bône a Bougie shromažďovali a vybavovali přímo na místě bez dosavadního prvotního seskupení ve Philippeville a následného rozeslání. Tyto návrhy byly schváleny a od dubna 1914 implementovány, kromě změny mobilizačních destinací, neboť ještě v červenci 1914 nedošlo ke změně všech dokumentů. Vzhledem k tomu, že zde byly obavy, že v případě brzké potřeby mobilizace (napětí bylo vysoké a válka mohla vypuknout kdykoli) dojde ke zmatku a část záložníků určených pro Bône a Bougie nastoupí po novu přímo na místě, část vyrazí postaru do Philippeville (a dojde ke zmatku a dezorganizaci oddílů), bylo přistoupeno ke zrušení dříve schválených změn. Všichni mobilizovaní záložníci tedy měli nastoupit pouze ve Philippeville (druhý den mobilizace) a do své destinace se dostat až ve čtvrtý den mobilizace.

Samotná 6° G.A.P.A. určená k obraně alžírského pobřeží tak měla v srpnu 1914 3 aktivní baterie, rozšířené (rozdělením - rozdvojením či roztrojením, viz. např. 2°, 12° a 12° bis) po mobilizaci na 8 (4 Alžír - 1°, 11°, 2° a 12° Batterie, 3 Oran - 3°, 13° Batterie a 13° Batterie bis, Philippeville-Bône-Bougie - 12° Batterie bis). Zatímco přístavy Oran a Alžír (a Bizerta v rámci 7° G.A.P.A.) měly v době mobilizace a počátku nepřátelství základ své obrany v aktivním stavu a disponovaly buď relativně moderním materiálem (Bizerta) a nebo alespoň uspokojujícím stavem ve formě velkého množství těžších děl, byť zastaralých modelů (Oran, Alžír), tak Philippeville a Bône to byla díky rezervnímu statusu věc naprosto jiná, i přes teoretickou/fyzickou přítomnost pobřežních pevností/baterií a samotných děl.

Pobřežní obranu ve Philippeville měl na povel kapitán Cavaillé (jako velitel celé 12° Batterie bis), jeho zástupcem a zároveň velitelem pevnosti/baterie El Kantara byl rezervní poručík Carnot, zatímco poručíci Couillaud a Levatois veleli odřadům v Bône a Bougie. Část personálu měla po mobilizaci pocházet z 2° Batterie v Alžíru (viz zmíněné odřady, plus ev. další personál), zatímco rezervisté se mobilizovali přímo (a pouze) ve Philippeville (viz. výše), což mělo mít na další události výrazný vliv. Ve Philippeville se nacházely baterie El Mouader (4 kanóny ráže 240mm Mle 1876), El Kantara (4 kanóny ráže 194mm Mle 1878), Beni Meleck (4 kanóny ráže 95mm Mle 1888) a Château Vert (2 kanóny ráže 47mm a postavení s 90cm světlometem). V Bône pak baterie Caroubiers (4 kanóny ráže 240mm), Fort Genois (4 kanóny ráže 240mm), Haute du Lion (2 kanóny ráže 47mm) a postavení 90cm světlometu (Basse du Lion). Obranu Bougie není třeba pro naše účely specifikovat, ale jednalo se o podobnou situaci (s jádrem kolem 240mm baterie).

Není tedy divu, že si německou pozornost nepřipoutal ani Oran, ani Alžír, ale právě přístavy Philippeville a Bône. Přičemž ten druhý se měl v brzkých ranních hodinách 4. srpna 1914 dočkat pochybné „cti“ být prvním cílem německých granátů v nově vypuklém francouzsko-německém nepřátelství a zároveň dodat jeho první oběť.

Nájezd lehkého křižníku Breslau na Bône

4.8.1914 ve 3:00 ráno (v článku budu používat francouzské časy) hlásí strážce lodivodské služby neznámé válečné plavidlo, pomalu se přibližující z východu se zhasnutými světly. V 3:30 upraví kurz (v tu dobu se nachází cca 3,5 míle od přístavu) a z Bône vyplouvá lodivod, který se domnívá, že jde o francouzskou loď. V 4:08, kdy je lodivod asi 200 metrů od neznámého plavidla (jež nyní pluje souběžně s molem a pomalu míří směrem k mysu Garde), toto zahajuje palbu na přístav. Nejdříve se pohybuje velice pomalu a ostřeluje přístav, v úseku mezi přístavem a mysem s majákem a signalizačním zařízením (tj. na úrovni baterie Fort Genois) zrychlí, posléze znovu zpomalí, vyšle pár salv na signalizační zařízení, než se finálně poroučí na volné moře. Nájezd netrval dlouho a jádro akce zdá se nezabralo ani celou půlhodinu. I tak bylo na přístav a jeho okolí (mola, plynárna, sklad pícnin, okolí železniční stanice či francouzský parník Saint Thomas, kotvící u kořene jižního mola) vypáleno kolem 140ti granátů (identifikováno 65 dopadů, což může být důvod proč je často uváděn počet cca 60ti vystřelených granátů) a dalšími pěti salvami (asi 25 granátů) počastoval Breslau na svém odjezdu signalizační zařízení. Z francouzské strany nedošlo k žádné reakci, neboť dělostřelecký odřad byl v době útoku právě na přesunu mezi svým nočním (47mm kanóny a světlomet) a denním stanovištěm (těžká baterie). Do baterie Caroubiers dorazil odřad až ve 4:25, stačil ještě natočit 240mm kanón, ale Breslau už v tu dobu mizel za mysem Garde. Ke střelbě tedy již nedošlo. Ještě toho dne odpoledne byla baterie provizorně obsazena pomocí dobrovolníků (58 mužů) z místní teritoriální baterie (6° Batterie) z města a okolí, s jejichž mobilizací se jinak počítalo až na čtvrtý den. Samotný řádný odřad 12° Batterie bis určených pro Bône a mobilizovaný ve Philippeville dorazil do města vlakem až druhý den, tj. 5.8.

