Možná už to začíná být nuda, ale pomalu se blížíme ke konci křižáckého hnutí, respektive ke konci popisu reálných pokusů o získání Svatých míst západními křesťany. Výpravy začínají být sice lépe organizované, ale o nějakých úspěších a posílení pozic v Zámoří se dá jen stěží hovořit.
Zatímco v Zámoří oplakávali mrtvé od Gazy a Jeruzalém zvolna osidlovali muslimové http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=257&t=8398, v Paříži se v prosinci 1244 roznemohl tehdy třicetiletý francouzský král Ludvík IX. Velmi zbožný panovník patrně již dříve uvažoval o výpravě na východ a rychlý průběh zřejmě tehdy tak časté úplavice zafungoval jako katalyzátor. Dokonce se zdálo, že král nemoci podlehl, nicméně ve chvíli, kdy nabyl vědomí : „žádal, aby mu dali kříž“. Přísahu účasti na křížové výpravě pak složil do rukou pařížského biskupa Viléma z Auvergne. Z toho neměla radost především jeho matka Blanka Kastilská, která si zachovávala ve správě země silné postavení. Koneckonců až nezdravý vliv měla i na svého syna, včetně kontroly doby, kdy směl pobývat a hovořit se svou manželkou. Ludvík se teprve křížovou výpravou opravdu osamostatnil. Plánovaná králova nepřítomnost mohla ohrozit dosavadní úspěchy Ludvíkovi a Blančiny vlády. Mohla se ozvat již dříve potlačená šlechtická opozice, stejně tak se mohl proti královské nadvládě ozvat i toulouský hrabě Raimond VII., který ztratil část území, o Angličanech ani nemluvě.
Ludvík na sebe bere kříž
Kromě matky se krále snažili od úmyslu křížové výpravy odradit i někteří významní šlechtici i duchovní, ale král trval na svém. Podpora křížových výprav již byla v té době v Evropě více než nejednoznačná a těšila se přízni spíše u lidových vrstev než u dvorů urozených pánů i jejich rytířů. Ludvíkova zbožnost se ale vymykala i tehdejším zvyklostem a úspěšná křížová výprava byla v jeho očích neodmyslitelnou součástí skutků ideálního křesťanského krále, za kterého se považoval. Ludvík svůj úmysl nejprve vyjevil v dopise papeži.
Inocenc IV. zareagoval rychle a na červen 1245 svolal koncil do Lyonu, kam se uchýlil před útoky Fridricha II. Koncil měl jednak sesadit Fridricha II. z císařského trůnu a jednak měl pomoci Zámoří. Fridrich byl skutečně dle očekávání sesazen, aniž by si z toho něco dělal. Byla také vyhlášena křížová výprava proti nepřátelům víry pod vedením krále Ludvíka a na její podporu měla padnout dvacetina církevních příjmů po dobu tří let. Současně bylo pod hrozbou exkomunikace zakázáno obchodovat se Saracény a přepadávat lodě křižáků. Na dobu tří let bylo zakázáno pořádání turnajů, „pořádání“ válek pak bylo zakázáno na roky čtyři. Účastníci tažení byly na dobu výpravy osvobozeni od veškerých daní a pokud měli dluhy, za toto období nenabíhali úroky. Duchovní přípravou byl pověřen papežský legát Odo z Chatearoux. Za přítomnosti latinského císaře Balduina II. bylo také vydáno rozhodnutí, že ti církevní hodnostáři, kteří nesídlí v místě svého úřadu alespoň půlku roku, přijdou o polovinu svých příjmů ve prospěch latinského císařství.
Král Ludvík IX. a papež Inocenc IV.
