Zde viz náčrt
, na kterém je nakreslen celý průběh Bitvy v Korálovém moři od 28. dubna až do 11. května 1942. Pro Palbu jej, z mnoha dalších náčrtů, nakreslil malíř Roz.). Pokračujeme dál situací, kdy obě nepřátelské strany, v Bitvě v Korálovém moři, zažívaly útoky proti svým letadlovým lodím. Tedy dobou dne 8. května 1942, někdy okolo poledne. Stále mapujeme, sledujeme co o této době nového a jiného píše náš český historik Miloš Hubáček, ve své knize – Pacifik v plamenech a začínáme tam, kde jsme skončili v Č 290., tedy na str. 314., cituji:
„V době, kdy se americké bombardéry vracely na Yorktown (zde viz foto
, pod kterým byl popisek_USS_Yorktown_CV_5_Coral_Sea_Korálové_moře_april_1942, foto je volně přístupné na několika webech a muselo být několikrát zmenšeno.) a Lexington, obě letadlové lodi zažívaly horké chvíle. Krátce před jedenáctou hodinou je nalezlo 69 letadel japonské útočné skupiny. Radiolokátor na Lexingtonu zaznamenal blížící se nebezpečí v době, kdy letouny byly ještě vzdáleny 70 mil. Všechny lodi svazu se připravily k obraně a sedmnáct stíhaček zamířilo nepříteli v ústrety. Obě letadlové lodi zvýšily rychlost na 30 uzlů a z jejich palub vzlétlo ještě 23 střemhlavých bombardérů typu Dauntless (zde viz foto
, pod kterým byl popisek_Douglas_SBD_2_Dauntless, dál pak přeloženo volně - na letadlové lodi USS Enterprise v říjnu 1941, foto je volně přístupné na několika webech, bylo zde několikrát zmenšeno.), jednak aby se v době náletu nezdržovaly na nechráněné letové palubě a jednak aby napadly pomalejší japonská torpédová letadla. Zakrátko se rozpoutal vražedný boj. Přestože američtí piloti prokazovali divy statečnosti, nebylo to nic platné; početnější a technicky dokonalejší japonské stíhačky měly snadnou práci a americké letouny končily v plamenech na mořské hladině. Bombardéry zatím neztrácely čas, nezadržitelně se blížily a hlavní nápor se soustředil na Lexington. Japonci nalétávali převážně ze severovýchodu po větru a s výhodou slunce v zádech. Ve vzdálenosti zhruba 3 míle od lodi se torpédové bombardéry, které útočily jako první, rozdělily do dvou skupin a prudce sestupovaly k pravoboku i levoboku lodi. Když první torpédo dopadlo na hladinu a řítilo se zleva k Lexingtonu, nařídil velitel kapitán Frederick C. Sherman plný obrat doprava. Velká loď se otáčela pomalu, jen nastavení kormidla do krajní polohy vyžadovalo 30 až 40 sekund. Vzápětí se objevily stopy torpéd i z pravé strany. Bylo zhola nemožné uhnout s mohutnou lodí včas z drah šedých štíhlých válců naplněných vysoce brizantní výbušninou, které nyní křižovaly hladinu na obou stranách. Kapitán Sherman sledoval z můstku dvě torpéda blížící se zleva, a protože loď se právě nacházela uprostřed manévru, kterým unikala torpédům přicházejícím z opačné strany, věděl, že tentokrát již není pomoci. Stopy obou torpéd zmizely pod převisem letové paluby a kapitán křečovitě sevřel okraj mapového stolu v bezmocném očekávání dvou explozí. Uplynulo několik sekund; nic se neozývalo. Sherman přeběhl na druhou stranu můstku a ještě stačil zahlédnout dvě bílé čáry vzdalující se od lodi. Torpéda se po dopadu na hladinu ponořila příliš hluboko a Lexington podplula! Takové neuvěřitelné štěstí se ale nemohlo opakovat.“
A skutečně se pak již neopakovalo, jak píše český historik Miloš Hubáček, když na str. 315. a 316., pokračuje těmito slovy:
„Zatímco ve vzduchu ještě stále zuřil boj a na hladinu dopadaly trosky sestřelených letadel, zaduněly v 11.20 rychle za sebou dva výbuchy. Dvě torpéda zasáhla levobok Lexingtonu. Současně začínal útok japonských střemhlavých bombardérů. Většina pum sice dopadla neškodně do vody ve větší či menší vzdálenosti od lodi a při zásazích těsně vedle trupu se jen spousty vod přelévaly přes letovou palubu, nakonec ale pět z nich přece našlo cíl. Požáry vzplanuly na řadě míst. Přesto se zdálo, že situace není kritická, neboť nejdůležitější lodní mechanizmy stále zůstávaly nepoškozeny.
Vytí motorů bombardérů se slévalo v jednu ohlušující vřavu s duněním protiletadlových děl, kulometů, vybuchujících pum a nepřetržitým jekotem lodní sirény, kterou uvedl v činnost zkrat způsobený jednou z explozí a nikdo zatím neměl čas poruchu odstranit. Celý útok na Lexington trval přesných devět minut. Poté, co se japonské letouny počaly vzdalovat z dohledu, palubní děla umlkla a pouze praskot požárů se mísil s povely důstojníků řídících záchranné práce.