Obrázek Obrázek
schéma nájezdu křižníku Breslau na Bône a dnešní stav baterie Caroubiers (respektive bývalého muničního objektu) - jak to již často bývá, něco přečká staletí, útoky nepřátel, stane se památkou, aby to následně podlehlo třeba stavbě hotelu (přes značný odpor místních)



Lidské i materiální ztráty byly naštěstí malé. Na mole byl zabit jeden státní zaměstnanec (André Gaglione), jež se právě chystal uhasit lucernu na majáku na konci mola (a stal se tak první francouzskou obětí Velké války po vyhlášení nepřátelství), zraněni byli dva námořníci z parníku Saint Thomas (někdy se uvádějí čtyři, včetně jmen) a pětice místních. Poškozena byla řada budov, včetně konzulárního paláce a železniční stanice (některé zdroje ale udávají, že nebyla zasažena), 5 zásahů obdržela i signalizační stanice (mechanismus signálního stožáru vyřazen z provozu). V přístavu byla potopena jedna rybářská loď a především poškozen malý francouzský parník Saint Thomas (1909, 2 460 BRT, délka 88m, rychlost 9,5 uzlu) ve službách společnosti Nouvelle
Société Navale de l'Ouest (Le Havre), jenž inkasoval 11 zásahů. Vzhledem k tomu, že poškození (někdy se uvádí, že došlo k částečnému potopení a uvíznutí na dně) nemohlo být odstraněno na místě, bylo nutné absolvovat opravy v suchém doku v Alžíru (kam jej musel dotáhnout remorkér Cyclope). Krátce nato byl zrekvírován francouzským námořnictvem a obecně ho čekala ještě dlouhá kariéra. Osudnou se mu stala až další světová válka a jeho druhé (a tentokráte finální) střetnutí s Němci, naštěstí i tentokráte bez obětí na životech - v červnu 1940 byl, nyní již pod novým jménem Syrie, fatálně poškozen leteckým úderem na evakuační plavbě z Le Havru a posléze se potopil. Cca 800 duší na palubě, civilistů i vojáků, bylo zachráněno.

Obrázek Obrázek Obrázek
francouzský parník Saint Thomas a některé ze zásahů

Nájezd bitevního křižníku Goeben na Philippeville

Pobřežní obrana přístavu Philippeville sice měla být dle mobilizačních plánů aktivována již 3.8., ale ne vše postupovalo tak, jak by bylo záhodno. Velitel 12° Batterie bis, kapitán Cavaillé, byl od 1.8. v Alžíru, kde přijímal rozkazy a vzhledem ke změnám v jízdním řádu se zpět do Philippeville dostal až po útoku (ráno 4.8.). Velitelem jádra obrany, baterie El Kantara (z 90tých let 19. století, nadmořská výška cca 105m, pojmenována dle starého římského mostu na úpatí skály pod pevností), byl, jak již víme, rezervní poručík Maurice Cardot (nar. 1883 v Montbozonu, civilním povoláním právník v alžírském Sétifu, ostatně v rámci dlouhodobé tradice v obou rodinných větvích), který se hlásil 2.8. vojenskému veliteli ve Philippeville, plně v očekávání toho, že se vzápětí odebere na svou designovanou pozici. Cardot ale místo toho obdržel rozkaz ujmout se role komisaře na železniční stanici, protože důstojník určený na tuto pozici zatím ještě nedorazil. K tomu nakonec došlo až 3.8. v poledne a poručík Cardot opět zamířil na velitelství a žádal o povolení zaujmout svoji originální určenou pozici. Povolení bylo uděleno a Cardot neprodleně zamířil do mobilizačního centra, kde začal shromažďovat, vybavovat a kontrolovat své muže. Zformovaný oddíl vyráží v 21:30 na pozici a v 23:00 je baterie El Kantara obsazena. Při kontrole materiálu se zjišťuje, že ze čtyř 194mm kanónů (canon G de 19 cm Mle 1878 sur affût G PC) je použitelná pouze polovina (dva kusy nemají vyrovnané platformy, obtížně se s nimi pohybuje a jeden dokonce nemá ani mířidla), stav, který je nutno připsat obecné zastaralosti francouzských baterií, z nich řada byla v době vypuknutí války krátce před svým vyřazením. Dva funkční kusy sice byly připraveny k akci, vybaveny municí (granáty typu P, viz. dále) a personál se na svých místech uvelebil v rámci možností k odpočinku, ale pozdní čas zaujetí pozice se měl kriticky projevit na jiném neméně důležitém aspektu - řízení palby. Vzhledem k pozdní hodině a omezené viditelnosti totiž nebylo možno kalibrovat dálkoměr, kterážto akce tedy musela být přeložena na ráno.

