Vtipy

[cover72]

Aarone, to je prostě dokonalé. Jedinou věc mi řekni: je to fikce, nebo fakt?
A je to všechno z té knihy "Kulový plesk"?

[Aaron Goldstein]

Aarone, to je prostě dokonalé. Jedinou věc mi řekni: je to fikce, nebo fakt?

Dle doušky už vyplývá, že autor nejsem... Ale mám jeho svolení k publikaci krátkých (jím určených) ukázek z jeho knih... Mám všechny a všechny jsou nebezpečné životu, protože hrozí, že člověk umře smíchem...

Takže nakolik je to fakt a nakolik fabulace je potřeba se zeptat pana M.M.Cabicara...

Je to z knih:
Sundáš mi kalhotky
Kulový plesk
Platýz v drogerii
Nudistické brambory
Můj pes superhrdina

Všechny jsou dostupné na google play...
(Nejsem na prodeji knih nijak finančně zainteresovaný)

P.S.: Nechci to tady moc zahlcovat texty, takže sem dávám jeden denně... A slibuji, že dokud budou texty a nebo dokud to někomu nezačne vadit s tím budu pokračovat...

[Skeptik]

kde jsou doby, kdy tohle téma bylo apolitické :-/

S tím těžko něco naděláme, kdykoli začne vláda cpát do lidí tupou propagandu, první kde se o projeví je v nárůstu politických vtipů.
Ostatně asi to většina z nás, starších 30ti let, pamatujete, ne?

[Skeptik]

Aarone, a protože já svolení nemám, dovoluji si rekonstruovat vlastními slovy klíčovou část z té druhé knihy

"Sundáš mi kalhotky?", zavrněla mi do ouška a něžně se ke mě přitiskla.
Před očima se mi zatmělo a hlava se mi zatočila.
"Jistěže miláčku", odvětil jsem tiše.
"Tak to je skvělé", odpověděla, "visí venku na šňůře. A když už tam budeš, posbírej i ostatní prádlo."

Při vší úctě k panu Cabicarovi, to musí být že života. To chlap nevymyslí.

[Aaron Goldstein]

Arone, a protože já svolení nemám, dovpuška si rekonstruovat vlastními slovy klíčovou část z té druhé knihy

Tak jeden text navíc snad neuškodí... Verze pana Cabicara zní nějak takto:


Přišla za mnou Káťa, sedla si mi na klín a zabořila mi hlavu do ramene. Zeptal jsem se, co se děje. Ona zamumlala, že se stydí.
"Proč?"
"Pomohl bys mi s depilací intimních partií?"
To mne vyděsilo.
"Ale víš, že jsem to nikdy nedělal?"
"To nic, všechno je jednou poprvé. Tak uděláš to?"
"Samozřejmě."
"Určitě necouvneš?"
"Ne, lásko."
"Víš, já opravdu cítím, že koberec je intimní součástí našich životů, takže až s něj budeš dostávat Denisovy chlupy (moje poznámka: Denis je pes), slib mi, že na něj budeš něžný, ano? Vysavač na vodu je ve sklepě."
A zmizela.
Přísahám, že tohle je naposledy, co jsem jí na něco skočil! Lidi, já jsem ale takový vůl...

Z e-knihy Nudistické brambory http://eknihyjedou.cz/nudisticke_brambory
(se svolením autora)

[Aaron Goldstein]

[Heckler]

Nevím, jestli to tak úplně patří sem...

http://www.videacesky.cz/ostatni-zabavn ... i-zbranemi

[josefg]

Nevím, jestli to tak úplně patří sem...

http://www.videacesky.cz/ostatni-zabavn ... i-zbranemi

Ale je to nádherné, miluji jejich smysl pro černý humor

[IgorT]

Spomenul som si pri aaronových průpovídkách na príhodu s dopravnými policajtmi z doby, keď ešte osvetlenie vozidla bolo povinné len za zníženej viditeľnosti.
Dobrý deň, pán vodič, zaplatíte pokutu, je znížená viditeľnosť, nemáte zapnuté svetlá!
Nezaplatím, nie je znížená viditeľnosť!
Ako to! Veď sa stmieva!
Keby bola znížená viditeľnosť, museli by ste ma zastaviť baterkou a nie plácačkou!
......Pokračujte v jazde, pán vodič!

[kenavf]

Nevím, jestli to tak úplně patří sem...

http://www.videacesky.cz/ostatni-zabavn ... i-zbranemi

Ale je to nádherné, miluji jejich smysl pro černý humor

Ešte čiernejší vtip je že A-bomba o ktorej hovorí vo videu, mala zaktivovaných 5 stupňov zo šiestich,potrebných k výbuchu.

