Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 66.

Moderátoři: michan, jarl, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 66.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 66.
Foto knížete Funimaro Konoeho,

Obrázek

který se stal podruhé premiérem Japonska dne 22. července 1940, foto je volně přístupné na několika webech.
Když nastoupil do funkce premiéra Japonska, podruhé, 22. července 1940, kníže Konoe a jeho kabinet přijal program pod názvem - "Hlavní principy základů japonské národní politiky" (viz konec Č 65) následoval další neklamný znak, že se blížil vstup země vycházejícího slunce do 2. světové války. Tím dalším neklamným znakem příprav na válku byl fakt, že "byly postupně odvoláváni členové císařské rodiny z vysokých odpovědných funkcí ve státní správě!
Císař Hirohito oznámil osobně ministrům války a válečného námořnictva, že odvolává náčelníky generálních štábů, prince Kanina a prince Fušimu, kteří budou re
zignovat. Císařský trůn nechtěl, aby nesl přímou a otevřenou odpovědnost za zahájení války."
První se ozval Tódžó (zde viz foto

Obrázek

pozdějšího válečného premiéra Japonska Tódžóa, foto je volně přístupno na několika webech.), který jen vyslovil politování, kdežto za námořnictva admirál Jošida "tvrdošíjně trval na tom, aby princ Fušimi zůstal ve funkci náčelníka štábu válečného námořnictva ještě nejméně 9 měsíců". Jošida chtěl oněch devět měsíců proto, že si myslel, že po tu dobu nebude ještě japonské válečné námořnictvo vtaženo do války...!
V dalším dění se pak z historických i diplomatických pramenů dozvídáme od českého historika, pana Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, fakta, která píše ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 171 až 190, když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize: Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 183 až 207, a já nejprve cituji z A. S.:

"Den po zasedání (Konoeho) vlády, 27. července 1940, projednávala vládní program i návrhy změn ve funkcích v ozbrojených silách, konference, jíž se za přítomnosti císaře účastnili premiér a členové užšího kabinetu, šéfové štábů a vysocí důstojníci z Císařského hlavního stanu. Podobné jednání mezi politiky a předáky ozbrojených sil se nekonalo vlastně od nankingského masakru v roce 1937, tedy více než dva roky.
Lidé z paláce předložili plán dalšího postupu v oblasti zahraniční politiky. Obsah těchto ´Hlavních principů japonské zahraniční politiky pro postup v současné světové situaci´ lze shrnout ve stručnosti asi takto: říše se bude snažit zajistit si plánované zisky mírovou cestou. Nepůjde-li to je třeba včas rozvinout veškeré přípravy pro vedení vítězné války.
Zjevně nebylo dosaženo harmonie mezi představami velení armády a velení námořnictva. Ze zápisu v Deníku markýze Kidóa ze dne 30. července 1940
(zde viz foto

Obrázek

markýze Koichi Kidóa, foto je volně přístupné na několika webech.) vyplývá, že armáda žádala zahájení okamžitého postupu na jih. Nepochybně šlo o pokus napravit si reputaci, poněkud pošramocenou v Číně, kde operace armády uvázly. Námořnictvo zastávalo na první pohled obezřetnější stanovisko. Požadovalo nejdříve vítězně ukončit ´čínský incident´ a teprve poté postupovat na jih. Admirálové také varovali před důsledky případné války se Spojenými státy, čínskou válku označily za ´stupidní akci, kterou nelze vyhrát´.

Premiér japonské vlády kníže Konoe se v soupeření pozemních sil a námořnictva pokoušel stále zmírňovat napětí, což se mu nezdařilo a netrpělivý představitel pozemních sil Tódžó dokonce v rozhovoru s Kidóem označil knížete Konoeho za ´loutku pro všechny´. Ministr války Tódžó tehdy dál tvrdil, že premiér ničeho nedosáhne, nezlepší-li se podstatně vztahy mezi dvorskou byrokracií, armádou a námořnictvem. K uklidnění situace nakonec přispěl dne 30. července 1940 osobní zásah Hirohita, který doporučil zkrátit frontu v Číně. Tím se tehdy měly ušetřit pozemní síly, které byly potřebné k útokům na jih! Císař zároveň, dle zápisu v Deníku markýze Kidóa, "rezolutně požadoval zlepšení vztahu mezi armádou a námořnictvem".

Při konferenci zároveň padlo rozhodnutí, "že budou pokračovat rozhovory s Němci, které by vedly k vytvoření pevnějších svazků s Berlínem" - směr budoucí OSA!

