České panství na Labi
A nyní se podíváme zase zpět k do střední Evropy, do končin i dějů nám výrazně bližším, přesto ne tak známým. Čeští panovníci (jako koneckonců všichni ostatní) se snažili o rozšiřování svého území s tu většími, tu menšími úspěchy. Jednou z oblastí, kam upínali své zraky a snažili se prosazovat svůj vliv, bylo okolí Labe severně od Krušných hor.
Při svém nástupu se Slovanské obyvatelstvo v 6. a 7. století usídlovalo podél prakticky celého Labe. Místní Polabští Slované, ale nedokázali vytvořit pevný státní útvar a po nástupu výbojné „christianizační“ politiky císaře Jindřicha I. v letech 928 až 934 byla většina slovanského osídlení v námi sledované oblasti podmaněna a kontrolována z hradu v Míšni místním markrabím a záhy i biskupem. Skutečná a intenzivní germanizace zde usazených Slovanů pak začala na konci 11. století.
Králův Kámen, Königstein
Přesto za dnešní hranicí zůstalo malé území pod mocí Přemyslovců. Jeho centrem a hlavní výspou bylo hradiště snad zvané Kamenec, které využilo příhodného vrcholu jedné ze stolových hor kolem Labe. Kamenný hrad jako exponovaný hraniční bod zde byl postaven před rokem 1200 a dostal módní německý název Königstein, Králův Kámen. Nejstarší zmínka o něm je na listině vydané Václavem I. roku 1241 „in lapide regis“, mj. řešící hranici mezi Čechami a Míšeňskem.
Ta běžela od Krušných hor podél řeky Gottleuby k Pirně a podél Labe. Řídce osídlené území pak částečně zasahovalo i na pravý břeh Labe, když na stolové hoře Lilienstein vznikla stejnojmenná stráž a později hrad. Cesta po Labi se tak zdála být kontrolována dvěma mocnými skalami s českou posádkou. Pod vlivem kolonizace v okolí i sem byli na konci 12. a v průběhu 13. století uváděni němečtí osadníci a území se germanizovalo. K jejich ochraně a ochraně stezek z Děčínska byl ve skalách postaven malý strážní hrad Gohrisch.
Králův Kámen, Königstein – rekonstrukce středověkého vzhledu
Purkrabími na Königsteinu byli ve 13. století významní čeští velmoži 1239 Markvart z Března předek pánů Vartenberka po něm Vítek z Rožmberka. Roku 1341 byl zastaven i s Pirnou a Liliensteinem saskému vévodovi Rudolfovi (vévodství Saské mělo centrum ve Wittenbergu). Roku 1352 byla zástava vyplacena a Karel IV. Königstein zařadil Königstein v Majestas Carolina spolu s Pirnou mezi nezcizitelné hrady, které nemají být už nikdy zastaveny, natož prodány. Tohoto spíše doporučení, se neřídil jeho syn Václav, který opět celé panství s Pirnou zastavil roku 1379 Témovi VII. z Koldic (Thimo von Colditz), bývalému významnému dvořanovi Karla IV. Zástava byla vyplacena v roce 1391 Témovu synovi Zikmundovi z Koldic. Další zástavou byl hrad předán roku 1397 nejvyššímu komořímu Purkartovi Strnadovi z Janovic, ale záhy byl vyplacen.
Panství Honštejn
Málo osídlená pravobřežní oblast mezi Labem a Šluknovským výběžkem, později pojmenovaná kvůli svým krásám Saské Švýcarsko, připadla původně snad míšeňským biskupům. Alespoň tak je zařazována ve všech mapách, které ukazují rozsah české moci ve 13. a 14. století. Reálně se zde v průběhu 13. století začínají budovat pohraniční pevnosti, v jejichž historii je uvedeno, že se jednalo o opěrné body Čech proti Míšni. Jakým způsobem tato oblast připadla pod českou vládu, není jasné. Mohlo se jednat o pozůstatky slovanského osídlení, nad kterým měla moc Praha stejně jako u Königsteinu. Stejně tak to mohlo být pronikání a překročení pohraničního hvozdu díky kolonizačnímu úsilí pánů z Michalovic, kteří měli v držení okolí Děčína s centrem na hradě Ostrém u Benešova nad Ploučnicí. V letech 1278-1283 drželi i samotný Děčín a ze svých sídel mohli postupovat po pravém břehu Labe. K ochraně vsí a nových stezek vybudovali řadu skalních hradů na dnešním českém území a prokazatelně jim roku 1289 patřil hrad Rathen (Ratný) na Labi nad Liliensteinem.
