Araukánské války (1536-1818)

Moderátoři: Pátrač, kacermiroslav, Bleu

Odpovědět
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12903
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Araukánské války (1536-1818)

Příspěvek od Rase »

53280017_2187671054829361_2826491756722257920_n.jpg

Araukánské války

V polovině 16. století probíhala na území dnešního Chile válka s domorodými Mapuči, dříve známými jako Araukáni nebo Araukánci. Konflikt je znám jako Araukánské války, k němu si ale řekneme víc později. První kontakty Mapučů s bělochy se datují do první poloviny 16. století, kdy na jejich území pronikl z Peru španělský conquistador Pedro de Valdivia. Mapučové pod vedením náčelníků Caupolicána a Lautara kladli dobyvatelům tuhý odpor. Sám Valdivia byl roku 1553 po prohrané bitvě Mapuči zajat a usmrcen. Na straně Mapučů se v bojích se Španěly vyznamenal toki (náčelník) Lautaro, který se od Španělů naučil chovu koní a měl hlavní podíl na porážce Valdivii. Mapučové žili v malých rodinných osadách, tvořených dřevěnými či hliněnými domy. Ústřední moc představovali náčelníci toki (toqui, tj. "ti, kdo mají sekeru"), volení pro období války. Symbolem jejich moci byla sekera zhotovená ze surové mědi. Původně lovci a sběrači se nejprve pod vlivem Inků naučili chovu lam a zemědělství, zvláště pěstování brambor. Později převzali od Španělů chov ovcí a zejména koní, stali se z nich vynikající jezdci a jejich kultura nabyla podobných rysů jako kultura prérijních indiánů v Severní Americe. Jejich oblíbenou zbraní byly oštěpy a šípy s měděnými hroty, ale zejména bolas, zbraň z kamenných nebo kovových koulí spojených řemeny. Jejich typickým oděvem bylo pončo, doplněné stříbrnými ozdobami a čelenkou. Boty nebo spíš jakési kožené ponožky často zhotovovali z kůže z nohou koně nebo lamy. Jejich oblíbeným sportem byl pozemní hokej. Nyní ale zpět k samotnému příběhu, který by se dal nazvat: Domorodému válečníkovi usekli Conquistadoři ruce, ale on se vrátil kvůli pomstě.

