I. pluk Stráže Svobody, RČS 1918-1919. Část 6.

Československá předválečná a současná výzbroj, tanky, letadla, děla.
Odpovědět
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11405
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

I. pluk Stráže Svobody, RČS 1918-1919. Část 6.

Příspěvek od Zemakt »

Obrázek
I. pluk Stráže Svobody, RČS 1918 - 1919
Část 6. „Novozámecké finále, 21. – 24. června“
Na nadcházející den, sobotu 21. ledna 1919, připravoval maďarský divizní štáb finální útok, jenž by čs. obranu Nových Zámků definitivně prolomil. Nicméně zkušenosti z předchozích neúspěšných pokusů, vedených zejména proti středu čs. linie, donutily Maďary pokusit se opět o obchvat na křídlech, na který by navazoval urychlený postup a následné stočení do zad skupiny Bonneau, jejíž jádro se nacházelo v samotném městě.
Dosavadní snaha o proražení centrální obrany Nových Zámků však neměla vyznít zcela naprázdno. Štábní důstojníci 8. divize jí totiž hodlali využít k demonstrativnímu útoku vedeného opět na střed, načež jej měly simultánně následovat se vším důrazem vedené křídelní útoky, a to jak na jihu, zejména pak na severu novozámecké fronty. Provedení tohoto plánu samozřejmě vyžadovalo výrazné zásahy do dosavadní sestavy 8. divize, a tak již od pátečního večera se činnost v maďarských pozicích nesla ve znamení známé dětské hry „škatulata hýbejte se“.

Uprostřed maďarského uskupení, přímo proti městu, zůstaly dva prapory 17. pluku, jeden ze 44. pluku, a dále jen mezinárodní dělnický prapor s praporem Lakatošovi rudé gardy. Jeden prapor ze 17. pluku byl odeslán dolů naproti Bajči, zatímco na severní úsek Bánovská Kesa – Rendva bylo předisponováno rovných šest praporů. V oblasti Bánovské Kese měly útočit dva prapory 44. pluku a dva z 20. pluku. Jeden prapor ze 44. pluku společně s jedním dělnickým praporem proti Rendvě.
Plán to byl jistě dobrý a za určitých okolností mohl být i úspěšný, nebýt jednoho podstatné detailu. Maďarské velení totiž stále předpokládalo, že doposud v defenzivě bojující Čechoslováci zůstanou stále pasivní. O tomto omylu se poté Maďaři přesvědčili hned v ranních hodinách.

V závěru předchozí části jsem lehce nastínil, že co do početního stavu čs. pěchoty, byla situace den ode dne lepší. A to i přesto, že celá skupina Bonneau utržila v bojích nemalé ztráty. V podstatě pak tento fakt umožnill francouzskému veliteli začít se seriózně zabývat myšlenkami na protiútok. Díky avizovanému příchodu plzeňáků od II/35. p. pl. domácího vojska, který se v oblasti severně od Veľkých Šuran objevil již na večer dne předcházejícího, mohl tak major Bonneau začít realizovat plán útoku na Bánovskou Kesu. Přesto nelze opomenout a zdůraznit, že převaha, zejména co do počtu doprovodných zbraní, byla prakticky až do podepsání příměří stále na maďarské straně.
V této souvislosti mohu již jen dodat, že význam tohoto městečka, jakožto nástupního prostoru formujících se maďarských útočných praporů, byl na cca čtyřiceti kilometrech celé novozámecké fronty téměř „strategický“. Přičemž obě strany si této skutečnosti byly plně vědomi.

Obrázek

Takřka za rozbřesku v 5:00 hod., zaútočily tedy dle majorových instrukcí čs. jednotky na Bánovskou Kesu, když útok na obec byl veden ze tří směrů. Zcela na jihu směrem od Nových Zámků postupovala pod vedením Bonneauova pobočníka kpt. Nováka 3. a 4. rota 7. domobr. pr., zesílená dvěma četami od kul. roty 11. domobr. pr. a četou arditů 39. výzv. pl.. Přímo od západu útočila 1. a 2. rota 7. domobr. pr. se dvěma praporními kul. četami (mjr. Rejholec), a ze severu od Veľkých Šuran, na bojiště čerstvě příchozí „pětatřicátníci“ pod vedením mjr. Jelínka od 39. výzv. pl.. Boj o ovládnutí Bánovské Kesy trval téměř 2 hodiny, nakonec se však přece jenom podařilo útočícím Čechoslovákům vytlačit Maďary na levý břeh Nitry.

