Jacksonovo tažení v údolí Shenandoah (1862)

Moderátoři: Pátrač, kacermiroslav, Bleu

Odpovědět
Uživatelský avatar
Martin Hessler
poručík
poručík
Příspěvky: 715
Registrován: 12/5/2009, 16:49
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Jacksonovo tažení v údolí Shenandoah (1862)

Příspěvek od Martin Hessler »

Obrázek

Občanská válka v USA znamenala v mnoha směrech přelomový konflikt, a to nejen v politickém, nýbrž především ve vojenském slova smyslu. Řadou odborníků je vnímána jako jedna z prvních (ne-li vůbec první) moderních válek v historii. Na druhou stranu ji lze považovat za jeden z posledních příkladů uplatnění tzv. napoleonské strategie a taktiky, jakožto reliktu 18. století. V každém případě se jedná o učebnicový příklad střetnutí, v němž technický vývoj dalece předstihl vývoj nejen taktiky samotné, ale hlavně taktického uvažování většiny velitelů. Svým způsobem se tak stala jakýmsi předobrazem událostí 1. světové války.

Příčiny a vznik

Americká občanská válka (American Civilian War, u nás obecně známější jako válka Severu proti Jihu) je veřejnosti často předkládána jako jakási válka za zrušení otroctví. Podobný výklad je ovšem silně, až nebezpečně zjednodušený, byť vyhovující svéráznému tendenčnímu výkladu dějin v socialistickém pojetí. Podle něj Jižané byli zlí, protože bičovali černé otroky, zatímco Seveřané byli hodní a chtěli černochy osvobodit. „Až nám z toho, milé děti, vznikla válka...“
Skutečné kořeny politického rozdělení tehdejších Spojených států byly však mnohem hlubší a příčiny vzniku občanské války daleko složitější, než je možno postihnout pouhým odkazem na problematiku otroctví na americkém Jihu.

Obrázek
Černí otroci při práci na plantáži

Základním předpokladem pro vznik konfliktu se staly propastné ekonomické a politické rozpory mezi průmyslovou severní částí tehdejších USA, a prakticky výlučně zemědělsky orientovanou jižní částí. Jejich počátky lze je vysledovat až do období před vznikem USA. Již v třinácti původních britských koloniích existovaly rozdíly hospodářské, kulturní i politické. V severní části území se tvořily komunity a urbanizační centra zpočátku kolem farností, později v okolí průmyslových a obchodních základen. Na jih od Mississippi probíhala kolonizace odlišně. Území zde bylo více hospodářsky využíváno než osídlováno, rozsáhlé plochy zemědělské půdy obdělávali zprvu trestanci, později černí otroci. Ekonomika se zde orientovala prakticky výhradně na zemědělskou výrobu.
Porážka Francouzů v roce 1763 otevřela britským kolonistům cestu do zatím neosídlené divočiny za Appalačskými horami. Migranti z Virginie, obou Karolín a Georgie zde hodlali zakládat rozsáhlé plantáže, k jejichž obdělávání potřebovali levnou pracovní sílu. Přistěhovalci z Pensylvánie a New Yorku naopak chtěli osídlit nová území jako oblast bez otroctví. Jediné, co za dané situace oba tábory spojovalo, byl odpor ke koloniální nadvládě. Vydáním Deklarace nezávislosti 4. července 1776 vznikly Spojené státy, v průběhu války za nezávislost v letech 1775-83 se pak někdejším koloniím podařilo vybojovat si samostatnost. Přesto mezi nimi v řadě ohledů nemohla být řeč o nějaké politické jednotě – do textu ústavy z roku 1789 nebyla problematika existence otroctví v Unii vůbec zanesena kvůli tvrdému odporu zástupců jižních států.

Americký jih nebyl rozhodně chudý. Jeho bohatství však vyplývalo z produkce bavlny, rýže, tabáku a cukrové třtiny, tedy komodit určených pro export do zámoří.. Velká část zisku z vývozu zemědělských produktů ale připadla obchodním a dopravním společnostem, které sídlily v severních státech – a zde také odváděly daně. Obyvatelé amerického jihu tedy celkem pochopitelně nahlíželi na severní obchodníky a průmyslníky jako na „vyžírky“, zatímco jižanští zemědělci a farmáři byli na severu často vnímáni jako „hejskové“ a „burani s rukama od hnoje“. Celkově by se vzájemné vztahy daly, ve zvětšeném měřítku, přirovnat k řevnivosti mezi dnešními Pražany a obyvateli moravského venkova. Političtí představitelé i občané jižních států za dané situace upřednostňovali pravomoci vlád jednotlivých států před centrální pravomocí federální vlády ve Washingtonu. Přáli si schvalovat vlastní zákony a především daňový systém tak, aby větší část prostředků vybraných na daních zůstávala „doma“. Prohlubující se ekonomický rozpor mezi průmyslově se rozvíjejícím severem, požadujícím volný trh pracovních sil, a konzervativně zemědělským jihem, nehodlajícím připustit kolaps zemědělské výroby v důsledku odlivu svobodných černochů do továren, se s probíhající průmyslovou revolucí dále vyostřoval. Z tohoto rozporu postupně vznikl ústavní konflikt. Když diskuse v Kongresu nevedly k žádnému řešení, obyvatelé jihu zvolili odtržení. Vznikly Konfederované státy americké, jejichž existence byla oficiálně vyhlášena v únoru 1861. Federální vláda ve Washingtonu však jejich státní svrchovanost neuznala a považovala je dále za součást původních USA.

Situace rychle spěla k ozbrojenému střetnutí. Řada politiků ve Washingtonu žádala „potrestání vzbouřenců“ jak za vystoupení z Unie (a tedy neúctu k ústavě), tak za hájení něčeho tak hříšného a nemravného, jako je otroctví. Stejně tak konfederanti byli odhodláni nenechat si od federální vlády nic líbit a udržet si samostatnost za každou cenu. Hledala se záminka na obou stranách. Jiskrou pod sudem prachu se stala nedávno dokončená, avšak ještě ne zcela vyzbrojená pevnost Fort Sumter na ostrůvku v ústí Charlestonského přístavu.

Podle požadavků prozatímní vlády v Richmondu (hlavní město Konfederace) měla armáda Unie vyklidit posádky a pevnosti na území Konfederovaných států. Vlastnictví charlestonských opevnění se však stalo předmětem sporu mezi vládami USA a Jižní Karolíny. Unionisté, v rozporu s dohodou, vyslali do sotva dostavěného Fort Sumteru nepočetnou posádku pod velením majora Roberta Andersona. Protože bylo jasné, že vojska Unie nehodlají pevnost vyklidit, nařídil gen. Pierre G. T. Beauregard, velitel vojsk Jižní Karolíny, její obsazení silou. Dne 12. dubna 1861, okolo 4:30 ráno, zahájily charlestonské baterie ostřelování Fort Sumteru. Pevnostní posádka sice po dvou dnech kapitulovala bez podstatných ztrát na životech, avšak již 15. dubna vyhlásil Abraham Lincoln nábor 75 000 dobrovolníků do armády. Válka mezi Unií a Konfederací začala.

Kdyby šlo v této válce pouze o konflikt dvou armád a ekonomických systémů, průmyslově zaostalá Konfederace s pouze třetinovou populací oproti Unii by se rychle zhroutila. Rebelové však byli odhodláni neústupně hájit svá práva, což byla otázka ústavně-právní povahy, kvůli níž neváhali vystoupit z Unie. Záhy prokázali, že stejnou měrou jsou připraveni snášet i újmy, které jim secese a s ní spojená ekonomická izolace přinášely. Otužilí, nenároční a skromní, jak je tomu naučil venkovský způsob života a tvrdá práce na farmách, dali rychle najevo, že k poslušnosti je může přimět jen porážka v boji.

Situace v letech 1861 – 62

První pokus unionistické armády podrobit si Konfederaci žalostně selhal. Tažení na Richmond skončilo nečekaně drtivou porážkou v První bitvě u Manassasu (známé též jako Bitva u Bull Runu). Konfederace byla vojensky poměrně slabá, avšak geograficky nesmírně silná. První obrovská výhoda spočívala v její rozloze. Jedenáct států Konfederace zaujímalo přibližně stejnou plochu jako Evropa západně od Ruska. Vojska Unie i v případě, že překročila hranice, čekal ještě dlouhý pochod, než by se dostala k nějakému cíli, jehož dobytí by protivníka významněji poškodilo. Cestovat někam na americkém Jihu bylo ostatně obtížné i v mírových dobách. Silniční síť byla řídká a špatná, železniční ještě řidší. Říční toky příliš krátké a většinou tekoucí zcela nevhodným směrem. Každých třicet až čtyřicet kilomterů nějaká místní řeka jako Rappahannock, Pee Dee, Black River, Santee nebo Rapidan tvořila základ pro snadno hájitelnou obrannou linii.

Dalším problémem se ukázala být zaostalost americké kartografie na počátku 2. poloviny 19. století. Hustě obydlená východní část USA byla sice zmapována jakžtakž slušně, ale většinou ještě v dobách koloniální nadvlády. Amerika těch let byla země nesmírně rozlehlá, z velké části dosud neobydlená a neprozkoumaná. Existovaly sice četné místné mapy, ty však většinou vznikly ad hoc, kvůli vytyčení hranic pozemků. Neměly jednotné měřítko, neobsahovaly takřka žádné údaje o rázu krajiny a silniční síti, vzájemně na sebe nenavazovaly. Armádě chyběl ucelený kartografický systém. Za dané situace byla místní znalost cennější než nepřesné a nespolehlivé mapy. Z toho pramenila výhoda pro vojska Konfederace: jelikož se většina bojů občanské války odehrávala na jejím území a konfederační jednotky povětšinou sestávaly z místně odváděných branců, měli velitelé výhodu „domácího hřiště“. Rebelové se tu zkrátka vyznali, vetřelci ze severu ne.

Když přímé tažení unijní armády na Richmond skončilo fiaskem u Bull Runu, zbývalo pokusit se o jinou cestu. Možnosti byly v zásadě dvě. Pro tu první se rozhodl generál George B. McClellan, když v březnu 1862 nalodil jednotky Potomacké armády na transportní plavidla a po moři je přesunul na špici Virginského poloostrova. Zde se vojska vylodila pod ochranou pevnosti Fort Monroe, jedné z mohutných citadel pobřežního obranného systému, která zůstala v rukou Unie. Odtud byl Richmond vzdálen pouhých 130 kilometrů, navíc otevřeným terénem bez výrazných přírodních překážek.
Popsaným manévrem však McClellanovi patrně došla odvaha. Přestože měl početní převahu, neboť velitelé Konfederace Robert E. Lee a Joseph E. Johnston mohli k obraně Richmondu shromáždit stěží 57 000 mužů proti McClellanovým 105 000, váhal s postupem proti nepříteli v míře u vrchního velitele stěží omluvitelné. Neustále žádal další posily a zásoby, otálel na místě a poskytl tak protivníkovi čas na přípravu obrany. V Richmondu byl mezitím vyhlášen stav obležení a Lee nařídil budovat dvě zákopové linie: první, slabší, mezi Yorktownem a James River, druhou jako kruhovou obranu města. Lee si tím sice vysloužil mezi richmondskou smetánkou posměšnou přezdívku „Král polních lopatek“, ale hlavní město Konfederace bylo alespoň prozatím zabezpečeno. Tažení Potomacké armády uvázlo na mrtvém bodě a neslibovalo rychlé řešení. Zbývala druhá cesta: Shenandoahské údolí.

Robert E. Lee
Obrázek
se narodil 19. ledna 1807 ve Stratford Hall ve Virginii. Pocházel z rodiny generála Henry Leea, guvernéra státu Virginia. Otec zemřel, kdyř bylo Robertovi 11 let. V roce 1829 absolvoval vojenskou akademii ve West Pointu a stal se důstojníkem ženijního vojska. O dva roky později se oženil s Mary Ann Curtisovou, pravnučkou Marthy Washingtonové. Spolu měli 7 dětí. Za války s Mexikem (1846-1848) sloužil jako pobočník generála Winfielda Scotta. V letch 1852-55 vykonával funkci velitele wespointské akademie, poté byl převelen k 2. jízdnímu pluku, s nímž se účastnil indiánských válek v Texasu.
Roku 1861 mu bylo nabídnuto vrchní velení vojskům Unie a Lee tuto nabídku skutečně nějaký čas zvažoval. Avšak po vystoupení jeho rodné Virginie z Unie odmítl a přešel na stranu Konfederace. Stal se vrchním velitelem konfederačních armád a v této funkci setrval až do kapitulace u Appomatoxu 9. dubna 1865.
Téhož roku nastoupil jako ředitel vojenské školy Washington College v Lexingtonu, kde působil až do své smrti. Zemřel 12. října 1870 na následky srdeční choroby.
Šlo o hluboce věřícího člověka a charismatického vojevůdce, vzbuzujícího u svých podřízených vysoký stupeň loajality. Byl jedním z necelých 5% vojáků Konfederace, kteří vlastnili nějaké otroky. Leeova rodina jich měla celkem 63.


