Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 285.

Moderátoři: michan, jarl, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 285.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 285.
Zde viz náčrt

Obrázek

, na kterém je nakreslen celý průběh Bitvy v Korálovém moři od 28. dubna až do 11. května 1942. Pro Palbu jej, z mnoha dalších náčrtů, nakreslil malíř Roz. Ještě stále, tak jako v Č 284., si děláme obraz o celém dni 7. května 1942, v Bitvě v Korálovém moři. Chceme-li pochopit co se pak stalo v rozhodujícím dni 8. května, jsou historické informace nezbytné. Základní informace od nepřítele, kterým byl tehdy japonský agresor, jsme o dni 7. 5., dostali, od japonských historiků Micuo Fučidy a Masatake Okumiyii, když Fučida, jako přímý účastník, asi dobře věděl, stejně jako Okumiya, co v archivech hledali. Dostali jsme pak též přehledné historické informace i od profesora Love, též i ke dni 7. 5., a nyní si je říkáme i detailněji dál, ke stejnému dni, kde navazujeme na Č 284., od Miloše Hubáček, z knihy Pacifik v plamenech, na str. 305 a dále budeme ještě pokračovat v cestě s loďmi, třemi křižníky a třemi torpédoborci, admirála Crace, cituji:

„O půlnoci ze 7. na 8. května admirál Crace (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je v roce 1940, britský admirál John_Gregory Crace, foto bylo použito z Wikipedie a zvětšeno:
https://en.wikipedia.org/wiki/John_Gregory_Crace
), dosáhl prostoru 120 mil jižně od východního výběžku Nové Guineje. Podstatnou část noci ještě pokračoval směrem na západ, ale japonský invazní konvoj nenalezl. V ranních hodinách dostal rádiem zprávu, že konvoj určený k obsazení Port Moresby se vrací zpět do Rabaulu. Nato kontraadmirál Crace se svými loďmi zamířil k Austrálii.“

V dalším textu pak Miloš Hubáček přechází do hodnocení celého účinkování britského admirála Craceho v tento důležitý den, včetně poměrně výstižného účinkování jeho šestice lodí, která pod jeho velením odvrátila japonské bombardování v několika vlnách, což v té době roku 1942, byla určitě, proti tehdy zkušenému nepříteli, událost skutečně málo vídaná. A dává i příklad, kdy se podobný souboj Angličanům nezdařil. Doslova napsal, cituji:

„Craceho souboj s japonskými bombardéry je pozoruhodný především jednou skutečností. Jeho lodi, plující bez letecké ochrany, se ocitly prakticky ve stejné situaci jako před pěti měsíci britská bitevní loď Prince of Wales a bitevní křižník Repulse. V obou případech zaútočil zhruba stejný počet letounů, a přitom výsledek byl diametrálně odlišný – zatímco Prince of Wales a Repulse skončily na mořském dně (zde viz - Zkáza svazu ´Z´od kolegy Jarla:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8407
a zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8411
, Craceovy lodi neutrpěly jediné škrábnutí. Rozhodující roli sehrálo několik významných faktorů, které se neobjevily vůbec nebo ve zcela nedostatečné míře u dvou velkých britských lodí tragického 10. prosince 1941. U Craceovy skupiny vynikla dokonalá bojová připravenost posádek křižníků a torpédoborců, dosažená výcvikem, jež potom v kritické chvíli umožnila maximální využití všech jejich obranných možností. Navíc kontraadmirál Crace prokázal nejvyšší velitelské kvality. Admirál Fletcher (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek_admiral_Fletcher_Frank_J_foto je volně přístupné na několika webech, zde bylo zmenšeno.) také v konečné operační zprávě nešetřil na adresu mimořádně schopného britského důstojníka oprávněnou chválou. Bylo by ovšem chybou dojít na základě neúspěchu japonských bombardérů při náletu na Craceovy lodi k závěru, že se hladinová plavidla dokážou, ve všech případech ubránit. Skupina se skládala z rychlých křižníků a torpédoborců s vysokou manévrovací schopností, které nemohou dosáhnout těžké bitevní a letadlové lodi. Zůstává ale skutečností, že letecké napadení plavidel obsazených připravenými posádkami, kterým velí prvotřídní velitele, zdaleka ne vždy musí vést k tragédii, která postihla Prince of Wales a Repulse. Námořní boje v Tichomoří přinesly takových příkladů řadu.“