Kromě mnoha šlechticů, které král žádal o podporu svého tažení, byli k účasti vyzváni i ostatní evropští panovníci. U nich byla odezva prakticky nulová, i když třeba norský Haakon IV. byl Ludvíkem prostřednictvím Matěje z Paříže vysloveně přemlouván. Fridrich II. a jeho syn jeruzalémský král Konrád se zajímali spíše o boj s papežem a vnitřní opozicí, stejně jako anglický Jindřich III. Naopak měrou vrchovatou podpořili Ludvíka jeho leníci a frankofónní šlechta vůbec. K tažení se přihlásili královi bratři Robert z Artois, Alfons z Poitiers a Karel z Anjou a další velcí feudálové, burgundský vévoda Hugo IV., nebo Hugo z Marche a mnoho jiných. Chyběl ovšem tradiční účastník výprav hrabě Theobald ze Champagne, byť jeho senešal Jan z Joinville [žán de žoavíl] s králem odjel a díky němu se nám dochoval báječný popis celého tažení. Mj. doporučuju si jeho knihu přečíst, sice byla sepsána hlavně kvůli svatořečení Ludvíka, ale popis výpravy je doslova dechberoucí s mnoha detaily. K výpravě se připojil také toulouský hrabě Raimond VII. a tedy alespoň jižní hranice království mohla být v klidu. Výprava byla téměř čistě francouzská, výjimku tvořil anglický kontingent Viléma Longespée hraběte za Salisbury. Z Říše se připojil hrabě ze Saarbrückenu Jan z Apremontu, který byl ovšem Francouz a hrabství vyženil a v tradici účasti na křížových výpravách pokračovali i Flandry nyní v osobě hraběte Viléma Dampierra.
Ludvíkova majestátní pečeť
Zmíněná dvacetina církevních příjmů se nakonec ke králi prakticky nedostala, většina padla na papežův boj s Fridrichem II. Naopak další příslib desetiny církevních příjmů v rámci francouzského království od roku 1245 do roku 1250 se vybrat podařilo. Každoročně se jednalo o 190 000 liber. To sice byly velké sumy, ale nestačily. Král nechal vybrat mimořádnou daň od měst, ze které získal 274 000 liber. Celkem tedy bylo vybráno 1 224 000 liber. Pro představu tourská libra či livra byla totožná s karlovskou markou o váze 489,5 gramu, dělila se na 20 sou a každá sou na 12 denierů. Většina vojska odjela do Zámoří v královském žoldu, ale velcí feudálové významně přispívali na své družiny. Tak si Jan z Joinvillu, senešal hraběte z Champagne stěžoval, že na náklady spojené s výpravou. Zastavil většinu majetku a zbylé panství mu nevynášelo ani 1000 liber ročně. Do Zámoří vyrazil s devíti rytíři a dvěma korouhevními pány. Když pak Joinvillovi došly peníze, jeho rytíři mu dali na vybranou, buď jim zaplatí nebo jej opustí. Necítili se tedy nijak vázáni lenními vztahy, ale peníze hrály prvořadou roli. Od krále si pak na jejich vydržování vyžádal 2 000 liber na dvě třetiny roku, v čemž byly zahrnuty i náklady na pořízení výzbroje a výstroje a dále pak tato družina působila v králově žoldu.
Jako cíl výpravy byl po podrobném seznámení se situací na východě vybrán bohatý a Frankům nebezpečný Egypt. Stejně jako v roce 1219 v průběhu 5. výpravy měla být obsazena Damietta, která měla sloužit jako základna dalšího postupu. Ludvík patrně při přípravách očekával, že v Zámoří zůstane delší dobu, aby zabezpečil předpokládané egyptské zisky a Jeruzalém. Přípravě byla věnována skutečně velká pozornost. V průběhu roku 1247 král posílal na Kypr zásoby a materiál pro křižácké vojsko. Ty byly odesílány povětšinou přímo z Francouzské území. Francie již na konci třicátých let dosáhla ke Středozemnímu moři, ale všechny přístavy zatím patřili hraběti z Toulouse, Marseilles pak byla součástí provensálského hrabství v Arelatském království spadajícím do říše.
