Petr Wrangel: Černý baron

Britské, americké, ruské, japonské osobnosti a vojáci.

Moderátoři: Pátrač, Tkuh

Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Petr Wrangel: Černý baron

Příspěvek od Ljubov »

Petr Nikolajevič Wrangel
(1878 - 1928)
Obrázek
Před téměř stoletím se za občanské války v Rusku zpívalo: "Bílá armáda, Černý baron - znovu se chystají nám vrátit carský trůn." Při překladu do češtiny narazíme na menší problém, slova baron a trůn se nerýmují a písnička vypadá tak nějak obyčejně. Rozhodně neobyčejně však působí označení Černý baron, ve všech jazycích. Mužem, který tuto přezdívku obdržel před Michaelem Wittmannem, byl Petr Nikolajevič Wrangel. Dostal mnoho přezdívek. Od vzletného Bílého orla a Posledního rytíře Ruského impéria po kapku expresivního Řezníka z jihu. My se nyní na tohoto generála v nezaměnitelné černé čerkesce podíváme trochu podrobněji. I proto, abychom zjistili, co je pravdy na pokračování písničky o Černém baronovi: "ale od tajgy až do britských moří, nejsilnější ze všech je Rudá armáda."

WRANGELOVÉ: FRANGAS NON FLECTES (1878 - 1902)

Baron Petr Nikolajevič Wrangel se narodil 28. srpna 1878 ve městě Zarasai. Dnes se toto město nachází na severovýchodě Litvy pár kilometrů od hranice s Lotyšskem a poblíž litevsko-běloruské hranice v jezernaté oblasti. Dříve bylo součástí Kovenské gubernie Ruského impéria a jmenovalo se Novoalexandrovsk (od roku 1836 do 1918), mezi léty 1919-1929 bylo známé jako Ežerėnai a ještě před Novoalexandrovskem jako Jeziorosy. Zarasai podle jezera Zarasas se jmenuje od roku 1929. Vedle Wrangela má Zarasai další slavnou rodačku, Marytė Melnikaitė(ovou), partyzánku a hrdinku SSSR in memoriam (†1943). Melnikaitė(ová), dcera ruské matky a litevského otce, je jedinou Litevkou, která se stala kdy hrdinkou Sovětského svazu. Slavnější Danutė Stanelienė(ová)-Markauskienė(ová), o níž jsme tu před dávnými lety diskutovali, byla sice vyznamenána všemi stupni Řádu slávy, nicméně toto vyznamenání jí uniklo. V Zarasai se narodil také Jehuda (Juda) Pen, vynikající židovský malíř a učitel Marca Chagalla.
Obrázek
Marytė Melnikaitė(ová)
Baron Wrangel se narodil do šlechtické rodiny dánského (někde najdeme i švédského) původu, jejíž předci se v Pobaltí usadili někdy ve 13. století. Ve středověku Wrangelové osídlili kromě Dánska i Švédsko, dnešní Norsko, pobaltské země a dnešní Německo, později se rozšířili do Španělska a do Ruska. V 19. století existovalo dvacet linií tohoto rodu. První zmínka o Wrangelech pochází z roku 1219. V Revelu, dnešním Tallinnu, byla založena dánská garnizona a v jejím čele stál nějaký Tuki Wrang. Jeho potomci si říkali de Wranghele, Wrangele a nakonec Wrangell a Wrangel. Vzhledem k tomu, že ruština nemá písmeno pro dvojité w, byl by přepis jména našeho hrdiny jen Vrangel᾿, nicméně používám rodovou skandinávskou variantu. Heslem tohoto šlechtického rodu bylo motto Frangas non flectes (což bychom my, všehoschopní latiníci, přeložili zhruba jako: "Můžeš mě zlomit, ale nezohnu se.")

Wrangelové se proslavili zejména jako znamenití válečníci. Z jejich rodu pocházelo 7 polních maršálů, asi 13 generálů a 7 admirálů. 27. června 1709 vybojoval Petr I. vítězství v bitvě u Poltavy. Na bojišti zůstalo v uniformě švédské armády ležet 22 mrtvých Wrangelů. Na švédské straně. Když došlo po Poltavě v pobaltském prostoru k obratu, Wrangelové opustili Švédsko a vstoupili do armády Ruského impéria.
Obrázek
Panorama Zarasai, rodiště Wrangela
Během následujících staletí byli Wrangelové všude, kde se něco dělo. Když bychom zkoumali zdi Katedrály Krista Spasitele v Moskvě, našli bychom v seznamu raněných a padlých ve válce s Napoleonem jednoho takového Wrangela. Na mapě Sibiře odhalíme poblíž Čukotky dnes již neobydlený Wrangelův ostrov. Byl pojmenován na počest badatele a objevitele Ferdinanda Petroviče Wrangela, který uskutečnil řadu plaveb po Severním ledovém oceánu a byl vzdáleným příbuzným Černého barona. Když po letech bojů na Kavkaze konečně chytili vzpurného imáma Šámila, velitelem skupiny vojáků, která ho zatkla, byl opět Wrangel. Generál Alexandr Jevstafjevič bojoval s Kavkazany za Mikuláše I. i za jeho syna Alexandra II..

Ve Švédsku byli 2 biskupové Wrangelové, sedm igumenů (vedoucích klášterů pravoslavného ritu), 1 ministr a 11 členů státní rady. V Rusku se Wrangelové vyznamenali nejen jako už zmiňovaní válečníci. 1 Wrangel se stal ministrem, 1 členem státní rasy, 2 gubernátory, 2 senátory a jeden profesorem. Vyznamenaly se i wrangelovské ženy, z nich si připomeneme aspoň jednu. Margarita Karlovna Wrangelová se narodila roku 1877 v Moskvě, oba její rodiče pocházeli z různých větví Wrangelů. Pod poněmčeným jménem Margarethe von Wrangell(ová) studovala na univerzitách v Lipsku, Tübingenu a Greifswaldu, v roce 1909 v Tübingenu obhájila svoji disertaci a získala doktorát z chemie. Po říjnové revoluci byla v Tallinnu, kde vedla vlastní institut zkoumající výživu rostlin, zatčena, ale po osvobození německými vojáky uprchla do Německa a už se nikdy do Ruska nevrátila. Absolvovala úspěšné habilitační řízení na Hohenheimské univerzitě ve Stuttgartu a byla jmenování první ženou profesorkou na německém území. To bylo v roce 1923. Obdržela také výjimku k sňatku a směla se provdat za Rusa Vladimira Andronikova, což vyvolalo u jejích kolegů vlnu nevole a trvali na dodržování celibátu u žen-učitelek. Nějakou dobu pracovala ve Štrasburku s Marií Curieovou. Zemřela v roce 1932, nezohnuta a nezlomená. A nyní už našemu Wrangelovi. Jak se on držel rodového hesla, už posoudíte vy sami.
Obrázek
Margarita Wrangelová
Petrovým otcem byl Nikolaj Jegorovič Wrangel, spisovatel, historik a sběratel starožitností, syn Jegora Jermolajeviče Wrangela a Darji Alexandrovny Rausch von Traunberg(ové), vnučky slavného Abrama Gannibala, ruského politika a státníka narozeného v Habeši, kterého zvěčnil jeho pravnuk Alexandr Sergejevič Puškin v povídce Mouřenín Petra Velikého. Jeho matkou byla Marija Dmitrijevna Dementěvová-Majkovová, o níž se bohužel neví nic kromě faktu, že přežila občanskou válku a následné leninsko-stalinské represe a pracovala celou tu dobu v sovětském muzeu. Petr byl nejstarším dítětem v rodině, měl dva mladší bratry - Nikolaje (*1880) a Vsevoloda (*1884). Vsevolod zemřel krátce po narození, prostřední Nikolaj se stal výraznou postavou petrohradské inteligence, po vzoru otce se věnoval umění. Byl spisovatelem a kunsthistorikem. Zemřel v roce 1915 ve Varšavě na nákazu žloutenkou.

Rodina se roku 1880 přestěhovala do Rostova na Donu, kde Petrův otec získal místo ředitele pojišťovací společnosti. Roku 1896 Petr zakončil Rostovské reálné učiliště a přál si nastoupit do armády jako jeho slavní předci. Nikolaj Wrangel však měl se synem jiné plány: z Péti bude důlní inženýr, po škole pojede na Sibiř, kde se zapojí do jedné z akciových společností obchodujících se zlatem. Petr musel otcovu vůli respektovat a přihlásil se na Hornický institut imperátorky Kateřiny II. v Petrohradě. Po jeho přijetí se rodina znovu stěhovala, nyní do hlavního města Ruské říše.
Obrázek
Mladý Wrangel
V roce 1901 Petr složil závěrečné zkoušky a se zlatou medailí pro nejlepší studenty na krku se v září téhož roku přihlásil k armádě, jak kázal ruský zákon o povinné vojenské službě. Nastoupil ke Gardovému jezdeckému pluku se sídlem v Petrohradě, u této jednotky dříve sloužili i někteří z jeho předků. Roku 1902 jeho povinnost sloužit v armádě vypršela, ale předchozí rok Petra natolik nadchl, že se rozhodl ve vojenském vzdělávání pokračovat. Podal si přihlášku na Nikolajevské jezdecké učiliště, po přijetí byl povýšen do hodnosti korneta.

Obrázek
Petr Wrangel

PŘEDVÁLEČNÁ LÉTA A OLGA (1902 - 1914)

Už v říjnu 1902 svůj názor na armádu opět přehodnotil a školu opustil. Možnost, že by Rusko v následujících desetiletích vedlo válku, mu přišla jako dobrý vtip. Neviděl jedinou zemi, s níž by se dalo bojovat. Na radu svého kamaráda z pluku, Alexandra Ignaťjeva, zamířil do sibiřského Irkutsku, kde mu Ignaťjev sehnal místo úředníka pro zvláštní účely u irkutského generálního gubernátora. Bližší okolnosti jeho práce v Irkutsku nejsou bohužel známy, když už jednou jde o zvláštní účely, ale je jisté, že roku 1903 už se Wrangel v zaměstnání poněkud nudil a toužil po změně místa.