Obrázek
194mm kanón Mle 1878

Právě v tuto dobu (něco po 4:30), kdy poručík Cardot začínal seřizovat svůj depresní dálkoměr Deport, se na scéně objevil Goeben. Mohutné plavidlo, zahalené oblaky kouře, se před jeho očima vylouplo z mlžného oparu, plující vysokou rychlostí z východního směru. Dělostřelci baterie El Kantara byli patrně prvními Francouzi ve Philippeville a okolí, kdo zatím neznámé plavidlo (buď se uvádí, že Goeben plul pod ruskou vlajkou nebo zcela bez označení, ruskou vlajku hlásili například celníci, strážce majáku a lodivod, jež byl právě na cestě k ostrovu Srigina) spatřili, přičemž doposud nikdo z nich netušil o vypuknutí nepřátelství (například v Bône se o vypuknutí války s Německem oficiálně dozvěděli až 4.8. ve 14:00 a město Philippeville ráno 4.8. fungovalo v obdobné nevědomosti). Jediné, co v tuto chvíli mohl Cardot dělat, bylo následovat předpisy - být připraven, sledovat hlavněmi kanónů neznámé plavidlo a vyžádat si rozkazy. Nutno říci, že s tím posledním měl pramalý úspěch. Kontakt s velitelskou pozicí pobřežního dělostřelectva v Château Vert se ukázal jako zbytečný, neb velící důstojník doposud nedorazil z Alžíru a následný pokus spojit se s vojenským velitelem města jako takového byl předběhnut událostmi. Krátce po 5:00 totiž neznámé plavidlo zpomalilo, zvedlo německou vlajku a zahájilo palbu na přístav. Hned poté, co Goeben zahájil palbu ze svých 150mm děl boční baterie (údajně po jednom v postupném sledu s opakováním), nebylo již proč váhat a zahřměly i letité francouzské kusy.

Pokud byla v roce 1915 francouzská pobřežní obrana zhodnocena jako nedostatečná a zastaralá, kde použitý materiál nedržel krok s námořními děly, kusy byly označeny jako staromódní a bezmocné, neschopné způsobit vážnější škodu ve vzdálenosti 10 000m a výše, tak v srpnu 1914 nebyla situace o nic příznivější, neb časový rozdíl je zcela minimální. Nutno tedy říci, že obstarožní kanóny ráže 194mm (a ostatně i jejich větší 240mm příbuzní) mohly za normálních okolností moderní obrněnec, tím spíše kategorie dreadnoughtu, ohrozit jen ve velice omezené míře. Když pomineme nijak rekordní dostřel (9 500m, efektivní cca 6 000m), tak jakékoli zásahy nad čarou ponoru musely nutně narazit na substantní pancéřování, z větší části imunní vůči starším dělům/granátům s limitovanou úsťovou rychlostí a penetračními schopnostmi či jen prostou masu takto velkého plavidla, schopnou absorbovat vysokou míru nekritického poškození. Jenže německé plavidlo nepřiplulo rány inkasovat, ale rozdávat (navíc z relativně nevelké vzdálenosti), přičemž vždy hrozil nějaký šťastný zásah s disproporčním dopadem na schopnost přežití v převážně nepřátelském Středomoří (jako narušení mobility/rychlosti atp.). A francouzské pobřežní kanóny byly teoreticky schopny tohoto stavu docílit, neboť jejich munice a způsob střelby byly přesně na toto koncipovány.

Francouzské pobřežní dělostřelectvo stálo na konci 19. století před problémem, kdy inventář starších modelů děl ze 70tých let již svými výkony a penetračními schopnostmi přestával stačit na přidělené úkoly. Zvolené řešení, jak udržet tyto starší kusy základně účinné a relevantní , šlo cestou nové munice a taktického přístupu. V posledních letech 19. století tak světlo světa spatřil granát typu P („obus P“, značený dle svého vynálezce, pozdějšího generála Perruchona), určený pro pobřežní kusy ráží 194, 240 a 270mm. Tento tuponosý projektil se silnou explosivní náplní po dopadu na vodní hladinu nabíral podvodní trajektorii a měl zasahovat nepřátelská plavidla pod čarou ponoru. Zde, pod úrovní bočního pásu (a při tehdejší absenci sofistikovanější podvodní ochrany) či v oblasti kormidel a šroubů, mohl takovýto granát způsobit značné škody. Samozřejmě za předpokladu optimální funkčnosti (i přes úspěšné testy a masové zavedení dobové prameny naznačují, že tento projektil nebyl patrně zcela prost problémů). Každopádně muniční sklady francouzkých pobřežních baterií byly granáty typu P dobře nasyceny a operační pokyny počítaly se střelbou na nepřátelské plavidlo „krátkými“ směrem k jeho zádi, tj. do oblasti šroubů/kormidel. Z logiky věci, takto imobilizované, ev. v manévru omezené plavidlo se následně stávalo ideálním terčem pro pokračující střelbu či zásah mobilních jednotek. Paradoxně nejvíce užitku přinesly nakonec granáty typu P Francouzům na pozemní frontě, která postupně, kromě samotných pobřežních a námořních děl mnoha modelů, odčerpávala i jejich munici. Granáty typu P byly ceněny pro svou velkou explosivní náplň (tyto typicky tuponosé projektily byly opatřovány i balistickou čepičkou, ale toto řešení se neosvědčilo) a enormní zásoby tohoto typu munice byly z větší části spotřebovány kolem roku 1917 (největší použití mezi rokem 1915 a polovinou roku 1917, v roce 1918 již byly zásoby takřka vyčerpány).

Obrázek Obrázek
granáty typu P používané u baterií na pozemní frontě (vlevo granáty ráže 270mm, vpravo ráže 240 či 270mm), je zde jasně patrný jejich vysoce specifický tvar