Je také možné, že tento kraj získal až Václav II. od Bernarda z Kamence společně s Pirnou roku 1294. Centrem panství byl hrad Honštejn (Hohnstein), postavený snad již na počátku 13. století, ovšem nevíme ani kým, ani kdo jej až do poloviny 14. století držel. Roku 1353 pak Karel IV. udělil rozlehlé Honštejnské panství jako léno Hynkovi Berkovi z Dubé. Jeho stejnojmenný syn se ujímá vlády nad zděděným majetkem roku 1361, když kromě panství Honštejn ovládal i celé Šluknovsko. Petr z Michalovic v roce 1361 také přijal od Karla IV. své majetky za české léno, z čehož je patrné odlišné chápání právního stavu zdejšího území. Jan z Michalovic byl pro dluhy v roce 1406 nucen prodat své majetky na Labi a panství Ostrý Hynku Berkovi z Dubé, který tak značně rozšířil své dominium.
Pirna
Český zájem v této oblasti se samozřejmě více projevoval za silnějších panovníků. Václav II. roku 1289 uzavřel smlouvu s Fridrichem Clemensem, dědicem Drážďan, s tím, že vymění Drážďany, Pirnu a Donín za Falkenštejnovi zabavené statky a dále města Litomyšl, Svitavy a Vysoké Mýto. Nakonec z celého projektu sešlo, ale je s podivem, jak mohl Fridrich nabízet Donín, který měl být dle všeho českým lénem. Václavova touha byla nakonec částečně uspokojena. Když nastoupil na míšeňský biskupský biskupský stolec dřívější Václavův rádce Bernard z Kamence, alespoň mu prodal roku 1294 město Pirnu (někdy je uváděn i český název Perno), nejdůležitější obchodní středisko na Horním Labi nedaleko Donína. K němu patřila i část pravobřežního území s hradem Wintersteinem. Město pak obvykle sdílelo osudy Königsteinu, se kterým bylo často zastavován.
Donín
Na severu bylo sousedem českého Königsteinu Donínsko, území kolem hradu Donína. Říšské opevněné sídlo zde navázalo na starší slovanské hradiště roku 960. Sloužilo k ochraně obchodní stezky vedoucí do Čech a také jako opěrný bod proti blízkému českému panství. Donín byl i častým nástupištěm říšských vojsk proti Čechám. Území Donínska můžeme rámcově vymezit Rabenau na severozápadě, údolí řeky Müglitz na západě, Labem na východě a Gottleubou na jihovýchodě.
V roce 1076 obdržel Donínsko jako léno od císaře Jindřicha IV. český kníže Vratislav II., ale obratem jej také jako léno předal svému zeti Wiprechtovi z Grojče, který je ale v následných válkách ztratil. V roce 1109 Donín získal císař Jindřich IV. a vytvořil zde purkrabský úřad, zmiňovaný prvně roku 1113. Někdy v letech 1143/44 římský král Konrád III. povýšil purkrabství na říšské léno a udělil je Jindřichovi z Rotova (de Rodewa, Rötha v Plíseňsku), což roku 1152 potvrdil také Fridrich Barbarossa. Jindřichovi potomci nosili v erbu na modrém poli dva stříbrné zkřížené jelení parohy a posléze se psali po hradě „z Donína“ (von Dohna). Šikovně balancovali v místě střetávání zájmu českých panovníků, míšeňských markrabí a biskupa z Míšně a udržovali si velkou míru nezávislosti. Začali s německou kolonizací přilehlého území a slovanský živel postupně vymizel až na místní jména. Donínové využívali vrchnostenská práva, založili hrad Weesenstein, Kuckuckstein, města Rabenau a Gottleuba, měli vlastní ministeriály, lenní soud a dokonce horní právo ve stříbrných dolech u Dippoldiswalde a právo razit mince, donínské brakteáty.
