Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-45 č. 50

Moderátoři: michan, jarl, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-45 č. 50

Příspěvek od jarl »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-45 č. 50
aneb
Japonská zahraniční expanze do roku 1922
Obrázek
Japonská zahraniční politika v letech 1906-1922
Symbolickou tečku za hrůzami rusko-japonské války učinila v Tokiu 30. listopadu 1906 obrovská vítězná přehlídka, kdy před Syna nebes, jeho rodinu, a množství významných armádních a námořních osobností i zahraničních hostů, napochodovalo 30 000 vojáků, a veřejnost se mohla pokochat pohledem na 70 000 ruských pušek, 450 děl a další ukořistěné zbraně, což mělo před světem a japonským národem demonstrovat sílu Země vycházejícího slunce. Císař Mucuhito, maršálové Ójama, Jamagata a admirál Tógó téhož roku z rukou prince Artura obdrželi vysoká britská vyznamenání, a zatímco si japonští spojenci prohlíželi ukořistěné válečné lodě VARJAG, IMPERATOR NIKOLAJ I, PERESVĚT a ADMIRAL APRAXIN, nemohli se ubránit myšlence, že Nippon může do budoucna představovat hrozbu i pro jejich zájmy na Dálném východě. „Z Japonska se stal lídr, na nějž hleděli všichni,“ píše Mesčerjakov. „Nejenom na Dálném východě. Nejenom v Asii. Se smíšenými pocity strachu a úžasu, se nyní na Japonsko dívali po celém světě. Žluté nebezpečí, které se dříve Evropanům jevilo jako něco obrovitého a nekonkrétního, nyní získalo přesnou geografickou polohu.“

Obrázek
Maršál Ójama

Prozatím se však vyčerpané a finanční krizí zmítané Japonsko soustředilo na ekonomickou expanzi, přičemž maximálně využilo prostoru, jenž mu v tomto směru umožňovala portsmouthská smlouva. Proto se prakticky ihned po její ratifikaci a podepsání dohody o hospodářské spolupráci u ruských břehů vyrojily flotily japonských trawlerů, jejichž majitelé využívající práva rybolovu. Jestliže v r. 1907 činila hodnota jejich kořisti 2,8 milionů jenů o čtyři roky později to už bylo 7,2 milionů, a z Nipponu se stal významný exportér rybích konzerv a ostatních produktů, tím spíše, že Japonci hojně lovili i v korejských vodách, kde se v r. 1909 plavilo 3755 rybářských lodí, v jejichž sítích uvázla kořist za 3 690 300 jenů.

Po obnovení diplomatických styků mezi Tokiem a Petrohradem se vztahy mezi nedávnými nepřáteli rychle oteplily, k čemuž přispělo i propuštění válečných zajatců a odhalení dvou památníků k uctění nejenom japonských, nýbrž i ruských vojáků padlých u Port Arturu. Důkaz, že obě mocnosti dokáží v problematice Dálného východu najít společnou řeč představovala dohoda uzavřená v létě 1907, která nehledě na oficiálně deklarovanou územní celistvost Japonska, Ruska, Číny a Koreje, de facto anulovala článek portsmoutské smlouvy o demilitarizaci Mandžuska a jeho navrácení Pekingu. Rusové tehdy předali Japoncům další úsek Jihomandžuské dráhy až ke stanici Sungari, ale hlavně si v tajné klauzuli za zády ostatních mocností vymezily sféry vlivu. Petrohrad, kromě Koreje, přenechal Tokiu i jižní Mandžusko, za což získal volnou ruku v severním Mandžusku a Vnějším Mongolsku. Na tuto dohodu navázala další tajná smlouva podepsaná v r. 1912 ohledně zájmových sfér ve Vnitřním Mongolsku, jehož západní cíp získalo Rusko, zatímco Japonsko mohlo expandovat do jeho východní části.

Obrázek
Jeden z pomníků padlých vojáků u Port Arturu

Tyto dohody, alespoň v Mandžusku a vnitřním Mongolsku, popíraly Američany vehementně prosazovaný princip „otevřených dveří“, a do budoucna vytvořily podmínky pro jejich uchvácení Japonci. Říše středu tehdy pro Nippon představovala nejvýznamnějšího obchodního partnera a výše jeho investic dosáhla do r. 1913 v přepočtu 222 milionů dolarů, přičemž v Mandžusku japonský kapitál naprosto dominoval. Na čínské trhy mířilo 50 % japonského vývozu, zatímco import z Číny tvořil třetinu dovozu do Země vycházejícího slunce, takže se zdejších obchodníků citelně dotklo odvetné opatření vyhlášené v r. 1908. Jeho příčinou se stalo zajetí parníku TACU MARU s nákladem zbraní poblíž Macaa. Třebaže k jeho zadržení došlo v portugalských výsostných vodách, a Tokio se omluvilo a zaplatilo finanční kompenzaci, podezření, že zbraně byly určené protivládním rebelům se vyvrátit nepodařilo, takže Peking zareagoval vyhlášením bojkotu japonského zboží. Je třeba zdůraznit, že vojensky slabí Číňané se k této formě odvetných akcí neuchýlili poprvé, ale dosud se jejich cílem stávaly výhradně exportéři západního zboží, o čemž se už v r. 1905 přesvědčili Američané.

Jak vidno, Japonci se záhy pevně etablovali na asijském kontinentu, přičemž mezi nimi sílilo přesvědčení o předurčení k osvobození bratrských národů od koloniálního jha a jejich začlenění do politického a ekonomického celku vedeného Tokiem. O tom, jak bude takové „osvobození“ probíhat, se jako první na vlastní kůži přesvědčili japonští nejbližší sousedé Korejci. Jak víme, Rusko přenechalo Zemi jitřní svěžesti Nipponu portsmouthskou smlouvou a Tokio si ještě téhož roku - výměnou za uznání nadvlády v Indii a na Filipínách - zajistilo i souhlas Velké Británie a USA, takže dostalo k jejímu podmanění volnou ruku.

Po potlačení povstání tonghaků a udělení koncesí zahraničním podnikatelům se v Zemi jitřní svěžesti koncem 19. století zvedla vlna odporu proti císaři Kodžongovi poklonkujícímu zahraničním mocnostem, jejímž nejviditelnějším projevem se stalo založení Klubu nezávislosti usilujícímu nejenom o liberalizaci společnosti, ale i o upevnění postavení země na mezinárodní scéně a posílení její hospodářské základny. Činnost klubu sice byla už v r. 1898 Kodžongem zakázaná a jeho vůdci perzekuováni či uvězněni, ale tyto ideje se z myslí Korejců vymýtit nepodařilo a císařova popularita nadále klesala.

Obrázek
Císař Kodžong

Obrat nastal teprve po rusko-japonské válce, kdy vítězní Japonci začali pracovat na definitivním podmanění Země jitřní svěžesti. Třebaže dohoda uzavřená v r. 1904 mezi Soulem a Tokiem garantovala Koreji nezávislost a územní celistvost, předložil Hirobumi Itó 17. listopadu 1905 zdejší vládě protektorátní smlouvu, která podstupovala výkon zahraniční politiky do rukou japonského generálního rezidenta. Třebaže Itó neponechal nic náhodě a jednání probíhala na japonském vyslanectví obklíčeném vojáky, Korejci si postavili hlavu a potupnou smlouvu nepodepsali. Itó zuřil a na adresu premiéra Han-Kju-sola údajně bez obalu pronesl: „Zabijte ho, pokud se bude nadále chovat jako dítě.“

Jednání se ještě téhož dne přesunula do císařského paláce, kam napochodovali japonští vojáci, jejichž přítomnost měla patřičně zapůsobit na korejské delegáty. Z projednávání protektorátní smlouvy se tedy stala fraška, přičemž o dusné atmosféře panující za zdmi paláce svědčí fakt, že brutálnímu nátlaku vystavený Han-Kju-sol omdlel, a když se proti smlouvě vyslovili i ministři zahraničí a financí, rozezlení Japonci se chopili pečetě ministra zahraničí a dokument vlastnoručně signovali. Za projevenou odvahu je Han-Kju-sol dodnes pokládán za korejského národního hrdinu, kdežto ministři, kteří dokument stvrdili, se do dějin zapsali jako „pět zrádců“. Vzhledem k tomu, že si Japonci podpis protektorátní smlouvy vynutili výhrůžkami a patrně i fyzickým násilím, Korejci jí neuznali a za pravdu jim o mnoho let později dala Komise pro mezinárodní právo OSN, jež jí, společně s např. konvencí o vytvoření Protektorátu Čechy a Morava, označila za příklad silou vynucené a tedy neplatné mezinárodní dohody.

Obrázek
Hirobumi Itó

Pohnutými událostmi v císařském paláci přetekl i kalich Kodžongovy trpělivosti a dosud povolný panovník vyjádřil odpor k protektorátní smlouvě na stránkách Korejského deníku a v r. 1907 tajně vyslal vlastní delegáty do Haagu, aby účastníky tamější konference seznámili s jeho odmítavým stanoviskem a požádali o pomoc světové mocnosti. Pokud by s podobnou iniciativou přišel o deset let dříve, mohl doufat v úspěch, ale nyní státy zainteresované v otázkách dálněvýchodní politiky respektovaly nároky Tokia. Korejské otázce se přesto dostalo značné publicity, což rozlítilo Japonce, kteří reagovali dalším utažením šroubů. V Zemi jitřní svěžesti vyhlásili zákaz shromažďování, zpřísnili cenzuru a přinutili Kodžonga abdikovat ve prospěch svého tělesně i duševně neduživého syna Sundžonga, přičemž jeho dědic Ji Un byl v Nipponu držen jako rukojmí.

Ještě v r. 1907 si Japonci vynutili podpis další dohody, jenž jim předávala kontrolu i nad korejskými vnitrostátními záležitostmi a rozpustili zdejší armádu čítající beztak nicotných 8000 mužů. Jejich bezskrupulózní počínání vyvolávalo odmítavé reakce napříč všemi vrstvami korejské společnosti. Už v r. 1905 došlo k založení Společnosti pro vykoupení národního dluhu organizující sbírku na umoření půjček poskytnutých Soulu japonskou vládou a postupně vznikaly další vlastenecké spolky. Popularitě se těšily spisy o historii Koreje a životopisy známých historických postav jako kupř. admirála Ji Sun-sina, a některé přední osobnosti spáchaly na protest proti bezohledné japonské politice demonstrativní sebevraždu.