Přístav Aigues-Mortes ve středověkých hradbách – většina byla postavena na konci 13. století
Aby demonstroval svou moc a prestiž nechal v roce 1240 na antických základech založit přístav Aigues Mortes. Ten sice také nebyl přímo na břehu moře, ale vedl odtud plavební kanál a král se mohl vydat na výpravu přímo z vlastního území. Díky velké dopravní vytíženosti byla opravena a vylepšena cesta do Aigues Mortes přes pohoří Cévennes, stejně jako byla rušena cla, která by ztěžovala hladký průběh přepravy. Kromě obilí a dobytka se jednalo i o dřevo, v Egyptě a koneckonců i na Kypru nedostatkové zboží. Díky tomu bylo široké okolí Aigues Mortes na dlouhé roky odlesněno. Král si také zajistil služby janovských bankéřů a templářů pro převody velkých peněžních částek. Kromě toho si ale úspěch výpravy pojišťoval i na poli duchovním. Celé království se modlilo za zdar výpravy a královští úředníci měli za povinnost zrevidovat sporná rozhodnutí a urychleně řešit případné bezpráví. Také byly vydána nařízení směřující proti židům a potlačující lichvu.
Před vlastním odjezdem na jaře 1248 pak ještě král žádal šlechtu o přísahu věrnosti pro své děti, pro případ, kdyby se nevrátil. 12. června začala skutečná cesta, když Ludvík přijal poutnickou mošnu a hůl a pěšky a bos vyrazil z Paříže do kláštera Saint-Antoine – des- Champs. K moři pokračoval přes Lyon, kde se setkal s papežem Inocencem a marně se jej poněkolikáté snažil přimět ke smíru s císařem. Na výpravu vyrazil střídmě střídmě oblečen, vysloveně odmítl zlacený postroj pro koně a dbal na to, aby se také vojsko a zejména rytíři neoblékali marnivě.
Ludvík odjíždí na křížové tažení
Sraz výpravy byl stanoven na léto 1248. Jednalo se o jedno z největších vojenských uskupení táhnoucích na východ. Síla vojska je reálně odhadováno na 15 – 20 000 mužů, přičemž se mělo jednat o 2 500 rytířů (také jsem našel údaje 2 400, 3 000, Joinville uvádí 2 800) a 5 000 střelců z kuší. Na lodích se na východ mělo přepravit až 8 000 koní. Pro přepravu byly nasmlouvány janovské a benátské lodě v menší míře i lodě z Marseilles. Sám král si nechal v Benátkách za 4 000 liber postavit loď Roccaforte (38 m na délu, 14 m na šířku, výtlak 1 200 tun), do které se vešlo prý na 500 lidí...
Ludvík s manželkou, Robertem z Artois a Karlem z Anjou nastoupili na lodě v Aigues Mortes 25. srpna 1248, zbytek vojska včetně Alfonse z Poitiers a hraběte Raimunda VII. z Toulouse se nalodil v Marseilles. Vojsko se mělo setkat u kyperského Limassolu v polovině září. Nyní byla otázka co dál. As Sálih byl tou dobou v Sýrii, přesto se Ludvík rozhodl, že na ostrově přezimuje a počká na další posílení svého vojska a zejména na lepší počasí, protože se obával zimních bouří. Král zatím vyvíjel diplomatickou aktivitu, když zde přijal arménského krále, byzantskou císařovnu a vyslal posly k Mongolům.
Křižácká flotila
Na jaře se k Francouzům připojily oddíly hraběte Jana z Jaffy a dalších palestinských šlechticů. Připlul také Hugo Burgundský, který zimoval v Moreji a k výpravě zlákal také achájského knížete Viléma II. z Villehardouinu, který vypravil 24 lodí. Na druhou stranu směřoval Raimund VII., který odplul do svého hrabství, aby zde ještě téhož roku zemřel. V polovině května konečně loďstvo zdvihlo kotvy a vyrazilo na jih do Egypta. Ovšem hned na začátku plavby silná bouře flotilu rozehnala a mnoho lodí bylo rozptýleno a dostalo se až k Akkonu.
