„Deus le volt VIII“ druhá výprava Ludvíka IX.

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

„Deus le volt VIII“ druhá výprava Ludvíka IX.

Příspěvek od t.hajek »

„Deus le volt VIII“ druhá výprava Ludvíka IX., tentokrát k Tunisu

Obrázek

Předkládám předposlední díl seriálu o křížových výpravách do východního středomoří. Po odjezdu Ludvíka IX. z Palestiny v roce 1254 začali noví vládci Egypta ohrožovat Franské Zámoří. Ovšem zde usedlí Frankové si dovolili luxus domácí války sv. Sáby mezi Janovany a Benátkami, která vypukla v Akkonu v roce 1256 a s různou intenzitou a střídavými úspěchy se táhla až do roku 1270. Každou z významných námořních republik navíc podporovala jiná palestinská frakce, Janov johanité - Benátky templáři a němečtí rytíři. Poté, co Frankové navázali styky s postupujícími Mongoly a Antiochie se s nimi dokonce reálně spojila, byly v očích egyptských mamlúků považováni za latentní nepřátele http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=258&t=2796 .

Jih se k Mongolům sice stavěl neutrálně i s ohledem na bližší egyptské nebezpečí, ale za pomoci Franků ze severu bylo asijskými nájezdníky dobyto Aleppo a Damašek. Smrt chána Möngkeho odvolala většinu mongolského vojska zpět do střední Asie a proti mamlúkům stála jen část mongolského vojska s pomocnými arménskými oddíly pod vedením Kit-Bughy. Mamlúcké vojsko 3. září 1260 v bitvě u Ajn Džalút zvítězilo a vzápětí byl mamlúcký sultán Qutuz zavražděn jedním ze svých velitelů Bajbarsem (který se podílel na obraně Mansúry a vražde Turanšáha v roce 1250). Nový sultán si jako jeden z cílů své politiky vytkl zničení Franských států v Palestině a Sýrii. Začal systematicky útočit na Franky, v roce 1263 neúspěšně obléhal Akkon a alespoň obsadil Nazaret a část Galileje. Na jaře 1265 vytáhl do další ofenzivy, když oblehl a dobyl Arsuf, dále Cesareu, zničil město Athlit a zmocnil se Haify. Později téhož roku padl také templářský hrad Safed a zbytek Galileje. Bajbarsův postup vyprovokoval evropské feudály k reálným úvahám o tažení na východ. V dubnu 1266 s touto myšlenkou přišel král Theobald II. Navarrský a připojovali se k němu šlechtici z říše Albert vévoda Brunšvický, Ludvík IV. vévoda Bavorský a Jindřich III. markrabě Míšeňský. Neurčitý plán hovořil o tažení v roce 1267, ale z jeho realizace sešlo. Také Ludvík nezapomněl na Zámoří a kromě finanční pomoci, ze které byl vydržován francouzský vojenský kontingent, se o dění v Palestině živě zajímal. Osobní neúspěch jej v mysli stále pronásledoval, i když své schopnosti a úsilí mezitím nasměroval k zabezpečení územních zisků Francie a reorganizaci správy, včetně mincovní reformy.

Obrázek
Ludvík IX.

Francie také v této době všemožně podporovala Karla z Anjou při jeho snaze o dobytí Sicilského království. Až po Karlově vítězství se král Ludvík IX. opět vrhl na východní politiku a v září 1266 oznámil kruhu svých nejbližších, že se rozhodl k další účasti na křížové výpravě. Informoval také papeže Klementa V. Papež sice na jednu stranu uvítal křižácké nadšení, ovšem asketický způsob života a jeho nepevné zdraví u něj budily obavy o králův život. Stejné nálady král vyvolal i u svých nejbližších, ale Ludvík trval na svém. Klement nakonec souhlasil a papežský legát Šimon z Brie byl vyslán, aby ve Francii kázal kříž.