Zatímco „sedmý domobranecký“ a ostatní na dobytí Bánovské Kesy zainteresované jednotky se vrátily zpět do Nových Zámků, plzeňský prapor setrval v obci, opevňující se na západním břehu Nitry. Později, na základě informace že Maďaři chtějí obejít Bánovskou Kesu ze severu u Rendvi, obsadil I/33 stř. pl. přilehlé okolí obce Ohaj, nacházející se kousek na sever nad „Kesou“. A druhý prapor téhož pluku okolí Rendvi. V poledních hodinách došlo na posílení II/35 p. pl. půlpraporem 33. stř. pl. a zároveň k výměně na velitelských postech praporu. Velením po mjr. Jelínkovi, který se vydal k 39. výzv. pl. jako jeho nový velitel, byl pověřen mjr. Hampl.

Příliv čs. posil na novozámecké bojiště nicméně neustával. Ještě do oběda tak majorovu skupinu posílil kompletní 2. domobranecký prapor a další dva 8 cm kanóny M.5/8, tentokrát II. baterie 7. děl. pl. 1). Ve 14:00 hod. rovněž na místním nádraží zastavil Pancéřový vlak č. 3 „Bratislava“, mj. s třicetičlennou posádkou bratří od brněnského III. pluku Stráže Svobody (por. F. Toušek) 2). Tento „sokolský pancéřák“ se posléze stal primárním hybatelem zbývajících událostí onoho dne, posléze ale i jejich smutným hrdinou, avšak nepředbíhejme.

1) Na rozdíl od 7. domobraneckého praporu, jenž v bojích o Nové Zámky působil jako relativně kompaktní praporní těleso, o 2. domobraneckém praporu lze toto jen stěží tvrdit. „Druhý domobranecký“ se v oblasti bojů objevil 19. června, kdy vyvagónoval ve Veľkých Šuranech. Následným pěším pochodem pak ráno 20. června dorazil do Nových Zámků. Zde došlo k jeho rozebrání, kdy jednotlivé roty posílily, a jak bylo tehdy v případě domobraneckých praporů bojujících na Slovensku obvyklé, primárně legionářské jednotky. Oproti sedmému domobraneckému se rovněž lišil svojí stavbou. Domobranecké prapory s přímo systemizovanou kulometnou rotou, což byl jeho případ, se totiž skládaly ze tří pěších a jedné kulometné roty. V rozporu s tímto tvrzením působil sedmý domobranecký, jenž si svoji 4. pěší rotu ponechal. Do bojů v oblasti Nových Zámků zasáhlo celkem 533 mužů a 15 důstojníků druhého domobraneckého. Jeho ztráty zde činily 4 padlé muže a 32 raněných. Nezvěstní/zajatí 0.

2) Pancéřový vlak č. 3 vznikl z druhé části Pancéřového vlaku „Brno“, známého zejména z jeho působení v Sedmidenní válce proti Polsku. Dle rozkazu ministra národní obrany z 3. června 1919 začaly prvotní práce na tomto pancéřáku opět v Brně, když u jeho mateřské kolébky stála brněnská státní zbrojovka, respektive Československá státní zbrojovka v Brně, a opět Královopolská strojírna Lederer & Porges. Na Slovensku se nový pancéřový vlak objevil 18. června, ve složení jednoho dělového vozu a dvojice vozů kulometných, postavených na základě uhelných vozů typu Ik. Předběžný vagón na typu In. Platformu pro pancéřovou lokomotivu poskytla bývalá mašina C. k. Rakouské společnosti státní dráhy řady 166 (166-38). Jednalo se o tříspřežní tendrovou lokomotivu, vyznačující se zejména jednoduchostí a provozní nenáročností. Výzbroj vlaku se skládala z jednoho 7,5 cm horského kanónu M.15 a čtyř TK, pravděpodobně systému Schwarzlose M.07/12.