Strategie a taktika

Na tomto místě je třeba říci, že taktické a strategické postupy přednášené na amerických (a ovšem nejen amerických) vojenských školách v letech 1840-1860 vycházely prakticky výhradně z napoleonských teorií. Strategické uvažování se v nich redukovalo na úsilí o zničení nepřátelské armády v regulérní bitvě, což mělo nepřítele přimět ke kapitulaci. Bitevní taktika samotná pak předpokládala výhradně čelní střety sevřených pěchotních formací, podporovaných polním dělostřelectvem a křídelními útoky jízdy.
Uvedené postupy vůbec nebraly v úvahu revoluční technické změny, k nimž došlo v první polovině 19. století, tedy v dekádách následujících po skončení napoleonských válek. Nejdůležitějšími prvky vývoje bylo hromadné zavedení drážkovaných vojenských pušek do výzbroje armád a budování polních opevnění.
Vojenská puška s drážkovanou hlavní znamenala skutečný přelom ve vývoji válečnictví. Zatímco hladkohlavňové muškety, běžné za napoleonských válek, umožňovaly pěchotě vést účinnou palbu na 100 – 120 metrů, účinný dostřel drážkovaných zbraní byl prakticky čtyřnásobný. Kombinace přesné a účinné mířené střelby z pušek se zákopy, náspy a záseky, budovanými na obranných liniích, měla dva přímé důsledky. První byl ten, že frontální útoky sevřených formací pěchoty a jízdy proti obrannému postavení nepřítele se staly neúčinnými a krajně nebezpečnými, neboť pěchota mohla nyní zahájit efektivní palbu na vzdálenost, kterou útočící rojnice nebyla schopna dostatečně rychle překonat. Druhým důsledkem bylo, že pěchota během útoku přišla o účinnou dělostřeleckou podporu. Nebylo už možné rozrušit obrannou formaci nepřítele kartáčovou palbou z děl, neboť kartáčové střely (cannister) byly účinné na nějakých 250-300 metrů, což bylo méně, než kolik činil dosah mířené palby z pušek. Pěšáci v obranném postavení, ukryti v zákopech a za náspy, tak mohli vést přímou palbu na obsluhy děl a tažná zvířata. Tehdejší granáty a šrapnely, plněné černým prachem a vybavené primitivními zapalovači, nebyly ještě dostatečně účinné, aby dokázaly nahradit kartáče. Trhaviny na bázi pikrátů, spolehlivé pyrotechnické a mechanické roznětky a metoda nepřímé dělostřelecké palby, které by uvedený problém vyřešily, však v 60. letech 19. století ještě nebyly známy.
Neschopni adekvátně zareagovat na změny, které přinesly drážkované pušky a zákopy, drželi se mnozí velitelé občanské války zarputile napoleonské taktiky a opakovaně nařizovali frontální útoky proti pozicím nepřítele, smířeni se strašnými ztrátami. Jen málo odpovědných armádních činitelů si uvědomovalo, že řešení je třeba hledat v nových operačních postupech, nikoli v nasazení většího počtu mužů.


Údolí Shenandoah

Obrázek

Údolí řeky Shenandoah představuje víceméně uzavřenou oblast, ohraničenou na východě pohořím Blue Ridge a na západě hřebeny Alleghan. Táhne se od Lexingtonu přibližně severovýchodním směrem až k Harper´s Ferry a je dlouhé asi 240 kilometrů. V letech občanské války bylo významným strategickým koridorem, umožňujícím armádám obou bojujících stran průchod na území protivníka.
Shenandoahské údolí je úrodné a intenzivně využívané k výnosnému zemědělství. Armády, které zde operovaly, se tedy nemusely obávat nedostatku potravin (platilo na začátku války – o tři roky později, poté, co se tudy několikrát přehnaly válečné operace, byl už celý kraj poněkud vyjedený). Jeho středem probíhá pohoří Massanutten, mohutný přírodní útvar, sahající od Port Republic na jihu k Front Royal na severu. Odděluje severní a jižní rameno řeky Shenandoah. Jižní rameno, protékající poněkud užším Lurayským údolím (mezi Massanuttenem a Blue Ridge), vzniká u Port Republic soutokem tří menších říček: North, Middle a South River. Obě ramena se slévají u Front Royal. Zde začíná vlastní tok řeky Shenandoah, jež teče k severovýchodu a přibližně po 75 kilometrech se vlévá do Potomacu.
Přes zemědělský ráz krajiny je geografie vnitřku údolí velmi členitá, plná kopců, srázů, průsmyků a údolíček s množstvím menších i větších vodních toků. Kvůli nedostatečné silniční síti probíhal před válkou prakticky veškerý dopravní styk po řece – většina toku Shenandoah je splavná. Vzhledem k problémům s kartografií (viz výše) bylo v roce 1862 v armádě Unie velmi málo lidí, kteří měli alespoň částečnou přestavu o vnitřním místopisu této oblasti.
Obě strany si byly dobře vědomy významu Shenandoahského údolí jako možné cesty ke vpádu na protivníkovo území. Táhlo se severojižním směrem, nekřížila je žádná větší řeka (Shenandoah teče podélně), na obou koncích bylo napojeno na železnici. Severní konec údolí ležel na dosah od Washingtonu, ze Stauntonu na jižním konci zase vedla přímá železniční trať (Virginia Railroad) přes Hannover Courthouse na Richmond.
Porážka unijní armády u Bull Runu způsobila prezidentu Lincolnovi šok, z něhož se dlouho nemohl vzpamatovat. Od té chvíle žil prakticky v permanentním strachu, že konfederační vojska se vydají na pochod k Washingtonu a vezmou hlavní město útokem. Z tohoto důvodu nařídil generálu Winnfieldu Scottovi, vrchnímu veliteli vojsk Unie, aby kromě silné posádky zanechal k obraně Washingtonu armádní sbor o síle 40 000 mužů pod velením brigádního generála Irwina McDowella. Ten zaujal posatvení jižně od hlavního města s úkolem blokovat jakýkoli přímý postup konfederačních vojsk k Washingtonu.
Obrana severního konce strategicky významného Shenandoahského údolí byla svěřena dvaadvacetitisícovému vojsku generálmajora Nathaniela P. Bankse. Ještě dále na západ, v alleghanském pohoří, operoval generálmajor John C. Frémont. Ten měl k dispozici 15 000 vojáků a úkol bránit křídelnímu obchvatu přes Alleghany.

Obrázek
John C. Frémont

Síly, které mohla vojska Konfederace postavit proti těmto třem armádám, byly více než skrovné. Konfederační Údolní armáda (oficiální název zněl Army of Shenandoah Valley District) čítala pouhých 4 600 mužů. Jejím velením byl pověřen brigádní generál Thomas Johnatan Jackson.

Thomas Johnatan Jackson
Obrázek
Tento vysoký, statný a málomluvný muž se narodil 21. ledna 1824 v Clarksburgu ve Virginii jako potomek irských emigrantů. Většinu dětství strávil prací na farmě svého strýce Cumminse Jacksona. Vzděláním samouk, měl značné potíže s přijímacími zkouškami na West Point a studium zahájil jako prospěchově nejslabší z ročníku. Musel tedy studovat mnohem tvrději a usilovněji než jeho spolužáci. Se zarputilým odhodláním, charakteristickým pro celý jeho život, se však rychle propracoval k horním příčkám prospěchového žebříčku. V roce 1846 absolvoval jako sedmnáctý z 59 kadetů a jeho spolužáci se shodli, že kdyby studium trvalo ještě rok, skončil by Jackson první z ročníku.
Armádní kariéru zahájil jako podporučík dělostřelectva v mexické válce. Zúčastnil se obléháni Veracruzu, bojoval u Chapultepecu, Contrerasu a Mexico City. Vysloužil si několik povýšení a z války vyšel v hodnosti majora.
Roku 1851 nastoupil místo učitele na Virginském vojenském institutu v Lexingtonu (Virginia). Jako učitel nebyl příliš oblíbený, potrpěl si na kázeň a subordinaci a nutil studenty k samostatnému uvažování. Jeho názory byly ve své době revoluční a povahou introvertní Jackson je většině lidí obtížně vysvětloval. Základní principy Jacksonových přednášek jsou však dodnes považovány za nadčasové: disciplína, mobilita vojsk, objektivní hodnocení sil nepřítele a odhad jeho záměrů, utajení pohybů a síly vlastních jednotek.

„Vždy oklamat, zmást a překvapit nepřítele, je-li to možné. Nikdy nezanechávat pronásledování, dokud vaši lidé mohou, neboť armády na útěku, je-li dostatečně úporně pronásledována, se zmocňuje panika a pak je možné ji až z poloviny zničit. Nikdy nebojovat proti velké přesile. Je-li možné manévrovat, vrhnout své vojsko proti nejslabší části sil nepřítele a rozdrtit ji. Malá armáda může takto zničit velkou a opakované vítězství ji učiní neporazitelnou.“

Během působení na Virginském vojenském institutu mu studenti pro jeho výstřední chování a hluboce náboženské založení přezdívali „Fool Tom“ (Bláznivý Tom). Mnohem důstojnější přezdívku „Stonewall“ (Kamenná zeď) získal až v roce 1861 v bitvě u Bull Runu, kde se kolísající vojska Konfederace dokázala znovu seskupit kolem jeho neústupně stojící brigády. Zasloužil se o ni brigádní generál Barnard B. Bee, když začal hulákat na své ustupující vojáky: „Vzchopte se, chlapi! Podívejte se na Jacksona! Stojí tam jako nějaká kamenná zeď!“ Od té doby se přezdívkou Stonewall honosil nejen sám Jackson, ale celá jeho virginská brigáda.

Začátek tažení

Od svého nadřízeného, generálmajora Josepha E. Johnstona, obdržel Jackson dva úkoly: hájit vnitřní údolí Shenandoah s jeho bohatými farmami, důležitými pro obživu konfederačních armád, a dále zabránit Banksovi ve vyčlenění části jeho vojsk, jež by posílila McClellanovu armádu na Virginském poloostrově. Jackson sám si stanovil ještě třetí, neméně náročný úkol: zabránit čtyřicetitisícovému McDowellovu armádnímu sboru přesunout se na jih k obléhání Richmondu. Nastával čas, kdy měl Thomas J. Jackson uvést své teorie v život a předvést v praxi jedno z nejúžasnějších nepřímých tažení ve vojenské historii.
Protože vyrůstal v západní Virginii, měl povšechnou představu o místní topografii a přírodních podmínkách. Měl ale ještě něco lepšího: Jedediaha Hotchkisse.

Obrázek
Jedediah Hotchkiss ve stejnokroji majora konfederační armády

Hotchkiss, původním povoláním učitel, sice nepocházel ze Shenandoahského údolí, ale roku 1847 se usídlil ve Stauntonu, kde založil školu. Jeho celoživotním koníčkem byla kartografie. Přestože neměl žádné odborné vzdělání v tomto oboru, zabýval se kreslením map již dlouhá léta. Generál Lee používal jeho díla v roce 1861 během tažení v Alleghanách, a nyní dostal Hotchkiss nový úkol od Jacksona: nakreslit mapu údolí Shenandoah s vyznačením všech průsmyků, mostů, brodů, silnic, železničních tratí a jichých taktticky významných bodů.
Viděno dnešníma očima se nám to může zdát úsměvné, asi jako když si skautíci kreslí plánek tábora, ale v roce 1862 neexistovaly žádné letecké ani družicové snímky a nebyla ani provedena triangulace území USA. Dnes stěží chápeme obtíže vojenských velitelů, nucených operovat v krajině, jejíž obraz se nacházel v lepším případě v mozku průvodce, který ji už jednou nebo dvakrát prošel, v tom horším pak domorodce, nemajícího představu o taktice a neschopného cokoli souvisle vysvětlit.
Hotchkiss si poradil tak, že celé údolí osobně procestoval, zčásti na koni, zčásti pěšky, a informace získané od místních obyvatel ověřoval vlastním pozorováním. Mapa, která vznikla, nebyla jistě žádným veledílem a ze současného hlediska působila nejspíš přímo primitivně. Měla však jednu nepopiratelnou výhodu: zachycovala to, co Jackson potřeboval, a odpovídala skutečnosti.

