Rovnou, předesílám, že se nejedná o můj vlastní výzkum založený na primárních pramenech, ale jde o sprosté výtažky z několika knih, nejvíce však z knihy „Útěk od praporů“ od českého historika Karla Durmana. V hospodě je to proto, že a) je to především o politice, byť tak historii patří a b) že se eventuálně vzniknuvší debata velmi pravděpodobně stočí někam jinám.
To co tu je napsáno vyjadřuje i mé názory na tuto problematiku.
1.Nixon, Kissinger a détente
Z pohledu národů vnějšího impéria byli Johnosonovi dědici, Richard Nixon a tvůrce jeho zahraniční politiky Henry Kissinger, jen důslednými pokračovateli v nastoupené linii. Jejich postoj ve Sněmovně reprezentantů charakterizovali jako „benevolentní přehlížení“ sovětského panství. Nejstručněji to vyjádřil sám Nixon již na počátku roku 1970 v „poselství o stavu světa“: Není v úmyslu USA podrývat legitimní bezpečnostní zájmy SSSR ve východní Evropě“. Zde spočíval i jeden z důvodů, proč Kreml, jenž tajně nabídl peníze na financování volební kampaně jeho protikandidáta Humpreyho, stál nakonec na jeho straně, když jej již téměř všichni opustili. Obvinění vznesená proti Nixonově vládě, že podporou „zkorumpovaného a sklerotické vlády Leonida Brežněva asi oddálila a přehlížela liberalizaci“ sovětského impéria, musíme vnímat na pozadí situace na počátku 70. let. Nixon a Kissinger byli vystaveni silným tlakům levicově-liberálním tlakům doma a vlně antiamerikanismu v západní Evropě. Převzali břemeno i vinu vietnamské války, ačkoli odpovědnost patřila prezidentům Kennedymu a Johnsonovi, a oni sami se jen neúspěšně snažili ukončit ji bez krajních prestižních ztrát, najít „střední cestu mezi kapitulací a slepou uličkou, kterou jsme zdělili“.
V očích americké liberální elity ležela vina za napětí ve světě na jejich vládě; a tato nákaza se šiřila dál do západní Evropy. Nedlouho po srpnu 1968 se politika USA znovu stala hlavním tématem kritiky, existence NATO byla uvedena v pochybnost v každém z jeho členských států. Politikové „vystrašení československými událostmi a tlačeni veřejným míněním“, se přihlašovali k myšlence uvolňování napětí. a slibovali, že se jejich země stanou mostem mezi Východem a Západem. „ Západní aliance připomínala loď, která uvázla na mělčině.“ Připomínám, že kromě tendence „budování mostů“ Willyho Brandta, měli stejnou tendenci i francouzský prezident generál de Gaulle. V jeho pohledu bylo mnoho správného: pochopil marnost amerického úsilí ve Vietnamu i zásadní omyl kterým byla „teorie domina“; věděl že v sovětské politice již nerozhoduje komunistická ideologie, ale Raison d'etat; postřehl konzervativní tendenci brežněvského Ruska. Z toho však vyvozoval chybné závěry. Viděl „Rusko“ jak mu ho personifikoval Brežněv a ignoroval vliv stranických fundamentalistů a vojáků. Jeho kritika postojů Washingtonu a opozice proti integrovanému vojenskému velení NATO dosáhly v době Nixonova příchodu do Bílého domu bodu, kdy „vzájemná nedůvěra vylučovala možnost klidné diskuze“. De Gaullův nástupce Pompidou si byl mnohem více vědom nebezpečí rostoucí sovětské vojenské síly, ale musel se ohlížet na mocnou francouzskou levici i na tradicionalisty obávající se sovětsko-německého sblížení. I pro něho byla détente nejlepší cestou k ochraně národních zájmů. Podobně tomu bylo i u britského předsedy Wilsona: uvědomoval si význam USA a NATO pro obranu Západu, ale stále se ohlížel na levé křídlo Labour Party, z něhož vyšel.
Kissingera charakterizoval státní tajemník Rogers jako politika náchylného k machiavelismu, klamu, egoismu a aroganci. To co Kissinger nazýval „pečlivou analýzou národních zájmů“ s cílem udržet rovnováhu sil, bylo skutečně postojem poznamenaným těmito rysy. Avšak to mu nijak neubírá jeho význam coby obránce západu. Jeho role byla krajině nevděčná a oprávněně si stěžoval Goldě Meirové: „ Svět se možná blíží k válce, protože totalitní země jsou příliš byrokratické a demokracie příliš demagogické... Nemohu stále bojovat s odbory, Kongresem, liberály, intelektuály.“ Ještě chvíli, „a budeme zpátky u hesla mír za každou cenu“.