Zcela oficiálně pak král přijal kříž 25. března 1267. Připojili se k němu jeho synové Filip, Jan Tristran a Petr z Alenconu, dále králův bratr Alfons z Poitiers, synovec Robert II. z Artois, burgundský hrabě Hugo, flanderský hrabě Vilém, bretaňský vévoda Jan I. le Roux, hrabě Hugo XII. z Lusignanu, hrabě ze Soissons Jan II. Nesle a Guy III. ze Chatillonu, hrabě ze st. Pol. S vůj předchozí záměr realizoval přijetím kříže také Ludvíkův královský zeť Theobald II. Navarrský. Naopak Karel z Anjou, kterého už zdobily tituly krále Sicilského a lenního pána Morey, Archipelágu, Korfu, Drače a franských držav v Épeiru, se k výpravě připojit nepřipojil. Odezva ostatních důležitých evropských panovníků, ale byla v zásadě nulová. Výjimku tvořil kontingenty aragonského Jakuba I. a jistý ohlas vzbudila výprava v Anglii. Princové Eduard a Edmund přijali kříž v létě 1268, svou účast zvažoval i král Jindřich III. Vše bylo podpořeno půjčkou 70 000 tourských grošů od krále Ludvíka.

Obrázek
Ludvíkův syn Filip, budoucí král Filip III.

I přes Ludvíkovo naléhání se nepřidal Jan z Joinville z odkazem na ochranu svého majetku, který za předchozí nepřítomnosti značně utrpěl. Byť bylo nadšení pro výpravu menší než před dvaceti lety, přesto se jednalo o velmi slušnou sílu, která měla naději na úspěch. V únoru 1268 byl určen sraz druhé Ludvíkovy výpravy na začátek léta 1270 u přístavu Aigues-Mortes. A opět se rozběhly přípravy k tažení. Byly velmi podobné jako před první výpravou, zdanění měst, církevní desátek, půjčky templářů. S ohledem na náklady Ludvík odmítl dražší benátské lodě. Přepravu měly zajistit janovské a marseillské lodě, přičemž některé z nich přímo zakoupil. Velitelem loďstva byl jmenován pikarďan Florent z Verennes. Objevuje se ale větší důraz na duchovní zabezpečení výpravy. Zaznívá zákaz rouhání a klení, stejně tak jako výstupy proti odpůrcům výpravy nebo židům. Ludvík sepsal závěť a snažil se o dosažení smíru ve sporech vedených s králem. Osobně nebo zastoupen svými úředníky objížděl zemi a výměnnou za modlitby rozdával ostatky svatých. Regenty za dobu Ludvíkovi nepřítomnosti se stali královský rádce Simon z Nesle a opat ze Saint Denis Matouš z Vendome.

Frankové v Palestině si zatím trochu oddechli, když Bajbars odjel dělat pořádek na sever a potrestal Armény za jejich spolky s Mongoly. Na závěr své kampaně ale nezapomněl na účast Bohemunda VI. Antiochijského při dobývání Damašku a v odvetu v roce 1268 oblehl, dobyl a prakticky nechal vyvraždit Antiochii. Rychle se pak přesunul na jih a z chodu dobyl Jaffu. Dalším cílem byl hrad Beaufort, který Bajbarsovu válečnému úsilí také neodolal. A to již byl Ludvíkův dvůr bombardován listy s žádostí o pomoc. Papežský stolec byl od smrti Klementa V. v listopadu 1268 prázdný a veškerá tíže pomoci Palestině ležela na Ludvíkovi.