A opět se vraťme v čase, tentokrát v čase zpět do rána 7. května 1942, do doby, kdy se po ránu prováděly průzkumy všech možných vzdáleností v prostorách stovek mil Korálového moře, kdy hlavní bitva v něm měla proběhnout v době 8. května. Vraťme se též k líčení historických událostí od ráno 7. května, ve kterých nám český historik Hubáček podá svou verzi, s mnohem více historickými detaily, které vedly k potopení japonské letadlové lodi Šóhó a vše další okolo, jako za jakých okolností Japonci ztratily tak velké množství svých letadel a s nimi i vycvičené piloty. Miloš Hubáček, jeho kniha - Pacifik v plamenech, na str. 307., a dále, vydává další svá zjištěná historická svědectví, cituji:

„Krátce poté, co Fletcher vyslal proti japonskému invaznímu uskupení směřujícímu k Port Moresby skupinu admirála Crace, odstartovaly z palub Yorktownu a Lexingtonu průzkumné letouny s úkolem najít Takagiho úderný svaz. V 8 hodin 15 minut hlásil pilot jednoho z nich, že zahlédl dvě nepřátelské letadlové lodi a čtyři těžké křižníky v pozici 10 stupňů 3 minuty jižní šířky a 152 stupňů 27 minut východní délky, tedy 175 mil od Fletcherova svazu severozápadním směrem. Zdálo se, že hlavní nepřátelské síly jsou konečně objeveny. Fletcher proto nařídil zamířit plnou rychlostí na severozápad a připravit palubní letouny ke startu. V 8 hodin 26 minut opustila první skupina letounů palubu Lexingtonu a za půl hodiny druhá skupina palubu Yorktownu. 93 letadel vyrazilo proti nepříteli, na palubách jich zůstalo 47 jako záloha a letecká ochrana (záloha + PVO letadlových lodí). Pár minut poté, co letouny zmizely za obzorem, přistálo průzkumné letadlo, které podávalo zprávu o ´dvou nepřátelských letadlových lodích a čtyřech těžkých křižnících´, jež přiměla amerického admirála vrhnout do útoku většinu jeho letectva. Teprve když se pilot odebral na můstek, aby rádiovou depeši upřesnil, ukázalo se, že vinou chybného výkladu kódu, ve kterém byla vysílána, došlo k nedorozumění. Pilot měl za to, že zahlédl dva těžké křižníky a dva torpédoborce, a tak také znělo jeho hlášení. Nešlo tedy o Takagiho svaz, dokonce ani ne o krycí skupinu kontraadmirála Gótóa, ale část podpůrné skupiny kontraadmirála Marušiga, o dva zastaralé lehké křižníky Tenrjú a Tacuita a dva dělové čluny, tedy navíc se ještě sám zmýlil v určení typů zpozorovaných lodí. Proti této nevýznamné skupince Fletcher vyslal rozhodující část svých palubních letounů ve chvíli, kdy z druhé strany se k němu blížily dvě velké letadlové lodi Šókaku a Zuikaku, což naštěstí pro svůj klid v tuto chvíli ještě neušil.“

Tohle místo, které i s objevenými loděmi, přecházely i dva předchozí historické prameny jako místo, kde nenapsaly, o jaké typy lodí se jednalo. Jen napsaly, že je průzkum objevil, ale co říkaly stejně bylo, určitě těch jejich pár vět o tom, že po „rozkódování hlášení průzkumu“, palubní letadla ještě pokračovala dál, neboť, a pokračujme detaily od Hubáčka, jako třetího historického pramene, cituji ze str. 307.:

