Vzestup a pád kapitána Baranova

Moderátoři: jarl, Pátrač, kacermiroslav, Bleu

Odpovědět
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4076
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Vzestup a pád kapitána Baranova

Příspěvek od jarl »

Vzestup a pád kapitána Baranova

Obrázek
Když v dubnu 1877 vypukla rusko-turecká válka, ocitlo se carské loďstvo v nezáviděníhodné situaci. Zatímco pozemní sily podporované Rumuny, a později i Srby, Černohorci a Bulhary, znatelně převyšovaly tureckou armádu, na moři byla situace úplně odlišná. Rusko smělo po prohrané krymské válce na Černém moři provozovat pouze nepatrné válečné loďstvo (šest jednotek s výtlakem do 800 tun a čtyři do 200 tun), a třebaže se mu v r. 1870 podařilo setřást tíživé okovy Pařížské mírové smlouvy, zdejší flotila stále zůstávala mnohem slabší než loďstvo Osmanské říše. Rusové mohli na Černém moři nasadit pouze dvojicí podivných obrněnců (spíše plovoucích dělostřeleckých baterií) zvaných „popovky“, několik pomalých šroubových korvet, dvě kolesové jachty a směsici menších plavidel.

Samozřejmě se přímo nabízela možnost přesunout do Středomoří alespoň některé jednotky Baltické flotily, aby narušovaly transporty tureckých vojsk a vázaly na sebe část nepřátelského loďstva, zatímco Tichomořský oddíl by napadal námořní komunikace v Perském zálivu a na Rudém moři. Jenomže v Petrohradě převládly obavy z reakce Velké Británie, což nepříteli umožnilo soustředit na Černém moři většinu sil.

Obrázek
Admirál Hobart v uniformě tureckého válečného námořnictva

Turecké loďstvo prodělalo v době vlády sultána Abdulazize (1861-1876) prudký rozvoj a v pomyslném žebříčku námořních mocností zaujímalo čtvrté místo. V r. 1877 jeho uniformu oblékalo 18 129 mužů a pod vlajkou s rudým půlměsícem se plavilo 92 jednotek, mezi nimiž kralovalo patnáct obrněnců. Popravdě řečeno se však jednalo o příslovečný kolos stojící na hliněných nohách, protože na údržbu se příliš nehledělo, úroveň výcviku byla žalostná a situaci muselo zachraňovat 370 britských odborníků. Na Krétě kotvila silná Středomořská eskadra, připravená k eventuálnímu boji s ruským Baltickým loďstvem, ale přesto Vysoká Porta uvolnila pro operace na Černém moři mj. osm obrněnců.
Kapitán Baranov a idea křižníkové války
Proto viceadmirál Arcas horečně sháněl posily. Nakonec však musel vzít zavděk zrekvírovanými civilními plavidly patřícími rejdařství ROPiT (Ruská společnost pro plavbu a obchod) a označovanými jako „parníky aktivní obrany.“ Ty měly plnit úlohu pomocných křižníků a narušovat nepřátelské námořní komunikace. Samotná myšlenka to nebyla nijak objevná a admirál Lichačev si s ní pohrával už v r. 1870, ale pro nezájem Admirality se mohla naplno realizovat až o sedm let později. Nadšeným příznivcem této koncepce byl i čtyřicetiletý kapitánporučík Nikolaj Michajlovič Baranov, který ihned po vyhlášení války napsal svým nadřízeným: „V čem spočívá síla Anglie a ostatních přímořských zemí? V námořním obchodu! Přerušte jej a Anglie bude klečet na kolenou! Ale obrněnci se nehodí k honbě za obchodními parníky kvůli vysokým pořizovacím nákladům a torpédovky zase pro svůj malý výtlak. Potřebujeme rychlé oceánské křižníky s velkým akčním rádiem. Pancíře jsou pro ně zbytečné. K tomu aby potápěly obchodní parníky žádné nepotřebují. Postačí, když ponesou několik děl střední ráže. Jenomže takových křižníků je potřeba vysoký počet, aby pokryly všechny oceány. Kde si je v krátké době obstarat v potřebném množství? Odpověď je jednoduchá: namontovat děla na naše nejlepší zaoceánské parníky, osadit je válečnými posádkami pod vedením iniciativních velitelů a vyslat na oceány. Takovému úderu na námořní komunikace neodolá ani Anglie. (….) a ještě jednodušší pro nás bude vypořádat se takto s Turky.“

Obrázek
Nikolaj Michajlovič Baranov

Admiralita dala této myšlence zelenou a Baranov se stal velitelem jednoho z nových pomocných křižníků. V té době už měl za sebou mnoholetou službu ve válečném námořnictvu. Do námořní kadetky v Kronštadtu nastoupil v šestnácti letech, a protože brzy vypukla krymská válka, dostal vzápětí příležitost prodělat námořní bitvu. Britské a francouzské válečné lodě napadly Kronštadt a jejich útoku čelil na palubě jednotky VILLAGOŠ i mladičký Baranov. Po válce jej přidělili na korvetu VYBORG, ale už v r. 1858 řady válečného loďstva načas opustil a čtyři roky sbíral zkušenosti na lodích patřících paroplavební společnosti ROPiT. Tehdy se poprvé dostal na Černé moře, kde sloužil na několika budoucích parnících aktivní obrany, mezi nimiž nechyběla ani později proslulá VĚSTA.

