Kapitola druhá: STAV OBOU ARMÁD V DOBĚ ZAHÁJENÍ VÁLKY O GRAN CHACO A TROCHU STARŠÍCH DĚJIN
Část první: PARAGUAY - pozemní vojsko
Část první: PARAGUAY - pozemní vojsko
Paraguayská pěchota jde do války
Paraguay měla populaci, která by z pohledu třeba Evropy nestála pomalu za řeč. V době vypuknutí války v ní žilo cca 880 000 obyvatel. V červnu 1932 měla paraguayská armáda celkem asi 4026 mužů:
- 355 profesionálních důstojníků,
- 146 vojenských lékařů a důstojníků druhů zbraní,
- cca 200 kadetů,
- 690 poddůstojníků
- 2 653 vojáků
Je uváděno, že příslušníci armády byli rasově a kulturně prakticky homogenní. Téměř všichni vojáci byli míšenci původních obyvatel kmene Guaraní a evropských přistěhovalců.
Paraguay od počátku vsadila na plnou mobilizaci. Poučena debaklem z roku 1928 využila uplynulý čas a byla na tom výrazně lépe. Vědomí početní nedostatečnosti vedlo k nekompromisnosti. Všechny autobusy byly zabaveny k přepravě vojáků, snubní prsteny většiny populace byly věnovány státu na nákup zbraní a na konci války už byli mobilizováni i 17-letí kluci a celý policejní sbor.
xxxxx
Prezidentem Paraguay byl Eusebio Ayala a vrchní velitel bojující armády byl maršál José Félix Estigarribia.
Stav armády pro počátek války, tedy rok 1932 je možno popsat takto:
V roce 1931, v očekávání otevřené války v oblasti Gran Chaco, paraguayská vláda děla co mohla, aby výše popsané neutěšené stavy dokázala mobilizací navýšit. Na počátku roku 1932 byla zkompletována jedna pěší divize na téměř válečných stavech, jedna pěší divize byla zformována částečně a od června 1932 bylo zahájeno utváření třetí pěší divize. Současně s tou třetí pěší divizí bylo rozhodnuto o vytvoření divize jezdecké.
Skutečně dokázaný stav byl tento:
A/ První pěší divize, velitelství v Isla Po'i, severně od pevnosti Boqueron. Složení:
Pěší pluk 2, který měl tři pěší prapory s třemi, někdy čtyřmi pěšími rotami s malým počtem vojáků, takže na počátku války měl pluk jen asi 630 vojáků. Po doplnění na válečný stav to bylo 1605 vojáků, dle tabulek, ale tento stav nebyl nikdy dosažen.
Pěší pluk 4
Jezdecký pluk 2. Jezdecké pluky byly malé. Každý obsahoval dvě eskadrony, na počátku války každá měla asi 145 vojáků- kavaleristů. Po doplnění měly počty vzrůst na 770 vojáků -kavaleristů, ale ani zde se to nikdy nepodařilo.
Dělostřelecký pluk 2, který měl pravděpodobně tři oddíly po 6 dělech. Celkový počet vojáků byl 176, více prostředků pokud vezmeme potřebný trén a služby ani mít nemohl.
Ženijní prapor 1, byla to první jednotka tohoto typu v paraguayské armádě, a měl v daný čas kolem 100 vojáků. Je zajímavé, že velká část vybavení byla směrována k tomu, aby bylo možno v poli kopat studny za účelem těžby vody. Paraguayská armáda si problém s vodou uvědomovala od počátku a řešila ho.
B/ Druhá pěší divize, velitelství v městě Concepcion. Složení:
Pěší pluk 1
Pěší pluk 3
Dělostřelecký pluk 1, byl silnější než obdobný jednotka u Pěší divize 1. Zde měl pluk 298 vojáků. Důvod není úplně jistý, možná zde byl jiný typ děl s početnější obsluhou. V průběhu války ale dělostřelecké pluky prošly reorganizací, a nakonec měly po 18 dělech a 415 vojácích.
C/ Třetí pěší divize, velitelství v Puerto Pacheco, v Chaco Borreal na řece Paraguay. Složení:
Pěší pluk 5
D/ Námořní oddělení ve Fuerte Olympo - námořní pěchota a dělostřelectvo, síly a prostředky v mě neznámých počtech.
E/ Strategickou rezervu od června 1932 umístěnou ve Villa Hayes, severně od Asuncion měla tvořit Jezdecká divize 1, která měla vzniknou spojením všech jezdeckých pluků paraguayské armády.
V době maximálního ohrožení tedy lze doložit pouze:
- pět pěších pluků,
- dva pluk jezdectva
- dva dělostřelecké pluky
- a prapor ženistů.
V průběhu války bylo nakonec postaveno 22 pěších pluků s čísly 1 až 21 a potom 26. Pluky s chybějícími čísly 22 až 25 nikdy nebyly ustaveny.