Sraz druhé Ludvíkovy výpravy byl určen na začátek léta 1270 u přístavu Aigues-Mortes. Přepravu měly zajistit janovské a marseillské lodě. Již v létě 1269 na východ vypluli Aragonci Jakuba I., ale flotila byla těžce poničena silnou bouří a většina účastníků se vrátila zpět. Do Palestiny dopluli jen Jakubovi levobočci Pedro Fernandes a Fernando Sanchez s malými silami. Nadělali ovšem víc škody než užitku a johanitům a templářům dalo hodně práce, aby zahladili a urovnali všechny výstřelky a provokace vůči muslimům. Nakonec si všichni oddechli, když se tito křižáci vrátili domů. Angličané čekali na rozhodnutí krále Jindřicha o účasti na výpravě a nakonec bez něj vyrazili přes La Manche až 20. srpna.

Ludvík se původně chtěl vydat již vyzkoušenou cestou přes Kypr do Palestiny, ale nakonec byl v roce 1269 plán změněn. Za utajovaný cíl byl překvapivě vybrán Tunis. Existuje řada spekulací, proč se tak stalo. Jednou z teorií je, že Ludvík považoval Tunis za spojence Egypta. Jeho dobytím by omezil dodávky zásob Bajbarsovi stejně jako by si vytvořil základnu pro postup do Nilské delty. Nutno dodat, že by to byla cesta pořádně dlouhá a strastiplná. Také se objevují zmínky o úvahách sultána al Mustansira konvertovat ke křesťanství a vojenská moc Francouzů mu měla jeho rozhodování usnadnit a uchránit jej od hněvu jeho poddaných. Tunisští vyslanci byli určitě na Ludvíkově dvoře v roce 1269, ale neznáme účel jejich návštěvy. Další možností je, že byl Tunis vybrán jako vhodné místo na přezimování vojska. To se mohlo do značné míry živit z místních zdrojů, a kdyby se povedlo zmocnit se města, tím lépe. Na jaře pak mohl být veden útok na Egypt. Další možností je, že Tunis byl zvolen jako vedlejší cíl kvůli chybnému sladění mongolského a francouzského útoku. Mongolské přípravy se zpozdily a křižáci museli najít nějakého uplatnění.

Obrázek
Karel z Anjou

Ovšem nejčastěji zmiňovaným hybatelem výpravy jižním směrem je Karel z Anjou. Útok na Tunis by zabezpečil jeho čerstvě nabyté Sicilské království. Navíc se zde usadila řada uprchlých štaufských straníků a Karel by také uvítal obnovení poplatku, který sultán platil jeho předchůdcům. To by byly celkem logické důvody pro tažení na Tunis. Jenže Karel byl také od smlouvy ve Viterbu v roce 1267 lenním pánem franských států v Řecku za příslib pomoci Balduinovi II. usednout opět na trůn v té době opět byzantské Konstantinopoli. Karel by tedy spíše uvítal útok na východ. V březnu 1270 se na Sicílii začala formovat flotila na pomoc Morei proti byzantským útokům. Z některých náznaků je možné se domnívat, že Ludvík nebyl nakloněný Karlovu řeckému dobrodružství a útokem na Tunis se jej snažil zainteresovat zde. V květnu 1270 Karel pomáhal na jihu Sardinie shromažďovat zásoby pro výpravu svého bratra, ale se o cíli výpravy se dozvěděl patrně až v červnu. Stále se však nehodlal k tažení připojit.

Obrázek
Pečeť navarrského krále Theobalda II. Navarrského

V červnu 1270 se francouzské a navarrské síly sešly u Aigues-Mortes. Zde došlo k vážným rozmíškám mezi Francouzi, Katalánci a Provensálci, které vyústili v menší bitvu. V ní našlo smrt na sto mužů, další pak skončili na popravišti na přímý Ludvíkův rozkaz. Theobald pak pokračoval do Marseilles. Konečně 1. července 1270 vyplulo vojsko v čele s Ludvíkem z Aigues-Mortes, 2. července pak z Marseille vyplul Theobald II. Navarrský a jeho oddíly. 13. července se obě flotily setkali u Cagliari na jihu Sardinie. Zde byl králem oznámen cíl tažení. Oproti všeobecně předpokládané cestě do Palestiny jím byl pro většinu vojska překvapivě nedaleký Tunis. Ludvík pak musel vynaložit dost úsilí, aby je přesvědčil, že tažení na Tunis má podporu církve a v jejích očích se rovná výpravě do Jeruzaléma. V Zámoří se ovšem na takové proklamace dívali značně skepticky. Karel z Anjou se nakonec nechal svým bratrem přimět k účasti na výpravě, což stvrdil až 27. července a nechal přesunout zásoby připravené k výpravě proti Byzanci ze Syrakus do Trapani.