Dva letité kusy baterie El Kantara pod velením poručíka Cardota tedy nebyly paradoxně při troše štěstí proti Goebenu zcela bez šancí. Přinejmenším mu mohly velice zkomplikovat život a takříkajíc ho naservírovat pro pozdější uhnání a doražení anglo-francouzskými silami. Cardot nechal zahájit střelbu přesně dle regulí a dle parametrů munice (tj. granáty typu P Mle 1898-10 s nárazovým zapalovačem Mle 1903, o váze 86 kg s 16 kg explosivní náplně), tj. „krátkými“ výstřely směrem k jeho zádi s postupným zastřelováním, ale absence dálkoměru a tedy i přesných střeleckých dat ubírala cenný čas a šanci na včasný zásah. A čas zde byl velice důležitou veličinou, neboť beztrestné ostřelování a absence odporu se očividně nekonaly a nebylo záhodno riskovat poškození plavidla (a v horším případě nějakou formu imobilizace či snížení rychlosti) při čistě demonstrativním a symbolickém úderu. Němci tedy hned po prvním výstřelu zvýšili rychlost, změnili kurz a začali se rychle vzdalovat. Během celé cca desetiminutové akce vyslali na Phippeville 36 granátů ráže 150mm (někdy uváděno 43 ks, z 36ti vystřelených granátů byly později 4 ks nalezeny intaktní), z toho část na baterii El Kantara (poté, co tato zahájila střelbu a granáty měly neškodně proletět nad hlavami dělostřelců), zatímco opačným směrem se za tuto dobu, než německý obrněnec stačil zmizet za ostrovem Srigina, obráncům podařilo ze starých kanónů s cca tříminutovým cyklem „vypotit“ 4 granáty, z nichž poslední již dopadl dosti blízko německé zádi. Leč co naplat, obrněnec již byl mimo dosah a uháněl k Neumětelům, respektive k místu setkání s křižníkem Breslau.

Obrázek
schéma nájezdu Goebenu na Philippeville

Philippeville, kde se Němci soustředili především na přístav, železniční stanici, kasárna a plynárnu, utrpělo citelnější škody než Bône, ale stále se nejednalo o nic výrazného - škody byly vyčísleny na 68 000 franků (a v Bône na 10 000), což je ve srovnání s tahitským Papeete (snad až 2 000 000 franků), s nímž se seznámíme v druhém dílu této minisérie, stále relativně málo. Došlo k poškození/zničení několika budov (továrna na konzervování potravin, kde byla zničena část střechy a veškeré vybavení, roh vily Visconti stojící poblíž plynárny, kompletně shořel hangár společnosti S.G.T.M., viz. dále), k zasažení kasáren (Caserne de France) nedošlo a čtveřice na ně vypálených granátů byla nalezena ve vzdálenosti 7 km ve směru na vesnici Damrémont.

Obrázek
zásah na rohu vily Visconti vedle plynové stanice

V přístavu měly být vykolejeny dva nákladní vagóny, potopena tři malá plavidla (typu „balancelle“ - typické malé dřevěné středomořské plavidlo užívané k přepravě rozličných nákladů či rybolovu) a stejné množství pak poškozeno. Největším zasaženým cílem tam byl malý britský parník Isle of Hastings (1885, 1 575 GRT, délka 76m) společnosti Capper, Alexander & Co (Newcastle), který obdržel jeden zásah situovaný ke kořeni komínu. Oproti jeho souputníku z Bône (Saint Thomas), byl tento lodní stařeček, i přes hrozivě pokroucené plechy, poškozený přeci jen méně, ale kariéru měl o poznání kratší - v říjnu 1916 byl na cestě z Uruguaye do Velké Británie zastaven a potopen německou ponorkou UC 26, i se svým nákladem konzervovaného masa.

Obrázek Obrázek
poškozený komín na britském parníku Isle of Hastings

Mnohem závažnější byly lidské ztráty, kdy nejvíce neštěstí napáchal odražený granát (přes malé plavidlo/balancelle Sain Vincent a pytle s vápnem), jež zasáhl a zapálil hangár společnosti S.G.T.M. (Société Générale des Transports Maritimes). Zde byl před svým odjezdem do Francie ubytován oddíl vojáků (jeden bataillon z 3e RMZ, neboli 3e régiment de marche de Zouaves). Při požáru hangáru bylo dle různých verzí 10 (či 13) mužů zabito a 20 (či 21) zraněno (5 nebo 3 později podlehli svým zraněním)[5], nepřežilo ani 7 mul a byl poničen přítomný materiál (často se uvádí, že přišel o všechny své koně a mezky, dále o většinu vybavení). Dále byli v rámci celého města usmrceni 3 civilisté (jedním granátem v přístavu) a blíže nespecifikované množství zraněno.

Obrázek
zbytky zničeného hangáru společnosti S.G.T.M., pro řadu mužů z 3e RMZ osudového místa

Velitel 6° G.A.P.A. se o útocích dozvídá 4.8. v 6:15 (Bône) a 7:00 (Philippeville), 5.8. v 16:00 pak podává zprávu o dokončení mobilizace všech baterií vrchnímu veliteli sil v severní Africe.

Dohra a zhodnocení útoku

Dopady německého útoku byly přibližně poplatné jeho reálnému významu, tj. nepříliš velké. Což ale nevadilo. Členové posádek Goebenu a Breslau se tak mohli holedbat tím, že byli prvními Němci, kteří vypálili na nepřítele a císař jim k tomu nechal vyrazit a rozdělit příslušné oslavné pamětní medaile. Ty se později taktéž pašovaly do Severní Afriky za účelem pokusu o oslabení francouzské pozice u místní muslimské populace (údajně přes španělské pašeráky, ale zásilky byly zadrženy, dnes jsou tyto medaile stále k sehnání za cca 30 až 80 Euro, takže pokud někdo touží po vlastním kousku této historie...). Německé noviny nemohly zůstat pozadu a básnily o úplném zničení Philippeville a Bône, viz. např.:

„Včera náš kontradmirál rozhodl, že křižníky Goeben a Breslau by měly zničit Philippeville a Bône. Čtvrtého srpna, v mlhavém počasí, se objevily u pobřeží Afriky. Nepřítel nikde, Bizerta, zdá se, spí. Nikdo nehledá německé křižníky, přesně ve čtyři hodiny posílají dva křižníky své pozdravy k africkému pobřeží.Ve Philippeville jsou, stejně jako v Bône, uvázány u nábřeží parníky, které musí transportovat francouzské jednotky do mateřské země. Ostřelování obou přístavů začalo současně. Philippeville bylo po hodinovém bombardování úplně zničeno. Na naši střelbu nikdo neodpovídal. Odpluli jsme, zatímco město na několika místech hořelo.“ (Der Tag)

Neméně šťavnaté detaily poskytovaly i další plátky: „Vypálili jsme 36 granátů, zničili molo, zapálili město a vyhodili do vzduchu prachárnu.“ (Hamburger Fremdenblatt)

Takovéto „zprávy“ a pozdější poetické zkazky o zaskočených bateriích a člunech s ovocem se, jak víme, zapsaly do análů, ale skutečné dopady a způsobené škody těchto výšin samozřejmě nikdy nedosáhly.