Obrázek
Císař Sundžong

Tento věru zoufalý způsob odporu se nám může jevit jako pouhé teatrální gesto, ale ve zdejších specifických poměrech měl překvapivou účinnost. Když si velitel rozpuštěného 1. pěchotního gardového pluku sáhl na život, chopili se jeho podřízení zbraní a pustili se v ulicích hlavního města do boje s japonskými vojáky. Jejich příkladu následovaly další jednotky, které přešly k doposud slabé partyzánské Armádě spravedlnosti a s Kodžongovým požehnáním začaly proti okupantům bojovat nejenom na území Korejského poloostrova, ale i v zahraničí, o čemž svědčí úspěšný atentát na prvního korejského generálního rezidenta Itóa spáchaný se slovy: „Ať žije Korea“ v r. 1909 An Čung-gunem v mandžuském Charbinu.

Ozbrojený odpor nabýval na síle, takže povstalecký velitel Min Kung-ho porazil Japonce v několika bitvách a jeho kolegové I In-jong a Ho Ü dokonce vytáhli na Soul s úmyslem obsadit sídlo generálního rezidenta. Třebaže Japonci dokázali do r. 1908 většinu nejznámějších vůdců Armády spravedlnosti dopadnout, povstání se udusit nepodařilo a podle úředních záznamů padlo do r. 1910 se zbraní v ruce přes 17 000 Korejců. Se stoupajícími represáliemi narůstal i počet emigrantů, kteří mířili převážně do sousedních zemí Ruska a Číny, ale početná korejská diaspora vznikla i na západním pobřeží USA.

Obrázek
Atentátník An Čung-gun

Proměnu Země jitřní svěžesti v japonskou koloniální državu však nešlo odvrátit, jelikož Tokio na jaře 1910 jmenovalo novým generálním rezidentem generála Masatake Teraučiho, jehož první úkol představovalo konečného řešení korejské otázky. Záminkou se stal loňský atentát na Itóa, přičemž Terauči nejprve nařídil další kolo zatýkání potencionálně nebezpečných osobností a poté nechal v létě 1910 zveřejnit smlouvu o anexi podepsanou zdejším premiérem I Wan-jongem, v jejímž prvním článku stálo, že „Jeho Veličenstvo císař Koreje plně a trvale postoupí Jeho Veličenstvu císaři Japonska všechna svá suverénní práva nad celou Koreou.“ Posledním hřebíkem zatlučeným do rakve zdejší nezávislosti se 29. srpna stala abdikace císaře Sundžonga a předáním země do rukou vládce Nipponu, jehož zastupoval generální guvernér Terauči.

Třebaže Japonci detronizovanému císaři a jeho dvoru přidělili štědrou doživotní rentu ve výši 1,5 milionů jenů, Sundžong anekční smlouvu nepodepsal, čímž byla zpochybněna její platnost. Ostatní mocnosti však anexi bez námitek uznaly a akceptovaly i oznámení, že dosavadní smlouvy mezi Koreou a zahraničními vládami pozbývají platnosti a nahradí je nové dohody mezi Japonskem a příslušnými státy, přičemž cizinci již nemohli využívat práva exteritoriality.

Obrázek
Poslední korejský premiér I Wan-jong

Japonci novou kolonii rozdělili na třináct provincií a řadu menších správních jednotek a Terauči vyhlásil jako konečný cíl začlenění Korejců do velkého japonského národa a zároveň spustil další vlnu represálií, takže docházelo k zákazům vydávání místních periodik, veřejně se pálily nejenom spisy významných korejských osobností jakými byl „japonobijec“ Ji Sun-sin, ale i např. pojednání o sjednocení Itálie či boji za americkou nezávislost. Docházelo i k vykonstruovaným politickým procesům, za účelem zastrašení určitých skupin obyvatelstva jako tzv. „Případ 105“ zaměřený na perzekuci zdejších protestantů a členů nepohodlné Asociace nového lidu. Jenom mezi roky 1910 až 1918 internovali 200 000 osob, a Japonci také až do r. 1920 vůči Korejcům na menší přestupky běžně uplatňovali trest bičování, jenž byl v Nipponu již dávno zrušen.

Není divu, že si Terauči vysloužil nenávist korejského národa vyjádřenou ještě koncem r. 1910 neúspěšným pokusem o atentát, ale přesto se během jeho působení v křesle generálního guvernéra podařilo situaci stabilizovat a jedinými viditelnými projevy odporu zůstala příležitostná ozbrojená vystoupení korejské diaspory zejména v Přímoří a Mandžusku, kde vyrůstal i pozdější zakladatel KLDR Kim Ir-sen, která však nemohla nic změnit na faktu, že obyvatelstvo Zemí jitřní svěžesti dlouhých 35 let úpělo pod japonskou vojenskou botou.

Obrázek
Stavba železniční tratě mezi Soulem a Pusanem

Tokio už od časů války s Ruskem investovalo obrovské peníze do stavby zdejších železnic a zvelebování sítě silnic, načež Japonci do r. 1918 ovládli většinu zdejších lesů a zejména v severní části Korejského poloostrova se rozvíjelo dobývání užitkových surovin. Jenomže nejziskovější doly na základě dřívějších koncesí vlastnil zahraniční kapitál, tudíž Japonci sice drželi velkou uhelnou pánev v okolí Pchjongjangu, ale jejich podíl na výnosech v důlním průmyslu činící v r. 1911 pouhých 22,6 % do r. 1915 narostl jenom o 4 procenta.

Zato vyvlastňování korejské půdy pokračovala děsivou rychlostí takže generální guvernérství v r. 1918 vlastnilo 21,8 milionů akrů a množství pozemků skoupily i soukromé osoby a nejrůznější sdružení jako např. Orientální rozvojová společnost založená v r. 1908. Rolníci hospodařící v Zemi vycházejícího slunce mnohdy raději prodali svá pole, aby za utržené peníze nakoupili nepoměrně levnější korejskou půdu, zajišťující přitom slušný každoroční výnos 15-20 %. Třebaže některé prefektury finančně podporovaly vysídlování do Koreje, takže tu v r. 1910 žilo 171 543 Japonců (což však činilo pouhých 1,3 % obyvatelstva), a byť jejich počet do r. 1920 stoupl na 347 900, jednalo se o kapku v korejském moři, takže bylo zřejmé, že pouhou emigrací se cíl o asimilování Korejců uskutečnit nepodaří.

Obrázek
Poprava Korejců protestujících proti vyvlastnění půdy

Proto úřady rušily soukromé školy a generální guvernérství prosazovalo vlastní vzdělávací systém, jehož úkolem bylo nejenom vychovat kvalifikovanou pracovní sílu, ale i japanizovat co nejvíce žáků. Kvůli tomu zavedli povinnou výuka japonštiny a historie Nipponu, přičemž se školákům připomínala kulturní a zeměpisná blízkost obou národů. Výsledky těchto snah však nebyly valné, neboť většina Korejců ani ve třicátých letech nemluvila japonsky a obyvatelé na znamení protestu proti okupaci hromadně nosili šaty bílé barvy symbolizující na Dálném východě smutek. Na druhou stranu v období japonské nadvlády vznikly základy některých dnešních korejských nadnárodních koncernů a princ Ji Un se oženil se členkou japonské vládnoucí dynastie a nastoupil úspěšnou kariéru ve zdejších ozbrojených silách.

Tokio se snažilo pozvednout svoji prestiž na mezinárodní scéně i bez okázalého předvádění síly. Proto se známý zápasník a zakladatel juda Džigoró Kanó stal v r. 1909 jako první Asiat členem Mezinárodního olympijského výboru, a Japonsko usilovalo i o pořádání olympijských her. Tato snaha se sice několik desetiletí míjela účinkem, ale na nejbližší olympiádu ve Stockholmu Země vycházejícího slunce vypravila první sportovce, kteří sice neměli větší ambice než-li naplnit heslo „není důležité vyhrát, ale se zúčastnit,“ přesto mezi převážně bělošskými atlety vzbudili pozornost. Nepoměrně větší publicitě se však téhož roku dostalo výpravě, kterou zorganizoval Shirase Nobu. Tři odvážlivce v lednu 1912 vysadili z lodě KAINAN MARU na pobřeží Rossova moře, odkud na saních pokračovali do nitra Antarktidy. Jižního pólu sice nedosáhli, jelikož se po překročení 80. stupně jižní šířky museli vrátit, ale pro Nobuovu skupinu představovalo mimořádný zážitek setkání s dobyvatelem jižní točny R. Amundsenem, a část ledového kontinentu nese dodnes jméno prvního japonského polárníka.

Obrázek
Polárník Shirase Nobu

Tyto události však doma i v zahraničí zastínila smrt císaře Mucuhita - symbolu nového Japonska trpícího již několik let nevyléčitelnou cukrovkou. Nejprve Nipponem v květnu 1910 otřásla zpráva, že policie zadržela socialistického radikála Šúsui Kótokua chystajícího se se skupinou anarchistů provést bombový atentát na Syna nebes během přehlídky konané při příležitosti oslav jeho narozenin. Soudní tribunál vynesl v lednu 1911 nad 24 spiklenci rozsudek smrti, ale císař polovině udělil milost, takže trest smrti oběšením vykonali pouze nad tuctem socialistů považovaných veřejným míněním za národní vyvrhele.

Tou dobou již lékaři Mucuhitovi nedoporučovali opouštět palác, takže se na veřejnosti objevoval jenom při mimořádných příležitostech a 20. července 1912 se Japonci dozvěděli, že mikadův zdravotní stav je velmi vážný. Celý Nippon se upřímně modlil za jeho uzdravení, ale 59letému císaři již nebylo pomoci, takže 29. července vydechl naposledy a vlády nad Zemí vycházejícího slunce se ještě téhož dne ujal jeho syn Jošihoto. V den Mucuhitova pohřbu se světu ryze japonským způsobem připomněl i generál Maresuke Nogi, jenž se společně s chotí rozhodl odejít nejenom za zesnulým vladařem, nýbrž i za svými syny a tisíci dalšími vojáky padlými u Port Arturu.