Prezident a jeho mentor uznali jako nezvratný fakt, že Sovětskému svazu se podařilo díky rychlé, všestranné výstavbě ozbrojených sil dosáhnout na počátku 70. let toho co postrádal v době karibské krize – strategické parity; a že není naděje obnovit dřívější převahu, protože i tak stěží obhajovali před kongresem již hodně omezený vojenský rozpočet. A přijal-li Washington ještě v 60. letech, tedy v době patrné převahy USA, doktrínu „vzájemného zastrašení“ a princip příznačně zvaný MAD (mutual and assured destriction, „jistota vzájemného zničení“. V roce 1969 byly okamžité ztráty amerického obyvatelstva v případě sovětského nukleárního úderu odhadnuty na víc než 50 milionů mrtvých.), nyní stál před mnohem horšími hrozbami: uprostřed roku 1966 disponoval SSSR pouze 250 balistickými raketami jich měl už 2350 – mnohem více než USA (1710). Vzhledem k sovětské převaze v pozemních konvenčních silách tak vznikla jasná asymetrie. Vojenské plánování NATO muselo vycházet z předpokladů, že „dojde-li k válce, budou vojenské síly Západu bojovat proti početně daleko silnějšímu protivníkovi, budou stát v obranné a pasivní pozici vůči mohutné mašinerii, která disponuje kombinací všech druhů zbraní, má plnou možnost si zvolit užití nukleárních zbraní a je svou doktrínou připravena zaplatit za vítězství i nejvyšší možnou daň lidských obětí.“
Oficiální scénář NATO strategie „pružné obrany“ byl založen na předpokladu, že konvenční síly budou schopny vzdorovat Varšavskému paktu 90 dnů; ale nebylo snad nikoho kdo by tomu věřil. Pod levicovými a liberálními tlaky, vycházejícími z politických stran, sdělovacích prostředků a univerzit, odhlasovávaly parlamenty snižování vojenských výdajů, a konvenční síly NATO tím byly postiženy nejvíce. Nebylo dostatečných zásob válečného materiálu a zbraně nebyly standardizovány, takže nebyla možná vzájemná výpomoc. Nejhorší ze všeho bylo oslabení ochoty k obraně vůbec. Řečeno s britských ministrem obrany Haelym, již „ maďarské povstání a dvě berlínské krize ukázaly že sami (západo-) Evropané stejně jako Američané by nebyli ochotni jaderných zbraní skutečně použít“. Nyní, ve stínu demagogického hesla „lepší rudý než mrtvý“, se to stalo ještě zřejmějším. Všechna naděje západních stratégů byla vlastně omezena na velmi sporný „Haelyho teror“: pokud budou americká vojska v Evropě a pokud bude existovat možnost americké jaderné odvety, Kreml se neodváží riskovat útok.
Pro Nixona a Kissingera nebylo tedy zřejmě jiného vyhnutí než se sklonit před tvrdými realitami: usilovat o vzájemné potvrzení strategické (jaderné) parity, byť by znamenala zvýraznění celkové sovětské převahy, a přijmout politiku uvolňování napětí,ač s sebou nesla řadu rizik, zejména v podobě sklonu západní Evropy k appesemantu a neutralismu. V prvním případě, v jednání o smlouvách o omezení strategických zbraní (SALT), čelili tvůrci akutní hrozbě, že „Spojené státy zůstanou bez strategické volby v době kdy Sověty uváděly (do výzbroje) 200-300 nových raket ročně (Podle Kissingera v případě, kdyby nebyla nastoupena cesta jednání o SALT, Kongres USA by si stejně vynutil americká omezení, aniž by se Moskva musela k čemukoliv zavázat. Očekávání dalších jednostranných omezení potenciálu USA bylo také hlavním důvodem proč se sovětští jestřáby stavěli proti jednání.). Ve druhém případě se snažili dát détente jinou formu, než byla ta o kterou usilovaly jak Moskva , tak „mírumilovné“kruhy Západu. Tedy především nedovolit, aby Moskva demoralizovala západní Evropu „iluzí míru a izolovala ty protivníky, kteří se nenechali ohloupit“.
Inspirován evropskou -diplomacií 19. století, chtěl Kissinger založit vztahy se SSSR na technice, ne nepodobné bismarckovské koncepci „cukru a biče“. Do slovníku 70. let vešel termín linkage, téměř jako synonymum kissingerovské taktiky: za ústupky v jedné oblasti zájmů, byl ochoten nabídnout ústupky v jiné oblasti sovětských zájmů, ale i odpovědět na ohrožení rovnováhy v jedné oblasti amerických zájmů protiakcí v jiné; nebo řečeno jeho vlastními slovy „pokoušel jsem se uvádět věci a události do vzájemného vztahům vytvářet pozitivní podněty a nebo protitlaky v jedné části světa, abych ovlivnil události v jiné.“
Politbyro se poprvé zabývalo sovětskou koncepcí détente v memorandu, které jménem ministerstva předložil Gromyko v lednu 1967. Dokument konstatoval, že hlavním cílem zahraniční politiky Washingtonu je zachovat ve světě status quo, „což je ovšem nemožné“, a však cesta k nevyhnutelnému vítězství socialismu lepší „v podmínkách světového míru než světové války“. Moskva se proto měla distancovat od „dobrodružných plánů čínských vůdců“, pokládajících za nevyhnutelnou ozbrojenou konfrontaci mezi sovětským americkým blokem během 8-10 let. Neměla se také zříkat možností „diplomatického manévrování ve vztazích s jednotlivými západními zeměmi včetně USA“. Všeobecná protizápadní kampaň, zdůrazňovalo memorandum ve své nejdůležitější části, má být vedena pouze stranickými orgány a jejich tiskem, protože cíle zahraniční politiky SSSR jsou více méně odlišné. Tam jsou hlavní následující úkoly:
a) „vyhnout se situaci, kdy bychom museli bojovat na dvou frontách – tj. proti Číně a USA
b) oslabit svazky západní Evropy se spojenými státy „neúnavným prosazováním myšlenky, že jen Evropa sama může a musí zajistit svou bezpečnost“ cestou dorozumění s Moskvou
c) ve spojených státech pak hledat spojence ne na levici, ale mez umírněnějšími a liberálnějšími kruhy americké vládnoucí třídy“.