Obrázek Obrázek
podoba německé pamětní medaile oslavující ostřelování Philippeville a Bône

Materiální i lidské ztráty byly malé a nebýt řady náhodných událostí a zmatků počátku války (zdržení obsazení baterie ve Philippeville a nedostatek času na kalibraci dálkoměru, zastižení dělostřeleckého odřadu v Bône přesně v okně jeho cca 15ti minutového přesunu na novou pozici, nevědomost obou přístavů o vyhlášení nepřátelství atp.), mohlo se jednat o epizody ještě letmější, které by patrně skončily tak rychle, jak by začaly. Stejné faktory zabránily střetu s francouzskými loděmi a později i britskými odřady (viz. setkání se dvěma britskými bitevními křižníky ještě mimo nepřátelství, nedokonalá blokáda Messiny, kontroverze ohledně křižníkové eskadry admirála Troubridge atd.), takže krátká epizoda kolem ostřelování alžírských přístavů se přes všechny předpoklady nestala začátkem konce německé Středomořské divize, ale nečeho, co se stejným dílem velkého štěstí a umu velení a posádek nakonec stalo určitou legendou. Není tedy divu, že události ze 4.8.1914 a konkrétní detaily upadly v zapomnění a tvoří jen odrazovou/ozvučnou desku pro pozdější slavnější epizody. Pro toto chaotické údobí je příznačné, že první ztráty německé Středomořské divizi nakonec nezpůsobily francouzské pobřežní baterie, ale následný zběsilý útěk před bitevními křižníky Indomitable a Indefatigable (které se na Goeben pověsily před polednem 4.8.) a hrozbou vypuknutí nepřátelství každým okamžikem, kdy těžce pokoušená pohonná soustava dospěla až k prasknutí několika trubek v kotlích a několik topičů bylo ošklivě popáleno. Tito nebožáci pak v průběhu středomořské anabáze postupně umírali a část z nich našla místo posledního odpočinku v Egejském moři, někteří až v Turecku.

Obrázek
Goeben a jeho noční můra, dva britské bitevní křižníky, zatím v těsném závěsu před zběsilým úprkem německých plavidel...mezi Německem a Velkou Británií stále ještě panuje mír, ale tomu již zbývají pouhé hodiny

Co by se stalo a jaký dopad na sled historických událostí by mělo, pokud by francouzské baterie dokázaly některé německé plavidlo poškodit, ev. pokud by se rozhodující britské kruhy včas dozvěděly o poškození parníku Isle of Hastings (tato informace se do Londýna dostala až 5.8. po poledni), stejně jako u všech dalších (a není jich málo) „kdyby“ anabáze Středomořské divize, se již nikdy nedozvíme.

Co se týká narušení přepravy XIX. sboru na evropské bojiště [6], tak velitel francouzské flotily, admirál Boué de Lapeyrère, již od roku 1913 usiloval o to, aby způsob přepravy mělo plně pod kontrolou námořnictvo, které i zodpovídalo za bezpečnost „Zvláštní dopravy“ (Transport spécial), jak byla tato nazývána. Instrukce platné v srpnu 1914 představovaly maximálně kompromis, který velitele námořnictva setrvale neuspokojoval (z hlediska jeho představy volnosti ofenzivních operací a bezpečnosti transportů) a situaci neulehčily ani zmatky počátku války [7]. Německý úder toto přesvědčení ještě upevnil a zároveň poskytl výbornou záminku k víceméně svévolnému porušení platných nařízení vlády (což se stalo později, mimo jiné, objektem tajného šetření parlamentní vyšetřovací komise). Místo původního záměru nechat transporty odplouvat dle připraveného pevného harmonogramu a bez prodlev samostatně tak, jak budou připraveny, dal admirál Boué de Lapeyrère (ve spolupráci s velitelem XIX. sboru, generálem Moinierem) 4.8. pozdržet jejich odplutí a bylo naopak přistoupeno ke konvojovému systému. Tím došlo k přibližně dvoudennímu (a často kritizovanému) zdržení přepravy, které ale ve finále nehrálo žádnou zásadní roli, ačkoli je tak v řadě historických děl/pohledů popisováno.

Stejně tak díky rozpuštění 4° Batterie v sektoru Philippeville-Bône-Bougie a snížené počáteční obranyschopnosti byla před válkou revidována i role těchto přístavů jako odchozího bodu pro transporty do metropolitní Francie. V případě Bône tak došlo k úplnému vyškrtnutí (vojáci odsud odjížděli do příslušného přístavu po železnici, ostatně přímo 4.8. jeden oddíl takto vyrazil pár hodin před útokem křižníku Breslau a další poté), zatímco z Philippeville vyrazilo jediné transportní plavidlo.