Obrázek Obrázek

Dle pozdějšího schematismu ČSD se tato řada lokomotiv značila 334.5. Jako zastaralé skončily později u posunu, kde poslední exemplář dosloužil až v roce 1961.

Příjezd československého pancéřáku, tehdy takřka ultimátní zbraně, vzbudil posléze v řadách obránců nefalšovanou radost a do jisté míry i přemíru optimismu. Vždyť doposud tomuto válečnému prostředku jen stěží čelili, a nyní jej měli ve svých řadách. Major Bonneau, vědom si taktéž velmi dobře ofenzivního potenciálu vlaku, naplánoval tedy bezprostředně vedený útok, jenž bez nějakých větších okolků směřoval přímo doprostřed maďarské linie. A tak se železniční most přes Nitru u Nových Zámků, stal opět přímým účastníkem dalšího ataku pancéřového vlaku, tentokrát však v obráceném gardu.

Něco kolem půl třetí odpoledne vyrazila Bratislava z nádraží, přičemž silou svého pancíře a palubních zbraní neohroženě pokračovala k mostu. Dle původního plánu ji po překročení řeky měla následovat 2. a 3. rota 7. domobraneckého praporu, a v závěsu za nimi další jednotky jak Dřímalova, tak Jirsova úseku. V 15:45 hod. vjel vlak na mostovku, kde se vzápětí stal cílem číslo jedna pro maďarské baterie. Ve smršti dělostřeleckých granátů se přesto Bratislava dostala téměř na druhý břeh, když se to stalo. V blízkosti mostu explodující granát inicioval pod jedním z východních pilířů umístěnou nálož, jejíž následný výbuch pilíř totálně destruoval, načež dva navazující oblouky se sesuly do Nitry. Ke smůle osádky vlaku, detonací způsobené zřícení jednoho z oblouků přišlo právě v ten moment, kdy přes něj přejížděl na posledním místě sestavy vlaku začleněný kulometný vůz. O tom, co se dělo na palubě vozu s jeho obsluhou se můžeme dnes pouze domnívat, a ani z dostupných pramenů toho nelze příliš vyčíst. Faktem ovšem zůstává, že kulometný vůz se díky spřáhlovým řetězům od vlaku zcela neoddělil a zůstal na nich viset. V důsledku toho zůstal čs. pancéřák na kolejích stát, neschopen pohybu ani vpřed ani vzad.

Těžko uvěřitelné divadlo, odehrávající se před zraky užaslých protivníků, prakticky na území nikoho, mělo samozřejmě na obě strany zcela diametrální dopad. Zatímco v útočným entuziasmem naplněných Čechoslovácích by se krve nedořezal, doposud zaskočení Maďaři byli najednou na koni a vzali znehybněný vlak útokem.
Obecně lze pak takové situace charakterizovat jako, jakousi živnou půdu pro vyniknutí různých typů hrdinů, chlapů na svém místě, apod.. Samozřejmě že zboží silně nedostatkového. Nu, a ke vší doposavad utržené smůle, Čechoslováci měli v tomto ohledu štěstí.

Obrázek

O majoru Jelínkovi, dobově praporníkovi, jsem se zmínil v souvislosti s plzeňskými pětatřicátníky a následným převzetím velitelské funkce 39. výzv. pl.. A právě shodou okolností načasovaný příjezd mjr. Jelínka na novozámecké nádraží nedlouho před tím, pak znamenal pro dosud zkoprnělé čs. útočníky příslovečné polití živou vodou.
Zatímco otřesená posádka Bratislavy se s nejistou vyhlídkou „zuby nehty“ bránila stále dotěrnějším Maďarům. Vyžádal si Jelínek, po krátkém seznámení se vzniklou situací, od velitele skupiny povolení vést vyprošťovací protiútok. Souhlas dostal neprodleně 3).

