Voda pro Izrael - voda jako zbraň?

Arabsko-Izraelské války, Perský záliv...
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Voda pro Izrael - voda jako zbraň?

Příspěvek od Pátrač »

Obrázek
VODA PRO STÁT IZRAEL

ÚVOD.


Je to už potřetí, kdy mě k napsání nějaké práce sem pro Palbu donutily články v některém z mnoha periodik, které u nás vychází. Jednou to bylo blábolení západních intelektuálů na téma, kdo se může přičítat k západokřesťanské civilizaci, jindy to byly závěry naší legionářské obce ve směru maršála Radeckého, dnes je to něco úplně jiného.

V předposledním čísle časopisu National Geographic yvšel článek jednoho z kmenových autorů tohoto periodika Dona Belta s názvem: „Rozdělení vod o problematice vodních zdrojů“.

Články tohoto autora znám, vždy jsem je považoval za zajímavé, nestranné a vyvážené, navíc podložené hlubokou znalostí problematiky, které se věnuje a osobními zkušenostmi. Tento článek ale nesplňuje z toho, co jsem si u něj vždy cenil, vlastně nic.

Je tendenční, místy vysloveně uvádí nepravdivé údaje a nereflektuje poslední vývoj v oblasti vody pro Stát Izrael a jeho okolí. Dost mě to mrzí, a budu se muset znovu podívat na jeho starší práce, jestli to je jen ojedinělost nebo už pravidlo. Doufám, že první varianta je správně. Bohužel se tímto článkem NG přidalo na stranu institucí denohestující Izrael za každou cenu.

Obrázek

Fotografie Dona Belta

Hrábl jsem tedy do hlubin svého počítače, vytáhl rozpracovanou studii na toto téma a doplnil o nejnovější data. Ta data, která si mohl pan Belt bez problémů ověřit také, ale potom by to, co naspal, mělo úplně jinou podobu. Pan Belt v kostce tvrdí:

- Izrael ukradl vodu řeky Jordán všem zemím okolo

- Izrael krade vodu Palestincům i dnes a brání jim ve využívání podzemních zdrojů na jejich území

- Izrael vodou plýtvá v akvaparcích a chudáci Palestinci si nemají z čeho vařit čaj.

Účelově to doplnil pár fotografiemi a jejich popisy, které to mají vše jakoby potvrdit. Nebudu se tím dále prohrabávat, kdo chcete, najděte si to a přečtěte, já tím dále nebudu ztrácet čas.

Kapitola první: Válka o vodu jako válka o surovinové zdroje


Je faktem, že součásti Izraelko-arabského konfliktu je do samého počátku i jedna z forem války, a to je válka o suroviny, a mezi tyto suroviny patří zcela jistě i voda. Jestli někdo něco o válce o suroviny ví, jsou to dva pánové, kteří se této problematice věnují jako své nosné odborné činnosti.

Michael Renner si u konfliktů o suroviny všímá dvou parametrů – plenitelnost a schopnost zabránění zásilek. Renner dále uvádí, že příčiny propuknutí surovinového konfliktu mohou být složitější. Často totiž může jít o kombinaci etnického či náboženského konfliktu s konfliktem surovinovým – pokud například některé zdroje nebudou distribuovány spravedlivě, nebo bude systém distribuce zdrojů diskriminující některou skupinu obyvatel. V prostředí Blízkého východu a konkrétně ve zkoumané oblasti Izraele a přilehlých států do konfliktu o suroviny nevstupují soukromí aktéři, ale primárně státy – tedy jejich vlády a představitelé a samosebou i rádoby stát Palestinský.

Kromě Rennera se problematice konfliktů o suroviny věnuje mimo jiné i další mě známý člověk a tím je Thomas Homer-Dixon. Jeho teorie konfliktů o vodu je důležitým teoretickým zdrojem, pro posouzení toho, co se děje v oblasti, která byla předmětem mé studie. Homer-Dixon skutečně vidí ve vodních zdrojích příčinu konfliktů – obzvláště pokud se skombinují tyto příčiny s jinými faktory jako je etnická nenávist, náboženské spory či problematická historie soužití. Největší hrozbu představují především neobnovitelné zdroje.

Nicméně voda může být také problém. Pokud více států sdílí jednu řeku, nebo tvrdí že ji mají sdílet, může konflikt o vodu vypuknout za následujících podmínek:

- státy musí být vysoce závislé na tomto vodním zdroji, to je možné v otázkách Státu Izrael doložit u řeky Jordán, na které by chtěly participovat mimo Izrael i Libanon, Sýrie, Jordánsko a Palestinská samospráva.

- stát blíže prameni musí představovat riziko pro stát níže po proudu - v minulosti to platilo ze strany Libanonu a Sýrie proti Izraeli- hrozby omezení přístupu a odklánění pramenišť

- musí zde existovat antagonismus mezi těmito systémy, to zde naplněno více než dostatečně

- stát níže po proudu musí být vojensky silnější, to platí a platilo jen pro Izrael.

Poslední podmínka je při konfliktech o vodu považována za nejdůležitější. V následujícím textu jsem se pokusil popsat vše, co problematika vody pro Izrael a okolní země a palestinské enklávy dnes přináší. Dále jsem se zaměřil i na jednotlivé aktéry a samosebou i na současný stav a náčrt budoucího vývoje.

Řeka Jordán, její povodí a podzemní vody.

Na počátku vložené kapitoly, kterou bych mohl nazvat voda pro Izrael a palestinská území, by bylo dobré říci co to vlastně řeka Jordán je, jaká má prameniště a přítoky a kde všechna voda končí.

Voda je dnes poměrně významné politikum pokud jde o hlavní pomyslné soupeře o vodu v Izraeli tak proti jednomu – Státu Izrael stojí dva. Je to rozděleno takto:

mezi Izraelem a Jordánskem stojí řeka Jordán

zdrojem vody pro Izrael a palestinská územími jsou zavodňovací kanály z Jordánu a podzemní vody

Horní tok Jordánu je napájen třemi hlavními prameny:

- v Libanonu pramení říčka Hasbani, zvaná také potok Snir, má v průměru průtok 125 mil. m³/rok

- v Izraeli pramení řeka Dan, je největší a dosahuje v průměru 250 mil. m³/rok

- na Golanách které Izrael vybojoval v Šestidenní válce a udržel ve válce na Jom Kippur pramení řeka Banias, má v průměru průtok 120 mil. m³/rok

Obrázek

Vodopád na řece Banias, asi je to kouzelné místo

Obrázek Obrázek

Zde jsou obrázky dalších citovaných vodních toků, tedy řeky Hasbani, někdy také nazývané jako potok Snir a potom řeka Dan. Tato fotografie je moje vlastní. Ostatní jsem přejal.

Všechny se stékají do jednoho toku kousek od hranic Izraele už na jeho území a přidávají se další malé vodní toky. Potom je to už známější. Horní tok Jordánu, několikrát jsme je přejížděli a nějakou dobu u něj byli u mostu Jákobových dcer se vlévá do Galiljeského moře, cestou ještě leželo i jezero Hula, někdy Chula.

Vložka: ne vždy se vše podaří:

Chulské jezero, tedy biblické jezero Meróm a přiléhající bažiny byly v padesátých letech vysušeny ve snaze upravit tento nezdravý terén pro potřeby zemědělství. Zpočátku to mělo velký celonárodní přínos, ale s postupem času začalo být zřejmé, že užitky z přeměny „pustiny“ Chulského jezera a jeho bažin byly omezené. A tak v několika minulých letech, po téměř 50 letech neúspěšného zápasu o využití zdrojů odvodněného údolí nakonec Vláda uznala, že úspěšný vývoj může nastat pouze za kompromisní situace mezi přírodou a rozvojem. Proto byla část bývalého jezera a bažin nedávno opětovně zaplavena v rámci pokusu o zabránění zhoršování kvality půdy a obnovení vážně narušeného ekosystému.

Obrázek

Dnešní podoba jezera Hula, pomalá obnova vodní plochy v menším měřítku oproti minulosti a obnova ekosystému pokračuje.

Ale zpátky k vodě.

Obrázek

Ústí řeky Jordán do Galilejského moře na leteckém snímku z roku 1931

Galilejské moře leží 213 metrů pod mořskou hladinou a pokrývá plochu 166 km². Jezero v průměru obsahuje 538 miliónů m³ vody. Zhruba 10 km jižně od jezera se do Jordánu vlévá řeka Jarmuk, která má svůj zdroj v Sýrii a teče skrze Jordánsko a částečně tvoří hranici mezi těmito státy. Jarmuk je jedním z důležitých vodních zdrojů Jordánského království. Je to větší řeka s průtokem cca 400 mil. m³/rok. Jordán se po 320 kilometrech od soutoku s Jarmůkem vlévá do Mrtvého moře, které leží asi 400 metrů pod hladinou moře. Roční průtok řeky Jordán je zhruba 1 470 000 m³/r.

Obrázek

Pohled na Galilejské moře, v pozadí jsou Golanské výšiny

Obrázek

Údolí řeky Jarmúk

Důležité vodní zdroje v oblasti jsou i podzemní vody, tzv. Aquifery. Zde se jedná o značné pozemní objemy hornin s vysokou pórovitostí, množstvím malých kaverna i velkoobjemových dutin, nasycené vodou. Tato voda se potom dá získat systémem vrtů, kam se voda vlastní kapilaritou dostane a uvolní. Dá se říci, že takové podloží je v různých hloubkách pod většinou státu, a dále pak pod Západním břehem i Pásmem Gazy. V podzemí díky složení hornin, jejich rozdílně kapilaritě a gravitace dochází vytrvalému pohybu spodní vody různými směry.

Obrázek

Schéma aquiferu, takto nějak to vypadá a funguje.

Jestli se vedou dlouholeté spory o vody nadzemní, tak stejně dlouho se vedou spory i o zdroje podzemní.

Těchto Aquiferů je na území uvedených útvarů několik a sporů díky tomu také několik. Izrael a Palestinská Samospráva vedou spor o Horský aquifer rozčleněný na tři systémy:

- Západní aquifer, který teče z nejvyšší části Západního břehu západně směrem do Izraele

- Severo-východní aquifer, jehož voda teče severo-východně do Izraelského území na severu

- Východní aquifer, který směřuje východně směrem k řece Jordán, ktrerý je celý na území Západního břehu.

Další velký systém Aquiferů je pobřežní aquifer. Na ten je napojen aquifer Gaza, ležící pod Pásmem Gazy. Aquifery jsou napájeny ze srážek a dešťů.

Obrázek

Mapa Izraelských aguiferů a směrů proudění v nich

Je tedy logické, že Palestinská samospráva usiluje o co největší možnost odběrů vody z těchto podzemních vodních ložisek. Kdo by se tomu divil, je mimo boj.

Voda hraje velmi důležitou roli v životě každého státu a logicky ji hraje i v životě Izraele a jeho okolí. Je to strategická surovina její význam roste každým rokem.

Všechny současné spory o vody Jordánu a z dalších zdrojů nevznikly jen tak sami od sebe. Je zde hluboký základ už v 19. století, když bylo vytyčeno směrování Sionismu. Problém voda zde byl dávno před tím, než Stát Izrael vznikl. Jelikož Sionismus byl založen na využití půdy, v této lokaci tím pádem jeho osud závisel a vždy záviset bude na vodních zdrojích.

Židé, kteří se stěhovali do Palestiny už v 19. století, se usazovali ve venkovských oblastech a budovali zde hospodářské zázemí a vedli především venkovský způsob života s cílem zvětšovat užitnou hodnotu půdy a současně obdělávané plochy, aby další přistěhovalci měli lepší podmínky pro rozjezd. Tím hodnota vody rostla. Existuj i názory že když Britové měli pod kuratelou své mandátové území a několikrát omezovali příliv židovských imigrantů, že to nebylo jen ohledem na Arabskou populaci, ale hlavně tím, že byli přesvědčeni, že dané území je schopno přijmout jen určité množství nových lidí a jeli toto množství dramaticky zvětšováno, je to vážný ekologický problém.