Z úvah ho vytrhl 8. únor 1904, kdy Japonsko zaútočilo na přístav Port Artur, a Rusko, navzdory jeho předpokladům, vypovědělo Japonsku válku. Týž den Petr své místo opustil a chtěl se znovu vrátit do armády a zapojit se do bojů. Za pár dní se obrátil na místní vojenskou správu a byl zařazen ke 2. Vrchněudinskému pluku Zabajkalského kozáckého vojska, krátce poté ho převeleli ke 2. Argunskému kozáckému pluku pod vedením Paula von Rennenkampfa. V prosinci 1904 byl "za zásluhy v bojích proti Japoncům" povýšen na sotnika (hodnost v kozáckém vojsku odpovídající poručíkovi). Generál Pavel Nikolajevič Šatilov ve svých pamětech o mladém Wrangelovi napsal: Petr Nikolajevič se cítil v bojích jako ryba ve vodě, byl ve svém živlu." Počátkem května 1905 byl Wrangel převelen k oddílu ruské rozvědky, s níž prošel řadou bitev a vysloužil si vyznamenání Řádem sv. Anny IV. stupně a Řádem sv. Stanislava III. stupně. V září zaznamenal další postup na hodnostním žebříčku – byl povýšen na podesaula (štábního kapitána). Po konci války, 6. ledna 1906, byl Petr odvolán z Dálného východu a přemístěn do Petrohradu, kde vstoupil do řad 55. Finského dragounského pluku. V létě 1906 se podílel na potlačování rolnických povstání v Pobaltí, v srpnu se vrátil ke službě v Gardovém jezdeckém pluku (kde začínal v roce 1901).
Obrázek
Petr a Olga
V srpnu 1907 se Petr oženil s čtyřiadvacetiletou dvorní dámou carevny Alexandry Fjodorovny, Olgou Michajlovnou Ivaněnko(vou). (V ruštině se jména ukrajinského původu se sufixem -ko neskloňují, takže pro Rusy je to Olga Ivaněnko.) Olga pocházela z bohaté šlechtické rodiny, její otec Michail Mojsejevič Ivaněnko (*1850) byl velmi zámožný ukrajinský statkář s kozáckými předky, mezi nimiž najdeme valašského hejtmana Ivana Ionenka i známého ukrajinského hetmana Ivana Mazepu, který bojoval proti Petru I. na straně švédského krále Karla XII. Její matka Olga (*1865) byla dcerou Michaila Katkova, ruského spisovatele a literárního kritika, blízkého přítele cara Alexandra II. Brzy se jim narodily tři děti - dcery Jelena (*1909) a Natalja (*1914) a syn Petr (*1911). Druhý dyn Alexej se narodil až za hranicemi Ruska, v Srbsku roku 1922.

Obrázek Obrázek
Olga Wrangelová a její děti

Ve stejný měsíc, kdy Wrangel uzavřel sňatek, podal přihlášku na Nikolajevskou akademii Generálního štábu v Petrohradě. Úspěšně složil přijímací zkoušky, bez větších problémů prošel všemi ročníky a v červnu 1910 akademii opustil. Následující dva roky strávil na důstojnické jezdecké škole a v roce 1912 se vrátil zpět ke svému mateřskému gardovému pluku, kde 16. srpna přijal místo velitele 3. eskadrony. Předválečná léta se pro rodinu Wrangelů nesla ve znamení oslav, večírků a vojenských přehlídek. O Petra i jeho manželku byl velký zájem, byli velmi oblíbení a společně se účastnili řady plesů v Carském sele, Gatčině a Petrohradě.

MÁME NOVÉHO HRDINU! – VÁLEČNÝ WRANGEL (1914 - leden 1917)

V červenci 1914 se válečné ideje dostaly i do Ruska, 19. července vyhlásila vláda mobilizaci a vše se začalo připravovat na válku. Generální štáb se pustil do příprav na srpnovou ofensivu ve Východním Prusku. 17. srpna 1. ruská armáda generála Paula von Rennenkampfa podporovaná 2. ruskou armádou Alexandra Samsonova vpadla do Východního Pruska. Srpen 1914 byl rozhodujícím mezníkem v životě 50 000 důstojníků, kteří pod vlajkou s carským orlem napochodovali na území nepřítele. Petr Wrangel, v čele 3. eskadrony, nemyslel na smrt. Hranici překračoval s vidinou velkých vítězství. Spolu s ním vyrazila na frontu i Olga Wrangelová, aby jako zdravotní sestra vypomáhala u jednotky svého manžela. Od prvních kroků po pruské půdě se ruští vojáci museli potýkat se silným odporem nepřítele. Wrangel byl přestřelkami a bitkami nadšen. "Tohle je teprve život! Už mě nebavilo to věčné živoření v kasárnách." prohlásil.

19. srpna 1914 se ruským gardovým jednotkám podařilo dobýt malou vesnici Kraupišken. Od dalšího postupu je odrazila německá pěchota a dělostřelectvo tábořící v sousední osadě Kaušen. Rusové, zaskočeni nečekaným a silným odporem, zazmatkovali. Nedokázali se rychle zorientovat a jejich ztráty bleskově rostly. Ruští gardisti seskakovali z koní a vrhali se vstříc německým dělům. Zdálo se, že o výsledku malého střetnutí je rozhodnuto. Na poslední chvíli povolal generál Nikolaj Nikolajevič Kaznakov svou poslední rezervu - Wrangelovu 3. eskadronu. Dobové záznamy uvádějí, že se 3. eskadroně podařilo průběh bitvy zvrátit, Němce porazit a vyhnat z Kaušenu. Pod Wrangelem, který samozřejmě svou jednotku vedl, padl symbolickým posledním výstřelem nepřátel kůň. 3. eskadrona ztratila všechny své důstojníky a polovinu vojáků, ale úkol splnila. Nakolik je tato historka pravdivá si netroufnu odhadnout, je však jisté, že se na ní podepsala ruská válečná propaganda, a to ne malou částí. Bylo třeba ruskou armádu nějak nabudit. Přikrášlený Wrangelův příběh byl pro tento účel jako stvořený. Ať se vše odehrálo jakkoliv, druhý den mělo Rusko nového hrdinu, pokud parafrázujeme Palackého a jeho vizi Rakouska, kdyby Wrangela neměli, museli by si ho vymyslet.
Obrázek
Hrdina nalezen!
13. října 1914 baron Petr Wrangel obdržel jako jeden z prvních vojáků ve Velké válce Řád sv. Georgije (sv. Jiří) IV. stupně za své hrdinství v bitvě u Kaušenu, v prosinci téhož roku byl povýšen na plukovníka. Po úspěšné zimní ofenzivě v Karpatech se generální štáb pustil do plánování nové operace na Severozápadním frontu. Ke střetnutí mělo dojít u malé polské vesnice Przasnysz. Podle plánu Nikolaje Vladimiroviče Ruzského, který frontu velel, se 12. ruská armáda generála Pavla Adamoviče von Plehve přemístila k řece Narew a 1. ruská armáda, již vedl generál Alexandr Ivanovič Litvinov, opustila levý břeh Visly a zaujala pozice mezi městy Przasnysz - Ciechanów - Płock. 20. února bitva začala. Wrangel vedl výzvědnou divizi, s níž úspěšně zajistil most přes říčku Dovinu, a po překročení řeky obsadil tři blízko stojící pevnůstky. Przasnyszská operace dokázala s úspěchem navázat na vítěznou šňůru, 27. února 1. a 12. ruská armáda získaly Przasnysz. 2. března zahájily nový útok severně od města Suwałki a 30. března 1915 vyhnaly armádu Maxe von Gallwitze z Východního Pruska. V dubnu 1915 Petr Wrangel obdržel další vyznamenání - zlatou šavli s vyrytým nápisem "Za chrabrost".

8. října 1915 byl Wrangel z frontu převelen a jmenován velitelem 1. Něrčinského pluku Zabajkalského kozáckého vojska. 1. Něrčinský pluk se pod Wrangelovým vedením zapojil do Brusilovovy ofensivy v létě 1916, jednotka bojovala v sestavě Ussurijské kozácké divize. Několikrát se jí dostalo pochvaly od velitele divize, generála Krymova. Alexandr Michajlovič Krymov později vzpomínal na Wrangela takto: "Petr Nikolajevič byl ztělesněním odvahy, dokázal si uchovat chladnou hlavu i v těch nejobtížnějších situacích a vždy se uměl správně a rychle rozhodnout." 29. července 1916 Něrčinský pluk odolal trojnásobné převaze 43. německého pěchotního pluku, 22. srpna zajal 118 německých vojáků a ukořistil velké množství zbraní a střeliva. Wrangel byl během roku 1916 několikrát zraněn, ale pokaždé se rychle vrátil k jednotce. Na přímluvu generála Krymova byl v prosinci 1916 pověřen vedením 2. brigády Ussurijské jezdecké divize, 13. ledna 1917 byl (po třinácti letech vojenské služby) za bojové zásluhy povýšen na generálmajora.

OD ÚNORA DO ŘÍJNA A DÁL (únor 1917 – léto 1918)

Únorovou revoluci Petr Wrangel nepřijal příliš optimisticky. Svrženého cara Mikuláše II. nijak zvlášť nelitoval, vždy ho považoval za slabocha a odsoudil řadu jeho rozhodnutí. Zajímala ho ruská armáda. Když zjistil, že sliby Prozatímní vlády jsou jen prázdné fráze, přidal se na stranu jejích odpůrců. Pochopil, že odstranění samoděržaví vedlo k rozkladu armády a úpadku morálky. V létě 1917 zaznamenal další armádní vzestup. 9. července přijal místo velitele 7. jezdecké divize, druhý den byl jmenován velitelem všech jezdeckých sborů. Koncem července obdržel Georgijevský kříž I. stupně za statečnost, již projevil během bojů o řeku Zbruč na dnešní západní Ukrajině.