3) Dle některých zdrojů, udělil Jelínkovi povolení přímo generál Mittelhauser, jenž se téhož dne v odpoledních hodinách objevil v Nových Zámcích s příslibem brzkých posil.

V krátkém čase tedy mjr. Jelínek stanul v čele 2. roty druhého domobraneckého, a v 16:15 hod. s podporou již řádně prořídlých čet mariňáků vkročil u železničního mostu do Nitry. Na čs. útok se okamžitě zaměřila pozornost maďarských kulometů, kdy zejména palba ze střechy nedalekého železničního domku si vyžádala v řadách útočníků krvavou daň. Nicméně přes peklo odehrávající se na vodní hladině, strhl takřka sebevražedně vedený útok doposud přihlížející ostatní čs. jednotky sebou, a tyto se daly spontánně do pohybu. Pod Dřímalovým vedením tak útočili sokolové, legionáři, „devětadevadesátníci“, ženisté, ale i železničáři! Zatímco 1. setnina I/I pl. SS postupovala v Jelínkových stopách podél železničního mostu, 2. a 3. setnina praporu společně s 1. setninou od 4. ženijního praporu využila k přechodu vodního toku lávku, nacházející se za nedalekým ohybem řeky. A právě díky této lávce, doposud skryté před protivníkovým zrakem, se podařilo Čechoslovákům překvapit Maďary, zaměstnané čelně útočícími setninami od železničního mostu. A tito zakolísali.
Přibližně někdy v této době, přeživší sokolové z Bratislavy vystříleli poslední zbytky munice a v ryku okolního boje opustili pancéřový vlak, ale taktéž, kulometnou střelou smrtelně raněný mjr. Jelínek, spočíval již nějakou chvíli na nosítkách, směřujíce na polní obvaziště v nádražní čekárně a posléze do novozámecké nemocnice. Kde také druhého dne umírá 4).

4) Dle legendy na nádraží přítomný generál Mittelhauser měl raněnému majorovi připnout svůj válečný kříž, a povýšit ho na podplukovníka, načež mu Jelínek odvětil …Je suis content d'être frappé pour ma patrie…, neboli, „Jsem šťasten, že mohu umříti pro vlast!“ Major Jiří Jelínek byl po své smrti převezen do Prahy, kde byl také dne 24. června s veškerou pompou a za přítomnosti prezidenta republiky na Olšanských hřbitovech pohřben.

Přestože maďarská početní a palebná převaha pouštěla čs. jednotkám stále žilou, podařilo se mjr. Dřímalovi v podvečer na východním břehu Nitry pevně uchytit, a krůček po krůčku postupovat dál k Žitavě. Díky přesně zastříleným čs. bateriím, nepomohl Maďarům ani jejich pancéřový vlak, a tak kolem 18:00 hod. měli Dřímalovi muži západní břeh Žitavy téměř na dohled. Urputné boje, často muž proti muži, však probíhali i na jiných místech bojiště.

Jedním z takovýchto míst byl zejména opevněný tovární objekt koželužny na předměstí Nových Zámků, kousek před železničním mostem. Úkolem k jeho dobytí byl pověřen mjr. Jirsa, jenž využil výše popsaného výpadu Bratislavy, když při jejím průjezdu kolem továrny, skryt pod palebnou clonou vlaku, tovární komplex obklíčil. Rozhořčené boje o fabriku, prakticky o každé patro a každou místnost, skončily až kolem 19:00 hod., kdy Jirsa v čele 3/7 domobr. pr., 5/39 výzv. pl. a 3/99 p. pl. hlásil na skupinové velitelství její dobytí. Nutno podotknout, že tehdy se koželužna nacházela již notný kus cesty za linií dotyku.

Poněkud opožděně, ale také živo bylo na sever od Nových Zámků. Díky chaosu při předávání rozkazů, vyrazil mjr. Rejholec s první a druhou rotou 7. domobraneckého praporu až v 19:00 hod., kdy překročil Nitru. Přesto, asi po dvou kilometrovém pochodu jižně od Bešeňova se mu podařilo překvapit jeden maďarský prapor s baterii 8 cm děl. Kromě obrácení nepřítele na útěk, tak ulpěla domobrancům za nehty, tehdy silně nedostatková, dělostřelecká munice pro celou baterii.