Dále bylo v průběhu války postaveno 5 jezdeckých pluků s čísly 1 až 5. Většinou bojovaly jako pěší jednotky s s hipomobilní přepravou k bojišti. Ale přesto si po celou dobu války udrželi číslování svých jednotek, stejnokroje a šavle.
Nenašel jsem spolehlivý seznam armády, ale tam byl také Dobrovolnický prapor 7, který byl vytvořen z argentinských dobrovolníků. Další takový prapor byl potom s číslem 15 vytvořen během války.
Malé paraguayské námořnictvo mělo kolem 250 příslušníků údajně včetně oddílu námořní pěchoty a malé dělostřelecké jednotky.
Armáda měla i vozatajské jednotky, automobilní jednotky a něco málo zdravotnických služeb.
Pěchotní zbraně
Pušky a samočinné pušky.
Do Paraguay pušky dodával kde kdo. Byly to prvotně pušky Mauser model Argentina, dodány přímo Argentinou v ráži 7,65 mm, ze Španělska potom Mauser verze 07 ráže 7,65 a model 1927 v ráži 7,65 mm. Belgie dodala 7 000 pušek FN model 1924, ráže 7,65 mm. Chile se překupem podílela dodávkou pušek Mauser model Chile v ráži 7 mm, počet od 10 do 15 000 a nakonec bylo dodáno přímo z Německa několik tisíc pušek Mauser cz.98 v ráži 7,65 mm. O samočinných puškách se mi nepodařilo nic vypátrat.
Samopaly: Německo dodalo pár desítek kusů Bergmann/Schmeisser MP-28/II ráže 9mm
Kulomety.
Těžké: dávno před válkou o Gran Chaco bylo v Německu zakoupeno 40 těžkých kulometů Maxim-Nordenfeld MG08 ráže 7,92mm. Ve dvacátých letech potom ze Spojených států potom dva modely těžkých kulometů Colt-Browning, počet neznámý, ale u modelu M1917to mělo být 30 kusů.
Lehké: dánské kulomety model M 1924 a M 1925, první v ráži 7,92 mm počet 165 druhý v ráži 7,65, počet kusů 100. Americké kulomety Colt-Brownikg M1919 ráže 7,62 mm, počet nevím. Británie dodala kulomety Vickers-Berthier Mk.1 ráže 7,65mm počet nevím. Nakoenc to byla Itálie a její kulomety Villar-Perosa vz. 15 v ráži 9 mm v počtu neznámý ale jen pár desítek kusů.
Vybavení dělostřelectva zahrnovalo:
24 kusů moderních francouzských horských děl Schneider Mle1927 ráže 75 mm
8 kusů francouzských horských houfnic Schneider Mle1927 ráže 105mm
24 moderních minometů Stokes-Brandt ráže 81mm.
12 kusů rychlopalných kanónů Becker - Semag 20 mm
Také zde byla směs 17 kusů starších 75mm horských děl systémů Krupp, Vickers a Armstrong. Jejich použitelnost ale není doložitelná.
xxxxx
Zde dva kvalitní kusy výzbroje - minomet Stokes-Brandt ráže 81mm a rychlopalný kanón Becker - Semag 20 mm v boji při palbě na útočící letadla bolivijského letectva.
Horské dělostřelectvo se ukázalo v terénu Gran Chaca jako velmi účinné. Mělo sice omezený dostřel, ale to pro jeho použití nebylo zásadní. Možnost tyto zbraně rozebrat pro dopravu pomocí mezků v oblastech, kde nebyly žádné skutečné cesty, byla nenahraditelná.
Ženijní jednotky na počátku skoro neexistovaly. Jen jak už víme, u první pěší divize byl ženijní prapor o 100 mužích. Jenže válka v Gran Chacu byla válkou na ženistech hodně závislá a nakonec byl vytvořeny 4 silné ženijní pluky po třech ženijních praporech. Ženijní vojsko mimo těžbu vody udržovalo vybrané komunikace a budovalo kvalitní polní opevnění tvořené dřevozemními stavbami vysoké technické úrovně. Zde se projevil vliv bývalých ruských důstojníků- emigrantů, kteří měli zkušenosti z Velké války.
Zabezpečení polního lékařského zabezpečení bylo organizováno tak, že byla vytvořena mobilní chirurgická centra a vyčleněny zabavené autobusy pro svoz raněných armády. Systém svépomoci a vzájemné pomoci byl relativně dobrý, ale není statisticky vyhodnocena jeho účinnost. Vzhledem k celkové nízké úrovni zdravotní péče země, bylo spoléháno na činnost mezinárodního červeného kříže. Ten nakonec na svá bedra převzal i velkou část dodávek zdravotního materiálu a provoz polních nemocnic, včetně jejich zřízení.