Ke službě pod adrejevskou vlajkou se vrátil až v r. 1862, ale protože námořnictvo tehdy trpělo přebytkem důstojníků a nedostatkem lodí, byl přidělen k pobřežní baterii v Kronštadtu. Mladý a technický nadaný důstojník si brzy získal pozornost nadřízených jako zbrojní konstruktér. Nejprve představil vylepšený typ pušky, kterou sice armáda odmítla (přednost dostal český puškař Krnka), ale pro námořnictvo jich Putilovský závod vyrobil 9872 kusů. Ještě větší úspěch slavil s konstrukcí malorážního rychlopalného děla, které se na ruských lodích používalo až do počátku 20. století, což mu vyneslo peněžní odměnu 10 000 rublů a Řád sv. Vladimíra IV. třídy! Žádné válečné lodi však nikdy nevelel, a protože zatím vykonával spíše úřednické funkce, zaznívaly hlasy kritizující jeho jmenování kapitánem pomocného křižníku.

Obrázek
Baranovova puška

Protože Rusko mělo na Černém moři rychlých parníků jako šafránu, nemohlo doufat, že by s nimi „pokrylo všechny oceány.“ Postupně vyzbrojilo jachty LIVADIJA a ERIKLIK, parníky ELBORUS, VELIKIJ KŇAZ KONSTANTIN, ARGONAUT, VLADIMIR a VĚSTA, které později doplnila ještě ROSSIJA. VĚSTA byla do válečného loďstva zařazena 11. června 1877 (všechna data jsou uváděna v Juliánském kalendáři). Jednalo se o loď založenou v r. 1856 pod jménem NORMA v britské loděnicí bratří Palmerů pro rejdařství Robinson & Co, jenomže o dva roky později jí odkoupil ROPiT. Byl to železný parník o výtlaku 1800 tun, dosahující maximální délky 62,1 m a rychlosti 12 uzlů. V mírových časech mohl přepravovat 250 cestujících, které nyní nahradila děla.

Výběrem výzbroje pro všechny pomocné křižníky pověřili mladého poručíka Rožestvenského, jenž poctivě navštívil řadu zdejších pevností (Sevastopol, Kerč, Oděsa,...) a nakonec jako nejvhodnější doporučil drážkovaná děla vzor 1867 a zejména 152mm moždíře. Na poměrně malé lodě nebylo možné nainstalovat těžké kusy, takže relativně lehké moždíře s krátkou hlavní, vystřelující přitom poměrně těžké projektily, se jevily jako ideální. Turecké obrněnce totiž postrádaly pancéřovou palubu, tudíž je bylo možné vážně poškodit palbou horní skupinou úhlů.

Obrázek
Parník Věsta

VĚSTA dostala pět 152milimetrových moždířů, dvě drážkovaná děla ráže 107 mm, jedno ráže 87 mm a čtyři rychlopalné malorážní kanóny. Parník byl jako vůbec první ruská válečná loď vybaven dvojicí systémů řízení palby vyvinutých inženýrem Davidovem, k jejichž obsluze byl Baranovovi přidělen zaškolený podplukovník Černov. Tento experimentální přístroj usnadňoval zaměřování moždířů a umožňoval jejich relativně přesnou palbu salvami. Parník také dostal dvojici malých parních člunů přesunutých i s posádkami z Baltu. Čluny mohly být vyzbrojeny žerďovými nebo vlečnými torpédy a VĚSTA je měla dopravit do blízkosti nepřátelské základny a po provedení útoku zase naložit a odvést do bezpečí.

Zapáleným propagátorem myšlenky malých torpédových člunů se stal poručík Makarov, se kterým Baranov absolvoval dlouhou cestu vlakem z Petrohradu do Sevastopolu, kde je přijal samotný viceadmirál Arcas. Velitel Černomořského loďstva talentovaným důstojníkům umožnil uvést jejich myšlenky do praxe, takže Baranov se stal kapitánem VĚSTY určené k narušování námořního obchodu, zatímco Makarov převzal parník VELIKIJ KŇAZ KONSTANTIN upravený primárně jako mateřská loď pro torpédové čluny.

Obrázek
Důstojníci Věsty (zleva) Rožestvenskij, Nilov a Krotkov

Posádku VĚSTY tvořilo 18 důstojníků a 118 poddůstojníků a námořníků. Často se jednalo o dobrovolníky sloužící na parníku ještě v mírových časech, ale mnozí sem byli převeleni od Baltského loďstva. Funkci staršího důstojníka zastával kapitánporučík Vladimír Pěrelešin (jeho bratr Michail sloužil jako minér), dělostřelectvu velel výše zmíněný Černov a strojní personál dostal na povel inženýr Pliginskij. Nechyběli ani Krotkov, jenž se posléze stal uznávaným námořním historikem, či Rogulja, jenž dosáhl admirálské hodnosti. Tato jména sice už dávno zavál prach zapomnění, ale na VĚSTU na vlastní žádost nastoupili i Zinovij Petrovič Rožestvenskij a Stěpan Karlovič Dževecskij, jejichž jména není třeba zájemcům o námořní válčení připomínat. Stručně řečeno Baranov měl k dispozici mimořádnou posádku a není tedy divu, že s ní dokázal pozoruhodné věci.
Souboj s obrněncem Feth-i Bülend
Napoprvé to ovšem nevyšlo. Dne 3. července se VĚSTA společně s jachtou LIVADIJA a pomocnými křižníky VELIKIJ KŇAZ KONSTANTIN a VLADIMIR vydala na první bojovou plavbu. Eskadra pod velením „flígeladjutanta“ Krouna měla zaútočit na Ereğli a zničit důležitý úhelný sklad a co nejvíc obchodních lodí. Následujícího dne VLADIMIR provedl průzkumnou plavbu k cílovému přístavu, kde spatřil velký parník a několik menších plavidel. Kroun se rozhodl po setmění provést útok torpédovými čluny, jenomže později ztratil nervy a nadějně vyhlížející operaci odvolal. Při zpáteční plavbě hodlal napadnout Sulinu, ale nakonec nerealizoval ani tento záměr a výpad skončil fiaskem, neboť Rusové na nepřítele vůbec nevystřelili. VĚSTA zakotvila 6. května v Oděse, načež Baranov nechal doplnit zásoby uhlí a sladké vody a nařídil provést testy Davidovova systému řízení palby. Zkušební střelby z moždířů dopadly dobře a 9. července dostal tajnou depeši od velitele Černomořského loďstva.