Kornilovova vzpoura v srpnu 1917 ukončila kariéru řady pozdějších bílých generálů, nikoliv však Petra Wrangela. Přesto, že několikrát otevřeně vystoupil proti politice Alexandra Kerenského, zatčení a následná deportace monarchisticky smýšlejících generálů do věznice v Bychovu se mu vyhnula. 9 září 1917 ho Kerenskij jmenoval velitelem 3. jezdeckého sboru. Než se Wrangel dostavil do Petrohradu (pobýval tou dobou v Rumunsku), Kerenskij si vše rozmyslel a Wrangela nahradil generálem Petrem Krasnovem, který se mu zdál více ochotný ke spolupráci. Wrangelovi na oplátku nabídl místo velitele Minského vojenského okruhu, ale Petr, znechucen politickými machinacemi, nabídku odmítl. Znepokojovala ho také situace v Petrohradě. Rostl počet dezercí, ulice ovládlo násilí, narůstal zmatek a strach. Wrangel začal pomalu přemýšlet, že je načase armádu opustit.
Obrázek
Manželé Wrangelovi
Když padla Prozatímní vláda, rezignoval na všechny posty a usadil se s rodinou v krymské Jaltě. Zde se věnoval psaní svých memoárů a přemýšlel o dalším osudu Ruska. Na adresu Prozatímní vlády napsal toto: "Před osmi měsíci Rus svrhla svého panovníka. Nová vláda se oháněla praporem s nápisem: Válku povedeme až do vítězného konce a sama vydala zemi na milost nepříteli. Stydím se za Rusko, hanba leží na nás všech." Relativně klidný život na Krymu netrval dlouho. V únoru 1918 byl Wrangel na základě falešného obvinění zatčen a trestu smrti údajně unikl díky manželce Olze, která prohlásila, že chce, aby ji zastřelili spolu s manželem. Wrangela poté nechali jít. Poté, co Němci ovládli většinu Krymu a postupovali Ukrajinou, dospěl Petr k názoru, že je nejvyšší čas jednat. Bolševici musí být poraženi. V dubnu (jiné zdroje uvádí květen) se Wrangelovi podařilo dostat se i s nejbližšími do Kyjeva, kde se setkal s hejtmanem Pavlem Skoropadským a začal s ním vyjednávat. Dohody se vlekly a žádný jasný výsledek nepřinášely. Skoropadskij Petrovi navrhl, aby se stal náčelníkem štábu ukrajinské armády (která tou dobou ještě neexistovala), což Wrangel odmítl. Situace na Ukrajině jej příliš nezajímala a Skoropadského varoval, že by zvýšená aktivita vojáků v oblasti mohla zmobilizovat německou armádu a probudit ji k ještě ostřejším výpadům. Skoropadskému byla zase poměrně lhostejná Wrangelova snaha bojovat proti bolševismu, neboť jeho hlavní cíle směřovaly k vytvoření nezávislé Ukrajiny. Když oba pochopili, že jejich jednání dál nepovedou, v klidu se rozloučili.
Obrázek
Zatím bílý baron
Léto Wrangel strávil v okolí Minsku, na Ukrajinu se vrátil v srpnu, aby se v Kyjevě setkal s generálem Abramem Michailovičem Dragomirovem. Když Dragomirov obdržel návrh od Michaila Alexejeva, aby podpořil formující se Dobrovolnickou armádu a přijel k Volze, kde plánovali novou ofensivu proti Německu a bolševikům, generál Wrangelovi navrhl, aby jel s ním. Cestu naplánovali tak, že nejprve navštíví Kubáň, kde se setkají s Alexejevem a poté všichni zamíří k Volze. Dragomirov Wrangelovi slíbil, že mu umožní spravovat jezdecké jednotky, což Petra nadchlo.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Re: Petr Wrangel: Černý baron

Příspěvek od Ljubov »

ČERNÝ BARON (léto 1918 – zima 1920)
Obrázek
25. srpna přijel i s rodinou do Jekatěrinodaru (dnešního Krasnodaru) připraven k boji. Ve městě se k němu dostala zpráva, že generál Alexejev je těžce nemocný a o jeho přejezdu k Volze nemůže být ani řeč. Alexejevovo místo rychle převzal Anton Děnikin. Petr Wrangel zatím vstoupil do Dobrovolnické armády a byl představen Děnikinovi. Na přímluvu Abrama Dragomirova jej Anton Děnikin jmenoval velitelem 1. jezdecké divize namísto generála Ivana Georgijeviče Erdélyho. Generála Erdélyho, rodáka z Ukrajiny s maďarskými předky, přemístili do Gruzie. Jezdeckou divizi tvořili snad bez výjimky kubánští a těrečtí kozáci, kteří si žádali přísného velitele s velkou autoritou a duší kozáka. Dostali ho v podobě Petra Wrangela.

Přesto, že náš Černý baron splňoval všechny požadavky kozáků, jeho první dny v novém postavení nebyly úspěšné. 18. září 1918 se jeho divize dostala do prvních bojů u města Armavir. Kozákům se nechtělo do útoku proti těžké palbě, i když je k tomu motivoval sám Wrangel a žádal, aby ho následovali. Vrhla se za ním jen skupina nejvěrnějších kozáků, zbytek se raději snažil co nejrychleji zmizet do bezpečí a nevydávat svůj život zbytečně všanc. Situace se opakovala i na počátku října, i tehdy kozáci vyklidili pole poněkud dříve, než by si Wrangel přál. V bojích mezi 3. a 4. říjnem Wrangel jen se štěstím unikl zajetí a většina jeho věrných kozáků padla. Zápisky z jeho deníku jsou plné bezmocnosti a vzteku: "Zoufalství a zloba mě dusí." Wrangelův hněv však postupně opadával, jakmile se mu podařilo vzít vše pevně do svých rukou a zkrotit kozáky, přišly i vojenské úspěchy. Do konce roku 1918 Dobrovolnická armáda kontrolovala téměř celý severní Kavkaz. 11. rudá armáda byla téměř zničena a donucena se s těžkými ztrátami stáhnout k Astrachani. Anton Děnikin po dohodě s donskými kozáky vedl celou Dobrovolnickou armádu a stal se hlavním velitelem Ozbrojených sil jižního Ruska. (Вооружённые силы Юга России/dále jen ВСЮР). 22. listopadu 1918 byl Petr Wrangel za úspěšné boje u Stavropolu povýšen na generálporučíka a přijal velení Kavkazské dobrovolnické armády.

Jako velitel Kavkazské dobrovolnické armády musel Wrangel řešit i řadu problémů, které se přímo netýkaly boje. Mezi jeho muži se rozmohlo přepadávání obyvatel Kubáně kvůli potravinám, černý trh, rabování a úplatkářství a velký problém s alkoholem. Nelze tvrdit, že by Petr Wrangel byl zapřisáhlý abstinent a odpůrce vodky, ale ve chvíli, kdy bezbřehé popíjení rozložilo morálku jeho vojáků, musel jej začít přísně trestat. V případě velkých krádeží a rabování neváhal sáhnout i k trestu smrti. Někdy v této době začal Petr Wrangel nosit černou čerkesku, černou papachu a tmavý plášť, tedy oděv, který mu vynesl přezdívku Černý baron. Právě v tomto oblečení Wrangela známe z většiny fotografií z občanské války i emigrace. O veliteli v černém se brzo doslechla celá Kubáň.
Obrázek
V lednu 1919 (někde se dočteme, že v únoru) velitel Kavkazské dobrovolnické armády onemocněl těžkou formou tyfu. Léčil se v Kislovodsku a Jekatěrinodaru. Jeho nemoc znepokojila i Antona Děnikina, sám Wrangel ji považoval za trest shůry. Domníval se, že ho Bůh trestá za přílišnou ambicióznost a sliboval mu, že pokud přežije, bude méně ctižádostivý. Jeho stav se dlouho nelepšil, začínalo se spekulovat o nejhorším, ale nakonec Černý baron přežil. Podle legendy se začal uzdravovat poté, co mu přinesli ikonu divotvorné Bohorodičky. Na Wrangelově uzdravení měla podíl i manželka Olga Michajlovna, která vedla nemocnici v Jekatěrinodaru a u muže strávila mnoho hodin. Na jaře 1919 byl Petr Nikolajevič v pořádku a pokračoval v bojích. A jestli dodržel svůj slib a byl méně ambiciózní? Nevíme to samozřejmě přesně, ale nejspíš se vůbec v ničem nezměnil. Byl už zkrátka takový.

V konci jara 1919 začala druhá vlna rozsáhlé Caricynské operace, která Petru Wrangelovi zajistila s konečnou platností místo mezi bohy na bělogvardějském Olympu. Caricyn (Volgograd) bylo už dlouho velmi strategické město, které hlídalo vstup na Kavkaz a obilným polím na jihu Ruska. Na straně Rudé armády, v rolích obránců Caricynu, stály dvě ikony pozdějších let. Hlavním obráncem byl nejdříve Kliment Vorošilov a vojenským komisařem byl Josif Stalin. Petr Wrangel nebyl s plánem obsazení Caricynu ani trochu spokojený. Za jediný úkol ВСЮР považoval spojení se s jednotkami admirála Kolčaka v oblasti kolem Saratova a následný společný útok na Moskvu, který měl ochromit síly Rudé armády natolik, že by nebyla schopna dál vést válku. Teprve, když Kolčakova armáda musela s těžkými ztrátami vyklidit evropskou část Ruska a ustoupit až za Ural, Wrangel pochopil, že k žádnému spojení nedojde a přijal plán dobýt Caricyn.