Dotyčná část XIX. sboru (25 000 mužů) byla tedy přepravena následně:

4.8. (večer) z Alžíru - 7 300 mužů a 1 400 koní (7 transportů - Timgad, Eugène Péreire, Charles Roux, Djurdjura, Tafna, Savoie a Mascara), v cílové destinaci (Sète) 6.8.
6.8. (ráno) z Oranu - 7 254 mužů a 1 395 koní (8 transportů - Théodore Mante, Duc d´Aumale, Duc de Bragance, Sidi Brahim, Flandre, Hérault, Aude a Mansoura), v cílové destinaci (Sète) 8.8.
6.8. (ráno) z Philippeville - 1 750 mužů a 270 koní (pouze 1 transport - Medjerda, ale zároveň poměrově zcela nejsilnější a nepřiměřená eskorta čtyř semi-dreadnoughtů třídy Danton a tří pancéřových křižníků), v cílové destinaci (Marseille) 8.8., s mezipřistáním v Ajacciu (7.8., kde se připojily další dva transporty - Liamone a Moulouya)
10.8. z Alžíru - 8 100 mužů (7 transportů), v cílové destinaci (Sète) 12.8.

Obrázek
naloďování francouzských jednotek v Alžíru, 1914

Větší část sboru (16 900 mužů) byla tedy bezpečně ve Francii do 8.8., zbytek pak 12.8. a jádro Armée Navale se mohlo začít věnovat dalším úkolům. A rozličná vyšší místa pak rozebírání situace při napadení Philippeville a Bône. Záhy po útoku bylo na události uvaleno informační embargo (cenzura kvůli zabránění panice) a poručík Cardot se zpočátku přílišného uznání či vděku nedočkal. První vyjádření velitele 6° G.A.P.A sice ocenilo tvrdou práci baterie, ale jinak si Cardot „vyžral“ hlavně neoprávněnou kritiku a skepsi a povýšenectví aktivního důstojníka vůči rezervnímu, to vše patrně i v dobrých intencích tušení průšvihu a krytí si vlastní zadnice. Neboli „Zatímco vzdáváme hold nadšení obsluhy a uznáváme obtíže této chvíle, můžeme jen litovat opomenutí základních předpisů služby u pobřežní baterie a nedostatků v rozhodování velitele, který tak dovolil Goebenu provést beztrestně útok.“ Vůči nebohému poručíkovi značně nespravedlivé, ale naštěstí ne konečné vyhodnocení, neboť následně vypracovaná zpráva z rukou velitele 6° G.A.P.A již zohledňovala realitu a Cardotovu postupu a výkonu se tak přeci jen dostalo ospravedlnění. V tomto byl šťastnější než jeho „tahitský“ kolega, námořní poručík Destremau, jež se toho svého již ani nedožil.

Ačkoli je Cardot ještě méně známý než Destremau, zdá se, že válku alespoň přežil a francouzským ozbrojeným silám sloužil schopně (byl dvakrát citován, v roce 1917 povýšen na kapitána a po válce byl jmenován rytířem Čestné legie). Překvapivě tuhý kořínek pak prokázal jiný svědek tehdejších událostí a prvních francouzkých dělových výstřelů Velké války - 194mm kanón Mle 1878 označený jako B 1878 n°21 („B“ dle slévárny v Bourges, jež ho vyrobila plus sériové číslo), jeden z dvojice kusů, jimiž ráno 4.8.1914 dělostřelci baterie El Kantara pod velením rezervního poručíka Cardota pálili na bitevní křižník Goeben. Má jít snad přímo o kanón, který vypálil onen první výstřel. Na popud prezidenta lokální buňky spolku vojenských medailistů z Philippeville z léta 1919 byl zařazen do sbírek pařížské Invalidovny, kam přicestoval 30.9. téhož roku a 6.10. byl umístěn na jedno z 15ti nádvoří (de la Victoire) tohoto monstrózního komplexu. Později doško k přesunu na nepříliš vzdálené, ale veřejnosti nepřístupné nádvoří (d’Angoulême), které tento povětřím notně ošlehaný kousek sdílí s podobnými téměř zapomenutými neživými svědky dob minulých, každý se svým vlastním příběhem. Prostřednictvím těchto řádků jsme měli možnost se jednomu z nich blíže věnovat a doufám, že čtenáře zase jednou obohatily o trochu jiný úhel pohledu na některé známější i méně známé historické události.

Obrázek Obrázek
historický 194mm kus B 1878 n°21 na nádvoří pařížské Invalidovny, kromě něj existuje ještě několik pamětních plaket

A pokud jim přišel první díl zajímavý, nebudou určitě zklamáni ani dílem druhým, kde poskočíme v čase o necelé dva měsíce dopředu a prostorově pěkných pár tisíc námořních mil směrem na východ, do tropických vod francouzkých tichooceánských držav. Kde jiný důstojník čelil svým specifickým problémům a vlastnímu Goliášovi historické proslulosti. A řekněme, že se, stejně jako Cardot, s touto zkouškou popasoval se ctí.


Poznámky:

[1] Ostatně podobné mentální rozpoložení, tužbu po akci a vyvolání nepřátelství můžeme zaznamenat i v následujícím období před zapojením Turecka do války, kdy Goeben a Breslau naoko přešly do tureckého námořnictva a muži posádky se střídali v šarádě nošení nedostatkových vycházkových fezů. I zde Souchon svůj konflikt a nepřítele nakonec dostal, byť si měl přetrpět pěkných pár měsíců.

[2] Ostatně zkratka A.L.G.P. (artillerie lourde à grande puissance) byla v některých kruzích údajně hanlivě překládána jako „d’artillerie lourde pour gens peureux“, neboli „těžké dělostřelectvo pro strašné lidi“.

[3] Ve Středomoří tak například zůstalo v době míru pouze 16 aktivních baterií, v době války pak posílených na celkem 29 baterií.