"Oficiálním shrnutím o výsledcích jednání v posledních červencových dnech bylo prohlášení o ´základní politice´z 1. srpna. Jako hlavní cíl dokument označoval ´založení sféry společné prosperity ve Větší východní Asii´. Pozorovatelé nevěnovali velkou pozornost slůvku ´Větší´ . Teprve později se projeví jeho význam. ´Společnou prosperitu´ Japonci chtěli vnutit nejenom obyvatelstvu Číny, Indočíny nebo Nizozemské Východní Indie, ale šlo jim o to, rozšířit ji i na další oblasti. Posléze se sféra ´společné prosperity´, alespoň v jejich představách, bude rozkládat v prostoru ´od Teheránu po Honolulu, od Charbinu po Port Moresby´.

Americký velvyslanec Joseph C. Grew již před půldruhým rokem (jde o Grewův výrok z 5. 12. 1938.) charakterizoval v jedné ze svých zpráv do Washingtonu Japonce následujícím způsobem: ´Jsou tvrdou rasou, dějinami přivyklí katastrofám a nebezpečí, duch boje na život a na smrt je v nich zakořeněn mnohem hlouběji než v kterémkoli jiném národě´. Jde jistě o poněkud jednostrannou charakteristiku. Velvyslanec pak varoval před vzrůstem japonské agresivity ještě mnohokrát. Přesto se v americké politice jen pomalu prosazovala opatření nějakým způsobem zaměřená na zabrzdění japonské expanze."

Pro USA bylo určitým obratem ke kritickému chápání Japonska léto roku 1940. Tedy období po 20. červenci, když ještě nebyla instalována Konoeho vláda. V řečený den totiž podepsal americký president Roosevelt "Zákon o loďstvu dvou oceánů" (něco víc o zákoně dvou oceánů viz také zde:
https://books.google.cz/books?isbn=8024723727
. Naplněním tohoto zákona mělo pro válečné námořnictvo Spojených států znamenat, že bude moci čelit i Japoncům v Pacifiku (tedy mohlo bojovat v Atlantiku i Pacifiku). Již 5 dní poté, 25. července 1940, oznamuje prezident, že veškerý export kovového šrotu, ropy a ropných výrobků z USA bude podléhat přísné kontrole.
Jak průběžně popisuji, byl přísun paliva a některých surovin pro Japonce záležitostí "životaschopnosti fungování válečného námořnictva".
Japonci však již mnoho měsíců předtím podnikali rozsáhlé přípravy, aby od kohokoliv získali ropu a ropné výrobky a pro jejich získání byli schopni podstoupit i finanční oběti, tedy kupovat i dražší výrobky. Že tomu tak skutečně bylo, tak o tom hovoří i výše uvedené historické zdroje a archivy, které říkají, že v půli léta roku 1940 informovali zástupci firmy Standard Oil of New Jersey americký státní department, že Japonci projevili přání koupit "jakékoli množství jakéhokoli druhu paliv". Zároveň oba američtí konzulové z Kobe a Osaky podali zprávu o japonských plánech výstavby obrovských skladišť paliv na Chajnanu u jihočínského pobřeží, což bylo jasným dokladem metodických příprav úderu na jih. Historické zdroje uvedené výše pak sdělují další fakta, cituji:

"Návrhy, jak odříznout Japoncům přístup ke zdrojům paliv, byly zprvu značně komplikované. Státní department byl v podstatě proti jakýmkoli omezením. Proto se Američané zhrozili, když je velvyslanec lord Lothian informoval o tom, že Britové uvažují o preventivním zničení ropných polí v Nizozemské Východní Indii.
Nakonec sám sekretář financí Henry Morgenthau, který prý byl Lothianovou zprávou 'otřesen', doporučil, aby byl zastaven vývoz ze Spojených států, Británie se zásobovala z Venezuely a - Nizozemci zničili svá ropná pole a rafinérie sami. Ačkoli titulky v americkém tisku hovořily o uvalení embarga na vývoz železného šrotu, ropy a ropných výrobků, zdaleka zatím nešlo o bezvýjimečné opatření. Již 29. července 1940 byly zveřejněny úpravy a výjimky.
V podstatě se výnos týkal jen leteckého benzinu, mazadel, surového železa a ocelového šrotu. Tyto položky však představovaly jen 15 % někdejších japonských nákupů. Sumner Welles si pospíšil 26. července ujistit japonského velvyslance Horinoučiho, že 'opatření jsou učiněna pouze v souvislosti s domácí politikou'. Japonský diplomat poukázal na komentáře amerického tisku o embargu a požádal o zpřesnění výjimek. Když mu Welles druhého dne vyhověl, Horinouči 'byl potěšen' a od případných protestů zatím upustil.
Ostatně nebylo vhodné zhoršovat vztahy k Washingtonu v době, kdy Japonsko přistoupilo k dalšímu stupňování tlaku. Projevilo se to v obecných souvislostech mezinárodních vztahů i v dílčích, na první pohled možná podružných záležitostech.