Na konci února 1862 se dala Banksova armáda do pohybu a překročila řeku Potomac poblíž Harper´s Ferrry. Byla sice formálně vázána u Washingtonu, avšak současně měla za úkol vytlačit rebely z horní části Shenandoahského údolí. Banks hodlal obsadit a hájit především dvě významné komunikační spojnice: Baltimorsko-ohijskou železnici (Baltimore&Ohio Railroad) a plavební kanál spojující Chesapeackou zátoku s řekou Ohio. Přinutil Jacksona, který se na Johnstonův rozkaz měl vyhýbat přímému střetnutí, ustoupit z Winchesteru, ležícího asi 50 km jižně od řeky Potomac. Poté, co se Banks utábořil poblíž města, zavelel Jackson k nočnímu protiútoku. Věřil, že rozptýlené jednotky Unie dokáže rozprášit jednu po druhé. Ale jeho podřízení velitelé se nacházeli s většinou vojska dobrých 15 km jižněji. Navíc nepochopili radikálnost jeho taktiky a snažili se jej přesvědčit, aby od svého úmyslu upustil. Když si Jackson uvědomil, že již nelze získat moment překvapení, zlostně rozkaz odvolal a nařídil pochodovat na jih po Valley Turnpike, celoročně sjízdné štěrkované silnici vedoucí podél jižního ramene řeky Shenandoah, až do Mt. Jacksonu (shoda místního názvu se jménem velícího důstojníka je náhodná). Přitom za sebou jeho vojáci zapálili most u Front Royal, aby ztížili jednotkám Unie postup. Zadní voj s úkolem udržet unionisty v uctivém odstupu tvořila kavalerie pod velením podplukovníka Turnera Ashbyho.

Turner Ashby
Obrázek
Tento důstojník konfederačního jezdectva se narodil 23. října 1828 na plantáži Rose Bank ve Virginii. Neměl vojenské vzdělání, ale byl vynikající jezdec a rozený bojovník. Ve věku 20-ti let stál u zrodu dobrovolnické jednotky Mountain Rangers, později včleněné do virginské milice. Během soudního procesu s abolicionistou Johnem Brownem v roce 1859 vykonávali Mountain Rangers strážní a pořádkovou službu v Charles Townu (Charlestonu) a okolí. Po vypuknutí občanské války jej Joseph E. Johnston pověřil zabezpečním brodů přes řeku Potomac a mostu u Harper´s Ferry.
Vysloužil si přezdívku „Black Knight of Confederacy“ (Černý rytíř Konfederace). V červnu 1861 utrpěl osobní ztrátu, když byl jeho bratr Richard zabit při hlídkování na březích Potomacu. Turner Ashby si prohlédl bratrovo tělo a došel přesvědčení, že unionisté jej ubodali bajonety poté, co se jim vzdal. Od té doby fanaticky nenáviděl Unii a do jeho chování se promítala jistá posedlost pomstou.
Ashby byl jedním z průkopníků a nadšených propagátorů jízdního dělostřelectva v konfederační armádě.

Během dlouhého ústupu v době od 11. do 20. března měl Jackson dost času promyslet si další taktické postupy, jež hodlal uplatnit vůči nepříteli. Byl si vědom toho, že Banks není profesionální voják, nýbrž typický příklad „politického“ generála občanské války: kongresman Spojených států a guvernér státu Massachusetts, při jehož jmenování do důstojnické hodnosti hrála prvořadou roli stranická příslušnost. Ale právě tak dobře chápal, že nebude schopen vést proti Banskově vojsku efektivní kampaň, jestliže nedokáže využít v maximální míře faktory subjektivní povahy: mobilitu vlastních jednotek, členitý místní terén a jeho dobrou znalost. Nezkušenost unionistického generála mu však mohla pomoci donutit jej, aby se dopustil vážných chyb.

Nathaniel Prentiss Banks
Obrázek
Nathaniel P. Banks pocházel z Walthamu ve státě Massachusetts, kde se narodil 30. ledna 1816 jako první dítě Nathaniela P. Bankse staršího a Rebeccy Greenwood-Banksové. V dětství se mu dostalo jen základního školního vzdělání a brzy nastoupil jako pomocný dělník v přádelnách. Po celý život byl znám pod humornou přezdívkou „Bobbin Boy Banky“.
Vyučil se mechanikem v továrně Howe Machinery, krátce se věnoval žurnalistice a vystudoval práva. Ve věku 23 let byl přijat do Demokratické strany a brzy proslul jako vynikající řečník. Roku 1847 se v Providence (Rhode Island) oženil s tovární dělnicí Mary Theodosií Palmerovou. V letech 1849-1853 byl členem Sněmovny reprezentantů a v letech 1851-1852 v ní vykonával funkci mluvčího. Roku 1858 se stal guvernérem státu Massachusetts.
Když prezident Lincoln po vypuknutí občanské války jmenoval „Bankyho“ do generálské hodnosti, většina profesionálních důstojníků, veteránů mexické války a absolventů West Pointu, jej odmítala přijmout jako sobě rovného. Banks však měl vlivné politické zastánce a díky svým konexím dokázal zajistit významné finanční i lidské zdroje. Zpočátku byl uvažován do funkce vrchního velitele logistiky, ale on sám žádal velení bojové jednotce – domníval se, že mu to pomůže v dalším politickém postupu.
Po válce pokračoval v kariéře kongresmana, hrál klíčovou roli v odkoupení Aljašky od Ruska (jeho finanční záznamy naznačují ukazují, že přitom obdržel nemalou provizi od ruského ministerstva zahraničí) a v roce 1879 byl jmenován U.S. Marshallem státu Massachustts. Zemřel v rodném Walthamu 1. září 1894.


Když už se Banksova armáda dostala hluboko do údolí, potřeboval ji tam Jackson udržet co nejdéle. Zároveň se ale musel vyhýbat přímým střetům s přesilou, v nichž by jeho vojsko mohlo být zničeno, udržovat bezpečný odstup od Frémontovy alleghanské armády, hlídat si volnou ústupovou cestu k jihu nebo k východu, a také přístupy ke Stauntonu na jižním konci Shenandoahského údolí. Tam se totiž nacházela jeho hlavní týlová a zásobovací základna.
Mohl své jednotky převést od Mt. Jacksonu průsmykem přes Massanutten, postupovat lurayským údolím k severu a pokusit se vpadnout Banksovi do týla. Tím by však jeho armáda přestala tvořit bariéru mezi Banksem, stojícím nyní u Winchesteru, a Stauntonem. Navíc Joseph E. Johnston nabyl dojmu, že se Údolní armáda příliš odpoutala od nepřítele, a vyzval Jacksona, aby se vrátil a vyhledal Banksovy jednotky.
Banks měl pochopitelně představu o velikosti (či spíše malosti) Jacskonova vojska. Ve snaze připojit se se svou troškou do mlýna k McClellanově tažení na Richmond, zanechal k blokádě údolí Shenandoah devítitisícovou divizi pod velením brigádního generála Jamese Shieldse. Zbytek svých sil odeslal směrem k Manassasu. Sám Banks, v jistotě, že Shields (rovněž „politický“ generál, avšak zkušený veterán mexické války) má nad Jacksonem téměř dvojnásobnou početní převahu, odjel do Washingtonu.

Obrázek
James Shields

Jakmile Ashbyho jízdní hlídky zpravily Jacksona o vývoji situace, nařídil zrušit tábor u Mt. Jacksonu a vyrazil se všemi svými jednotkami usilovným pochodem na sever. Dvacátého třetího března poblíž městečka Kernstown (asi 6 km jižně od Winchesteru) narazil na Ashbyho, jak tam udržuje dotyk s nepřátelskou jednotkou, o níž byl přesvědčen, že se jedná o zadní voj unionistů.
Informaci, že jsou přítomny pouhé dva pluky unionistické pěchoty, dostal Jackson od Ashbyho. Je však pravděpodobné, že skutečným zdrojem byli místní informátoři. V každém případě to ale nebyla pravda.
Jackson se rozhodl k útoku, ačkoli byla neděle (zbožný Jackson obvykle v neděli odmítal bojovat). Pověřil Ashbyho, aby se se svou kavalerií a jízdním dělostřelectvem rozestavil napříč údolím a upoutal tak čelo nepřátelské sestavy. Sám pak krátce po poledni vyslal dvě pěší brigády do táhlého stoupání po západním úbočí, ve snaze obchvátit pravé křídlo nepřítele.
Bitva u Kernstownu je názorným příkladem toho, jak takticky dobře promyšlená akce může selhat, je-li naplánována na základě chybných informací o nepříteli. Proti Údolní armádě stála celá Shieldsova divize, navíc dobře vybavená dělostřelectvem a z větší části rozmístěná v kopcovitém terénu na západ od řeky, odkud byl dobrý přehled po celém bojišti. Jakmile se konfederační pěchota dala do pohybu, plukovník Nathan Kimball, který převzal velení poté, co byl Shields raněn, vyslal čtyři pluky, aby obchvat zastavily. Rozpoutala se zuřivá čelní bitva.
Jackson, který pochopil, že čelí přesile, vyslal dopředu své tři záložní pluky a nařídil soustředit dělostřeleckou palbu na obrannou linii nepřítele. Ale situace Stonewall Brigade, postupující v čele útoku, byla velmi špatná. Její muži se dostali do prudké palby a zalehli. Když většině z nich došlo střelivo, velitel brigády Richard B. Garnett, v obavě z prolomení konfederační linie, nařídil ústup. Okolo půl šesté večer se Údolní armáda začala stahovat z boje a ustupovat po Valley Turnpike zpět k Winchesteru.
Boj u Kernstownu znamenal pro Jacksona krutý taktický nezdar. Ztratil 718 mužů, téměř třetinu celkově nasazených sil, z čehož 455 padlo a 263 se dostalo do zajetí. Garnetta za ústup bez rozkazu zbavil velení a dal ho uvěznit, přestože Garnett zjevně nic nezavinil. (Propuštění se však dočkal teprve na přímý Leeův rozkaz. Ihned poté požádal o přemístění ke štábu generálmajora Jamese Longstreeta a bylo mu vyhověno. Dne 3. července 1863 padl v bitvě u Gettysburgu.)
Ze strategického hlediska však měla bitva nesmírný význam. Shields si nedovedl představit, že by Jackson zaútočil proti přesile bez podstatných záloh, odmítal se pohnout z místa a čekal na Bankse. Ten se co nejrychleji vracel k armádě, jakmile dostal zprávu, že došlo k boji. Od prezidenta Lincolna obdržel rozkaz, aby ihned povolal zpět oddíly vyslané k posílení McClellana u Richmondu, a od Mc Clellana, rozhořčeného ztrátou posil, které, jak se domníval, zoufale potřeboval, dostal za úkol obnovit tlak na konfederační vojsko a pronásledovat je k jižnímu konci Shenandoahského údolí.
Co bylo ještě významnější, prezident Lincoln nařídil McDowellovi, aby ihned zastavil postup na Richmond a soustředil se na obranu Washingtonu, a Frémontovi, aby zrušil plánovaný výpad do Tennessee a spolupracoval s Banksem. Frémont se tedy utábořil a vyslal směrem k jihovýchodu svůj předvoj pod velením brigádního generála Roberta H. Milroye. Jacksonovo maličké vojsko nyní takticky blokovalo přibližně 80 000 vojáků Unie.
McClellan sice dal Banksovi podrobné rozkazy k dalšímu postupu, co ho však ani nenapadlo, bylo poslat mu nějaké posily. Instrukce, že má Banks postupovat po Valley Turnpike směrem na Staunton, navíc zbavila Jacksona nutnosti obsadit svými nedostatečnými silami současně i Lurayské údolí východně od Massanuttenu.
Mohl zaujmout obrannou linii napříč údolím Shenandoah, ale Banksova armáda měla velkou početní převahu a zřejmě by dokázala jeho postavení prorazit nebo obejít. V důsledku by tím nic nezískal, jen by poskytl čas Frémontovi v Alleghanském pohoří, aby se pohnul směrem k němu a zablokoval mu ústupovou cestu ke Stauntonu. Proto nařídil další ústup, zatímco promýšlel protitah, jenž by mu umožnil znovu převzít iniciativu. Banks ho bez jakéhokoli spěchu následoval, obsadil Woodstock (zda tam uspořádal hudební festival, nevím) a 3. dubna se frontová linie ustálila podél říčky Stony Creek, severně od New Marketu.
Příští dva týdny se, kromě drobných potyček průzkumných oddílů, nic zvláštního nedělo. Banks nikam nepospíchal, Jackson také ne: přeskupoval své jednotky a cvičil nově naverbované rekruty. Touto cestou dokázal zvětšit Údolní armádu asi na 6000 mužů, Johnston navíc podřídil Jacksonovu přímému taktickému velení osmitisícovou divizi brigádního generála Richarda S. Ewella, umístěnou na východním svahu Blue Ridge.