Ráno 5. června se rytíři přesunuli na menší veslice. To se neobešlo bez nehod, kdy se „výsadková plavidla“ vinou vlnobití vzdálila od boků velkých lodí a někteří rytíři spadli do moře a utonuli. Křižáky na Kypru ani cíl výpravy se samozřejmě nepodařilo utajit a sultánovo vojsko čekalo připravené na břehu. Přesto vlastní vylodění Francouzů nebylo v zásadě rušeno a opěšalí rytíři odrazili několik nekoordinovaných a unáhlených útoků muslimského vojska. Egypťané se záhy stáhli a velitel obrany Damietty Fakr ad Dín Jusúf, starý přítel Fridricha II., odjel o vylodění informovat sultána as Sáliha do jeho tábora u al Mansúry. Tím ovšem vyvolal ve městě paniku a Damietta byla narychlo opuštěna. Na poslední chvíli byly alespoň zapáleny zásoby. V jejích zdech pak překvapení křižáci našli i 53 zajatců z bitvy u Gazy. Snadné obsazení důležité pevnosti bylo právem považováno za dar z nebes. Ludvík se zde začal zařizovat po svém a ignoroval jakékoli dřívější nároky jeruzalémského krále na toto území, jak bylo slíbeno ještě Janovi z Brienne v roce 1219. On je tedy ani nikdo nenárokoval. Král nařídil vylepšit městské hradby a opevnění, hlavní mešita se opět změnila na kostel Nanebevzetí Panny Marie. Bylo založeno arcibiskupství, které nadal deseti lény a vznikla zde také kapitula. Vládcem se snad měl stát králův bratr Robert z Artois.
Vyobrazení srážek před Damiettou
Většina francouzského vojska tábořila před městem, čehož muslimové využívali k drobným přepadům a neustálému znepokojování křižáků, takže musel být tábor důkladně opevněn. Ludvík čekal s postupem na jih na další posily a na základě zkušeností z výpravy v roce 1221 se také chtěl vyhnout záplavám. Na podzim dorazil se svými vojáky další králův bratr Alfons z Poitiers a začala debata ohledně dalšího postupu. Otázka zněla, zda Alexandrie nebo Káhira, přičemž většina byla pro obležení druhého velkého egyptského přístavu. Král, ale dopřál sluchu Robertovi z Artois, který navrhoval tažením na Káhiru „useknout hadovi hlavu“..
Egyptské tažení
20. listopadu 1249 vyrazilo vojsko na jih po východním pravém břehu Nilu pomalým postupem cca 3 km za den, z boku podporováno říční flotilou. Sultán as Sálih se již netěšil dobrému zdraví a během pobytu v al Mansúře zemřel. To by byla skvělá zpráva pro Franky, ale jeho vdova velmi energická žena Šadžar ad-Durr a rádce Fakr ad Dín Jusúf jeho smrt utajili a z Mezopotámie povolali jeho syna al-Mu’azzama Turanšáha. Mezitím křižáci postupovali a jako téměř tradičně předvoj vojska tvořili templáři vedení maršálkem řádu Renaudem z Vichierz. 7. prosince u Fariskuru na postupující předvoj část muslimské armády zaútočila, ale byla s těžkými ztrátami zahnána zpět, další větší útok už se nekonal a konečně 21. prosince byl u al Mansúry vybudován tábor. Od města Francouze odděloval kanál Bahr al Saghir vedoucí k Ašmůnu, za kterým bylo ležení muslimského vojska. Frankové se pak snažili zahradit řeku sypanou hrází, ale muslimové na své straně řeku rozšiřovali. Pracující vojáky také ohrožovaly ze 16 válečných strojů. Na to jim odpovídali bez větších úspěchů francouzské zbraně. Na ochranu stavitelů hráze byly postaveny dvě – kočky - posuvné kryté chodby, které byly na konci opatřeny dřevěnou věží.
Bitva u Fariksuru
Menší muslimské jednotky zatím přešli na břeh, ke křižákům a znepokojovali je, takže tábor musel být opevněn. Muslimů bylo stále víc a zaútočili z jihu, kde je ovšem zahnal Karel z Anjou i ze severu, kde se jim vedlo stejně a ustoupili pře Alfonsem z Poitiers. Stále přitom probíhalo ostřelování přes řeku, které muslimská strana vylepšila v noci použitím řeckého ohně. Podle Joinvillova popisu velký sud s ohnivým ocasem nezpůsobil škodu, ovšem jeho použití ve dne již mělo za následek zničení obou věží. Patrně se dalo lépe mířit. Ve všeobecné nouzi o dřevo král požádal své šlechtice, aby z doprovodných lodí věnovali na stavbu nové věže, kolik uznají z vhodné. Ale i nová věž byla zničena při přesunu po hrázi, která byla ostřelováním narušena.