Během bojů o Caricyn se Wrangel plně zapojil do plánování a měl velký podíl na tom, že byla zlomena obranná linie 10. rudé armády u řeky Manyč a jezdecké jednotky se blížily k městu. Wrangel dostal úkol rychle město dobýt, aby se zbývající části Rudé armády nestihly spojit a vybudovat novou obrannou linii. Tento plán se však nepodařil. Postup jezdeckých jednotek zastavila krvavá řež, které někteří stále přezdívají Rudý Verdun. Bělogvardějci přišli o polovinu svých sil za dva dny. 18. června Wrangela podpořilo dělostřelectvo a tanky, snad poprvé použité během občanské války, a jeho vojákům se podařilo dostat se do města. Za útok na Caricyn byl Wrangel vyznamenán britským řádem sv. Michaela a Jiřího a jeden z vojáků složil na jeho počest marš.
Obrázek
Po úspěšných operacích kolem Caricynu se hlavní velitel ВСЮР Anton Děnikin bleskově pustil do nového plánování. Již 20. června byla vydána směrnice, která ohlašovala útok na Moskvu. Podle plánu měla Dobrovolnická armáda postupovat moskevským směrem přes ukrajinský Charkov, dále na Kursk, Orjol a Tulu. Pěší armádu měl vést generál Vladimir Zenonovič Maj-Majevskij, bodrý rodák z Mohylevské gubernie na východě Běloruska, který se velmi rád dobře napil a najedl jako správný ruský bohatýr, ovšem své vojáky uměl povzbudit, když bylo potřeba, a jeho chlapci si svého "Maje" velmi cenili. Kavkazská armáda Wrangela měla postupovat na trase: Saratov – Penza- Nižnij Novgorod – Vladimir. Celkem mělo dojít k útoku na Moskvu ze třech různých směrů. Když se k direktivě Děnikina dostal Petr Wrangel, zmocnil se ho vztek. Směrnici považoval za nesmyslný výplod a pojmenoval ji Rozsudek smrti nad armádami jižního Ruska. Stěžoval si, že Děnikin zapomněl na všechny strategie a vojákům jenom ukázal prstem směrem k Moskvě. Považoval přístup ze tří stran za příliš riskantní a chtěl, aby se útočilo společně a všichni byli pohromadě. Děnikinův plán přirovnal k ruce: místo pevně sevřené pěsti (jedné armády) se ВСЮР rozdělením změní v rozevřenou dlaň, které Moskva proklouzne mezi roztaženými prsty. Jeho výbuch samozřejmě zaregistroval i Anton Děnikin. Od této chvíle se nedá mluvit o žádných bližších vztazích mezi oběma generály. Jiný pohled na věc je navždy rozdělil. Objevil se i návrh, že Anton Děnikin není vhodným velitelem a ve funkci by ho měl nahradit právě Petr Wrangel.

Obrázek
Do zbraně, Wrangel se blíží!

Postup ВСЮР však následoval Děnikinovu vyhlášku a Wrangelův plán nebyl vyslyšen. Černý baron musel sklopit hlavu a vyplnil příkaz. Se svými vojsky se vydal k Saratovu. Jak si ale poznamenal jiný generál Boris Alexandrovič Štejfon (později proslavený jako velitel Ruského balkánského sboru od září 1941 do dubna 1945) „učinil tak bez dřívější energie a zápalu pro boj.“ Dokumentuje tak situaci, že Černý baron se s nechutí podřídil směrnici, stejně neměl na výběr, ale odmítl plýtvat energií na plán, který se mu protivil. Podobné rozpory mezi generály a vnitřní nejednota nakonec podkoply Dobrovolnické armádě nohy. Možná si Wrangel uvědomoval, že nesoulad s Děnikinem bude mít vážný dopad, ale byl to kozácký velitel s hlavou tvrdou jako dubová palice.
Obrázek
Zatímco se pěší armáda zdolávala trasu k Voroněži a dále na Kursk, Kavkazská armáda se zarazila ještě několik desítek kilometrů před Saratovem, který byl podle plánu jejich prvním cílem. Jednou z příčin zpomalení postupu byli i samotní Wrangelovi vojáci. Jednotky složené hlavně z kubánských kozáků jednoduše nechtěly bojovat za hranicemi Kubáně. Zároveň požadovali řadu opatření, které by zvýšily samostatnost a nezávislost Kubáně, co jim předtím slíbili. Hlavní štáb se ale neměl k dodržení svých slibů a nespokojenost kozáků rostla. Do štábu hlavního velitelství chodilo denně několik zpráv od Wrangela, v nichž žádal o nové vojáky a doplnění zásob. V jedné zprávě z konce července 1919 baron Děnikinovi napsal: "Tam u Charkova, Jekatěrinoslavu (dnes Dněpropetrovsk) a Poltavy jsou vojska oblečena, obuta a syta. Ve vyprahlých kalmyckých stepích jsou jejich bratři bojující za stejné štěstí vlasti rozedraní, bosí, prostovlasí a hladoví." Problémy, jaké Wrangel měl, nemohl štáb vyřešit, i když by chtěl. Wrangel poté rozšiřoval informace, že Kavkazská armáda selhala, protože Děnikin je jako velitel neschopný, neumí zařídit přísun zásob a nových vojáků ani zlepšit vztahy s Kubání. Pokud někdo stále doufal, že vztahy mezi Děnikinem a Wrangelem se zlepší pro společné cíle, ztratil poslední naději. Na podzim 1919 se Wrangel spřátelil s Alexandrem Vasiljevičem Krivošeiným, bývalým ruským ministrem zemědělství a nyní příznivcem Bílého hnutí. Společně se shodli na tom, že bude lepší „monarchii v Rusku zavést o pět let později než o pět minut dřív.“, ale mnohem zásadnější je změna velitele ВСЮР. K té musí dojít hned.

V říjnu Dobrovolnická armáda zažila katastrofální porážku. Její linie směrem Orjol-Tula-Moskva byla protržena. V týlu Bílé armády rejdily bandy baťky Nestora Machna. Ve městech na jihu vypukla epidemie skvrnitého tyfu, která zasáhla i frontu. Armáda začala ustupovat, na konci listopadu se stáhla z Voroněže, Kurska a Belgorodu. Když došlo k porážce u Orjola, Děnikin odvolal generála Maj-Majevského z funkce velitele Dobrovolnické armády a na jeho místo jmenoval Wrangela. Když se Wrangel dostal na místo, jeho nová armáda právě opouštěla Charkov. Po rychlém rozmýšlení se Wrangel rozhodl, že bude nejlepší vojáky stáhnout na Krym. Děnikin si naopak přál, aby se ústup vedl směrem k Donu. V tragickém prosinci 1919 musela Dobrovolnická armáda evakuovat obyvatele svých tradičních opěrných bodů: Novočerkasska a Rostova na Donu. Prořídlé řady vojáků byly spojeny do jedné armády a prchaly za Don.
Obrázek
Wrangel byl odvolán z postu velitele Dobrovolnické armády a poslali ho na Kubáň, aby tam pracoval na vytváření nových kozáckých jednotek. Když Wrangel přijel do Jekatěrinodaru (Krasnodaru), zjistil, že stejný úkol už dostal jiný generál. Když jej tedy odmítl splnit, nabídli mu, aby připravil obranu Novorossijska. Wrangel dorazil do Novorossijska a krátce poté byl generál Alexandr Lukomskij jmenován černomořským generálem-gubernátorem a obrana města spadala do jeho pravomocí. Wrangel se pokoušel proti Děnikinovi intrikovat a navrhoval se od něj zcela odtrhnout, za což byl 8. února poslán do vojenského důchodu a Děnikin jej vyzval, aby opustil oblast, v níž Dobrovolnická armáda operuje. Před odjezdem do Konstantinopole napsal ještě několikastránkový dopis pro Děnikina, v němž mu vylíčil svůj názor na historii společné služby a osobních vztahů. Napsal mu, že se dopustil mnoha strategických chyb, které vyústily v porážku. Všude viděl zradu a touhu po moci. Tento dopis byl poté dán i mezi vojáky, objevil se i v zázemí a dokonce se dostal i do zahraničí.

Neuplynul však ani měsíc a o rezignaci začínal uvažovat druhý z aktérů dramatu v Dobrovolnické armádě. Generál Děnikin. Byl unaven ze dvouletých bojů, v nichž byl velitelem, zklamal ho neúspěšný pokus dobýt Moskvu a vzhledem k postupující Rudé armádě i prohlubujícím se neshodám s kozáky dospěl k závěru, že už nemůže celku velet. Rozhodl se svolat poradu. 20. března pobýval v Konstantinopoli i baron Wrangel. Mezi prvními mu bylo doručeno pozvání na schůzku s generálem Děnikinem, který se rozhodl odejít poté, co evakuoval všechny zbývající vojáky na Krym. Vojenská rada měla vybrat jeho nástupce, mezi kandidáty byl zařazen i Wrangel. Na palubě britské lodi Emperor of India se Wrangel dopravil do Sevastopolu, kde jednání probíhala. Přes menší rozpory byl následovníkem zvolen Černý baron, za něhož se postavili i Britové. 21. března 1920 Anton Děnikin odstoupil. Svým posledním příkazem před rezignací Wrangela ve funkci potvrdil.

Po zvolení vrchním velitelem se Wrangel pasoval do role vojenského diktátora. Prioritou pro něj byla absolutní kázeň. Snažil se poučit z chyb Kolčaka a Děnikina a zapracoval na vztazích s rolnickým obyvatelstvem. Více se pokoušel prosazovat politiku, která byla přijatelnější pro dělnickou třídu a zemědělce než prosté obnovení monarchistického zřízení. Tento nový směr Wrangel nazval: "dělání levicové politiky pravicovýma rukama." Na rozdíl od přímočarého Děnikina, který by nikdy neustoupil z jistých norem, se Wrangel snažil všelijakými politickými a mocenskými kličkami a sliby přitáhnout kohokoliv na svoji stranu. "I s čertem jen když proti bolševismu." znělo jeho krédo. Případně "S kým chceš, ale za Rusko."
Obrázek
Plakátek s Wrangelem
V průběhu dubna a května 1920 se Černému baronovi podařilo zavést a prosadit disciplínu, armáda prošla reorganizací. Náčelníkem štábu jmenoval svého dlouholetého přítele, generála jezdectva Pavla Nikolajeviče Šatilova. Aby si podřídil kozáky, odvolal velitele donských kozáků generála Vladimira Iljiče Sidorina. Zorganizoval soudní proces, který Sidorina odsoudil ke čtyřem letům vězení za nepovedenou evakuaci vojáků z Novorossijska, při níž zahynulo několik stovek mužů. Všem atamanům vyhlásil, že má moc nad nimi všemi a může o nich rozhodovat, jak se mu zlíbí. Aby si naklonil ruské rolnictvo a eventuálně některé z nich přivedl do svého tábora, začal Černý baron jako první z vůdců Bílého hnutí s agrární reformou. 25. května vydal příkaz, podle něhož si mohli malí zemědělci odkupovat části půdy, na níž pracovali pro velkostatkáře. Moc velkých statkářů byla tímto krokem oslabena.