Donínský brakteát
V roce 1170 byli Donínové pověřeni císařem Barbarossou ke stavbě města (dnešních Drážďan) a kamenného mostu. V dobách slabé královské vlády se ale místní purkrabí, byť přímí leníci říšského panovníka, snažili o samostatnou politiku a rozšiřování svého panství. V roce 1190 vybudovali hrad Thorun k ochraně nově zřizovaných vsí severně od Rabenau. Problém byl, že území nepatřilo jim, ale míšeňskému biskupovi, který proti tomu samozřejmě vystoupil. Konec sporu pak udělal míšeňský markrabě Dětřich, který nařídil zničení hradu roku 1206 a pohrozil, že pokud by jej Donínové obnovili, povede to k válce. V té době Dětřich Míšeňský vlastnil město Drážďany a patrně zanedlouho i nějakým způsobem ovládl Donín.
Podruhé byl totiž Donín přičleněn k Čechám Fridrichem II. roku 1212. Tou samou listinou, kterou daroval českému králi Floss a Parkstein, udělil mu i Donínsko s tím, že bude muset být hrad vyplacen Míšni. Od té doby ale patrně purkrabí z Donína uznávali českého krále. Byť to byl svazek velice volný. Nicméně s českým králem za zády došlo opět ke vzrůstu lokální moci Donínů, kteří nedaleko Drážďan na levém předmostí postavili mezi letech 1221 a 1226 dvůr se sídlem soudu. Roku 1228 dvůr přestavěli na vodní hrad, kvůli lepší obranyschopnosti při pokračujících sporech s míšeňskými Wettiny. Ačkoli se nejednalo o nijak rozsáhlou územní expanzi, zisk nebyl zanedbatelný. Do Donínské pokladny plynula 1/3 z cel vybíraných u drážďanského mostu a nadto každý 3 fenik z pokut udělovaných na drážďanském soudě.
Roku 1256 začaly blíže neznámé, ale patrně osobní, spory mezi míšeňským biskupem Konrádem z Wallhausenu a donínským purkrabím Jindřichem III., které vyústili v obsazení Donína. Jindřich III. musel odejít a útočiště našel na svém panství Ostritz v českém Záhvozdu. Purkrabím na Doníně se stal jeho syn Ota II., který ale přišel o výnosy z Drážďan a snad i o část území. Alespoň drážďanské platy získal zpět až jeho stejnojmenný syn. Na ne zcela jasné a pevné vazby mezi Doníny a českým králem ukazují mj. i tyto události, kde by se zásah krále ve prospěch svých leníků dal očekávat.
Vzájemná pouta ještě více uvolnilo interregnum a období po roce 1306, které Donínsku poskytovaly značnou míru samostatnosti. Její konec přišel s Karlem IV., když coby markrabě moravský zařadil Donínsko právně „definitivně“ mezi panství České koruny náležející králi, reálně ovšem jen poměrně nakrátko. V roce 1372 Karel IV. uzavřel s míšeňskými markrabaty, bratry Fridrichem III., Baltazarem a Vilémem smlouvu o hranicích Míšeňska a Čech. Zde se mimo jiné uvádí, že Donín je české léno, „jiná pevnost“ v Donínsku je pak lénem Míšně. Celkově byly dvě třetiny Donínska českým lénem, zbylá část pak Míšeňským.
Každopádně v druhé polovině 14. století bylo celé území Donínského purkrabství, Pirny, Honštejnského panství a panství Königstein v české moci, byť právně měly k českému království různý vztah.
Co dokáže jedna facka..