V bitvě u ústí řeky Bío-Bío (španělsky Río Biobío), známé jako bitva u Lagunillas, která proběhla 8. listopadu roku 1557, se střetli Španělé s několika tisícovkami domorodců (8-12 000) vedenými Turcupichunem. Španělské vojsko čítalo 530 obrněných jezdců, 200 střelců z arkebuz, 5 děl a 4 000 domorodých indiánů. Střet byl poměrně rychlý, španělům se podařilo rychle překonat řeku, odhalit připravenou léčku a nepřítele překvapit. Mapučové utrpěli poměrně velké ztráty díky střelným zbraním a dali se na útěk do bažin, kam je pronásledovala kavalerie. Odtud pak zmizeli v nedalekých zalesněných pahorkatinách. Padlo 300 válečníků a 150 bylo zajato. Na druhé straně padli pouze 2 španělé (jeden při odhalení léčky), ale velké množství bylo zraněno. Domorodé vojsko tedy bylo rozprášeno a mezi zajatými byl i velitel jednoho odřadu, jménem Galvarino.
Zajatci byli odvedeni do španělského tábora, kde guvernér Garcia Hurtado de Mendoza, markýz de Cañete (1535-1609), odsoudil za vzpouru k utnutí pravé ruky a odřezání nosu. Zmíněný Galvarino byl patrně obávaný a tak mu sekerou utnuli rovněž levou ruku. v tomto stavu byli válečníci propuštěni a guvernér se patrně domníval, že tím zabrání dalšímu krveprolití – leč přepočítal se. Galvarino se vrátil a mapučského velitele - toki Caupolicána, přesvědčil, aby v boji vytrval. Rovněž přislíbil, že se sám opět zapojí do bojů. Zhruba měsíc po svém zajetí, si k pahýlům přivázal dlouhé nože a vyrazil opět do boje (!) Dne 30. listopadu roku 1557 vedl 3 000 mapučských válečníků proti poloviční síle španělů. Vojska se střetla v bitvě u Millarapue. Indiánům se nepodařilo nepřítele překvapit a drtivá většina válečníků byla rozdrcena. Španělé utrpěli jen zanedbatelné ztráty, za což vděčili ocelovým zbraním, zbroji a střelným zbraním. Zajatci byli oběšeni, mezi nimi byl i jejich velitel. Galvarinova poslední slova zněla: "Raději zemřu, než abych žil jako ty, jediné čeho litují je, že jen smrt mi zabránila, abych tě zuby rozsápal na kousky." Co se s ním stalo po této řeči není bohužel známo. Někteří tvrdí, že byl pověšen tak jako jeho spolubojovníci, jiní tvrdí že byl hozen psům nebo že stihl spáchat sebevraždu.
Následujícího roku, 1558, byl Španěly zajat i toki Caupolicán a umučen, dnes je ale pokládán za národního hrdinu Chile. Araukánské války pokračovaly po celé 16. , 17. a 18. století, aniž by Španělé dosáhli výraznějšího úspěchu. Boje pokračovaly i po vyhlášení nezávislosti Chile roku 1818. Na rozdíl od většiny ostatních domorodých etnických skupin jižní Ameriky se tedy Mapučům dlouhou dobu dařilo udržet politickou nezávislost. Jejich území se stalo součástí Chile až po anexi v 80. letech 19. století a ještě roku 1934 proběhlo jejich velké povstání, které však bylo potlačeno. V současnosti žije necelých 900 000 Mapučů, většina v Chile, menší část v Argentině – zhruba 50 000 osob.

Zdroj:
Bohumír Roedl - Araukánské války 1546-1881 (2007)
Mnislav Zelený - Indiánská encyklopedie (1994)

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mapu%C4%8Dov%C3%A9
https://en.wikipedia.org/wiki/Mapuche
https://en.wikipedia.org/wiki/Arauco_War
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Lagunillas
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of ... Cel%C3%A9n

30657026_189298435212484_7985031612779724800_n.jpg
Garcia_Hurtado_de_Mendoza_2.jpg
guvernér Garcia Hurtado de Mendoza, markýz de Cañete (1535-1609)
Naposledy upravil(a) Rase dne 25/9/2022, 11:03, celkem upraveno 1 x.
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
strojmir
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 871
Registrován: 19/3/2011, 22:23

Re: Araukánské války (1536-1818)

Příspěvek od strojmir »

Zbývá dodat, že jejich boj vlastně neskončil, za diktatury byli umlčeni, po uvolnění došlo k jejich aktivizaci. Bojují za práva na svém území, zejména v environmentální oblasti. Často dochází k velkým protestům i střetům s policií.
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12903
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Re: Araukánské války (1536-1818)

Příspěvek od Rase »

Jaromír Vávra píše:Indiánský národ Araukánů (Mapuches) žijící na území dnešního Chile dokázal něco zcela výjimečného. Bojovníci tohoto národa dokázali téměř čtyři sta let porážet španělské dobyvatele v otevřených bitvách, dobývat jejich opevněná města a nikdy se jim nepoddali.

První bitvu se Španěly však prohráli. V roce 1536 se střetli u Reinohueléna s Diegem de Almagrem, střelné zbraně a jezdci na koních u nich (jako u všech Indiánů) způsobili šok, tihle Indiáni se však rychle učili... O roku 1541 začal jejich zemi dobývat Pedro de Valdivia. Postupoval do nitra země pomalu a systematicky. K zajištění dobytých území zakládal pevnosti a města, to hlavní pojmenoval Santiago de Chile. Ale už 11. září 1541 oblehla Santiago araukánská armáda. Valdívia byl tehdy na nájezdu za otroky a obraně velela jeho družka "amazonka" a conquistadorka Inéz Suarézová. Ta neváhala a když se zdálo, že indiáni prolomí obranu, nařídila setnou hlavy 40 náčelníkům, držených ve městě jako rukojmí a pak je vlastníma rukama házela na útočící Araukány. Útočníky se podařilo odrazit, ale i pak musel navrátivší se Valdívia žít v obležení a doufat v pomoc ze severu, která přišla až za dva roky.