[4] Toto nasazení na pozemní frontě a příslušný odliv (kdy byla francouzská pobřežní obrana doslova vykuchána a následně pracně znovu budována, ať již během války v rámci boje proti ponorkám, či v poválečné době) jsou tématem pro samostatný článek či dokonce článků několik, takže opravdu namátkou jen pár čísel pro učinění představy. Například Toulon, jako hlavní středomořská základna, tak měl v roce 1916 (po velké inspekci významných francouzských základen a přístavů) pouze 2 aktivní (a 2 v rezervě) těžké baterie (z 28 baterií stanovených v mobilizačním plánu z roku 1914) a 12 lehčích baterií (z 32). Na začátku roku 1918 měl Toulon k dispozici 3 kanóny ráže 240mm Mle 1884, 8 kanónů ráže 240mm Mle 1876, 12 kanónů ráže 95mm, 10 kanónů ráže 90mm a 4 kanóny ráže 47mm, přičemž v mobilizačním plánu z roku 1914 figurovalo 126 těžkých a 154 lehčích děl... Nejinak tomu bylo se zásobami munice, prachu a samotným personálem. A jak již bylo řečeno, významnou měrou a svými vlastními zdroji přispělo i námořnictvo.

[5] Údaje se často liší (počet zabitých v rozmezí 15-17 mužů), dle jednoho zdroje je možné, že bezprostředních obětí mezi vojáky bylo méně a většina jich zemřela až v následujících dnech na svá zranění. V hangáru se nacházelo nejspíše i velké množství puškové/kulometné munice, které přispělo s hromadami pícnin pro zvířata k prudkému požáru, vysokým ztrátám a patrně je i původcem zvěstí o explozi muničního skladu.

[6] Respektive jeho pouhé části, neboť do Francie směřovaly pouze dvě divize (37. a 38.) a dva jezdecké pluky. Naopak transporty, které pro ně pluly, nesly na svých palubách 10 000 mužů devíti teritoriálních praporů pro posílení severoafrických sil.

[7] Ministr námořnictva, Armand Gauthier, rezignoval 3.8.1914 ze zdravotních důvodů (oficiálně, fakticky pro neschopnost, nahradil ho Victor Augagneur), 14 ze 17ti důstojníků námořního generálního štábu (EMG - l'état-major général de la marine) se ujalo svých válečných funkcí, válečné plány byly nedostatečné a éterem létaly často protichůdné instrukce.


********************************************************************************

Seznam použitých zdrojů:

La Marine Française dans la Grande Guerre. Les combattants oubliés, Tome 1, 1914-1915, Gérard Prévoteaux, 2017
Le bouclier de Neptune: La politique de défense des bases françaises en Méditerranée (1912-1931), Frédéric Saffroy, 2015 (https://books.openedition.org/pur/92127)
L'Armée d'Afrique (n°8, septembre-octobre 1924) (http://bnm.bnrm.ma:86/ClientBin/images/ ... 91/doc.pdf)
Historique du 6ème Groupe d’Artillerie à Pied d’Afrique (http://tableaudhonneur.free.fr/6eGAPA.pdf)
Le petit FortiffSere n°3 (http://www.fortiffsere.fr/journal180120 ... C2%B03.pdf)

http://www.fortiffsere.fr/artillerie/in ... ge2819.htm
https://www.graptolite.net/fr/Saint_Thomas.html
http://www.ceuxdebougie.com/05-HIST/5.3 ... elles.html
http://marcelpaul.duclos.free.fr/periple_goeben.htm
http://exode1962.fr/exode1962/en-savoir ... mbardement
http://www.tynebuiltships.co.uk/I-Ships ... s1885.html
http://www.passionmilitaria.com/t70022- ... -aout-1914
http://laretraitedejacky.com/les-petits ... lhistoire/
https://docplayer.fr/53522886-4-aout-19 ... ville.html
https://forum.pages14-18.com/
http://skikda.boussaboua.free.fr/skikda ... eville.htm
http://www.seybouse.info/seybouse/infos ... aj183.html
https://p8.storage.canalblog.com/82/75/ ... 465074.pdf
http://tableaudhonneur.free.fr/3eRZ.pdf
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11468
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: David vs Goliáš 1 – něm. nájezd na alžírské pobřeží 4.8.

Příspěvek od Zemakt »

Bezva Polare, už se těším na druhý díl. K samotnému článku, nezdá se ti, že přes veškeré popsané protiakce pobřežního dělostřelecva, Němci jeli přesně dle časového harmonogramu přepadu. Tj. přifrčeli, nasadili paralelní kurz s pobřežím, přičemž při ustálené plavbě vypálili to co vypálili a zmizeli za kosou. Žádné zdržování, žádná reakce na poručíkovo palbu, i kdyby byla sebepřesnější a sebehustčí, zkrátka fofr? Jen krátká demonstrace, s ohledem na rychlost s minimalizací rizika?
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: David vs Goliáš 1 – něm. nájezd na alžírské pobřeží 4.8.

Příspěvek od Polarfox »

Zemakt píše:Bezva Polare, už se těším na druhý díl. K samotnému článku, nezdá se ti, že přes veškeré popsané protiakce pobřežního dělostřelecva, Němci jeli přesně dle časového harmonogramu přepadu. Tj. přifrčeli, nasadili paralelní kurz s pobřežím, přičemž při ustálené plavbě vypálili to co vypálili a zmizeli za kosou. Žádné zdržování, žádná reakce na poručíkovo palbu, i kdyby byla sebepřesnější a sebehustčí, zkrátka fofr? Jen krátká demonstrace, s ohledem na rychlost s minimalizací rizika?
Těžko říci. Chápu, co myslíš, úder byl tak jako tak demonstrativního charakteru plus Goeben měl časové zpoždění. Hodně to stojí a padá na korektnosti či nekorektnosti francouzského hlášení, tj. pozorovatelná reakce na střelbu (nebo velká náhoda), ale jsou tam i další nepřímé indicie, jako je snaha vykreslit odpor Francouzů jako něco, co se stalo vlastně až po ukončení akce a nedůležitou epizodku. Na můj vkus na francouzské straně až moc detailů a na německé jejich absence a až moc tahání za fusekli. I kdyby nakrásně německé odplutí byla pouze souhra okolností, tak upřímně pochybuji, že harmonogram střelby bude mimo (tj. počátek francouzské střelby) a že ty granáty nedopadly přibližně tak, jak bylo popsáno. A jestli je Němci zatlučou, tak tu něco smrdí a patrně je ovlivnily (ať už jakkoli) více, než jsou ochotni přiznat. Těchto náznaků je tam více. Neříkám, že za to dám ruku do ohně, ale kdybych na to měl vsadit prachy, tak 80% na Francouze a 20% na Němce :)