Francouzům jeden z Beduínů nabídl za úplatu 500 bezantů informaci o brodu dále na jihu. Po kontrole bylo zjištěno, že je poněkud hlubší a pěším by dělalo nesnáze dostat se na druhou stranu v pořádku. Plán byl tedy zvolen následující. Byla vyčleněna silná jízdní skupina složená z lidí Roberta z Artois, Viléma Longespée a templářů, která se měla za úsvitu přebrodit jako první a držet předmostí před případnými útoky Egypťanů. 8. února po zdárném, i když náročném překonání vodní překážky zahnali křižáci silnou jízdní hlídku Egypťanů. Rytíři se pak ovšem nechali strhnout k dalšímu postupu, či průzkumu bojem, když částečně došlo i na tradiční rytířské dohadování, kdo má jet první. Jak templáři, tak Robert z Artois nechtěli ustoupit druhému a jakýsi závod o to kdo bude vepředu dříve, měl za následek, že záhy dorazili až do muslimského tábora Gideila. Zde způsobili naprosté překvapení a paniku (co asi dělala ta jízdní hlídka od brodu?). Tábor rychle obsadili, když byl kromě mnoha jiných zabit při ranní koupeli i velitel Fakr ad Dín Jusúf. Zatím tedy velký úspěch a vítězství.
Bitva u Mansúry: vlevo útok krále, uprostřed Robert z Artois - na francouzském erbu je červený turnajský límec, vpravo nemocný Ludvík
Do 3 km vzdálené Mansúry dorazili prchající muslimští vojáci, od kterých se mamlúčtí velitelé Faris ad Dín Aktaj a Bajbars al-Buduqdarí dozvěděli, co se stalo. Bajbars okamžitě vymyslel plán, který schválila sultánka vdova Šadžar ad-Durr. Město nechalo otevřené brány a obyvatelé a vojáci se ukryli do domů. Přesně podle muslimských předpokladů zanedlouho dorazili křižáci, kteří už zcela zapomněli na rozkaz bránit předmostí. Rozdychtění doposud snadným vítězstvím vtrhli do Mansúry. Snad čekali, že bude město opuštěné jako Damietta, snad v duchu hesla štěstí přeje odvážnému, doufali v překvapení a další vítězství. Nic z toho se nenaplnilo. V úzkých uličkách ztratili možnost manévru a rychle byli napadání z boků, ze zhora ze zdola zbraněmi, kameny, trámy i zařízením domácností. Kromě vojáků se přidávali i prostí obyvatelé. Robert z Artois byl zabit v jednom z domů, kam se schoval, stejně tak padl Vilém Longespée. Z výpadu se vrátilo jen pět templářů, více než šest set jezdců našlo v ulicích al Mansúry smrt.
Boje v ulicích Mansúry
Zatím se na tento břeh dostal i Ludvík s většinou vojska a zdárně odrážel Bajbarsem organizované muslimské protiútoky až do večera. Muslimové vůbec převzali iniciativu a od 11. února prakticky každodenně útočili na svůj původní tábor obsazený Francouzi. Ti postavili pontonový most, aby měli dobré spojení s původním táborem, ale citelnou ránu jim zasadilo přerušení zásobování po vodě. Bajbars nechal přetáhnout po souši několik lodí, které zajímali zásobovací plavidla křižáků. 27. února se pak do al Mansúry dostavil nový sultán Turanšáh v doprovodu svých mamlúků z Mezopotámie.