Obrázek
Mucuhitův pohřební průvod

Starý samuraj složil poslední báseň, postavil na stolek u okna obrácenému k císařskému paláci fotografii zesnulého vladaře, načež si rituálním způsobem rozpáral břicho a nalehl na meč, zatímco jeho manželka si vrazila do srdce dýku. V dopise na rozloučenou napsal, že se cítí odpovědný za zmaření životů svých vojáků, a že už po skončení rusko-japonské války žádal a povolení k sebevraždě, a nyní jej císařova smrt zdrtila takovým způsobem, že už nechce žít. Generálova seppuka zpočátku vzbudila rozporuplné reakce, ale záhy byl jeho čin heroizován a z Nogiho se stal japonský hrdina.

Po uzavření portsmouthské mírové smlouvy se Země vycházejícího slunce primárně soustředila na finančně náročný rozvoj těžkého průmyslu (zejména výrobu surového železa a oceli), takže vláda přistoupila k omezení výdajů na zbrojení, které však přesto v r. 1910 pohltilo 34 % státního rozpočtu. Z Nipponu se stal nepopiratelný hegemon Dálného východu využívající příznivé situace, kdy konkurenty soupeření mezi Trojspolkem a Trojdohodou nutilo přesměrovat pozornost k evropským záležitostem.

Obrázek
Generál Nogi s manželkou v den své sebevraždy

Rusko sice opevňovalo Vladivostok, na Amuru budovalo silnou říční flotilu a v Přímoří se v r. 1912 uskutečnily velké manévry za účasti pozemních sil a Amurského loďstva, ale v Tokiu věděli, že z této strany se nemají čeho obávat. Britové sice na pobřeží Žlutého moře drželi přístav Wej-haj-wej, ale jinak se soustředili zejména na udržení důležitých základen Hongkong a Singapur, přičemž hlavní síly Královského námořnictva stáhli do evropských vod jako protiváhu rychle sílícího německého Širomořského loďstva. Francie se spokojila s ovládnutím Indočíny a zájmovou sférou v přilehlé části Říše středu, a i Německu stačilo držení malé enklávy na poloostrově Šan-tun, přičemž ani jeho Východoasijská eskadra křižníků nepředstavovala vážnější hrozbu. Za těchto okolností v Tokiu pokládali za jediného relevantního soupeře Spojené státy americké, jejichž mocné loďstvo představovalo varovně vztyčený ukazováček krotící ambice Nipponu na Tichém oceánu.

Status qou na Dálném východě zásadním způsobem narušilo vypuknutí první světové války v létě 1914. Tokia se sice tato „evropská záležitost“ netýkala, jelikož spojenecká smlouva s Velkou Británii (prodloužená v r. 1911) jej zavazovala přijít Londýnu na pomoc pouze tehdy, pokud budou ohroženy jeho državy na Dálném a Středním východě (myšlena hlavně Indie), jenomže zaneprázdnění konkurentů v Evropě, představovalo přílišné lákadlo, tudíž vláda pouze zvažovala na čí stranu se přiklonit.

Objektivně vzato představovaly nejlepší kořist britské kolonie a dominia, jenomže i ti nejradikálnější váleční jestřábi si dovedli spočítat, že kdyby Londýn podpořili spojenci z Trojspolku a možná i Čína, čekal by Japonsko další vyčerpávající konflikt s nejistým výsledkem, takže se jejich pozornost upřela na německé državy v Číně a Tichomoří. Berlín tehdy kromě výše zmíněné kolonie na poloostrově Šan-tung ovládal pacifické archipelagy Karolíny, Mariány, Palauské a Marshallovy ostrovy, část severovýchodní Nové Guinee s přilehlým Bismarckovým souostrovím a ostrovem Bougainville. Třebaže mezi potenciální kořist náležel i ostrůvek Nauru, na němž byla před nedávnem zahájena těžba fosfátů, jejich obsazení nebylo z ekonomického hlediska pro Zemi vycházejícího slunce přínosné, ale vše vyvažovala strategická poloha. Navíc vláda počítala s oživením ekonomiky díky armádním zakázkám a novým námořním programům, a pokud by se válka protáhla, dal se očekávat příliv objednávek ze strany Dohody.

Obrázek
Masatake Terauči - druhý korejský generální rezident

Naskytla se ovšem potíž diplomatického rázu, jelikož ve Whitehallu by sice uvítali, kdyby Tokio převzalo ochranu námořní plavby v oblasti Dálného východu a na Indickém oceánu, ale obsazení německých kolonií v Pacifiku mohlo vyvolat v Austrálii a na Novém Zélandu pocit ohrožení, a tím ohrozit nasazení zdejších vojáků na evropském bojišti. Proti japonské expanzi v tomto směru se stavěly i USA a známý námořní teoretik admirál A. Mahan vyzýval vládu k ostrému protestu, pokud Nippon obsadí souostroví ležící mezi Havajskými ostrovy a Filipínami. Proto se Japonci pokoušeli Brity a hlavně Američany uchlácholit licoměrným slibem, že neusilují o územní zisky, ale obě mocnosti zůstávaly vůči jejich cílům obezřetné.

Nakonec však v Londýně převládlo mínění, že japonská participace na očekávané porážce Centrálních mocností vyváží politická rizika, takže udělili Tokiu souhlas, byť se očekávalo, že válečné operace omezí na čínské vody a významně přispěje k ochraně námořních tras. 15. srpna následovalo japonské ultimátum Berlínu požadující do 30 dnů odvelení německých válečných lodí z Dálného východu a předání Čching-tao pod kontrolu Nipponu, a protože Němci do stanovené osmidenní lhůty neodpověděli, ba 22. srpna odvolali z Tokia svého vyslance, následovalo 23. srpna vyhlášení války Německu a později i Rakousko-Uhersku. Protože Nippon ultimátum předem nekonzultoval s Londýnem, souhlasil ministr námořnictva Rokuró Jaširo s účastí japonských válečných lodí na pronásledování německé Východoasijské eskadry křižníků a na dobytí Čching-tao se pro formu měly podílet i britské jednotky.

Obrázek

Jako první však přišly na řadu německé Tichomořské državy, při jejichž obsazování však Zemi vycházejícího slunce vyrostla zdatná konkurence v podobě britsko-australsko-novozélandských jednotek, které takřka bez odporu obsadily německé državy na Nové Guinei, Bismarckovo souostroví i s Bougainvillem a australský guvernér byl připraven pokračovat dále na sever, ale Whitehall jeho iniciativu zamítl, jelikož území ležící severně od rovníku se měla stát kořistí Nipponu. Japonci skutečně záhy získali Karolíny, Mariány i s Palauskými a Marshallovými ostrovy, a třebaže se vláda stále tvářila, že neusiluje o územní zisky, jejím slibům málokdo věřil, a novozéladské noviny Southland Times bez obalu napsaly: „Cítili bychom se bezpečněji, kdyby nad pacifistickými ostrovy vlála zástava bělošské mocnosti než vlajka s vycházejícím sluncem.“

Obsazení těchto malebných oáz ztracených v nedozírných dálavách Tichého oceánu nestálo Nippon život ani jednoho muže, takže první vážnější zkouškou ohněm od časů rusko-japonské války prošli jeho synové teprve při dobývaní Čching-tao na podzim 1914. Tuto jedinou německou pevnost na Dálném východě po mobilizaci a začlenění posádky rakousko-uherského křižníku KAISERIN ELISABETH bránilo pouze něco přes 4500 mužů, takže se v Tokiu nemuseli obávat, že je čeká druhý Port Artur. Provádět kvůli zdolání slabé posádky armádní mobilizaci bylo zbytečné, byť Japonci považovali německé (či spíše pruské) vojenství za vlastní vzor a chovali k armádě císaře Viléma II. patřičný respekt.

Obrázek
Velitelé japonského a britského kontingentu u Čching-tao

V Tokiu usoudili, že postačí nasadit 18. divizi doplněnou některými dalšími útvary, ale přesto se na Šan-tungu postupně vylodilo téměř 32 000 mužů včetně britského kontingentu čítajícího přibližně 1600 vojáků. Debarkaci a blokádu pevnosti zajišťovala 2. eskadra pod velením viceadmirála S. Katóa posílená o několik britských lodí, a třebaže brzy po zahájení blokády ztroskotal torpédoborec ŠIROTAIE a Japonci přišli i o čtyři minolovky, mrzet je mohla pouze ztráta chráněného křižníku TAKAČIHÓ potopeného v noci ze 17. na 18. října torpédoborcem S 90. Ne, že by zničení veterána čínsko-japonské a rusko-japonské války přestavěného na nosič min představovalo pro Spojené loďstvo vážnou újmu, ale společně se starým křižníkem kleslo ke dnu i 270 Japonců, což z této události činí nejtragičtější kapitolu v kronice nasazení zdejšího námořnictva za Velké války.

Zpočátku se spojenci spokojili s ostřelováním pevnosti (zejména z moře), jelikož je - narozdíl od Port Arturu - netlačil čas, tudíž se před generálním útokem mohli věnovat sapérským pracím a budování palpostů pro těžké obléhací houfnice. Teprve koncem října přikročili k masivnímu bombardování nepřátelských pozic, a vzhledem k tomu, že obráncům docházela munice, 4. listopadu zaveleli k útokům na hlavní opevněné pásmo. Tou dobou se už velení pevnosti chystalo k nevyhnutelné kapitulaci, pročež destrukční čety ničily zbývající lodě a nejdůležitější objekty.

Obrázek
Obležené Čching-tao a jeho guvernér

Japonský generální útok nastal v noci ze 6. na 7. listopadu, a protože pozice obránců padaly jedna za druhou, nechal guvernér Meyer-Waldeck už v 6:30 vyhlásit kapitulaci a po rozednění do Čching-tao vstoupili japonští a britští vojáci. Cena zaplacená za tento úspěch byla přijatelná, neboť synové Nipponu údajně napočítali pouze 527 padlých vojáků a námořníků, zatímco Britové přiznali smrt pouhých 15 mužů. Ani ztráty obránců nebyly vysoké, jelikož padlo přes 200 Němců a Rakušanů, přičemž zraněno bylo dalších několik set mužů. Zajatce dopravili do Japonska, kde s nimi bylo dobře zacházeno a císař Jošihiho jako projev uznání důstojníkům ponechal šavle, ale při obsazení Čching-tao jim vítězové dávali okázale najevo své opovržení, jelikož kapitulace odporovala samurajskému pojetí válečnické cti.