O vodě se zde často rozhodovalo od stolu. V době Velké války dne 9. března 1916 byla podepsána tajná dohoda dnes známá jako Pakt Sykes-Picot. Tato tajná dohoda rozdělila území Levanty na několika částí a k jejímu uskutečnění došlo na konferenci v San Remu roku 1920. Bylo to takto:

- Transjordánsko a Irák byly přičleněny do britské mandátní správy

- Libanon, severní Galilea a Sýrie se staly mandátem Francie

- zbytek Palestiny se měl stát mezinárodním protektorátem

Jak to vypadalo s rozdělením vody? Inu jako když se to udělá bez rozmyslu a pod vlivem mnoha kompromisů, kdy důležitější než vodní zdroje jsou vlastní zájmy velmocí, neznalost a lenost.

- prameny Jordánu a řeka Litaní spadaly pod francouzskou správu

- Galilejské jezero bylo rozděleno mezi Francii a mezinárodní správní zónu

- údolí řeky Jarmuk se stalo hranicí mezi Francouzkou a Britskou zónou a bylo tím mezi ně rozděleno.

Logicky vzato: řešilo se vše možné jen ne voda. Zde také vstoupila do dějin Balfourova deklarace, která se také podílí na vývoji událostí v Palestině a okolí.
Na jejím základě začali Sionisté formulovat představu o hranicích své nové země. Ty měli být určeny třemi kritérii:

Primo - historicky, tedy od Tel Danu po Be´er ševu

Secundo- strategicky – takové území aby se dalo bránit

Tertio - takové území a zdroje, aby bylo možno vybudovat smíšenou ekonomiku.

Je logické, že zde asi jako hlavní byla brána v úvahu právě voda. To jak pro zemědělství, ale i pro výrobu elektřiny a pohon průmyslu

V době před rozdělením Palestiny se střety o vodní zdroje mezi politickými jednotkami najdou pouze sporadicky. Spíše šlo o roztržky na lokální úrovni. Pokud něco proběhlo, nejsou o tom záznamy. Ale hlavním důvodem, jenž vysvětluje neexistenci pří o vody Jordánu je, že povodí řeky se zcela nacházelo v Osmanské říši, a tedy bylo součástí jednoho politického celku.

Ale už ve dvacátých letech dvacátého století začaly první nepokoje mezi arabským a židovským obyvatelstvem. Židovští přistěhovalci vykupovali, jakoukoliv půdu a to i úrodnou půdu od místního obyvatelstva. Toto nelze nazvat sporem, ale bylo to zde nový fenomén, a ten začal gradovat na přelomu 20. a 30. let. K tomu aby ji mohli obdělávat a zúrodňovat, potřebovali stále více vody.

Britové se v tento čas zachovali inteligentně a reagovali návrhem na vybudování rozsáhlých zavodňovacích staveb, které by umožnily další imigraci židů do země, aniž by to škodilo arabskému obyvatelstvu. Tento nápad Britské samosprávy se však setkal s dvěma hlavními problémy.

Primo: Nikdy zde neexistovala rámcová zemědělská politika. Osmanská správa nikdy v minulosti nezasahovala do místních zvykových práv ohledně vodních zdrojů. Nebylo tedy možno zde přesvědčit stovky ekonomických entit, aby se chovali jednotně, zvláště když prostě nechtěli. Tudíž bylo složité vynucovat si stejnorodý přístup k rozvoji vodních zdrojů.

Secundo: Za druhé, židovské komunity investovaly do rozvoje po svém způsobu a zároveň vzdorovaly britským snahám o to samé

Vzájemné střety mezi Židy a Araby vyvrcholily roku 1936 Palestinským povstáním, které trvalo půl roku. Místní Arabové požadovali zastavení židovské imigrace do země a zastavení prodávání půdy přistěhovalcům. Do Palestiny byla vyslána komise Lorda Peela, aby našla řešení a ukončila tak násilnosti. Byla následována druhou komisí, kterou vedl Woodhead.

Obrázek

Mapová podoba plánu Peelovi komise na rozdělení Palestiny z roku 1937

Komise doporučily, mimo jiná zjištění, rozdělení Palestiny mezi Židy a Palestinské Araby, kdy arabský stát takto konstituovaný měl být poté přiřazen k Transjordánsku. Palestinští Arabové tento plán okamžitě odmítli.

Wodheadova komise z roku 1938 byla, mimo jiné první, která speciálně jmenovala nedostatek vodních zdrojů, jako možný limitující faktor přistěhovalectví do Palestiny. Jenže proběhlo několik rekognoskací završených studiemi, pro možnost využití vod Jordánu a její kapacity pro tři státy, a to Židovský, Palestinský a Jordánský. Nosná studie byla provedena britským inženýrem Michaelem Ionedisem, který před tím pracoval v Iráku na podobném posouzení řek Eufratu a Tigridu. Svou práci publikoval v roce 1939 a jednalo se o první studii, která odhaduje možnosti vodního zdroje Jordán a zavlažovatelné půdy v údolí řeky Jordán.

Roku 1939 vydali Britové další z mnoha bílých listin – MacDonaldovu. Ta přinesla změnu britské politiky a proklamovala vznik jednotného arabsko-židovského státu na západ od řeky Jordán a mimo jiné zakazovala transfery půdy Židům v určitých částech země. Podstatné však je, že v Bílé listině získávají vodní zdroje na větší důležitosti. Zohlednila se zde, již zmíněná Ionidasova zpráva. Britové došli k závěru, že další navyšování počtu obyvatelstva nemůže být možné, z důvodu nedostatku vodních zdrojů.

V roce 1946 Británie postoupila svůj mandát OSN. Spojené národy rozhodli o dělení Palestiny plánem z roku 1947. Židovská populace ale vycházela z jiné studie, kterou byla studie ing. Lowdermilka, který tvrdil, že je možné s řádným využitím vodních zdrojů generovat dostatek zdrojů pro čtyři milióny židovských uprchlíků a dalších 1,8 miliónů obyvatel žijících v Palestině. Navrhoval vybudování rozsáhlých zavlažovacích zařízení na obou stranách řeky Jordán a i do Negevské pouště a vybudování kanálu ze Středozemního moře do Mrtvého moře na hydro-elektrické účely: postupný výškový rozdíl cca 600 metrů tomu nahrával. Lowdermilkův plán ovšem byl v rozporu s plánem Transjordánska, které vycházelo z Ionedise a poté co Izraelci začali pracovat na odvedení vod Jordánu ve svůj prospěch, vypukly na mnoha místech první střety o vodní zdroje.

Walter Clay Lowdermilk byl jeden z největších odborníků své doby na hospodářskou ekologii. Pomáhal obnovovat zničené zemědělství v Belgii a Francii po Velké válce, pomáhal v Itálii, hledal cest y jak zastavit hladomor v Číně ve 20. letech minulého století.

Když byl povolán do Palestiny, byl ohromen vyspělými postupy židovských osadníků při zúrodňování půdy, na jedné straně odvodňování bažin, na druhé zavlažování polopouští a vysokými výnosy židovského zemědělství. Jeho plán měl toto násobit a přenést i na arabskou část populace. Jeho posudky práce se staly východiskem pro největší vodohospodářský počin Státu Izrael - Národní rozvaděč vody. Tomu se budu věnovat podrobněji dále.

Obrázek

Fotografie tohoto odborníka.

Jenže proti jeho plánu se postavili jak Palestinci, tak i některé křesťanské církevní instituce, které ho považovaly za nemorální z důvodu možného znesvěcení svatých míst.

Britský mandát měl být ukončen 15. května 1948. Den před tím se konalo shromáždění v telavivském muzeu, kde David Ben Gurion slavnostně přednesl Deklaraci izraelské nezávislosti. Hned druhý den potom vypukla první arabsko-izraelská válka.

Válka samotná a odkaz britského mandátu a dělení Levanty, jak jsem uvedl výše, vedlo ke konfliktní situaci ohledně vodních zdrojů mezi státy. Izraelská armáda odrazila útočníky, obsadila i nemalá území, které podle plánu měla připadnout arabskému státu a díky tomu se přiblížila ke všem prameništím řeky Jordán. Při vyjednávání o podmínkách příměří potom postupovala izraelská reprezentace nekompromisně a tak vše zamrzlo v rozdělané podobě. Co se týká samotné války, vodní zdroje v ní sice nehrály pro nový židovský stát tak důležitou roli, ale byly stále zohledňovány a brány na zřetel, kvůli předpokládaným budoucím přistěhovaleckým aktivitám. Izraelci se zaměřovali na obranu tří oblastí, které chápali jako klíčové:

- Galilejský region, kde jsou prameny Jordánu,

- dále příbřežní oblasti, kde žila většina židovské populace

- poušť Negev na jihu, která měla pohltit přeživší Holocaustu, a další imigranty z Evropy očekávaných imigračních vlnách a zde už se spotřebou dostatku vody muselo počítat

Za této první arabsko - izraelské války, ale byla voda také nástrojem vedení války. Například 7. května arabské síly obléhaly židovský Jeruzalém a jako součást boje Arabové přetnuli vodovod zbudovaný roku 1934, který vedl podstatnou část pitné vody do města. Židovské obyvatelstvo však mělo vytvořené zásoby a Hagana s Palmachem vedly dvě vojenské operace na opravu vodovodu. Voda znovu začala proudit do města na konci června. Tak trochu středověké obléhání.

Na konci války se přístup k vodě v oblasti ustavil takto:

- Jordánsko stalo nejnižším státem na povodí Jordánu, ale kontrolovalo Západní břeh, tudíž mělo přístup k horskému aquiferu,

- Libanon kontroloval řeku Hasbani

- Sýrie ještě kontrolovala Golanské výšiny, tudíž i řeku Banijás

- Izrael měl mnohem menší přístup k řece Jordán a podzemním vodám, než má dnes

- řeka Jarmůk pramenící v Sýrii, protékala Jordánskem a z části tvořila hranici mezi státy.

- Mrtvé moře bylo z jedné třetiny Izraelské a ze dvou Jordánské, ale jeho vysoká salinita ho jako zdroj vody činila velmi problematickým

-Galilejské moře bylo zcela v Izraelském území, což bylo pro Izrael velkým kladem

Výsledkem války pro povodí řeky Jordán bylo, že bylo ještě více rozdělené, než kdy předtím

Po válce všechny země začaly pracovat na vlastních projektech jak získat co nejvíce vody a jak ji co nejlépe využít. Na sousedy se ohledy nebraly. Je potřeba vidět, že ani jeden arabský soused nebyl ochoten se Státem Izrael uzavřít mírovou dohodu. Izrael se tedy necítil být vázán zvláštními ohledy, ale zdá se, že mu z počátku nebylo vše úplně jedno.

Lze se domnívat, že toto hraní si na vlastním písečku sice vedlo k několika příhraničním srážkám za použití zbraní a následně to dotčené státy přivedlo k intenzivnímu vyjednávání a dále ke vzniku tzv. Johnstonova plánu. K tomu se ale dostaneme dále.

Izrael pokračoval v práci na národním vodním plánu, jehož projet byl rozpracován ještě před vyhlášením státu. Šlo v první fázi o tyto kroky:

Primo: o vysoušení močálů Hule a jezera Hule, které se nacházely v demilitarizované zóně mezi Izraelem a Sýrií. Tento plán byl založen na idejích Jamese Hayse, který zase vycházel z Lowdermilkova pojetí vodních aktivit. Práce na vysoušení bažin a jezera Hule prováděné v demilitarizované zóně, měly přispět k lepšímu průtoku Jordánu. Ten měl být poté využit k zbudování National Water Carrier - Národního vodovodu

Secundo: konstrukce potrubí na odklonění vody z řeky Jordán, jedno mělo směřovat k přímořským oblastem a druhé do oblasti Negevu.