Richard Stoddert Ewell
Obrázek
Vnuk prvního ministra námořnictví Benjamina Stodderta se narodil 8. února 1817 Georgetownu (Columbia) jako třetí syn Thomase a Elisabeth Stoddert-Ewellových. Od věku tří let vyrůstal na farmě Stony Lonesome v blízkosti Manassasu. West Point absolvoval v roce 1840 jako 13. ze 42 kadetů. Mezi léty 1843 a 1845 sloužil v 1. dragounském pluku (1st Dragoon Regiment), strážícím obchodní stezku ze Santa Fé do Oregonu. Během mexické války se účastnil bitev u Churubusca a Contrerasu, kde vykonával průzkum pro Roberta E. Leea, svého příštího velitele.
Roku 1859 byl vyslán s průzkumnou výpravou plukovníka Bonnevilla do Nového Mexika. Téhož roku byl raněn v boji s Apači u průsmyku Cochise.
Otroctví považoval za přežitek ve společenském i ekonomickém smyslu. Po bitvě u Bull Runu doporučil prezidentu Konfederace Jeffersonu Davisovi, aby byli černí otroci osvobozeni a byl jim umožněn vstup do armády. Sám se nabídl jako velitel „černých“ oddílů, ale Davis jeho návrh zamítl a Ewell jej už nikdy nezopakoval.
Šlo o poněkud výstředního muže se sklonem pronášet ironické poznámky a adresu svých nadřízených. Mezi přáteli byl znám jako „The Bald“ (Plešoun).

Klid zbraní na shenandoahském bojišti nevydržel dlouho. Sedmnáctého dubna, zřejmě na přímý rozkaz z Washingtonu, se Banks pohnul kupředu a zaútočil. Zamýšlel vytlačit Jacksona vzhůru údolím do Harrisonburgu a možná až ke Stauntonu. Jenže Jacskon nebyl z těch, kteří usnadňují nepříteli práci. Vyslal tři pluky (2800 mužů) pod velením brigádního generála Edwarda „Allegheny“ Johnsona střežit přístupové cesty z Alleghanského pohoří do jižní části údolí Shenandoah, kudy se měla blížit vojska generálmajora Frémonta. Jádru Údolní armády se podařilo po dvoudenních bojích odpoutat od nepřítele směrem na Harrisonburg a poté ustoupit nikoli na jih, nýbrž na východ – průsmykem přes Massanutten a dále do údolí potoka Swift Run. Utrpěl sice další lokální porážku, ale uchoval si možnost manévrování. V údolí Swift Run byla jeho vojska na křídlech chráněna neschůdnými hřebeny Blue Ridge, nemusel se tedy obávat obchvatu. A měl na vybranou tři nebo čtyři další směry postupu: buď se mohl vydat lurayským údolím na jih, nebo tímtéž údolím na sever. Případně mohl postupovat na východ, k Andersonově armádě stojící proti McDowellovi na řece Rappahannock, či na jihovýchod směrem k Richmondu.

Thomas Jackson přebírá iniciativu

Popsaným manévrem vnukl Jacskon Banksovi myšlenku, že se přesouvá posílit obranu hlavního města Konfederace. Banks tedy nepodnikl žádnou rozhodnou akci ani nenaléhal na Frémonta, aby urychlil svůj postup. Následoval Jacksona do Harrisonburgu, avšak jakmile zjistil, že Údolní armáda se už nenachází na jih, nýbrž na východ od něho, začal se považovat za pána situace a dále nepostupoval.
Jackson tolik času neměl. Dozvěděl se totiž, že Milroy pochoduje z Alleghan na východ a zřejmě se chystá napadnout izolovaný Johnsonův oddíl, rozmístěný nyní 13 km západně od Stauntonu. Místo aby se vydal přímo k Johnsonovi, snažil se proklouznout Banksově armádě před nosem a tím ji vyburcoval k činnosti, naplánoval konfederační generál mnohem složitější tah.
Nejprve vyslal spojku k Ewellově divizi s rozkazem pochodovat na Conrad´s Store (nyní Elkton), zůstat tam a napadnout Bankse, kdyby se vydal směrem ke Stauntonu. Ráno 30. dubna Údolní armáda opustila průsmyk Swift Run a dala se na pochod. Musela se pohybovat po mizerných vedlejších cestách rozmáčených nedávnými dešti, což ji zdržovalo, ale za tři dny přesto dokázala projít Brownovým sedlem přes Blue Ridge. Nyní si byl Banks prakticky jist, že se nepřítel přesunuje k Richmondu. Navrhl prezidentu Lincolnovi, že se vydá s celou armádou za McClellanem. Lincoln odmítl, avšak nařídil Banksovi odeslat Shieldsovu divizi k Rappahanocku na pomoc McDowellovi. Unionistům tak zbylo v údolí Shenandoah něco přes 12 000 vojáků.
Ale Jackson nepochodoval do Richmondu, nýbrž do Mechums, městečka ležícího na trati Virginia Central Railroad. Zde se zbavil raněných, nemocných a zajatců, jež nechal odeslat vlakem do zázemí. Zbytek armády nacpal do prázdných vagonů, které zde našel, a vydal se s nimi opačným směrem: průsmykem Rockfish přes Waynesboro do Stauntonu, kam dorazil 5. května.
Nyní byl Jackson ve středové pozici. Ve Stauntonu si doplnil zásoby, spojil se s Johnstonovým oddílem a mohl napadnout jednu z unijních armád dříve, než se stačí přiblížit druhá. Jeho bezprostředním cílem se stal brigádní generál Milroy, blížící se se 4 000 muži Frémontova předvoje od západu.
Ke střetu došlo 8. května blízko McDowellu, asi 11 km na západ od Stauntonu. Milroy postřehl nebezpečí a zatímco Jackson manévroval kolem jeho křídla, dal rozkaz k přímému útoku na střed konfederační linie, umístěné na strmém návrší východně od městečka. Rozpoutal se prudký boj, často vedený zblízka pažbami a bodáky. Unionisté sice způsobili konfederačním jednotkám poměrně těžké ztráty, ale jejich pozice byla neudržitelná. Milroyova jednotka přerušila boj a dala se na ústup. Jackson ji pronásledoval až do Franklinu, 40 km severně, kam dorazil 12. května. Zde jeho pěšáci doslova padli vyčerpáním, ale dostihnout nepřítele a donutit jej k boji se jim nepodařilo. Nicméně Milroyův otřesený a demoralizovaný oddíl byl pro tuto chvíli mimo hru.
Ewell se svými 8 000 vojáky mezitím čekal v Conrad´s Store. Po příchodu samozřejmě zjistil, že Jacksonova vlastní armáda je už pryč, netušil přesně, co má jeho nadřízený v úmyslu, ale jako ukázněný voják plnil rozkaz. Nehýbal se z místa a čekal na Banksův pohyb směrem ke Stauntonu, představujícímu týlovou základnu, kterou si konfederanti nemohli dovolit ztratit.
Ve Franklinu odvolal Jackson pronásledování, dopřál vojsku krátký odpočinek a poté se obrátil zpět do údolí Shenandoah. Milroye a Frémonta měl prozatím z krku, nyní se potřeboval spojit s Ewellem, dosáhnout místní převahy a přimět k ústupu Bankse. Měl už naplánován další nepřímý tah proti nepříteli, jehož realizace však byla podmíněna vysokou morálkou, tuhou disciplínou a vysokými výkony konfederačních jednotek.
Poměr sil se obrátil v jeho prospěch. Zatímco Banks nyní disponoval asi 12 000 muži, z nichž část navíc střežila mosty, železniční spoje a předsunutou týlovou základnu Unie v Harper´s Ferry, Jackson, Johnson a Ewell měli dohromady kolem 16 000 vojáků. Nebyla to velká převaha, ale bylo to vůbec poprvé za celou kampaň, kdy byla konfederační vojska schopna přečíslit nepřítele. Jackson však naprosto neměl v úmyslu ubíjet protivníka údernou silou svých jednotek. Chystal se jej oklamat, zmást a překvapit.

Sedmnáctého května, po namáhavém a dlouhém pochodu z Alleghan, se Údolní armáda objevila v Harrisonburgu na západní straně Massanuttenu. Banks zde již nebyl, po porážce Milroye ztratil sebejistotu a stáhl se do okolí Strasburgu. Zde reorganizoval zbylé jednotky poté, co odeslal Shieldse do Fredericksburgu na řece Rappahannock. Nechal 7 500 mužů zakopaných v obranném postavení u Strasburgu, 1 500 jich odeslal jako zálohu do Winchesteru a zbylých 1 000 vyslal střežit křižovatku u Front Royal (17 km východně od Strasburgu), kde železnice překračuje řeku Shenandoah a vede dále k východu do průsmyku Manassas Gap, nejnižšího průchodu v pohoří Blue Ridge.
Jackson poslal zprávu Johnstonovi v Richmondu, že se Banks opevňuje u Strasburgu a že má v úmyslu na něj zaútočit. Johnston však mínil, že takový útok je příliš riskantní, a místo toho nařídil, že Ewellova divize se má přesunout k Fredericksburgu a pomáhat tam blokovat McDowellovu armádu. Ani Ewell, ani Jackson neměli chuť uposlechnout, protože chápali, že by tím přišli o výhodu místní převahy, aniž by to zaručovalo vítězství jinde. Jelikož spojení s Richmondem pomocí telegrafu a štafety jízdních spojek nebylo právě nejrychlejší (doručení depeše oběma směry trvalo obvykle minimálně tři dny), dohodli se tajně, že využijí rozporů v rozkazech a zpoždění, s jakým přicházely, zůstanou spolu a vyrazí na Bankse.
Aby udržel nepřítele v nevědomosti o svých skutečných úmyslech, nařídil Jackson Ewellovi, aby vyslal jednu ze svých elitních brigád (slavné Louisiana Tigers) pod velením plukovníka Richarda S. Taylora, po Valley Turnpike k severu na Strasburg. Spolu s ní postupovala Ashbyho kavalerie s úkolem blokovat průnik průzkumným hlídkám Unie a vytvářet dojem, že se jedná o předvoj celé Údolní armády. Zbytek Ewellovy divize současě vyrazil z Conrad´s Store k severu do Luray.
Vlastní Jacksonovy oddíly následovaly s jistým odstupem za Taylorovou brigádou. Jakmile však dorazily do New Marketu, Jackson, vezoucí se pohodlně na voze, nařídil otočit čelo kolony vpravo – průsmykem Massanuttenu na severovýchod.