Obrázek
Viceadmirál Arcas

Admirál Arcas mu nařídil provést pětidenní výpad k rumunskému a následně anatolskému pobřeží, během nějž měl kontrolovat podezřelé lodě a narušovat turecký námořní obchod. VĚSTA rovněž dostala za úkol vyzkoušet onen experimentální systém řízení palby, což kapitánovi předepisovalo aktivně vyhledávat boj s nepřátelskými válečnými plavidly. Baranov se však neměl pouštět do soubojů s obrněnci a jeho protivníky se měly stát menší jednotky postrádající pancéřovou ochranu. Osud však rozhodl jinak a VĚSTA nakonec musela změřit síly s mnohem silnějším soupeřem.

Pomocný křižník opustil Oděsu navečer 10. července (podle našeho kalendáře 23.), obeplul minovou uzávěru a jakmile pronikl na širé moře, nařídil kapitán přidat páru a zemněný parník si razil cestu ztichlou nocí. Zpocení topiči vhazovali do věčně hladových topenišť další a další lopaty uhlí, zatímco z ústí komínu se valil hustý kouř. Hlídky neopouštěly svá stanoviště, ale nic podezřelého neobjevily. Po rozednění se VĚSTA nalézala přibližně 35 mil od důležitého rumunského přístavu Constanta a Baranov se rozhodl křižovat v této oblasti, jelikož doufal, že mu štěstěna dopřeje setkání s některým nepřátelským transportním parníkem.

Zhoršilo se počasí, takže se loď kolébala na vlnách a ani viditelnost nebyla nejlepší. Kolem půl osmé ohlásila hlídka ve strážním koši kouř na levoboku. Rusové změnili kurz a brzy se nad horizontem vynořila loď s dvojicí stožárů a jedním komínem, kterou považovali za kolesový pasažérský parník. To byla příležitost na jakou Baranov čekal! Nařídil zvýšit rychlost, aby neznámé plavidlo odřízl od rumunského pobřeží a zahájil pronásledování, aniž by tušil, že se plnou parou žene za jedním z obávaných tureckých obrněnců.

Obrázek
Obrněnec Feth-i Bülend

Řízením osudu se VĚSTA připletla do cesty kasematové lodi (podle tehdejší klasifikace pancéřové korvetě) nesoucí hrdé jméno FETH-I BÜLEND (Velký původce vítězství), kterou v r. 1870 dokončila loděnice Thames Iron Works. Jednalo se o jednotku se železným trupem přecházejícím vepředu v podhladinový kloun, dlouhou 72 m a dosahující výtlaku 2762 tun. Parní stroj o výkonu 3250 koňských sil jí původně umožňoval plout rychlostí 13 uzlů, jenomže v r. 1877 to již údajně bylo toliko 10 uzlů. Boční pancéřový pás široký 1,83 m se táhl po celé délce a v nejsilnějším místě dosahoval tloušťky 229 mm. Kasematy kryly vrstvy silné od 152 do 229 mm, ale loď postrádala pancéřovou palubu. Výzbroj dodal Armstrong a jednalo se o čtyři zepředu nabíjené kanóny kalibru 229 mm v nápadných kasematách ve středolodí. Právě ty zmýlily ruské pozorovatele, neboť zdálky opravdu připomínaly lodní kolesa.

Kvůli špatné viditelnosti Rusové rozpoznali svůj omyl teprve v osm hodin, když je od hrozivého nepřítele dělily pouhé tři míle. Baranov nechal vyhlásit poplach a na stožár vystoupala válečná vlajka. Turci učinili totéž a vzápětí se u boku FETH-I BÜLENDU zablesklo a svištící granát poškodil lanoví předního stožáru. Po přiblížení na 2200 metrů VĚSTA odpověděla salvou z příďových moždířů a dělostřelci sledovali jak za zádí obrněnce vyrostly dva vodní sloupce. Podle instrukcí měly parníky aktivní obrany při setkání s obrněnci využít své rychlosti a vést boj na distanci 20 až 22 kabelů. Předpokládalo se, že na tuto vzdálenost nebude palba z nepřátelských těžkých děl efektivní, kdežto ruské moždíře dokáží probíjet turecké nepancéřované paluby. Ruští kapitáni ovšem nehodlali tuto riskantní teorii vyzkoušet v praxi a spíše vyznávali pořekadlo „kdo uteče vyhraje“. Vysoká rychlost v květnu 1877 dvakrát zachránila ARGONAUT a o totéž se hodlal pokusit i Baranov.

Obrázek
Věsta prchá před tureckým obrněncem

Strojníci a topiči dostali rozkaz vymáčknout z lodního stroje co se dá, ale rovněž Turci přiložili pod kotli a FETH-I BÜLEND zahájil pronásledování, přičemž se jeho velitel pokusil odříznout Rusům ústupovou trasu k Oděse, takže Baranov musel zamířit k Sevastopolu. Mocně dýmající obrněnec připomínající pravěkou nestvůru se pomalu přibližoval a nezávislí pozorovatel by na vítězství křehkého parníku nevsadil ani zlámanou grešli. Jenomže FETH-I BÜLEND měl svou Achillovu patu. Jeho kanóny byly usazené v rozích kasemat, takže nemohly pálit přímo vpřed a Baranov toho dokonale využil a manévroval tak, aby se udržel mimo jejich palebné pole. Pro podobné případy konstruktéři obvykle vybavovali kasematní pancéřníky také středorážními děly umístěnými v podélné lodní ose, jenomže FETHI-I BÜLEND, navzdory tvrzení většiny ruských publicistů, žádné nedostal. Respektive dostal, ale až v r. 1880! Jeho kapitán se proto pokusil zaujmout polohu nalevo od zádě VĚSTY, aby mohl pálit alespoň z děla v předním rohu pravé kasematy.