S tím jak Brežněv přebíral kormidlo v řízení velké politiky, tradičně rusky pojatý státní zájem stále více zastiňoval „třídní pohled“ a „internacionalismus“. Generální tajemník možná příliš nerozuměl Gromykovým nuancím. Ale s prvními kontakty s Nixonem a Kissingerem, poté co zjistil jejich nezájem o osud podmaněných národů, objevil u nich vlastnosti, které byly každému ruskému konzervativci-byrokratovi drahé - „spolehlivost“ a „vypočitatelnost“. Pod tímto dojmem se pak vyvíjelo i Brežněvovo „soukromé“ chápaní détente, v němž byla nejdůležitější neochota podstoupit rizika velké konfrontace. Generální tajemník později v rozhovoru s kancléřem Helmutem Schidtem shrnul své pojetí takto: „Kdyby nám někdo chtěl zasadit první úder nebo kdyby se někdo chtěl zde v Sovětském svazu dopustit takového bláznovství zahnulo by všechno obyvatelstvo Evropy... Nechci připustit aby otázka účelnosti jaderné války byla vůbec vznášena k diskuzi.“
Proto mu také byly bytostně cizí bojovné „protiimperialistické“ postoje maršálů, nehledě již na to, že on sám konec konců považoval za hlavni imperialistickou hrozbu Číňany. Brežněvovský názor zjevně zapouštěl kořeny i mezi celou nomenklaturou: v projevech i v hlavních dokumentech XXIV. sjezdu KSSS (1971) se již neobjevila dosud standardní fráze „jestliže imperialismus začne třetí světovou válku, pakv ní zahyne.“ I když se stále mluvilo o nové fázi všeobecné krize kapitalismu a rozhodující změně poměru sil, pod Brežněvovým vedením se sovětská politika détente stávala zvláštní směsicí různorodých snah, v nichž v podstatě nabývala převahy konzervativní geopolitická hlediska - „upevnit socialistický tábor“ potvrzením jaltského dělení Evropy a zlepšit Americko-sovětské vztahy natolik, aby nehrozila ani jaderná válka ani americko-čínské „obklíčení“
2. Změna poměru sil
Sovětská víra ve „změnu poměru sil ve prospěch socialismu“ vycházela ze dvou zmíněných skutečností. Z politického hlediska – z ofenzivy levicových sil, která vedla vlády Západu, aby přijaly détente v pojetí zhruba odpovídající sovětským zájmům. Z vojenského hlediska – z rychlé modernizace sovětských ozbrojených sil při současném relativním zmrazení obranného potenciálu západu. Abychom zasadili novou situaci do patřičného rámce, je třeba to rozvést, co bylo řečeno v úvodu kapitoly.
Kromě mylných představ 70. léta prokázaa i omyl těch odborníků NATO, kteří nechápali specifiku hospodářské slabosti sovětů a počítali s jejich stálým zaostáváním v oblasti vojenské technologie. I když i ve vojenství se nutně projevila například nízká vybavenost počítačovou technikou, přece zde byla situace hodně odlišná od západních zbožných přání. Dodnes nevíme, kolik prostředlů bylo poskytnuto armádě a vojensko-průmyslovému komplexu. V každém případě však byly dost vysoké, aby – řečeno dobře známým příměrem – se ekonomicky sice SSSR stával v průběhu 70. let „Horní Voltou“, ale nejen „Horní Voltou s raketami“, nýbrž se zdokonalenými raketami. Vojensko-průmyslový komplex zvládl problém odborně zvaný miniaturizací, tj. namísto dřívějších mohutných raket s malou přesností vyvinul rakety vyznačující se vysokou účinností, přesností a pohyblivostí – MIRV. Do sovětské výzbroje byla uvedena celá nová generace pozemních strategických raket, raket středního i krátkého doletu převedených na pohyblivé pozemní systémy, tři systémy ponorek s nukleární výzbrojí a nový mezikontinentální bombardér. Američanům byl takto vnucen jiný scénář možného jaderného konfliktu: Sověty byly nyní schopny zničit valnou část jejich strategického arzenálu již prvním úderem. Současně se pozemní síly Varšavského paktu staly mnohem silnějšími. Početně se rozrostly zhruba o jednu třetinu a v roce 1981 čítaly 245 divizí s 60 000 tanky proti 76 divizím NATO s 22 600 tanky. Kvalitativní změny byly stejně výrazné. Byly vyvinuty nové typy taktických raket, letadel, vrtulníků, tanků, obrněných transportérů atd., mnohé z nich opět ne horší než nejmodernější zbraně zaváděné v armádách NATO.
V americké vládní elitě se soudilo, že to jsou jen balistické rakety na jejich ponorkách a stratgické bombardéry ve stálém stavu pohotovosti, co poskytuje jakousi záruku proti protivníkovu pokušení odvážit se prvního úderu. Západoevropští spojenci se cítili ještě více ohroženi. Zmínili jsme se o otázce, která byla dlouho diskutována – zda by aliance NATO byla vůbec schopna obrany, kdyby se Sověti rozhodli využít společenských zmatků k pokusu o radikální změnu rovnováhy; či zda by Washington skutečně riskoval destrukci svých velkých měst mezikontinentálními raketami, jen aby zabránil okupaci západní Evropy. Nyní, s velkým rozvojem sovětského útočného arzenálu, se stala tato otázka ještě choulostivější a Moskva z toho těžila. Její opakované nabídky na uzavření americko-sovětské smlouvy, která by obě supervelmoci zavazovala, že proti sobě nepoužijí nukleárních zbraní, měly jasný cíl: získat přinejmenším nástroj psychologického bátlaku na Čínu, a především zbavit západní Evropu nadějí v americkou jadernou ochranu.