Jak jednoduše se dá o území přijít, ukáže následující popis až neuvěřitelně prosté, ale zase krásně uvěřitelně lidské historie. Do místních dějin vešla tato událost jako Donínská pře čili německy Dohnaische Fehde. A jak tedy začínají spory, vádí a války? Na začátku roku 1385 uspořádal míšeňský markrabí Vilém I. řečený Jednooký slavnost v Drážďanech. Na plese Adelstanz byl celý markraběcí dvůr a vyšší šlechta Míšeňska a okolí. Byl zde i Ješek z Donína, syn purkrabího Oty II. Snad na základě starších sporů, dlouhotrvající nevraživosti nebo jen pod vlivem alkoholu se Ješek začal dvořit manželce rytíře Rudolfa (Rützschel) z Körbitz. Rudolfovi to samozřejmě nebylo příjemné a při tanci Ješkovi podrazil nohu a oplátkou dostal jednu za ucho. Další verze mluví o tom, že Ješek s Körbitzovou ženou tancoval příliš těsně a facku dostal od manžela on. V hospodě na vesnici OK, na dvorním plese vyšší společnosti 14. století neskutečný skandál a urážka. Přítomný míšeňský markrabě Vilém I. se snažil spor urovnat, ale Ješek nakvašeně odjel a Körbitzové připravovali pomstu.
Pečeť Ješka z Donína
Využili doby, kdy se na Doníně slavily křtiny Donínských dětí a Jan z Körbitz se svými spojenci hrad 16. dubna napadl. Zajal Ješkova bratra Otu Haydeho III. i jejich otce, starého purkrabího Otu Haydeho II., který v zajetí záhy zemřel. A to samozřejmě také nemohlo zůstat bez odplaty a Donínové začali drobnou válku proti Körbitzovi a jeho pomocníkům na území Míšeňska. Jako první získali zpátky rodový hrad. Zajatý Oto Hayde III. byl propuštěn v roce 1387 po složení za výkupného, které bylo uhrazeno z prodeje Seifersdorfu. Obě strany posilovaly a válčily se střídavými úspěchy celých 15 let, aniž by král Václav dokázal nějak výrazněji zasáhnout. Ani Vilém se do boje nezapojoval a v roce 1391 na hraniční listině řešící česko-míšeňské hraniční spory je uveden Ješek z Donína jako jeden ze svědků. Stejně tak jeho bratr Oto Mul z Donína byl přítomen na markraběcím dvoře a také svědčil v několika listinách. V roce 1394 bylo Donínsko rozděleno na tři části pro syny Oty Hadeho II. Lokální válka ale pomalu nabírala obrátky a stále více ohrožovala obchod mezi Míšeňskem a Čechami, přepady kupců byly téměř na denním pořádku. Vilém se postavil na stranu svých leníků z Körbitz a začal situaci řešit. V roce 1398 zakoupil od zadluženého Boreše mladšího z Oseka hrad Osek (Riesenburk), aby mohl více chránit obchodní stezky. Koupě ovšem proběhla bez svolení českého krále, který proti tomu.. protestoval, neúspěšně.. V roce 1399 Míšeňští obsadili Donínskou výspu Rabenau (někdy se uvádí mylně i rok 1388) a Heidenau.
Hrad Osek ve 3D
Do těchto sporů ale zasáhla politika na nejvyšší úrovni. Václav IV. postupně ztrácel pozice v říši a po svém sesazení pro nedbalost v srpnu 1400 se obrátil na bratra Zikmunda o pomoc s římskou jízdou, která by mu zachránila reputaci. Protikrál Ruprecht III. Falcký do svého tábora vábil spojence, mezi jinými i Viléma Míšeňského. Ten na jeho popud s vidinou územních zisků a vyřešení Donínského problému začal na počátku roku 1401 pohraniční válku. Prohlásil Doníny za škůdce ohrožující bezpečnost cest, obsadil v březnu Dippoldiswalde a s vojskem za účasti svých synovců z Osterlandu Fridrichem, Vilémem a Jiřím se položil před Donínem. Král Václav v tuto chvíli předal Ješkovi Königstein do zástavy za 2 500 kop českých grošů. Je nepravděpodobné, že by Ješek takovou sumu sehnal. Spíše se mohlo jednat o jakousi formu pomoci či odměny krále Donínům v jejich válce s Míšní, která nyní vlastně byla už i válkou Českému království.