Kolem deváté hodiny večerní mohl mjr. Bonneau spokojeně konstatovat, že mezi Nitrou a Žitavou je nepřítel na celkovém ústupu, načež se mohlo započít s budováním ostnatých překážek. Nebylo to ale vůbec zadarmo. Celkové čs. ztráty tohoto dne činily 130 padlých a raněných. Z jednotlivých setnin sokolského polního praporu, utržila zdaleka největší ztráty 1. setnina, kde padlo pět bratří (ČOS – čet. J. Bělohlávek, svob. V. Brothánek, des. J. Kodeda, pěš. F. Klomínek, E. Žlábek), 14 bylo raněno a 20 onemocnělo (zejména díky žaludečním problémům). 2. setnina vyšla z celodenního boje s jedním padlým (ČOS – A. Kotěra), 10 raněnými a 10 nemocnými, zatímco 3. setnina na tom byla nejlépe, neboť měla pouze 2 raněné a 5 nemocných (taktéž žaludeční problémy, dle kroniky pramenící z konzumace zkaženého piva).

Obrázek Obrázek

Major Jiří Jelínek.

Následující den 21. června, rozhodl velitel skupiny vyčlenit pro zasloužený odpočinek z předchozího boje řádně znavených jednotek, ale také pro nezbytné zajištění nově nabytých pozic na západním břehu Žitavy. Kromě práce na kulometných hnízdech a protipěchotních překážkách, došlo také na průzkumnou a výzvědnou činnost. A to jak z jedné, tak z druhé strany.

Kompletní I. pol. pr. SS strávil většinu svátečního dne na břehu Žitavy, tu a tam vyrušen maďarskou hlídkou, sondující nově se tvořící podobu čs. linie. Při jedné takovéto ne zrovna povedené rozvědce, se podařilo Čechoslovákům zajmout sedmičlennou hlídku Maďarů. Následný výslech pak potvrdil tušené. Krvavými boji vynucený ústup za řeku maďarskými jednotkami znatelně otřásl.
V 17:00 hod. došlo ke stažení sokolského polního praporu do zálohy, konkrétně jeho 1. a 2. setnina našla střechu nad hlavou ve městě v jízdárně, 3. setnina byla situována na jih od železničního mostu přes Žitavu. V jízdárně ovšem byla plno, a tak ještě večer se 1. setnina přemístila do gymnázia.

V odpoledních hodinách se v Nových Zámcích také objevila menší posila. Jednalo se o 28 dragounů od 13. dragounského pluku domácího vojska (Klatovy), pod vedení por. Vojtěchovského. Po krátkém odpočinku vyrazily v odpoledních hodinách jezdci na průzkum směrem k Bajči, což nám mj. trochu v předstihu napovídá, jakým směrem se ubíralo myšlení skupinového velitele. V rámci této rozvědky utrpěli dragouni ztrátu jednoho muže, zasaženého kulometem.
O něco živěji bylo i na sever od Nových Zámků, u Veľkých Šuran. Zde za podpory jedné dělostřelecké baterie zaútočil prapor 44. pluku a dělnický prapor ze směru od obce Hul. Maďaři ovšem postrádali rozhodnost a dynamiku předchozích dní, načež byli bez větších problémů odraženi mužstvem od 35. p. pl. a 33. stř. pl..

Již od brzkých ranních hodin 22. června, pracoval prakticky celý polní prapor SS na budování druhé obrané linie u železničního a silničního mostu přes Nitru, ale i na opěrných bodech novozámeckého předměstí. Výjimku tvořila jen obsluha jednoho kulometu, vyslaná jako posilový prostředek I/99 p. pl. k Bajči. Zbývající tři praporní kulomety, neboť čtyři byly po přestátých bojích poškozené, byly situovány po jednom na každém mostu a u 3. setniny. V důsledku utrpěných ztrát došlo taktéž k částečné reorganizaci 1. setniny, která se tak scvrkla jen na dvě čety.