Nejistota o ceně amerických závazků, znásobená strachem z jaderného konfliktu, byla nejen jedním ze zdrojů propagandy neutralismu, ale zmocňovala se i těch západoevropských politiků, kteří si přáli silné NATO. Heslo morální kapitulace - „lepší rudý než mrtvý“ - působilo i na občana, který se jinak na komunismus díval s podezřením. V tomto smyslu byl symptomatický vývoj v NSR, klíčové zemi pro obranu Západu.
Lesk a bída détente (1969-1974)
Moderátor: Bleu
Lesk a bída détente (1969-1974)
Naposledy upravil(a) Bleu dne 14/3/2011, 02:06, celkem upraveno 1 x.
"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -
Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
3. Ofenziva v Africe
S Brežněvovým biologickým úpadkem se řízení státu ocitlo v rukou – malé kliky Ustinova, Gromyka, Andropova a Suslova. Gromyko se stal něčím víc než jen ministrem zahraničí. Ministrovy základní postoje v mezinárodních otázkách zůstaly zdánlivě nezměněny, tj. stejně jako předtím vystupoval jako přísný zastánce ruského státního zájmu a na jakýkoli návrh vymykající se tradičním kremelským představám musel Západ očekávat jeho „nět“. V jednání se stelitními politiky si uchovával starý rusko-paternalistický vztah: považoval je za nezvedené, nepříliš chytré děti, které je třeba držet zkrátka.
Ve skutečnosti u něho nastal výrazný posun. Ne náhodou aparátnící, kteří předtím Gromyka respektovali, začali o něm mluvit jako o „nebezpečném marasmatikovi“. Ministr se stal předním spolutvůrcem politiky, které vedla v polovině 70. let řečeno slovy Arbatova - „do pasti, kterou jsme si sami nastražili.“ Můžeme se jen hádat, nakolik byl opojen rostoucí mocí, nakolik jej ovlivnilo partnerství s Adropovem a Ustinovem a nakolik lákadla sovětské síly a vývoj ve třetím světě. V každém případě se jeho opatrnost měnila v ofenzivní, a dokonce i „třídní“ interpretaci úkolů zahraniční politiky. Stal se ztělesněním paradoxu: v době, kdy sovětský svaz dosáhl v Helsinkách triumfu politiky státního zájmu, vedla kombinace ideologických předsudků a velmocenských ambicí, „kombinace nejistoty a arogance“, k odvracení od původního brežněvovského chápání détente.
Lze vcelku dobře pochopit, proč útěk Američanů z Hanoje či naděje na vznik komunistického režimu v Portugalsku vyvolávaly v Moskvě představy o „rozhodujícím posunu“. Zdá se však téměř nepochopitelné, že Kreml riskoval tak finančně nákladný, geostrategicky problematický a z hlediska vztahů z USA riskantní podnik, jako byla vojenská intervence na černém kontinentu. Zřejmě zde působilo několik podnětů: snaha dát odpověď na čínskou výzvu v třetím světě, uspokojit sovětského „vlastence“, očekávajícího stále nové důkazy o domnělém vítězném pochodu komunismu, vyvážit prestižní i strategické ztráty utrpěné ve středovýchodní krizi 1972-73, vyzkoušet připravenost armády pro nasazení na vzdálených válečných jevištích. Militantní tendence byly do politbyra vnášeny ze dvou zdrojů.
1)Grečkovy publikace z let 1974-75 podávají jednoznačné svědectví o globálních ambicích ozbrojených sil. Maršál v nich jasně formuloval zásadu vnější fuknce socialistických armád: V současné etapě již není historická funkce sovětských ozbrojených sil omezena na obranu vlasti a jiných socialistických zemí“: nyní sovětský stát „aktivně a cílevědomě... podporuje národně-osvobozenecké hnutí, rozhodně odporuje imperialistické agresi, ať se vyskytne na kterékoliv místě na zeměkouli“. Sliboval také, že „přirozený proces rozvinutí vnější funkce“ armád sovětského bloku „půjde ještě dále“, podobně se vyslovil o nové roli sovětského námořnictva admirál Gorškov. V té době rovněž Grečko podnikl cesty do Iráku a Alžírska, zvýšili se se i zbrojní dodávky do těchto a dalších arabských zemí, především do Jižního Jemenu a Libye, a Moskva uznala PLO.
2) V africkém dobrodružství bylo silně angažováno Ponomarjovovo mezinárodní oddělení oddělení ÚV. Dříve určovali v politbyru tón Andropov a Gromyko svými návrhy postupu na „hlavním směru“ zahraniční politiky. Nyní přišlo pro mezinárodní oddělení, jehož doménou byl třet ísvět, nové jaro. Jeho názory o roli národně-osvobozeneckého hnutí v rozkladu „světové imperialistické soustavy“ tradičně sdílené Suslovem se v tomto okamžiku shodovaly s ambicemi vojáků i KGB, a především díky této kombinaci byly přijaty Břežněvem a Gromykem, kteří s nimi předtím vyslovovali jen rituální souhlas. Zvenčí hrály mezinárodnímu oddělení do rukou jedna Kissingerova neochota přijmout návrhy na americko-sovětskou spoluvládu v arabsko-africkém světě, jedna „neposlušný revoluční aktivismus Kuby. „ Tam velím já,“ zněla pro Sověty vyzývavá odpověď Castra o Angole.
Po portugalské revoluce (v dubnu 1974) rychle zmizely překážky pro nezávislost pro nezávislost portugalských kolonií: nová lisabonská vláda ihned přerušila vojenské operace a brzy poté uzavřela příslušné dohody. V Angole se rozpoutal boj o moc, v němž zápasily tři skupiny, každá s vlastním kmenovým zázemím.