Několik mil na jihovýchod se urputně bránil druhé skupině nepřátelských bombardérů Yorktown. Jako první jej napadly torpédové letouny a osm torpéd mířilo k lodi. Díky vyšší manévrovatelnosti se jim Yorktown dokázal vyhýbat snadněji než Lexington a kapitán Buckmaster s naprostým přehledem vedl svoji loď při rychlosti třiceti uzlů sérií prudkých obratů. V 11.24 zaútočily střemhlavé bombardéry. I v tomto případě většina pum minula. Jednomu zásahu však Yorktown přece jenom neunikl. Čtyřistakilogramová puma zasáhla letovou palubu blízko ostrova, pronikla až ke čtvrté palubě v nitru lodi, kde explodovala ve skladišti. Sedmatřicet mužů bylo zabito na místě a stejný počet zraněn. Požární družstva ale brzy oheň zvládla a kromě několika míst, kde střepiny pum vybuchujících těsně vedle lodi narušily ochranné pláty kryjící boky, Yorktown již další újmy neutrpěl.“
Americká letadlová loď Yorktown, jak píší všichni historici, které jsme zde i citovali, vyvázla z japonského náletu provedeného mohutnými japonskými leteckými silami, relativně dobře. Zaútočila na ní síla, která mohla prakticky obě letadlové lodi poslat ke dnu. I zde od Miloše Hubáčka je patrné, že situace byla na Lexingtonu vážnější, ale i zde si nejprve záchranné týmy a posádka dokázaly nejprve poradit. Vždyť po dvou zásazích torpédy se Lexington nejprve naklonil o sedm stupňů, ale pokyn k vyrovnání lodi daný kapitánem, aby byly zaplaveny komory na pravoboku, loď srovnal. Horší bylo, že byla proražena letová paluba, ale i ta byla rychle opravena. Nepoškozená strojovna pak stále dodávala letadlové lodi energii, která přispívala k udržování nejvyšší rychlosti. Zajímavostí těchto japonských útoků bylo, že vůbec nenapadaly doprovodné křižníky a torpédoborce. Japonské letecké údery byly od začátku soustředěny jen na nejvýznamnější cíle, kterými zde byly obě dvě letadlové lodi Yorktown a Lexington. Český historik Miloš Hubáček pak na str. 316 pokračuje slovy, cituji:
„Japonští piloti se vraceli s radostnými pocity a přesvědčeni, že dosáhli významného vítězství. Čtyři letouny přistály na Šókaku, ostatní piloti, odrazeni kouřem, který se stále vznášel nad její palubou, zamířili k Zuikaku. Čtyřicet čtyři letouny se nevrátily vůbec, skončily v plamenech sestřeleny americkými stíhači nebo protiletadlovou palbou napadených lodí. Velitel útočné skupiny po přistání hlásil admirálu Harovi (zde viz foto
, pod kterým byl popisek, kontradmirál Chuichi Hara, foto bylo pro Palbu několikrát zvětšeno. Foto je volně na několika webech.) potopení dvou nepřátelských letadlových lodí. Tato radostná zpráva se brzy rozšířila po všech lodích japonského svazu a vyvolávala bouře nadšení.
Zatím uplynula další hodina a na Lexingtonu hlásil velitel záchranných čet fregatní kapitán H. R. Healy telefonem na můstek kapitánu Shermanovi, že poškození způsobená nepřátelskými torpédy se podařilo provizorně opravit a požáry lokalizovat. Healy měl optimistickou náladu, loď přestála mimořádně nebezpečný nálet dobře, proto si dovolil žertovat.
´Kapitáne´, pravil, ´mohu-li něco navrhnout, tak jestli ještě budete muset přibrat nějaké torpédo, tak pokud možno na pravobok´. Fregatní kapitán Healy ještě ani nedomluvil, když lodí otřásla děsivá podpalubní exploze. Bylo 12 hodin 47 minut. Při výbuchu japonských torpéd byly narušeny kryty nádrží s benzínem a uvolněné a nahromaděné benzínové páry explodovaly, vzníceny běžícím motorovým generátorem. Ústřední stanoviště záchranných čet bylo rozmetáno a Healy s mnoha dalšími muži, kteří se nacházeli v těsně blízkosti, byl na místě zabit. Následovalo několik menších výbuchů, z nitra lodi se začal valit kouř, komunikační systém byl vyřazen z činnosti.
Kapitán Sherman převzal osobně řízení záchranných prací. Protože výbuchy přerušily v zasažené oblasti přívod vody, musely být ze zádi natažené dlouhé hadice, čímž se podstatně snížil tlak, což ztěžovalo okamžitý účinný zásah proti rozsáhlým požárům. Letová paluba však stále zůstávala schopna přijímat letouny vracející se z náletu na japonský svaz, a tak zatímco nahoře dosedalo jedno letadlo za druhým, v podpalubí se odehrával horečný zápas s rozmáhajícím se požárem. Lexington byl ale stále schopen udržovat rychlost 25 uzlů a zprávy, jež po necelé hodině přišly z podpalubí, sice neskrývaly vážnost situace, ale dávaly naději, že se loď podaří zachránit.“
Bylo stále 8. května 1942, když, odpoledne ve 14 hodin 45 minut, na letadlové lodi Lexington „zaburácel druhý mohutný výbuch“ (zde viz foto
, pod kterým byl popisek, volně přeloženo – Velká exploze na letadlové lodi Lexington 8. května 1942, foto bylo volně na několika webech a zde je zmenšeno.). Po tomto druhém výbuchu se již velitelé lodi začali obávat nejhoršího a kapitán Sherman okamžitě požádal admirála Fletchera, aby vyslal do blízkosti letadlové lodi torpédoborec. Vznikala totiž situace, že posádka bude muset loď opustit. Následoval také rozkaz, který znamenal, že všechny akceschopné letouny, které na hořící lodi byly, musely co nejrychleji vzlétnout a přemístit se na letadlovou loď Yorktown. Yorktown pak okamžitě uvolňoval potřebný prostor na své letové palubě, když okamžitě odsunul svá letadla do podpalubních hangárů.