V zahraniční politice se Wrangel orientoval na nově vzniklé antibolševické státečky kolem Ruska. Navázal kontakty s Nestorem Machnem a ukrajinskými povstalci a skupinami v Gruzii. Coby pevný monarchista v duchu obviňoval Židy, že stojí za pádem impéria, ale nesouhlasil s nenávistnou antisemitistickou politikou vybízející k pogromům. Považoval za nepřípustné, aby se jedna část obyvatelstva poštvávala proti druhé. Ze zahraničních velmocí Wrangel změnil kurz z Velké Británie, která požadovala ukončení bojů na Krymu, na Francii žádající podporu Poláků bojujících proti Rudé armádě. Přes tuto změnu se Wrangelovi nepodařilo od mimoruských států získat potřebný finanční obnos a akutní nedostatek financí se den za dnem projevoval stále výrazněji. V Dobrovolnické armádě byl nedostatek všeho. Nebylo čím topit, co jíst, čím střílet a co si obléct. Zbídačení důstojníci i obyčejní lidé se znovu uchylovali k rabování a loupežím, které Wrangel už několikrát vymycoval. Z potřebných 9 miliónů pudů mouky měl k dispozici jen 130 000. (1 pud je 16,38 kilogramů.) Z podpory Velké Británie, která dodávala Děnikinovi zbraně, nezbylo nic. Wrangel se musel spoléhat jenom sám na sebe. 25. března 1920 na Nachimovském náměstí v Sevastopolu řekl: "Věřím, že Bůh nepřipustí smrt spravedlivé věci a dá mi rozum a sílu, abych vyvedl armádu z těžké situace. Znám nesmírnou statečnost vojáků, pevně věřím, že mi pomůžou splnit povinnost vůči naší zemi. Věřím, že se dočkáme jasného dne, kdy bude Rusko vzkříšeno."

Obrázek
Už z emigrace

Poslední měsíce bojů byly pro Wrangela velmi vyčerpávající a vzaly mu mnoho fyzických i psychických sil. Ale dělal všechno proto, aby neustoupil z ‚poslední pídě ruské země‘, jak se tehdy říkalo Bílému Krymu. Zrušil řadu jednotek, jejichž stavy byly poloprázdné a zdaleka neodpovídaly standardnímu počtu. ВСЮР a Dobrovolnickou armádu nechal přejmenovat na Ruskou armádu. (V článku budeme ale stále používat označení Dobrovolníci, aby se to nepletlo. Navíc, na obou stranách byli v armádě především Rusové.) Úspěšní velitelé nebyli bleskově povyšováni, jak se tomu dělo za Antona Děnikina, kdy bylo některým generálům jenom pětadvacet, ale získávali za službu vojenské řády, které jim nikdo nemohl odebrat. Na Wrangelovy schopnosti se snesla i pochvala z druhé strany, od velitele Jižního frontu Michaila Vasiljeviče Frunzeho, po němž poté v roce 1926 pojmenovali hlavní město Kyrgyzstánu – dnešní Biškek.

25. května opustila Dobrovolnická armáda Krym, porazila 13. armádu a obsadila několik oblastí na severu Tavrijské gubernie. Postupovala ve směru na Taganrog a Jekatěrinoslav (Dněpropetrovsk). Byl to, řečeno francouzsky, baroud d’honneur. Poslední zoufalý útok za čest v prohraném zápase. Přesto, že Dobrovolníci porazili jeden z nejlepších jezdeckých oddílů Rudé armády, jemuž velel Dmitrij Petrovič Žloba, byl jejich úspěch jen krátkodobý. Zemědělci v Tavrii i kubánští kozáci nechtěli bojovat. Zničily je nájezdy bílých důstojníků v loupeživých bandách a další represe. Odmítli se podílet na zásobování právě vydobytých oblastí a doplňování nových mužů.

Snahy získat Kubáň, Jekatěrinoslavskou gubernii a část Pravobřežní Ukrajiny skončily nezdarem. Nestor Machno se s konečnou platností přidal k Rudé armádě. Pro Wrangela však bylo nejvážnější skončení bojů s Polskem, díky čemuž mohla Rudá armáda přemístit značné posily do prostoru Tavrie. Proti Černému baronovi stálo nyní pět armád, kterým stačil jeden říjnový týden na to, aby získaly severní Tavrii zpátky a hnaly se na Krym. V říjnu 1920 bylo jasné, že Dobrovolníci Krym neudrží. Wrangel organizoval evakuaci po Černém moři. Do Turecka připlulo asi 75 000 důstojníků, kozáků, vojáků a různých úředníků. S nimi cestovalo asi 60 000 civilistů, kteří během války spolupracovali a pomáhali Dobrovolníkům a nyní se obávali msty Rudé armády. 29. října vydal Wrangel rozkaz o opuštění Krymu. Bělogvardějcům tak nezůstal ani kousek země, neměli nic. Ani vlast, ani peníze.

EXODUS (1921 - 1928)

Většina Dobrovolníků se znovu setkala v Konstantinopoli. Wrangel se snažil zachovat aspoň malou bojeschopnost armády a počítal s odbojem vedeným z exilu. V zimě 1920 a na počátku roku 1921 připravoval pro vojáky různá cvičení, aby zůstali v kondici. On sám přebýval na jachtě Lucullus. 15. listopadu 1921 připlula z Batumi (Gruzie) italská loď Adria, která u břehu do jachty narazila, a Lucullus se rychle potopil. Podle některých zdrojů nebyl v té době nikdo z Wrangelovy rodiny na palubě, podle druhých tam byl jen Wrangel, ale většině posádky (a Wrangelovi, pokud tam byl) se podařilo rychle doplavat na břeh a zachránit se. Potopení Luculla někteří dodnes považují za akt terorismu, který měl Wrangela odstranit. V prostoru Konstantinopole operovala řada tajných agentů. S útokem na jachtu nejvíce spojují Olgu Fjodorovnu Golubovskou (někdy také Golubjevovou), která se v pozdějších letech proslavila jako básnířka s pseudonymem Elena Ferrari. Ovšem potopení Luculla mohla být jenom náhoda a snaha zveličit činy sovětské rozvědky. Nebylo by to zdaleka poprvé.

Během roku 1921 začalo být setrvávání Dobrovolníků v Konstantinopoli nepříjemné. Francouzská vláda považovala za nebezpečné mít tak velký počet cizích vojáků ve městě a postupně snižovala dávky jídla pro Wrangelovy vojáky. Válka s Rudou armádou už byla počítána jako jednoznačně prohraná. Turci se snažili přesvědčit kozáky a běžence, aby odjeli do jiných zemí (nejčastěji zaznívala Jižní Amerika), nebo aby se vrátili zpátky do Ruska. Nakonec kozáci uposlechli, vyvázali se ze služby Wrangela a rozprchli se.

Na konci roku 1921 Wrangel připravil vojsko na odchod a opustili Konstantinopol. Přes Bulharsko se dostali do Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, kde se vojáci rozloučili s armádní prací a začali si všelijak vydělávat. Někteří pokračovali dál, do jiných zemí. Wrangel s rodinou a štábem se usadil ve městě Sremski Karlovci ve Vojvodině, na severu Srbska. Od prosince začal s psaním vzpomínek na léta 1916-1920, které dokončil v roce 1923 v Srbsku. S psaním začal také proto, aby ukázal svůj pohled na věc a srovnal se s Děnikinem, který se rovněž pustil do psaní memoárů.

V roce 1924 Wrangel založil Ruský vševojenský svaz (Русский Обще-Воинский Союз, zkráceně РОВС), který sdružoval všechny protikomunisticky smýšlející. Jejich další politické názory nebyly až tak podstatné, někteří byli zastánci restaurace Romanovců, druzí upřednostňovali vládu jiné dynastie a jiným nebyla myšlenka monarchie vůbec blízká. Wrangel vedení předal velkoknížeti Nikolaji Nikolajeviči, bývalému vrchnímu veliteli ruské armády v první světové válce. Činnost POBC nebyla zrovna po chuti sovětské tajné policii OGPU. Wrangel byl velmi opatrný a na každého, kdo přijel ze SSSR a hledal spojení s ruskými emigranty, pohlížel s velkou nedůvěrou. Proto se mu dlouho dařilo chránit sebe i členy РОВС přes činností OGPU. Uvnitř vševojenského svazu, jehož hlavní sídlo bylo v Paříži, vytvořil jeden z jeho členů – generál Alexandr Pavlovič Kutepov vlastní skupinu, která byla podřízená pouze jemu. Když se o tom dozvěděl Wrangel, jeho vztahy s Kutepovem značně ochladly.