Charakteristické například bylo umělé vyvolávání xenofobie v Japonsku. Výjimku v tomto směru samozřejmě představovali Němci a Italové. V této době už žádný Japonec, kromě policejních špiclů, nesměl pracovat pro cizince. Japonští novináři, podle slov knížete Saiondžiho, 'psali jako opilci'. V srpnu 1940 byli vyzváni zástupci asi 40 křesťanských církví v Japonsku, aby se sjednotili a vytvořili 'národní křesťanskou církev'. Po těžkém nátlaku a dlouhém jednání v roce 1941 vznikla jednotná protestantská skupina, římsko-katolická církev mohla dál existovat nezávisle.
Podstatnější byl tlak, který Tokio vyvíjelo na mezinárodním kolbišti. Zejména souvislosti evropské války vyvolaly rozsáhlou aktivitu. Již 19. června 1940, tedy ještě před kapitulací Francie, se velvyslanec Kurusu ohlásil u Ribbenropa a navrhl obnovit jednání o trojstranném paktu. Hlavním důvodem byl samozřejmě zájem na koloniálních državách poražených evropských zemí.
Němci zprvu nevěnovali návrhu patřičný zájem, Ribbentrop dokonce naznačil, že v japonské veřejnosti 'existují silné pro britské sympatie'.
Otázka přímé souvislosti je samozřejmě sporná, ale protibritské akce Konoeho vlády z konce července 1940 jakoby chtěla vyvrátit zmíněné nařčení nacistického ministra. V sobotu 27. července tokijská policie zatkla 15 Britů usedlých v japonské metropoli a obvinila je ze špionáže. Obvinění bylo nesmyslné, přesto se případ zkomplikoval. 29. července totiž jeden z uvězněných Britů, dopisovatel agentury Reuter Melville Cox, vyskočil z okna velitelství tajné policie v Tokiu a zabil se. Když atašé britského velvyslanectví přebíral Coxovy ostatky byly na nich objeveny stopy po mučení a patnáct vpichů po injekčních jehlách. Zbylých 14 Britů bylo obratem propuštěno a vyhoštěno z Japonska. Někteří z nich vypovídali o mučení, podávání drog atd. Japonská policie pak vydala prohlášení o Coxově sebevraždě, jehož věrohodnost byla, přirozeně, minimální."


Situace v Indočíně a Východní Indii 1940.
Celý svět od srpna do října 1940 sledoval s velkým napětím a obavami průběh "Letecké bitvy o Británii". Všeobecně je známo, že Velká Británie tehdy prožívala své nejhorší týdny a dny v první polovině 20. století. Stejně, jako celý svět, tak i jen s jinými pocity je samozřejmě sledovali Japonci. Každý si asi představí, že měli na výsledku letecké bitvy mimořádný zájem a z mnoha důvodů si přáli, aby to byli Němci, kdo zvítězí. Vždyť každý případný úspěch Göeringovy Luftwaffe a porážka Britů mohla znamenat, že začnou stupňovat tlak směrem na jih, především vůči Francouzské Indočíně a Nizozemské Východní Indii. Zároveň by porážka Británie určitě přinesla velké zlepšení vztahů s Hitlerovým nacistickým Německem.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 66.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 67.

Další expanzivní kroky podnikli Japonci v měsíci srpnu roku 1940 v Indočíně. Totiž již 1. srpna 1940 požádal ministr zahraničí Macuoka (zde viz foto

Obrázek

Yoshuke Macuoky, foto volně přístupné na několika webech), a to ultimativně, francouzskou správu, aby povolila průjezd japonských jednotek Tonkinem a ještě, aby umožnila kontrolovat letiště v severní Indočíně, odkud bylo možno podnikat nálety proti Barmské cestě a cílům v Číně (zde viz mapu

Obrázek

Barmské cesty do Číny, o které byla tolikrát již řeč. Mapa je volně přístupná na několika webech.). Ve stejném požadavku pak byl ještě zakomponován požadavek, aby Francouzi dali souhlas s rozmístěním několika posádek japonských "pozorovatelů" na jihu Indočíny. Francouzský velvyslanec Charles Arséne-Henry (Charles Arséne-Henry byl velvyslancem v Japonsku již v době před kapitulací Francie. Poté zůstal v Tokiu jako reprezentant režimu ve Vichy a (poznámka A. S. ) ministra zahraničí Macuoku při této příležitosti varoval: bude-li Japonsko stupňovat své požadavky, může prý se stát, že koloniální správa Indočíny přestane poslouchat příkazy svých nadřízených ve Vichy.