1) Lidové hnutí za osvobození Angoly (MPLA), které vedl Agostinho Neto, se hlásilo k marxstitcko-leninské ideologii dostávalo především právě Castrovu podporu;
2) Fronta národního osvobození Angoly (FNLA) měla svého hlavního patrona v zairském prezidentovi Mobutu, ale pomáhala jí Čína, severní Korea a Romunsko;
3)od ní odštěpená Národní jednota (UNITA) v čele s Jonasem Savimbim byla úzce spojena s namibijským hnutím SWAPO.
Byla to zjevně kubánská podpora MPLA na jedné straně a čínská podpora konkurenční FNLA co určilo Kremelskou volbou
Během roku 1975 přicházela z Washingtonu do Moskvy řada varovných signálů, jak ze sovětského velvyslanectví, tak od vlivných zastánců détente včetně Kissingera. Státní tajemník poukazoval na nebezpečí „železného zákona velmocenského soupeření, který v minulosti vedl k nepředvídaným katastrofám.“ Dobrynin a sním souhlasil, ale Ponomarjovi lidé s úspěchem argumentovali, že Moskva má vzhledem k dlouhodobým kontaktům s angolskými organizacemi (jdoucími přez portugalské komunisty) „internacionální závazky“, které velí čelit „čínsko-americkým intrikám“. Marně diplomaté a vlivní poradci naléhali aby se Sověti omezili jen na ekonomickou pomoc a dodávky zbraní. Brežněv se postavil na druhou stranu: když si Američané budují základny po celém světě, proč bychom my nemohli pomoci angolským „vlastencům a internacionalistům“? ptal se s údivem. Politbyro došlo k závěru, že v vzhledem k volební kampani USA se nyní čeho bát: „Američané to spolknou“, ujišťovali se navzájem.
Tzv. Clarkův dodatek, jímž Kongres USA zakázal v lednu 1976 CIA „vměšovat se do konfliktu angolských frakcí“, byl pro Sověty velkým povzbuzením. Když Kissinger přijel hned na to do Moskvy, Brežněv a Gromyko jej před americkými novináři zesměšnili: státní tajemník prohlásil, ze musí hovořit o Angole, oni – že o tom diskutovat nebudou. Sovětská letadla a loď tam dopravily nejprve zbraně a kubánské oddíly, a pak i sovětské vojáky. Jihoafrická pomoc poskytnutá FNLA a UNITA dala Havaně a Moskvě potřebné alibi. Na jaře 1976 již hájilo Netovu vládu 17 000 Kubánců a jejich počet měl dále růst; v říjnu téhož roku byla uzavřena sovětsko-angolská smlouva.
Kissingerova linie politických obchodů pod deštníkem détente byla od roku 1973 vystavena kritice z různých stran; byla to však právě africká situace, která ji učinila neudržitelnou.
S Brežněvovým biologickým úpadkem se řízení státu ocitlo v rukou – malé kliky Ustinova, Gromyka, Andropova a Suslova. Gromyko se stal něčím víc než jen ministrem zahraničí. Ministrovy základní postoje v mezinárodních otázkách zůstaly zdánlivě nezměněny, tj. stejně jako předtím vystupoval jako přísný zastánce ruského státního zájmu a na jakýkoli návrh vymykající se tradičním kremelským představám musel Západ očekávat jeho „nět“. V jednání se stelitními politiky si uchovával starý rusko-paternalistický vztah: považoval je za nezvedené, nepříliš chytré děti, které je třeba držet zkrátka.
Ve skutečnosti u něho nastal výrazný posun. Ne náhodou aparátnící, kteří předtím Gromyka respektovali, začali o něm mluvit jako o „nebezpečném marasmatikovi“. Ministr se stal předním spolutvůrcem politiky, které vedla v polovině 70. let řečeno slovy Arbatova - „do pasti, kterou jsme si sami nastražili.“ Můžeme se jen hádat, nakolik byl opojen rostoucí mocí, nakolik jej ovlivnilo partnerství s Adropovem a Ustinovem a nakolik lákadla sovětské síly a vývoj ve třetím světě. V každém případě se jeho opatrnost měnila v ofenzivní, a dokonce i „třídní“ interpretaci úkolů zahraniční politiky. Stal se ztělesněním paradoxu: v době, kdy sovětský svaz dosáhl v Helsinkách triumfu politiky státního zájmu, vedla kombinace ideologických předsudků a velmocenských ambicí, „kombinace nejistoty a arogance“, k odvracení od původního brežněvovského chápání détente.
Lze vcelku dobře pochopit, proč útěk Američanů z Hanoje či naděje na vznik komunistického režimu v Portugalsku vyvolávaly v Moskvě představy o „rozhodujícím posunu“. Zdá se však téměř nepochopitelné, že Kreml riskoval tak finančně nákladný, geostrategicky problematický a z hlediska vztahů z USA riskantní podnik, jako byla vojenská intervence na černém kontinentu. Zřejmě zde působilo několik podnětů: snaha dát odpověď na čínskou výzvu v třetím světě, uspokojit sovětského „vlastence“, očekávajícího stále nové důkazy o domnělém vítězném pochodu komunismu, vyvážit prestižní i strategické ztráty utrpěné ve středovýchodní krizi 1972-73, vyzkoušet připravenost armády pro nasazení na vzdálených válečných jevištích. Militantní tendence byly do politbyra vnášeny ze dvou zdrojů.