„Třeba říci, že Fletcher tím, že nedal příkaz k návratu útočné vlny a nechal 93 letouny pokračovat k cíli, o jehož bezvýznamnosti již věděl, učinil bezděky rozhodnutí, které zakrátko přineslo bohaté a zcela nečekané ovoce.
Skupinu bombardérů z Lexingtonu vedl fregatní kapitán W. B. Ault. V jedenáct hodin jeden z pilotů zahlédl z výšky 5 000 metrů, asi třicet mil napravo od kursu, kterým skupina letěla, letadlovou loď obklopenou několika těžkými křižníky. Šlo o krycí skupinu kontraadmirála Gótóa s letadlovou lodí Šóhó, čtyřmi těžkými křižníky a jedním torpédoborcem. Fregatní kapitán Ault dal palubní vysílačkou okamžitě příkaz k jejímu napadení. Velitel Šóhóa, když hlídky vzrušenými hlasy, oznamovaly blížící se nepřátelské letouny, přikázal co nejrychleji odstartovat letadla připravená na letové palubě. Na to už ale nezbyl čas. Jako první se nad japonskou letadlovou loď snesly střemhlavé bombardéry, které se několika stíhačkám Zero nepodařilo zastavit, načež následovaly torpédové letouny. Piloti Lexingtonu ale neměli štěstí. Letadlová loď se vyhnula pumám i torpédům, pouze tlaková vlna doprovázející jeden zásah těsně vedle levoboku smetla z její paluby pět letadel připravených k vzletu.
V 11.25 dorazila na místo útočná skupina z Yorktownu a karta se obrátila. Jedna z prvních svržených 500 kg pum zasáhla záď letadlové lodi a zablokovala kormidlo. Bombardéry a torpédové letouny se jeden za druhým vrhaly na ochromenou loď, která nemohla tak soustředěnému náporu dlouho odolávat. V pěti minutách ji zasáhlo třináct pum a sedm torpéd. Šóhó zachvátily plameny od přídě po záď, na palubě vybuchovala letadla s plnými nádržemi. Po příkazu opustit loď se vrhali námořníci v hrůze z nakloněné paluby do moře. V 11 hodin 36 minut se Šóhó potopila (zde viz foto,

Obrázek

, pod kterým byl popisek_Shoho_LL_may_42, foto je volně přístupné na několika webech, a bylo několikanásobně zmenšeno). Ze 785 mužů posádky jich bylo později vytaženo na paluby křižníků a torpédoborců, jež přispěchaly na pomoc, necelých sedm set.“

Až na tři letouny, které padly za oběť japonským stíhačkám, se ještě stejného 7. května 1942 odpoledne, ve 13 hodin, zbývající letouny vrátily na své mateřské letadlové lodě, Yorktown a Lexington. O hodinu a půl déle již byly letouny, po doplnění paliva a munice, připraveny k další akci, ale Fletcher se je rozhodl prozíravě pozdržet.

„Nezdálo se mu, že by těžké křižníky, jež doprovázely Šóhó, představovaly ten nejdůležitější cíl, když věděl, že někde v blízkosti se musí pohybovat další dvě japonské letadlové lodi. Počasí se ale začalo zhoršovat, hromadící se mraky oslepovaly letecký průzkum a americký admirál ještě v pozdním odpoledni neměl o nepřátelských silách žádnou zprávu. Jak se blížil večer, klesala naděje na jejich nalezení, a navíc si Fletcher uvědomoval, že i kdyby se to nyní podařilo, je na jejich napadení už příliš pozdě. Útok palubních letounů za tmy a jejich návrat za stejných podmínek prakticky nepřicházel v úvahu. Obrátil proto na západ a měl v úmyslu po celou noc ze 7. na 8. května držet tento kurs, protože se domníval, že v ranních hodinách může poblíž Jomardova průlivu překvapit invazní konvoj mířící k Port Moresby. Nevěděl nic o tom, že zprávy, které vrchní velitel celé operace viceadmirál Šigejoši Inoue v Rabaulu obdržel o skupině admirála Crace a Fletcherově svazu, přiměly tohoto opatrného japonského důstojníka, aby již před nějakou dobou invazní konvoj odklonil z nebezpečnéé oblasti a nakonec, po potopení Šóhóa, povolal zpět do Rabaulu. Fletcherovy plány na relativně klidnou noční plavbu ale nepočítaly s aktivitou admirála Tajagiho, který je podstatně narušil,“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 285.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 286.