Práce v zóně však vedla k několika potyčkám mezi Izraelem a Sýrií. Potyčky eskalovaly v létě 1950. Výměna dělostřeleckých granátů mezi Sýrií a Izraelem vedli k ukončení prací na Národním vodovodu v oblasti Hula. Izraelské práce se následně přesunuly níže po toku Jordánu.

Roku 1953 začali budovat potrubí pro Národní vodovod na méně výhodném místě, neboť leželo výše a voda se musela pumpovat, ale neleželo z dosahu syrského dělostřelectva.

Národní vodovod, ale byl arabskými státy chápán jako hrozba, a tak posléze zasáhli USA a UNRWA v roli mediátorů konfliktu. V roce 1951 oznámila jordánská vláda zahájení prací na přehrazení řeky Jarmůk v údolí Maqarin, za účelem zavlažování východního údolí Jordánu. Měl být zbudován jez, který by vedl vodu skrze nově zbudovaný Východní Ghórský kanál.

Tento krok vedl k silným izraelským protestům, neboť by se snížil výrazně přítok do dolního toku Jordánu. V 50. letech si USA začaly více všímat dění na Blízkém východě, jeden z hlavních důvodů, byl strach z rozšíření komunismu. Druhotně to byla snaha o integraci Izraele do regionu a zajištění bezpečnosti a existence mladého židovského státu.

Voda se zdála jako vhodný nástroj pro začátek mírových vyjednávání. Vodní zdroje USA viděly jako prostředek pro sociální a ekonomický rozvoj a možný základ spolupráce mezi státy. V roce 1953 určil prezident USA jako speciálního vyslance na Blízký východ s hodností ambassadora Erica Johnstona.

Johnston dostal za úkol tlumit konflikt mezi příbřežními státy kolem řeky Jordán. Nebyl to žádný nedouk, měl konexe a dobrou vůli uspět. To vedlo k tomu, že navrhnul plán vymyšlený společností Chas T. Main pod dohledem Tennessee Valley Authority.

Plán byl zveřejněn v srpnu 1953 a vešel ve známost jako Hlavní plán. Byl to plán rovnocenného využívání vodních zdrojů spojených s řekou Jordán. Během padesátých let byl ještě upravován a Johnston sám předkládal návrhy všem stranám sporu během jeho čtyř návštěv na Blízkém východě mezi říjnem 1953 a říjnem 1955.

Obrázek

Zde je fotografie Erica Allena Johnstona

Úspěchem rozhodně bylo, že se podařilo získat technickou podporu institucí všech dotčených zemí, tedy Izraele, Jordánska, Libanonu a Sýriie. I když plán byl nakonec jako celek odmítnut Ligou arabských států, Izrael i Jordánsko se zavázaly to, co se týkalo jich dvou dodržovat a pokračovat v jednáních. USA se zavázaly poskytnout finanční prostředky na izraelský projekt Národního vodovodu poté, co od něj obdrží ujištění, že bude i nadále dodržovat odběry vody podle plánu. Stalo. Podobně byly finance poskytnuty Jordánsku na obdobný vodohospodářský projekt.
Plán byl založen na principech podobných těm, na kterých byl založen Marshallův plán: tedy snížení rizika konfliktu podporou spolupráce a hospodářské stability za rovnocenných podmínek.

Hlavní prvky plánu byly:

přehrada na řece Hasbani, která měla sloužit pro zavlažování severní Galilee

přehrady na řekách Dan a Banias, pro vytvoření zásob vody pro letní sucha- pro postupné odpouštění a udržení stabilní hladiny průtoku Jordánu

odvodnění močálů Hule

přehrada v Maqarin na řece Yarmouk pro skladování vody s kapacitou 175 milionů metrů krychlových a výrobu elektrické energie,

malá přehrada v Addassiyah na řece Jarmuk

malá přehrada na výstupu z Galilejského moře s cílem zvýšit zvýšit kapacitu jezera

pomocí kanálů využívajících pouze gravitaci vedených podél východní a západní strany údolí Jordánu zavlažovat oblasti mezi Soutokem řeky Jarmuk s řekou Jordán směrem k Mrtvému moři.

Předpokládalo se využít i regulační prvky ve vádích, které jsou zavodněné jen při deštích anebo jarním tání, opět za účelem udržení co největšího množství vody na sledované území. Plán dal přednost prvotně využívání vod Jordánu a vyloučil zapojení povodí řeky Litani v jižním Libanonu. Navržené kvóty byly:
Izrael 394 000 000 m³,
Jordánsko 774 000 000 m³,
Sýrie 45 000 000 m³.

Obě strany kontrovaly s doplňky. Izrael požadoval zahrnutí řeky Litani, využívání Galilejského moře jako hlavní zásobovací nádrže. Ale hlavně požadoval navýšení kvóty 810 000 000 m³.

Druhá strana se nenechala zahanbit. Požadovali výhradně do plánu zahrnout povodí Jordánu výhradní použití v povodí a odmítali Galilejské moře jako základní skladovací nádrž, nemohli by ji nijak kontrolovat. Dále požadovali Stejně tak, oni požadovali přiznání statutu pro uznání Libanonu jako pobřežního státu ale současně vyloučení řeky Litani z celého plánu. Jejich navrhované přidělené kvóty byly:
Izrael 200 000 000 m³,
Jordánsko 861 000 000 m³,
Sýrie 132 000 000 m³ a
Libanon 35000000 m³ za rok.

A jednalo se a jednalo, postupně se slevovalo a dohoda nakonec nebyla úplně špatná. Jednání následovalo, a postupně se rozdíly byly odstraněny. Nakonec to ale nedopadlo. Liga arabských států plán odmítla, protože by tím formálně musela uznat Stát Izrael. Následně ani Knesset nedospěl při jeho projednávání ani k hlasování. Ale odborníci z Izraele a Jordánska pracovali při společných jednáních dál. Oba aktéři zde vyjednávali příděly a další s vodou spojené otázky. Schůzky pomohly snížit vzájemné napětí a tak minimalizovat riziko potenciálního konfliktu. Došlo k jakémusi tichému porozumění mezi oběma stranami. To vydrželo i přes další dvě arabsko-izraelské války.

V roce 1963 vyjednal izraelský vyslanec Ya´akov Herzog s jordánským králem Husajnem dohodu o odklonění vod Jordánu, výměnou za souhlas prodeje britských tanků jordánské armádě. Šlo o tanky Centurion

Rok nato Izrael dokončil stavbu Národního vodovodu a začal odkloňovat vodu z Jordánu.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Voda pro Izrel - voda jako zbraň?

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola druhá: Pokračování vývoje a stručný rozbor vztahů mezi Státem Izrael a jeho přímými sousedy.

Ačkoliv Jordánsko také využívalo vodu z Jarmůku pro svůj Východní Ghórský kanál, byl to právě izraelský Národní vodovod, který způsobil, že egyptský prezident Gamal Nássir vyzval k prvnímu arabskému summitu v lednu 1964, kde se speciálně vyjednávala strategie ohledně vody.

Na summitu byly konzultovány dvě možnosti:

- buďto vojensky zasáhnout proti Izraeli a zamezit tak odklánění vody,

- nebo odklonit přítoky do horního Jordánu do arabských zemí.

První možnost, byla shledána krajně riskantní, v dané době si na válku Arabové netroufali, a tak bylo rozhodnuto o financování projektů na odklon přítoků ze Sýrie a Libanonu a o pomoci Jordánsku se stavbou hráze na Jarmůku. Rozhodnutí padlo na druhém summitu v září téhož roku a rovněž byly vypracovány vojenské plány na obranu prací. Měli být odkloněny říčky Hasbani a Banijás, a to směrem k Jarmůku. Tím by se snížil průtok v Národním vodovodu až o 35%. Práce začaly v listopadu 1964. Izrael byl tímto krokem vyprovokován k vojenským akcím.

Došlo k několika střetům. 23. listopadu se udál první souboj mezi izraelskými letouny Mirage a syrskými MiG- 21, přičemž jeden z nich byl nad Galilejským mořem. Izrael opakovaně ostřeloval staveniště, naposledy v dubnu 1964. Nakonec Syrská armáda překročila demarkační čáru z roku 1949 a v prostoru severně od Tel Danu došlo k ostrému pozemnímu konfliktu. Celkově se bojovalo třikrát a obě strany nasadily pěchotu, dělostřelectvo, tanky a letectvo. Podle jedné informace se nazýval hovorově Tužkovou válkou, ale známý je jako Válka o vodu.

Obrázek Obrázek
Dva pohledy na demilitarizovanou zónu. Co vidíte už je bývalé území Sýrie. Druhý obrázek ukazuje místo kde od roku 1964 z Války o vodu stojí zničený syrský obrněnec. Jeden z kolegů byl přesvědčen, že jde o německé samohybné dělo a že byl možná dodán z bývalého Československa.

Obrázek
Zde je detail, převzato od jednoho z kolegů, který měl výrazně lepší fotoaparát než já. Třeba to někdo zde na Palbě identifikuje.

Tyto vojenské akce a hlavně nákladnost a technická obtížnost arabského projektu vedly k jeho zastavení. Odkloňující práce byly poté úplně ukončeny po dalším ostřelování v srpnu 1965.

Existují pokusy vykládat rozpoutání Šestidenní války jako důsledku právě rozporům ohledně vodních zdrojů. Jistě to sehrálo svoji roli, ale pouze a jen okrajovou.

Pro toto pojednání je ale důležité, jak se válka projevila právě k možnostem přístupu k vodě. Izrael si rozhodně vylepšil - o tom není nejmenších pochyb - svou strategickou pozici a i samosebou i situaci k přístupu k vodním zdrojům.

Primo: na severu byla dobyta část Golanských výšin, tím byl získán pramen řeky Banijás a celá řeka samotná.

Secundo: dobytím Západního břehu Izrael získal přístup k celé délce Jordánu a i k horskému aquiferu a také k velké části Jarmůku. Jediné co zbývalo z povodí Jordánu pod kontrolou někoho jiného než Izraele, byl přítok Hasbani v Libanonu.

Izrael najednou přímo kontroloval 80% vodních zdrojů, které využíval a získal, co se vodních zdrojů týče, pozici hegemona. Na druhou stranu ale vznikly problémy, do té doby pro Izrael neznámé, které jsou pro něj ekonomickou, vojenskou a hlavně politickou zátěží dodnes. Vojenská okupace Západního břehu, dovolila Izraeli kontrolovat vodní zdroje, které využívají palestinští Arabové.

Vrátíme se nyní k Šestidenní válce, konkrétně k situaci na Golanských výšinách. Dobytí řeky Banijás nebylo Izraelem strategicky plánováno, spíše se stalo důsledkem jejich tažení na Kunejtru. Na druhou stranu obsazení vesnice Ghadžar, která nemá žádné strategické využití z vojenského hlediska, ani se zde nenacházeli syrští vojáci, vypadá jinak. Tato malá alawijská vesnička se nacházela přímo u pramene Wazzani, který přispívá 40 miliony kubíků vody do řeky Hasbani. Izrael posléze tuto vesničku anektoval a s ní i pramen. A to je už jednoznačně účelový krok k ovládnutí významného zdroje vody.

Divoké události následujících let, jmenovitě Černé září a války na Jom Kippur v roce 1973 se vodních zdrojů nedotýká. Okupace Libanonu od roku 1982 vedla pouze k zabránění využití řeky Hasbani pro Libanon, ale nemělo nějaké dlouhodobější důsledky ohledně řeky Jordán. Libanon sice tvrdil, že během okupace Izrael využíval řeku Litani, ale nebylo to potvrzeno.

V další části tohoto pojednání se podíváme blíže na vzájemné vztahy mezi Státem Izrael a jeho soupeři při usilování o využívání vodních zdrojů.