1)Grečkovy publikace z let 1974-75 podávají jednoznačné svědectví o globálních ambicích ozbrojených sil. Maršál v nich jasně formuloval zásadu vnější fuknce socialistických armád: V současné etapě již není historická funkce sovětských ozbrojených sil omezena na obranu vlasti a jiných socialistických zemí“: nyní sovětský stát „aktivně a cílevědomě... podporuje národně-osvobozenecké hnutí, rozhodně odporuje imperialistické agresi, ať se vyskytne na kterékoliv místě na zeměkouli“. Sliboval také, že „přirozený proces rozvinutí vnější funkce“ armád sovětského bloku „půjde ještě dále“, podobně se vyslovil o nové roli sovětského námořnictva admirál Gorškov. V té době rovněž Grečko podnikl cesty do Iráku a Alžírska, zvýšili se se i zbrojní dodávky do těchto a dalších arabských zemí, především do Jižního Jemenu a Libye, a Moskva uznala PLO.
2) V africkém dobrodružství bylo silně angažováno Ponomarjovovo mezinárodní oddělení oddělení ÚV. Dříve určovali v politbyru tón Andropov a Gromyko svými návrhy postupu na „hlavním směru“ zahraniční politiky. Nyní přišlo pro mezinárodní oddělení, jehož doménou byl třet ísvět, nové jaro. Jeho názory o roli národně-osvobozeneckého hnutí v rozkladu „světové imperialistické soustavy“ tradičně sdílené Suslovem se v tomto okamžiku shodovaly s ambicemi vojáků i KGB, a především díky této kombinaci byly přijaty Břežněvem a Gromykem, kteří s nimi předtím vyslovovali jen rituální souhlas. Zvenčí hrály mezinárodnímu oddělení do rukou jedna Kissingerova neochota přijmout návrhy na americko-sovětskou spoluvládu v arabsko-africkém světě, jedna „neposlušný revoluční aktivismus Kuby. „ Tam velím já,“ zněla pro Sověty vyzývavá odpověď Castra o Angole.
Po portugalské revoluce (v dubnu 1974) rychle zmizely překážky pro nezávislost pro nezávislost portugalských kolonií: nová lisabonská vláda ihned přerušila vojenské operace a brzy poté uzavřela příslušné dohody. V Angole se rozpoutal boj o moc, v němž zápasily tři skupiny, každá s vlastním kmenovým zázemím.
1) Lidové hnutí za osvobození Angoly (MPLA), které vedl Agostinho Neto, se hlásilo k marxstitcko-leninské ideologii dostávalo především právě Castrovu podporu;
2) Fronta národního osvobození Angoly (FNLA) měla svého hlavního patrona v zairském prezidentovi Mobutu, ale pomáhala jí Čína, severní Korea a Romunsko;
3)od ní odštěpená Národní jednota (UNITA) v čele s Jonasem Savimbim byla úzce spojena s namibijským hnutím SWAPO.
Byla to zjevně kubánská podpora MPLA na jedné straně a čínská podpora konkurenční FNLA co určilo Kremelskou volbou
Během roku 1975 přicházela z Washingtonu do Moskvy řada varovných signálů, jak ze sovětského velvyslanectví, tak od vlivných zastánců détente včetně Kissingera. Státní tajemník poukazoval na nebezpečí „železného zákona velmocenského soupeření, který v minulosti vedl k nepředvídaným katastrofám.“ Dobrynin a sním souhlasil, ale Ponomarjovi lidé s úspěchem argumentovali, že Moskva má vzhledem k dlouhodobým kontaktům s angolskými organizacemi (jdoucími přez portugalské komunisty) „internacionální závazky“, které velí čelit „čínsko-americkým intrikám“. Marně diplomaté a vlivní poradci naléhali aby se Sověti omezili jen na ekonomickou pomoc a dodávky zbraní. Brežněv se postavil na druhou stranu: když si Američané budují základny po celém světě, proč bychom my nemohli pomoci angolským „vlastencům a internacionalistům“? ptal se s údivem. Politbyro došlo k závěru, že v vzhledem k volební kampani USA se nyní čeho bát: „Američané to spolknou“, ujišťovali se navzájem.
Tzv. Clarkův dodatek, jímž Kongres USA zakázal v lednu 1976 CIA „vměšovat se do konfliktu angolských frakcí“, byl pro Sověty velkým povzbuzením. Když Kissinger přijel hned na to do Moskvy, Brežněv a Gromyko jej před americkými novináři zesměšnili: státní tajemník prohlásil, ze musí hovořit o Angole, oni – že o tom diskutovat nebudou. Sovětská letadla a loď tam dopravily nejprve zbraně a kubánské oddíly, a pak i sovětské vojáky. Jihoafrická pomoc poskytnutá FNLA a UNITA dala Havaně a Moskvě potřebné alibi. Na jaře 1976 již hájilo Netovu vládu 17 000 Kubánců a jejich počet měl dále růst; v říjnu téhož roku byla uzavřena sovětsko-angolská smlouva.
Kissingerova linie politických obchodů pod deštníkem détente byla od roku 1973 vystavena kritice z různých stran; byla to však právě africká situace, která ji učinila neudržitelnou.
"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -
Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
Podpora třetího světa, Afriky, apod. byla silně politicky zaměřená a dnes by jsme řekli, že ekonomicky nevýhodná, přesto umožnila těmto zemím emancipaci. Komunisty holt uvažovali v delším horizontu a věřili ve své vítězství nad kapitalismem.