Posílení Španělé zahajují ofenzivu a do začátku padesátých let se jim daří v řadě bitev zvítězit a dobýt rozsáhlé území. Valdívia postupoval s obvyklou krutostí. Stovce zajatých bojovníků nechal koňmi utrhnout pravou nohu, další stovce nechal vytrhnout jazyky, dalším uříznout nosy a uši, dalším pohlavní orgány... A protože nikdo z mučených neprosil o milost, nechal přeživší setnout. Do roku 1552 zakládá Valdívia další města včetně Concepción.

Ale to už se jeden náčelník hodlá postavit dobyvatelům čelem, jmenuje se Lautaro. Je velmi mladý a geniální. Jako chlapce jej zajali Španělé a sám Valdívia z něj udělal svého otroka. Lautaro jej doprovázel na válečných taženích a učil se. Teď předvede, že žák může porazit mistra. Lautaro naučil bojovníky nebát se střelných zbraní, používat koně, naučil je disciplíně a partyzánské taktice boje. Ze všech koutů Araukánie k němu přichází desítky, stovky a tisíce válečníků, bojovníků jakých nebylo v celé Jižní Americe rovno. Lautaro zahájil ofenzivu a plnou silou udeřil na španělské hraniční pevnosti.

Valdívia ovšem nezahálel, rychle začal shromažďovat vojsko. Velká španělská armáda vyrazila na pomoc pevnosti Tucapelu, kterou Lautaro obléhal. Španělé postupovali lesem, místy značně řídkým. A tu náhle patřili své spolubojovníky. Jejich usekané hlavy visely na stromech a dívaly se mrtvýma očima na své dosud živé druhy. A potom začal útok. Dosud tichý les byl náhle plný ječících Indiánů. Ovšem Valdívia byl skvělý voják a španělští pěšáci právem považováni za nejlepší pěchotu světa. Rychle zformovali obranu a pod údery jejich ocelových mečů a palbou ručních zbraní Araukáni zakolísali a dali se na útěk. Španělé začali jásat a v tom okamžiku na ně zaútočili ze dvou stran. Lautaro vedl osobně araukánskou jízdu.

Dříve otrok a nyní generál promluvil ke svým druhům: "Do boje moji bratři! Jestliže dnes nedokážeme obhájit naši vlast, naše zákony a zvyky, budeme zítra všichni otroky. Toto je země svobody. Do útoku! Za svobodu, za náš lid - do útoku!"

Tři tisíce Indiánů vpadlo do zad vítězícím Španělům. Bitva byla rozhodnuta. Zde padli slavní kapitáni Andres de Villroel, Juan de Lamas, Juan de Laspenas, Diego Oro a nakonec i do posledního dechu udatně bojující vládce Chile don Pedro de Valdívia. Indiánské vítězství mělo zcela mimořádný význam. Dosud nikdy nebyli Španělé takto drtivě poraženi a Indiáni se přesvědčili, že je mohou porážet. Avšak Španělé připravovali pomstu. Velení se ujal don Francisco de Villagra a vyrazil do araukánských hor s novou armádou a šesti děly.

K bitvě došlo 24. února 1554 u Marihueñu. Araukáni strhávali španělské jezdce z koní pomocí lasa a na zemi je pak pobíjeli. Vyškoleni Lautarem se nelekli děl a dokázali je obsadit. Vpadli Španělům do zad a zcela je rozdrtili. Zachránilo se jen 19 mužů. Pak Indiáni obsadili i město Concepción, ale právě odtud se mezi ně rozšířila epidemie moru. Araukáni hynuli jako mouchy a Villagra se vrátil a znovu rychle dobýval co Španělé ztratili po Valdíviově smrti.