První spor v rámci svazu předznamenal další problémy. OGPU se podařilo získat několik členů, kteří jako dvojití agenti přinášeli do Moskvy zprávy o činnosti svazu. Jedním z agentů byl i Nikolaj Vladimirovič Skoblin, který patřil mezi nejmladší ruské generály - generálmajorem se stal v sedmadvaceti. Jeho ženou byla mezzosopranistka Naděžda Vasiljevna Plevická, kterou car Mikuláš II. nazval kurským slavíkem (Naděžda pocházela z malé vesnice u Kurska). Byla nesmírně populární mezi Bílými emigranty, ale od roku 1930 začala stejně jako její muž spolupracovat s OGPU. Díky Skoblinovi byl unesen jeden z vůdců vševojenského svazu Jevgenij Miller, na motivy tohoto příběhu byl natočen i film Unaveni sluncem. Skoblin uprchl do Španělska, jeho ženu ale stačili zatknout a uvěznit. Zemřela v roce 1940 v ženské věznici v bretaňském Rennes. On sám zemřel za nevyjasněných okolností ve Španělsku. Sedm let předtím, než unesli generála Millera, byl v lednu 1930 z Paříže unesen i generál Kutepov. Těchto únosů se ale Wrangel už nedožil.
Obrázek
Split, 1925
Roku 1925 jeho rodina odjela ze Srbska a usadila se v Bruselu. K Olze Wrangelové a dcerám Jeleně a Natalji přibyl i syn Alexej, kterému byly v době cesty do Bruselu dva roky. Petr Wrangel zůstal ještě nějakou dobu se svojí matkou Marií v Srbsku. Do Bruselu přijel až v listopadu 1926. V Bruselu se Wrangel snažil získat prostředky na vedení organizace, která by sloužila jako protisovětská kontrarozvědka. Přečetl si také další části Děnikinových knih a začal chystat vydání svých zápisků. Při přípravě však nastal problém. Wrangel obešel několik vydavatelství, i těch emigrantských, ale nikde mu jeho zápisky nechtěli vydat. V únoru 1928 zkontaktoval generála Alexeje Alexandroviče von Lampe, který za ním přijel z Berlína a společně poznámky editovali. Zkrátili je na jednu osminu, vypustili části s kritickými poznámkami na adresu Mikuláše II. a kapitoly, kde byl Wrangel nejvíce kritický vůči Antonu Děnikinovi. Dílo nakonec vyšlo jako ‚Zápisky‘.
Obrázek
V Bruselu
V březnu 1928 Wrangel onemocněl, chytil chřipku. Jeho zdraví se rychle zhoršilo a lékaři u něj objevili tuberkulózu v levé plíci. Z nemoci se Černý baron nevzpamatoval. 25. dubna v Bruselu zemřel. Podle blízkých jeho poslední slova zněla: „Bože, spas armádu.“ Dožil se vydání svého díla, části, které nevyšly, byly spáleny. Bylo mu devětačtyřicet let. Existuje i verze, že byl otráven tajným agentem OGPU, ale pro toto tvrzení nejsou žádné důkazy. Ze smrti obviňují bratra Wrangelova sluhy, který měl být sovětským agentem. Wrangel byl nejprve pohřben v Bruselu, roku 1929 jeho ostatky přenesli do Bělehradu, kde jej pohřbili v sarkofágu v ruském Chrámu Nejsvětější Trojice. Byl pohřben pod několika prapory a mramorovou deskou se zlatým nápisem ‚Generál Wrangel‘. Zde skončila pouť generála s nerusky znějícím příjmením, který pro svou vlast vykonal mnoho. Osobnost odsuzovaná i glorifikovaná, kterou je ale dobré znát.
Obrázek
Hrob v Bělehradě
Na převoz do Bělehradu dohlížela i Olga Wrangelová. Ta ještě během cest po Evropě založila dvě sanatoria pro ruské emigranty nemocné tuberkulózou. Po smrti manžela odjela do Spojených států. Uspořádalo se několik sbírek mezi Bílou emigrací, aby za vybrané peníze mohla odjet. Někde narazíte i na prohlášení, že peníze na cestu jí věnoval kníže Felix Jusupov, jeden z vrahů Grigorije Rasputina. Do USA s ní odjely i její děti. Olga Wrangelová zemřela 8. září 1968 v New Yorku. Všechny Wrangelovy děti se dožily vysokého věku. Nejstarší Jelena zemřela v roce 1999 stejně jako první syn Petr. Nejmladší Alexej zemřel v roce 2005. 10. srpna 2013 zemřela ve Spojených státech i druhá Wrangelova dcera Natalja, provdaná Bazilevská.

Obrázek
Olga Wrangelová

Závěrem, protože my už víme, co se dělo v celém 20. století, si uveďme tento Wrangelův citát: V Rusku nemůže nikdy zvítězit armáda, jejíž vůdci nahrazují slovo Rusko slovem Internacionála. A teď, na rozloučenou s Černým baronem, ještě píseň Bílá armáda, černý baron. Ale opatrně. Protože se jedná o rudoarmějský vojenský marš s kapku sugestivními obrázky, pusťte si ho jen ve vhodném prostředí a rozhodně jím neděste své děti ani kolegy v práci. Vybrala jsem verzi s komiksovým doprovodem kvůli tomu, že lze zapnout anglické titulky pro všechna porevoluční dítka.Белая Армия, черный Барон. Píseň vytvořil básník Pavel Gorinštejn (alias Paša Grigorjev) a skladatel Samuil Pokrass. Najdete ji i pod jménem Rudá armáda je ze všech nejsilnější (Красная Армия всех сильней).
Obrázek
Podpis Petra Wrangela
Zdroje:

 Palamarčuk, P.G.: Крестный путь Русской армии генерала Врангеля. Rybinsk, 1996. (RJ)
http://petr-vrangel.narod.ru/ (RJ)
http://rushist.com/index.php/russia/291 ... biografiya (RJ)
http://hrono.ru/biograf/bio_we/vrangel_pn07.php (RJ)
http://hrono.ru/biograf/bio_we/vrangel_pn05.php (RJ)
http://1914ww.ru/biograf/bio_we/vrangel_pn.php (RJ)
http://rusidea.org/?a=25042503 (RJ)
http://vojnik.org/personnel/generals/10 (RJ)
http://www.xxl3.ru/kadeti/wrangel.htm (RJ)

O chybách gramatických či faktografických mě prosím informujte, jako vždy.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12968
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Re: Petr Wrangel: Černý baron

Příspěvek od Rase »

Děkuji za podnětný článek.
trochu mě zarazila zmíňka o navazování kontaktů mezi Wrangelem a Machnem. Přeci jen mi přijdou obě postavy natolik odlišné, že se tihle dva nikdy dohodnout nemohli, na čemkoliv. Přeci jen anarchista Machno a jeho Černá Armáda, sice někdy bojovala proti Rudým a někdy s nimi, ale snad vždycky bojovali proti Němcům, Skoropadskému a monarchistům.
Zajimavá je i zmíňka o bojích v Gruzii a na Kavkaze. Byť jsem byl v hlavním muzeu ve Tbilisi, kde byla i sekce věnovaná rudému teroru, moc o této době v tomto regionu nevím. Taky se tam musely dít hodně pozoruhodné věci.
Celkově mi tato doba přijde velice "opomíjená", což je poněkud škoda (docházelo k různým extrémům a sociálním experimentům).
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Re: Petr Wrangel: Černý baron

Příspěvek od Ljubov »

Já děkuji.

O situaci v Gruzii také žádné podnětnější informace nemám, i když by mě situace tam opravdu zajímala. Poměry v Rusku již byly poměrně dobře popsány, Gruzie je zatím dočista zapomenutá. Asi nemáš z toho muzea nějaké fotografie, že? Kdybys je náhodou měl, zdvořile prosím o vložení. Možná by se z nějakých popisků dalo něco vyčíst nebo se někam odrazit.

Považuješ dobu občanské války za opomíjenou? Neprošla jsem ani zdaleka všechny české publikace, v Rusku je to ale téma široce rozebírané. Je tam samozřejmě problém v tom, jakým způsobem byla tato válka ještě donedávna popisována, ale určitě se o ní mluví. Stále se těším na den, kdy budou zveřejněny podrobnější informace o některých bílých generálech, které bych ráda zpracovala. Jestli se mi to zadaří, mám v plánu někoho skutečně opomíjeného, přesto důležitého. Osobnost Wrangela má výhodu v tom, že není brána tak striktně bíle, jako třeba Děnikin nebo Alexejev. Proto je informací dostupných hodně. O tom, že Rudá armáda nenáviděla Děnikina, Kornilova a další čteme pořád, ale nenašla jsem jedinou zmínku o přímé nenávisti vůči Wrangelovi. Je jiný, nejen svým původem, ale také svoji neortodoxností.

Máš samozřejmě pravdu v tom, že z jednání s Ukrajinci by nevzešlo asi nikdy nic, ale já v tom vidím jisté rysy Wrangelovy povahy. Bylo mu úplně jedno, s kým by se spojil a za jakou cenu. Wrangel, jak sám říkal, by jednal i s čertem a prodal mu vlastní babičku, pokud by dosáhl svého. Co se týká Skoropadského, řekla bych, že byl Wrangel snad i zvědavý, netrpěl žádnými předsudky a chtěl si vědět, co Ukrajina žádá. Většina Bílého velení nevěděla, minimálně v roce 1917 a na počátku roku 1918, jaké mají Ukrajinci přesné požadavky a někdy se až naivně domnívali, že by je mohli získat na svoji stranu. Na druhou stranu, situace tam byla tak složitá a tak často se měnila, že možná ani nebylo možné vědět, jak to tam zrovna vypadá. Wrangel pochopil brzy, že z toho nic nebude, po několika dnech rozhovory stály na nule, ale obě strany se v klidu rozešly a nijak proti sobě nepoštvávaly lidi. Wrangel bez potíží vycouval a upnul se na Dobrovolníky, v nichž viděl větší potenciál. Uvádí se ale, že některé malé a méně radikální jednotky Zelené armády si získal. Nevím ale, o kolik mužů šlo a jak dlouho s ním vydrželi. Později, když se válka přestala vyvíjet dobře, už se jednalo ze zoufalství. Černá armáda byla pořád menší zlo, než ta Rudá. Wrangel poté, co ztratil spojenectví s Brity a Francouzi, už byl v koncích a moc možností, koho přemlouvat, neměl. Stejně zoufalý byl Děnikin v roce 1919, když nabízel pomoc Pilsudskému v boji proti Rudému Rusku a doufal v angažování Poláků do konfliktu. Pilsudki pochopitelně Děnikinovi, přesto, že to byl poloviční Polák, nevěřil ani slovo. Zvažme už fakt, že Rusové se chtěli spojit s Poláky, nad nimiž hodně skřípou zuby. Machno napsal poměrně dost spisů, existují i nějaké paměti? Že bychom tam mohli najít i jeho pohled na jednání s Wrangelem.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12968
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Re: Petr Wrangel: Černý baron

Příspěvek od Rase »

Machnovy Paměti mám, i Delo Truda, doma se podívám, jestli něco nenajdu.

Problém se Skoropadským je v tom, že on mohl chtít cokoliv, ale záleželo na tom, co mu přikáží z Berlína. Přeci jen tehdy byla Ukrajina jen loutkový stát, který musel plnit německé požadavky. Zakopaný kámen je v tom, že Němcům bylo v celku jedno kdo na ukrajině vládl, jen pokud nechtěl obnovit Ruskou říši a byl dostatečně loajílní. Lidé jako Wangler, jim nebyli po chuti. S bolševiky podepsali mír a ti jim dali ohromné území atd. Němci a R-U potřebovali v oblasti klid, aby ji mohli vytěžit.