Dobytím Čching-tao pro Zemi vycházejícího slunce Velká válka de facto skončila. Pravda, námořnictvo nadále zajišťovalo doprovod konvojů na Pacifiku a východní části Indického oceánu, ale opakované žádosti o vyslání expedičního sboru na západní frontu Tokio odmítlo s výmluvou na pro Asiaty nevhodné klimatické podmínky, a po námořní bitvě u Jutska zamítlo i prosbu o převelení několika moderních bitevních křižníků na Severní moře. Mocné Spojené loďstvo se tedy, kromě zajišťování námořních tras, věnovalo pouze stíhání německých korzárů, přičemž údajně narazil bitevní křižník HARUNA na minu a utrpěl těžké poškození. Teprve počátkem r. 1918 dorazila na Maltu eskadra složená z jednoho starého křižníku a osmi torpédoborců určená k protiponorkovému boji. Velel jí kontradmirál Saitó, a třebaže později připlulo několik dalších lodí, a posádky se ze všech sil snažily plnit zadané úkoly, v očích spojenců nemohly napravit pošramocenou reputaci Nipponu.

Obrázek
Bitevní křižník Haruna

Tokio se totiž zbytku Dohody jevilo jako nespolehlivý partner, jelikož se od r. 1915 na válečném úsilí podílelo marginálně, ba dokonce se přetřásala možnost, že uzavře s Německem separátní mír. K tomu sice nedošlo, ale Japonci již v r. 1915 vnutili Číně přijetí čtrnácti z tzv. Jednadvaceti požadavků, jimiž si zajistili prodloužení pronájmu Liao-tungu a další výhody nejenom v Mandžusku, ale i ve Vnitřním Mongolsku. Tyto výdobytky a potvrzení dosavadních územních zisků o rok později stvrdili tajnými smlouvami s představiteli Dohody, a i USA na podzim 1917 uznaly jejich zvláštní zájmy v Říši středu, byť oficiálně stále trvaly na politice „otevřených dveří“ a odmítaly územní změny na úkor Pekingu.

Dosažení těchto diplomatických úspěchů umožnila tíživá situace spojenců, kteří stále více spoléhali na finanční a materiální pomoc Washingtonu a Tokia. Japonské zbrojovky a textilní podniky pracovaly naplno, aby uspokojily nejenom potřeby dohodových armád, ale zdejší podnikatelé pohotově nahradili i výpadek evropských dodavatelů spotřebního zboží pro Čínu a asijské kolonie. „První světová válka znamenalo pro Japonsko otevření nových trhů a takové zlepšení finanční situace, že se ze zadlužené země stal stát věřitelský.“ Napsala Krištofová „Světový konflikt pro Japonsko znamenal díky zvýšení poptávky po výrobě zbraní a japonském vývozu opravdový hospodářský rozkvět, díky čemuž přebytek vývozu nad dovozem v letech 1915-1918 činil 352 milionů jenů.“

Japonci kupř. dodali Francii tucet torpédoborců třídy ARABE, ale zdaleka největšího odběratele představovalo Rusko, jehož armádě v letech 1915-1917 prodali 225 děl ráže 107 až 234 mm, stovky lehčích kanónů a 163 500 pušek systému Arisaka. Rusko se však přesto ocitlo na hranici vojenského i ekonomického kolapsu, a když se k moci na podzim 1917 dostali Leninovi bolševici, podepsali s Centrálními mocnosti nejprve příměří a na jaře 1918 i mírovou smlouvu. To odporovalo předchozímu závazku neuzavírat bez vědomí partnerů separátní mír, takže do občanské války mezi „rudými“ a „bílými“ zasáhly i jednotky Dohody, což pro Japonsko představovala možnost dalších územních zisků v Přímoří a na Sibiři. Je nutné zdůraznit, že s blížícím se koncem války dozníval i zdejší hospodářský boom, ba na obzoru byla krize doprovázená prudkou inflací, jež Nippon tvrdě zasáhla v létě 1918. Jelikož kvůli znehodnocení měny došlo k drastickému zvýšení cen potravin, vypukla v zemi tzv. rýžová vzpoura, které se zúčastnilo 700 000 osob.

Obrázek
Uniformy japonské armády za Velké války

I z tohoto důvodu měli vládní představitelé důvod k odvrácení pozornosti od domácích záležitostí, takže se s vervou vrhly do dalšího vojenského dobrodružství. O možné protiruské intervenci se rámcově jednalo už koncem r. 1917 při setkání ministrů zahraničí USA a Japonska ve Washingtonu, a když tento záměr v březnu 1918 posvětili i zástupci Británie, Francie a Itálie, mohli největší ruští věřitelé přikročit k akci, přičemž jako oficiální důvod uváděli zajištění bezpečí svých občanů. Konkrétně ve Vladivostoku žilo 3283 osob hlásících se k japonské národnosti, takže není divu, že právě v tomto přístavu už od zimy kotvilo několik japonských válečných lodí, a když v dubnu při incidentu na břehu zahynuli dva poddaní císaře Jošihita, přikročila Dohoda k použití síly.

Nejprve spojenci obsadili Vladivostok odkud rychle postupovali do vnitrozemí, přičemž navázali spolupráci s odpůrci bolševické vlády, kterým veleli admirál A. V. Kolčak a zabajkalský ataman G. M. Semjonov. Intervence se zúčastnilo několik zemí (USA, Británie, Francie,...), pročež Dohoda již počátkem r. 1919 měla na ruském území 150 000 vojáků, přičemž zdaleka největší kontingent čítající na podzim 1919 úctyhodných 120 000 mužů dodala Země vycházejícího slunce. Japonci se na cizím území chovali jako doma, takže se zmocnili Amurského loďstva, obsadili Kamčatku a Sachalin, přičemž se snažili Kolčaka přinutit k rozsáhlým ústupkům zahrnujícím mj. prodej severního Sachalinu a kontrolu nad Sibiřskou dráhou.

Obrázek
Japonští vojáci na Sibiři

„Vládce Sibiře“ však raději přijal americkou vojenskou a finanční pomoc zahrnující úvěr ve výši 262 milionů dolarů, čímž se v očích Tokia stal „mužem Washingtonu“ a Nippon se zaměřil na podporu jeho rivala Semjonova, načež jejich soupeření podstatnou měrou přispělo k porážce „bílých“ na Dálném východě. Zadlužený Kolčak hodlal své závazky splatit z ruského zlatého pokladu, jehož se tehdy i s admirálem zmocnili českoslovenští legionáři zvaní místními „Běločeši“. Ti měli údajně příkaz poklad (zlato, stříbro, platina, cenné papíry,...) dopravit do Vladivostoku a předat Japoncům, ale nakonec jej v Irkutsku použili jako zástavu k zajištění volného průjezdu na východ, a „zlatý vlak“ odsupěl do Omsku. Zde nastalo dělení kořisti, neboť Rusové věřitelům předali zlato v hodnotě 242 milionů rublů, přičemž Nippon získal 2162 pudů (přes 43 tun) zlata.

Počátkem r. 1920 se poměry na Dálném východě podstatně změnily, jelikož většina intervenčních vojsk (včetně „Běločechů“) se z ruského území stáhla, a Dohoda svěřila „ochranu svých zájmů“ do japonských rukou. Po popravě Kolčaka v únoru 1920 se vůdcem zdejších bělogvardějců stal Semjonov, jehož protivníka představovala vojska tzv. Dálněvýchodní republiky, kterou na jaře 1920 vyhlásil Lenin, aby se vyhnul otevřené válce s Nipponem. Ano, jakmile bolševici upevnili své pozice v centrálním Rusku, obrátili pozornost na Sibiř, načež vojska loutkové Dálněvýchodní republiky podnikla u Čity několik ofenzív, a protože se Tokio ocitlo pod mezinárodním tlakem, docházelo k postupnému stahování japonských vojsk na východ, a v říjnu 1922 synové Nipponu vyklidili i Vladivostok, čímž ruská občanská válka skončila.

ObrázekxxxObrázek
Admirál Kolčak a ataman Semjonov

Japonci ovšem stále drželi severní Sachalin, kam přemístili plavbyschopné jednotky Amurské flotily, kdežto ostatní poničili či potopili. Proto bolševiky vyhlášený SSSR obnovil svoji svrchovanost nad tímto územím až v r. 1925 na základě Pekingské smlouvy, načež mu vrátili i zadržené lodě, takže pro Japonce jediný hmatatelný výsledek nákladné intervence představovalo právo těžby ropy a uhlí na severním Sachalinu.

Japonským zklamáním skončila i jednání o poválečném uspořádání zakončená v r. 1922 Washingtonskou konferencí, kde s nimi Londýn na přání USA neprodloužil spojeneckou smlouvu a nově ustanovená Společnost národů na australský popud zamítla japonský návrh na rasové zrovnoprávnění. Navíc ve změněných poměrech nehodlali představitelé Dohody respektovat předchozí tajná ujednání, tudíž Tokio muselo vrátit Číně obsazené území na Šan-tungu a zavázat se respektovat politiku „otevřených dveří“, přičemž Peking dělal drahoty i při prodloužení smlouvy na pronájem Liao-tungu. Navíc v Koreji došlo v souvislosti s údajným otrávením bývalého císaře Kodžonga v r. 1919 k projevům odporu doprovázených vyhlášením Deklarace nezávislosti a masovými demonstracemi, načež Japonci přikročili k drakonickým odvetným opatřením. Symbolem korejského odporu se stala umučená dívka Ju Kwan-sun a celkově podle korejských zdrojů zemřelo přes 7000 osob.

Obrázek
Monitor Škval - součást Amurského loďstva

Ani územní zisky neodpovídaly japonským představám, neboť bývalé německé kolonie dostali pouze do mandátní správy, a navíc na těchto ostrovech (stejně jako např. Na Rjukjú, či Formose) nesměli provádět fortifikační práce, přičemž ovšem Britové nesměli opevnit Hongkong a USA Guam, Aleutské ostrovy, Wake ani Filipíny, což jim při eventualním konfliktu se Zemí vycházejícího slunce ztěžovalo jejich efektivní obranu.