Multilaterální spolupráce Jordánska, Izraele a obou palestinských enkláv, dnes nazývaných Okupovaná území, jsou spolu nejvíce svázány právě přes povodí řeky Jordán. Všichni jsou závislí na povrchových i podzemních vodách této řeky a dostatek, či nedostatek vody z tohoto zdroje má dopad na vzájemné vztahy.
Je zde hodně rozporů ale, vznikají i projekty mezistátní spolupráce, které pomáhají překonávat vzájemnou nedůvěru mezi aktéry a zároveň pomáhají zvýšit efektivitu spotřeby a snižovat ztráty. Popsaný Johnstonův plán, který měl multilaterálně vyřešit skrze správu vodního toku i politické problémy, odpadl pro příliš mnoho rozporů. Další mezistátní spolupráce se na státní úrovni začíná objevovat až v devadesátých letech.

Příklad dobré spolupráce je třeba The good water neighbors projekt. Tento projekt byl vytvořen v roce 2001 a do roku 2005 bylo zahrnuto 11 palestinských, izraelských a jordánských komunit, aby spolupracovalo na první fázi projektu. Do roku 2008 se spolupráce rozšířila na 17 komunit. Každá komunita je partnerem komunity na druhé straně hranic, s tou potom sdílí vodní zdroje a jejich řízení. GWN se snaží tímto zlepšit mezistátní spolupráci, a tím podporovat mír. Projekt je zaměřen na dlouhodobou kooperaci skrze sdílené zájmy sousedících komunit. Program projektu také zahrnuje osvětu o udržitelném rozvoji vodních zdrojů a o vlivu lidského konání na životní prostředí.

Na tom se dá stavět i do budoucnosti. Ale je to hlavně díky tomu, že Jordánské království a Stát Izrael uzavřely mírovou dohodu a to otevřelo mnoho do té doby zavřených dveří na všech možných stranách.

Položím první otázku a pokusím se na ni odpovědět.

Jak si ohledně vody stojí Izrael a palestinské enklávy, tedy Pásmo Gazy a Západní břeh?

Mezi Izraelem a jeho partnery při jednáních a nepřáteli v některých aspektech života, se vedou ostré spory o systém aquiferů ležících pod palestinskými oblastmi a o možnost odebírat vodu z řeky Jordán.

Palestinské oblasti a jmenovitě Západní břeh byly pod vojenskou správou Izraele od roku 1967. Často se tvrdí, že Izraelci od roku 1967 umožnili vyvrtat pouze 13, někdy se uvádí 23 čerpacích vodních vrtů. Pravda je, že těch studní bylo vyvrtáno dokonce 42.

Současně, ale Izraelci měli odebrat obrovská množství vody pro svoji potřebu, jmenovitě pro své osady. Někdy až nepřátelské vztahy a někdy skoro válečné stavy. Určité změny přinesla Madridská mírová konference, která se realizovala 30. října 1991. Zde se vodní zdroje staly jedním z pěti diskutovaných témat mezi arabskými delegacemi a izraelskou. Zpočátku se Izrael bránil změnám, což zdůvodňoval tím, že současný stav a objem vody co čerpá nezbytný pro zajištění bezpečnosti

Nicméně se dá říci, že Madridská konference se stala katalyzátorem následných dohod a jakés takés spolupráce v letech 1992 až 1996. Dohody z Osla podepsané 13. září 1993 mezi Izraelem a OOP znamenaly pokračování ve vylepšení možností přístupu palestinských Arabů k vodě. Nakonec došlo k dohodě, která nazývané Oslo 2. Ta byla podepsána ve Washingtonu 28. září 1995.

V této dohodě je článek číslo 40, který se nazývá Water a Sewage. V tomto článku Izrael poprvé přiznává práva Palestinců na vodu. Dále v článku 40 je požadavek na vytvoření Společné vodní komise. Tato komise je tvořená z poloviny odborníky z Izraele a z poloviny z Palestiny. Úkol komise je starat se o veškeré s vodou a kanalizacemi spojené problémy. Ovšem svět tvrdí, že je to jen proklamace, jelikož hegemon v ovládání vodních toků má i zde dominantní postavení. Je zde i názor, že je to jen předvádění dobré vůle ze strany Izaele, bez skutečně vážných úmyslů ke spolupráci. Nemám žádné relevantní poznatky jak to neskutečnost je. Proto to nebudu komentovat, setrvám u pouhého popisu stavu.

V dnešní době podíl Izraele na užívání akviferů pod Západním břehem klesl z 83 na 80 %, to znamená, že pod izraelskou správou se palestinský podíl na těchto akviferech ve skutečnosti vzrostl. Navíc přes Zelenou linii k Palestincům na Západním břehu proudí 40 milionů kubíků vody ročně, jak dokládá místní palestinský servisní podnik Jerusalem Water Undertaking. Z tohoto údaje lze dovodit, že plných 83 % vody poskytované touto společností právě Palestincům je dodávána z Izraele v prvotřídní kvalitě. Izrael tedy dodává navzdory svým vlastním skrovným zásobám 0,6 milionů m3 ročně, zásobuje i Pásmo Gazy, kde vládne Hamás. Takže voda proudí i do palestinské enklávy, které hlavní mocenská síla na Izrael vytrvale útočí různými způsoby.

Kdyby si pan Belt dal jen trochu práce, jako jsem si dal já a třeba i paní Lukešová, lehce by si dohledal, že na Západním břehu Jordánu došlo od roku 1967 ke značnému nárůstu spotřeby vody palestinskými domácnostmi. Nicméně Don Belt a National Geographic tento ověřitelný údaj neberou v potaz. Bylo by dobré vědět, jakou k tomu mají motivaci, ale ono je to vlastně jedno.

V letech 1967 a 1995 vzrostla spotřeba vody palestinskými Araby o 640 % - z 5,4 mil. na 40 mil. m3. Za stejnou dobu došlo k nárůstu spotřeby vody v Izraeli pouze o 142 %. Tento obrovský skok v palestinské spotřebě byl možný pouze díky izraelským vrtům nebo povolením k vrtům pro více jak 50 nových studní pro palestinskou populaci. Izraelci položili stovky kilometrů vodovodního potrubí a připojili stovky palestinských měst a vesnic k nově vybudovanému vodovodnímu systému. Palestinské zdroje tento obraz široce potvrzují.
Například generální ředitel Odboru pro vodu na Západním břehu Taher Nassereddin uvádí, cituji:

„Spotřeba vody´stoupla jako důsledek růstu populace a tím, že nebyla žádná vážná omezení na vrtání studní pro tyto účely“.

Nicméně je nutné poznamenat, že některá palestinská města a vesnice odmítly být napojeny na nový vodní systém z politických důvodů. Potom mohou být kvůli svému rozhodnutí bez spolehlivého vodního zdroje. Je to Palestinské odmítání čehokoliv izraelského. Klást to za vinu Státu Izrael je pouze a jen projev zlé vůle.

Otázka druhá: Jak vypadají v tomto kontextu izraelsko – jordánské vztahy.


Z počátku to nebylo nic moc. Po válce za nezávislost, kterou Izrael vyhrál, došlo z jordánské strany k vážně míněným jednáním o uzavření mírové dohody. Král Abdalláh byl za tato jednání zavražděn v roce 1951. Vztahy mezi oběma zeměmi byly poznamenány především Šestidenní válkou a záborem Západního břehu. Avšak podepsání mírové dohody z Osla mezi Palestinci a Izraelem v září 1993 bylo znamením pro Jordánsko, a projevil se zdravý rozum, který potvrdil tušené - poměrně rozsáhlou spolupráci mezi oběma státy. Izrael a Jordánsko podepsali mezi sebou mírovou smlouvu 26. října 1994 a prezident Clinton byl přítomen jako svědek, na hraničním přechodu mezi Izraelem a Jordánskem v Arravě. Smlouva byla výsledkem dlouho trvajícího dialogu mezi oběma stranami a její hlavní cíle se nezaměřovaly přímo na otázku bezpečnostní, nýbrž především na otázky ekonomické a vzájemný dialog.

Článek číslo 6 smlouvy je zcela věnován vodě. V paragrafu 2 tohoto článku se píše, že každá strana bude řídit a zvelebovat vodní zdroje, aniž by poškozovala zdroje toho druhého. Dále je zde poznamenáno, že se bere na vědomí nedostatek vody a potřeba najít nové zdroje, a to včetně skrze regionální a mezinárodní spolupráci. Nakonec Jordánsko výměnou za spolupráci v bezpečnostních oblastech získalo výrazně větší podíl vody z řeky Jarmuk. Tedy je vše na dobré cestě.
Asi největší projekt mezi doposud citovanými stranami při jednáních o vodu je projekt, který má zachránit Mrtvé moře, které vysychá díky obrovským odběrům vody z řeky Jordán cca o 1 metr za rok. Jde o projekt propojení Rudého mrtvého moře kanálem, který by měl přivést do Mrtvého moře určité množství vody, vyrobit elektřinu pro odsolování části přiváděné vody a tím vylepšit vodní bilanci všech tří účastníků, a současně umožnit zvlažování dalších částí pouště Negev. K tomu se ještě dostaneme.

A jak je to se Sýrií?

Vztahy mezi Sýrií a Izraelem jsou velmi chladné a nezdá se, že by měla přijít změna v nejbližší době. Izraelská okupace Golanských výšin a demilitarizované zóny, zabraňuje Syřanům přístup k Baniasu. A ačkoliv Sýrie je především závislá na vodách dvou velkých řek, Eufratu a Tigridu, je Banias stále vodním zdrojem, který by mohli Syřané využít. Izrael okupuje Golany již od Šestidenní války a zbudoval zde několik vodních projektů a také se zde usazují izraelští osadníci.

Obrázek
Mapa Golan, okupované části a vyznačení oddělujícího pásma pod kontrolou OSN.

V roce 1981 schválil zákon o Golanských výšinách. Je to izraelský zákon, který aplikuje izraelskou vládu a zákony na Golanské výšiny. Zákon ratifikoval Kneset 14. prosince 1981. Zákon byl schválen až ve třetím čtení, které je poměrně vzácné, rok a půl před izraelským stažením ze Sinajského poloostrova a byl silně kritizován středo-levicovou opozicí, mimo jiné z důvodu, že může brzdit budoucí potenciální mírová jednání se Sýrií.

Zatímco většina izraelské veřejnosti, obdobně jako kritici tohoto zákona, vnímala jeho schválení jako anexi, zákon se výslovně vyhnul použití tohoto termínu.
Tento krok byl odsouzen Radou bezpečnosti OSN v rezoluci č. 497, která zákon prohlásila za neplatný a postrádající mezinárodní právní účinek. To, že Golany Izrael okupuje, uznávají i izraelští spojenci např. USA.

Přehrady zbudované na Golanech se stali součástí povodí řeky Jordán. Proběhlo několik summitů, kde se hovořilo o mírovém urovnání sporu. Jeden z nich se udál v Ženevě, kde spolu hovořili na toto téma prezident Clinton a prezident Assad starší, nedošlo však k žádnému pokroku. Díky stavbám a osadám na Golanech se tento konflikt transformoval na spor o území, spíše než o vodní zdroje. Aby došlo k mírovému narovnání, musel by se Izrael stáhnout z Golanských výšin a zbourat své osady a přesídlit osadníky. Hned po šestidenní válce začal Izrael Golany osidlovat svým civilním obyvatelstvem. Kibuc Merom Golan byl založen už v červenci 1967. V roce 1970 zde bylo 12 židovských osad a v roce 2004 34 osad s asi 18 000 obyvateli.

Obrázek
Zde je onen Kibuc Merom, v pozadí je je vidět přehradní nádrž Bental, nesoucí jméno po dle hory, poblíž které se nachází.

V roce 1998 žilo v Golanských výšinách 33 000 obyvatel, většina z původních 80 000 syrských obyvatel utekla po válce v roce 1967.