I zde se opět musíme vrátit někam k odpoledni, 7. května 1942, abychom si mohli přiblížit akce, které z důvodu omylu vzniklého nepřesným japonským průzkumem, musel jako nápravu provést admirál Takagi. Od Miloše Hubáčka, z jeho knihy Pacifik v plamenech, na str. 308., 309. a dále, se dozvídáme s mnoha dalšími podrobnostmi, co a proč začal admirál Takagi provádět za činnosti, cituji:

„V odpoledních hodinách 7 května 1942 si Takagi (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je admirál Takeo Takagi, foto je volně na několika webech, a bylo zvětšeno.),
již jasně uvědomil omyl, jenž vznikl na základě nepřesné informace leteckého průzkumu a vedl k vyslání téměř osmdesáti palubních letounů z letadlových lodí Zuikaku a Šókaku proti tankeru Neosho a torpédoborci Sims. Stále důrazněji vyvstávala nezbytnost najít co nejrychleji americké lodi a napadnout je dříve, než způsobí japonským silám další vážné nepříjemnosti. Potopení Šóhóa nasvědčovalo, že se situace blíží kritickému bodu.
Jakmile přistály letouny korvetního kapitána Takahašiho po náletu na tanker a torpédoborec, dal Takagi příkaz k jejich rychlé přípravě k novému vzletu, tentokrát proti Yorktownu a Lexingtonu, o kterých věřil, že se musí nacházet nedaleko. Nešlo ale o jednoduchou záležitost. Stejné důvody, které vedly Fletchera k odložení dalších leteckých akcí vzhledem k blížícímu se soumraku, nyní tížily i rozhodování Takagiho a jeho velitele 5. divize letadlových lodí kontraadmirála Haru. Nejenže byla tma na spadnutí, navíc i dosud klidné vody Korálového moře se začínaly pokrývat vlnami hnanými sílícím větrem. Většina japonských pilotů neměla dostatečný výcvik v noční činnosti a Hara se obával, že ztratí příliš mnoho letadel, vyšle-li je do noční akce. Takagi ale byl rozhodnut využít i těch nejkrajnějších možností. Nakonec však přece jen vzal v úvahu Harovy námitky a sáhl ke kompromisu. Rozhodl, že vzlétne jen omezený počet letadel a pilotovat je budou nejlepší a nejzkušenější piloti. V půl páté odpoledne opustilo paluby Šókaku a Zuikaku 12 střemhlavých bombardérů a 15 torpédových letounů. Formaci opět velel korvetní kapitán Takahaši. Jeho úkolem bylo najít nepřátelské lodi a napadnout je.“

Po vzlétnutí 27mi japonských letounů, pod vedením korvetního kapitána Takahašiho, se v popisu dění shodli všichni historici na jednom, letouny pohltily, a to velice brzy po vzletu, těžké, vodou nasáklé mraky, a ve stejnou dobu se začalo již rychle stmívat. Takahaši, který, jak se dozvíme později, přežil, uvedl, že se musel velice soustředit a být neustále pozorný, aby v podobných podmínkách vůbec udržel formaci pohromadě. A situace se prý nelepšila, spíše zhoršovala. Nechme nyní zase hovořit českého historika, který ze vzpomínek Takahašiho, ale i z jiných historických pramenů, na str. 309 a dalších, píše, cituji:

„Situace se neustále zhoršovala, nakonec bylo jasné, že za okolností, v nichž se nalézal, nemá nejmenší naději americké lodi najít, a bude-li pokračovat, skončí v moři. Přikázal proto obrátit zpět a torpéda a pumy odhodit do moře, aby letounům odlehčil a snížil nebezpečí i tak hazardního přistání.“

V dalším pak český historik pokračuje:

„Japonský velitel netušil, že se při bloudění v tmavých mracích dostal do těsné blízkosti Yorktownu a Lexingtonu. Jako první ohlásila přítomnost nepřátelských letadel radarová obrazovka Lexingtonu a skupina stíhaček Wildcat (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek_Grumman_F4F_3_Wildcat, a dále přeloženo volně, na palubě CV_3 LL Saratogy, v lednu 1941, foto je volně přístupné na několika webech, foto bylo zmenšeno.) okamžitě vyrazila. Zaskočené japonské bombardéry se rychle vzpamatovaly a postavily se na zuřivý odpor, ale američtí stíhači si nehodlali nechat kořist uniknout. Střemhlavé bombardéry Val (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek_Aichi_D3A1_Val_the_carier_Akagi, autorem je zdeWikipedie.) měly díky vyšší rychlosti a obratnosti větší šanci, pomalé torpédové letouny Kate (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek Nakajima_B5N_Kate, foto je volně přístupné na několika webech), i když zbavené zátěže torpéd, se ale staly snadným cílem. V několika minutách se osm Kate a jeden Val zřítily do moře. Američané v tomto krátkém souboji ztratili tři letadla. Zbytek japonských letounů se zachraňoval v hustých mracích a tmě, ale tím pro ně ještě zdaleka neskončily horké chvíle.“

Oč šlo? Další kurs, který japonské odlétající střemhlavé bombardéry Val a přeživší torpédové Kate zvolily, nebyl vůbec šťastný, neboť směřovaly při návratu přímo nad Yorktown a Lexington, které zaměnily za Šókaku a Zuikaku.

„Pětačtyřicet minut po západu slunce, v 7 hodin večer, se tři japonské letouny přiblížily k pravoboku Yorktownu a signalizovaly, že se připravují na přistání. Yorktown, který je v tomto okamžiku ještě pokládal za vlastní stíhačky, odpověděl. Až když se bombardéry objevily na přídi Fletcherovy vlajkové lodi, byly rozpoznány, a v tu chvíli protiletadlová děla a kulomety počaly chrlit oheň. Japoncům se ale podařilo uniknout; měli štěstí. O dvacet minut později další tři japonské letouny sestupovaly k přistání na Yorktown. V posledním okamžiku jejich piloti s hrůzou zjistili svůj omyl. Motory zavyly v největších obrátkách, piloti přitáhli ovládací páky do nejkrajnější polohy a bombardéry přelétly nad Yorktownem ve výši stožárů. Co by jejich osádky nyní daly za to, kdyby měly pumy a torpéda, která před půlhodinou tak marnotratně a zřejmě předčasně odhodily! Jeden z nich ale dělostřelcům Yorktownu neunikl, přesná palba jej srazila na hladinu.
Z dvaceti sedmi japonských letounů se vrátilo na paluby Šókaku a Zuikaku jen sedm. Kromě devíti sestřelených v souboji s americkými stíhači a jednoho, jenž padl za oběť protiletadlové palbě Yorktownu, deset dalších skončilo ve vodách Korálového moře, přestože admirál Hara, bez ohledu na riziko, dal při jejich přistávání rozsvítit palubní světla. Jedním ze šťastnějších byl i korvetní kapitán Takahaši. I když celá akce skončila pro Japonce těžkými ztrátami, v jedné věci svůj účel splnila: Takagi nyní přesně věděl, kde se americké letadlové lodi nacházejí. Na druhé straně i Fletcher měl jistotu, že v jeho blízkosti plují nepřátelské letadlové lodi. Dá se říci, že misky vah se v noci ze 7. na 8. května 1942 vyrovnaly.“

Dle dochovaných historických zápisů, měl admirál Fletcher, asi tak kolem 22,00 hodin, což již bylo po odražení nepovedených přistání japonských letadel, braných vlastně jako nálet, začít uvažovat o možnosti – „na nepřátelský svaz v noci zaútočit svými křižníky a torpédoborci“. K tomu dále pak český historik Miloš Hubáček na str. 311., dodává, k čemu měl Fletcher dospět, cituji:

„Po zvážení všech pro i proti nakonec od plánu nočního útoku torpédy a dělovou palbou ustoupil. Sporé měsíční světlo jen občas prorazilo nahromaděné mraky a temné vody obklopující americké lodi poskytovaly velkou příležitost japonským ponorkám. Fletcher proto nemohl postrádat doprovodné křižníky a torpédoborce, které jedině mohly nebezpečí ponorkového útoku odvrátit. Později jej za toto rozhodnutí kritizoval velitel amerického válečnictva admirál King (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je admirál Ernest J. King, foto je volně přístupné na několika webech, byla upravena velikost fota), podle jeho názoru se měl Fletcher pokusit Japonce napadnout aspoň torpédoborci. Admirál Nimitz (zde viz foto

Obrázek


, pod kterým byl popisek, admirál Chester W. Nimitz, foto pochází z amerického námořního archivu.) se ale Fletchera zastal a prohlásil, že vyslat torpédoborce proti Takagiho formaci v každém případě představovalo neúnosné hazardování s bezpečností letadlových lodí. Torpédoborce, které neměly radiolokátory, by stejně velmi obtížně hledaly nepřátelská plavidla plující vysokou rychlostí, a kromě toho by spotřebovaly takové množství pohonných hmot, že jejich další operační využití by bylo zmařeno.
Myšlenkou nočního napadení protivníka se obíral i admirál Takagi. Od Takahašiho pilotů, kterým se podařilo vrátit se z draze zaplacené večerní výpravy, věděl, že nepřítel je asi 80 mil na západ. Krátce po desáté hodině se na můstku své vlajkové lodi, těžkém křižníku Mjóko, Takagi radil s nejvyššími důstojníky štábu, zda akci s nasazením dvou těžkých křižníků a šesti torpédoborců podniknout, či nikoli. Kapitán Jamaoka, letecký specialista, útok doporučoval, stejně tak i většina ostatních důstojníků. Takagi již byl rozhodnut vydat příslušné rozkazy, když přišla rádiová depeše z Rabaulu přikazující, aby se skupina letadlových lodí přesunula na sever a poskytla ochranu ustupujícím transportním a nákladním plavidlům invazní skupiny, která po potopení Šóhóa zůstala bez leteckého zajištění. Tím byla otázka nočního útoku vyřešena a Šókaku a Zuikaku zamířily na sever, vzdalujíc se od Fletchera, který plul na jihovýchod.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 285.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 287.

Oblast Bitvy v Korálovém moři, den 8. května 1942.
Také informace o 8. květnu 1942, si začneme popisovat nejprve od japonských historiků, Micuo Fučida a Masatake Okumiya - Midway; Rozhodující bitva v Pacifiku, a to ze str. 100., a dalších. Svá fakta popisují opět zcela z japonské strany, z pozice nepřítele Spojenců, i s příslušnou kritikou své poražené strany, když začínají samozřejmě po konci dne předchozího, tedy po noci ze 7. na 8. května.
Postupně se zde dají dohledat, při zvýšené pozornosti při čtení, a po přečtení všech tří historických podání Bitvy v Korálovém moři, která vrcholila právě 8. května, různé rozdíly v počtech, ale i sledech událostí a i některé další rozdílnosti, jakož i větší množství detailů, tentokrát i u profesora Love a pak opět i u českého historika Hubáčka. Dozvíme se pak též i, výsledné ztráty obou stran. Celkově je však historie popisu stejná, podobná, cituji:

„Příštího dne, 8. května 1942 před svítáním, vyslal Takagi znovu plovákové letouny, aby pátraly po nepříteli, a v 8,24 došlo rádiové hlášení, že byla zpozorována skupina amerických letadlových lodí ve směru 205 stupňů, 235 mil od japonského svazu. Skupina podle hlášení sestávala ze dvou letadlových lodí a pravděpodobně bitevní lodě. Ze Zuikaku a Šókaku (zde viz foto


Obrázek

, pod kterým byl popisek, Japanese_aircraft_carrier_zuikaku, foto je volně na několika webech a zde bylo foto několikrát zmenšeno a zde je foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek, Shokaku_Pearl_Harbor_I_vlna, foto je volně přístupné na několika webech.), okamžitě vzlétla úderná letecká síla – přes 70 bombardovacích a torpédových letounů. V 11.20 dolétla úderná skupina nad cíl a přes prudkou protiletadlovou palbu a odpor stíhaček zahájila útok.“