V dopoledních hodinách se rovněž podařilo četě ze 7. ženijní roty odříznout od uvízlé Bratislavy zdemolovaný kulometný vůz. Následně byla lokomotiva vytopena a celý pancéřový vlak zbojeschopněn. A bylo také proč.
Ve snaze využít čas před opětovnou konsolidací nepřítele, respektive „kout železo dokud je žhavé“, upřel mjr. Bonneau svoji pozornost na doposud Maďary obsazenou Bajč. Jedinou překážku na cestě za opětovným spojením s Komárnem. Severní železniční spojení Nových Zámků s Veľkými Šuranami a dále Nitrou bylo zajištěno, přičemž železniční a ženijní čety jej v krátkosti znovu zprovoznily. Horší to bylo s jihem.
V samotné Bajči a přilehlém okolí měli Maďaři dva prapory 17. pluku a jeden mezinárodní dělnický prapor, vč. nechvalně známé rudé kompanie s přiléhavým názvem „Teror“. Nemalou sílu představovaly dvě baterie 8 cm polních děl.

K dobytí Bajče vyčlenil Bonneau ze svých jednotek kompletní 7. domobranecký prapor, a jako podporu mu přidělil tři děla a takřka z popela vzkříšený čs. pancéřák. Pro případ neočekávaného, kryl záda domobranců mjr. Dřímal, s do zálohy opět převedeným I/I pl. SS a zbytky 4. námořní setniny. Za účelem odvedení pozornosti, byl rovněž v úseku Nové Zámky – Bánovská Kesa nařízen demonstrativní útok, jenž dostal za úkol rotmistr Burkoň v čele 3. a 5. roty 39. výzv. pl..
Krátce po poledni vyrazil tedy mjr. Rejholec se svými domobranci na jihozápad do Aula pusty, odkud nechal prapor rozvinout, a za pomoci děl a Bratislavy zaútočil v končícím odpoledni na Bajč ze tří směrů. Útok vedený v rychlosti se vší rozhodností, doposud rozhození Maďaři neustáli a Bajč urychleně opustili. Jedinou výjimku představovala jen urputně bojující kompanie Teror, nicméně i její odpor byl posléze zlomen.
Za cenu dvou padlých domobranců, se Čechoslovákům podařilo ukořistit 3 kulomety, praporní trény vč. většího množství munice, potravin apod.. Zejména se jim však podařilo obnovit spojení s Komárnem.

Obrázek

8 cm polní kanón M.05.

Ztráta Bajče ovšem nenechala Maďary vůbec chladnými. Již od ranních hodin 24. června, nastupovala maďarská pěchota k několika po sobě jdoucím útokům, postupně zesilovaným z divizní zálohy čerstvě povolanými prapory. Avšak urputnost útočníků si s urputností obránců v ničem nezadala. Domobranci v obraně stále drželi a do večera neustoupili ani o píď. Za což také zaplatili 13 padlými.

Menší boje neustávaly ani na sever od Nových Zámků, mj. opět u Bánovskej Kesy, přesto vývoj situace před Bajčí dával tušit budoucímu těžišti maďarského útoku.
Ve večerních hodinách se podařilo maďarskému velení soustředit u Bajče respekt budící sílu. Kromě tří, dosavadními boji zeslabených praporů 17. pluku a praporu mezinárodního dělnického pluku se zbytky Teroru, to byly zejména tři záložní prapory 3., 44. a 48 pluku.
Nezanedbatelná ovšem nebyla ani maďarská artilérie. Jedno palebné postavení 8 cm baterie polních děl bylo zaujmuto na kótě 127 a druhé přímo před Bajčí. Tvrdit muziku pak byla připravena 15 cm houfnicová baterie u Perbete. A aby toho nebylo zrovna málo, na kolejích u Dvorů nad Žitavou stály dva připravené pancéřové vlaky 5).

5) Pravděpodobně nám již dobře známý improvizovaný Pancéřový vlak č. 12. Druhý vlak je zatím s otazníkem.

