Střílel z Aurory na Zimní palác Čech?
Zvláštní dotaz, že? V první řadě bychom si asi měli odpovědět na otázku, jestli a jak se Čech na Auroru mohl vůbec dostat. Nu, zrovna na tomhle není nic zvláštního. Jistý Filip Prytoluk se narodil 14. září 1890 v osadě Kopče (dnes Novokotov) na ukrajinské Volyni, asi sedmnáct kilometrů od Lucku. Jeho otec, „originální“ Čech Daniel Prytoluk se tam stejně jako jiní volyňští Češi usadil, aby v carském státě provozoval zemědělské podnikání. Syn Filip se vyučil tesařem, v listopadu 1911 dostal povolávací rozkaz a po přijímači zakotvil na křižníku Aurora jako obyčejný palubní matros. Za zařazení na Auroru prý mohla tak trochu náhoda. Lodní kapela totiž zrovna sháněla trumpetistu a Prytoluk na trubku válel celkem obstojně. Své trubce Prytoluk koneckonců vděčil i za lehčí službu. Na hlídky či do služby v kuchyni nemusel tak často, aby měl čas na cvičení a zdokonalování hry.
Když vypukla první světová válka, Aurora se pro prvoliniovou službu vůbec nehodila. V řadách Druhé křižníkové brigády zpravidla „jen“ střežila průjezdy minovými poli. Ve skutečnosti mohla tak pomalá, špatně vyzbrojená a nevalně pancéřovaná stará plechovka těžko dostat horší službu. Nebezpečí hrozilo od utržených min, ve špatném počasí se mezi ukotvené miny dalo snadno zabloudit a pokud by velení Kaiserliche Marine vyslalo k Auroře pár minolovek s jediným pořádným křižníkem, jeho carský protějšek mohl leda odvysílat pohřební zprávu. Přesto se v palubním deníku Aurory dá najít i jeden hrdý zápis o ostřelování německých pozic v okolí Rigy. Prakticky nepřetržité bojové nasazení se časem pochopitelně podepsalo na technickém stavu a v roce 1916 Aurora zakotvila v Petrohradu, aby se podrobila opravám. Následovaly známé události, které asi není třeba detailněji popisovat. Únorová revoluce, vražda kapitána Nikolského, faktické převzetí velení lodi bolševiky a slavný výstřel na Zimní palác. Tím se dostáváme k zodpovězení otázky, zda z děla střílel Čech, resp. Prytoluk osobně. Nu, nebudu napínat - nestřílel. Vždyť byl přece palubní matros, trumpetista a od střílení z kanónů na Auroře byli samozřejmě dělostřelci. Nicméně u „toho“ asi byl. O padesát let později totiž tvrdil, že onoho dne měl zrovna palubní hlídku a konání dělostřelců pozoroval ze vzdálenosti několika metrů. Těžko potvrdit, těžko vyvrátit - vždyť tehdejší rozpis hlídek se dodnes určitě nedochoval. Každopádně Prytoluk později vyprávěl, že po slavném výstřelu spolu s ostatními skákal, plácal se do stehen a strašně se smál.
Další Prytolukovy osudy jsou poněkud nejasné. Aurora totiž záhy odplula do Helsingforsu (dnes Helsinek), ale brzy se vrátila a není moc zřejmé, zda Prytoluk na ní ještě zůstal. Dle jeho vyprávění měl být zařazen do strážní jednotky, která hlídala bolševickou vládu, resp. její sídlo ve Smolném klášteře a prý si během služby dokonce přátelsky popovídal se soudruhem Leninem. Může být, jenže podobných příběhů jsou známy stovky a většinou bohužel spadají do říše pohádek. Kdyby totiž měly být všechny příběhy pravdivé, pak by soudruh Lenin pro rozhovory se strážnými rozhodně neměl čas na revoluci a krom toho je známo, že přátelské rozhovory se soudruhem Leninem obvykle dopadaly nějak takhle:
Ať už Prytoluk během revoluce sloužil na Auroře nebo ve Smolném, ono je to vlastně jedno. Vláda v březnu 1918 přesídlila do Moskvy, strážní jednotku sebou asi netahala a námořníci z Aurory se prostě rozutekli, protože k 9. květnu se na její palubě evidovalo pouhých 127 mužů. Prytoluka kupodivu nijak nelákalo válčení za nesmrtelného soudruha Lenina v některé z dobrovolnických jednotek a vrátil se domů. Jenže válka si ho zase našla. Sovětské Rusko si rozdalo férovku s Polskem, na Ukrajinu se nahrnuli polští huláni a bylo zle. Prytoluk asi správně tušil, že když Poláci chytí rudého námořníka, pověsí ho na nejbližším stromě a tak práskl do bot. A to doslova. Šel pěšky, pořádně nevěděl kam, živil se všelijak a když došel do Žitomiru ( tj. skoro čtyři sta kilometrů!), potkal oddíl vojáků První jízdní armády generála Buďonného. Asi už opravdu neměl kam jít a tak se k nim přidal. O jeho osudech ve slavné armádě ovšem (mě) není známo nic určitého, snad jen tolik, že sloužil u 32. pluku 6. divize. Dál zase nevím nic a tak jen obecně: První jízdní armáda na Ukrajinu přišla z Kavkazu v květnu 1920, čímž mohu aspoň přibližně datovat Prytolukův vstup do jejích řad. Dále se účastnila slavného pochodu do Polska, ještě slavnější porážky u Varšavy a finálního kostění wrangelovců na Krymu. V květnu 1921 byla První jízdní rozpuštěna, ale Prytoluk se asi ještě někde zdržel, neb se vrátil až v září.