Donín ve své vrcholné podobě
Vilém záhy vyrazil do Čech a v červenci se pohyboval dokonce až v blízkosti Prahy a s pohoršením se uvádí, že Míšeňští pobili jeleny v královské oboře. Pro všeobecný odpor šlechty a markraběte Prokopa se ale stáhl zpět k Donínu, který začal obléhat někdy v září 1401. Donínové mezitím posílili posádku a dobře zásobili hrad. V nastalém obležení trochu spoléhali na pomoc lenního pána Václava IV., ale ten do konce roku nic nepodnikl a v roce následujícím měl jiné starosti. Zikmund za svou pomoc Václavovi požadoval hodně. Veškerá moc v českém království měla přejít do jeho rukou, s čímž Václav souhlasil. V únoru 1402 byla tato dohoda vyhlášena na sněmu v Praze a Zikmundovi vojáci zatím obsazovali královské hrady. Václav se ale najednou postavil proti a Zikmund jej nechal 6. března 1402 zatknout a odvézt do Vídně. V tu chvíli by se měl do celé věci vložit Zikmund, ale ten měl jiné starosti.
Nevíme větší podrobnosti o průběhu obléhání. Nicméně trvalo okolo desíti měsíců, aniž by ve prospěch Donínů kdokoli významněji, byť jen diplomaticky zasáhl. Když se schylovalo k pádu hradu, přijel do tábora před Donín, aby byl přítomen svého triumfu. Dne 19. června 1402 byl hrad dobyt, přičemž prvním mužem na hradbách byl jakýsi Druckschuh z Lipska. Purkrabí Ješek z Donína ale nečekal na pád hradu a krátce před posledním útokem se štěstím uprchl na nedaleký Weesenstein. Markrabě Vilém zatím Donín udělil jako léno Wettinským bratřím Bedřichovi IV. a Vilémovi. Jak mohl míšeňský markrabě udělovat v léno území, které rozhodně nebylo jeho? No zkusil to a prošlo mu to, navíc ve sporech o římský trůn každý z uchazečů za pomoc rád přimhouřil oko. A postup míšeňských sil pokračoval, zanedlouho byl obležen a dobyt blízký hrad Weesenstein a předán míšeňským rytířům von Bünau. A opět před jeho pádem Ješek zmizel a objevil se na Königsteinu. Celé Donínsko tedy přešlo do přímého vlivu míšeňských markrabat. Markrabě na Donín sezval horníky z Freibergu a z ještě nedávno donínského Dippoldiswalde, kteří měli za úkol důkladně pobořit celé opevnění. Míšeňští snad demonstrativně přitáhli i před Königstein, ale k opravdovému obléhání patrně ani nedošlo.
Pohled na dnešní zámek Weesenstein
K tomuto tažení se váže i jedna z legend, která ovšem může mít celkem pravdivé jádro. Před pádem Weesensteinu nechal prý Václav III. z Donína poslat své děti Markétu a Venče ke svým příbuzným Waldowům do hornolužického Königsbrücku. Václav III. byl z Grabštejnské větve Donínů, je ale otázka, co jeho děti dělali tady, snad zde byli na vychování u příbuzných. Nejkratší cesta ovšem vedla přes území ovládané Míšeňskými. Malou skupinku vedl dlouholetý oddaný služebník Donínů a zkušený voják Jonáš Daniel. Jejich cesta nebyla pořádně utajena, pátrali po nich jak Míšeňští tak ovšem i spřátelení vojáci Waldowů. Severně od Drážďan u obce Klotzsche, ale poutníci narazili na oddíl jezdců, kteří na ně chtěli zaútočit. Jonáš nařídil jednomu ze svých mužů dostat děti do bezpečí a se zbylými vojáky se vrhl proti nepříteli. Patrně další den na místo šarvátky dorazili Baltazar z Waldow a Hanuš z Polenska. Nalezli však jen raněné a mrtvé, mezi nimi i Jonáše Daniela. Děti s průvodcem později šťastně nalezli a Markéta se dokonce později za Hanuše z Polenska provdala (v roce 1402 mu bylo maximálně 22 let). Drobná srážka jakých byly v podobných lokálních válkách středověku snad tisíce, má ale ještě jednu netradiční tečku. Waldow nechal na místě smrti věrného Jonáše Daniela vztyčit dodnes dochovaný smírčí kříž s nápisem Fin milit Jonas Dan (zde skončil voják Jonáš Daniel).