Obrázek
Ludvík pluje k pobřeží Tuniska

Mezitím už křižáci 15. července vypluli a o tři dny později se vylodili na severoafrickém pobřeží, což bylo opravdu dokonalé překvapení pro sultána i obyvatelstvo. Stejně tak byl zaskočen Bajbars, který v Egyptě očekával útok Francouzů a své oddíly měl připravené v deltě Nilu.

Obrázek
Náčrt okolí Tunisu

Město Tunis neleželo a neleží u moře, ale mezi pobřežím a městem je Tuniské jezero. Na pruhu země, který odděluje jezero od moře, byl přístav, rychle obsazený silnou muslimskou posádkou. Francouzi se rozhodli vybudovat svůj vlastní tábor na místě bývalého Kartága. Tedy na strategickém návrší Byrsa a přilehlém pobřeží. Patrně využili i staré kartaginské přístavy a ruiny impozantních Antoniových lázní. Jejich armáda ještě nebyla kompletní, chyběly zkušené oddíly Karla z Anjou, který zatím vyzbrojoval svou flotilu. Přesto byl 24. července podniknut velký útok na město, který byl odražen. Sultánovo vojsko také tábořilo vně hradeb, aby zamezilo těsnějšímu obklíčení křižáky. O reálném obléhání se tedy dá stěží mluvit. Francouzi samozřejmě znepokojovali zázemí Tunisu, ale k vybudování obléhacích postů a použití těžkých zbraní proti hradbám nedošlo, protože se do takové blízkosti nedostali, respektive nebyli schopni se tam udržet. Ludvík již neopakoval další útok a čekal na svého bratra Karla. Také sultán Muhammad al Mustansir hledal pomoc a obrátil se na Bajbarse, který ale nevěřil, že Tunis je hlavním cílem a zvažoval jen vyslání slabších pomocných oddílů.

Obrázek
Obléhání Tunisu

Horké podnebí a nepříliš kvalitní voda spolu s přítomností mnoha lidí ve vojenském táboře křižáků měli jasný výsledek – úplavici, která značně oslabila vojsko. Nečinnosti Francouzů rychle využili muslimové, kteří začali tábor v malých skupinkách napadat ve snaze vylákat rytíře dál. Ovšem této taktiky si byli Francouzi vědomi a král Ludvík pronásledování muslimů dále od tábora zakázal. Mnohem horší byla šířící se úplavice. 3. srpna zemřel rodák z Damietty králův syn Jan Tristran, kterému se stala Afrika osudem. Kromě prostých vojáků a méně urozených šlechticů padli nákaze za oběť také papežský legát Raoul z Grosparmy, Alfons z Brienne, Hugo XII. z Lusignanu, Matěj III z Montmorency, francouzský maršálek Gautier z Nemours nebo komoří Matěj z Villebéon. Největší ranou pak byla smrt samotného panovníka. Ludvík IX. zemřel 25. srpna 1270 oslaben nemocí i ztrátou syna. Jeho poslední slova údajně byla. „Jeruzalém, Jeruzalém!“. Téměř vzápětí dorazil k africkým břehům Karel z Anjou se svým vojskem.