Do budoucna vyvolávala zlou krev i smlouva o omezení námořního zbrojení, která účastníkům dočasně zakazovala stavbu bitevních lodí a určila vzájemný poměr bitevních lodí USA, Velké Británie, Japonska, Francie a Itálie v poměru 5 : 5 : 3 : 1,67 : 1,67. Japonsko koncem r. 1921 provozovalo válečné loďstvo o celkovém výtlaku zhruba milion tun, které se nyní mělo podstatně zredukovat, přičemž na bitevní lodě připadlo 315 000 tun a 81 000 tun na lodě letadlové. Je třeba zdůraznit, že Tokio původně v kategorii bitevních lodí požadovalo vůči Washingtonu a Londýnu poměr 10 : 10 : 7, ale nakonec zachránilo pouze bitevní loď MUCU (vyměnou za vyřazení staršího dreadnoughtu SETCU) dokončenou těsně před podpisem smlouvy, čímž mu zůstalo deset bitevních lodí (KONGÓ, HIJEI, HARUNA, KIRIŠIMA, FUSÓ, JAMAŠIRO, ISE, HJÚGA, NAGATÓ a MUCU), s nimiž se budeme setkávat ještě v kapitolách věnovaných druhé světové válce. Ostatní obrněnce, včetně rozestavěných, putovaly do šrotu, přičemž Nippon dostal svolení konvertovat dvě jednotky na nosiče letadel.

To pro japonskou flotu sice znamenalo, že se stala třetí největší na světě, což přesto mnozí (včetně zasloužilého admirála H. Tógóa) vnímali jako nepřijatelné omezení. Naopak realisté jako kupříkladu I. Jamamoto uznávali, že Země vycházejícího slunce může ve výstavbě válečných lodí s vypětím všech sil konkurovat ekonomicky vyčerpané Velké Británii, ale s potenciálem amerických loděnic se nelze měřit, a kdyby nedošlo k podpisu Washingtonskou smlouvy, čelil by Nipppon na Tichém oceánu nepřemožitelné britsko-americké alianci, popřípadě by se zruinoval v dalším kole námořního zbrojení.

Obrázek
Císař Jošihito

V průběhu třicátých let však sílily hlasy odmítající další zbrojní omezení, a japonští militaristé si stále častěji pohrávali s myšlenkou na další expanzi do jihovýchodní Asie, která musela nevyhnutelně vést ke konfrontaci nejenom s evropskými kolonizátory, ale i s USA majícími v této části světa své vlastní politické a hospodářské zájmy.


Použité zdroje:
Dyskant J.: Konflikty i zbrojenia morskie 1918-1939. Vydalo Wydawnictwo Morskie 1983.
Jelínek M.: Tsingtau 1914; Zpráva o vzestupu a pádu německé námořní základny. Vydalo nakladatelství Kanon.2014.
Klíma J.: Pod německou vlajkou; Příběh jedné koloniální říše. Vydalo nakladatelství Libri 2005.
Kol. autorů: Dějiny Koreje. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 2001.
Krištofová V.: Pod vycházejícím sluncem; Japonsko-korejské vztahy v průběhu 19. a 20. století. Vydalo nakladatelství Epocha 2018.
Мещеряков А.: Император Мэйдзи и его Япония. Moskva 2009.
Широкорад А.: Япония Незавершенное соперничество. Vydalo nakladatelství Вече 2003.
Шишов А.: Россия и Япония; история военных конфликтов. Vydalo nakladatelství Вече 2000.
Válečné lodě minulosti (4). Vydalo nakladatelství Kanon.
Okrety Wojenne; Z dziejow floty japońskiej.
http://zpravy.jiznikorea.eu/
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-45 č. 50

Příspěvek od Polarfox »

jarl píše:Mocné Spojené loďstvo se tedy, kromě zajišťování námořních tras, věnovalo pouze stíhání německých korzárů, přičemž narazil bitevní křižník HARUNA na minu a utrpěl těžké poškození.
Což je na 90% jeden z prokořeněných mýtů. K této události s největší pravděpodobností nikdy nedošlo.
jarl píše:Ani územní zisky neodpovídaly japonským představám, neboť bývalé německé kolonie dostali pouze do mandátní správy, a navíc na těchto ostrovech nesměli stavět opevnění. Do budoucna vyvolávala zlou krev i smlouva o omezení námořního zbrojení, která účastníkům dočasně zakazovala stavbu bitevních lodí a určila vzájemný poměr námořnictev USA, Velké Británie, Japonska, Francie a Itálie v poměru 5 : 5 : 3 : 1,75 : 1,75. To pro japonskou flotu konkrétně znamenalo, že se s celkovým výtlakem 315 000 tun stala třetí největší na světě, což přesto mnozí vnímali jako nepřijatelné omezení. Naopak realisté uznávali, že Země vycházejícího slunce může ve výstavbě válečných lodí s vypětím všech sil konkurovat vyčerpané Velké Británii, ale s potenciálem amerických loděnic se nelze měřit, a kdyby nedošlo k podpisu Washingtonskou smlouvy, čelili by na Tichém oceánu nepřemožitelné britsko-americké alianci.
Je škoda, že tento extrémně důležitý milník, se na rozdíl od jiných událostí, scuknul do jednoho odstavečku. Asi by se tu dalo polemizovat s vícero věcmi, ale shrnu to zatím na menší doplňky technického/organizačního rázu. Poměr byl 5:5:3:1,67:1,67 a nejedná se doslovně o poměr námořnictev jako takových, ale pouze bitevních lodí.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-45 č. 50

Příspěvek od jarl »

Polarfox píše:
jarl píše:Mocné Spojené loďstvo se tedy, kromě zajišťování námořních tras, věnovalo pouze stíhání německých korzárů, přičemž narazil bitevní křižník HARUNA na minu a utrpěl těžké poškození.
Což je na 90% jeden z prokořeněných mýtů. K této události s největší pravděpodobností nikdy nedošlo.
To poškození jsem kdysi vyčetl v Hrbkově Velká válce na moři a už se o to dál nezajímal. Podívám se do literatury o japonských bitevních křižnících a pomocném křižníku Wolf, a kdyžtak to opravím.
Polarfox píše: Je škoda, že tento extrémně důležitý milník, se na rozdíl od jiných událostí, scuknul do jednoho odstavečku. Asi by se tu dalo polemizovat s vícero věcmi, ale shrnu to zatím na menší doplňky technického/organizačního rázu. Poměr byl 5:5:3:1,67:1,67 a nejedná se doslovně o poměr námořnictev jako takových, ale pouze bitevních lodí.
O tom, co jsem shrnul do jednoho odstavce už toho bylo v naší literatuře i zde na Palbě napsáno dost, a navíc důsledky Washingtonské konference přesahují zadaný časový rámec, takže jsem se raději primárně zaměřil na něco jiného. Jinak máš pravdu, ten poměr se netýkal celých námořnictev (to jsem formuloval blbě), ale bitevních lodí, a kromě nich už byla početně limitována jenom stavba letadlových lodí.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Vlastimil Čech
štábní praporčík
štábní praporčík
Příspěvky: 575
Registrován: 3/12/2012, 16:49
Bydliště: vesnice nedaleko F.-M.

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-45 č. 50

Příspěvek od Vlastimil Čech »

Bezvadný článek! Díky!
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-45 č. 50

Příspěvek od jarl »

Díky. Psal jsem hlavně o méně známých událostech a nejrůznějších zajímavostech, které jsem zjistil až při studování podkladů a chtěl předat čtenářům. Nejvíce jsem se zaměřil na anexi Koreje, protože o japonském pronikání do této země jsem už psal v předchozích dílech, takže jsem to nyní dokončil jejím podmaněním.

Přidávám ještě jeden obrázek. Uprostřed je korejský princ Ji Un mezi svými japonskými ochránci. Nalevo je budoucí císař Jošihito a napravo nějaký další člen japonské vládnoucí dynastie.

Obrázek
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-45 č. 50

Příspěvek od Polarfox »

jarl píše:To poškození jsem kdysi vyčetl v Hrbkově Velká válce na moři a už se o to dál nezajímal. Podívám se do literatury o japonských bitevních křižnících a pomocném křižníku Wolf, a kdyžtak to opravím.
Ono je to k nalezení v řadě relativně jinak autoritativních zdrojů. Takže se tím případně nenech zmást. Omyl a jeho replikace jsou mrchy :)

Proti jsou dvě věci - Japonci o poškození neví a nikde ho nezmiňují plus neexistují fotografie a nic (na údajný rozsah závažnosti incidentu dost zvláštní) a navíc se loď vyskytovala na hony daleko od dané oblasti, kde by mohla přijít k úhoně.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-45 č. 50

Příspěvek od jarl »

Polarfox píše: Ono je to k nalezení v řadě relativně jinak autoritativních zdrojů. Takže se tím případně nenech zmást. Omyl a jeho replikace jsou mrchy :)

Proti jsou dvě věci - Japonci o poškození neví a nikde ho nezmiňují plus neexistují fotografie a nic (na údajný rozsah závažnosti incidentu dost zvláštní) a navíc se loď vyskytovala na hony daleko od dané oblasti, kde by mohla přijít k úhoně.
Pokud je to poškození Haruny opravdu mýtus, tak je opravdu široce zakořeněný, i když je pravda, že všechny údaje jsou dosti vágní, což je podezřelé, takže jsem to opravil na údajné poškození. Třeba Rubanov píše: "V roce 1917 byl bitevní křižník poškozen minou položenou pomocným křižníkem Wolf v jihozápadní oblasti Tichého oceánu. Haruna se bez obtíží dostal do blízkého přístavu, a později odplul do Japonska. Po dokončení opravárenských prací se vrátil do služby."
Polarfox píše: Poměr byl 5:5:3:1,67:1,67 a nejedná se doslovně o poměr námořnictev jako takových, ale pouze bitevních lodí.
Udávají se dva poměry 5 : 5 : 3 : 1,75 : 1,75 a 5 : 5 : 3 : 1,67 : 1,67. Vysvětlení jsem našel o polského autora Dyskanta. Ten píše, že během jednání se vycházelo z původní premisy, že celkový výtlak amerického a britského loďstva bude 1000 000 tun (z toho bitevní lodě 500 000), japonského 600 000 tun (bitevní lodě 300 000 tun), zatímco francouzského a italského 333 333 tun (bitevní lodě 175 000), což dávalo celkový poměr těch Polarfoxem udávaných 5 : 5 : 3 : 1,67 : 1,67. Jenomže se často stává, že je tonáž francouzské a italské floty zaokrouhlena na 350 000 tun, což dává poměr 5 : 5 : 3 : 1,75 : 1,75. V článku jsem to opravil na přesnějších 5 : 5 : 3 : 1,67 : 1,67 a celkově tu pasáž o něco rozšířil .
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-45 č. 50

Příspěvek od Polarfox »

jarl píše:Pokud je to poškození Haruny opravdu mýtus, tak je opravdu široce zakořeněný, i když je pravda, že všechny údaje jsou dosti vágní, což je podezřelé, takže jsem to opravil na údajné poškození. Třeba Rubanov píše: "V roce 1917 byl bitevní křižník poškozen minou položenou pomocným křižníkem Wolf v jihozápadní oblasti Tichého oceánu. Haruna se bez obtíží dostal do blízkého přístavu, a později odplul do Japonska. Po dokončení opravárenských prací se vrátil do služby."
Haruna byla v té době na hony daleko. Musel bych to ještě zkontrolovat, ale možná že se v té oblasti ani nikdy nevyskytla. A opět, nejsou žádné záznamy o poškození, natož zásadním. Občas se spekuluje o tom, že jde o záměnu s nákladní lodí Wairuna.