Současně se pozemní síly Varšavského paktu staly mnohem silnějšími. Početně se rozrostly zhruba o jednu třetinu a v roce 1981 čítaly 245 divizí s 60 000 tanky proti 76 divizím NATO s 22 600 tanky. Kvalitativní změny byly stejně výrazné. Byly vyvinuty nové typy taktických raket, letadel, vrtulníků, tanků, obrněných transportérů atd., mnohé z nich opět ne horší než nejmodernější zbraně zaváděné v armádách NATO.
Tak nevím kdo koho uzbrojil? Celá ta teorie, že Reagan "uzbrojil" SSSR se mi zdá nesmyslná a byla to z větší části jen nafouknutá bublina. Východní blok se zhroutil hlavně kvůli Gorbačovovi a jeho glasnosti a perestrojce.
Současně se pozemní síly Varšavského paktu staly mnohem silnějšími. Početně se rozrostly zhruba o jednu třetinu a v roce 1981 čítaly 245 divizí s 60 000 tanky proti 76 divizím NATO s 22 600 tanky. Kvalitativní změny byly stejně výrazné. Byly vyvinuty nové typy taktických raket, letadel, vrtulníků, tanků, obrněných transportérů atd., mnohé z nich opět ne horší než nejmodernější zbraně zaváděné v armádách NATO.
Tak nevím kdo koho uzbrojil? Celá ta teorie, že Reagan "uzbrojil" SSSR se mi zdá nesmyslná a byla to z větší části jen nafouknutá bublina. Východní blok se zhroutil hlavně kvůli Gorbačovovi a jeho glasnosti a perestrojce.
A proč myslíš, že tu glasnost a perestrojku potřeboval? Nebo máš dojem, že zradil socialismus?Lord píše: Tak nevím kdo koho uzbrojil? Celá ta teorie, že Reagan "uzbrojil" SSSR se mi zdá nesmyslná a byla to z větší části jen nafouknutá bublina. Východní blok se zhroutil hlavně kvůli Gorbačovovi a jeho glasnosti a perestrojce.
"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -
Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
Úpadek SSSR by byl na samostatnou studii. Před Gorbym se ve vedení vystřídali dva slabí a staří vůdci jako Andropov a Černěnko, kteří nebyli schopni zemi politicky, ani ekonomicky vést a připravili tak půdu pro perestrojku. Ale hlavní roli sehrálo nepochybně „rozlitý kafe“ svými kroky. Mohl použít násilí, aby zabránil kolapsu sovětské moci, ale neučinil tak. Naopak se dobrovolně vzdal zemí východního bloku.
Jinak doporučuji práci http://is.muni.cz/th/99826/esf_m/
Hospodářské příčiny pádu SSSR
Hlavní příčiny vidí autor v prvé řadě v systémových vadách centrálního plánování, kdy tento mechanismus nebyl schopen ruku v ruce s narůstající složitostí sovětského hospodářství zajistit efektivní koordinaci veškerých aktivit. Druhou, neméně zásadní příčinu spatřuje v motivaci, kterou měly jednotlivé subjekty sovětské ekonomiky. Jako třetí věc analyzuje ekonomické reformy, které proběhly ve 2. polovině 80. let a měly stagnaci hospodářství zastavit. Jenže situaci nejenže nelepšily, ale dokonce podstatně zhoršovaly.
Ekonomické příčiny hrály při rozpadu SSSR jednu z důležitých rolí, ale pochopitelně existovala řada dalších aspektů (např. politických či národnostních), které se na rozpadu státu podílely. S tím jak se země rozvíjela, zvyšovala se složitost a narůstal i počet procesů, které se musely řešit. To si samozřejmě vynutilo bobtnání celého byrokratického aparátu. Potíž také spočívala v absenci konkurence, která nevytvářela na výrobní jednotky tlak, nenutila je k hospodárnému jednání, nepodněcovala k inovacím a sebezdokonalování. Třetí problém sebou nesla vlastnická struktura, kdy stát jako konečný vlastník nedokázal efektivně vykonávat svoje práva.
V případě výzkumu a vývoje se SSSR soustřeďoval hlavně na oblasti, v nichž by mohl demonstrovat svou vyspělost a vystrašit západní země. Jednalo se např. na kosmický program či armádu. Dosáhl zde sice vcelku solidních úspěchů, avšak poznatky zde získané se nedaly využít v civilním sféře. Vyvíjely se nové zbraně, ale na druhé straně stroje rychle zastarávaly, panoval nedostatek výrobků či služeb a nelichotivý stav v sociální sféře.
Špatné pojetí Perestrojky pak celou krizi dále prohloubilo a rozpad státu značně urychlilo.
Jinak doporučuji práci http://is.muni.cz/th/99826/esf_m/
Hospodářské příčiny pádu SSSR
Hlavní příčiny vidí autor v prvé řadě v systémových vadách centrálního plánování, kdy tento mechanismus nebyl schopen ruku v ruce s narůstající složitostí sovětského hospodářství zajistit efektivní koordinaci veškerých aktivit. Druhou, neméně zásadní příčinu spatřuje v motivaci, kterou měly jednotlivé subjekty sovětské ekonomiky. Jako třetí věc analyzuje ekonomické reformy, které proběhly ve 2. polovině 80. let a měly stagnaci hospodářství zastavit. Jenže situaci nejenže nelepšily, ale dokonce podstatně zhoršovaly.