Oo několik hodin později jeho oddíly vpochodovaly do Luray, kde už na ně čekala Ewellova divize. Aniž by to Banks tušil, Údolní armáda se zkoncentrovala na jeho levém křídle a chystala se mu vpadnout do zad.
Obranná pozice Unie v údolí severního ramene Shenandoah byla silná. Banksovy jednotky se zakopaly v krytých postaveních na obou úbočích, a v naprosté důvěře ve své polní opevnění, pušky a dělostřelecké baterie se připravovaly odrazit přímý útok nepřítele. Nyní však stál v cestě konfederačním vojskům, pochodujícím na federální týl, pouze beznadějně izolovaný pěší pluk ve Front Royal.
Brzy ráno 23. května dorazil Jackson k Front Royal. Od dcery tamního usedlíka, osmnáctileté Belly Boydové, obdržel podrobné informace o nepříteli, načež jeho jednotky bleskovým útokem prakticky smetly nic netušící místní posádku s povrchu zemského. Vojáci Údolní armády se zmocnili neporušených mostů přes Shenandoah, způsobili nepříteli ztráty kolem 300 mužů a zbytek unionistů se dal na zmatený útěk, pronásledován a naháněn povstaleckou kavalerií.
Jacksonovi se tak podařilo překvapivým úderem přerušit Banksovo železniční spojení s Washingtonem (přestože ve Winchesteru, kde se nacházela část Banksových vojsk, končila ještě jižní odbočka Baltimore&Ohio Railroad) a zničit telegrafní vedení, jehož pomocí mohl být Banks varován. Navíc se octl stejně blízko unijních záloh ve Winchesteru jako Banks sám.
Federální velitel byl zprávou o dobytí Front Royal tak ohromen, že nedokázal vůbec adekvátně zareagovat, nevěděl si rady a pro jistotu nedělal zhola nic. Po celý 23. květen odmítal vyklidit své nyní zcela nefunkční pozice u Strasburgu, přestože jej jeho náčelník štábu, plukovník George H. Gordon, opakovaně vyzýval, aby zachránil armádu dokud může. Teprve 24. května ráno Banks pochopil, v jakém je nebezpečí, a zavelel k rychlému ústupu do Winchesteru.
Jackson správně předpokládal, že vojsko Unie bude ustupovat směrem na Harper´s Ferry a doufal, že je cestou dokáže odříznout. Musel však pochodovat po špatných, rozbahněných cestách přes Cedarville a Ninevah a tak, přestože Banksovu armádu zdržovala kolona vozů se zásobami, nedokázal získat dostatečný náskok. Brzy ráno 24. května zastihli Ashbyho kavaleristé unijní vozový trén, jak se téměř bez bojového zajištění snaží projet úzkou soutěskou v místech, kde Valley Turnpike z obou stran svíraly strmé skalní stěny. Bez váhání zaútočili a rozehnali slabý ochranný doprovod. Prchající unionisté se sice snažili zapálit co nejvíce vozů, které museli opustit, ale i tak padla Ashbymu a jeho mužům do rukou ohromná kořist.
Jacksonova pěchota mezitím pokračovala v pronásledování, rozprášila u Middletownu zadní voj Unie a 24. května večer dorazila, Banksově armádě v patách, k Winchesteru.
Pozice vojáků Unie u Winchesteru byla zoufalá. Stáli proti ohromné přesile a vynervovaný Banks ke všemu zapomněl obsadit takticky vysoce významný vrcholek jižně od města, nad údolím říčky Abrams Creek.
Ráno 25. května zahájil Jackson útok dvěma brigádami, v čele s Taylorovými Louisiana Tigers, útok kolem pravého (západního) křídla unionistické sestavy. Banksovo dělostřelectvo, poměrně výhodně rozmístěné na okolních výšinách, sice působilo útočícím rebelům vážné ztráty, ale jakmile se do boje zapojily další konfederační jednotky, ocitli se unionisté pod oboustranným tlakem, jejich dělostřelecké baterie se dostaly do přímé palby z pušek a musely ustoupit. S nimi se dala na ústup i federální pěchota. Když Jackson viděl, že se nepřátelská obranná linie rozpadá, dal celému svému vojsku povel k postupu vpřed. Banksovi muži se sice ještě pokoušeli udržet v ulicích Winchesteru, ale konfederanti s divokým „rebelským řevem“ vtrhli do města za nimi. Poslední ránu morálce unionistů zasadil fakt, že boje se odehrávaly na území Konfederace: místní civilní obyvatelstvo nasadilo proti vetřelcům své vlastní, dosud pečlivě ukryté zbraně a Jacksonovým vojákům poskytovalo aktuální informace o nepříteli. Banksovy jednotky zachvátila panika, důstojníci je už nedokázali zformovat a celá armáda se dala na zmatený ústup. Kolem poledne již prchala podél silnice k Harper´s Ferry, s konfederační pěchotou v patách.

Kdyby měl Jackson v tu chvíli k dispozici celé své jezdectvo, mohl nepřítele definitivně rozdrtit. Selhání Ashbyho kavalerie paradoxně zapříčinilo ohromné množství koní, jichž se zmocnila při nájezdu na zásobovací kolonu Unie. Konfederační kavaleristé si museli obstarávat jízdní prostředky sami. Pokud jezdec přišel o koně a nedokázal si sehnat náhradu, stával se automaticky pěšákem. Proto Ashbyho muži naléhali na velitele, aby si směli ukořistěná zvířata ponechat. Ten celou záležitost vyřešil tím, že jezdcům dovolil, aby přespočetné koně odvedli do svých domovů, což jim většinou zabralo dva až tři dny – na tuto dobu prostě jednotku rozpustil.
Celá záležitost je pozoruhodným příkladem volné kázně v armádě, složené v podstatě z vysoce motivovaných dobrovolníků. Ale také skvělou ukázkou důvěry mezi velitelem a podřízenými vojáky: jestliže kavalerista slíbil, že odvede ukořistěného koně do stáje na své farmě, obejme manželku a vrátí se k jednotce, Ashby o jeho slovu nepochyboval.

Johnny Reb*
(* = rebel, vzbouřenec: přezdívka vojáků konfedrační armády)

Konfederant... ...nemá vůbec ambice napodobit vojáka pravidelné armády. Vypadá jako skutečný povstalec. Bosé nohy, otrhaný oděv, stará přikrývka, kartáček na zuby v knoflíkové dírce a bezstarostný, sebejistý a velmi podmanivý výraz...“

(Plukovník Arthur J. L. Fremantle, britský vojenský pozorovatel při štábu generála Leea)

Armáda Konfederace amerických států (C.S. Army) byla armádou dobrovolnickou. Totéž sice platilo v popisovaném období i pro armádu Unie, ovšem na sklonku léta 1863 již začaly na federálním území povinné konskripce mužů do armády (což se alespoň zpočátku neobešlo bez masových demonstrací, nepokojů a násilností). Naproti tomu konfederační odvodní stanice nikdy neměly nouzi o dobrovolníky. Až na samém sklonku války vyhlásily vlády některých států Konfederace levée en masse, tedy všeobecnou mobilizaci všech bojeschopných mužů od 16 do 60 let. Z té však vzešlo velmi málo, nikoli proto, že by se obyvatelstvo vyhýbalo branné povinnosti, nýbrž naopak proto, že téměř všichni bojeschopní muži už dávno sloužili.
Průmyslově slabá, blokádou sužovaná a na dlouhotrvající válku nepřipravená Konfederace nebyla schopna své vojáky vybavit v míře, obvyklé u většiny regulérních armád té doby. Původní záměr obléci vojsko do jednotných šedých stejnokrojů záhy ztroskotal na neschopnosti vyrábět potřebné množství látky. Šedý vlněný nebo soukenný stejnokroj tak brzy nahradily podomácku šité šaty z hrubé, ručně tkané látky, obarvené na hnědo vývarem z ořechových slupek, a příležitostně doplňované modrými součástmi stejnokrojů Unie. Jednotně oblečený a vystrojený pluk byl spíše výjimkou, velitelé před vzhledem a elegancí dávali přednost morálce a bojeschopnosti vojska. Popsaný stav naučil prosté vojáky, z valné většiny zvyklé na život v drsných přírodních podmínkách, improvizovat a vystačit s málem. V řadě jednotek tak sloužili muži vystrojení a vyzbrojení prakticky jen tím, co se jim samotným podařilo sehnat – často i od padlých nebo zajatých nepřátel. Tato schopnost vystrojovat se na úkor nepřítele v řadě případů umožnila konfederačním jednotkám operovat bez řádného zásobování a podstatného zázemí. Největším problémem trvale zůstával nedostatek obuvi. Zatímco výstrojní náklady na jednoho vojáka Konfederace činily přibližně 8 dolarů měsíčně, jezdecké boty stály roku 1864 v důsledku inflace téměř 500 dolarů. Mnoho mužů nemělo boty vůbec žádné, desítky kilometrů pochodu absolvovaných naboso nebyly ničím výjimečným. Vojenské obuvi nebyl nikdy nadbytek ani na straně Unie, a tak se občas stávalo, že nebohý Yankee byl zabit jen proto, že měl správnou velikost bot.

Ve vojsku Konfederace sloužilo poměrně hodně mladých lidí, věkový průměr se pohyboval kolem 24 let (nejmladšímu písemně doloženému vojákovi Konfederace bylo 11 let a nejstaršímu 81). V drtivé většině pocházeli z venkovských oblastí a před válkou pracovali v zemědělství. Typický Johnny Reb byl běloch, Anglosas, protestant, nejčastěji drobný farmář a dost často negramotný. Asi 10 % mužstva tvořili imigranti všech možných národností.
Možná že malá část vojáků, především vyšší důstojníci, byla přesvědčena o nutnosti zachování otroctví. Ale průměrný konfederační dobrovolník byl především vlastenec. Šel bránit svá práva a svou zem před vetřelci. Povstalci tak měli nad svými federálními protivníky vesměs navrch v motivaci a bojové morálce. Věděli, proti čemu a za co bojují. Nutno přiznat, že vedle nezištného patriotismu často hrály roli i jiné, méně vznešené důvody: snaha nevypadat jako zbabělec před sousedy, přáteli nebo snoubenkou, touha po dobrodružství nebo přání podívat se „do světa“ - většina rekrutů totiž nikdy předtím nevytáhla paty z rodné vesnice.


Za těchto okolností se Jackson musel spokojit s třítisícovými ztrátami unionistů, z čehož velkou část tvořili zajatci, a bohatou kořistí v podobě děl, ručních zbraní, munice a zásob všeho druhu. Kořistí o to cennější, že Konfederace neměla po celou válku nikdy dostatek vojenského materiálu a při praktické absenci průmyslu zůstávala odkázána na dovoz z Evropy, realizovaný s ohromnými obtížemi skrze námořní blokádu Unie.
Neexistují žádné zoufalé situace. Existují pouze zoufalí lidé. /Heinz W. Guderian/
Uživatelský avatar
Martin Hessler
poručík
poručík
Příspěvky: 715
Registrován: 12/5/2009, 16:49
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Jacksonovo tažení v údolí Shenandoah (1862) - část 2.

Příspěvek od Martin Hessler »

Podruhé na ústupu

Když se před Harper´s Ferry, nějakých 80 km od Washingtonu, zničehožnic vynořila útočící konfederační vojska, nastal v Bílém domě poplach. Abraham Lincoln, který neměl žádné vojenské vzdělání, se už tak permanentně třásl strachy o osud hlavního města. Spolu s ministrem války Edwinem M. Stantonem se nyní skláněli nad mapou a plánovali sérii opatření, jimiž by Jacksona nejprve izolovali od Washingtonu, a poté odřízli a zničili. Výsledek jejich úsilí zcela dával za pravdu tvrzení brigádního generála McDowella: „Jackson se svým maličkým vojskem bude paralyzovat velké armády.“
Frémont obdržel už podruhé rozkaz, aby odvolal tažení na Knoxville v Tennessee a vyrazil do New Marketu odříznout Jacksona. McDowell (pokolikáté už?) měl rovněž zastavit plánovaný postup proti Richmondu, odeslat Shieldsovu divizi zpět přes Blue Ridge do Lurayského údolí a s ostatními jednotkami být připraven pochodovat na pomoc Washingtonu. A konečně Banks, snažící se v okolí Harper´s Ferry zkonsolidovat obranu z toho, co mu zbylo po bojích u Winchesteru, se spojil s jednotkami brigádního generála Rufuse Saxtona. Společně měli bránit Údolní armádě ve vstupu do údolí Potomacu, v jehož dolní části leží Washington.
Je pravděpodobné, že právě touto dobou uzrál v Jacskonově hlavě nejgrandióznější z jeho plánů, jak vyhrát nad nepřítelem pomocí nepřímých úderů. Nyní se totiž nacházel v postavení vhodném k vítězství v celé válce. Problémem zůstávalo, že k podobné akci neměl dostatek sil. Proto žádal prezidenta Davise o posily, jimiž by zvětšil svou armádu na 40 000 mužů. S nimi hodlal přenést válku na území nepřítele. Jakkoli se zdá tato úvaha smělá, stála na zcela pragmatickém základě.
Obchodní a průmyslová centra Unie byla v roce 1862 koncentrována na poměrně úzkém pásu území podél východního pobřeží, severně od řeky Potomac. Zatímco výhodou Konfederace byla řídká síť cest a značná rozptýlenost jejích sídel, v případě Unie tomu bylo právě naopak. Pokud by došlo k nepřátelskému vpádu, byl by ohrožen nejen Washington jakožto sídlo vlády, prezidenta, generálního štábu a většiny státních institucí, nebezpečí by hrozilo i průmyslovému Baltimoru, New Jersey a New Yorku. Na dosah invazní armády by ležely i úrodné zemědělské oblasti Marylandu a Pennsylvánie.
Jakmile by hrozilo hlavnímu městu přímé nebezpečí útoku konfederační armády, nejspíše by vznikl obrovský tlak na vládu, aby Washington opustila v obavě, že padne do zajetí. Podobný krok by znamenal evakuaci všech federálních úřadů, hromadný útěk státních zaměstnanců i jejich rodin, pokles důvěry ve vládu a prudké změny k horšímu na kapitálových trzích. Tažení na průmyslová a finanční střediska východního pobřeží Spojených států by pak vystavilo majetek, domovy a způsob života velké části obyvatelstva takové zkáze, že občané, znechucení válkou a bezprostředně ohrožovaní invazními vojsky, by nakonec přiměli vládu formálně uznat nezávislost Konfederace a vynutili si tak ukončení bojů.
Thomas Jackson pochopil to, co nedošlo celé řadě vojevůdců před ním i po něm. A sice, že klíčem k vítězství ve válce není zničení nepřátelské armády, nýbrž podlomení protivníkovy vůle klást odpor. Dokud zůstává nepřátelský národ morálně neporažen, bude vysílat do boje vojáky – nebo, nezmůže-li se už na regulérní armádu, partyzánské oddíly. Jakmile se však lidem válka začne zajídat, jejich vojska ztratí bojeschopnost.
Koncem května a začátkem června 1862 nebyly takové úvahy nijak nereálné. Se 40 000 muži mohl Jacskon přejít pohoří Blue Ridge průsmykem Manassas Gap nebo na jiném vhodném místě. McDowellova armáda stála na severním břehu Rappahannocku, Banksova a Saxtonova na Potomacu u Harper´s Ferry. Kdyby se pohnuly z místa, což bylo pravděpodobné, nacházel by se ve středové pozici, a mohl se tudíž střetnout s kteroukoli z nich a zničit ji dříve, než jí ta druhá dokáže přijít na pomoc. Za řekou Potomac již žádné silnější federální oddíly nebyly.