Třebaže VĚSTA obdržela v r. 1874 nový parní stroj, vzdálenost mezi prchajícím parníkem a jeho pronásledovatelem se zvolna zkracovala, a Baranov se musel smířit s neradostnou perspektivou boje se silnějším protivníkem. Určitě si vzpomněl na heroický souboj, jenž v r. 1829 vybojovala briga MERKURIJ. Kapitán Kazarskij tehdy poblíž Bosporu přijal boj s dvojicí řadových lodí, které se mu podařilo poškodit, načež maličká briga unikla do Sevastopolu. Kazarskij a jeho muži se zapsali zlatým písmem do historie ruského námořnictva a nyní dostali stejnou příležitost i jejich následovníci.

Obrázek
Briga Merkurij bojuje s tureckými řadovými loděmi

První dvě hodiny rozhodnutí nepřinesly. Rusům nahrávalo neklidné moře, protože FETH-I BÜLEND měl děla umístěná blízko hladiny, což dělostřelcům ztěžovalo jejich obsluhu. Obrněnec se navíc před každou salvou musel k nepříteli natočit pravým bokem, čímž se naplno vystavoval palbě ruských děl, zatímco Baranov manévroval tak, aby VĚSTA představovala co nejmenší cíl. Černov a praporčík Jakovlev vedli palbu ze tří záďových moždířů a jednoho 107mm děla, zatímco Turci sporadicky odpovídali z jedné devítipalcovky. Davidovův aparát pomáhal dělostřelcům kompenzovat vliv vlnobití na přesnost palby, takže zásahů na nepřátelském obrněnci přibývalo, zatímco většina tureckým salv byla buďto příliš dlouhá a nebo naopak krátká. Přesto neměli Rusové mnoho důvodů k optimismu. FETH-I BÜLEND díky kvalitním pancířům vážnějšímu poškození unikal, zatímco jediný zásah více než 100kilogramovým projektilem do jejich strojovny, mohl bitvu rozhodnout.

VĚSTU v této fázi bitvy trefily pouze dva granáty; jeden neškodně probil pravý bok nad čarou ponoru, ale druhý prorazil obšívku na opačné straně a do nitra parníku se začala hrnout voda. Kolem desáté hodiny se obrněnec přiblížil na distanci pouhých pěti kabelů (zhruba 926 m) a Rusům začalo být horko. Baranov udržoval kurz na Sevastopol, ale právě, když začal uvažovat o odklonu na jih, dopadl na záď parníku další granát a tentokrát byly škody vážné. Výbuch zničil kapitánský člun společně s jedním moždířem a zasvé vzala i optika Davidovova aparátu. Bolestné byly ztráty na životech; Černov utrpěl smrtelné zranění a o život přišel i jeho pomocník Jakovlev a čtyři dělostřelci, takže řízení palby převzali Krotkov a Rožestvenskij.

Obrázek
Zinovij Petrovič Rožestvenskij

Lodní lékař Frankovskij přeměnil důstojnický klub na improvizovanou ošetřovnu a snažil se pomoci zraněným námořníkům. O chvíli později explodoval další projektil na ubytovací palubě a vzniklý požár ohrožující zadní prachárnu, musel zlikvidovat oddíl vedený V. Pěrelešinem. V podpalubí se lopotili unavení strojníci a topiči, ale navzdory jejich úsilí FETH-I BÜLEND neustále zkracoval vzdálenost a Baranov se začal obával útoku klounem. Lodě se k sobě mezitím údajně přiblížili natolik, že Turci zahájili palbu z pušek (to se nezdá pravděpodobné), na kterou Rusové podle Baranova odpovídali ze svých rychlopalných děl.

Na VĚSTU dopadaly další granáty a mrtvých začínalo přibývat. Střepiny se nevyhýbaly ani veliteli, který utrpěl lehčí zranění hlavy a levého ramene, zatímco M. Pěrelešin přišel o nohu (později svému zranění podlehl) a mnohačetná poranění utržil i Krotkov. Dělostřelba zničila další moždíř, poškodila torpédový člun a sklad torpéd, zatímco z proraženého parovodu unikala pára a neovladatelný parník se stočil bokem k nepříteli, jakoby v očekávání rány z milosti. Baranov již dříve odmítl jako nerealizovatelný návrh využít k obraně torpédové čluny (za špatného počasí byly nepoužitelné a VĚSTA by před jejich spuštěním na vodu musela zastavit), ale jako reálnější se jevila možnost bránit se očekávanému taranování pomocí žerďových torpéd.

Obrázek
Jiné zobrazení slavného boje Věsty

Zdálo se, že loď už může zachránit jen zázrak. Kapitán se podle vlastních slov chystal k zoufalému pokusu o abordáž, ale právě tehdy se znovu podařilo získat nad parníkem kontrolu a krátce po třinácté hodině Rožestvenskij vypálil svoji slavnou salvu, načež se nad přídí obrněnce vzdáleného 640 m vyvalil oblak kouře. Zásah! Mladý poručík byl sice v tomto oboru na slovo vzatý odborník, ale přesto se spíše jednalo o šťastnou náhodu. FETH-I BÜLEND nejprve zpomalil a později boj přerušil a odplul na jihozápad.