Tyto požadavky byly opakovaně vzneseny ve Wye river roku 1996, ale nepřišla žádná změna. Po ztroskotání summitu z roku 2000 v Ženevě, Assad starší zemřel a na jeho místo nastoupil 10. července 2000 současný syrský prezident Baššár al-Assad, ten však očividně nespěchal uzavřít mír s Izraelem. Dnes už asi není jakékoliv vrácení Golan Sýrii na pořadu dne. Sýrie se otřásá občanskou válkou a válkou vedenou Islámským státem proti všem kdo neuznávají jeho autoritu. Představa, že by Islamismus mohl vyhrát - což není nijak nemožné - že by měl mít možnost střílet z kulometů na nížiny severní Galilee, je pro Izrael naprosto nepřijatelná. Svět by měl vzít na vědomí, že Golany už lze Izraeli odebrat pouze vítěznou válkou.

A zbývá nám podívat se na Libanon.

Je všeobecně známo, že Izrael několikrát válčil proti Libanonu od 70. let, ať již proti Hizballáhu, OOP a jiným seskupením. Izraelští vojáci několikrát vstoupili do Libanonu a k poslednímu střetu došlo docela nedávno, roku 2006 v rámci takzvané Druhé války s Hizballahem.

Vztahy těchto dvou zemí nejsou nejlepší a nemůžeme asi očekávat zlepšení skrze spolupráce na společných vodních dílech, jako tomu bylo u Jordánska. Izrael využívá vodu z řeky Hasbani, která pramení v Libanonu. Výše jsem psal o izraelské anexi vesnice Ghadžar, při které pramení Wazzani, důležitý zdroj Hasbani.
Roku 2001 se Libanon pokusil položit 100 milimetrové potrubí k prameni Wazzani, aby přivedl část vodu na své území. Reakce Izraele byla velmi ostrá a záměr byl opuštěn.Izraelské vyjednávání s Libanonem se zastavilo po smlouvách z Osla roku 1993. Jih Libanonu totiž ovládá v plné míře Hizballah, organizace, která jasně řekla, že s Izraelem se jednat nebude, a jediná možná varianta vývoje v oblasti je zničení Izraele. Není tedy s kým jednat. Vláda v Bejrútu udělá v tomto bodě jen to, co jí Hizballáh dovolí.

Co je v oblasti vodní politiky Státu Izrael nového?

Izraelská vodohospodářská společnost Mekorot v roce 2013 připravila projekt, který měl do konce roku 2015 zprovoznit nový Národní vodovod, který bude přenášet převážně odsolenou vodu z odsolovacích zařízení na izraelském pobřeží. Voda by měla podle něj proudit ze západu na východ – a pak severně a jižně – což přinese zásadní změny ve směru, který je v Izraeli dodávána voda.

Mekorot byla a je státní vodárenská společnost založená roku 1937. Vznik podniku byl klíčový pro rozvoj židovského osidlování tehdejší mandátní Palestiny. Již v roce 1938 byl dokončen první významnější vodohospodářský projekt v oblasti povodí řeky Kišon.

Obrázek
Dnešní oficiální logo společnosti Mekorot.

Od roku 1943 se podnik zaměřoval na využití objevu hloubkových zdrojů vody v jinak suché oblasti Negevské pouště, kde se díky tomu mohlo začít vytvářet židovské osídlení. Roku 1944 následovalo napojení židovských vesnic v Bejtše'anském údolí na vodovodní systém. Během první arabsko-izraelské války v roce 1948 se zaměstnanci Mekorotu podíleli na pokládce provizorního vodovodního řadu do obleženého Jeruzaléma, podél takzvané Barmské cesty. O co jde u Barmské cesty znáte z mé první reportáže o cewtování po Izraeli.

Po vzniku státu Izrael se objem inženýrských prací spojených se zajišťováním zásobování vodou rozšířil. CO se zde vše dělo:
- 1953 bylo zprovozněno trvalé vodovodní napojení Jeruzaléma,
- 1954 vyrostla vodní nádrž Ma'agar Tekuma
- 1955 byl dokončen velký projekt propojující řeku Jarkon a severní část pouště Negev.
- 1958 bylo dokončeno nové vodovodní zásobování metropolitní oblasti Tel Avivu.
- Národní rozvaděč vody, dokončený roku 1964, který převádí umělým korytem a potrubím vody Galilejského jezera do centrálních a jižních částí státu. Ale to víme z první kapitoly.
- 1969 zprovoznění čističky odpadních vod Šafdan v centrální části země. Zároveň začalo vrtání studní na Golanských výšinách.
- 1979 posíleno potrubí do Jeruzaléma.
- 1984 se otevřela čistička odpadních vod Kišon, která poskytuje užitkovou vodu pro potřeby zemědělského sektoru na severu státu.
- 1989 byla otevřena nová vodovodní linie do pouště Negev,
- 1994 přinesl další posílení vodního systému pro Jeruzalém.
- 2007 prošla rekonstrukcí umělá vodní nádrž a úpravna vod Ma'agar Bejt Netofa na Národním rozvaděči vody.

Nové každopádně je:

Primo: Izrael prošel zásadní změnou politiky v zásobování vlastní země i sousedů sladkou vodou. Přerod je dán tím, že by se mělo vyrobit tolik vody odsolováním, že od 1. ledna 2015 by čerpání vody z Galilejského moře mělo být omezeno jen na udržovací provoz a mělo by dojít k převedení tohoto zdroje vody, který byl doposud nosným do zálohy.

Secundo: Mělo by dojít k omezení čerpání hlubinné vody z Aquiferů a tím dojít k jejich postupnému úplnému zavodnění a obnově hydrogeologických podmínek.

Tertio: Bylo zahájeno několik jednání s Palestinskou samosprávou o využití peněz do Pásma Gazy a Západního břehu pumpovaných EU a OSN k vytvoření vlastních palestinských odsolovacích zařízení a obnově palestinské vodovodní sítě. Tato jednání zatím mají malý úspěch, bojkot izraelských výrobků - technologií je pro ně důležitější, než voda pro vlastní obyvatelstvo.

Kvarto: voda se tak dnes stala opět zbraní, ale naprosto novým způsobem. Ten kdo ji nemá, ji odmítá a tím vytváří dojem, že mu druhý vodu odmítá zabezpečit. Vše je Palestinci položeno tak, že Izrael musí vybudovat a provozovat stanice na svém území a vodu dodávat ke spotřebě. Tím by přišli k vodě zadarmo a vše co sem dává svět, by zůstalo na budování válečné infrastruktury místních teroristických organizací. Když to Izrael odmítl, byl jako vždy označen za viníka krachu těchto jednání. Ale to není nic nového, to je běžný postup jak Palestinské samosprávy, tak OSN a EU.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Voda pro Izrel - voda jako zbraň?

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola třetí: Národní rozvaděč vody - hrozba pro arabský svět?

Národní rozvaděč vody je největší vodní dílo v Izraeli. Jeho hlavním úkolem je přivádět vodu z Galilejského jezera na severu země do hustě obydlených center a aridního jihu a umožnit efektivní využívání vody a regulaci vody v zemi. Aridní zde znamená takové podnebí, kde je roční úhrn srážek menší než přirozený odpar a však vody. Jde o polopouště anebo pouště, ale ne o klasické písečníky, ale spíše o vyprahlou krajinu, kterou voda dokáže nebývale oživit. Původní Národní vodovod – síť kanálů a potrubí – tedy v současnosti přenáší vodu z Galilejského moře v severním Izraeli do střední a jižní části země. Vodovod byl dostavěn v roce 1964.

Vybrané technické a výkonnostní parametry:

Každou hodinu může rozvaděčem protéct až 72 tisíc m3 vody, což je 1,7 milionu m3 vody denně. Většina vodních děl je v Izraeli kombinována s národním rozvaděčem vody, jehož celková délka je asi 130 kilometrů. Rozvaděč je tvořen soustavou:
- obřích potrubí,
- otevřených kanálů,
- tunelů,
- nádrží
- čerpacích stanic.
Jeho vybudování bylo velkou technickou výzvou, neboť vede značně různorodým terénem o různých nadmořských výškách.

Trasa
Obrázek

Zde je schéma celé soustavy národního vodního rozvaděče

Od přečerpávací stanice u Galilejského jezera vede rozvaděč potrubím kopcovitou krajinou Dolní Galileji. Poblíž města Ajlabun se kříží s vodním tokem Nachal Calmon, jejichž vody se ale nemísí. V místech křížení byla zbudována umělá vodní nádrž Ma'agar Calmon. Obrázek následuje:
Obrázek

Tato umělá přehrada se nachází v Dolní Galileji, severozápadně od vesnice Masad a cca 2 kilometry severovýchodně od města Ajlabun.
Délka vodní nádrže dosahuje 1 kilometr. Byla zbudována v roce 1964 v rámci výstavby Národního rozvaděče vody. Jejím účelem vodní nádrže bylo a doposud je regulovat vtok vody do Národního rozvaděče vody. Součástí inženýrského díla je i čerpací stanice, která z nádrže pod tlakem čerpá vodu do potrubí o průměru 2,8 metrů. Po asi 1 kilometru se pak potrubí mění v otevřené koryto, které klesá do údolí Bejt Netofa. Jde o nejvyšší bod Národního rozvaděče vody. Kapacita nádrže dosahuje 1 miliónu kubických metrů. Dno rezervoáru je pokryto metrovou vrstvou jílů, která je na povrchu zpevněna vrstvou betonu o síle 5 centimetrů. Okolo nádrže vede odvodňovací příkop, který zabraňuje průniku vnějších povrchových vod a nečistot do systému.

Obrázek
Pohled na celé údolí Bejt Netova a v něm ležící koryto národního vodního rozvaděče

Na jihozápadním konci údolí ústí do soustavy dvou umělých nádrží Ma'agar Bejt Netofa (neboli Ma'agar Eškol), z nichž opět vstupuje do potrubí.
Tato soustava je napájena výhradně z Nrodního rozvaděče, který prochází po celé délce údolí Bejt Netofa. Původně se uvažovalo o tom, že v rámci rozvaděče dojde v západní části údolí k výstavbě jedné velké vodní nádrže. To ale nebylo kvůli nestabilnímu geologickému podloží realizováno a došlo k výstavbě daleko menšího vodního díla.

Obrázek
Zde je letecká mapa této soustavy vodních nádrží získaná za spolupráce kamaráda jménem Google

Vodní dílo sestává ze dvou sousedících nádrží. Horní nádrž má kapacitu 1,5 miliónu kubických metrů. Zde končí otevřený úsek Národního rozvaděče vody. Její úlohou je pomocí přirozené sedimentace pročistit vodu. To je nezbytně nutné, aby se dolní nádrž nezanášela jemným kalem, který by se následně dostával do potrubního pokračování rozvaděče. Z horní nádrže potom voda proudí do:
Dolní nádrže s kapacitou 4,5 milionů kubíků. Ta plní mimo jiné roli rezervního zásobníku vody. Kromě toho je tato stavba vybavena i přímým spojením pomocí potrubí o průměru 2,7 metrů, které umožňuje přímé nasávání vody z Národního rozvaděče vody, bez využití těchto nádrží. Takový vodní bajpas. Poblíž umělého jezera se nacházejí technologické areály, kde se provádí měření kvality vody a její úprava na pitnou vodu

Oficiální název vodního díla, Ma'agar Eškol, připomíná Leviho Eškola, izraelského politika a zakladatele vodohospodářského podniku Mekorot. Následuje jeho fotografie:
Obrázek

Historie a budoucnost tohoto vodního díla


Prvotní plány byly vytvořeny ještě před založením Izraele, avšak detailní plánování započalo až po roce 1948, kdy Izrael vznikl. Výstavba projektu, původně známá jako Jordánský projekt, začala v roce 1953, během plánovací fáze, dlouho před tím, než byl v roce 1956 dokončen podrobný konečný plán. Projekt byl navržen podnikem Tahal a vybudován státním podnikem Mekorot. Byl zahájen během funkčního období premiéra Davida Ben Guriona a dokončen za premiéra Leviho Eškola. Celková cena projektu dosáhla 420 milionů izraelských lir.