Spousta lidí výrazně podceňuje sílu křížového opisu a potvrzení, ale je to rozlezlejší nešvar, než by si kdo myslel. A nevyhýbá se i známým autorům.
jarl píše:Udávají se dva poměry 5 : 5 : 3 : 1,75 : 1,75 a 5 : 5 : 3 : 1,67 : 1,67. Vysvětlení jsem našel o polského autora Dyskanta. Ten píše, že během jednání se vycházelo z původní premisy, že celkový výtlak amerického a britského loďstva bude 1000 000 tun (z toho bitevní lodě 500 000), japonského 600 000 tun (bitevní lodě 300 000 tun), zatímco francouzského a italského 333 333 tun (bitevní lodě 175 000), což dávalo celkový poměr těch Polarfoxem udávaných 5 : 5 : 3 : 1,67 : 1,67. Jenomže se často stává, že je tonáž francouzské a italské floty zaokrouhlena na 350 000 tun, což dává poměr 5 : 5 : 3 : 1,75 : 1,75. V článku jsem to opravil na přesnějších 5 : 5 : 3 : 1,67 : 1,67 a celkově tu pasáž o něco rozšířil .
Ne, opravdu ne. Ta záměna 1,75 vs 1,67 patrně nastává tak, že to buď počítají proti předposlední fázi trojstranných jednání mezi VB, USA a Japonskem (500 000 tun, 500 000 tun a 300 000 tun, ale poté došlo ještě k úpravě, jež byla nutná kvůli machinacím s obrněncem Mutsu) a nebo obecnému zjednodušení na stejnou hodnotu z důvodu nevědomosti. Později byl limit navýšen na 525 000 tun, 525 000 tun a 315 000 tun, přičemž když do toho zakomponujeme následující jednání s FR a IT a výsledných 175 000 tun pro oba státy, vznikne nám kýžených 1,67.

Dobrá rada....Dyskanta skartuj a pro jistotu zahrabej 10m pod zem. Ten člověk je už na základě tohoto mála dost mimo. Většina lidí washingtonskému systému moc nerozumí, ale tohle je moc silná káva i na to.

Kdyby někoho toto téma eminentně zajímalo, tak rád navedu. A pokud by někdo chtěl jít po vlastní ose a byl do toho opravdu zažraný, tak vřele doporučuji se dostat do kontaktu s Davidem Chessumem - pohybuje se na několika fórech (např. navweaps) a zatím jsem nepotkal nikoho, kdo by tomu věnoval více času a více rozuměl (a míněno v celosvětovém měřítku). Online je často, komunikuje a je vždy ochotný poskytnout informace a v brzké době (tento rok, příští?) chystá konečně na toto téma publikaci. Dovolím si predikovat, že to bude do budoucna bible washingtonského systému (a návazných dohod) nebo přinejmenším jeden z úhelných kamenů.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-45 č. 50

Příspěvek od jarl »

Polarfoxi, jak jsem koupil, tak prodávám. Dyskant uvádí (druhý odstavec na první ukázce), že celková tonáž francouzského a italského loďstva měla být třetina tonáže britského a amerického, což činí 333 333 tun (po zaokrouhlení 350 000), z čehož polovina (175 000 tun) připadla na bitevní lodě, což značí celkový poměr bitevních lodí mezi Británii, USA, Japonskem, Francií a Itálií 5:5:3:1,75:1,75 (čtvrtý odstavec). K tomu připojuje poznámku (druhý citát), že v některých pojednáních se tonáž francouzského a italského loďstva nezaokrouhluje na těch 350 000 tun, takže celkový poměr vychází na 5:5:3:1,67:1,67. Jak to bylo doopravdy nevím, ale zní to logicky.

Obrázek

Obrázek
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-45 č. 50

Příspěvek od Polarfox »

jarl píše:Jak to bylo doopravdy nevím, ale zní to logicky.
Jak to zní, ignoruj. Hlavní je, jak to bylo doopravdy. A zde stále platí mé doporučení - zahoď to co nejdále a zdrhej. To je spíše sci-fi.

PS: Jen tak pro úplnost - bylo by hodně troufalé požádat tě o zaslání výseku strany před a po? Rád bych tu zhůvěřilost viděl v kontextu.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-45 č. 50

Příspěvek od jarl »

No, že seš to ty, tak tady jsou strany 126, 127, a 128. Snad nás kvůli tomu nečeká žaloba pro urážku na cti ani porušení autorských práv. Oskenované pasáže většinou nepopisují konečné závěry, ale průběh jednání.

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-45 č. 50

Příspěvek od Polarfox »

jarl píše:No, že seš to ty, tak tady jsou strany 126, 127, a 128. Snad nás kvůli tomu nečeká žaloba pro urážku na cti ani porušení autorských práv. Oskenované pasáže většinou nepopisují konečné závěry, ale průběh jednání.
Děkuji mockrát :up:

Je to asi tak, jak jsem si myslel...pejsek s kočičkou vařili dort. Je to prapodivný mix reálných čísel a údajů s řadou výmyslů a časových nekonzistencí.

Je nutné si uvědomit, že (všechno strašně zjednoduším, takže spousta spojnic unikne):
1) Základním měřítkem byla síla bitevních lodí, která byla postavena na existující síle. Na základě toho byl stanoven poměr 5:5:3, který se přenášel i na nižší kategorie (které ale nakonec, kromě LL, limitovány nebyly)
2) Pro tonáž náhrad BL byl dle tohoto klíče navržen limit 500 000/500 000/300 000 tun. A toť vše, neboť FR a IT zatím v celé rovnici nefigurovaly a tyto státy byly odloženy na později. Úvodní návrh také myslím neobsahuje limit ráže děl, ale zatím pouze limit výtlaku (35 000 tun).
3) V této fázi se o tom začíná handrkovat, velcí kluci (USA, VB, Japonsko) si vedou trojstranné jednání a FR s IT čekají venku.
4) Teprve v momentě, kdy se velcí kluci dohodnou (a to už tedy existuje limit 525 000/525 000/315 000 tun), tak je předestřen návrh 175 000 tun FR (které spadne tlama) a IT (která je zase happy s čímkoli, jen když FR=IT). Po jistém nátlaku FR podmínku akceptuje, ale na oplátku hází vidle do limitace nižších kategorií (kromě LL). Vzniká nám notoricky známý poměr 5:5:3:1.67:1.67. A ladí se různé detaily.

Ta záměna, jak už jsem řekl, dle mého vzniká prostě - 5 evokuje 500 000 tun (a řada lidí neeviduje, že konečných a správných je 525 000 tun) a 175 000 tun=1.75...ev. opačně vezme se 175 000=1.75 a natvrdo poměr 5:5:3, ne reálné hodnoty. Kdysi, za mých mladých blbých let, jsem tu chybu také udělal. Maglajz je v tom na wiki, maglajz je v tom všude (i obecně, ne jen u poměrů)...ale Dyskant, s jeho posedlostí mysteriózním půlením čehosi, v tom má maglajz velice slušný. To ti říkám z pozice člověka, který o tom původně chtěl napsat knihu a ležel v tom dva roky. Systém námořních limitací je dá se říci i v rámci lodiček moje hobby. Proto tak silná slova.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-45 č. 50

Příspěvek od jarl »

V časopise Okrety Wojenne 2012/2 je článek o Washingtonské konferenci, kde jsem se dočetl, že všechny hodnoty týkající se výtlaku jsou udávané v anglických tunách, takže pro získání přesných údajů, je pro nás užitečný přepočet na tuny metrické. Z první tabulky vidíme, že celkový výtlak deseti bitevních lodí, které Japonsku zůstaly, ani zdaleka nedosahoval povolenému limitu 315 000 tun, kterého mělo být dosaženo, až po jejich hypotetickém nahrazení devíti novými jednotkami. Jak měla náhrada starých lodí probíhat podle závěrů Washingtonské konference ukazuje druhá tabulka. Pro větší názornost doplním, že písmeno A v druhém sloupci znamená, že v roce 1931 měla být založena první bitevní loď, jejíž stavba měla být dokončena o tři roky později, kdy by zároveň (po 21leté službě) vyřadili jednotku Kongó. Při tomto harmonogramu by Japonci program obměny bitevní floty završili v roce 1942.