A zde jsou nejméně dva zajímavé momenty, které nabízí, ze zjištění v historických dokumentech, japonská dvojice historiků. Ten prvý zajímavý moment je, že útok japonského úderného svazu byl sice úspěšný, jak hlásili letci, ale ne „dokonale úspěšný“, jak jej v hlášení dostali Takagi a Hara. Podle hlášení pilotů „byly obě americké letadlové lodě potopeny“. To bylo první nesprávné hlášení a to druhé bylo, že jedna z amerických letadlových lodí byla – chybně nahlášena jako Saratoga, když se přitom jednalo o Lexington, který byl zasažen. Druhá zasažená byla správně identifikována jako Yorktowndle hlášení byly tedy potopeny obě a navíc piloti hlásili, že jednu bitevní loď nebo křižník poškodili.

„Skutečný výsledek, o němž se Japonci dověděli teprve mnohem později, byl ten, že Lexington sice nebyl za útoku potopen, ale tak těžce poškozen, že musel být opuštěn a potopen později téhož dne doprovodnými torpédoborci (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek, volně přeloženo – Velká exploze na letadlové lodi Lexington 8. května 1942, foto bylo volně na několika webech a zde je zmenšeno.), kdežto Yorktown byl zasažen jedinou pumou, která sice způsobila značné škody, ale nevyřadila loď z činnosti (zde viz v angličtině více o Yorktownu, také z Bitvy v Korálovém moři, článek v překladu - Vzpomínka na roli loděnice v bitvě u Midway – včetně co bylo i do Midway:
https://shipyardblog.wordpress.com/2016 ... of-midway/
). Mezitím byl i Takagiho svaz napaden letouny z amerických letadlových lodí. Nepřátelské letouny, které vzlétly asi v téže době jako japonské letouny útočící na Lexington a Yorktown, se objevily nad Takagiho svazem v 10.15 a útočily až do 12.20. Zuikaku se podařilo uniknout, když vplula do deštivého pásma a před nepřátelskými piloty se tak skryla, ale Šókaku zůstala vydána plné síle úderu, byla třikrát přímo zasažena pumami a letouny na ní už nemohly přistávat ani vzlétat (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek_Japanese_carrier_Shokaku_under_attack_at_Coral_sea_1942, volně přeloženo – Japonská letadlová loď Šhokaku, pod útokem v Korálovém moři 1942, foto bylo volně přístupné na několika webech, muselo být několikrát zmenšeno.). Proto bylo nařízeno, aby Šókaku odplula a aby se její letouny uchýlily na Zuikaku.

Podle všech těchto prvotních hlášení se tedy zdálo Japoncům, že se výsledek střetnutí silně přiklonil na jejich stranu, protože, „přes ztrátu Šóhó a poškození Šókaku, Zuikaku zůstala nepoškozena, kdežto o amerických letadlových lodích se předpokládalo, že byly obě vyřazeny“….!

„Zdálo se tedy, že se Takagiho svazu naskytla skvělá příležitost pokračovat v útočných akcích a nepřítele úplně zničit. Ten den odpoledne však viceadmirál Inouje (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je viceadmirál Shygeoshi Inoue, počeštěno Inouje, foto je volně přístupné na několika webech.), vydal náhle v Rabaulu rozkaz, aby úderný svaz akci skončil a odplul, a krátce nato vydal další rozkaz, aby invaze v Port Moresby byla odložena a aby se transportní skupina vrátila do Rabaulu. K tomuto rozhodnutí dospěl velitel 4. loďstva zřejmě na základě odhadu, že přes rozbití americké skupiny letadlových lodí nezbývá ani na japonských letadlových lodích dosti letecké síly k bojovému zajištění výsadku proti leteckým útokům z pozemních základen.“

Na velitelství Spojeného loďstva, dorazilo rozhodnutí viceadmirála Inouje, ve formě zprávy, večer 8. května, a admirál Jamamoto byl rozhodnutím velice rozhořčen. Jamamota rozčílilo, že velitel 4. loďstva „nevyužil výhody, kterou ráno získal v boji letadlových lodí“, a tak mu vzápětí zaslal „ostře formulovaný rozkaz, aby s vyvinutím veškerého úsilí dokončil zničení nepřátelských sil“.