Soustřeďování maďarských, na poměry bojiště, nemalých sil na jih od Nových Zámků, nemohlo československé straně samozřejmě neujít. Taktéž nebylo příliš těžké odhadnout, na první pohled zcela zřejmý záměr nepřítele. Konfrontován s těmito skutečnostmi rozhodl tedy Bonneau, aby časně zrána následujícího dne vyrazil mjr. Dřímal v čele I/I pl. SS, 4. ženijní setniny, 3. a 5./39 výzv. pl. s podporou kulometné roty 11. domobraneckého praporu ve směru podél železniční trati na Kerť. Odtud pak měl zaútočit na týl maďarského uskupení a vznést do jeho řad zmatek. K realizaci maďarského útoku na Bajč a plánovaného čs. protiopatření však naštěstí již nedošlo.
Dne 24. června v 05:00 hod. ráno, začalo totiž na celé slovenské frontě platit příměří!

Výše zmíněné příměří, které se později ukázalo jako definitivní, tedy konečně před Nové Zámky a nejen je, přineslo mír. Ještě odpoledne stáhl velitel skupiny z frontové linie téměř všechny jednotky původní skupiny Bonneau, ponechaje zde pouze domobranecké prapory 6).

6) K odvolání 2. domobraneckého praporu od Nových Zámků došlo již o půlnoci z 23. na 24. června, kdy odjel posílit 7. divizi k Levicím.

Následně na třetí hodinu odpolední uspořádal ve městě slavnostní nástup legionářských praporů, sokolů, mariňáků a devětadevadesátníků. V rámci proslovu, tlumočeného svým pobočníkem mj. prohlásil … Na paměť těchto bojů a vítězství nad přesilou nepřátel tvořím z vašich oddílů, nechť patří ke kterékoliv zbrani, čestný pluk „Nové Zámky“. Hrdinové mladé československé armády, volám vám Na zdar!... .

Čs. čestný pluk Nové Zámky

velitel mjr. Dřímal, pobočník mjr. Müller

I. prapor (mjr. Jirsa) – četa arditů a 3., 5.,/39. výzv. pl., četa Slovácké brigády, ½ kul. roty I/I pl. SS, 4. námořní setnina s doplňkem několika mužů od 2. námořní setniny.
II. prapor (kpt. fr. legie Sládeček) – I/I pl. SS 3. námořní setnina a zbytek 2. námořní setniny.
III. prapor (kpt. Vyčítal, posléze mjr. Dokoupil) – I/99 p. pl..

Celkem 1 085 mužů a důstojníků, 20 kulometů.
----------

Obrázek

Přestože díky příměří došlo k zastavení bojů, představa o jakém si možném volnějším režimu, či poklesu obezřetnosti čs. obránců, by mohla býti poněkud iluzorní. Opak byl pravdou. Maďarské jednotky setrvávaly stále na svých pozicích, zachovávaje si tak schopnost prakticky kdykoliv zaútočit. Z tohoto důvodu se pak příští dny opět nesly ve znamení budování polních opevnění, protipěchotních překážek, apod.. To vše za velmi přísné pohotovosti. V této souvislosti stojí za zmínku objekt koželužny, jenž byl na základě zkušeností z nedávných bojů opevněn takřka neprodleně.

Dne 29. června v 19:00 hod. si v městském gymnáziu, aktuální praporní garnizóně, nechal mjr. Bonneau nastoupit mužstvo celého prvního polního praporu I. pluku SS, načež mu v rámci čtení rozkazu oznámil, že zítra odjíždí do Bratislavy. Kromě pochvalného zhodnocení dosavadní činnosti praporu na novozámeckém úseku, došlo rovněž k dekorování jeho příslušníků válečnými křízi. A jak Bonneau řekl, tak se konec konců i stalo.
Ve večerních hodinách dne 30. června polní prapor začal postupně vagónovat na přistavený železniční transport směr Bratislava. Předtím však na nádraží došlo k rozloučení s bratry ve zbrani, bratry, které spojovala společně prolitá krev několika málo posledních týdnů. Vyprovodit prapor na nové místo působiště se dostavili mariňáci, legionáři a domobranci, ale také rotmistr Jirsa s majorem Dřímalem. Krátce po půlnoci se pak vlak dal do pohybu, aby do slovenského hlavního města přijel kolem poledního dne 1. července 1919.