Francouzské vojsko pomalu začala rozkládat šířící se úplavice a defétismus. Ludvík se snažil zahájit jednání s Turanšáhem a nabízel mu Damiettu výměnou za volný odchod svého vojska, dále by pak chtěl Jeruzalém a další města v Palestině. Muslimové ovšem takticky jednání protahovali, aby Francouze více oslabili a nakonec návrhy na dohodu odmítli. Úplavice se šířila a dostal jí i král, kterému museli kvůli silnému průjmu rozříznout zadek spodků, aby se nezdržoval jejich sundáváním. 5. dubna pod rouškou tmy začal pokus Francouzů probít se k pobřeží. Zadní voj ovšem nestrhl pontonový most mezi tábory a muslimové tak byli křižákům stále v patách. Následující den u Fariskúru dosáhl rozklad vojska vrcholu. Mnoho mužů bylo pobito, zbytek v bezvýchodné situaci za slib zachování života včetně krále kapituloval. Zajata či zabita byla i většina ustupujících Franků na lodích. Ztráty byly značné, přesto do zajetí padla převážná část vojska. Sám král byl veden v řetězech do Mansúry a zajetí trávil ve společnosti sultánova kancléře a arabských lékařů, kteří jej vyléčili z úplavice. Mj. se zde inspiroval sultánovou knihovnou a po návrtu položil základ teologické knihovně v Saint-Denis. Řada raněných a nemocných byla pobita, snad jako odveta za masakr muslimských mas u Acre v roce 1191 snad jako jakýsi druh milosrdenství, když jim stejně z pohledu Arabů nebylo pomoci.
Ludvík je odváděn do zajetí
Mezitím se v Evropě slavilo. Došla sem totiž mylná zpráva, že Ludvík porazil sultána u Káhiry a zmocnil se města. Mnohem přesnější informace o králově situaci měli v Damiettě, kde se královna Markéta Provensálská ve vysokém stupni těhotenství začala budit hrůznými sny, že její ložnice je plná Saracénů. Nicméně Markéta se ukázala jako žena na pravém místě. Druhý den po porodu syna Jana si zavolala představené Janovanů a Benátčanů, kteří se chystali opustit město a srdceryvně je žádala, aby Damiettu neopouštěli. Patrně více ale zafungoval její slib, že zásoby potřebné pro vydržování jejich vojáků půjdou na královské útraty. Zprávy o Ludvíkově zajetí vyvolaly v Evropě vlnu zděšení. Císař Fridrich II. dokonce vyslal na východ posly s cílem vyjednat královo propuštění. Ovšem, když císařské poselstvo konečně dorazilo do Akkonu, našlo zde již krále zcela osvobozeného.
V Mansúře zatím běžela jednání o výši králova výkupného. Částka byla původně navržena na rovný milion bezantů, ale Turanšáh prý pohnut Ludvíkovou důstojností a odmítáním jakéhokoli smlouvání o „svou cenu“ slevil 200 000. Navíc ludvík to podával tak, že cena za osobu krále je nevyčíslitelná, tedy částka je určena jako výkupné za vojáky, on bude propuštěn za vydání Damietty. Nakonec byla výše stanovena na 800 000 bezantů (400 000 tourských liber; zlatý bezant vážil 4,45 g) s tím, že 400 000 bezantů je splatných ihned., tj. jakmile bude král propuštěn a dokud bude pobývat v Egyptě. 6. května byl král propuštěn, aby dohlédl na výplatu peněz a předání města. Neměl ale dostatek hotovosti a musel si 30 000 liber půjčit od templářů, respektive jim zabavit pod formální pohrůžkou násilím u nich uložené cennosti třetích osob. Ludvík také slíbil, že se do Egypta více nevrátí. Oplátkou bylo slíbeno, že ve městě budou zachovány zásoby vepřového masa, válečné stroje a nemocní a ranění, dokud si pro ně král nepošle. Stroje a maso byly spáleny a většina nemocných a raněných pobita.
Bahríjský mamlúk
Za to již ale nenese odpovědnost Turanšáh. Mladý sultán totiž neuváženě jmenoval do vysokých postů své oblíbence z Mezopotámie a místní bahríjští mamlúci byli odsunuti na druhou kolej. To se jim samozřejmě nelíbilo a jejich vzrostlé sebevědomí se projevilo v plánovaném převzetí moci. 2. května byl Turanšáh napaden samotným Bajbarsem, ale útoku se ubránil, i když mu musel doktor ošetřovat ošklivé obranné zranění – rána mečem mu rozťala dlaň mezi prostředníkem a prsteníčkem. Dřevěná věž kam se uchýlil, byla zapálena a mladý sultán byl poté na útěku zabit. Vládu za pomoci mamlúků převzala vdova Šadžar ad-Durr a stala se první sultánkou v muslimském světě. Po necelých třech měsících se provdala za velitele mamlúků Izz ad Dín Ajbeka, který se stal prvním mamlúckým sultánem. Konečně 8. května 1250 král odplul do Akkonu následován propuštěnou částí vojska s většinou vyšších šlechticů. Toto datum je dodnes významným dnem města Damietty.