Obrázek Obrázek
Zde jsou fotografie z budování koryta rozvaděče. První ukazuje konečnou úpravu tvaru koryta a druhá potom pokládku asfaltové izolační vrstvy do koryta za účelem zabránění ztrát vody průsakem do podloží.

Obrázek
Zde je záběr z budování vyrovnávací vodní kapacity, malé nádrže sloužící pro stabilizaci průtoku vody korytem.

Národní rozvaděč vody byl slavnostně otevřen v roce 1964, s tím, že 80 % přepravené vody bylo určeno pro zemědělství a 20 % na pitnou vodu. Postupem času se však poměr vody pro zemědělství a pro pitné potřeby změnil a počátkem 90. let dodával polovinu pitné vody v Izraeli.

Obrázek Obrázek
Pokládka potrubních tahů národního rozvaděče. Jak je vidět, jde o potrubní tahy různých průměrů. První fotografie ukazuje pokládku páteřního potrubního tahu, a druhá potom hlavních odboček.

Obrázek
A zde je to potom koncové potrubí před například městským vodojemem.

Podle vyhodnocení v roce 2010 vodní rozvaděč zajišťoval 80 % pitné vody. Důvody pro zvyšování poptávky po pitné vodě jsou dvojí. Izrael jednak zažívá populační růst, a to především v centrální části země, což zvyšuje nároky na vodu. Kromě toho dochází s růstem životní úrovně i ke zvýšení poptávaného množství vody. V rámci izraelsko-jordánské mírové smlouvy z roku 1994 se navíc Izrael zavázal, že bude každoročně Jordánsku odvádět 50 milionů m3 vody.
Od 90. let 20. století se s velkým úsilím věnuje technologiím odsolování mořské vody. Podle 9 let starých údajů zaměstnávala společnost 2150 lidí. Ročně produkovala 1,5 miliard kubických metrů vody což je 70 % celostátní spotřeby. Délka potrubí spravovaných Mekorotem dosahovala 10 500 kilometrů. Podnik provozoval:
- 8 kontrolních středisek,
- 3000 výrobních a zásobovacích zařízení,
- 31 odsolovacích továren,
- 8 čističek odpadních vod,
- 659 čerpacích stanic,
- 1042 studní a
- 91 vodních nádrží.
S Mekorotem je propojena projekční a inženýrská společnost Tahal.

Izrael stále více závisí na odsolovacích zařízeních, protože hladina Galilejského moře klesá na historická minima. Nedávné suché roky vedly k nouzových situacím v zásobování vodou a Izraelský vodohospodářský úřad vedl mediální kampaň, v níž nabádal Izraelce k šetření vody.

Bylo rozhodnuto o plánování, stavbě a provozování odsolovacího zařízení v Ašdodu. Nová odsolovací stanice, už pátá v Izraeli, by měla ročně vyrobit 100 milionů metrů krychlových vody ročně, což je přibližně 15 % izraelské domácí spotřeby vody. Přechod na odběr odsolené vody by měl také umožnit obnovu izraelských přírodních zásob vody.

Obrázek
Takto bude nějak vypadat nová podoba národního rozvaděče vody po připojení odsolovacích stanic.

Odsolovací zařízení v Ašdodu, které bude používat metodu reversní osmózy, se přidá k již existujícím odsolovacím stanicím s těmito výkony:

Aškelon 120 milionů m3 vody

Palmachim 45 milionů m3 vody

Hadera 127 milionů m3 vody

Sorek, která začalo dodávat vodu v roce 2013, výkon není ještě pevně instalován, předpoklad byl 110 milionů m3 vody.

Na konci roku 2015 by všech pět zařízení mělo vyrábět okolo 540 milionů metrů krychlových, tedy 75 % izraelské domácí spotřeby vody. Ale to není vše, nejnovější zpráva je tato:

Dne 26. února 2015 podepsali představitelé vlád Izraele a Jordánska dohodu, jejímž základem je společná výstavba nové odsolovací stanice s kapacitou 80 mil. m3 ročně v jordánském přístavu Aqaba. Odsolená voda bude využívána pro potřeby jižních regionů obou zemí. Na odsolovací stanici bude navazovat dálkové potrubí, kterým bude čerpáno cca 120 mil. m3 zahuštěné slané zbytkové vody do 180 km vzdáleného Mrtvého moře. Tím se oddálí postupné vysychání Mrtvého moře, jehož hladina klesá díky nedostatečnému přítoku každý rok o jeden metr, což by v horizontu cca 40 let znamenalo jeho úplný zánik.

Obrázek
Mrtvé moře a viditelný důkaz jeho vysychání. Problém je více než vážný a podíl na tom mají jak Izraelci, tak i Jordánci. Kdo více už je dnes jedno, je potřeba to začít řešit a Izraelci jsou připraveni.

Projekt v přibližné hodnotě 800 milionů dolarů bude financovat Světová banka. I když odsolovací stanice i dálkové potrubí bude na území Jordánska, tendr na výstavbu pro soukromá konsorcia firem vypíše společně s Izraelem nově vytvořená administrativa. Předpokládá se, že v počáteční fázi bude vítěz tendru i celý systém odsolování a transportu vlastnit a provozovat, později bude kontrola a vlastnictví převedena na státní orgány obou zemí.
Takže poprvé se zde sledují dvě aktivity: zajistit pro obyvatelstvo, zemědělství a průmysl sladkou vodu a odsolení modifikovat tak, aby se podařilo zabránit úplnému zániku Mrtvého moře. To by spolu s plánovaným propojením Mrtvého moře s Rudým mořem mohlo nejen zastavit vysychání tohoto přírodního unikátu.

Obrázek
Takto nějak by to mělo vypadat

Vysvětlivky: Elat ... jihoizraelské město Eilat, Aqaba ... jihojordánská Akaba, intake pumping station ... čerpací stanice, desalination plant ... odsolovací zařízení, pipeline ... dálkové potrubí, reservoir ... rezervoár, hydropower plant ... hydroelektrárna, water line ... potrubí s odsolenou vodou, discharge diffuser ... výpustní difuzor, Red Sea ... Rudé moře, Dead Sea ... Mrtvé moře, West Bank ... Západní břeh, Gaza Strip ... Pásmo Gazy.

Závěr.

Takže je snad zodpovězeno, zda tato vodní dílo je nebo není hrozbou pro arabský svět. Jestli je pro arabský svět chronická neschopnost začít se chovat odpovědně ke své arabské populaci, potom toto dílo které ukazuje pravý opak u Izraele, je pro Araby hrozbou. Vybudovat podobné projekty, podobné odsolovací kapacity - peněz je v tomto světe více než dost, by neměl být problém. Jenže Arabové na to nemají odborníky a pomoc těch co to opravdu umí, nikdy nepřijmou.

Překážkou izraelské pomoci v oblasti úpravy vody je totiž arabský bojkot izraelských výrobků. Ale i tento problém má řešení. Abšalom Felber, ředitel Společnost IDE Technologies Ltd, která je světově největším stavitelem odsolovacích stanic to řeší tak, že se pro arabský svět tyto stanice budují pod cizí vlajkou. Stalo se tak v Saudské Arábii, v Jemenu, Bahrajnu a jinde.

Dnes je IDE Technologies zapojená do projektů v Číně, Indii, Americe a Evropě – a toto pořadí patrně odpovídá prioritám, které židovský stát v této oblasti má. Společnost ve světě instalovala a provozuje asi 350 tepelných a 50 membránových odsolovacích stanic. Sama tato izraelská firma tedy denně na celém světě produkuje více než 2 milióny krychlových metrů sladké vody.

Takže Izrael je ten, kdo dokáže, pokud bude zájem, pomoci zajistit vodu i pro většinu arabského světa, Jenže to je ten problém. Podmínka je: pokud bude zájem u těch, kdo to odmítají. Arabské země i Palestinská samospráva tuto možnost odmítají a raději tvrdí, že jim Izrael krade vodu. Zde jsem doložil více než reálně, že to už dávno není pravda.

Tím by voda v tomto regionu mohla jednou provždy ztratit charakter komodity, pro kterou se vedou války. A to je myslím to nejdůležitější, co jsem se pokusil touto studí říci.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Vikomt
rotný
rotný
Příspěvky: 82
Registrován: 2/1/2015, 16:43

Re: Voda pro Izrel - voda jako zbraň?

Příspěvek od Vikomt »

Tento článek ale nesplňuje z toho, co jsem si u něj vždy cenil, vlastně nic.

Je tendenční, místy vysloveně uvádí nepravdivé údaje a nereflektuje poslední vývoj v oblasti vody pro Stát Izrael a jeho okolí. Dost mě to mrzí, a budu se muset znovu podívat na jeho starší práce, jestli to je jen ojedinělost nebo už pravidlo. Doufám, že první varianta je správně. Bohužel se tímto článkem NG přidalo na stranu institucí denohestující Izrael za každou cenu.
Don Belt precestoval skoro celý svet a je to odborník, ktorý nemá široko ďaleko páru a sorry - ty naňho nemáš ani zďaleka. To, že neopisuje Izrael iba v ružových farbách ale píše objektívne, si na ňom vážim. A chvalabohu mu načúvajú aj inde. Zdá sa, že nikdy nepochopíš, že nejde o zhadzovanie Izraela za každú cenu. Je to o tom, že Belt má pravdu
- Izrael ukradl vodu řeky Jordán všem zemím okolo

- Izrael krade vodu Palestincům i dnes a brání jim ve využívání podzemních zdrojů na jejich území

- Izrael vodou plýtvá v akvaparcích a chudáci Palestinci si nají z čeho vařit čaj.
Beltovi ide o spravodlivé rozdelenie vody a jej dobré hospodárenie. Keby Palestínci kradli vodu a zavlažovali ňou nejaké uhorkové sady a Židia by kvôli tomu zdochýňali od smädu, tak by sa obul aj do nich.
Len hlupák sa háda s hlupákom.
Mirek58
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4794
Registrován: 31/7/2012, 19:15

Re: Voda pro Izrael - voda jako zbraň?

Příspěvek od Mirek58 »

Za prvé mě zarazila se samozřejmostí popsaná snaha Izraele o vodu z řeky Litani.
( Kdyby ČR takto samozřejmě projevovala touhy po vodě třebas z Rýna, zřemě by asi byla nakopána od srdce do pozadí, právem)
Za další mi zde chybí čerpání objemů vody na hlavu ve srovnání židé-palestinci.
Dále vlivy tradičního hospodaření na půdě ( glorifikované "moderní" Izraelské s vysokými výnosy, verzus tradiční) na úroven spodních vod, když byl D.Belt takto autorem "poctěn".
Docela by mě to zajímalo a v článek se tomu vyhýbá jak čert kříži ( mimo povzdech -jak si palestinci dovolili čerpat více vody, drzouni jedni.)
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Vikomt
rotný
rotný
Příspěvky: 82
Registrován: 2/1/2015, 16:43

Re: Voda pro Izrael - voda jako zbraň?

Příspěvek od Vikomt »

Tu je článok od Amiry Hass (Izraelská novinárka) , kde sú údaje, čo ťa zaujímajú. Tiež uvádza to isté ako Belt.
http://www.haaretz.com/news/middle-east/1.574554
Len hlupák sa háda s hlupákom.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Voda pro Izrael - voda jako zbraň?

Příspěvek od Pátrač »

Vikomte jen lehce:

Pan Belt je skvělý odborník jeho předchozí práce jsem nikdy nepovažoval za tendeční. Tato je. Jestli na něj mám nebo nemám je naprosto zbytečné diskutovat, nikdy mě ani nenapadlo se s ním srovnávat. Tak mi to nevnucuj. Na rozdíl od něj jsem probral celou problematiku, tedy celý vývoj trvající cca 90 let. Jen jsem si odvážil napsat, že uvedl data selektivně a to v neprospěch Izraele a nenajdeš tam nic, co by hovořilo, že to může být nebo dokonce je jinak, hlavně vývoj posledních 15 let.