Ono by to nebylo úplně poprvé a naposledy. Už jen první větší střetnutí s Rusy u mysu Saryč nese pár paralel - v momentě, kdy se ukázalo, že Rusové nejsou neschopní a že nebudou tak snadný cíl, jak se předpokládalo, tak vzal Goeben kramle a v oficiální historii se to také okecávalo různě (byť to nesouhlasilo například ani s vlastními záznamy kurzů atp.).

Ať tak či tak, tak jedinou obecně známou a přijímanou verzí, podle které je popisován nájezd na severoafrické pobřeží, je právě ta německá. Přičemž není podrobná a je plná na první pohled jasného fanfarónství, pohádek a vadných údajů...viz. čluny s ovocem, 220mm houfnice, které se tam ani nikdy nevyskytovaly, způsobené škody atd. Značnoou část z toho lze revidovat už po krátkém pátraní a přesto to více jak 100 let nikomu nevadilo (a dále vadit nebude). Když už nic jiného, tak se to alespoň trochu rozředí.

Ono celá plavba a historie Goebenu/Breslau je místy kapku jiná/barvitější, než ta zidealizovaná anabáze a následná "turecká" služba. Goeben trpí tak trochu "churchillismem", jak tomu říkám...něco, co se stejně tak často podělá, jako povede, ale pamatuje se hlavně na jednu stránku.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
O. Filip
desátník
desátník
Příspěvky: 41
Registrován: 1/8/2010, 21:59
Kontaktovat uživatele:

Re: David vs Goliáš 1 – něm. nájezd na alžírské pobřeží 4.8.

Příspěvek od O. Filip »

Díky za zajímavý článek, tyhle málo známé událkosti na okrajových bojištéch jsou zajímavé. Myslím, že měli veliteli spíš blahopřát, že dokázal střílet v nečekané situaci a zřejmě s neúplnými obsluhami. Kanóny tohoto typu byly zastaralé a složité na obsluhu. Hlaveň a horní lafeta po každém výstřelu vyjely šikmo dozadu. Pak bylo nutné ručním jeřábem dopravit granát, nabít ho, vložit sáčky s prachem, pak zápalku a spustit kanón zase dopředu. Posádka ručně obsluhovala mechanismy pro náměr a odměr, dopravu munice, závěr a ještě brzdy lafety (stejný systém měly německé kanóny, které v roce 1940 potopily v Oslofjordu Blücher a tam norská posádka dokázala pouze odpálit už nabité kanóny). Kromě hlavně 194mm v Invalidovně se dochovalo i několik v textu zmiňovaných 24cm kanónů vz. 1876, které je možné volně vidět na mysu Helles poloostrova Gallipoli.

Francouzské pobřežní dělostřelectvo bylo před první světovou válkou s ohledem na vztahy s Británií a slabost ostatních bývalých námořních velmocí opravdovou Popelkou. Standardem byly 30-40 let staré zbraně bez brzdovratného zařízení a s nedostatečným dostřelem.
zzz
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1033
Registrován: 7/5/2020, 11:58

Re: David vs Goliáš 1 – něm. nájezd na alžírské pobřeží 4.8.

Příspěvek od zzz »

O. Filip píše:(...)
Francouzské pobřežní dělostřelectvo bylo před první světovou válkou s ohledem na vztahy s Británií a slabost ostatních bývalých námořních velmocí opravdovou Popelkou. Standardem byly 30-40 let staré zbraně bez brzdovratného zařízení a s nedostatečným dostřelem.
Spekuluji, že možná Francouzi v desetiletích před WW1 brali v úvahu spoustu starších lodí souhrnně označovaných jako ironclad. O genezi nástupců francouzských ironclad viz např. zdejší výborný článek Francouzské bitevní lodě počátku 20. století od Polarfoxe.

Např. na níže uvedeném obrázku je loď Henri IV určená pro službu v Tunisu. Která je zhruba na přelomu mezi "ironclad" a mezi "pre-dreadnought". Jako hlavní resp. sekundární výzbroj nesla:
2x 274mm http://www.navweaps.com/Weapons/WNFR_10-40_m1893.php resp.
7x 139mm http://www.navweaps.com/Weapons/WNFR_55-45_m1891.php

Obrázek

Předpokládám, že při její dislokaci v 1914 (v Bizertě) hrálo roli, že jižně od Tunisu - v Libyi - od turecko-lybijské války 1912 se mohly teoreticky nacházet námořní základny Trojspolku
"Opravdu myslíte, že někdo, kdo vyhrál volby férově s 79%, potřebuje následně mlátit lidi na ulicích a vypínat internet??"
https://twitter.com/BenesikOndra/status ... 4985394178
Držím jim palce, ať se o vnitřní politice své vlasti můžou rozhodovat naprosto svobodně.
Moudře. Demokraticky.
Bez násilí. Sametově.
Odpovědět

Zpět na „Námořnictvo Německa“