Tolik tedy pár slov o armádě Paraguaye.
Je mým zvykem v pracích, které pro Palbu zpracovávám, vybrat několik osobností, které považuji za zajímavé a trochu je přiblížit. Nyní dozrál čas pro další z nich. Kolegové, seznamte se, maršál José Félix Estigarribia.
Narodil 21. února 1888 v chudé zemědělské rodině v San Roque poblíž městečka Santa Elena. Základní školu absolvoval ve svém rodišti a poté vystudoval vysokou zemědělskou školu Escuela de Agronomía. Stal se prostě agronomem.
Po narukování do armády v roce 1910 však jeho životní kariéra nabrala zcela nový směr. Díky dosaženému vzdělání byl jmenován poručíkem pěchoty a následně vyslán do chilské vojenské akademie Escuela militar del Libertador Bernardo O’Higgins, kterou absolvoval v roce 1913. V roce 1917 byl povýšen na kapitána a v roce 1922 se významně podílel na tehdejších revolučních událostech. Následně byl povýšen na majora a vybrán do kurzu na prestižní francouzské válečné škole v Saint-Cyr.
Po návratu do vlasti byl v roce 1928 jmenován náčelníkem generálního štábu, ale ani ne po roce byl z funkce odvolán pro neshody s vládou ohledně strategie obrany Gran Chaka. Nicméně s narůstajícím napětím na hranici s Bolívií byl povolán zpět a od velení první pěší divizi se postupně vypracoval zpět do funkce náčelníka generálního štábu.
Za svého působení v armádě si Estigarribia vybudoval solidní pověst talentovaného žáka moderních způsobů vedení války. Měl klidnou až tichou povahu, vlastnil rozsáhlou knihovnu, mluvil plynně francouzsky a částečně anglicky a mezi vojáky se těšil značné oblibě.
O tom, že Estigarribia byl skutečně talentovaným stratégem, svědčí jeho ofenzívní operace, při nichž si obvykle dokázal pohlídat, aby měl pro útok – zpravidla formou obchvatu – jak dostatečnou početní převahu, tak fungující zásobování. Pokud však tyto aspekty občas nerespektoval, například v roce 1935 v bojích u Cañada Strongest a u Villamontes, byl bit.
Tento poměrně velmi špatný demografický stav Paraguay byl dán tím, že ještě doznívaly následky nejničivější války, která kdy byla na jihoamerickém kontinentu vybojována. Byla to takzvaná Paraguayská válka, což byl vojenský konflikt mezi Paraguayí na straně jedné a trojaliancí Brazílie, Argentiny a Uruguaye na straně druhé. Válka trvala trvající 6 let, 1864 až – 1870. Byla to nejkrvavější válka v dějinách latinské Ameriky, zdevastovala Paraguay a byla v ní zabita většina mužů z paraguayské populace.
Předehra k válce byla dána vměšováním Paraguaye do vnitřních záležitostí Uruguaye, kde v dubnu 1863 vůdce Liberální strany Venancio Flores zahájil povstání proti vládě Konzervativní strany. Povstání bylo podporováno jak Argentinou, tak Brazílií. Vláda Uruguaye se tak dostala do vážné situace a hledala pomoc u Paraguaye, která měla v daní jak velké a dobře vycvičené vojsko, tak i vyspělou ekonomiku. Paraguay byla prostě regionální velmocí. V Paraguayi bohužel od roku vládl 1862 diktátor Francisco Solano López, který se obával, že by se vítězstvím povstalců narušilo rovnováhu sil a že by Brazilci a Argentinci mohli v případě úspěchu v Uruguayi stejným způsobem postupovat také proti jeho vládě. Asi to byla hloupost, ale diktátoři občas myslí paranoidně.
Paraguayský diktátor Francisco Solano López
Na nic nečekal a žádal ukončení brazilského zasahování v Uruguayi, což tato země nebrala v potaz. Aby ukázal kdo je zde největší síla, zabavil brazilskou loď na řece Paraguay, posádku a na palubě se nacházejícího se guvernéra brazilské provincie Mato Grosso uvěznil a vyhlásil Brazílii v prosinci 1864 válku.
Následně paraguayská armáda pronikla do provincie Mato Grosso, kde se setkala se slabým odporem. Brazilci však soustředili své síly na daleko důležitější bojiště, na Uruguay. Tam byli úspěšní. Dne 20. února 1865 dobyli a obsadili hlavní město Montevideo a dosadili Florese za prezidenta. Tím byla válka v Uruguayi pro Lopézem podporovanou stranu prohraná.