Zde pak český historik, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, píše další fakta, když pokračuje událostmi, které následovali. Z jeho knihy - Japonská válka 1931-1945, na str. 175 až 190, když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde v knize: Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 183 až 207. Cituji z A. S.:

"Ministr zahraničí informoval o problému císaře a ten vyslal do Indočíny dva členy svého důvěrného kruhu, aby zajistili patřičný průběh. Generálporučík Kijodži Tominga a šéf vlivného Operačního oddělení generálního štábu a fanatický plukovník Isamu Čó měli zaranžovat ´pravou bitvu, která by uspokojila francouzský smysl pro vojenskou čest".
Zatím 10. srpna Macuoka znovu jednal s francouzským velvyslancem, tentokrát již vysloveně hrozil, že ´Japonsko přikročí k ostřejším opatřením´. Pozice Francouzů byla naprosto beznadějná a tak 29. srpna 1940 došlo v Tokiu k podpisu dohody jíž vláda ve Vichy přistoupila na požadavky Japonců. Kromě toho uznala ´převládající zájmy Japonska na Dálném východě jak v ekonomické, tak v politické sféře´."


No a od tohoto povedeného počinu se dalo vcelku logicky očekávat, že Japonci zatlačí podobným způsobem i v Nizozemské Východní Indii a očekávaly se i podobné výsledky.
Zde začaly Japonci tlačit dříve a to již 16. července 1940, kdy se z Tokia domáhali vpuštění větší mise svých expertů na ostrovy a usilovali o zahájení dalšího kola jednání o hospodářských záležitostech.
Z výše uvedených historických pramenů pak cituji:

"26. července Nizozemci projevili ochotu diskutovat o ekonomických otázkách, posléze přijali misi, v níž byli i zástupci japonské armády a námořnictva, ale odmítli jednat o politických problémech. 5. září informoval náměstek guvernéra van Mook Američany, že nemůže dopustit, aby Japonci získali zvláštní postavení v životě ostrovů a současně požádal o urychlené dodání zbraní, které již byly Nizozemci zaplaceny.
Ve Spojených státech měly zatím stále vrch izolacionistické tendence. Této atmosféře se načas přizpůsobil i prezident Roosevelt.

´Nebudeme se podílet na cizích válkách, nevyšleme naši armádu, námořní nebo letecké síly, aby bojovaly v cizích zemích mimo Ameriku, výjimku učiníme pouze v případě napadení´- tato jeho slova z 11. září 1940 byla jistě malým povzbuzením všem, kdož byli ohroženi Japonskem. Dávala také málo naděje národům zemí okupovaných nacisty i bojující Británii. Přesto musela washingtonská vláda uvažovat o opatřeních pro případ pádu Británie stejně jako například japonského útoku proti Singapuru, Nizozemské Východní Indii či obsazení Indočíny. Právě vývoj v této francouzské državě ji na konci září přiměl přijmout důraznější opatření.
Japonci během září vystupňovali tlak na správu Indočíny. Stále rozšiřovali své požadavky - místo tří žádali již uvolnění šesti letišť, stav jednotek dislokovaných v Tonkinu hodlali zvýšit z 25 000 na 32 000 mužů. Macuoka spolu s vyslancem vlády ve Vichy vypracoval návrh nové dohody, který kabeloval do Hanoje. Francouzi měli na zvážení pouhé tři dny. V neděli 22. září 1940, v 15,00, tedy sedm hodin před vypršením ultimáta přistoupil generální guvernér na japonské požadavky."