Obrázek
Smrt Svatého Ludvíka a truchlící Karel z Anjou

Francouzským králem se stal pětadvacetiletý Ludvíkův syn Filip III., který právě překonával nemoc. Do čela výpravy se tak postavil zkušený Karel z Anjou. Pod dojmem posílení křižáků muslimové přestali s útoky na křesťanský tábor a postavili se Francouzům v otevřeném poli, což se nesetkalo s úspěchem a Karel z Anjou a Robert II. z Artois je porazili. Muslimové se pak stáhli do svého tábora, který byl napadán obdobně jako dříve ten křesťanský. Karel také nechal na Tuniské jezero přepravit několik lodí, které znepokojovali zásobování Tunisu a měli zejména morální dopad na obránce. Tunisané nakonec pod křižáckým tlakem ustoupili a Karel obsadil jejich vojenský tábor 24.září.

Vojenské akce Francouzů tedy pomalu slavily úspěch, k reálnému obléhání a útokům na město ale nedošlo. Jak al Mustansir tak Karel dali přednost vyjednávání. Tuniské vojsko bylo také postiženo epidemií úplavice a sultán zvolil raději diplomatické řešení konfliktu. Také Karlovi to přišlo vhod a konečná dohoda stvrzená 30. října maximálně akcentovala jeho požadavky spíše než obecný prospěch křesťanstva nebo dokonce Francie.

Obrázek
Smrt krále Ludvíka a jezdecká bitva před branami Tunisu. Za povšimnutí stojí černý rytíř bez helmy.

Tunis zaplatí Frankům 210 000 uncí zlata, z čehož Karel dostane jednu třetinu. Dále bude obnoven roční poplatek sicilskému království a sultán vykáže ze své země uprchlíky ze Sicílie, kteří podporovali Manfréda či Konradina. Křesťanští obchodníci zde budou moci volně působit, stejně jako duchovní budou moci volně kázat a bez omezení provádět křesťanské obřady. Za to vše opustí křižácká armáda Afriku a zanechá zde obléhací zbraně.

Až nyní 10. listopadu při vrcholných přípravách k odplutí z Afriky dorazila k břehům anglická flotila prince Eduarda. Angličané zvolili zdlouhavou cestu přes Francii se zastávkou na Sardínii. Angličané přišli doslova s křížkem po .. křížové výpravě. Boje skončily, ale stejně tak byla již byla přerozdělena i kořist. Filip III. a zejména Karel z Anjou pak museli Angličany držet hodně na uzdě, aby nevyprovokovali nějaký incident. Eduard se nakonec s Karlem dohodl, že anglické vojsko přezimuje na Sicílii a na jaře vyrazí do Palestiny. Právě zde skončila osmá a začala devátá a poslední křížová výprava, což je ovšem jen mnohem pozdější pomocné označení, bez jakéhokoli významu pro probíhající děje.

Obrázek
Další vyobrazení Ludvíkovi smrti

O den později Francouzi z Tunisu odpluli, ale ani jejich zpáteční cesta nebyla jednoduchá. 14. listopadu u Trapani stihla loďstvo náhlá bouře, která potopila na 40 lodí. Král Filip III. s manželkou Isabelou Aragonskou pak raději putovali po souši, ale ani tato cesta se neobešla bez dramatických událostí. Isabelu shodil kůň, načež královna předčasně porodila mrtvého chlapce a krátce na to zemřela. Stále neuzdravený navarrský král Theobald II. podlehl nemoci 21. prosince. Alfons z Poitiers zůstal v Itálii a snažil se vše připravovat na další výpravu, ale zemřel 21. srpna 1271, o den později následován manželkou Janou z Toulouse. Do Francie dorazili jen malé části původní armády a tato výprava si vysloužila další pověst neúspěšného tažení. Jistě dva králové zemřeli a vojsko velmi silně prořídlo, pomoc křesťanům na východě veškerá žádná. Ovšem zas takový neúspěch to nebyl. Část výdajů byla pokryta tuniským výkupným a zejména Karel z Anjou si mnul ruce a mohl považovat výpravu ze svého pohledu za velmi úspěšnou. V září 1272 pak vyslal k sultánovu dvoru poselstvo tvořené právníky Robertem l'Enfant, Matějem de Riso z Messiny a palermským Mikulášem z Ebdemonia spolu s Janem z Lentini a Jakubem z Taxi, aby od sultána vymohli slíbený tribut, a současně aby požádali o vrácení válečných strojů zanechaných zde před dvěma lety.