Kdyby to udělal, neměl bych já osobně s tím článkem jediný problém. Já na rozdíl od něj uvedl i to, co Izraeli rozhodně nelichotí. Facinuje mě jak je vám tato jednostrannost úplně jedno.

Mirek58: jelikož jsem podle Tebe a kolegy Vikomta zplodil paskvil, můžete se domluvit, a ujmout se věci, tak, aby jste moji minelu napravili. Na vaši společnou práci se budu těšit a rád se zapojím do diskuse.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
kik
četař
četař
Příspěvky: 72
Registrován: 24/1/2008, 14:38

Re: Voda pro Izrael - voda jako zbraň?

Příspěvek od kik »

NG se pro me stava v posledni dobe dost neseriozni jak uz z duvodu popsanych Patracem tak i z jinych. Myslim, ze Patrac popsal situaci dost vystizne a nic nezamlcel. Jak je videt, nebyt ideologie, tak by se jiz pred nekolika desitkami let obe strany (Arabove i Izraelci) dokazali dohodnout na vyuzivani vodnich zdroju. Bohuzel ale ideologie zvitezila... Nastesti to vypada, ze minimalne Jordansko je ochotne se dohodnout a to je dobre znameni.
Jeste k NG - odebiram ceskou verzi od doby co zacala vychazet. Ale po precteni posledniho cisla zacinam vazne uvazovat, ze predplatne zrusim - tendencni clanky o tom jak clovek 'zavinil' tzv. globalni oteplovani mi uz opravdu lezou krkem. Ale to bylo jen male odboceni.
Mirek58
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4794
Registrován: 31/7/2012, 19:15

Re: Voda pro Izrael - voda jako zbraň?

Příspěvek od Mirek58 »

Pátrač:
uvedl jsem co mi chybí, nic víc, nic mín.
Zcela v souladu se zaměřením Palby. Bez urážek a zákeřností.
Tak nechápu tvůj postoj.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Voda pro Izrael - voda jako zbraň?

Příspěvek od Pátrač »

Kik - děkuji, já ho čtu dlouhé roky. A ten článek co jsem podrobil kritice mě hodně rozhodil. Já na rozdíl od většiny Palbáků už v Izraeli byl. Já jsem byl u těch praměnišť, u Jordánu, viděl jsem palposty, ve kterých stála na Golanách syrská děla a 18 let střílela na Izraelské území.
Byl jsem na Západním břehu, byl jsem v další Palestinské enklávě. Viděl jsem jak je to tam s vodou, hodně jsem se ptal a ledacos jsem si dohledal. Dal jsem si práci abych předložil soubor informací, která má nějakou hodnotu a bez problémů jsem doložil, že NG v tomto případě šlápl dost vedle.

Mirek 58 - můj postoj je trvale konzistentní a jasné. Situaci kolem Litani jsem popsal tak jak byla a je logické jaký je kolem této řeky stávající stav. Jak probíhal jednání jsem uvedl také - prostě obě strany začali maximalisticky a přešli k jisté míře rozumu. takto se jednání prostě vedou. Navíc bys mohl reflektovat skutečnost, že všechny jednající strany na arabské straně byly s Izraelem ve válečném stavu a Sýrie a LIbanon jsou ve válce s Izraelem ještě i dnes.

Objemy čerpání na hlavu neuvádí ani pan Belt - asi je neměl k dispozici a já je zkouším sehnat přes potřebné instituce.Přesto Belt má naprosto jasno kdo je zlosyn a má ho i Vikomt. Jo kdyby zde bylo uvedeno tedy v tom NG, že Izraelec může denně spotřebovat x-litrů vody a Palestinec y-krát méně, to je argument který nelze pominout. Já ta data seženu.

Kdybys od počátku nešel do opozice a pořádně si to přečetl, viděl bys, že jedním z důvodů výroby rozvoje odsolovacích programů je právě obnova vyčerpaných podzemních Aguiferů a nepřiměřený odběr vody z Jordánu. Snažil jsem se o maximální množství informací a jsem za pako.

Belt pravdu nemá a napsal tendenční článek. Přitom kdyby chtěl s jeho znalostmi mohl napsat článek jako víno. A nemusel Izrael šetřit. Není důvod. Izrael dobře ví, kde je problém a tvrdě na tom pracuje.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Mirek58
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4794
Registrován: 31/7/2012, 19:15

Re: Voda pro Izrael - voda jako zbraň?

Příspěvek od Mirek58 »

Pátrač:
Jsem potěšený, že můj postoj hodnotíš jako konzistentní a jasný.
A problém vodních zdrojů není tak vyjímečný a jedinečný pro Izrael a Palestinu, aby se člověk musel vydat do zmíněného státu a vstřebávat informace z jedné strany.
Já jsem se s identickým problémem setkal v souvislosti se " spolkem " evropských sedláků Montana, kdy se objasnovalo " vysychání" Andalusie zapříčiněné pěstováním zeleniny ve velkosklenících.
Stačí si dosadit do postav aktérů ( silní a slabí) a až na jednu věc ( drobné pro slabé - dotace, jsme přece v EU!) je konflikt shodný.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Voda pro Izrael - voda jako zbraň?

Příspěvek od Pátrač »

Mirek 58 já tak hodnotím postoje nás obou. Je totiž jasné, že tak složitá otázka jakou jsem prohodil svojí studií bez komplexního phledu na historii celé záležitosti nesnese to co provedl NG. Je potřeba vidět ne dva, ale celkově všech 5 aktérů, jejich zájmy a jejich možnosti. Také je potřeba vidět vývoj a všechny změny.

NG vybral to co potřeboval aby článek vyzněl jak měl, tedy podpořit palestinské Araby a je jedno co je pravda. NG čtou miliony lidí a ti všichni nyní mají jasno. Izrael je zloděj vody.

Vem si třeba v tom článku. Je zde obrázek páru na pláži u Galilejského moře. Na tom nic. Popisek ale zní: Izrael blokujeSýrii přístup ke břehu od roku 1967.

Je to pravda? Je a není. Podle dohod o příměří z roku 1949 měla syrsko-izraelská hranice probíhat nikoliv po břehu tohoto jezera ale po hraně náhorní plošiny Golan. Ten asi 4 kilometrový úsek kde Sýrie byla přímo na břehu měla jen proto, že si jej dokázala vojensky udržet. Ale tím se NG nezatěžuje. Ale ani to není problém, v tom mlýnu co tam běžel se dodrželo jen to, co se komu právě hodilo a Izrael nebyl výjimkou.

NG ale neřeší proč dnes Sýrie u toho břehu není. Tedy to, že až do roku 1967 z Golan prováděla dělostřelecké ostřelování území státu Izrael, stopy jsou tam vidět ještě dnes. Když tedy Izrael rozjel Šestidenní válku a Golany obsadil, z pozice vítěze bral vše. Ale ani to není vše. Izrael jasně v OSN řekl, že celé GOlany vyklidí a Sýrii vrátí, pokud s ním Sýrie uzavře mírovou smlouvy a OSN zajistí, že dělostřelba ustane. OSN to ani nemohlo zkusit, protože Sýrie řekla, že žádný mír nebude. A ze 6 let šla znovu do války a znovu byla katastrofálně poražena.

Tím nastal status který zde je. Takže co je serioznější - můj přístup a nebo to co provedl NG? Vyzněl by pro miliony čtenářů ten článek jak vyzněl, kdyby to vše co jsem právě napsal v tom článku bylo taky? Já zde na Palbě Izrael nebráním za každou cenu. Ta země má hodně potíží a za valnou část si může sama. Ideálním případem je třeba Hizballah.

Ale nic to, já jsem své možnosti v článku i diskusi vyčerpal, jdu dokončit reportáž z třetího dne, bude rozhodně méně kontroverzní.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
strojmir
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 871
Registrován: 19/3/2011, 22:23

Re: Voda pro Izrael - voda jako zbraň?

Příspěvek od strojmir »

Já bych se vyjádřil k té fotografii obrněnce. Typuji, že to bude skutečně německá technika a to Pz IV. Ta korba je podle mého skoro jasná, až na tu podivnou trojuhelníkovou krabici na boku. I dělo odpovídá, včetně tvaru úsťové brzdy. Odtržená věž leží za tankem. Našel jsem fotografii Pz IV ukořistěného Izraelci, nyní umístěného v muzeu. Vše z wikipedie http://cs.wikipedia.org/wiki/Panzerkampfwagen_IV
Našel jsem také údaje, podle nichž tyto tanky skutečně většinou pocházeli z Československa, celkem 45 ks, dalších 17ks bylo ze Španělska. Tyto tanky byly prý použité jako statické palposty a byly ve válce o vodu zničeny na velkou vzdálenost izraelskými tanky Centurion. Přeživší stroje se ještě zúčastnili šestidenní války. http://forum.valka.cz/topic/view/59715/ ... zich-armad
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Voda pro Izrael - voda jako zbraň?

Příspěvek od Pátrač »

Velmi pěkně děkuji, takže to, co na dálku vypadá jako hlaveň samohybky je ve skutečnosti odstřelená věž která leží tak, že hlaveň trčí jak trčí. Já věděl že někdo si s tím poradí.

Já se na to chtěl jít podívat ale bylo mi a nejen mě doporučeno to nedělat, že je to ne zrovna chytrý nýpad. Moc děkuji. Pátrač
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Bublifuk
praporčík
praporčík
Příspěvky: 353
Registrován: 2/9/2008, 16:20
Bydliště: Praha

Re: Voda pro Izrael - voda jako zbraň?

Příspěvek od Bublifuk »

Zajímavý, ba dokonce velmi zajímavý článek! :up: Ten palec nahoru je za zvolené téma + množství dohledaných/užitých faktických informací.


Třeba tohle
Pátrač píše:V letech 1967 a 1995 vzrostla spotřeba vody palestinskými Araby o 640 % - z 5,4 mil. na 40 mil. m3. Za stejnou dobu došlo k nárůstu spotřeby vody v Izraeli pouze o 142 %.
je věc, kterou dohledat dalo jistě práci v cizojazyčných zdrojích a hovoří dosti sama za sebe.

Hodnocení politiky arabských a izraelských představitelů a jejich péče o vlastní obyvatelstvo je jistě vždy poněkud ovlivněno názory toho kterého autora, nicméně nyní by mne opravdu zajímalo, v čem konkrétně se Pátrač mýlí a Belt má pravdu, jak píše kolega Vikomt. Pouhé sdělení, že mu Pátrač nesahá ani po paty mi nepřijde zcela postačující. A prosím - tohle je bez jakékoli ironie či snad rýpání, opravdu by mne zajímal podložený Vikomtův názor, to by mohla být výtečná diskuze. Děkuji
Obrázek

Nemůžeš tvrdit, že civilizace nezaznamenává určitý pokrok, neboť v každé další válce Tě zabijí novým způsobem.
W.Rogers
Mirek58
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4794
Registrován: 31/7/2012, 19:15

Re: Voda pro Izrael - voda jako zbraň?

Příspěvek od Mirek58 »

Třeba tohle
Pátrač píše:
V letech 1967 a 1995 vzrostla spotřeba vody palestinskými Araby o 640 % - z 5,4 mil. na 40 mil. m3. Za stejnou dobu došlo k nárůstu spotřeby vody v Izraeli pouze o 142 %.
je věc, kterou dohledat dalo jistě práci v cizojazyčných zdrojích a hovoří dosti sama za sebe.

Jako vtip - vynikající -.
Vypovídací schopnost srovnání opravdu bezkonkurenční.
Vlastně jedna konkurence z dob minulých by tu byla. Ta se vynacházela na nástěnkách, kde se v procentech líčily úspěchy států RVHP.
( Příklad, bez záruky čísel : zvýšení výroby NA v Bulharsku o stovky % v porovnání se státy EHS, kde výroby NA stoupla o o pár tisíc kusů)
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Vikomt
rotný
rotný
Příspěvky: 82
Registrován: 2/1/2015, 16:43

Re: Voda pro Izrael - voda jako zbraň?