A Japonci si pospíšili a ještě během neděle 22. září zahájili svou invazi do severní Indočíny
(pro připomenutí je zde mapa

Obrázek

japonských výbojů do roku 1941, mapa volně přístupná na několika webech.). V historických archivech se prý skrývá několik přímých i nepřímých důkazů, že šlo o předem připravenou a domluvenou "hru mezi francouzskou správou a velením japonských sil v jižní Číně...´! Cílem prý mělo být, již naznačené zachování tváře "francouzských ozbrojených sil".
Vstup japonských oddílů vypadal tak, že japonské jednotky, podnícené generálem Tominagou a bez rozkazu z Tokia, vpadly v noci z 22. na 23. září do Tonkinu. Po tři dny probíhali tvrdé boje Japonců s francouzskými oddíly. Západní tisk mohl napsat, že se "Francouzi chrabře bránili".

"Slabé francouzské oddíly nemohly čelit japonským veteránům zocelených v bitvách", konstatovaly noviny v Japonsku...!

"Po tomto dramatickém intermezzu se záležitost vyvíjela již klidněji. Boje byly zastaveny, japonská vláda se dokonce omluvila, ale její jednotky v severní Indočíně zůstaly. Kroky, které v souvislosti s ´nepánovanou´ invazí učinila tokijská vláda, měly působit jako zastírací manévr. Zůstává otázkou, zda mohl zasvěceného pozorovatele oklamat.
Ministr války Tódžó totiž odvolal vrchního velitele japonských sil v jižní Číně generálporučíka Rikičiho Andóa, který byl nakonec přeložen do výslužby. Nepřišel zkrátka. Zanedlouho byl povolán, aby řídil organizaci špionážní ústředny na Tchaj-wanu, těsně před útokem na Pearl Harbor byl reaktivován a jmenován vrchním velitelem na tomto ostrově."

Až když Japonci obsadili severní Indočínu začalo USA přece jenom aktivněji a poskytlo dne 25. září 1940 Čankajškovu Koumintangu v Čchung-čchingu půjčku ve výši 25 milionů dolarů. Již 26. září vyhlásil prezident Roosevelt úplnou kontrolu vývozu oceli a železného šrotu. Embargo vyhlášené USA se nevztahoval na Britskou říši a "státy západní hemisféry".
"Podle mého názoru měl být vykonáván tlak na Japonsko předtím, než vpadlo do Indočíny, a nikoli poté", zapsal si už 23. září 1940 do deníku, americký ministr financí Henry Morgenthau. "Myslím si, že je příliš pozdě," pokračuje ve svém deníku Morgenthau, "nyní se nám mohou Japonci vysmívat. Kdyby se to udělalo před měsícem mohlo byt Japonsko zastaveno."

A historické zdroje informací uvedené výše pak perem A. S., na str. 177., pokračují úvahou, cituji:

"Konec konců i tento názor je poněkud sporný. Přes polovinu železné rudy v této době Japonci už importovali z jiných zemí, navíc měli značné zásoby. Kromě toho - japonská výroba oceli byla ve srovnání s ostatními velmocemi podstatně nižší.
Například v roce 1940 se v Japonsku, Koreji a Mandžukuu vyprodukovalo 7,5 milionu tun oceli, výroba ve Spojených státech byla desetinásobná. Účinky embarga se nejvíce projevily v následujícím roce, kdy japonská produkce klesla na 68%.
Vůči správě Nizozemské Východní Indie nepostupovali Japonci tak ostře jako proti Francouzům v Indočíně. Nepředložili Nizozemcům žádné ultimátum, po určitou dobu se omezili pouze na prosazování ekonomických požadavků. Například žádali, aby se nizozemská správa zavázala dodávat Japonsku 3 miliony tun (22 milionů barelů) ropy ročně po dobu pěti let. Nešlo o právě malé stupňování - bylo to pětkrát více, než Japonci dostali v roce 1939. Ony tři miliony tun představovaly 40% ropy těžené na Sumatře, Borneu a Jávě a současně šlo o plné 3/5 celkové japonské spotřeby.
Nizozemský závazek ve shora uvedeném směru by umožnil vést válku navzdory úplnému embargu."

Nizozemská správa neprojevovala žádnou slabost před japonskými emisary a tak se Tokio rozhodlo pro lest, pro "nepřímou akci", aby dosáhlo toho co potřebovalo. Japonsko se tehdy obávalo, že v okamžiku, kdy se budou Nizozemci ohroženi přímo, zničí těžební zařízení a rafinérie. A měli se skutečně čeho bát - za války to skutečně udělali. Nizozemci v té době dali USA na srozuměnou, že se postaví jakékoli agresi. Zatím v řečené době, léta a podzimu 1940, panoval v USA a VB názor, že Japonci zatím do Východní Indie nezaútočí. Že tomu tak bylo vyjádřil americký státní sekretář Cordell Hull, když hovořil s britským velvyslancem lordem Lothianem a australským velvyslancem Caseym 16. září 1940. I tehdy vyvaroval jakéhokoli slibu pro případ, že by přece jen k útoku skutečně došlo.