Aby mohl López zaútočit proti brazilským oddílům v Uruguayi, žádal od argentinského prezidenta Bartolomea Mitry povolení k přechodu svého vojska přes argentinskou provincii Corrientes. Argentina, která se tvářila neutrálně, přestože nechala brazilské loďstvo pohybovat se ve svých výsostných vodách, odmítla. A tak 18. března 1865 Paraguay vypověděla válku Argentině. López disponoval dobře vycvičeným vojskem o síle asi 60 000 mužů. Stál proti nepřipravenému protivníkovi, který ze začátku mohl povolat pouze asi 28 000 mužů a to všechny tři státy dohromady.
Paraguayské oddíly postupovaly přes území provincie Corrientes svižně, nenarazily zde na téměř žádný odpor a dobyly stejnojmenné hlavní město provincie. 1. května 1865 se Brazílie, Argentina a Uruguay spojily a vytvořily Trojspolek podepsáním smlouvy o společném postupu ve vedení války proti Paraguayi. Zavázaly se, že budou postupovat společně až do úplné porážky Lópeze. Spojeneckou armádu do boje s Paraguayí vedli:
- Argentinec Bartolomé Mitre,
- Uruguayec Venancio Flores a
- Brazilec Lois Ozorio.
11. června 1865 se odehrála námořní bitva u Riachuelo. Brazilské loďstvo vedené Franciscem Manuelem Barrosem da Silva bitvu vyhrálo, zcela zničilo silné paraguayské loďstvo, a předešlo tak okupaci Argentiny Paraguayí. Tato bitva předurčila další průběh války, protože umožnila spojencům kontrolovat ústí řeky La Plata.
Jeden z mnoha obrazů námořní bitvy u Riachuelo
V srpnu a září 1865 paraguayská armáda byla poražena u Yatai a u Uruguayana. Na druhém místě už mohla Brazílie nasadit 47 000 mužů. López musel opustit své pozice u Itapua a 24. května1866 utrpěla Lopezova armáda těžkou porážku v bitvě u Paso de Patria a přišel o své nejzkušenější a nelepší vojáky. Koalice, jak už to bývá, napřed musela rokovat a tak prošvihla možnost převzít iniciativu. Díky tomu mohla Paraguay mobilizovat, seskupit a doplnit stavy vojska.
Brazilské loďstvo se svým silným dělostřelectvem ovládalo řeky Paraná a Paraguay, Paraguayci tak neměli spojení s Atlantikem. Při postupu podél řek k hlavnímu městu Asuncion, ale museli nejdříve dobýt pevnost Humaita. Dva roky pevnost odolávala pozemním útkům a pozemnímu i námořnímu ostřelování, než v červenci 1868 padla. Pevnost Humaita byla mohutná pevnost fortového typu a ležela na obrovské ploše.
xxxxx 
Vyobrazení dělostřelecké baterie Londres, součásti pevnosti Humaita a obraz dělostřeleckého souboje mezi pevností Humaita a brazilskými monitory.
Navzdory úspěchům aliance byly Brazílie, Uruguay a Argentina válkou nesmírně unaveny. Jenže pokusy ukončit válku byly neúspěšné kvůli tomu, že López nebyl ochoten odstoupit.
V prosinci 1868 došlo u Lomas Valentinas nedaleko od Asunciónu k poslední velké bitvě. Obě strany utrpěly velké ztráty a na konci bitvy byla paraguayská armáda zničena. López opustil hlavní město Asunción a stáhl se na sever. 1. ledna 1869 bylo obsazeno brazilskými jednotkami pod velením paraguayské hlavní město. López stále nechtěl kapitulovat, ale umožnil to dětem a starcům a přemístil hlavní město do Piribebuy.
V závěrečné fázi války převzal 22. března 1869 velení aliančního vojska hrabě z Eu, zeť brazilského císaře. Osvědčil se jako schopný velitel a dovedl válku k vítěznému konci. V srpnu 1869 padl Piribebuy. Alianční oddíly pronásledovaly zbytky z Lópezovy armády po Paraguayi. Na severovýchodě Paraguaye shromáždil López několik tisíc posledních věrných bojovníků. Tato snad armáda byla 1. března 1870 u Aquirabánu poražena a López byl zabit, když odmítl zajetí.
Podle mírové smlouvy z 20. června 1870 musela Paraguay přenechat asi 144 000 km² svého území, tedy skoro polovinu Brazílii a Argentině. Válka stála všechny zúčastněné země více než 2 miliony lidských životů a tím je v poměru k počtu obyvatel jednou z nejničivějších válek světových dějin. Podle odhadů byla paraguayská populace redukována z asi 1 250 000 obyvatel na asi 256 000. Válku přežilo jen asi 28 000 mužů. Paraguay byla dříve ekonomicky pokrokovým a silným státem, ale tohoto stavu se už nepodařilo dosáhnout, a to vlastně ani do dnešních časů.
Do války s Bolívií o Gran Chaco, byl tento dávný poražený stále tedy jen málo významnou zemí.
):