Rusové jej nevěřícně sledovali a nemohli uvěřit svému štěstí, takže z jejich trojitého „urá“ zaznívala spíše úleva, než triumf. Rožestvenskij patrně trefil velitelský můstek a jak se zdá, tento zásah byl poslední příslovečnou kapkou, kterou pohár trpělivosti tureckého kapitána přetekl. Na FETH-I BÜLEND totiž během pětihodinové bitvy dopadlo množství granátů, které podle ruských autorů (ale i Wilsona) probily palubu a komín, a snad poškodily jeden kotel. Britský námořní důstojník zastávající vysokou funkci v tureckém námořnictvu (náčelník štábu Černomořské eskadry) však ve svém článku publikovaném později v londýnských Timesech uvedl, že utrpěné škody byly nepatrné a o život nepřišel ani jeden námořník. Buď jak buď, obrněnec zmizel za horizontem a za vítěze střetnutí se právem považovali Rusové. Cena ovšem byla vysoká, neboť celkem napočítali tucet mrtvých (z toho tři důstojníci) a 24 (?) zraněných, což znamená, že padla či alespoň utržila zranění přibližně čtvrtina posádky.

Baranov později ve svém hlášení napsal: „Viděl jsem dvě zničená děla a měl jsem v trupu dva průstřely, dva důstojníky mrtvé a čtyři zraněné, palubu zasypanou střepinami a rozervaným lidským masem, a hlavně jsem věděl, že strojníci a topiči sotva stojí na nohách po pětihodinovém boji, takže jsem se rozhodl rezignoval na energické pronásledování rychle prchajícího nepřítele, tím spíše, když vyvěsil jakýsi signál a na obzoru se objevily stožáry dalších lodí.“ Tím se u nadřízených snažil vzbudit dojem, že mu v pronásledování zabránila pouze shoda nepříznivých okolností a on byl připraven poškozený obrněnec dorazit. Ve skutečnosti Rusové neměli na další boj ani pomyšlení a zázračnou záchranu museli přičítal Boží prozřetelnosti.

Obrázek
Památník padlým námořníkům z posádky Věsty

VĚSTA zamířila přímo k Sevastopolu, kam doplula v noci z 11. na 12. července a prořídlá posádka si vychutnala triumfální přijetí. Pomocný křižník začali ihned srovnávat s legendární brigou MERKURIJ a z Baranova a jeho mužů se stali národní hrdinové, kteří navrátili čest andrejevské vlajce a dokázali přemoci turecký obrněnec. Není tedy divu, že se pohřeb padlých námořníků proměnil v okázalou záležitost a město Sevastopol věnovalo jejich rodinám po 50 rublech. Baranov sepsal o bitvě podrobné hlášení admirálu Arcasovi a nečekané příležitosti zviditelnit dosud přehlížené válečné námořnictvo, využil i jeho vrchní velitel velkokníže Konstantin.

Baranov sice ve svém raportu skutečnost značně přikrášlil (a uvedl několik nepravdivých podrobností), ale teprve novináři a jeho nadřízení poměrně prozaickou záležitost přeměnili v heroický epos, takže celé Rusko věřilo, že (podle Arcase) „Nepřítel mající pancíře, silnější výzbroj a vyšší rychlost, byl přinucen ostudně uprchnout před mnohem slabším parníkem.“ Pravdu rychle překryl propagandistický nátěr a nikdo prozatím nejevil snahu uvést věci na pravou míru. Vždyť válka pokračovala a mýtus o porážce mocného obrněnce pomáhal pozvednout morálku jak ruských námořníků, tak vojáků, platících krvavou daň za průchod územím Bulharska.

Obrázek
Hrdinové Věsty (zleva) Baranov, Rožestvenskij a Černov

Oslavované „geroje“ bylo pochopitelně nutné patřičně odměnit. Baranov se stal kapitánem 2. stupně, obdržel ceněný Řád sv. Jiří IV. třídy a car jej jmenoval „flígeladjutantem“. Ostatní důstojníci si na uniformy připnuli Řád sv. Vladimíra IV. třídy (s meči a stuhou) a Rožestvenskij a Pěrelešin dokonce po přímluvě Arcase dostali nádavkem stejné vyznamenání jako jejich velitel. Později obdrželi odpovídající řády i poddůstojníci a řadoví příslušníci slavné posádky. Všichni účastníci boje navíc získali doživotní důchod ve výši dvou celoročních platů a stejnou penzi stát začal vyplácet i rodinám padlých, zatímco topičům, strojníkům a dobrovolníkům vyplatili zvláštní peněžní odměnu. Největší pozornost se soustředila na kapitána Baranova, jenž obdržel na 300 blahopřejných telegramů a oslavnou sklenkou šampaňského, si s ním na palubě VĚSTY připil i Makarov. Zareagovali také místní podnikatelé, takže jeho podobizna pomáhala zvýšit prodej nejen vydavatelům novin a časopisů, ale i výrobcům čokolády, což z něj učinilo široce známou osobnost.
Zajetí parníku Mersin
Prozatím ovšem neměl novopečený kapitán 2. stupně příliš času užívat si získanou popularitu, protože se musel ujmout plnění svých povinností. Pomocné křižníky VĚSTA a VLADIMIR byly odeslány k podpoře armády na kavkazské frontě a mezi 26. a 27. srpnem naložily v přístavu Gagra přes 800 raněných vojáků, které bezpečně přepravily do Tuapse. Velení námořnictva tehdy usoudilo, že na Černém moři nutně potřebuje větší pomocný křižník, takže ROPiT musel pro tento účel 14. září uvolnit i svůj největší parník ROSSIJA, načež VĚSTU převzal kapitánporučík Grigoraš, zatímco Baranov odjel do Nikolajeva, aby dohlížel na vystrojení a vyzbrojení ROSSIJE.