"Je obtížné říci do jaké míry byl názor Američanů a Britů ohledně pravděpodobnosti útoku podložený. Jisté je, že koncem léta 1940 Japonci potřebovali určitou dobu k ukončení příprav, a tudíž ještě neuvažovali o brzkém útoku na Nizozemskou Východní Indii. V záznamu z 10. srpna 1940 v Deníku strážce tajné pečeti markýze Kidóa můžeme číst:´Císař mi sdělil, že o věci jednal s náčelníkem generálního štábu námořních sil princem Fušimim. Princ při této příležitosti řekl: V současnosti se námořnictvo chce vyhnout užití síly proti Singapuru a Nizozemské Východní Indii, Přípravy si vyžádají nejméně osm měsíců. Teprve poté může být rozhodnuto o válce. Čím později válka přijde tím lépe´.
Válka je tedy chápána jako logické vyústění japonského úsilí, ale je třeba vyčkat na nejvhodnější okamžik. Tento závěr platil nejen v politice vůči Nizozemské Východní Indii, ale i v souvislosti s dalšími cíli budoucí agrese."

Pakt tří, tzv. OSA, září 1940.
(některé základní údaje viz také zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Pakt_t%C5%99%C3%AD
a také něco z ratifikace paktu OSA:
https://commons.wikimedia.org/wiki/File ... t_1940.png
).
Bylo léto 1940 a do pohybu se tehdy daly události týkající se obnovení japonsko-německých rozhovorů o vzájemné alianci, které pak vyústily podpisem trojstranného paktu mezi Německem, Japonskem a Itálií. Iniciativu v srpnu projevila německá strana, když 13. srpna 1940 vyslal Ribbentrop svého specialistu na problematiku Dálného východu Heinricha Stahmera na japonské velvyslanectví. Měl oznámit, že Německo je připraveno obnovit jednání o vojenské alianci. Japonský velvyslanec Kurusu předal okamžitě zprávu do Tokia a ministr zahraničí Macuoka návrh nejen uvítal, ale obratem pozval Stahmera k rozhovorům do Japonska.
Ještě než Stahmer přicestoval proběhla velká čistka v japonském diplomatickém sboru. S Hirohitovým souhlasem Macuoka postupně odstranil z japonských zastupitelstev v různých zemí celkem 39 předních diplomatů, kteří měli nějaké vazby, či jenom sympatizovali s Velkou Británií. Cesta k jednáním byla tak zcela otevřena!
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 66.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 68.

A poté byl 23. srpen 1940 a specialista na Dálný východ Heinrich Stahmer přijal pozvání japonského ministra zahraničí Macuoky a s plnými mocemi pak odjel do Tokia. Část věcí které měli projednávat už měli i telegraficky dohodnuté. Němci totiž poslali otázky už předtím.
OSA jako taková by možná mohla být konfrontována s tím co si o téhle otázce myslel poslední "Genró" Saiondži (zde viz foto

Obrázek

Genró - Kinmochi Saindžiho, foto je volně přístupné na několika webech). Tento starý dvořan z období "Meidži", který ještě žil, starý dvořan, který jako kdyby tušil, když mluvil s lidmi okolo sebe dne 2. září, jakoby věděl, že za několik týdnů zemře, prohlásil: "Následkem naší současné politiky se stane císařova aureola neviditelnou a tvrzení, že Jeho Veličenstvo je moudré a prozíravé, přestane být pravdou, věřím, že nakonec Velká Británie zvítězí."
Český historik, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, pokračuje událostmi, které následovali, ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 178 a dále, když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize: Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 183 až 207, a já cituji z A. S.:

"Nešlo však jen o varovný hlas starého muže z Okicu. Především v řadách velení válečného námořnictva existoval značný odpor proti alianci s Německem. Množství faktů potvrzuje názor, že japonští admirálové se obávali průběhu a výsledku války na moři se Spojenými státy. Pouhý den po Saiondžiho prohlášení , 3. září 1940, rezignoval ministr válečného námořnictva admirál Zengó Jošida. Důvodem byl protest proti plánu urychlení námořních příprav, který Jošida zřejmě nepovažoval za reálný. Jeho nástupcem se stal admirál Koširó Oikawa, někdejší císařův pobočník, s nímž prý bylo ´snadnější hovořit´.
Středa 4. září 1940 byla dnem závažných jednání. Konoe spolu s ministry války, válečného námořnictva a zahraničí dospěl k formulování základních zásad pro jednání o paktu s Německem. Týkaly se především vymezení sfér budoucího vlivu signatářů. Téhož dne knížete přijal císař. Premiér se dožadoval Hirohitovy podpory ve třech hlavních bodech. Je třeba, aby ve vládě existoval jednotný názor na válku s USA. Japonsko musí podepsat smlouvu o vojenské alianci s Německem, což vyžaduje překonat odpor námořnictva. Z textu příští smlouvy s Německem a Itálií musí být zřejmé, že uvedené státy mají v úmyslu zavést ´nový řád´ na celém světě. Zdá se, že císař Konoemu přislíbil podporu při prosazování zmíněných požadavků. Dokonce mu prý při této příležitosti povolil ´v případě potřeby přimět námořnictvo k rozumu´. Jakými prostředky nebylo řečeno."

V Japonsku této doby, byli nejpřednějšími a nejdůraznějšími obhájci paktu s Hitlerovým Německem, ministr zahraničních věcí Jósuke Macuoka a tehdejší ministr války a od roku 1941 do roku 1944 generál Hideki Tódžó, i když všem vládl jejich předseda vlády Kónoe a o jeho velkém podílu na celé věci nikdo, v zemi vycházejícího slunce, nepochyboval! Mnohé historické prameny doby však vydávají i překvapivá svědectví. Tak třeba zápisky barona Harady říkají, že prý premiér Konoe v jednu dobu a po nějakou chvíli, byl proti uzavření trojstraného paktu. Prý v té době dokonce hrozil demisí. Ale vznikla takě i domněnka, že Konoeho váhání a vyhrožovaní bylo součásti nějaké složité hry, a že nešlo o skutečný úmysl podat demisi. Ve stejné době se totiž hovoří i o tom, že i Hirohito váhal zda podepsat pakt OSA!
Když Němci 7. září 1940 provedli těžké bombardování Londýna a japonští diplomaté podali do Tokia o náletu zprávu, volal císař premiéra Kidóa a měl mu položit otázku zda místo podpisu s Německem a Itálií, by se Japonsko nemělo soustředit jen na zprostředkování v evropské válce....!!! Jednalo se však asi jen o úvahu, neboť takto by se asi ani nesplnili japonské, a tedy i císařovy, představy na dosažení cílů expanze!

"Pondělí 9. září 1940 přineslo počátek rozuzlení. Vcelku nečekaně se dopoledne v Císařském hlavním stanu sešla konference, jíž se účastnili členové vlády a reprezentanti obou generálních štábů.
Na zasedání se Macuoka zprvu marně snažil přimět představitele námořnictva k souhlasu s aliancí. Posléze se na jednání dostavil Hirohito (zde viz obrázek,

Obrázek

tehdy ještě mladšího japonského císaře Hirohita, nakreslil jej, dle dobové předlohy fota, jako portrét, Roz. v roce 2018). O tom co řekl, neexistuje žádný dokument. Po jeho zásahu však přestali admirálové oponovat a začali, byť zprvu značně neochotně, vypovídat o možnostech Japonska v případné válce s USA. Na odpoledním zasedání již kníže Konoe cítil, že v daných souvislostech ´námořnictvo kapitulovalo´.
Večer 9. září Macuoka oficiálně uvítal Stahmera v Japonsku.
Německý emisar přijel již před dvěma dny, nyní se na jeho počest pořádala recepce v lucernami osvětlené zahradní restauraci. Němec s Japoncem hovořili anglicky, postupně projednávali hlavní body paktu. Již nazítří vypracovali návrh textu, ironií osudu byl také sepsán anglicky. Do dalšího dne byla připravena japonská i německá verze, 12. září byl finální text předložen Hirohitovi. 13. září 1940 byl pátek a tento údajně ´nešťastný´ den císař studoval dokument slovo po slově, formulaci za formulací, čtyři a půl hodiny. Věděl, že proti smlouvě jsou někteří lidé z jeho nejbližšího okolí. Obavy námořnictva byly na místě - ostatně slib, že princ Fušimi zůstane ve funkci do ledna 1941 znamenal, že námořnictvo do té doby nepůjde do války. Ještě 13. září proběhla v Císařském hlavním stanu neoficiální konference, k oficiálnímu projednání za císařovy přítomnosti došlo druhého dne, v sobotu 14. září. Současně japonská propaganda spustila pokřik o ´anglosaské konspiraci, která dusí japonské zájmy´.
Definitivní rozhodnutí padlo na konferenci v císařském paláci ve čtvrtek 19. září 1940. V čele audienční síně před zlatým závěsem seděl nehybně Hirohito a mlčel. U dvou stolů podél stěn zasedlo dalších jedenáct účastníků. Diskutovalo pouze šest osob. Pochybnosti vyslovil princ Fušimi, váhavé bylo i stanovisko předsedy císařovy Tajné rady Jošimičiho Hary. Macuoka prohlásil, že ´cílem paktu je zabránit Spojeným státům v obklíčení Japonska´.