„Takagi proto dostal rozkaz, aby se vrátil na jih a obnovil dotyk s nepřítelem. Když se mu však po dvoudenním úsilí nepodařilo nepřítele vypátrat, jeho svaz se 10. května 1942 v noci z prostoru střetnutí vzdálil.“

A poté následují ztráty a prvá hodnocení, která ještě zde u obou japonských historiků uvedu, abychom poté znovu popsali, co uvádí o stejném dni profesor Love a pak totéž od českého historika Hubáčka, neboť je tam od nich mnohé mnohem „košatější a rozvinutější, plné nových faktů. Takže nyní ještě nejprve od japonských historiků, Micuo Fučida a Masatake Okumiya - Midway; Rozhodující bitva v Pacifiku, a to ze str. 101., nejprve slíbené ztráty a jen nejkratší hodnocení, cituji:

„Japonské loďstvo vyšlo ze střetnutí v Korálovém moři s těmito ztrátami: lehká letadlová loď Šóhó , torpédoborec Kikuzuki tři malé bojové lodi potopeny, letadlová loď Šókaku poškozena, asi 77 letounů ztraceno a 1 074 důstojníků a mužů zabito nebo zraněno. Naproti tomu nepřítel, jak se zjistilo po válce, utrpěl tyto faktické ztráty: Letadlová loď Lexington, cisternová loď Neosho a torpédoborec Sims potopeny, letadlová loď Yorktown poškozena, 66 letounů ztraceno a 543 důstojníků a mužů zabito nebo zraněno. Jestliže je tedy možno výsledek bitvy v Korálovém moři považovat za japonské vítězství, pak to bylo vítězství velmi těsné; současně však musilo japonské velení odvolat invazi v Port Moresby. Rozhodně byl skutečný výsledek velmi vzdálen onomu triumfálnímu vítězství, jež japonskému národu ohlašoval rozhlas za jásavých tónů námořnického pochodu.“

Zde ještě, ze str. 102, dám, od japonských historiků Micuo Fučidy a Masatake Okumiyai to, co ještě jako dodatek dali, než se plně začali věnovat Bitvě o Midway, ke všemu předchozímu ještě dodávají:

„Velitelství Spojeného loďstva nechtělo porušit časový plán stanovený pro další operace, a rozhodlo se proto odsunout akci proti Port Moresby na neurčito. 5. divize letadlových lodí a 5. divize křižníků dostaly rozkaz, aby se okamžitě vrátily do Japonska a připravovaly se k útoku na Midway. Dne 17 května Šókaku připlula na základnu v Kure a získala tu nezáviděníhodný primát, že byla nejhůře poškozenou japonskou válečnou lodí, která se na základně od začátku války objevila. Skutečnost, že pouhé tři zásahy středních pum znemožnily veškerou leteckou činnost, byla velmi názorným důkazem zranitelnosti letadlových lodí. Podrobná prohlídka ukázala, že potrvá nejméně měsíc, než budou provedeny všechny opravy, což znamenalo, že se Šókaku nebude moci zúčastnit midwayské operace.
Vlajková loď 5. divize letadlových lodí Zuikaku, která připlula do přístavu o několik dní později, sice sama poškozena nebyla, ale brzy se ukázalo, že se rovněž nebude moci zúčastnit midwayské operace pro velké ztráty na leteckém personálu. I kdyby byly letouny a letecké posádky okamžitě doplněny, zbýval do vyplutí Nagumova svazu už jen týden, a bylo by zřejmě nemožné poskytnout novým posádkám dostatečný výcvik, aby byla letadlová loď schopna účinného boje.
´Vítězství´v Korálovém moři mělo tedy dalekosáhlé důsledky pro midwayskou operaci. Vyřazení Zuikaku a Šókaku připravilo Nagumův svaz o třetinu letecké úderné síly – možná, že právě to byl onen jazýček na váze, jenž rozhodl mezi vítězstvím a porážkou.“



Použité podklady:


Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=200
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931 - 1945“