K tomu muzeu fotky nemám (měl sem kocovinu a vybitou baterku), ale něco jsem našel na internetu. Byly tam i pěkné artefakty po Berijovi, ruských komisařích (asi známých) nebo ruských generálech (osobní pistole, deníky, brýle, dalekohledy). Hodně pěkné byly i ostatní části muzea. Na začátku 20.století nosili horalé kroužkovou zbroj, různé šavle a staré křesadlové pušky. Zní to vtipně, ale v horách byste je potkat nechtěli. Zvláštní je i vliv Poláků, který byl v oblasti poměrně velký (Gruzinci měli s Polsko-Litevským státem asi hodně dobré vztahy a téměř spolu sousedili) - různé mince atd. Nebo Persko-Gruzinské období, v umění atd.
https://en.wikipedia.org/wiki/Museum_of ... Tbilisi%29

Obrázek
Plagát k části muzea (je to v národním muzeu)

Obrázek
Vstup do hlavní haly

Obrázek
Pohled z patra

Obrázek
Tohle je vagon, do něho byli zavíráni odpůrci bolševického režimu, následně byl vagon rozstřílen kulometem. Tohle řešení bylo velmi běžné v době, kdy do Gruzie pronikla Rudá Armáda (myslím že tam i psali kolik vagonů bylo takhle používáno). Desky jsou prosvícené, aby byly vidět průstřely. Asi je původní, na repliku to nevypadalo

Obrázek
Gruzinští válečníci (z horských oblastí)

Obrázek
Persko-gruzinský styl
Naposledy upravil(a) Rase dne 10/2/2016, 15:45, celkem upraveno 1 x.
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11465
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Petr Wrangel: Černý baron

Příspěvek od Zemakt »

Osobnost odsuzovaná i glorifikovaná, kterou je ale dobré znát.
Díky za to.

Subjektivně mi tento generál připadá jako normální, narozdíl od jiných. Konec konců, i další osud k němu a jeho rodině se zachoval vcelku přívětivě.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Petr Wrangel: Černý baron

Příspěvek od Pátrač »

Ljubov: krásná práce. :up:

Jelikož je to nabito informacemi jak zásobník rychlopalu A 10 náboji, vyjádřím se přímo k Tvé práci až ji ještě jednou prostuduji a vstřebám.

Rase:
Obrázek
J8 mám děsně podobné válečníky těm Tvým jako Turkmeny. Zajímavé.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12968
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Re: Petr Wrangel: Černý baron

Příspěvek od Rase »

Tak já ještě trochu odbočím. Tímhle oděvem jsou známí hlavně Chevsurové ze severní oblasti Mccheta-Mtianetie (přímo od hranic s Čečenskem a jsou křesťané).
Jedná se o subetnikum Gruzinců - v roce 1873 bylo zaznamenáno 4872 obyvatel, do roku 1926 se počet snížil na 3885. Už kvůli horské poloze byl tenhle region hodně nebezpečný a plný banditů. Co nám říkali, tak i Gruzinci se báli jezdit (za rozpadu SSSR) do těhle regionů - kavkazští horalové byli asi hodně svérázní. Konkrétně jsem to slyšel k Mschetě a Mestii. A i dneska před nimi varují cestovky (v Mestii se s nima prima pilo, tam jsou ale Svaneti, trochu jiné etnikum)
Stačí zadat "Khevsur warrior" a naskáče vám víc těhle bojovníků v kroužkových košilích
https://cs.wikipedia.org/wiki/Chevsuretie

Obrázek
Tohle je ten obrázek z Muzea co jsem hledal. Tam měl zhruba 5m na šířku a chlapík uprostřed vás probodává pohledem (hodně působivé).
Tady to bohužel není vidět. Ti dva s šavlemi předvádějí souboj, v pokleku, což byl asi nějaký místní zvyk (je i na jiné fotce)

Obrázek
Tady je houf Chevsurů ve Tbilisi z roku 1920 (patrně z doby bojů s Bolševiky)
Naposledy upravil(a) Rase dne 10/2/2016, 18:03, celkem upraveno 1 x.
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11465
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Petr Wrangel: Černý baron

Příspěvek od Zemakt »

OT: teda to je jako by se zastavil čas, neskutečné.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Re: Petr Wrangel: Černý baron

Příspěvek od Ljubov »

Rase píše:Machnovy Paměti mám, i Delo Truda, doma se podívám, jestli něco nenajdu.
To bude skvělé, děkuji. Úplně jsem zapomněla přidat odkaz na článek o Machnovi do textu, tak ho tam hned doplním. Nestihla jsem ještě pokrýt veškerou tvorbu palby za poslední dva roky, tak jsem Machna úplně zazdila. Omlouvám se.

Ano, Ukrajina mohla chtít úplně cokoliv, respektive jí mohlo být přikázáno, co má chtít. Je docela jasné, že se nedohodli, ale trochu mě překvapuje, že se rozešli v takovém klidu a nikdo nebyl zastřelen. Nemyslím teď Wrangela, ale někoho z jeho vyjednavačů. Byl to asi takový pokus, a když nevyšel, jelo se dál. Obě strany si to uvědomily prakticky okamžitě, že si nemají co navzájem dát.

Muzeum si tedy ještě vyhledám, zní to velice zajímavě. A ten vagón, to je síla. Přiznám se, že tenhle způsob likvidace mi byl doposud utajen. Kdo ví, o čem všem se ještě neví.
Zemakt píše: Díky za to. Subjektivně mi tento generál připadá jako normální, narozdíl od jiných. Konec konců, i další osud k němu a jeho rodině se zachoval vcelku přívětivě.
Díky! Mně je Wrangel sympatický a jsem ráda, že jeho rodina unikla a dožila v naprostém klidu. Řada z nich to štěstí neměla. Jinak, kteří ti generálové ti nepřipadají normální? Rozhodně to nebudu vyvracet, jenom tak ze zájmu. Třeba natrefím na někoho, koho ještě neznám.
Pátrač píše:Ljubov: krásná práce. Vyjádřím se přímo k Tvé práci až ji ještě jednou prostuduji a vstřebám.
Budu čekat a napiš všechno, co tě k tomu napadne.

Ještě jsme s Franzem Trubkou začali řešit zajímavou otázku – Wrangelovu výšku. Podle fotek ostatní převyšuje poměrně výrazně a jsem si jistá, že kolem stojící nebyli žádní liliputi. Kde se ovšem dopátrat tohoto rozměru bohužel netuším.

K OT: Mám obrovskou radost, jaké téma se tu vynořilo. Moje znalosti o Gruzii byly opět doplněny. Neřekla bych, že někde se ještě nosí kroužková košile, přišlo mi to jako velká divočina i na bývalý SSSR. Setkat se s těmito lidmi muselo být neskutečně působivé. :up:
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12968
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Re: Petr Wrangel: Černý baron

Příspěvek od Rase »

Mno šmejdil jsem v "Dělo Truda" a k Machnovu názoru na Wranglera jsem dohledal tohle:

"Machnovské hnutí žilo v souladu se svoji nesmírně těžkou a klíčovou revoluční povinností a udělalo pouze jedinou vážnou chybu: spojilo síly s bolševismem ke společné ofenzívě proti Wrangelovi a Dohodě. Dokud spojenectví – nepochybně takticky i psychologicky cenné pro úspěch revoluce - trvalo, machnovské hnutí chybně hodnotilo revoluční zásady bolševismu a nebylo schopno podniknout žádné preventivní opatření proti chystané zradě."
"Tehdy ukrajinští pracující, kteří sehráli hlavní roli v rozbití sil všech buržoazních žoldáků – Děnikina, Petljury i Wrangela – vůbec netušili, že na samém konci revoluce budou tak odporně zrazeni a utlačeni bolševiky. (Machno) Vyzýval rolníky, aby povstali proti "zlatým epoletám" – Wrangelovi a Děnikinovi a bojovali za svobodné sověty a komuny. Zároveň se stavěl i proti "komunistům a komisařům", stejně jako se Razin a Pugačev stavěli proti "bojarům a úředníkům".


Zmiňuje, že když Wrangler podnikl velkou ofensivu z Jihu, spojili se Bolševici s Machnem, aby mu čelili. Listopadu 1920 byli machnovští velitelé na Krymu, krátce po svém vítězství nad Wrangelem, zajati Rudou armádou a popraveni.
Ale jistá indície přeci jen existuje. Možná došlo záměně s jiným, vysoce postaveným člověkem z Machnova okolí a to Volinem (Vsevolod Michajlovič Eichenbaum), který byl takovým opakem Machna - intelektuál a velmi vzdělaný muž, s Machnem byli často v rozporu. Přeci jen, Machno byl bouřlivák, pijan a dá se říct že byl stále jen "mužikem" a Volin byl spíš mužem pera a propagandy:

Když došlo na Volina, řekl, že společně s Machnem vykolejoval vlaky na Ukrajině, povraždil tisíce vojáků Rudé armády a spojil se proti bolševikům s Děnikinem, bílým generálem. Plechanov, praotec ruského socialismu, se o Volinovi vyjádřil takto: "Volin je velmi inteligentní, což ho činí ještě nebezpečnějším a musíme proti němu postupovat co nejpřísněji. Koneckonců společně s Machnem se spolčil s bílými generály Děnikinem a Wrangelem, aby vykolejoval vlaky vezoucí jednotky Rudé armády."