Obrázek
Parník Rossija

Tento zánovní osobní parník postavila v r. 1872 loděnice Andrew Leslie & Co a pro konverzi na pomocný křižník se hodil mnohem lépe, než menší lodě zrekvírované počátkem války. Téměř sto metrů dlouhá ROSSIJA měla výtlak 4200 tun (hrubá prostornost 2386,75 BRT) a mohla přepravovat 268 pasažérů a 1965 tun nákladu. Páru vyráběly čtyři kotle a jeden stroj o výkonu 1750 koňských sil stačil k dosažení rychlosti 13 uzlů. Mohutnější konstrukce umožnila instalaci početné artilerie sejmuté většinou z fregaty SVĚTLANA. Po součtu lodních děl se však nelze ubránit dojmu, že parník musel být neúnosně přezbrojen. Konkrétně se jednalo o jeden moždíř ráže 229 mm, dva kalibru 152 mm, které doplňovalo ještě šest děl ráže 203 mm, tři 153mm a dva 107mm kanóny. Nechybělo ani několik rychlopalných malorážních zbraní, osvědčený Davidovův systém řízení palby, a parní čluny nesoucí tentokrát, kromě tradičních torpéd vlečných a žerďových, i jejich moderní samohybné nástupce z produkce Roberta Whiteheada.

Teprve 7. prosince byla ROSSIJA připravena k bojovému nasazení a po přesunu do Oděsy obdržel velitel rozkaz zničit uhelné sklady v Ereğli. Pomocný křižník tedy 11. prosince 1877 zvedl kotvy a podél rumunského, bulharského a tureckého pobřeží směřoval k určenému cíli. K útoku na důležitý uhelný přístav však ani napodruhé nedošlo, neboť v sedm hodin ráno 13. prosince spatřili sloupec kouře. Baranov opět nezaváhal, takže ROSSIJA změnila kurz a opatrně se blížila k neznámému plavidlu. Nad obzorem se záhy vynořily tři stožáry a jeden komín, ale žádné nepříjemné překvapení se tentokrát nekonalo a hlídky brzy rozpoznaly velký šroubový parník nesoucí jméno MERSIN.

Obrázek
Zajetí parníku Mersin

Kapitán přikázal zvýšit rychlost a po několikahodinové honičce nechal vypálit varovný výstřel, načež Turci poslušně spustili vlajku a zastavili stroje. MERSIN sice nesl dvě děla, ale jeho velitel při pohledu na početnou ruskou artilerii moudře usoudil, že nemá smysl riskovat zbytečné krveprolití, neboť měl na palubě i 39 cestujících, mezi nimiž převažovaly ženy a děti. Loď obsadilo abordážní komando a už první hlášení Baranova přesvědčilo, že se mu podařil mimořádný úlovek. Parník převážel 829 vojáků určených pro kavkazskou frontu, menší množství zlata a 262 kg stříbra! Možná nejcennější poklad se však skrýval v zavazadle jednoho důstojníka, kde objevili tajné dokumenty a vojenské mapy. Spokojený Baranov zrušil plánovaný útok na Ereğli, nechal na parníku kořistní posádku a odplul zpět na základnu. MERSIN pod jménem PĚNDĚRAKLIJA převzalo ruské válečné námořnictvo a po instalaci výzbroje se měl zařadit mezi pomocné křižníky, k čemuž však nakonec nedošlo.

Tímto činem si Baranov vysloužil povýšení na kapitána 1. stupně a před veřejností potvrdil pověst národního hrdiny. Jenomže zajetím MERSINU pro něj válka v podstatě skončila a na porážce Osmanské říše se už nijak nepodílel. Konflikt ukončil v březnu 1878 podpis mírové smlouvy, která Turecku přinesla velké územní ztráty a před úplnou porážkou je zachránila jen diplomatická podpora Velké Británie. Britské válečné lodě dokonce pronikly až na Marmarské moře a Londýn vyhrožoval použitím síly, pokud Rusové obsadí Istanbul.

Obrázek
Parník Mersin

Rozhodující úlohu v této válce sehrála armáda a slabá Černomořská flotila ke konečnému vítěství přispěla nepoměrně menším dílem. Výrazněji se uplatnily pouze malé torpédové čluny, s nimiž slavily největší úspěchy mladí důstojníci Makarov a Dubasov. Kladně lze hodnotit i operace parníků aktivní obrany, které zajaly a potopily třináct lodí. Admirál Arcas na jejich adresu dokonce prohlásil: „odvážné operace velitelů před nepřátelským pobřežím a přístavy, prováděné ve dne i v noci dosáhly vynikajících výsledků, navzdory tomu, že byly vedeny parníky nekonstruovanými k tomuto účelu, což dokazuje, že jejich kapitáni dobře ovládali křižníkovou válku.“