Nedlouho poté se na nové místo působiště vydal i I. námořní prapor, jenž byl přeložen do Parkánu, a také devětadevadesátníci, kteří „vyfasovali“ Komárno. Tímto také zanikl vpravdě jepičí život pluku Nové Zámky. Ostatně, v nově se tvořící organizační struktuře československé branné moci, pluku ne zrovna chtěného. A vzhledem k tomu, že tímto popis působení I/I pl. SS u Nových Zámků prakticky končí, a na počátku další části se vrátíme zpět do Prahy, dovolím si jen pár nezbytných statistických údajů.

V průběhů bojů o Nové Zámky přišlo na československé straně o život cca 100 mužů. Z 50 nezvěstných se později ze zajetí vrátilo 20 vojáků. Raněných bylo na 300 a 500 onemocnělo. Na stavu nemocných se zejména podepsalo špatné stravování, nezdravá voda a námaha, respektive přehřátí/úpal.
Ztráty I/I pl. SS od svého příjezdu do Komárna do vyhlášení příměří činily: 18 padlých, 58 mužů raněných (z toho 4 důstojníci) a 77 nemocných. Za udatnost bylo 36 příslušníků mužstva a 6 důstojníků vyznamenáno čs. válečným křížem.

PŘÍPADNOU DISKUZI SMĚŘUJTE PROSÍM DO TOHOTO VLÁKNA http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=36&t=7824

Zdroje:
http://www.artae-antiquae.cz
http://www.delostrelectvocsarmady1918-1939.estranky.cz
http://www.palba.cz
http://www.fronta.cz
http://www.valka.cz
http://www.cz.wikipedia.org
http://www.sokol.eu
http://www.lideazeme.reflex.cz
http://www.is.muni.cz/th/264165/ff_m/di ... limova.txt
http://www.sokolskastraz.cz/o-nas/
http://www.wikiwand.com
http://www.andrejb.blog.sector.sk
http://wwww.scepko.blog.sme.sk
http://www.bratislavaden.sk
http://www.vrtulnik.cz
https://www.bojoslovensko.wordpress.com/
https://www.novezamkyfotoalbum.sk
https://www.vhu.cz
http://www.rotanazdar.cz
http://watson.sk
Dva roky bojů a organizační práce, Československá armáda v letech 1918-1920: R. Břach, J. Láni Vladko Břach
Generál Maurice Pellé, Vladko Břach
Vojenské dějiny Československa III. díl: Autorský kolektiv
Účast dobrovolníků v bojích o Těšínsko a Slovensko v letech 1918-1919, Zdeněk Ježek
V těžkých dobách, Boje na Slovensku 1918-1919: Pavel J. Kuthan
Kronika I. pluku Stráže svobody: Jaroslav Ryšavý
Kronika II. pluku Stráže svobody: Jaroslav Ryšavý
Nevyhlášená válka, Boje o Slovensko 1918-1920: Dušan Tomášek
Československá armáda v letech budování a stabilizace, Karel Straka, Tomáš Kykal
Tělevýchova a sport ve službách české národní emancipace, Marek Waic
Pušky a samopaly, A. B. Žuk
Československé ruční palné zbraně a kulomety, M. Šáda
Vliv dovozu na vyzbrojování čs. armády v letech 1919-1922, V. Karlický
Dunaj v plamenech – Velká válka, Jaroslav Tvrdý
Maďarská armáda 1919 -1945, Ch. K. Kliment a D. Bernád
Československé dělostřelectvo 1918 – 1939, Jiří Janoušek
Páncélvonataink II. Kótet, Rónaföldi Zoltán
Československá druhá armáda I – II, Jan Solpera
Atlas lokomotiv 3 - lokomotivy let 1900 – 1918, Jindřich Bek
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Odpovědět

Zpět na „Pozemní vojsko“