Velký obrázek

Obrázek je vizuálně zmenšen. Zobrazit v plné velikosti

[kenavf]

Vyše dvadsať policajtov muselo upokojiť rozvášnený dav: V osade sa tĺklo 500 ľudí

http://www.topky.sk/cl/100370/1421265/V ... o-500-ludi

[Aaron Goldstein]

"Musím čůrat." - oznámila mi tříletá dceru venku, jakmile jsme vyšli. No nazdar, sotva ji zvládám dávat doma, natož na veřejných záchodcích. Ale byly naštěstí hned vedle. Pracně jsem ji vysadil na prkýnko a najednou mobil. "Dobrý den, kurýrní služba, mám pro vás objednanou zásilku." "Dobrý den." - vyhrkl jsem. Tomu se říká načasování. "Já teď bohužel zrovna nejsem doma, ale jsem hned před domem..." "To není problém, doručujeme podle aktuální pozice zákazníka, pane, stačí říct, kde teď právě jste." "Jsem naproti v parku." "Vidím ho." V reproduktoru se ozval zvuk rychlých kroků. "Dělej, Viki!" - sykl jsem na dceru. Ta začala tlačit a natruc vyhekla: "Asi budu kakat." Obrátil jsem oči v sloup. A z mobilu se ozvalo: "Haló, tak jsem v parku, kde přesně jste?" Zhluboka jsem se nadechl a pokusil se o zcela konverzační tón: "Na záchodcích." chvíle ticha. Pak jen chladné a mechanické: "Rozumím." Za okamžik slyším kroky za dveřmi a klepání na vedlejší zamčené dveře, kde byl někdo jiný. Když jdu s dcerou, tak ani nezamykám. "Tady." - zavolal jsem. "Pane?" - slyšel jsem v mobilu i od dveří. "Máte odemčeno." "Já vím, nezamykám, když jdu jenom s..." "Já počkám venku, až budete hotov." - přerušil mne rychle messenger. "Můžete klidně dovnitř, jsem tu jenom s..." "Ne to rozhodně ne." - reagoval bleskově doručovatel. "Já se obávám, že to může trvat dlouho, prý mi bude i kakat." - snažil jsem se vysvětlit omluvně. "Můžete to ale nechat za dveřmi." Opět chvíle ticha, myslím, že bušil hlavou do zdi a litoval výběru povolání. Pak sebral síly a řekl: "Potřebuji podpis." "Dobře, můžete mi to podat?" - nadhodil jsem rezignovaně. Dveře se otevřeli a ve škvíře se objevila chlupatá ruka s papírem a propiskou. Natáhl jsem se pro to a jednou rukou se stále snažil udržet Viki na míse, aby mi nespadla do záchoda. Naškrábal jsem podpis, zatímco Viki nadšením poposedávala: "Já ci taky písat!" "Tohle není na čmárání." - vysvětlil jsem jí a zavolal: "Mám to." Opět ruka ve dveřích, tentokrát měl v ruce kapesník. Pravděpodobně pro případ, že bych papír použil i k něčemu jinému, než jen k podpisu. Vložil jsem formulář do kapesníku a chtěl vrátit i propisku. "Tu si můžete nechat." - odtušil messenger. Slyšel jsem balení papírů do igelitu. Jsem si skoro jistý, že ten můj dával zvlášť. "Pane?" - ozvalo se ještě na odchodu. "Ano?" - vydechl jsem unaveně. Musel jsem u Viki být skloněný a bolely mne už záda. "Víte," - pokračoval hlas za dveřmi "máme takovou soutěž o nejpodivnější místa, kam jsme doručovali." "Aha." - odpověděl jsem. "Tento měsíc určitě vyhraji." - dodal si pro sebe, když už odcházel. A Viki seskočila: "Ne, nebudu kakat." Začal jsem ji upravovat. Nechtěl jsem vyjít hned. Bude lépe, když mezi námi zůstane to tajemství pouhých hlasů. A nikdy se nedozví, jak vypadám...


https://play.google.com/store/books/aut ... M.+Cabicar?
(se svolením autora)

[tarava]

Jak mohli ruští vojáci omylem zabloudit na Ukrajinu? Jednoduše, měli už nové mapy.

[noah11]

Kedysi dávno vraj Rusi navrhli Reagana na kandidáta na Leninov rád. Dozvedeli sa totiž, že na každom Pershingu je veľký červený nápis:
"Komunizmus - náš cieľ!"

Prezident USA volá do Kremlu a pýta sa na výšku priemerného platu. Minútu nikto neodpovedá a potom sa ozve zúfalý hlas:
"A vy zasa diskriminujete černochov!"

Pred odvodovú komisiu príde branec, ktorému sa na vojnu nechce:
"Ja mám tuberu!"
"Aj Zápotocký ju mal a čo dokázal! Odviesť!"
Druhý branec:
"Mám ploché nohy!"
"Gottwald mal tiež ploché nohy, a čo dokázal! Odviesť!"
Tretí mladík pred komisiou hovorí:
"Ja som blbý!"
Vojenský lekár povie:
"Neporovnávať! Odviesť!"

[Aaron Goldstein]

VYPOUŠTĚNÍ DO MATEŘSKÉ ŠKOLKY


Program probíhá hladce, jedinec se zařadil mezi ostatní. Blíží se osmá ranní a migrace kulminuje. Ještě, že jsme přišli o půl hodiny dříve.