I pokud by Volina napadlo, což mi přijde jako blbost, z nějakých pragmatických důvodů, nějak navazovat kontakt s Děnikinem nebo Wranglerem, tak neměl na Machna takový vliv, aby jej k něčemu takovému přesvědčil. Machno by jej patrně okamžitě zastřelil. Machno často "chytal na drc" a často si nebezpečně pohrával se svoji pistolí (myslím že nosil Mauser C-96). S Volinem měli časté rozpory a roztržky (Volin mírnil jeho výkyvy nálad), ale pořádný rozkol přišel až v době exilu, kdy se zdá, že Machno uvěřil (zase) pomluvám a na Volina zanevřel. Důvod mi není znám, ale klidně to mohlo být něco ve stylu, že "Zlotřilý Volin, sabotoval Machnův boj a byl tedy příčinou jeho porážky". Machno snadno uvěřil kdejaké poluvě, tak je klidně možné že se k němu někdy dostala i obdobná té jakou jsem si právě vymyslel. Velice tedy pochybuji, že by Machno (nebo Volin), kdy jednali s Bílými o nějakém příměří, nebo spolupráci. Dle mého to bude jen Bolševická propaganda (zdůvodnit lidem proč mají bojovat proti bývalému spojenci)
Uzavřel bych to tím, že Machno sám popisuje rozhovory s jedním generálem Rudé armády, který dlouho rozmlouval s (machnovou) delegací v jednom z pokojů Hotelu Lux. Ten se vyjádřil kategoricky:
"Machno se proti nám nikdy nespojil s Bílými. Vždy bojoval zároveň proti nám i proti Bílým a nemůže být ani řeči o tom, že se s nimi spřáhl."
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Uživatelský avatar
danny1691
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1416
Registrován: 20/10/2005, 19:24

Re: Petr Wrangel: Černý baron

Příspěvek od danny1691 »

Nádherná práce. Sic ji budu muset ještě několikrát přečíst a vstřebat. Díky!
Obrázek
Fraška života letí kupředu jak splašená herka - a diváky už pranic nezajímá zápletka prvního aktu.
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Re: Petr Wrangel: Černý baron

Příspěvek od Ljubov »

danny1691 píše:Nádherná práce. Sic ji budu muset ještě několikrát přečíst a vstřebat. Díky!
Díky!

Prostudovala jsem Wrangelovy paměti, co se tam píše o Machnovi, abychom měli oba pohledy. Jeho jméno se tam vyskytuje asi 10x. Zmiňuje se o jejich častém přebíhání ze strany na stranu. Ohledně té velké ofenzivy v roce 1920, píše Wrangel toto: Mnohočetné oddíly baťky Machna, které ještě nedávno bojovaly v týlu Rudých, teď, když ucítily možnost se trochu přiživit na Krymu, spojily své síly s bolševiky. Síly protivníka tak každým dnem rostly.

Ohledně toho počtu Ukrajinců, které měl na svou stranu Wrangel získat po jednání se Skoropadským, se píše toto: Podařilo se nám dohodnout s některými ukrajinskými partyzány a vyměňovali jsme si zbraně, partony a peníze. Na Pravobřežní Ukrajině někteří lidé vyslyšeli moje prosby a šli bojovat proti bolševikům.

A konečně k jednání s Machnem: Pokusili jsme se navázat vztahy s Machnem a dohodnout se s ním, avšak jednání se nepodařila

O dohodě s Volinem se tam ale nepíše.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

jmodrak
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1376
Registrován: 20/1/2010, 20:53

Re: Petr Wrangel: Černý baron

Příspěvek od jmodrak »

Rase píše:
Tohle je vagon, do něho byli zavíráni odpůrci bolševického režimu, následně byl vagon rozstřílen kulometem. Tohle řešení bylo velmi běžné v době, kdy do Gruzie pronikla Rudá Armáda (myslím že tam i psali kolik vagonů bylo takhle používáno). Desky jsou prosvícené, aby byly vidět průstřely. Asi je původní, na repliku to nevypadalo
Zvláštne, buď v Gruzínsku v tej dobe nefungovali zákony fyziky, alebo mali komisári "zázračne" guľky. Možné je aj to, že boli lajdáci :D . Vagón rozhodne nemôže byť pôvodny, pretože táto "tepluška" nemá dvere :D , takže zrejme tam sypali odsúdencov cez strechu :twisted: . Ale najpravdepodobnejší bude variant, že nejaký "historik" našiel vagón a k nemu si dopracoval žuvaním kravaty historku. :mrgreen:
Zabíjanie ľudí guľometom cez stenu vagóna je ten najhlúpejší spôsob popravy.
Mirek58
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4794
Registrován: 31/7/2012, 19:15

Re: Petr Wrangel: Černý baron

Příspěvek od Mirek58 »

Originál vagonu je zřejmě zde:
http://www.lida.info/zheleznodorozhnaya-stanciya-lida/ A navíc se mi nezdá způsob provedení "popravy".
Lidé v rozích přilehlých ke kulometu museli přežít ( v rozích chybí průstřely) a ani nosná konstrukce se nejeví moc prostřílená ( chybí vyštípané dřevo z trámoví, je rozdíl střílet do palcového prkna a 10cm trámku)
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Re: Petr Wrangel: Černý baron

Příspěvek od Ljubov »

Našla jsem si, že by se mělo jednat o polovinu originálního vagonu, která je zabetonovaná do stěny. V tomto vagonu byli zabiti účastníci demonstrace proti bolševismu, která se konala 30. 8. 1924 v Čiatuře. Bylo zadrženo několik desítek lidí, kteří byli nahnáni do šesti vagonů s tím, že budou převezeni do Kutaisi a tam souzeni. Nebo propuštěni, podle toho, jak se prokáže jejich vina. Všem rozdali po pecnu chleba, aby se utišili. Vlak brzy po odjezdu z města zastavil a lidi z prvního vagonu vyhnali ven, kde byli japonským kulometem pozabíjeni. Jejich křik vyděsil všechny uvězněné v dalších vagónech. Ze střelby byl veliký hluk a bolševici dostali strach, že budou prozrazeni. Gruzínští vojáci se navíc odmítali na zabíjení podílet, za což byli později potrestání nejspíše trestem smrti. Ostatní lidi už byli zabiti přímo ve vagonech, od čehož by měly být ty díry po kulkách, které tedy šly zevnitř ven. Všichni, kteří toto nějakým způsobem přežili, byli poté zastřeleni z mauseru. Jakmile vše skončilo, sebrali si čekisté zbývající bochánky chleba.

Přiznám se, že jsem o celém incidentu neměla předtím tušení a hledala jsem ho na základě zdejší diskuze, stejně jako jsem nikdy předtím nenarazila na to, že by byli lidé tímto způsobem zabíjeni. Možná, že i tato verze není správná, neumím posoudit, co všechno je možné prostřelit skrz. Kdyby se střílelo uvnitř vagonu, je možné, aby tyto díry vznikly?
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Mirek58
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4794
Registrován: 31/7/2012, 19:15

Re: Petr Wrangel: Černý baron

Příspěvek od Mirek58 »

Železný podvozek je dobový a dřevěná nástavba, s tou je problém.
Je proti foto originálu dost rozdílná.
/chybí závěsy dveří a okénka
A že by se zachovala až do přelomu století v nezměněné podobě?
/ ve 20. letech zbylo Leninovi cca 150 000 žel vagonů z 500 000, tedy od konce obč. války se opravovalo co mělo kola. A za tu dobu prošly vagony pěkným proběhem
Mám takový pocit, že někdo na základě historické události nástavbu vyrobil, ale nevěděl jak vypadala v originále, nebo mu to připadalo nepodstatné.
/ počítaje v to, že ve vagonu, podle počtu průstřelů se muselo pálit z Maxima ( počet otvorů a kolik kulek zadržela těla), tedy zbraně zásobované pásem a ten se sakra blbě tahá do vagonu
/průstřely jsou většinou do výše pasu a níže, tedy proč by stříleli lidem na nohy, když je chtěli zabít?
ObrázekObrázek
jmodrak
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1376
Registrován: 20/1/2010, 20:53

Re: Petr Wrangel: Černý baron

Příspěvek od jmodrak »

No, celé je také divné. Od počtov zadržaných až po tu streľbu. Takže už aspoň vieme, že vagóny sa nepoužívali ako ako smrtiace komory. A zrejme ani nebol plán postrieľať zadržaných. Niečo podobné sa stalo aj počas SNP. Rozhodne to nebolo plánované, len asi strážnym povolili nervy pri nejakej mimoriadnosti, resp. zlom vyhodnotení situácie. Pokiaľ by to bolo plánované, hodili by do vagónov zopár granátov a bol by kľud. Nemuseli by "dorážať" z mauserov. Práve preto, že guľka síce prerazí fošňu, zabije možno prvých zopár ľudí pri stene, ale väčšina prežije. Jedine, že by mali čarovné guľky, čo vzhľadom na výrobcu guľometu, je vylúčené. Ďalšia vec samotný vagón. Pokiaľ ho nedali do múzea a nenakonzervovali v roku 1924, tak potom asi v Gruzínsku nepoznajú hnilobu, červotoče a pod. Nehovoriac o tom, že každých x rokov chodia vagóny na opravy, kde sa práve takéto veci opravujú. Celé mi to pripadá také "Sakašvilovské - ČT produkt".
Mirek58
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4794
Registrován: 31/7/2012, 19:15

Re: Petr Wrangel: Černý baron

Příspěvek od Mirek58 »

A hlavní indicie moderní výroby, které jsem si všiml teprve nyní.
U muzejního exponátu jsou dva sloupky ( trámky) ohnuté, a to znamená jediné - použití mokrého dřeva při výrobě nástavby, což u původních výrobců nevidíte
( pouze u moderních truhlářů, kteří používají sušičky dřeva, ti dělají chybu, že dřevo vysuší, vyrobí potřebné a následně časem dřevo natáhne zpět část vody a začne se kroutit)
Na netu jsem našel pár foto těchto vagonů ( např Rjazaň) ze současnosti a tuhle chybu dřevěné části nevykazují.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11465
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Petr Wrangel: Černý baron

Příspěvek od Zemakt »

inak, kteří ti generálové ti nepřipadají normální? Rozhodně to nebudu vyvracet, jenom tak ze zájmu. Třeba natrefím na někoho, koho ještě neznám.
Myslel jsem to obecně, jako historické postavy tohoto období. Tj. napříč bolševiky, bílými, anarchisty aj. individui. Žel bohu mé znalosti tohoto období jsou chaboučké a prakticky se omezují jen na pár notoricky známých generálů respektive jednoho admirála. No a vzhledem k tomuto faktu máš u mne jedničku s hvězdičkou a Rase zrovna tak :wink: .
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Odpovědět

Zpět na „Osobnosti, vojáci, příběhy“