Obrázek
Železnice v průsmyku Manassas Gap (cca. 1860)

Popsaný útok by navíc měl ten druhotný dopad, že by s největší pravděpodobností okamžitě uvolnil sevření Richmondu. Za podobné situace by Lincolnově vládě nezbylo nic jiného, než nařídit McClellanovi, aby Potomacká armáda ihned ukončila obléhání a pokusila se učinit přítrž Jacksonovu řádění.
S těmito návrhy se tedy objevil v úřadě prezidenta Davise Alexander Boteler, člen Prozatímního Kongresu Konfederace a nyní plukovník Údolní armády. Jackson obratně využil jeho politických styků i řečnického talentu a vysílal jej coby emisara do richmondského hlavního štábu. Bohužel, generál Lee ani Jefferson Davis, na rozdíl od Lincolna veterán mexické války, neměli Jacksonovu představivost. Plán nepřímého útoku zamítli a dále se soustředili na posilování obrany hlavního města za situace, kdy se Joseph E. Johnston musel vzdát velení pro zranění v bitvě u Seven Pines.

Koncem května již Jackson nemohl dále otálet. Množily se zprávy o pohybech nepřítele naznačující, že se zajeho zády připravuje klešťový obchvat. Zrušil tedy své postavení u Harper´s Ferry a 30. května ráno zavelel k ústupu. Byl nejvyšší čas.
Tentokrát to byla Údolní armáda, kterou zdržovalo množství nákladních vozů se zásobami. Část jich byla vlastních nebo rekvírovaných, ale většinu tvořila kořist získaná v posledních bojích nebo nalezená v dobytých federálních skladech. Na rozdíl od unijních velitelů, kteří mohli kdykoli žádat o doplnění zásob z týlových skladišť, Jackson v něco podobného doufat nemohl. Proto byl rozhodnut zbavit se vozového trénu teprve v případě krajní nezbytnosti. Věřil, že jeho muži dokážou pochodovat dostatečně rychle, aby se dostali ze smrtící pasti.
Frémont v Alleghanách byl nyní vzdálen nějakých 100 - 120 km západně od Jacksona a měl asi nejlepší šanci jej zablokovat. Jenže byl velmi citlivý na své zásobovací linie. Bez řádné týlové podpory by jeho armáda v drsném pohoří brzy vyhladověla. A když se doslechl, že v oblasti hlavního průsmyku vedoucího do jižní části shenandoahského údolí, kudy naplánoval svůj postup, operuje malý oddíl konfederační kavalerie, obrátil se nejprve na sever a poté zamířil na východ do Strasburgu, k němuž se od východu blížil i Shields s 10 000 muži z McDowellova armádního sboru. Prvního června předvoj Frémontovy armády podnikl jižně od Strasburgu boční útok ze západu ve snaze odříznout konfederantům ústup, a Jackson vyslal osvědčenou Stonewall Brigade, aby tento výpad zastavila. Brigáda urazila za šestnáct hodin 65 kilometrů, vojáci spali během krátkých zastávek v dešti jen pod přikrývkami na mokrém jílu, a rozhodnými protiútoky podporovanými účinnou dělostřelbou dokázali udržet útočníky v patřičném odstupu od hlavní pochodové kolony.

Výzbroj

„Musel jich být celý pluk. Chamberlain měl pocit, že se rozpouštějí v kouři a hřmění výstřelů. Proudili dál. Neviděl nic než kouř a modré hroudy, které se před ním pohybovaly. Slyšel cvakání nabijáků, vzteklé kletby a hrůzný, ječivý řev útočníků.“

(Michael Shaara: Andělé smrti)

Pěchota

Pěchota, tvořící přibližně 75% počtu vojáků na obou stranách, představovala v americké občanské válce hlavní druh vojska. Drtivá většina pěšáků byla vyzbrojena jednorannou, ústím hlavně nabíjenou drážkovanou puškou s perkusním zámkem. Dosah mířené palby z těchto zbraní byl obvykle kolem 400 – 450 metrů (přestože zkušený střelec dokázal zasahovat cíle na vzdálenost podstatně větší), skutečný dostřel byl však mnohem delší – až 1 200 metrů. Většina pěchotních pušek té doby měla délku kolem 1 250 – 1 500 mm. Protože průměrný Američan poloviny 19. století měřil nějakých 165 – 170 cm (tedy asi tolik, jako dnes šestnáctileté děvče), bylo mnoho vojáků menších, než kolik činila délka jejich pušky s nasazeným bajonetem.
Vzhledem k nedostatečným zásobám zbraní na obou stranách jak Unie, tak Konfederace doplňovaly výzbroj domácího původu, čím se dalo – nejčastěji vojenskými puškami dováženými z Evropy. Mnohem výrazněji se tento trend projevoval v armádě Konfederace, neschopné vyrábět po celou dobu války pušky v dostatečném počtu. Záhy tedy armády obou bojujících strany začaly využívat kromě základních modelů, jež představovaly pušky Springfield 1855 a 1861/63, pestrou směs starších domácích i zahraničních zbraní. Do bojů tak vedle sebe zasáhly zastaralé pušky Springfield M1816 (konverze křesadlové muškety na perkusní systém) a jí podobná M1842 „Palmetto“ (obě s hladkým vývrtem ráže .69), Springfield M1841 „Mississippi Rifle“ - lehká, přesná a oblíbená, ovšem nestandartní ráže .54, britské Brunswicky (ráže .704) a Enfieldy M1853 (.577), rakousko-uherské pušky Lorenz 1854 ráže 13,9 mm, velmi ceněné pro svou přesnost, francouzské Thouvenin Mle. 1846 ráže .69, výhradně konfederační záležitost s názvem Richmond Rifle ráže .58, atd., atd. Tento krátký výčet zdaleka není úplný a má sloužit pouze pro představu, s jakými problémy se museli potýkat armádní zásobovači při obstarávání výzbroje a munice. Téměř každá z těchto pušek totiž používala jiné střelivo, a samotný fakt, že měly shodnou jmenovitou ráži, ještě neznamenal, že střílely stejnými střelami.

Obrázek
Springfield 1842 (.69)


Obrázek
Enfield 1853 (.577)

Obrázek
Brunswick (.704)

Zbraně s hladkým vývrtem byly přesné nanejvýš do 150 metrů a nabíjely se sférickými olověnými střelami, obalenými kouskem měkkého materiálu – flastru. Ten zajišťoval utěsnění střely ve vývrtu. Jednotky jimi byly vyzbrojovány jen nouzově, za situace, kdy nebyl dostatek modernější výzbroje. Jak jen to šlo, nahradily je výkonnější drážkované modely a hladkohlavňoví veteráni obvykle putovali k druhosledovým nebo strážním oddílům.
Americké pušky Springfield, z nich odvozené Richmondky, britské Enfieldy a (rovněž americké) Mississippi Rifle se nabíjely ogiválními expanzními střelami s dutinou v dnové části (prakticky každá z těchto pušek však měla jinou ráži). Takovou střelu nebylo nutno při nabíjení namáhavě protlačovat drážkovaným vývrtem, neboť měla menší průměr, než činil průměr hlavně v drážkách. Stačilo ji zasunout nabijákem na prachovou náplň. Při výstřelu tlak plynů v hlavni roztáhl dutinu ve dně střely do stran (expanze) a obstaral tak zaříznutí střely do drážek.
Britské pušky Brunswick, rovněž drážkované, se nabíjely sférickými střelami přes flastr jako hladkohlavňové muškety. Flastr vyplnil drážky, utěsnil střelu a zajistil jí při výstřelu udělení rotace. Francouzské Thouveniny a rakousko-uherské Lorenzky používaly ogivální kompresní střely (opět každá jiné ráže). Tyto střely neměly ve dně expanzní dutinu, při nabíjení na ně bylo nutno několikrát poklepat nabijákem, aby se po dosednutí roztáhly do stran a utěsnily ve vývrtu.
Střelivo pro zepředu nabíjené vojenské pušky mělo podobu papírových nábojů, spojujících v sobě dávku černého prachu pro jeden výstřel a projektil. Náboje se kompletovaly ručně manufakturním způsobem a po zabalení a ovázání nití se obvykle namáčely do horké směsi včelího vosku a hovězího loje – ta zajišťovala impregnaci a částečně i mazání střel (po pár týdnech horkého počasí to muselo v muničním skladu hezky vonět). Perkusní zápalky, nutné k zážehu výmetné náplně úderem kohoutu, se dodávaly a přenášely zvlášť. Nabíjení vypadalo tak, že voják opřel botku pažby o zem vedle pravé nohy a levou rukou uchopil ústí hlavně. Pravou rukou otevřel nábojovou brašnu na opasku (mnozí veteráni však nosili munici prostě po kapsách), vyjmul z ní náboj a natrhl jeho papírový obal zuby. Proto museli mít odvedenci zdravý chrup. Tato podmínka zůstala v americké armádě ze setrvačnosti zachována ještě dlouho po vyřazení předovek z výzbroje, formálně byla zrušena až v 60. letech 20. století, když se přišlo na to, že komplikuje odvody do Vietnamu.
Prach nasypal do hlavně, vymáčkl z papírového obalu střelu a vložil ji do vývrtu dnem napřed. Vytáhl z lůžka pod hlavní pušky nabják, zasunul střelu na prachovou náplň a poklepem se přesvědčil, že dosedla na dno. Nabiják vytáhl a vrátil jej do lůžka pod hlaveň. Poté pušku zvedl, vložil si hlaviště pažby do pravého podpaží, napnul kohout do první polohy a vyjmul z cap boxu (malé kožené brašničky na opasku nebo náprsním řemenu) perkusní zápalku. Tu nasadil na piston pod kohout. Následně napnul kohout do druhé (palebné) polohy, zalícil a vystřelil.
Uvedený postup platil v případě nabíjení expanzní střely. Kompresní střela se nabíjela obdobně, po zasunutí na prachovou náplň ji však bylo nutno několika údery nabijáku stlačit, aby se poněkud „roztemovala“ do stran a vyplnila drážky vývrtu. U střel odlévaných z měkkého olova to nedalo velkou práci.
Sférická (kulatá) nebo vejčitá střela se nevyjímala z nábojnice – voják ji jednoduše nacpal do hlavně i se zbytkem voskovaného papírového obalu, který výborně plnil funkci flastrové ucpávky. V takovém případě střela kladla při nabíjení odpor a bylo ji nutno zatlačit na prachovou náplň nabijákem. Další postup byl shodný.
Zkušený střelec dokázal vypálit dvakrát až třikrát za minutu. Protože vojáci u sebe nosili obvykle 40 – 60 nábojů, v případě intenzivní palby mohla být zásoba munice dosti rychle spotřebována. Doplňování měly na starosti posádky muničních vozů, z bezpečnostních důvodů umísťovaných za bojovou linií mimo přímý dosah palby z ručních zbraní.


Kavalerie

Na počátku bojů tvořila předepsanou výzbroj kavaleristů těžká jezdecká šavle a pár revolverů. V průběhu války se tato předpisová výzbroj někdy dosti podstatně měnila v závislosti na možnostech a používané taktice.
Na straně Unie je zřetelný postupný posun od klasické jízdní taktiky k taktice nasazování kavalerie jako „jízdní pěchoty“ - tedy dragounů, kteří se přesunují v sedle, ale bojují pěšky. Při pěchotním boji byly revolvery málo účinné, jeden nebo oba dva tedy obvykle nahradila jezdecká karabina, přičemž šavle byla vypuštěna. Jednoranné perkusní karabiny se používaly shodně jako pěchotní pušky, měly však kratší hlaveň a od vojáka se obvykle vyžadovalo umění nabíjet a střílet v sedle.