Příspěvek od Vikomt »

V skratke : Izrael získal okupáciou po roku 1967 záp.brehu Jordánu a Gazy kontrolu nad vodou. Všetko muselo byť schválené Izraelom - vrtanie studní, vodovody atď. Toto omezenie poškodilo Palestincov, pretože ich nutne udržalo v biede a výrazne obmedzilo ich schopnosť zvýšiť si životnú úroveň. Takže darmo teraz poukazovať na to, akí sú Izraelci šikovní, keď k tomu mali čas, zdroje a všetky prostriedky.

Izrael stále kontroluje prameň Jordánu a presmeruje vodu do jazera Tiberias. Týmto pre palestinu ostalo len obmedzené a kontrolované množstvo vody. Izraelci môžu kopať hlboké vrty, Palestinci získavajú vodu iba z povrchu. Sú teda nútení kupovať drahú vodu od Izraela dovážanú vo fľašiach a nádržiach. Nebolo ojedinelé, v prípadoch krízy, že Izrael prerušil túto dodávku vody. V 90-tich rokoch boli uzavreté dohody na medzinárodnej úrovni, aby došlo k spravodlivejšiemu rozdeleniu vody. Mali byť vybudované vodné projekty a nové vrty zabezpečujúce dostatok vody aj pre palestincov. Vyšlo to vcelku na smiech, pretože všetko ostalo pod izraelskou správou a tá nikdy neprispustí, aby sa situácia možno raz obrátila - tj. že by Izrael bol odkázaný na vodu od Palestiny. V novom tisícročí neustále dochádza k tomu, že Izrael plače nad teroristickými útokmi a pod touto zámienkou neváha postaviť múr okolo vodných zdrojov, akože ich chráni. Napriek medzinárodnému právu, ktorý stanovuje - bez ohľadu na hranice a vojenské konflikty, že väčšina prítomných vodných zdrojov sú medzinárodné a majú byť spravodlivo k dispozícii ako Izraelu tak aj palestine. A stále sa objavujú správy , že prídel vody na deň pre palestinca je radikálne menší než pre žida.

Izrael sa bráni, že im ide o bezpečnosť , alebo uvádza , že palestinci nevedia hospodáriť s vodou, že odmietajú recyklovať vodu alebo že túto vodu odmietajú pokladať za platný zdroj vody. Palestinci sa zasa bránia tým, že každý projekt vodnej infraštruktúry musí schváliť Izrael a že povoľuje asi len 10% z projektov. Úpravu odpadnej vody z nejakého miesta by napr. Izrael schválil len v prípade ak by 70% tejto vody išlo pre židovských osadníkov. Atď. Darmo sa uzatvárajú nejaké nové zmluvy (najnovšia z januára 2015), aj tak - môj názor je taký, že voda je v prípade Izrael-palestina silné želiezko v ohni, ktorého sa Izrael nikdy nevzdá. Vždy budú nejaké izraelské úrady váhať a tváriť sa priblbo, ak by mali riešiť konkrétnu situáciu ohľadne prísunu vody do palestiny alebo vydanie povolenia na nejaký projekt, pretože je tu silné politické hľadisko. Z medzinárodného tlaku si robí Izrael akurát tak dobrý deň, kedy síce zasadnú, niečo odkývu ale inak ide všetko po starom. Možno sa ale niečo pohne predsa len k lepšiemu práve vďaka novinárom ako je Belt alebo Amira Haas, ktorá (ako uznávaná izraelská novinárka) roky žije v Palestine a ktorej článok (mnou uvedený) sa tu akosi opomenul a ktorá snáď vie prečo napísala to, čo napísala.

Pátrač vystúpil na začiatku svojho článku voči Beltovi dosť agresívne, čo si tento chlapík určite nezaslúži. Iné by bolo keby na začiatku svojho článku uviedol, že má na vec iný názor ako Belt atď. to by bolo korektné. A ešte lepšie, - keby si dal svoj článok preložiť do angličtiny a poslal do NG na mail Belta. Možno by Belt zmenil svoj názor.

Aby som to zhrnul. Nie som odborník na I-P, (v palestine som nebol, v izraeli áno- čo ale na posúdenie veci nestačí) takže vyčerpávajúcu správu o stave vody v palestine nemôžem podať. Len si myslím , že pravdu má Belt a jemu podobní ( a je ich dosť) a nemám dôvod im neveriť. Sedliacky rozum vraví, že v spore dvoch štátov, ktoré sa majú v zuboch, ak má jeden kontrolu nad vodou , čo je v tej oblasti ohromne dôležitá komodita, tak sa zákonite dopúšťa svinstiev, nech ich nazve akokoľvek pekne.
Len hlupák sa háda s hlupákom.
Uživatelský avatar
Moskevskaja
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 486
Registrován: 3/1/2008, 19:53
Bydliště: Brdy über alles!

Re: Voda pro Izrael - voda jako zbraň?

Příspěvek od Moskevskaja »

Je to off-topic, ale Blízký Východ není jediný hustě obydlený region, který čelí problémům s vodou. Letos jsme na festivalu Jeden Svět viděli super dokument H20 mx o situaci s vodou v Ciudad de Mexico (před rokem 2000 největší město světa), které původně bylo původně jezerní město! Jezero vysušili a celý rok tam suší huby, než zaprší a to se zase pak topí. Tady dávám trailer: https://www.youtube.com/watch?v=BD-esayfmEw . "Nejlepší" záběr je tam na veliká oblaka pěny z pracích prášků v Evropě již léta zakázaných :mrgreen: a taky na farmáře, který říká, že hovxxxx, co mu z hlavního města posílají stokou, on zavlažuje zeleninu a posílá jím to zpět :up:
"Nevěšte hlavu; co se nepodaří dnes, může se podařit zítra"
Alexander Dubček
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Voda pro Izrael - voda jako zbraň?

Příspěvek od Pátrač »

Mirek58 píše:
Třeba tohle
Pátrač píše:
V letech 1967 a 1995 vzrostla spotřeba vody palestinskými Araby o 640 % - z 5,4 mil. na 40 mil. m3. Za stejnou dobu došlo k nárůstu spotřeby vody v Izraeli pouze o 142 %.
je věc, kterou dohledat dalo jistě práci v cizojazyčných zdrojích a hovoří dosti sama za sebe.

Jako vtip - vynikající -.
Vypovídací schopnost srovnání opravdu bezkonkurenční.
Vlastně jedna konkurence z dob minulých by tu byla. Ta se vynacházela na nástěnkách, kde se v procentech líčily úspěchy států RVHP.
( Příklad, bez záruky čísel : zvýšení výroby NA v Bulharsku o stovky % v porovnání se státy EHS, kde výroby NA stoupla o o pár tisíc kusů)
A toto je také bez urážek a zákeřností? Ne, je to jen jízlivé a dehonstující.

Ten údaj totiž udává naopak jasná číla, která praví že stávající dodávky vody pro Západní břeh, který je pod okupací Izraele, jsou v průměrů 45 litrů vody na osobu a den ze zdrojů spravovaných Izraelem, dalších 17 litrů ze zdrojů na Západním břehu. Tedy je to 62 litrů na osobu a den. Je to voda pro osobní použití. Údaj je bohužel starý 3 roky. Zdroj: palestinský vodohospodářský servisní podnik Jerusalem Water Undertaking. Že by Palestinci lhali? Proč by tomu Izraeli vylepšovali image? Ale hlavně proč tyto dostupný údaj není v článku pana Belta?

Pro srovnání: spotřeba vody na osobu a den v české domácnosti je od 76 litrů po 111 litrů na osobu a den podle krajů. Údaje z roku 2014.Těch 111 litrů je ale jen v Praze. Nikde jinde to nepřekračuje 91 litrů.

Zdroj: Generální ředitel Odboru pro vodu na Západním břehu Taher Nassereddin uvádí, cituji: „Spotřeba vody´stoupla jako důsledek růstu populace a tím, že nebyla žádná vážná omezení na vrtání studní pro tyto účely“. Opět: Belt a Vikomt tvrdí, Arabové nic nesmějí. Palestinec odpovědný za vodu pro své lidi tvrdí, Izrael nás neomezuje. Kde tedy je pravda?
Vikomt píše:Možno sa ale niečo pohne predsa len k lepšiemu práve vďaka novinárom ako je Belt alebo Amira Haas, ktorá (ako uznávaná izraelská novinárka) roky žije v Palestine a ktorej článok (mnou uvedený) sa tu akosi opomenul a ktorá snáď vie prečo napísala to, čo napísala.

Pátrač vystúpil na začiatku svojho článku voči Beltovi dosť agresívne, čo si tento chlapík určite nezaslúži. Iné by bolo keby na začiatku svojho článku uviedol, že má na vec iný názor ako Belt atď. to by bolo korektné. A ešte lepšie, - keby si dal svoj článok preložiť do angličtiny a poslal do NG na mail Belta. Možno by Belt zmenil svoj názor.
Já jsem napsal, cituji sám sebe:

V předposledním čísle časopisu National Geographic yvšel článek jednoho z kmenových autorů tohoto periodika Dona Belta s názvem: „Rozdělení vod o problematice vodních zdrojů“.

Články tohoto autora znám, vždy jsem je považoval za zajímavé, nestrané a vyvážené, navíc podložené hlubokou znalostí problematiky, které se věnuje a osobními zkušenostmi. Tento článek ale nesplňuje z toho, co jsem si u něj vždy cenil, vlastně nic.

Je tendenční, místy vysloveně uvádí nepravdivé údaje a nereflektuje poslední vývoj v oblasti vody pro Stát Izrael a jeho okolí. Dost mě to mrzí, a budu se muset znovu podívat na jeho starší práce, jestli to je jen ojedinělost nebo už pravidlo. Doufám, že první varianta je správně. Bohužel se tímto článkem NG přidalo na stranu institucí denohestující Izrael za každou cenu.


TOTO JE AGRESIVNÍ? Vikomte neblni

A druhá věc: článek od citovné novinářky je v angličtině. Pro mě je nedostupný. Mám problém donutit dceru k překladům toho co potřebuji, tímto se odmítla zatěžovat. Zde je to československé diskusní fórum, přelož to a vlož to sem.

Kdyby to záviselo na novinářích tak by to bylo pořád 9 litrů na osobu a den jako v roce 1967, když to Izraelci převzali po Jordáncích, kteří je anektovali v roce 1949. Belt ani ta izraelská opoziční novinářka to určitě nespasí. Pravda je, že je to v rukou Izraele. A tenjak jsem doložil pracuje ato tvrdě, na zlepšení stavu.

Panem Beltem se dál nebudu zatěžovat, mám jinou práci, ale Tvoje dlouhé vyjádření je inspirativní a uchopitelné. Pokud mi vyjde někdy čas, klidně to vezmu řádek po řádku. Ale je mi líto, na další jízlivosti jako výše. Já takto nikdy ničí vstupy nezesměšňuji, nevím tedy proč to mám snášet já.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Re: Voda pro Izrael - voda jako zbraň?

Příspěvek od Lord »

Pátrač píše:Velmi pěkně děkuji, takže to, co na dálku vypadá jako hlaveň samohybky je ve skutečnosti odstřelená věž která leží tak, že hlaveň trčí jak trčí. Já věděl že někdo si s tím poradí.

Já se na to chtěl jít podívat ale bylo mi a nejen mě doporučeno to nedělat, že je to ne zrovna chytrý nápad. Moc děkuji. Pátrač
Pravděpodobně na bázi Pz.Kpfw.IV Ausf.J. Věž je sundaná a jsou vidět Schurzeny.

Obrázek

Tento kousek je z muzea SNP v Banské Bystrici. Zajímavostí je právě ta bedna na blatníku. Je možné, že se jedná už o poválečnou československou úpravu.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Zamčeno

Zpět na „Blízký a střední východ“