*

Přípravy začaly den předtím. Byli jsme třeba koupit kytičku pro tříletou Viki, aby ji donesla učitelkám. Nevím ani, jestli se to dělá, ale vypadala by s ní hezky. Měl jsem představu jí koupit takový ten kornoutek fialek nebo sněženek, ale prodavačka v květinářství říkala, že ty se teď v září opravdu těžko shání. Tak jsem se zeptal, jestli by dokázali udělat kytičku z voskovek. To už mi květinářka odsekla, že ty se dávají na hrob a ne učitelkám ve školce. Zamumlal jsem, že stejně jich moc nepřežije, protože jde do školky moje dcera. Prodavačka koukla na Viki, která se zálibně dívala na její koutek s masožravkama, jako by si je chtěla dát k svačině a řekla jen: “Aha.”

Učitelky ovšem nedostávaly květiny. Většinou jim rodiče nosily bonboniéru a další sladkosti, což byl příspěvek do fondu školky, který se rozdával dětem při hrách a soutěžích jako odměna. Naštěstí byl hned naproti obchod, tak jsem skočil jednu koupit. Byl jsem si celkem jistý, že jsem vybral tu nejlepší, i když ředitelka se divila, když jí Viki s kytičkou podávala i krabičku:
“Co to je?”
“Bonboniéra pro učitelky.” - řekl jsem vážně.
“Ataralgin… Při bolestech hlavy…” - četla ředitelka, udiveně se na mne podívala, ale pak se učitelka hned vedle začala hrozně smát, sebrala krabičku ředitelce a volala: “Beru si celé plato!”
Bonboniéra měla velký úspěch a putovala po všech patrech. Nejen, že se po ní netloustne, ale také prodlužuje život. Asi tak o tři hodiny, které denně zbývají do konce pracovní doby, i když já bych si to hodil už po pět a čtyřiceti minutách, mít na starost dvacet tříletých prcků.

První úkol, který na Viki čekal bylo vybrat si obrázek, co bude označovat její skříňku a ručníček v koupelně. Jak jsem si všiml, některé skříňky v převlékárně měly nejen obrázek, ale rodiče tam přidaly ještě fotku svého dítěte, aby se poznalo. To byl sice dobrý nápad, ale celkově to v šatně vypadalo jako na oddělení pohřešovaných. Možná tam také něco Viki dáme, ačkoli nejspolehjlivější způsob, jak by svou skříňku našla by byl přilepit jí na dvířka suchý rohlík. Nejdřív mne napadla kobliha, ale to by mohla dvířka ukousnout.

Drobounká, blonďatá holčička stále běhala s pláčem za tatínkem, který měl určitě před dva metry. Nechápal jsem, jak takový kus chlapa může mít tak malé dítě. Přišel jsem k Viki, která okamžitě utekla k hračkám, mne si ani nevšimla a opatrně jí sdělil, že odcházím a bude tu sama. Ať poslouchá, je hodná a takové ty rodičovské řeči, co znám z filmu. Ještě jednou jsem zdůraznil, že tu bude sama, chtěl jsem jí dát příležitost, kdyby se chtěla projevit jako ta holčička a třeba se jí začne stýskat. Nezačalo. Řekla jen: “Dobze.” Myslím, že to jen drží uvnitř. Všechnu tu bolest odloučení, útrpnou fázi vzdalování od milovaných rodičů. Tatínka a maminky.
Poslední, co jsem viděl, když jsem odcházel bylo, jak vběhla do třídy a ječela: “JUPÍÍÍÍÍ!!!”
...Někde hluboko, hluboko uvnitř...



http://www.databook.cz/muj-pes-superhrd ... cara-2541
(se svolením autora)

[kopapaka]

Přiznání Iluminátů...

Samozřejmě, že máme v archivu kompromitující nahé fotografie na všechny světové státníky. Máme Merkelovou na matfyzáckém mejdanu, jak hraje Kleinovu flašku. Máme Obamu s Hillary Clintonovou. Máme britskou královskou rodinu na všechny způsoby včetně satanských orgií s velšskými corgi.
Máme taky Putina s plnou sestavou petěrburských baletek.
Putina s detaily plně připravených necudných partií.
Putina, jak nahý a pomazaný olejem zápasí s medvědem.
Putina slunícího se na Adama na krymských plážích (set o 30 kusech).
Putina, jak ve sklepě v těsném koženém oblečku bičuje Tymošenkovou.
Putina ve vířivce s jeho ochrankou.
Putina čtverácky zkoumajícího úzký otvor v amfoře.
Putina v póze řeckého filosofa, s olympijským stadionem v pozadí a hambatými eféby kolem.
Putina... ne, vážně, proč nám to, sakra, ten chlap furt posílá?

[kozlustechnykus]

[rotaran]

Pěkně ho zmastili

[CAT]

To sakra

[Aaron Goldstein]

Hráli jsme si se čtyřměsíční Viki na zrcadlení. Ona se usmála - já se usmál. Ona máchla rukou - já máchl rukou. Ona vykřikla - já vykřikl. Hra skončila ve chvíli, kdy si do pusy vrazila palec u nohy a začala čůrat.

Z e-knihy Můj pes, Superhrdina
(se svolením autora)