Obrázek
Enfield Musketoon 1861 (.577)


Někteří velitelé unionistické jízdy dávali při vyzbrojování svých jednotek přednost modernějším zbraním, tedy zadovkám a opakovacím karabinám. Jízdní brigáda generálmajora Johna Buforda byla v bitvě u Gettysburgu vyzbrojena opakovacími karabinami Spencer M1861 ráže .56 - 56, používajícími jednotné kovové náboje. Díky tomu 2 800 Bufordových kavaleristů disponovalo palebnou silou, o jaké se konfederačním pěšákům ani nesnilo, a dokázali tak několik hodin zadržovat postup Hethovy divize.

Revolvery používané jezdectvem Unie byly v zásadě tří typů: Colt (modely 1851 a 1860 ráže .44), Remington 1858 stejné ráže, a Starr. Colty i Remingtony měly jednočinné mechanismy a v podstatě shodné uživatelské vlastnosti, přestože konstrukčně se lišily. Obecně lze říci, že Remingtony byly odolnější, Colty zase výrobně jednodušší a byl jich větší počet.
Nejpokrokovější konstrukci z této trojice představovaly Starry – první dvojčinné revolery zavedené do výzbroje americké armády. Byly však složité, mechanismus při spoušťovém napínání kladl obrovský odpor a nebyly ani nejspolehlivější. Vojákům vadila i malá ráže - .36. Kavaleristé navíc nebyli na spouštové napínání zvyklí, což vedlo k častým úrazům. Kterýsi důstojník federální armády se měl dokonce vyjádřit, že „...vynálezce tohohle šmejdu a výzbrojní důstojník, který to nakoupil, by měli být oběšeni vedle sebe na jednom stromě jako zrádci Unie.“ Teprve třetí model revolveru Starr, u nějž konstruktér aplikoval konvenčnější jednočinný mechanismus a zvětšil ráži na .44, vojáky uspokojil.

Konfederační kavaleristé si mnohem déle, prakticky do konce války, podrželi klasickou jízdní taktiku (huláni), předpokládající boj v sedle a využívanou především při akcích typu „udeř a uteč“. Ponechali si tedy ve výzbroji revolvery a šavle – problém byl, že většina rekrutů byli dobří jezdci (jízda na koni byla běžnou součástí života na farmách), ale jen málo jich umělo dobře zacházet se šavlí a u jednotek se začali množit koně bez jednoho či obou uší. Revolverů byl zase chronický nedostatek. Konfederace se sice pokoušela zavést jejich výrobu, ale vyprodukovaný objem modelů vhodných pro armádní použití byl směšně malý, maximálně pár tisíc kusů. Navíc byly revolvery domácí produkce mezi vojáky značně neoblíbené kvůli většinou nízké kvalitě výroby. Kromě kořistních zbraní armády Unie (vojáci měli rozkaz ukořistěné revolvery odevzdávat, ale často na to bodře kašlali a celkem pochopitelně si je ponechávali pro vlastní použití) tak našly poměrně široké uplatnění původně civilní revolvery různých výrobců a také zahraniční modely: britské Kerr, Webley a Adams, francouzské Le Mat a kdovíco ještě.
Mezi konfederačními kavaleristy se brzy staly oblíbenou zbraní dvouhlavňové perkusní brokovnice. Snadno se ovládaly, na krátkou vzdálenost (do 40 – 50 metrů) měly vražedný účinek a hlavně – bylo jich k dispozici relativně dostatečné množství. Vojáci původem z venkovských oblastí navíc tuto původně loveckou zbraň důvěrně znali. Armádní zásobovači skupovali a rekvírovali lovecké brokovnice, kde se dalo, mnoho jich bylo dovezeno přes blokádu z Anglie. V domácích dílnách pak podstupovaly úpravy pro vojenské použití: byly jim zkracovány hlavně, doplňovány boční závěsy na řemen jako u jezdeckých karabin a na některé dokonce bylo možno nasadit bodák s brýlovou objímkou.
Účinek první salvy s brokovnic na krátkou vzdálenost byl někdy tak šokující, že federální pěchota nečekala na druhou salvu a dala se na útěk. Nadšeným propagátorem použití brokovnic u kavalerie byl mimo jiné konfederační generál Nathan Bedford Forrest.


Díky Jacksonovu smělému postupu měli Shields i Frémont poněkud přehnané představy o velikosti sil Údolní armády a nikdo z nich nebyl ochoten zaútočit samostatně. Jackson se v důsledku toho dostal ke Strasburgu dříve než unionisté. Prvního června po poledni prošel Strasburgem a Frémontovi nezbylo než vyrazit za ním na jih, vzhůru podél severního ramene Shenandoah. Shields zatím připochodoval do Front Royal, odkud se vydal rovněž na jih lurayským údolím s úmyslem odříznout rebely u New Marketu, kam se hodlal dostat z Luray průsmykem přes Massanutten. Pro případ, že by to nebylo možné, vyslal dopředu svou jízdu s úkolem obsadit most přes jižní rameno Shenandoah poblíž Conrad´s Store (Elkton). Tudy by mohl obejít jižní úbočí Massanuttenu a přehradit Jacskonovým oddílům cestu u Harrisonburgu. Jackson to ale předvídal. Když Shieldsovi kavaleristé dorazili do Conrad´s Store, zjistili, že konfederační nájezdníci tu byli před nimi a most spálili. Stejně dopadly i dva dřevěné mosty přes jižní rameno u Luray. Bez mostů byl Shields prakticky izolován za řekou, vzedmutou nedávnými dešti, a ztratil prozatím možnost ovlivnit průběh dalších bojů.
Jakmile Frémont dostihl jižně od Strasburgu Jacksonův zadní voj, začal na něj podnikat zuřivé útoky z chodu. Ashbyho kavalerie, tvořící clonu mezi Údolní armádou a čelem unionistů, jim vzdorovala jen s největšími obtížemi a brzy se ukázalo, že se neobejde bez podpory pěchoty. Nebýt mimořádných výkonů svých pěšáků, schopných mnohdy za den překonat stejnou vzdálenost, jakou byl s to zvládnout jezdec na koni, Údolní armáda by pravděpodobně nevyvázla. Přesto byly ústupové boje nesmírně tvrdé a 6. června si vyžádaly život Turnera Ashbyho.
Ashby se svými jezdci obsadil usedlost jménem Good´s Farm poblíž Rude´s Hill jižně od Harrisonburgu, kde se mu podařilo odrazit útok 1. newjerseyského jízdního pluku. Ale kavaleristé dostali podporu 13. pennsylvánského záložního pěšího pluku (přezdívaného Bucktails podle jeleních oháněk, které nosili vojáci na čapkách) a udeřili znovu. Pod Ashbym padl kůň a on se rozhodl vést jednotku do protiútoku pěšky. Po pár krocích byl zasažen do hrudi a téměř okamžitě zemřel. Jeho poslední slova údajně byla „Forward, my brave men!“ („Vpřed, moji stateční muži!“). Bylo mu 34 let a pouhé dva týdny před smrtí se dočkal povýšení na brigádního generála.

Obrázek
Turner Ashby (fotografie post mortem)

Ústup Údolní armády směrem na New Market zdržovaly přepady federální kavalerie, mizerné deštivé počasí, které rozbahnilo cesty, a kontingent zajatců z minulých bojů. Ti pochopitelně reagovali na blízkost vlastních jednotek a schválně se loudali takovým způsobem, že je bylo nutno popohánět bajonety.
Jackson se nyní potřeboval dostat k železnici nebo přímo do Stauntonu, kde by se zbavil zátěže v podobě vozového trénu a uvolnil si tak ruce k protiútoku. Přes jižní rameno Shenandoah, po jehož východním břehu postupoval Shields, však vedl ještě jeden most: v malém městečku jménem Port Republic, ležícím a soutoku South a North River. Jackson jej nechal záměrně nepoškozený, protože mu v případě nouze umožňoval ústup do Brownova průsmyku v pohoří Blue Ridge a tudy dále k Virginia Central Railroad. To, co se dříve jevilo jako správný taktický tah, nyní znamenalo nebezpečí. Jackson i Shields se pustili o závod s časem do Port Republic.
Jacksonova armáda vyhrála o jediný den, do městečka se dostala 7. června. Následujícího rána byla neděle a Jackson se nejspíše těšil na poklidně strávený den Páně. Krátce po úsvitu ale zaútočil z druhého břehu Shenandoah silný oddíl federální kavalerie a utahané konfederanty zaskočil nepřipravené. Unionistům se podařilo dokonce zajmout část Jacksonova štábu a Jackson sám jim unikl jen o vlásek. Z druhé strany mu už také dýchal na krk Frémont. Za dané situace nebylo kudy a kam manévrovat, nastal čas k boji.
Nakonec se podařilo Shieldsovo jezdectvo vytlačit z městečka spěšně zorganizovaným protiútokem, vedeným přes most na North River. Nyní byl Jackson opět ve středové pozici a musel si vybrat, kterou z nepřátelských armád se bude zaobírat jako první. Za větší nebezpečí považoval Shieldse, který mu blokoval přístup k železnici, a měl tedy v úmyslu vypořádat se nejprve s ním. Naneštěstí se Ewellova divize nečekaně střetla s čelem Frémontovy armády 8. června u vesnice Cross Keys, západně od Port Republic, což Jacksona donutilo změnit plány a věnovat se dříve Frémontovi.
Přestože měl Frémont nad Ewellem dvojnásobnou početní převahu, vyslal pouze 2 000 mužů do útoku na pravé křídlo sestavy Konfederace, kde brigáda generálmajora Isaaca R. Trimbla (složená ze čtyř pluků ze čtyř různých států!) útok odrazila. Poté přešla do protiútoku a útočící jednotky rozprášila. Když Jackson usoudil, že Frémont se v nejbližší době nezmůže na další akci, zanechal na místě dvě brigády, aby mu blokovaly postup, a obrátil se zpět proti Shieldsovi. Doufal, že s ním bude rychle hotov a pak se vrátí dorazit Frémonta.
Jenže Shieldsovu přednímu voji velel zkušený profesionální voják, Erastus B. Tyler, nedávno (14. května) povýšený na brigádního generála. Nehodlal se nechat zaskočit a rozestavil svých 3 000 mužů do výhodné obranné linie podél silnice a potoka, stékajícího ze svahu Blue Ridge a vlévajícího se do jižního ramene Shenandoah. Navíc umístil dvě dělostřelecké baterie na vyvýšené terase* pod úbočím Blue Ridge – toto palebné postavení ovládalo údolí v celé jeho šířce.

Obrázek
Erastus B. Tyler

(*Pozn.: Vojenský historik Bevin Alexander ve svém díle tvrdí, že se jednalo o uhelný milíř (charcoal kiln). Ale osobně si nedovedu představit, jak dělostřelci obsluhují děla stojící na hromadách žhnoucího dřevěného uhlí, přikrytého tenkou vrstvou hlíny a jílu. Pravděpodobněji šlo pouze o terasu, na níž se obvykle stavěly milíře – možná proto, aby zde byly v bezpečí před vodou v období záplav. M. H.)

Jackson vysunul kupředu osvědčené Stonewall Brigade a Louisina Tigers, podporované dělostřelectvem. Most přes jižní rameno Shenandoah na horním konci Jonesova ostrova byl pod přímou palbou unionistického dělostřelectva, Ewellovu divizi tedy plánoval vyslat do obchvatu přes brod na South River. Protože byla řeka rozvodněná, sehnal jeho štábní oddíl několik velkých vozů, jež ženisté zatáhli do brodu napříč řekou, a na ně položili lávku z prken. Ukázalo se, že improvozovaný most je značně vratký a Ewellovi vojáci odmítli přejít jinak, než po jednom. Důstojníci velící přepravě nedokázali tento problém vyřešit, a tak zabral přesun vojsk přes South River řadu hodin.
Vojáky obou elitních brigád mezitím téměř zahnala na ústup dělová palba z terasy pod Blue Ridge a opakované zuřivé protiútoky federální pěchoty. Jakmile však čelo Ewellovy divize vzalo bočním útokem postavení dělostřeleckých baterií na terase a pokračovalo výpadem do levého boku Tylerovy pěchoty, federální linie se zhroutila. Tyler byl nucen ustoupit 16 km k severu, kde se před Conrad´s Store připojil k jádru Shieldsovy divize.
Následujícího dne ustoupil Shields do Luray a pak dále na sever, přestože mu McDowell dal instrukce, aby zůstal, pokud má rozumnou šanci nad Jacksonem zvítězit. Shields se podle všeho rozhodl, že nemá. Snad doufal, že bude konečně připojen k mohutné armádě táhnoucí dobývat Richmond, místo aby sváděl zuřivé boje s bandou zákeřných rebelů v horách. Jenže McDowellův pochod k hlavnímu městu Konfederace byl odložen na neurčito.
Frémont za řekou po Shieldsově odchodu usoudil, že je zde poněkud osamělý, a dal se také na ústup. S konfederační kavalerií v patách se stáhl nejdříve do Harrisonburgu a 24. června došel až do Middletownu, 17 km jižně od Winchesteru. Zde se setkal s Banksem, (jako obvykle) beze spěchu táhnoucím od Potomacu. Oba spojili své jednotky a zakopali se, zjevně stíháni touhou nemuset už nikdy změřit síly s Jacksonem.
Ten mezitím stáhl Údolní armádu z Blue Ridge zpět k Port Republic, kde se utábořil a dopřál svým mužům zasloužený několikadenní odpočinek. Federální armády tedy vyklidily bojiště a nechaly Shenandoahské údolí v rukou konfederačních vojsk – což se fakticky rovnalo uznání porážky.