K druhé a poslední výpravě se váže také příběh samotného Ludvíka, později prohlášeného za svatého. Vzhledem k podnebí nebylo možné uchovat panovníkovo tělo vcelku. Bylo tedy uvařeno ve víně s vodou, aby se oddělilo maso od kosti. Protože nastala i praktická otázka kde vařit celé lidské tělo, byl král ještě před touto procedurou rozčtvrcen. Upřímně by mě zajímalo, kdo tyto úkony prováděl. Lékaři? Řezníci? Kuchaři? ..Kat? Každopádně po úspěšné akci se rozhořel spor o to, kde má tělo spočinout. Nárokoval si jej Karel z Anjou stejně jako nový král Filip. Nakonec se dohodli tak, že kosti a srdce zůstanou Filipovi, vnitřnosti a zbylé měkké tkáně bude mít Karel.

Obrázek
Katedrála Svatého Ludvíka na pahorku Byrsa. Zda je vybudována na místě králova skonu se mi nepodařilo zjistit, ale je to pravděpodobné.

Tělo krále spočinulo 22. května 1271 v bazilice v opatství Saint Denis. Posvátnou atmosféru narušovaly výpady pařížských duchovních z Notre Damme proti mnichům z opatství, když nesouhlasili s uložením králova těla v klášteře. V roce 1297 byl Ludvík svatořečen a roku 1299 se jeho tělo začíná rozpadat podruhé. Hlava zůstává v relikviáři v Saint Denis, žebro putuje do ostatkového pokladu Notre Damme a části královy kostry získávají i další církevní instituce po celé Evropě. Články Ludvíkových prstů se zatoulali třeba až do Norska a koneckonců i náš sběratel relikvií Karel IV. si v roce 1378 na svém hostiteli Karlovi V. vyprosil a s sebou do Prahy odvezl kus Ludvíkova těla. Bohužel se mi jej nepodařilo blíže určit ani nevím kde tato relikvie je nyní.

Příště nás čeká poslední vážný evropský křižácký záchvěv označovaný jako devátá křížová výprava. Reálně to bylo jen pokračování osmé výpravy, ovšem pod vedením jiného vůdce – prince Eduarda Anglického - a směřované na jiné místo, namísto Tunisu opravdu do Palestiny.


POUŽITÁ LITERATURA
Bridge, A.: Křížové výpravy. Praha 1995.
Duggan, A.: Křížové výpravy. Praha 1973.
Gabrieli, F. (ed.): Křížové výpravy očima arabských kronikářů. Praha 2010.
Hroch, M.; Hrochová, V.: Křižáci v Levantě. Praha 1975.
z Joinvillu, Jan: Život Ludvíka Svatého. Praha 2014.
Le Goff, Jacques: Svatý Ludvík. Praha 2012.
Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu. Praha 1997.
Mayer, H.E.: Dějiny křížových výprav. Praha 2013.
Tate, G.: Křižáci v Orientu. Praha 1996.
Tauer, Felix: Svět islámu. Praha 1984.
http://www.orient-latin.com
http://wikipedia.org
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Lucius
nadrotmistr
nadrotmistr
Příspěvky: 182
Registrován: 7/10/2011, 11:52
Bydliště: Slovensko

Re: „Deus le volt VIII“ druhá výprava Ludvíka IX.