Smírčí kříž Jonáše Daniela
Mimo jiné v té době už nežili ani dva Ješkovi bratři, kteří nalezli v bojích s Míšeňskými smrt. Oto Mul byl v roce 1401 ve srážce u Gottleuby smrtelně zasažen šipkou, Jan padl v jízdní šarvátce u Burkhardswalde o rok později. Výslovně se uvádí, že byl bodnut. Ješek musel nějak vyřešit obsazení svého území a vydal se za královskou autoritou. Jenže na koho se měl vlastně obrátit? Samozřejmě na českého krále Václava IV., jenže ten byl v zajetí ve Vídni. V prosinci 1402 přijel Zikmund do Čech a kromě potlačení prováclavovské opozice poslat také míšeňskému Vilémovi list, kde jej důrazně nabádal k přerušení nepřátelství a náhradě škody Donínům jako českým leníkům. Aby podpořil svá slova, nechal oblehnout Vilémův hrad Osek v Krušných horách. S úspěchem se nesetkala ani jedna akce a 28. dubna 1403 bylo v Jeně uzavřeno příměří zprostředkované lantkrabětem Baltazarem a markrabětem Vilémem II. Velmi brzy po tomto příměří ale všichni Donínové z Lužice i Slezska opověděli míšeňskému markraběti, zanedlouho následováni dalšími 70 českými a lužickými šlechtici, kteří opověděli ve jménu krále Zikmunda. Ten ovšem záhy odjel do Uher řešit místní problémy a válka se až na pár pohraničních nájezdů jaksi nekonala. Jen v srpnu na oplátku Míšeňští oblehli Pirnu, která patřila jednomu z opovědníků Janovi z Vartenberka. Další Vilémovou překvapivou akcí bylo obsazení Střekova u Ústí nad Labem, kam jako purkrabí uvedl své many z okolí Oseka Dobuše a Otu z Bran.
Veškerá skutečná pomoc a zastání pro Doníny tedy žádná. V tuto chvíli je možné, že se Ješek opravdu rozhodl obrátit se na Václava IV. a mohl mít i podíl na jeho útěku při jedné z vyjížděk. Napovídali by tomu i darované statky, které Ješek záhy od krále obdržel, ale pomoci proti markraběti se opět nedočkal. Pokračoval tedy za Zikmundem do Pešti a doufal ve více štěstí. Historické zmínky o něm pak končí v prosinci 1403. Dle pozdějších záznamů byl zatčen, odsouzen a sťat. Snad to byla odplata za pomoc s Václavovým útěkem, a jako oficiální obžaloba posloužilo jeho obvinění jako narušitele zemského míru. Poslední dva Ješkovi bratři a mužští příslušníci purkrabské větve Donínů odešli do Čech. Oto Heyde III. zemřel v Praze roku 1415 a vymřeli jím hlavní purkrabská větev Donínů. Nejmladší bratr Friedrich vstoupil do řádu Křížovníků a svůj osud našel v bitvě s husity u Ústí nad Labem roku 1426.
V roce 1404 došlo k urovnání vztahů mezi markrabětem a českým králem. 17. srpna 1404 získal Vilém zástavní právo k Pirně. Dosavadní zástavní pán Jan z Vartenberka neměl moc radosti ani ochoty k předávání Pirny Vilémovi, který stále držel Střekov, a tím zůstávala stále nevyřešená otázka výplaty kupní ceny od Ješka z Vchynic. Dohadování se vleklo téměř celý a až v létě 1405 Jan konečně souhlasil a za Pirnu a město Gottleubu obdržel vyplacenou sumu 3 000 kop grošů.