Konec tažení

Prvního června 1862 se Údolní armáda přesunula do Stauntonu za kolonou nákladních vozů, která již jela napřed. Jackson nyní konečně mohl odeslat své raněné a nemocné do Richmondu, spolu s částí kořisti a kontingentem zajatců. Měl také čas koncipovat nový návrh na tažení proti Unii - opět navrhl zvětšit své vojsko na 40 000 mužů, překročit na vhodném místě Blue Ridge a postupovat na týl federálních armád.
Jackson doufal v posily, ale Robert Lee nerozpoznal výhody plánu, který mu jeho podřízený předestřel. Lee, solidní konvenční voják v napoleonském duchu a skutečný idol svých vojáků, v žádném případě nebyl ten pravý vizionář. Za svůj provořadý úkol považoval porazit McClellana na Virginském poloostrově. Ovšem vítězství si nedovedl představit jinak, než jako frontální úder a zničení nepřátelské armády. Proto usoudil, že Jacskon mu bude prospěšnější při obraně Richmondu, a 16. června povolal Údolní armádu k sobě. Jackson v hloubi duše nesouhlasil, ale jakmile pochopil, že Leea nepřesvědčí, poslechl rozkaz a podvolil se. O dva dny později vyrazil a 23. června se nedaleko hlavního města setkal s Leem. Nyní už bývalá Údolní armáda, přesunující se za svým velitelem dílem pěšky a dílem po železnici, dorazila do Richmondu právě včas, aby se zúčastnila Seven Days Battles (Sedmidenních bitev) u Mechanicsville, Glendale, Gaines Mill a Malvern Hill. V nich byla sice McClellanova armáda poražena, což Richmond (a s ním i samotnou Konfederaci) na nějaký čas zachránilo, ale uchovala si bojeschopnost.

Závěrem

V historii válečnictví patrně neexistuje příklad, kdy by hospodářsky a populačně slabší stát dokázal zvítězit nad protivníkem v dlouhodobé opotřebovávací válce. Dříve či později se projeví neúprosné ekonomické zákony a vyčerpání, jež nevyhnutelně vede k porážce. V případě Konfederace tomu nebylo a nemohlo být jinak. Její šance, spočívající v rychlém ukončení války, zůstala nevyužita.
Jižanští secesionisté nemohli Unii porazit. Bylo však zřejmě v jejich silách vynutit si uznání nezávislosti, pokud by dokázali přesvědčit obyvatele Unie (a především voliče Lincolnovy Demokratické strany), že udržení celistvosti Spojených států není jejich prioritním zájmem a nestojí za další krveprolití. Thomas Jacskon nabídl jednoduchý recept k dosažení tohoto cíle. Otázkou zůstává, jak by dnes vypadala mapa světa, kdyby v létě roku 1862 dokázal přimět Roberta Leea a Jeffersona Davise, aby mu poskytli jednotky nezbytné k realizaci nepřímého výpadu do týlu federálních armád.
O dva roky později jiný generál, stejně neústupně a tvrdě bojující a stejně progresivně uvažující William Tecumseh Sherman, uplatnil tutéž taktiku na lidu Konfederace. Místo aby se snažil zničit proti němu stojící Johnstonovu a Hoodovu armádu v bitvě, obešel obranná postavení Konfederace a vrhl se na její zázemí. Provedl hluboký chirurgický řez srdcem Jihu a vystavil majetek i životní styl jeho obyvatel takovému ničení a zmaru, že ztratili vůli k odporu. Dopadlo to tak, že v celé Georgii a obou Karolínách hořela pole a farmy, bučely pobíjené krávy a unionistická kavalerie pásla svá zvířata na pšeničných a kukuřičných lánech. Shermanovo tažení napříč územím Konfederace zanechalo celý kraj zničený a vylidněný na dvě generace.

Obrázek
William T. Sherman

Za takovéto situace byla Leeova armáda na Virginském poloostrově odsouzena ke kolapsu při prvním rozsáhlejším útoku. Způsobily to nejen výpadky v logistice, jak vlivem Shermanova postupu ubývalo zásobovacích zdrojů, ale především úpadek bojové morálky a rostoucí počet zběhů. Dříve tak odhodlaní a motivovaní konfederační dobrovolníci nyní houfně dezertovali v zoufalé snaze dostat se domů a zachránit, co se ještě zachránit dá.

Ke vpádu na území Unie sice nakonec došlo, avšak nikoli podle Jacksonova plánu. Invaze Leeovy armády do Pennsylvánie skončila v červenci 1863 porážkou u Gettysburgu. Zde se Lee uchýlil ke své oblíbené přímé bitevní metodě, která vyvrcholila 3. července (v předvečer Dne Nezávislosti) frontálním útokem 12 000 mužů divize brigádního generála George Edwarda Picketta na obrannou linii nepřítele. Nepřítele, jenž zaujal vyvýšené, dobře opevněné postavení, měl početní převahu, byl vydatně podporován dělostřelectvem a útok očekával. Výsledek, rovnající se prakticky vyhlazení poloviny Pickettovy divize (z jejích 13 plukovníků 7 padlo a 6 bylo raněno), definitivně uvrhl Konfederaci do strategické defenzívy. Na další pokus přenést válku na nepřátelské území se její vojska už nikdy nezmohla.

Obrázek
George Pickett

Jacskon sám pak dosáhl postavení, jež si nepochybně zasloužil: vedle generála Leea si vydobyl pověst druhého nejrespektovanějšího vojevůdce Konfederace. Přes jeho tvrdost, podivínství a jistou prchlivost jej vojáci měli v oblibě – nic tak nepozvedne morálku vojska jako velitel, který je dokáže vést k vítězství. A koneckonců alespoň věděli, na čem s ním jsou.
V bitvě u Chancellorsville dokázal ještě jednou přesvědčit Leea, aby mu dovolil s částí vojsk obejít linii Unie a manévrovat na její týl. Při noční kontrole bojových postavení však nezkušení vojáci 18. severokarolínského pěšího pluku považovali Jacskonův štábní oddíl za jednotku federální kavalerie a zahájili na něj palbu z pušek. Jackson byl těžce raněn, dostal celkem tři zásahy: jeden do pravé ruky a další dva do levé paže, kterou mu štábní lékař dr. McGuire musel amputovat. Bohužel přitom nerozpoznal příznaky nastupující pneumonie. Bolesti v hrudníku a stoupající horečku přičítal generálovu zranění.
Nemějme mu to příliš za zlé. V dobách neexistence antibiotik by stejně mnoho dělat nemohl. Zápal plic byl tehdy chorobou až příliš často smrtelnou i u jinak zdravých a silných lidí. A Jacksonův organismus, oslabený ztrátou krve při zranění a amputaci, s imunitou otřesenou pooperačním šokem, zřejmě infekci vzdorovat nedokázal. Thomas Johnatan Jackson zemřel v domě na plantáži Fairfield nedaleko Guinea Station 10. května 1863 ve věku 39 let. Ještě celá desetiletí poté se evropští generálové snažili dosáhnout vítězství pomocí přímých pěchotních ztečí proti obranným postavením nepřítele.

Martin Hessler
Neexistují žádné zoufalé situace. Existují pouze zoufalí lidé. /Heinz W. Guderian/
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Re: Jacksonovo tažení v údolí Shenandoah (1862)

Příspěvek od Destroyman »

Martin Hessler píše:Existovaly sice četné místné mapy, ty však většinou vznikly ad hoc, kvůli vytyčení hranic pozemků. Neměly jednotné měřítko, neobsahovaly takřka žádné údaje o rázu krajiny a silniční síti, vzájemně na sebe nenavazovaly. Armádě chyběl ucelený kartografický systém.
Jojo, to je pravda. Například pro Virginii a Maryland se tehdy stále ještě používala mapa, kterou v letech 1660-70 nakreslil český pirát Augustin Heřman. Na dobu svého vzniku byla sice údajně velice přesná, ale za dvě stě let prostě musela zastarat. Navíc byla divně řazená - jih byl nalevo a sever napravo. No, zkuste se v tom vyznat sami. George Washington z ní sice byl celej nadšenej, ale já osobně jsem z toho teda jelen:

Obrázek
さようなら。
Uživatelský avatar
Martin Hessler
poručík
poručík
Příspěvky: 715
Registrován: 12/5/2009, 16:49
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Jacksonovo tažení v údolí Shenandoah (1862)

Příspěvek od Martin Hessler »

G. Washington byl původní profesí zeměměřič. Jestli byl z tohohle nadšený, to nevím, ale patrně prostě nic lepšího neměl. A jestli z toho nadšený opravdu byl, jak asi vypadaly mapy, které považoval za "méně kvalitní" ? Na druhou stranu, Heřman byl námořník. Vnitrozemí ho zajímat nemuselo a pobřeží i se zálivy a ostrůvky je zakresleno opravdu podrobně a pečlivě.
Naposledy upravil(a) Martin Hessler dne 26/3/2013, 12:51, celkem upraveno 1 x.
Neexistují žádné zoufalé situace. Existují pouze zoufalí lidé. /Heinz W. Guderian/
Uživatelský avatar
riho
rotný
rotný
Příspěvky: 98
Registrován: 8/2/2013, 08:35

Re: Jacksonovo tažení v údolí Shenandoah (1862)

Příspěvek od riho »

Otoč ju o 90°doľava a dá sa z toho vysomáriť. Centrom mapy je Chesapeake bay len naležato.
Obrázek

Memento Mori
Uživatelský avatar
Bleu
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1693
Registrován: 29/9/2009, 00:00
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Jacksonovo tažení v údolí Shenandoah (1862)

Příspěvek od Bleu »

Mapy se severem "nahoře" jsou standardem až tak po napoleonských válkách, orientace té Heřmanovy mapy není nic neobvyklého na mapě z druhé půlky 17. století.
Obrázek

"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -

Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
jíra
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 134
Registrován: 26/5/2011, 18:53

Re: Jacksonovo tažení v údolí Shenandoah (1862)

Příspěvek od jíra »

Pěkný článek. A kdo se chce nejen něco nového dozvědět, ale také pobavit, doporučuju film Gettysburg, který sice pojednává jen o této bitvě, zároveň je podle mě tím nejlepším, co se filmového zpracování občanské války týká. Já ho beru jako jeden z nejlepších amerických válečných filmů, ovšem až na tu stopáž...
Gods and Generals, který pojednává právě o Jacksonovi, mi přišel absolutně nazáživný.
Promiňte malý OT.
"Havloidní židokavárna pracuje na českém majdanu! Tohle vám neprojde idioti!"
-Helena de Farkas
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Jacksonovo tažení v údolí Shenandoah (1862)

Příspěvek od jarl »

Válka Severu a Jihu je mé oblíbené téma, o kterém se bohužel u nás moc nepíše. Proto jsem si článek se zájmem přečetl a považuji jej za velmi dobrý. Jako určitou zajímavost uvádím i jinou verzi vzniku Jacksonovy přezdívky "Kamenná zeď", která už není tak lichotivá. Ivan Brož ve své knize Hvězdy proti hvězdám píše: "Generál Bee se prý rozhněval, když viděl, že všechno kolem je v pohybu a Jackson zaujímá postoj vojevůdce pasivně stojícího jako socha. Zda-li svůj výkřik o "Kamenné zdi" chápal jako výtku, nebo naopak jako výraz úcty ke kolegovi, zůstává nezodpovězenou otázkou."
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Odpovědět

Zpět na „významné nebo zajímavé vojenské události“