Příspěvek od Lucius »

Ďakujem za článok, teším sa na pokračovanie.
Ja len jednu otázku, nakoľko je to pre mňa skutočne pole neorané. To rozštvrtenie a následne uvarenia Luďovíta IX. po jeho smrti, nepriečilo sa to vtedy božským zákonom resp. nebolo to v rozpore s cirkvou?
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Re: „Deus le volt VIII“ druhá výprava Ludvíka IX.

Příspěvek od t.hajek »

Tohle je zajímavá část. Oni to čas od času museli řešit, viz. Fridrich Barbarosa nebo i další mocní mužové zesnulí na daleké pouti, které chtěli pohřbít doma.

Z hlediska ohledu na církev.. už to že vaří mrtvé tělo dokud se měkké tkáně neoddělí od kosti, mi přijde dost silné.
Takže nějaké to čtvrcení před tím asi už nebyl problém, zejména pokud to byl člověk pomazaný a už tehdy považován téměř za světce.

A taky lepší rozčtvrtit a povařit než nechat zetlít, protože není tak velký kotel, kde by se mohl vařit v celku.

Ono i to jak se k jeho už svatým kostem stavěli poději, když mu skelet doslova rozebrali včetně rozbíjení čelisti a vytrhávání zubů, vypadá, že u "zájmových osob" až tak přehnaný ohled k ostatkům nebyl.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: „Deus le volt VIII“ druhá výprava Ludvíka IX.

Příspěvek od jarl »

Jak vidno série o křížových výpravách se pomalu blíží ke konci, takže doufám, že už má autor promyšleno, čím bude po jejím skončení pokračovat. Byla by škoda, kdyby Palba přišla o jediného autora, který se soustavně věnuje období středověku.

Pro uživení tématu přidám klip od skupiny Ginevra s tématikou křížových výprav:

ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Re: „Deus le volt VIII“ druhá výprava Ludvíka IX.

Příspěvek od t.hajek »

Série se sice blíží ke konci, ale to bude pro mě řekněme jen dokončený tvar.

Námět dalších dokonce tří seriálů bych měl. Benátské a Janovské panství v Egejském moři, johanitský řádový stát na Rhodu a okolí a konečně Němečtí rytíři v Prusích s přihlédnutím k jejich fortifikacím. To je ovšem záběr vysloveně nemalý, takže to pěkně potrvá.

.. a pak taky pořád něco dlužím Zemaktovi, už ani nevím co.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: „Deus le volt VIII“ druhá výprava Ludvíka IX.

Příspěvek od jarl »

Tak záměr je to určitě nemalý, a kdyby jsi k tomu Rhodu přidal i pozdější boje o Maltu, byl bych mimořádně potěšen.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11466
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: „Deus le volt VIII“ druhá výprava Ludvíka IX.

Příspěvek od Zemakt »

Chebsko, ale Zemakt je pokorný a čeká, neremcá. Zároveň děkuje za tento seriál.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Lucius
nadrotmistr
nadrotmistr
Příspěvky: 182
Registrován: 7/10/2011, 11:52
Bydliště: Slovensko

Re: „Deus le volt VIII“ druhá výprava Ludvíka IX.

Příspěvek od Lucius »

t.hajek píše:Námět dalších dokonce tří seriálů bych měl. Benátské a Janovské panství v Egejském moři, johanitský řádový stát na Rhodu a okolí a konečně Němečtí rytíři v Prusích s přihlédnutím k jejich fortifikacím. To je ovšem záběr vysloveně nemalý, takže to pěkně potrvá.
Ano prosííím! :rotuj:
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: „Deus le volt VIII“ druhá výprava Ludvíka IX.

Příspěvek od jarl »

To čtvrcení těla a jeho následné vaření za účelem oddělení měkých tkání od kostí bylo za podobných okolností u významných osobností asi poměrně běžné. Stejně v r. 1212 dopadl i slavný bojovník proti kacířským katarům Simon z Montfortu.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Odpovědět

Zpět na „významné vojenské události“