Königstein a Lilienstein - stolová hora, symbol Saského Švýcarska se skalním hradem
Poté co získal Pirnu, zaměřil se Vilém zbytek českého panství a oblehl patrně na podzim 1405 Königstein. Uvádí se, že byl hrad obléhán již od roku 1402 a také že byl dokonce dobyt. Nedovedu si ale představit, že by mírové dohody a převod Pirny poklidně probíhaly a na jejich pozadí by Vilémovo vojsko stále dobývalo český královský hrad. Na situaci tentokrát Václav zareagoval a pověřil lužické Šestiměstí, aby sem vyslalo vojsko k vyproštění pevnosti. Ovšem nevíme, kdy to nařídil ani jak se Lužičané na tažení scházeli. Každopádně v únoru 1406 vyhladovělá posádka kapitulovala, zprávy o konci obléhání hradu zastihli lužické vojsko na pochodu, což znamenalo konec výpravy.
Po pádu Königsteinu Míšeňští obsadili i hrad Lilienstein naproti přes řeku. I přes další válečné operace a prý české obsazení Königsteinu roku 1408 to znamenalo konec českého panství na levém břehu Labe, což bylo potvrzeno smírem z téhož roku. Tehdy také patrně přešel zpět do českých rukou Střekov a Winterstein byl předán Berkům z Dubé. Král pak v roce 1411 konečně potvrdil markrabímu Fridrichu Bojovnému i legální držení Oseka. To bylo potvrzeno Zikmundem roku 1422 jako zástava (mj. Míšeňští zde drželi posádku 90 mužů), následně se český král pokusil domoci i vrácení Donínska a Königsteinu, ale bez úspěchu.
Berkové na Honštejně
Z českého panství zbývala ještě levobřežní část náležející Berkům z Dubé. V roce 1410 Hynek Berka dělí majetek mezi své syny a vzniká Honštejnské a Vildštejnské panství. Honštejnské panství zahrnovalo sídelní hrad s městem, polovinu městečka Neustadt, městečko Schandau, Seibnitz, hrady Schwarzberg, Rathen, Hockenstein a 12 vsí. Jeho nejstarší stejnojmenný syn dostal Honštejn, Rathen, Kamenici, Fredewald, Ostrý, Falkeštejn a Tolštejn. Po jeho smrti roku 1417 získal nejstarší syn Jindřich Honštejn s polovinou panství, Beneš Rathen, Hynek Starší Ostrý, Hynek Mladší druhou polovinu Honštejnského panství a Jan Kamenici a Tolštejn. V roce 1426 Jindřichův syn Hynek koupil Tolštejn, jeho opět stejnojmenný syn Hynek je pak roku 1443 prakticky donucen saským kurfiřtem Fridrichem II. Jemnocitným prodat mu své Honštejnské panství včetně Tolštejna a poloviny Šluknova.
Druhé panství pojmenované podle hradu Vildštejna (Neu Wildstein) tvořil hrad, polovina městečka Neustadt, městečko Seibnitz, hrady Arnstein, Falkenstein, Frienstein, Šaunštejn, Schrammstein, Alt Wildenstein, Winterstein. Rauenstein a 18 vsí. Vildštejnské panství získal Jindřich, který za husitských válek těží s chaosu a bezvládí a podniká loupeživé výpady do Lužice a Míšeňska. Na oplátku byly Vildštejn a Neurathen roku 1426 obleženy a Jindřich byl nucen Fridrichovi II. přísahat manství. Neurathen obsadil Königsteinský purkrabí Friedrich z Olssenitz. Další držitelé z rozvětveného příbuzenstva Berků z Dubé, ale dále ohrožovali široké okolí a mysleli především na sebe.