Obrázek

Obrázek
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-45 č. 50

Příspěvek od Polarfox »

Součty jsou blbě/ujeté v textu. Osobně si myslím, že si prohodili součty/dopočty na anglické tuny s Francií. Mimochodem toto je originální znění:

Name: Tonnage
(metric tons)
Mutsu ................................................... 33,800
Nagato .................................................. 33,800
Hiuga ................................................... 31,260
Ise ..................................................... 31,260
Yamashiro ............................................... 30,600
Fu-So ................................................... 30,600
Kirishima ............................................... 27,500
Haruna .................................................. 27,500
Hiyei ................................................... 27,500
Kongo ................................................... 27,500
--------
Total tonnage ........................................ 301,320

Name: Tonnage
(metric tons)
Bretagne ................................................ 23,500
Lorraine ................................................ 23,500
Provence ................................................ 23,500
Paris ................................................... 23,500
France .................................................. 23,500
Jean Bart ............................................... 23,500
Courbet ................................................. 23,500
Condorect ............................................... 18,900
Diderot ................................................. 18,900
Voltaire ................................................ 18,900
-------
Total Tonnage ....................................... 221,170
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-45 č. 50

Příspěvek od jarl »

Máš, pravdu. Skutečně se jim do té tabulky pro součet tonáže japonských bitevních lodí nějakým záhadným způsobem vloudily hodnoty z tabulky pro francouzské lodě. Já se původně mrknul jenom na ty pasáže o japonském loďstvu, takže mně nedošlo, že ten součet hrubě nesedí.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Kouzelnik
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1305
Registrován: 27/9/2017, 22:23

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-45 č. 50

Příspěvek od Kouzelnik »

jarl píše:(...)
Po uzavření portsmouthské mírové smlouvy se Země vycházejícího slunce primárně soustředila na finančně náročný rozvoj těžkého průmyslu (zejména výrobu surového železa a oceli), takže vláda přistoupila k omezení výdajů na zbrojení, které však přesto v r. 1910 pohltilo 34 % státního rozpočtu. Z Nipponu se stal nepopiratelný hegemon Dálného východu využívající příznivé situace, kdy konkurenty soupeření mezi Trojspolkem a Trojdohodou nutilo přesměrovat pozornost k evropským záležitostem.
(...)

Rusko sice opevňovalo Vladivostok, na Amuru budovalo silnou říční flotilu a v Přímoří se v r. 1912 uskutečnily velké manévry za účasti pozemních sil a Amurského loďstva, ale v Tokiu věděli, že z této strany se nemají čeho obávat. Britové sice na pobřeží Žlutého moře drželi přístav Wej-haj-wej, ale jinak se soustředili zejména na udržení důležitých základen Hongkong a Singapur, přičemž hlavní síly Královského námořnictva stáhli do evropských vod jako protiváhu rychle sílícího německého Širomořského loďstva. Francie se spokojila s ovládnutím Indočíny a zájmovou sférou v přilehlé části Říše středu, a i Německu stačilo držení malé enklávy na poloostrově Šan-tun, přičemž ani jeho Východoasijská eskadra křižníků nepředstavovala vážnější hrozbu. Za těchto okolností v Tokiu pokládali za jediného relevantního soupeře Spojené státy americké, jejichž mocné loďstvo představovalo varovně vztyčený ukazováček krotící ambice Nipponu na Tichém oceánu.
(...)
Doplním:
OOB Východoasijské eskadry Vilémovského Německa v období mezi rusko-japonskou a WW1:
https://de.wikipedia.org/wiki/Ostasieng ... 9_bis_1914

IMHO samotná Východoasijská eskadra opravdu byla dlouho před WW1 výrazně slabší než japonské loďstvo. Nicméně z pohledu případného nebezpečí pro Japonce (=pokud stavět nové válečné lodě, tak proti jakému konkrétnímu nepříteli asi Japonci stavěli válečné lodě), se Vilémovské Německo velmi rychle stávalo silným protivníkem, který zhruba od 1910 teoreticky mohl přesunout na východ Číny mnohem více lodí než o kolem roku 1905. Viz dynamika vývoje námořnictva Vilémovského německa.
http://www.navypedia.org/retro_view/190 ... y_1905.htm
http://www.navypedia.org/retro_view/191 ... y_1910.htm
http://www.navypedia.org/retro_view/191 ... y_1915.htm
Pro zvídavé (jaké další hladinové německé lodě byly mimo Severní/Baltské Moře během WW1) viz od @kacermiroslav:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=208&t=3120&p=52725






jarl píše:(...)Dobytím Čching-tao pro Zemi vycházejícího slunce Velká válka de facto skončila. Pravda, námořnictvo nadále zajišťovalo doprovod konvojů na Pacifiku a východní části Indického oceánu, ale opakované žádosti o vyslání expedičního sboru na západní frontu Tokio odmítlo s výmluvou na pro Asiaty nevhodné klimatické podmínky, a po námořní bitvě u Jutska zamítlo i prosbu o převelení několika moderních bitevních křižníků na Severní moře.(...)
To mě zaujalo. Bohužel k tomu neznám žádný podrobný zdroj. Takže to rozeberu pouze na základě obecné situace (=je možné, že "jsem vedle jak ta jedle").
Když si to rozebereme, tak buďto se mohlo asi tak jednat
a) o 2 lodě jakési hybridní třídy Ibuki(japonská konstrukce)

b) popřípadě o 2 lodě rovněž jakési hybridní třídy Tsukuba (rovněž japonská konstrukce)

c) Ale nejspíše se jednalo o některé z až 4 lodí třídy Kongostavěné buď přímo v Británii (Kongo) nebo vesměs dle britského projektu přímo v Japonsku. Ovšem faktem je, že např. hlavní dělostřelecká výzbroj těchto bitevních křižníků sice byla britské konstrukce, ale myslím nebyla kompatibilní s jakkoukoliv britskou, francouzskou či italskou námořní dělostřeleckou výzbrojí (dost jsem váhal jestli pro tyto japonské lodě bylo možné použít munici pro hlavní děla na HMCS Canada, ale mám pocit, že jde o sice, podobné, nicméně přece jen odlišné děla)


Nicméně z mého pohledu příliš nedává smysl dlouhodobé nasazení japonských kapitálních lodí v severním Moři (=pokud cílem jejich nasazení nebylo to, že některé lodě RN by se přesunuly na jiná bojiště, např. do Středomoří).

Bo bitva u Jutska proběhla v na konci května 1916. RN v období před bitvou disponovala celkem 10-ti loděmi kategorie "bitevní křižník" (včetně HMAS Australia a opravené HMS Inflexible) - z těchto 10 lodí se jich naprostá většina zůčastnila bitvy
https://en.wikipedia.org/wiki/1st_Battl ... r_Squadron
https://en.wikipedia.org/wiki/2nd_Battl ... r_Squadron
https://en.wikipedia.org/wiki/3rd_Battl ... r_Squadron
Po bitvě se počet trvale zredukoval o 3 a to napříč lodí patřících do různých tříd bitevních křižníků (=nejnovější potopenou byla HMS Queen Mary dokončená/zařazená do služby v 1913, tj. zhruba ve stejné době jako japonský bitevní křižník Kongo).

Na příběhu o posile japonských lodí jako dlouhodobé stráží proti výpadu námořnictva Vilémovského Německa mi totiž nesedí datum dokončení oprav na většině poškozených bitevních křižníků (=v létě 1916) a datum dokončení obou bitevních křižníků HMS Renown (srpen/září 1916).

Plus otázka obou hybridních křižníků třídy HMS Courageous dokončených v říjnu 1916.

A zejména mě zaráží, že by Britové nevzali v úvahu nástupu Itálie proti Rakousko-Uhersku v květnu 1915, čímž de facto uvolnili spoustu francouzských i britských lodí ze hlídání Jadranu. Uznávám, že spoustu lodí (spíše menších) byla od zimy 1915/1916 potřeba na Soluňské frontě, jenže rovněž v té době se musel projevit efekt konce pokusů o prolomení turecké obrany Úžin na Černé Moře (plus efekt zabavení/akvizice lodí řeckého námořnictva).

Dílčí závěr: pokud žádost o posily dorazila Japoncům v červnu 1916, tak zhruba od října 1916 již nebyla aktuální.

Tj. pokud se jedná o japonské posily větších lodí, než je loď kategorie chráněných křižníků na evropské bojiště, tak spíše bych jako objektivně přínosné viděl nasazení ve Středomoří dvou pancéřových křižníků stavěných v Itálii sloužících v IJN jako Kasuba a Nissin, zčásti odvozených od lodí sloužících v Italském námořnictva v rámci třídy Giuseppe Garibaldi. A uvolněné lodě ze Středomoří, zejména francouzské přesunout jako posilu pro RN proti německým lodím (pravdou však je, že IMHO všechny francouzské větší lodě, teoreticky disponobilní v létě/podzim 1916 neměly tak dobré "papírové" paramenty jako japonské bitevní křižníky, zejména bitevní křižníky třídy Kongo).


Celkový závěr k posilám kapitálních lodí z japonského námořnictva v r. 1916

Pokud se pokusím "vžít" do japonské kůže, tak ani já bych nesouhlasil s přesunem některé z lodí třídy Kongo do Evropy v 1916. Kromě hrozby min v Severním Moři a německých ponorek či další velké bitvy jako byla bitva u Jutska, tak bych se bál, že Britové zrealizují svůj plán invaze na Balt (kvůli kterému stavěly hybridní křižníky jak třídy Courageous, tak HMS Furious). No a podle hesla "z cizího krev neteče" bych se bál, že drahé japonské bitevní křižníky třídy Kongo by britská Admiralita poslala do prvních vln v rámci této riskantní bojové akce.
R.I.P.
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-45 č. 50

Příspěvek od jarl »

Informace o těch japonských bitevních křižnících poptávaných Brity jsem našel ve 4. díle série Velká válka na moři od Jaroslava Hrbka. Je tam zmínka že nový velitel britského Velkého loďstva admirál Beaty po bitvě u Jutska pokládal na srovnatelné s německými bitevními křižníky pouze lodě Tiger, Lion a Princess Royal, takže se Britové na Japonce obrátili s žádosti o prodej či přesun na Severní moře dvou bitevních křižníků třídy Kongó. Víc o tom bohužel nevím a ani to nemám potvrzené z jiného zdroje.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Kouzelnik
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1305
Registrován: 27/9/2017, 22:23

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-45 č. 50

Příspěvek od Kouzelnik »

@jarl... moc díky za reakci a dodatečné info - moje reakce je níže.