Ekonomické příčiny hrály při rozpadu SSSR jednu z důležitých rolí, ale pochopitelně existovala řada dalších aspektů (např. politických či národnostních), které se na rozpadu státu podílely. S tím jak se země rozvíjela, zvyšovala se složitost a narůstal i počet procesů, které se musely řešit. To si samozřejmě vynutilo bobtnání celého byrokratického aparátu. Potíž také spočívala v absenci konkurence, která nevytvářela na výrobní jednotky tlak, nenutila je k hospodárnému jednání, nepodněcovala k inovacím a sebezdokonalování. Třetí problém sebou nesla vlastnická struktura, kdy stát jako konečný vlastník nedokázal efektivně vykonávat svoje práva.
V případě výzkumu a vývoje se SSSR soustřeďoval hlavně na oblasti, v nichž by mohl demonstrovat svou vyspělost a vystrašit západní země. Jednalo se např. na kosmický program či armádu. Dosáhl zde sice vcelku solidních úspěchů, avšak poznatky zde získané se nedaly využít v civilním sféře. Vyvíjely se nové zbraně, ale na druhé straně stroje rychle zastarávaly, panoval nedostatek výrobků či služeb a nelichotivý stav v sociální sféře.
Špatné pojetí Perestrojky pak celou krizi dále prohloubilo a rozpad státu značně urychlilo.
Re:
Dobrý večer, nevíte někdo o dobrém zdroji o angolské občanské válce od 1975 do devadesátých let? Jde mi o zahraniční intervence a to v Angole. Pokud možno tak bych se obešel bez Karafiátové revoluce v evropské části Portugalské říše a případného popisu situace v Mosambiku či v Guinea-Bissau.Bleu píše:3. Ofenziva v Africe
2) V africkém dobrodružství bylo silně angažováno Ponomarjovovo mezinárodní oddělení oddělení ÚV. Dříve určovali v politbyru tón Andropov a Gromyko svými návrhy postupu na „hlavním směru“ zahraniční politiky. Nyní přišlo pro mezinárodní oddělení, jehož doménou byl třet ísvět, nové jaro. Jeho názory o roli národně-osvobozeneckého hnutí v rozkladu „světové imperialistické soustavy“ tradičně sdílené Suslovem se v tomto okamžiku shodovaly s ambicemi vojáků i KGB, a především díky této kombinaci byly přijaty Břežněvem a Gromykem, kteří s nimi předtím vyslovovali jen rituální souhlas. Zvenčí hrály mezinárodnímu oddělení do rukou jedna Kissingerova neochota přijmout návrhy na americko-sovětskou spoluvládu v arabsko-africkém světě, jedna „neposlušný revoluční aktivismus Kuby. „ Tam velím já,“ zněla pro Sověty vyzývavá odpověď Castra o Angole.
Po portugalské revoluce (v dubnu 1974) rychle zmizely překážky pro nezávislost pro nezávislost portugalských kolonií: nová lisabonská vláda ihned přerušila vojenské operace a brzy poté uzavřela příslušné dohody. V Angole se rozpoutal boj o moc, v němž zápasily tři skupiny, každá s vlastním kmenovým zázemím.
1) Lidové hnutí za osvobození Angoly (MPLA), které vedl Agostinho Neto, se hlásilo k marxstitcko-leninské ideologii dostávalo především právě Castrovu podporu;
2) Fronta národního osvobození Angoly (FNLA) měla svého hlavního patrona v zairském prezidentovi Mobutu, ale pomáhala jí Čína, severní Korea a Romunsko;
3)od ní odštěpená Národní jednota (UNITA) v čele s Jonasem Savimbim byla úzce spojena s namibijským hnutím SWAPO.
Byla to zjevně kubánská podpora MPLA na jedné straně a čínská podpora konkurenční FNLA co určilo Kremelskou volbou
Během roku 1975 přicházela z Washingtonu do Moskvy řada varovných signálů, jak ze sovětského velvyslanectví, tak od vlivných zastánců détente včetně Kissingera. Státní tajemník poukazoval na nebezpečí „železného zákona velmocenského soupeření, který v minulosti vedl k nepředvídaným katastrofám.“ Dobrynin a sním souhlasil, ale Ponomarjovi lidé s úspěchem argumentovali, že Moskva má vzhledem k dlouhodobým kontaktům s angolskými organizacemi (jdoucími přez portugalské komunisty) „internacionální závazky“, které velí čelit „čínsko-americkým intrikám“. Marně diplomaté a vlivní poradci naléhali aby se Sověti omezili jen na ekonomickou pomoc a dodávky zbraní. Brežněv se postavil na druhou stranu: když si Američané budují základny po celém světě, proč bychom my nemohli pomoci angolským „vlastencům a internacionalistům“? ptal se s údivem. Politbyro došlo k závěru, že v vzhledem k volební kampani USA se nyní čeho bát: „Američané to spolknou“, ujišťovali se navzájem.
Chápu správně, že
a)jako první intervenovali Kubánci od léta 1975 https://en.wikipedia.org/wiki/Cuban_int ... ry_mission?
b)A teprve po nich JAR na podzim 1975 https://en.wikipedia.org/wiki/South_Afr ... n_Savannah?
c)Následně na akce JAR reagovali Kubánci přísunem posil (Op. Carlota) a zapojil se i SSSR?
Jde mi o tenhle film, který mj. stojí na otázce jestli přiznat kubánskou intervenci https://www.youtube.com/watch?v=q7ASutCFetE
A hlavně - vůbec mi není jasná motivace Kubánců intervenovat v Angole.
Tj. kdybyste měli někdo tip na seriózní/ověřenou knížku, tak bych byl moc rád. Protože ten film (ANOTHER DAY OF LIFE) na mě působil silně jednostranné (ale vtáhnout do děje to se filmařům povedlo, to se musí nechat - akorát vadí ta silná angažovanost - takže filmu vůbec nevěřím)
R.I.P.