Tak byli na Vildštejně v létě 1436 opět obleženi bratři Albrecht, Beneš a Hynek vojskem Fridricha II. za účasti Zikmunda z Vartenberka na Děčíně. Byli nuceni se vzdát a podepsat mírovou smlouvu. Ale ujednání se nedrželi a opět plenili sousední panství. V roce 1436 byl Lužičany dobyt jako sídlo lapků Arnstein, což se opakovalo i následující rok, jen pod prapory saského kurfiřta. Mj. Arnstein byl tehdy ohodnocen na 500 kop českých grošů. Další útoky Berků vedly roku 1438 na Neurathen, který získali, ale při této akci padl jeden z bratrů Beneš. A opět vytáhlo saské vojsko proti Berkům. Neurathen byl obsazen Fridrichovou posádkou a Vildštejn byl obležen a kapituloval. Albrecht byl zajat a opět byl nucen podepsat další smlouvu o otevření hradu saskému kurfiřtovi. Albrecht se posléze dostal na svobodu a Fridrichovi 6. prosince 1440 opověděl. Toto regulérní vyhlášení války ale mělo paradoxně za výsledek přerušení bojů a vyjednání smíru. Albrecht plenil i v Lužici a Šestiměstí raději v roce 1441 vykoupilo jeho hrad Winterstein a nechalo jej rozbořit.
Skalní hrad Neurathen
Vpády do Míšeňska opět začaly roku 1448 a do boje se na straně Albrechta Berky z Dubé zapojil i jeho švagr VENČ z DONÍNA na Grabštejně. Fridrich začal jednat s Berkou o koupi jeho statků, aby učinil přítrž jeho loupení. Nakonec byla 7. dubna 1451 v Neustadtu uzavřena smlouva, kde kurfiřt získal panství Vildštejn výměnou za Tolštejn, polovinu Šluknova a blíže nespecifikovaný doplatek. Okolí se částečně ulevilo, ale k roku 1466 máme zmínky o lapkovství Jana z Olssenitz z Neurathenu, potomka někdejšího purkrabí. V roce 1467 byl hrad obležen a dobyt a konečně roku 1469 byl vypálen.
Od roku 1449 Jiří z Poděbrad začal usilovat o navrácení hradu Oseka a Mostu, které drželi saští bratří Fridrich a Vilém. Dlouhá diplomatická jednání a výměny listů byly doplněny i kratší válkou v roce 1455. Vše nakonec dospěli k dohodám uzavřeným na sněmu v Chebu v dubnu 1459. Jiří na jedné straně a saský kurfiřt Fridrich II. Jemnocitný se svým bratrem saským vévodou Vilémem zpečetili listinu, že jižně od hřebene Krušných hor bude navždy vše patřit českému králi (tedy Osek, Duchcov, Most) a vše severně bude Saské. V námi sledované oblasti bylo saské držení Donína, Königsteinu, Pirny i panství Honštejn a Vildštejn uznáno jako nezpochybnitelné, přičemž ale Königsteinu i Pirně zůstal status českých lén až do roku 1806.
POUŽITÁ LITERATURA
Bobková, L.: Velké dějiny zemí Koruny české IVa. Praha 2003.
Bobková, L.; Bartlová, M.: Velké dějiny zemí Koruny české IVb. Praha 2003.
Čornej, P.: Velké dějiny zemí Koruny české V. Praha 2000.
Durdík, T.: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha 1999.
Ermisch. E.: Dohna und die Dohnaische Fehde. In Die Grenzboten. Berlin 1902.
Fišera, Z.: Skalní hrady Zemí Koruny české. Praha 2004.
Klos., R.; Němeček, F.: Skalní hrady v Českém Švýcarsku. Ústí nad Labem 1978.
Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze Království českého. XIV. Praha 1923.
Trávníček, D.: Přehled územního vývoje našeho státu. Folia geographia 20. Brno 1984.
Vaníček, V.: Velké dějiny zemí Koruny české II. Praha 2000.
Vaníček, V.: Velké dějiny zemí Koruny české III. Praha 2002.
Žemlička, J.: Čechy v době knížecí. Praha 1997.
Žemlička, J.: Přemysl Otakar I. Praha 1990.
Žemlička, J.: Století posledních Přemyslovců. Praha 1998.
Die Burg auf dem Königstein 1241-1589. Königstein 1991.
http://www.apsida.cz
https://burgrekonstruktion.de
http://www.burgenwelt.de
http://deacademic.com
http://www.dresden1206.de/Dohna.html
http://www.heykodehn.de/frauenstein.htm
http://wikipedia.org