Krátce po připlutí do Akkonu v květnu 1250 jej zastihla zpráva od matky, aby se co nejrychleji vrátil. Přimlouvali se i jeho bratři Alfons a Karel a další rádcové. Nakonec Ludvík povolil odjet tomu, kdo chtěl, s tím, že on zůstane a napraví pošramocenou reputaci. Po svých bratrech do Francie poslal list, kde vysvětluje své důvody k setrvání na východě obranou křesťanstva. Alfons se pak významně podílel na správě království, i když byl od roku 1249 právoplatným pánem hrabství Toulouse. Naopak Karel z Anjou se staral více o své záležitosti v Provance. Zbyla zde pak odhadem desetina původního počtu armády, nějakých 1 400 mužů. I když byl zástupcem jeruzalémského krále Konráda kyperský Jindřich I., vláda na pobřeží byla pevně v rukách francouzského krále.
Převrat v Egyptě vyvolal rozhořčení v ajjúbovské Sýrii u al Násira al Jusúfa a opět začaly boje mezi Egyptem a Sýrií. To byla výborná příležitost pro diplomatické manévry. Obě strany totiž Ludvíkovi slibovali za vojenskou pomoc nejrůznější výhody. Ludvík ale už nebyl tak silný jako v Egyptě a věnoval se především posílení obranyschopnosti pobřežních pevností. V březnu 1251 začal král opevňovat Caesareu, jejíž hradby a příkopy jsou dochované doposud. Na jaře 1252 se Ludvík přesunul do Jaffy, kde probíhali práce na opevnění až do června 1253.
Opevnění Caesarey
S ohledem na vojáky v egyptském zajetí se neodhodlal k uzavření spojenectví s Damaškem, ale přesto bylo možné zde obchodovat a králův kušař Jan Ermin na trzích v Damašku nakupoval klíh a rohovinu. Naopak egyptský Ajbek a králův vyslancem Jan z Valenciennes řešili porušení dohody v Damiettě a jako gesto dobré vůle a budoucí spolupráce mamlúci propustili rytíře a vojáky, které drželi v zajetí. V dalším kole jednání pak král požadoval mj. také odpuštění zbylého výkupného, a vydání ostatků křesťanských zajatců čehož nakonec dosáhl, byť z uzavření dohody o vojenské spolupráci sešlo kvůli silné vojenské přítomnosti Damašku na hranicích zbytků jeruzalémského království. Mamlúci kromě požadovaného poslali králi darem i slona a zebru, kteří pak putovali do Evropy. Svou suverenitu král dokázal, když bez jeho vědomí templáři vyjednali pozemkovou výměnu s damašským vládcem. Jakmile se to král dozvěděl, nejenže museli transakci zrušit, ale její prostředník Hugo z Jouy byl na Ludvíkův nátlak vypovězen ze Zámoří – stal se mistrem katalánské řádové provincie.
Z Evropy i nadále připlouvali jednotlivci a družiny křižáků. Z nich je výjimečný Alenard ze Senainganu, norský rytíř, který si mj. krátil čas lovem lvů (ano v Palestině ve 13. století žili lvi). V roce 1253 mamlúci a Ajjúbovci uzavřeli mír a Damašek pak stáhl svoje vojáky z Gazy. Cestou napadli francouzský tábor před Jaffou a poplenili okolí Akkonu. Zanedlouho také dobyli město Sidon. Po zprávách o útocích Ajjúbovců se Ludvík přesunul k Sidonu a znovu jej opevnil. Cestou jako odvetu za Sidon část vojska zaútočila na město Baniás v Golanských výšinách. V červenci před Sidonem krále zastihla také zpráva, že jeho matka a regentka Blanka zemřela v listopadu 1252.
