Dynamitová děla
Velkým problémem klasických dělových konstrukcí byly především vysoké teploty uvnitř hlavně vzniklé odpálením nálože. Rovněž bylo nutné dopravovat velké množství střelného prachu. Mnozí konstruktéři tak obrátili svou pozornost k látce které je všude a je zdarma, začali tedy experimentovat se zbraněmi poháněnými stlačeným vzduchem. Je pozoruhodné že jedny z prvních pneumatických děl vznikaly na druhém konci světa a to v Americe. Leč zde jsou ruku v ruce s objevem nitroglicerínu, který byl objeven v roce 1847. Zásadní změna přišla roku 1866, kdy jej Alfred Nobel (1833-1896) stabilizoval křemelínou (infusoriová hlinka) a tak vznikl dynamit. Samotný dynamit je poměrně stálý na rozdíl od samotného nitroglycerínu, který vybuchuje již při malém nárazu. Dynamit ale nebyl vhodný k přímému odpálení projektilu z hlavně, jelikož jej nedokázal dostatečně urychlit. Konstruktéři jej tedy využili nepřímo, právě díky pneumatickým zařízením - exploze stlačila vzduch, který vymetl projektil z hlavně. Účinek dynamitu mohl být ještě znásoben tím, že dělo mohlo mít při stejné hmotnosti větší ráži.
První úspěšný prototyp postavil D. M. Medford, učitel z Toleda v Ohiu a roku 1883 jej předvedl americké armádě ve Fort Hamilton, New York. Kanón ráže 51 mm (2 palce) dokázal vystřelit celokovovou střelu o hmotnosti 2,3 kg na 800 m a prostřelit víc jak půl metru betonu. Koncept zaujal jednoho z přihlížejících dělostřeleckých důstojníků, kapitána jménem Edmund Louis Gray Zalinski (1849-1909). Jeho nově založená společnost Pneumatic Dynamite Gun Company dokázala následujícího roku vyrobit kanón ráže 203 mm (8 palců) s hlavní o délce 18 m. Hmotnost hlavně činila 2 040 kg a lafety 17 tun. Projektil vážil 63 kg, z toho 45 kg dynamitová nálož. Tlaková nádoba měla objem 4 m³ a byla trubkou spojená s nábojovou komorou. Dostřel se korigoval pomocí páky, která dávkovala množství přepuštěného vzduchu z tlakové nádrže. Střela byla metána z hlavně tlakem 70 atmosfér (barů). Zajímavé je, že Zalinskiho dynamitové dělo bylo stejně přesné jako tehdejší konvenční děla a byť mělo kratší dostřel, vrhalo mnohem větší projektil se silnější náloží. Pri vojskových zkouškách roku 1887 dokázalo naprosto zničit cílovou loď, což vedlo k rozhodnutí postavit experimentální křižník USS Vesuvius s touto výzbrojí. Nepancéřované plavidlo o délce 75 m a rychlosti až 21 uzlů, bylo postaveno ve Philadelphii a uvedeno do provozu roku 1890. Na stavbu dohlížel samotný Edmund Zalinski, který byl v té době námořním atašé v Rusku a musel tedy být odvolán. Výzbroj plavidla tvořily tři pneumatická (dynamitová) patnáctipalcová děla ráže 380 mm (15 palců), která vystupovala z přední části paluby. Dostřel činil až 2 000 m a náměr se dal korigovat pouze úpravou tlaku v hlavni. Nevýhodou tohoto řešení bylo, že USS Vesuvius mohla vést palbu pouze ve směru plavby a děla nebylo možno natáčet. Kadence činila 15 ran za hodinu (!), zásoba munice byla zřejmě rovněž 15 kusů a každý vážil 250 kg. Projektily byly plněné nitroglicerínovou želatinou jako výbušnou směsí. Ze zadní části válcovitého projektilu vybíhala tyč se stabilizačními křidélky. Překvapivě se křižník Vesuvius zapojil do bojů americko-španělské války. Roku 1898 připlul Vesuvius ke břehům Kuby a během noci bombardoval španělské pozice blízko města Santiago de Cuba. Byť škody byly minimální, dokázaly způsobit poměrně slušnou paniku v řadách obránců. Zásadním problémem byl příliš krátký dostřel, kvůli němuž se Vesuvius nemohl účastnit denních akcí a vyplouval pouze v noci. Tehdejší námořní děla měla kolem roku 1880 dostřel 8-12 km a předem nabíjené kusy více než 6 km, pneumatické dělo tak výrazně ztrácelo. Psychologický efekt musel být opravdu značný, jelikož při nočním nájezdu nebylo plavidlo vidět a při výstřelu nebyl slyšet typický zvuk a ani záblesk - pouze exploze po dopadu projektilu (!) Roku 1905 byl Vesuvius přestavěn pro testování torpéd a po první světové válce definitivně vyřazen ze služby. Zalinského konstrukce měla být rovněž využita u děl pobřežní obrany. Menší pneumatické dělo použité na Kubě, je známé jako Sims-Dudley. Stlačený vzduch pro pohon projektilu o váze 4,5 kg byl generován pohybem pístu, hnaného odpálením malé prachové nálože. Dostřel činil až 900 m a celkově se jednalo o velice podobnou zbraň, jen výrazně menší a k vystřelení projektilu nebyl použit dynamit. Tato dynomitová děla odvedla poměrně dobrou práci, ale byla mechanicky nespolihlivá a né příliš přesná. Dynamitová děla použité pro pobřežní obranu byly osazeny ve Fort H. G. Wright poblíž New Yorku a především ve Fort Winfield Scott poblíž San Francisca. Obesně se dá říct, že dynamitová děla byla dosti zvláštní slepou uličkou ve vývoji, ale rozhodně velice zajímavou epizodkou.
Zdroj:
http://www.spanamwar.com/dynamite.htm
http://www.streleckarevue.cz/archiv-det ... grafie.pdf
https://www.bejvavalo.cz/clanky.php?detail=195
http://www.navweaps.com/Weapons/WNUS_Zalinsky.php
https://www.securitymagazin.cz/historie ... 59631.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Alfred_Nobel
https://en.wikipedia.org/wiki/Edmund_Zalinski
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=211&t=4639
řez lodí USS Vesuvius
baterie ve Fort Winfield Scott poblíž San Francisca
Sims-Dudleyho dělo
obrázek Sims-Dudleyho děla v boji. Příslušním "Rough Riders" při obléhání Santiaga
) svědků ostřelování Santiaga z USS Vesuvius prý "salva připomínala obří zakašlání".