Princ Kanin (zde viz foto

Obrázek

prince Kotohio Kanina, foto je volně přístupné na několika webech.), do pětasedmdesátky mu chyběly tři dny, se jako nejstarší člen císařské rodiny a zatím ještě náčelník generálního štábu vyslovil pro ideu paktu s Německem a Itálií. Princ Fušimi nakonec vyslovil souhlas i za námořnictvo, byť s mnoha výhradami. Žádal, aby se Japonsko vyhnulo válce s USA , doporučil zesílit kontrolu tisku, aby byla znemožněna diskuze o paktu a omezeny protibritské a protiamerické výpady.
Na závěr vystoupil předseda Tajné rady jako mluvčí trůnu s předem připraveným prohlášením. Od stěn místnosti se odrážela Haradova slova: ´Ačkoli možná nakonec bude japonsko-americká srážka nevyhnutelná, doufám, že dostatečná opatrnost povede k jistotě, že nebude v blízké budoucnosti a nedojde k omylům. Na tomto základě připojuji svůj souhlas´."

Když takto domluvil mluvčí předseda Tajné rady, který byl mluvčím císařského trůnu, byla vlastně konference u konce. Císař Hirohito vzápětí povstal, pokývnutím hlavy vyjádřil svůj souhlas se slovy mluvčího - a opustil konferenci.
"Japonsko bylo připraveno vstoupit do vojenské aliance s evropskými fašistickými mocnostmi...!"
Samotný akt slavnostního podepsání Paktu tří (OSA) proběhlo dne 27. září 1940 v budově říšského kancléřství v Berlíně.

Samotné znění paktu tří (OSA) viz zde: (
http://vcdns.valka.cz/v900/clanek_10929 ... n=linkthru
).
Tak vznikla pověstná OSA Berlín-Řím-Tokio, pakt, který tehdy nevyvolal nějaké přílišné nadšení, ani v hitlerovském Německu, ani v Mussoliniho fašistické Itálii, ani k totalitě spějícímu Japonsku.

Zajímavý je i postřeh, který si do svého Deníku zaznamenal, a to hned v den podpisu, italský ministr zahraničí. Tehdy si hrabě Ciano zapsal krátké věty, a já je budu citovat z knihy českého historika, pana Prof. PhDr. Aleše Skřivana, CSc, který ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 181, napsal:

"Pakt je podepsán. Podpis byl více méně obdobou Ocelového paktu. Ale atmosféra je chladnější. Dokonce i berlínský pouliční dav je v porovnání menší, složen hlavně ze školních dětí a provolává slávu bez přesvědčení. Japonsko je příliš daleko. Jeho pomoc je pochybná. Jedna věc je naprosto jistá: válka bude dlouhá."
A. S. pak pokračuje na stejné str. 181, cituji:
"V samotném Japonsku rovněž nezavládlo po podpisu paktu příliš velké nadšení. Pouze v armádě a extremistických nacionalistických organizacích byl vznik Osy přijat příznivě. Představa války s Velkou Británií a Spojenými státy se stala naléhavější a bližší skutečnosti. List Asahi, největší deník v Tokiu, smlouvu z 27. září komentoval: 'Zdá se nevyhnutelným, že dojde ke srážce mezi Japonskem, rozhodnutým vytvořit svou sféru vlivu ve východní Asii, včetně jihovýchodního Pacifiku, a Spojenými státy, které jsou rozhodnuty vměšovat se do záležitostí na druhé straně rozlehlého oceánu všemi prostředky kromě války'. Jedno je nepochybné - podpis paktu tří a vznik Osy přiblížil Japonsko 'velké' válce."


Použité podklady:

Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128&t=8051&start=60
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931 - 1945“