S pomocí bratra se usadil v Lucku, který ovšem v té době připadl Polsku. Poláci jej prý skutečně chtěli zabít, dokonce jej měli honit někde po poli, ale nakonec se vztahy mezi Čechem a Poláky přece jenom nějak srovnaly. O dalších osudech emeritního námořníka opět bohužel nemám žádně informace, takže zase jen stručně: V roce 1939 si Luck přivlastnil Sovětský svaz, pak vypukla válka a když skončila, na budování ráje dělníků a rolníků starý námořník moc zvědavý nebyl. Ve zralém věku padesáti sedmi let se rozhodl navždy opustit rodnou hroudu a požádal o repatriaci do Československa. Úřady mu vyhověly a Prytoluk se usadil v dnešní obci Heřmanova Huť u Plzně. Ta ovšem vznikla až v roce 1954, a to sloučením obcí Vlkýš a Horní a Dolní Sekyřany a bohužel mi není známo, v které z nich Prytoluk žil. Pracoval v zemědělství jak byl zvyklý, a protože mu zdraví stále dobře sloužilo, po odchodu do penze si našel místo školníka. V roce 1960 se přestěhoval do Svatavy u Sokolova a zdálo se, že zemře jako vcelku obyčejný člověk. Jenže v roce 1968 se z východu přiřítila úžasná bratrská pomoc, následovala normalizace a v ideologické válce se hodil i starý námořník. V roce 1970, při příležitosti osmdesátých narozenin, si na Prytoluka vzpomněl sám nechvalně proslulý sovětský velvyslanec Stěpan Vasiljevič Červoněnko a pozval Prytoluka do Prahy, aby ho osobně dekoroval Řádem rudé hvězdy. Normalizační tisk zavětřil senzaci a především deníky Pravda a Práce si daly záležet. Redaktoři s Prytolukem spáchali obsáhlé rozhovory, v nichž neopomněli vést ódy na nerozbornou soudržnost národů Československa a Sovětského svazu, nicméně ani oni nedokázali (a coby profesionálové možná ani nechtěli) zabránit faktu, že ze zapomnění vyplaval úžasný lidský příběh. Co na rozhovory říkal sám Prytoluk, to pochopitelně nevím. Z jeho odpovědí je však zřejmý velký nadhled, který se dá snadno pochopit. Když je totiž člověku osmdesát a přežil dvě světové války s jednu válku občanskou, tak už ho asi jen tak něco nerozhází. Například na nepříliš originální otázku novinářky Jany Suchánkové jaké má novopečený osmdesátník koníčky jí Prylotuk neřekl nic o brigádnických hodinách nebo o práci v pobočce Svazu československo-sovětského přátelství. Prostě se usmál a prohlásil, že nejradši ze všeho chodí do hospůdky na kafíčko, pivečko a besedu s přáteli a - soudružka redaktorka měla dost co dělat, aby z rozhovoru nevyšel jako alkoholik. Normalizační rozhovory tudíž asi až tak úplně účel nesplnily, ale na druhou stranu díky nim po Prytolukovi aspoň něco zbylo. V minulém roce nějaké publikace objevil můj kolega, externí pracovník časopisu 1. světová Jiří Klůc, něco na mou prosbu našel plzeňský archivář Michael „Střelec“ Pešťák (tímto oběma převelice děkuji) a příběh dostal sice hrubé, leč aspoň nějaké obrysy, které tímto zveřejňuji. Současně doufám, že by se mi mohl ozvat někdo, kdo Prytoluka osobně znal a může mi o něm říci víc. Vždyť po světě musí běhat stovky bývalých žáku heřmanohuťské školy, kteří si jej pamatují jako školníka, možná se ozvou příbuzní, sousedé anebo úplně někdo jiný. V tom případě se mi prosím ozvěte na e-mail Lojza.Belota@seznam.cz . Předem děkuji za každou informaci.
Jo a ještě něco. Námořník, zemědělec a školník Filip Prytoluk zemřel v roce 1972.
Myslím.že kdysi to tu bylo ostřejší na hádky a na napadání.Ale jak říkal můj třídní na leteckém učilišti-Zrno se oddělilo od plev.Takže ted se cu cítím v poho. 