Král Ludvík a jeho matka Blanka
Králi na východě po značných vydáních začali docházet peníze a musel si půjčit 100 000 u Janovanů. Celkově je díky většině zachovaných účtů zajímavá finanční stránka věci. Vybráno od církve a měst bylo 1 224 000 liber. Částka za stavbu lodí dosáhla 40 000 liber, 200 000 byly náklady dvora, 750 000 byly válečné výdaje. 120 000 šlo na opevnění ve Svaté zemi a konečně částka 1 300 (to se mi zdá o dva řády méně) šla na výkupné zajatého vojska a 210 000 liber za samotného krále. Celkem nějakých 1 320 000, přičemž celková suma je odhadována na 1 500 000 liber. Rozdílová částka byla uhrazena ze státní pokladny, pro srovnání na konci padesátých let 13. století byl roční příjem francouzské koruny 250 000 liber. Rozhodně to tedy nebyla zisková záležitost, ale ani nijak extra velký zásah do státního rozpočtu.
Socha Ludvíka IX. z počátku . 14. století
Krále do Francie táhla obava o správu království, ovšem také jej tam směřovali palestinští šlechtici, kteří sice kvitovali finance vynaložené na nové opevnění Akkonu, na druhou stranu mu natvrdo sdělili, že v Levantě již udělal dost a jeho další přítomnost zde není přínosná. K odjezdu se chystal prakticky celý rok, protože nestihl podzimní passagium. Ještě se setkal s antiochijským knížetem Bohemundem VI., kterému přislíbil finance na posílení opevnění Antiochie. Na konci dubna 1254 král s manželkou a třemi na výpravě narozenými dětmi (Jan narozen v Damiettě, Petr narozen v Chateau Pelerin, Blanka narozena v Jaffě) odplul do Francie. Po poměrně dobrodružné plavbě (náraz na mělčinu, požár na palubě) přes Provance konečně 7. září dorazil do Paříže. V Palestině zanechal oddíl 100 rytířů s doprovodem pod velením Geoffroye ze Sergines. Tento francouzský regiment byl placen korunou, byl průběžně doplňován a na východě působil jako stálé vojsko až do roku 1291.
Ludvíka průběh a vyznění výpravy poznamenaly na zbytek života. Dříve již tak střídmý král zaznamenal posun téměř k askezi. Až na výjimky se oblékal zcela prostě a stejně tak jedl. Svou zbožnost nejen stále více niterně prožíval, ale chtěl, aby se celé království morálně polepšilo. Na všechen zlořád dohlíželi zvlášť jmenovaní úředníci. Nic nemělo být v rozporu s Božími přikázáními a Francie se měla cele řídit křesťanským řádem, kde například pro hazardní hry nebo prostitutky nebylo místo. Uvážlivá králova politika, ale nabídla zemi nevídaný luxus, patnáct let se v zemi nevedla větší válka. Myšlenky na úspěch ve jménu kříže jej ale neopouštěly a Bajbarsův postup v šedesátých letech byl spouštěčem příprav na druhou a poslední Ludvíkovu výpravu.
POUŽITÁ LITERATURA
Bridge, A.: Křížové výpravy. Praha 1995.
Duggan, A.: Křížové výpravy. Praha 1973.
Gabrieli, F. (ed.): Křížové výpravy očima arabských kronikářů. Praha 2010.
Hroch, M.; Hrochová, V.: Křižáci v Levantě. Praha 1975.
z Joinvillu, Jan: Život Ludvíka Svatého. Praha 2014.
Le Goff, Jacques: Svatý Ludvík. Praha 2012.
Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu. Praha 1997.
Mayer, H.E.: Dějiny křížových výprav. Praha 2013.
Nicolle, D.: Pád Akkonu 1291. Praha 2010.
Tate, G.: Křižáci v Orientu. Praha 1996.
Tauer, Felix: Svět islámu. Praha 1984.
http://www.orient-latin.com
http://wikipedia.org
https://arrecaballo.es