Není tedy divu, že myšlenka pomocných křižníků padla v Rusku na úrodnou půdu a už v r. 1878 vzniklo na základě výtěžku celonárodní sbírky rejdařství Dobrovolné loďstvo, sloužící jako záloha válečného námořnictva. Při podrobnějším rozboru korzárských operací však vyjde najevo, že plný tucet z oněch třinácti tureckých lodí představovaly malé plachetnice, takže jediný opravdu hodnotný úlovek se podařil právě Baranovovi a nepřátelská obchodní flotila žádné větší ztráty nezaznamenala.
Rychlý ústup ze slávy
Posádce ROSSIJE bylo v březnu 1878 přiznáno kořistné za zajetí MERSINU, z něhož měl Baranov obdržet naprosto neadekvátně vysokou sumu 10 000 rublů, a když se u cara Alexandra II. pokoušel vymoci pro své muže spravedlivější podíl, upadl u velkoknížete Konstantina v nemilost a brzy už stál válečný hrdina dokonce před válečným soudem! Nadšený propagátor křižníkové války si totiž dovolil obvinit ministerstvo námořnictva z plýtvání prostředků investovaných do stavby pomalých a obtížně manévrujících kruhových pancéřových lodí, čímž si samozřejmě vysloužil nepřízeň jejich tvůrce admirála Popova. Válečné zkušenosti mu sice daly za pravdu (popovky byly k ničemu), ale nad hlavou příliš iniciativního důstojníka od té doby visel Damoklův meč a bylo pouze otázkou času, kdy udeří. Řady Baranovových odpůrců doplnil i ctižádostivý Makarov, jenž podle Šigina žárlil na jeho slávu.

Obrázek
Stěpan Osipovič Makarov

Tou dobou dostala pořádnou ránu i legenda o hrdinském boji VĚSTY. Už v září 1877 vyšel onen výše zmíněný článek v britských novinách, jehož autor rozcupoval Baranovovu verzi na kusy. Oprávněně poukazoval na množství nepravdivých podrobností (FETH-I BÜLEND nenesl stíhací dělo na přídí ani žádnou věž), ale popíral i tureckou palbu z pušek, požár na obrněnci a bagatelizoval všechny utrpěné škody. VĚSTU údajně zachránilo nevhodné umístění tureckých děl a riskantní přetížení kotlů, díky němuž dokázala zvýšit rychlost na třináct uzlů a odpoutat se od silnějšího nepřítele. V listopadu téhož roku otiskl ruský časopis „Morskoj sbornik“ (Námořní sborník) článek, odvolávající se na svědectví nejmenovaného (a tudíž dost možná neexistujícího) korespondenta britského listu Standard. Todle něj bylo počínání velitele FETH-I BÜLENDU podrobeno šetření zvláštní komise, která žádné pochybení nenašla a výslechem důstojníků zjistila, že obrněnec pronásledoval VĚSTU ještě hodinu poté, co zastavil palbu a obrátil teprve tehdy, když bylo jasné, že nemůže prchající parník dostihnout.

Článek vysokého důstojníka tureckého loďstva je (stejně jako Baranovovu zprávu) nutné brát s určitou rezervou, neboť i on se zajisté snažil hájit čest vlajky pod kterou sloužil, a koneckonců se bitvy osobně neúčastnil a jeho svědectví muselo takříkajíc pocházet přinejmenším z druhé ruky. Pravda bude patrně někde uprostřed. Hrdinství námořníků VĚSTY je mimo jakoukoliv pochybnost, čehož důkazem je množství prolité krve a pravá příčina proč FETH-I BÜLEND po několika hodinách přerušil boj je vlastně podružná. Možná musel opravdu snížit rychlost v důsledku utrpěných poškození (přinejmenším prostřelení komínu je bezpečně prokázané), načež se VĚSTĚ za pomoci přidání nejrůznějších hořlavin do topenišť (o jejich použití se zmiňuje Skrickij) podařilo zvýšit tlak v kotlích a uniknout mimo dostřel. Vyloučit nelze ani možnost, že Turci přerušili boj jednoduše proto, že převáželi důležitou armádní zásilku a nechtěli riskovat další poškození, což naznačuje i Jiří Kovařík.

Obrázek
Pancéřování a rozmístění děl na Feth-i Bülendu

Nad samotnou skutečností, že obyčejný ozbrojený parník dokázal řadu hodin vzdorovat silnějšímu protivníkovi, není třeba dlouze bádat. Připomínám, že FETH-I BÜLEND měl všechna děla v boční kasematě, takže žádné nemohlo střílet přímo vpřed. Proto slavný britský lodní konstruktér Edward Reed označil výsledek souboje za „první velký hřebík zatlučený do rakve samotné podstaty myšlenky kasematních obrněnců“, a budoucnost měla patřit jednotkám s lepším rozmístěním těžkých kanónů.

Největší ránu však svému bývalému veliteli nečekaně zasadil Rožestvenskij, jehož počínání musel Baranov vnímat jako dýku vraženou do zad. Mladý důstojník byl ruským tiskem prohlašován za zachránce VĚSTY a oslavován skoro stejně jako Baranov, jenomže zatímco ten si slávu užíval a aktivně přiživoval legendu o vítězné bitvě s hrozivým obrněncem, Rožestvenskij se cítil trapně a sílilo v něm přesvědčení, že průběh boje nesplňuje podmínky pro udělení Řádu svatého Jiří. Během války mlčel, ale po jejím skončení cítil potřebu sdělit své pochybnosti někomu dalšímu. Nejprve navštívil admirála Butakova, jenž pro jeho pocity přílišné pochopení neprojevil, ale Popov se ukázal jako mnohem pozornější posluchač.