Ale Araukáni vydupali ze země novou armádu. Pro nedostatek mužů v ní bojovaly i ženy vyzbrojené dlouhými oštěpy. Tato skutečně národní armáda uštědřila Španělům další porážku u bran Concepciónu. Lautarovi muži pak začali s nájezdy na španělské pobřeží a ohrožovali i hlavní město Santiago de Chile. Náčelník Lautaro byl sice v dubnu 1557 díky zradě zabit, ale Araukáni se už nenechali podrobit.

Jedna z jejich náčelníků "amazonka" Fresie vystoupila před své bojovníky, zvedla do výše svého maličkého syna a volala: "Nechceme být matkami synů zbabělých mužů. Bojujte Mapučové!" A Mapučové-Araukáni bojovali skutečně jako pumy z jejich hor. Vrchní velení převzal slavný silák Caupolicán. I on byl nakonec Španěly zajat a popraven naražením na kůl (pohrdaje svými katy naskočil na zahrocený kůl sám a vrazil si jej do břicha). Do legend vstoupil jeho zástupce Galvarino, kterému Španělé usekli obě ruce, ale on si nechal k pahýlům přivázat nože a takto chodil do bitev.

Válka trvala ještě třicet let, až konečně v roce 1598 Araukáni vedení svým náčelníkem Pelantarem, přepadli u Curalaby španělské vojsko pod velením guvernéra Chile Oneze de Loyly. Útok byl překvapivý a drtivý, přežil jej jediný Španěl, který se ukryl mezi mrtvými. Bitva u Curalaby má v dějinách Ameriky výjimečné místo. Španělé po ní přehodnotili svou politiku a rozhodli se celou Araukánii vyklidit. Touto bitvou získali Araukáni nezávislost na celých 350 let a ukázali, že jediným skutečně účinným způsobem obrany národa, svobody a země je ozbrojený boj.

Válka se "Achilly Ameriky" Španělsko velmi vyčerpávala. Koloniální vojáci odmítali sloužit v Chile, které si vysloužilo přízvisko "hřbitov Španělů". Vždyť v 16. století zahynulo ve bojích s Araukány víc Španělů, než se v bojích se všemi ostatními Indiány dohromady. Pohraniční boje sice pokračovaly dál a Španělé se občas pokusili o nemožné (naposled ještě v roce 1723), ale byli vždy odraženi.

Po pádu španělské koloniální moci neměla mladá republika Chile dlouho sil k přemožení Araukánů a ti tak ještě padesát let mohli žít svobodně jako dřív. V šedesátých letech 19. století však začala moderními zbraněmi vyzbrojená chilská armáda s dobyvačným tažením proti posledním svobodným Indiánům v Americe a nakonec si je po dvaceti letech tvrdých bojů v roce 1883 podrobila. Byla jim zabavena jejich půda a majetek, byli vyháněni ze svých domovů a k přežití bylo půlmilionovému národu ponecháno pouhých 5% jejich území.

Araukáni se několikrát vzbouřili, ale povstání armáda s kulomety a děly vždy utopila v krvi. Až v roce 1970, když v prezidentských volbách zvítězil socialista Salvador Allende se zdálo, že hrdý národ znovu dosáhne svých práv. Araukáni Allendeho podporovali a on jim v pozemkové reformě začal vracet jejich zemi. Jenže v září 1973 jej svrhl za pomoci CIA (po ekonomické krizi vyvolané americkou hospodářskou blokádou) generál Pinochet a za jeho diktatury Araukáni museli znovu zaplatit za svou touhu po svobodě, byli nejvíce pronásledovanou skupinou v zemi a stovky jejich předáků "zmizely beze stopy" v mučírnách a vězeních vojenského režimu.
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Odpovědět

Zpět na „významné nebo zajímavé vojenské události“