Nicméně měl bych ještě jednu otázku, možná tato další hypotéza je úplný nesmysl, ale zkusím to:
Byl nějaký zájem "vtáhnout" velké lodě japonského námořnictvo do boje na evropském válčišti v roce 1917/1918? Jde mi o to, jestli evropští členové Dohody začali shánět posily kapitálních lodí na bojiště Severního moře v souvislosti s politickými změnami v Rusku. A to zejména ohledně rizika případného "převlečení kabátu" ruské Baltské flotily ... v tom smyslu že buď samotné lodě nebo lodě včetně posádek ruské Baltské flotily by se zapojily do boje proti britům v Severním Moři.
Tehdejší "papírové" počty kapitálních lodí ruské Baltské flotily viz https://en.wikipedia.org/wiki/Ice_Cruis ... ltic_Fleet
A zejména bych jako riziko viděl v tom, kdyby se Rusům (s pomocí bývalých nepřátel - Němců) povedlo urychleně dokončit některé kapitální lodě - zejména bitevní křižníky třídy Izmail/Borodino https://en.wikipedia.org/wiki/Borodino- ... tlecruiser.
Nicméně z toho co jsem našel, tak Britové poptávali, aby Japonci své hladinové lodě poslali do Středomoří a poptávali je opakovaně... A vůbec nechápu smysluplnost britské žádosti z podzimu 1917, kdy poptávali velké japonské lodě do Středomoří, ale nikoliv na Severní Moře:
(...) On 21st October, the British Navy again asked to the Japanese Naval Attach for two cruisers to the Mediterranean but the Imperial Navy refused. Ambassador Chinda met Minister Sir Arthur James Balfour on 13th November and clearly denied request, repeating that to send battle-cruiser to European waters would cause the depletion of the national defence. (...)
zdroj: http://hiramayoihi.com/yh_e_papers_Italy.html

můj amatérský překlad citovaného:
Britská Admiralita požádala japonského námořního atašé dne 21. listopadu (1917) o vyslání dvou křižníků do Středomoří, nicméně žádost byla zamítnuta japonským námořnictvem. Japonský velvyslanec (v Británii) pan S. Chinda se setkal s britským ministrem (zahraničí) panem A. Balfour a vysvětlil, že žádost byla jednoznačna zamítnuta kvůli dlouhodobému japonskému názoru, že případné vyslání japonských bitevních křižníků na evropské válčiště by mohlo výrazně oslabit obranu (japonského Impéria/Dominia)
Tj - můj dotaz: Našel jsi někde zmínku, že by na přelomu 1917/1918 byly poptávány od japonského námořnictva velké hladinové lodě (jako větší křižníky a kapitální lodě) na evropské válčiště a to na Severní moře? Tj. pro účast japonských lodí (patrně třídy Kongo a třídy Fuso) proti případné společné akci německé Hochseeflotte a ruské Baltské flotily? Nebo myslíš, že Dohoda by vystačila pro tuto případnou ofenzívní akci německo-ruské flotily pouze s posilami z loďstava nového člena Dohody http://www.navypedia.org/retro_view/1915/usa_1915.htm?

jarl píše:Informace o těch japonských bitevních křižnících poptávaných Brity jsem našel ve 4. díle série Velká válka na moři od Jaroslava Hrbka. Je tam zmínka že nový velitel britského Velkého loďstva admirál Beaty po bitvě u Jutska pokládal na srovnatelné s německými bitevními křižníky pouze lodě Tiger, Lion a Princess Royal, takže se Britové na Japonce obrátili s žádosti o prodej či přesun na Severní moře dvou bitevních křižníků třídy Kongó. Víc o tom bohužel nevím a ani to nemám potvrzené z jiného zdroje.
Taky jsem z té informace trochu rozpačitý.

1. Nicméně faktem je, že lodě třídy Kongo se patrně hodně vydařily viz vliv jejich konstrukce na (přepracování projektu) HMS Tiger, takže vcelku je dost možné to vysvětlení, které naznačuješ (=těch 5 přeživních lodí z obou tříčlenných tříd starších bitevních křižníků (Indomitable a Indefatigable) dle zkušeností bitvy u Jutska již nejsou plně konkurenceschopné vůči německým kapitálním lodím).

Dále viz např. zdejší diskuze o "nejlepším" bitevním křižníku během WW1 = ani lodě třídy Indomitable a ani třídy Indefatigable neobsazují přední místa v této "hitparádě". Další info je např. v této diskuzi (více odbornější diskuze o samotných kvalitách/taktice nasazení bitevních křižníků ... bohužel zúženo pouze na britsko-německý pohled na BK, čili příliš nám nepomůže v pochopení: co přesně a proč zamýšleli japonci se svými BK)


Ovšem - jak jsem už výše napsal, tak zhruba od října 1916 IMHO pominuly objektivní důvody pro urgentní získání dalších kapitálních lodí a to konkrétně aby RN posílila o další lodě kategorie bitevní křižník.



2. Když zkusím jinou metodu - komparaci s protivníkem... tak od již zmiňovaného října 1916 nevidím vůbec žádný přesun rovnováhy v kategorii "bitevní křižník" na stranu německého námořnictva. Dostavovaný Hindenburg byl de facto náhrada za sesterský Lützow potopený v 06/1916 u Jutska.

Kdyby šlo o snahu britů "dorovnat" posily německého námořnictva po bitvě u Jutska, tak bych čekal britský zájem nejen o bitevní křižníky, ale taky o bitevní lodě, bo obě lodě třídy Bayern (byť ta druhá byla dokončena až v 1917). Tj. např. bych předpokládal zájem o japonské bitevní lodě třídy Fuso ... mmch. s tím samým (=patrně nekompatibilním) hlavním dělostřelectvem jako bylo hlavní dělostřelectvo na bitevních křižních Kongo

Nicméně je možné, že v téhle "dorovnávání počtů" stačily britům obě dokončované bitevní lodě z jejich vlastní třídy Revenge

Ovšem možná roli v britském snažení hrály ještě jiné motivy než jen objektivní vojenská potřeba proti německému (R-U/tureckému) námořnictvu, protože já např. nechápu objektivní potřebu pro britský zájem projevený 18 měsíců po bitvě u Jutska (=v době vrcholící ponorkové války a delší dobu po vstupu USA do WW1), kdy Britové prý chtěli odkoupit a dokončit francouzské bitevní lodě třídy Normadie - viz citace ze zdejšíhočlánku od @polarfox
(...)
V prosinci 1917 oslovila Francouze britská admiralita s návrhem, že odkoupí 4 nejvíce rozestavěné lodě a dokončí je dle vlastního projektu, neboť Britové předkládali, že bude levnější upravit a dokončit rozestavěné lodě než spustit na vodu zcela nové. Francouzská strana nebyla proti, ale zcela specifický design těchto bitevních lodí tomu zabránil - Francouzi upozornili, že přestavět je do konvenčnější podoby by bylo velmi obtížné, což Britové pak následně uznali. Francouzský průmysl neměl sílu k dokončení lodí a tak z nabídky sešlo. Škoda, bylo by rozhodně zajímavé vidět co by z tohoto plánu vzešlo, kdyby byl realizován.
Prostě a jednoduše - pokud byla britská priorita č. 1 porážka Německa a č. 2 porážka R-U/Turecka, tak mi absolutně uniká smysl posilování RN o kapitální jednotky s datem dokončení odhaduji asi na 1919/1920... to už je logičtější ten britský zájem o bitevní křižníky třídy Kongo.



3. Nad rámec výše uvedené spekulace bych vypíchnul dvě další možná vysvětlení k čemu by asi tak britové potřebovali urychleně sehnat bitevní křižníky v polovině roku 1916:
a) krátkodobé vysvětlení = zjištění Admirality, že patrně většina kapitálních německých lodí je opět akceschopných viz reakce na odhadované vyplutí jádra německého námořnictva a to pouhých 7 týdnů po bitvě u Jutska... během vyplutí jádra Royal Navy, aby se utkala s Němci, se ukázalo riziko min (a ponorek) https://en.wikipedia.org/wiki/Action_of_19_August_1916

b) dlouhodobé vysvětlení = riziko, že Němcům se podaří překvapivě rychle dokončit některé z rozestavěných bitevních křižníků Mackensen viz zdejší článek http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=342&t=4113&p=267296. Bo Britové měly z větších lodí ve stavbě (kromě již zmíněných obou bitevních lodí třídy Revenge) akorát velmi specifický hybridní križník HMS Furious (dokončen v létě 1917).... Další velké lodě byly v polovině roku 1916 na samém začátku stavby: bitevní křižníky třídy Admiralen (=HMS Hood) a velké křižníky nové generace-třídy Hawkins

Samostatnou otázkou k čemu dalšímu by britové potřebovali urgentně bitevní křižníky, je eventuální výpad tureckého Goeben (třída Moltke) do Středomoří.... bohužel, abych mohl načrtnout příslušný rámec situace a z toho odvodit pravděpodobný závěr, k tomu mi chybí info o situaci ve východním Středomoří i v Černém moři plus info o tamních pozemních bojích v období poloviny roku 1916


P.S. Nepředpokládám, že by britská sháňka po bitevních křižnících v polovině roku 1916 nějak souvisela s ochranou proti německým hladinovým korzárským lodím na světových oceánech.

Protože sice i v roce 1916 a později němečtí hladinoví korzáři napadali britské dálkové lodní trasy (případně kladli miny u britských přístavů), nicméně už nešlo o německé lodě vojenské konstrukce, ale o přestavěné nákladní lodě tj. patrně s minimem pancéřování atd. (poslední z německých lodí vojenské konstrukce mimo Evropu na světových oceánech byl křižník Köningsberg - zničen v dnešní Tanzánii v létě 1915) https://en.wikipedia.org/wiki/German_co ... e_cruisers. Neřku-li nízká hodnota v případném střetu s britskou vojenskou lodí takového kurizního korzára jako plachetnice Seeadler, překvapivě úspěšná jako hladinový korzár... viz zdejší výborný článek od @jarl.

Takže předpokládám, že od roku 1916 na chytání německých korzárských lodí stačily menší křižníky, např. ty starší britské křižníky, které byly nahrazovány v první linii nově stavěnými britskými (lehkými) křižníky třídy C
R.I.P.
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-45 č. 50

Příspěvek od jarl »

Obrázek

V této tabulce je možné zjistit výši japonských výdajů na válečné námořnictvo i celkových výdajů na zbrojení v období 1907-1923. V prvním sloupci je uvedena výše státního rozpočtu, ve druhém částka na námořnictvo a ve třetím její procentuální podíl na výdajích ve státním rozpočtu. Ve čtvrtém sloupci jsou celkové japonské zbrojní výdaje v daném období a jejich procentuální podíl. Je vidět, že nejvyšší podíl měly výdaje na námořnictvo v období po skončení první světové války a po uzavření Washingtonské dohody regulující námořní zbrojení citelně poklesly.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931 - 1945“