Pyšný admirál se nedokázal přenést přes Baranovovu kritiku a pravděpodobně na jeho popud napsal Rožestvenskij článek nazvaný „Broněnoscy i krejsery-kupcy“ (Obrněnci a kupecké křižníky) otištěný v listu „Birževije vědomosti“ (Burzovní zprávy) 17. července 1878. Ve svém dílku polemizoval s Baranovovým nadšením pro pomocné křižníky a logicky dokládal, že ozbrojený parník nikdy nemůže přemoci pancířem chráněnou jednotku. Tím čtenářům mezi řádky podsouval myšlenku, že souboj VĚSTY s FETH-I BÜLENDEM ve skutečnosti proběhl jinak, než bylo národu dosud prezentováno a pro ty méně chápavé polopatisticky dodal: „Třebaže je celé Rusko přesvědčeno, že VĚSTA zahnala na útěk turecký obrněnec, tato oslavovaná událost bohužel neodpovídá úplně pravdě (…) ve skutečnosti parník VĚSTA 5,5 hodiny pouze prchal před mnohem silnějším nepřítelem ...“

Obrázek
Baranov ověšený udělenými řády a vyznamenáními

Vypukl skandál! Na autora článku se jako vosy slétli zasloužilí bojovníci v čele s Baranovem a Makarovem, kteří měli pocit, že pošpinil čest andrejevské vlajky a znevážil jejich zásluhy. Následná polemika rozdělila veřejnost na dva tábory, zatímco pro jedné byl bezohledným kariéristou snažícím se na sebe strhnout pozornost, pro druhé se stal hrdinou a zvěstovatelem nepříjemné pravdy. Rožestvenskij veškerou kritiku ustál a v řadách válečného námořnictva jej později čekala zářivá kariéra ukončená teprve katastrofální porážku v bitvě u Cušimy, i když nikdy uspokojivě nevysvětlil proč sám nevrátil údajně neprávem udělený Řád svatého Jiří.

Zato Baranova čekal rychlý pád. Sice se proti vznesenému obvinění bránil zdůrazňováním vlastních zásluh, jenomže přitom neopomněl připomenout, že z přiznaného kořistného doposud neobdržel ani rubl! To nebylo právě diplomatické a k šiku jeho nepřátel se proto přidal i ministr námořnictva Lesovskij. Pak již šlo vše ráz na ráz. V prosinci 1879 zasedl vojenský soud a Baranov byl pro porušení disciplíny uvolněn ze služby. Z nedávného hrdiny se stala „persona non grata“, pro kterou už v důstojnickém sboru ruského válečného námořnictva nebylo místo.

Obrázek
Torpédoborec Kapitán-lějtěnant Baranov po spuštění na vodu

Naštěstí nad Baranovem držel ochrannou ruku následník trůnu, takže mohl nastoupit službu v armádě a čekala jej i slušná politická kariéra. Začal jako plukovník u polního dělostřelectva, ale po smrti Alexandra II. rychle stoupal po služebním žebříčku a své působení v řadách armády ukončil jako generálporučík. Slibně si vedl i jako carský úředník, když postupně stanul v čele několika gubernií. To znovu popudilo Popova, který velkoknížeti Konstantinovi napsal: „Baranov s VĚSTOU jednoduše uprchl před silnějším nepřítelem a v paměti národa zůstává hrdinným přemožitelem obrněnce (...) a jako by to nebylo málo, zdá se jisté, že bude jmenován ministrem.“ K velké radosti nepřejícího admirála, jenž jej neváhal označit slovem „darebák“ (мерзавец), se Baranov ministrem nikdy nestal, ale svoji politickou dráhu završil jako člen vládního senátu. Zemřel v r. 1901 jako vážený muž, na jehož počest sloužil od roku 1908 v Černomořském loďstvu torpédoborec KAPITAN-LEJTĚNANT BARANOV.

Použité zdroje:
В. Шигин: Герои забытых побед. Vydalo nakladatelství Вече 2010.
Ю. Ф. Каторин: Парадоксы военной истории. Vydalo nakladatelství Полигон 2001.
В. Ю. Грибовский: Последний парад адмирала. Судьба вице-адмирала З. П. Рожественского. Vydalo nakladatelství Вече 2013.
Ю. Ф. Каторин: Броненосцы. Vydalo nakladatelství Галея-Принт 2008.
В. Д. Доценко: Морские битвы России: XVIII-XX веков. Vydalo nakladatelství Полигон 2002.
Н. В. Скрицкий: Корсары России. Vydal nakladatelství Центрполиграф 2007.
В. А. Золотарев, И. А. Козлов: Три столетия российского флота (2). Vydalo nakladatelství Полигон 2004.
B. Langensiepen, A. Güleryüz: The Ottoman Steam Navy 1828-1923. Vydalo nakladatelství Conway Maritime Press 1995.
J. Kovařík: CUŠIMA; poslední bitva rusko-japonské války na moři. Vydalo nakladatelství Akcent 2012.
Гангут 41/2007.
Морская Коллекция 1/2011, 2/2011.
http://militera.lib.ru/h/chubinsky/01.html
http://militera.lib.ru/h/wilson_h/13.html
http://costroma.k156.ru/d/27_baranov.html
http://www.e-reading.biz/book.php?book=1009424
http://retroflot.com/r/tovaropassazhirs ... ssiya.html
http://retroflot.com/v/tovaropaseazhirs ... rvaya.html
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Vzestup a pád kapitána Baranova

Příspěvek od Pátrač »

Nádherná práce :up: a krásná ukázka jakou sílu může mít zlovolně napsaná věta či několik vět. Na druhou stranu základ položil Baranov sám, ale kdo by se mu divil. No Jarle, námořníkům se zase urodilo. Musím něco začít dělat. :rotuj:
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4076
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Vzestup a pád kapitána Baranova

Příspěvek od jarl »

Díky, Pátrači. Jsem zvědavý co pro Palbu chystáš ty. Co se toho Baranova týče, tak doplatil na svou prostořekost. Kdyby si dal pozor na jazyk, tak jej ani ten Rožestvenského článek nemohl potopit. Kritizovat nejvyšší nadřízené se nevyplácí ani národním hrdinům a v carském Rusku to platilo dvojnásob. Nakonec Baranov ještě dopadl docela dobře a čekala jej úspěšná kariéra jinde a ani námořnistvo na ně nezapomnělo a pojmenovalo po něm ten torpédoborec.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Odpovědět

Zpět na „významné nebo zajímavé vojenské události“