Válečné pamětí Františka Maška VIII.

vojáci a jejich velitelé, politici

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav, Rase

Zamčeno
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Válečné pamětí Františka Maška VIII.

Příspěvek od Destroyman »

Válečné pamětí Františka Maška VIII.

Opsáno z originálu 30.10. 1932, Valjevo, Jugoslavie.

5.7. 1915, Gorno Máslo, Bosna.


Válečná vzpomínka se smutným začátkem a veselým koncem

Členové okrašlovacího spolku „Bosnaryl“ (jak daly naší setnině jméno jiné oddíly) po dlouhé úmorné cestě přes dolíky a kopce, dostali jsme se do dědiny Medoviče, která rozkošně hleděla k nebesům né příliš vzdáleným, ale velice přívětivým neb často obdařovala ji svými přebytky jako deštěm, sněhem apod. V této dědině, která byla osazena pravověrnými Turky, kterým jejich Alah zakazuje píti pivo, víno a jísti výrobky z prasat, nám nebylo nijak veselo, neb synové Čechie uvyklí píti náš božský mok pivo, nebyli jsme spokojeni tím životem. Po práci přemýšleli jsme každý den, jak zase jednou by bylo dobré svlažiti si hrdlo douškem piva a tak vznikla v nás myšlenka najíti takovýto pramen naší touhy. A tak jednou, za krásného dne v neděli odpoledne, několik členů naší společnosti vydalo se na výzkumnou cestu lesy a horami, bysme hledali požitky lahodící našemu jazyku a zvyšující chuť k životu. Já, učitel Kvasnička s oholenou tváří, vždy mrštným jazykem a žíznivý ze setrvačnosti, Nepolský malíř s básnickým střevem a kroucenými kníry, Folprech velkoagrárník, pěstovatel pincgavských králíků (1), Domík typograf zářící radostí když vidí pěnivý mok, Škorpil výrobce cihel, Zahrádka okrašlovatel lidských paznechtů a ještě několik kamarádů. Po úzké stezce sestupovali jsme do údolí, kde doufali jsme nalézti cíl naší touhy. Kvajda plýtval rozumy, Nepolský skládal verše. Prý:

I v této nepokojné době
chceme něco nalézt sobě
a osvěžit mysl, ducha,
ať ubere trochu sucha.
Neb i my jsme z toho těsta,
které z hlíny Pán Bůh zrobil,
vdechnul duši, dal mu břicho
by měl také ňákou touhu
a tak žaludek jak houbu
vždy suchou připravenou máme
k namáčení třeba v pivě
ve dne v noci, v každé době.


Došli jsme až do Sredna vzdáleného přes 1 h cesty. Jest tam nádraží a hostinec, kdež za peníze dostane se víno a sarajevské pivo ½ l za 25 kr., drahé dosti, ale dobré. Když za dlouhý čas člověk přijde na takový pramen tak chutná. Jako když nalije rtuti do žil, hned jiná mysl a duch. Pak jsme pěli. Nejdříve pěkné tóny řinuly se z našich hrdel, ale čím dál více se vyprazdňovalo láhví, tím nesrozumotelnější zvuky bylo slyšeti též následkem slivovice, kterou nám k ochutnání dali. Pak nastala doba odchodu. Po nakoupení různých potřebností vydali jsme se na cestu. Napřed učitel jako když vede svoje žáčky a ještě si zpíval:

Dokud nemáme co píti,
žízeň máme velikou.
proto vždy jen k čepu spějme,
v něm jen spásu vždy hledejme.


Nepolský básník ten zas básní:

To jsme si zas jednou dali,
bez kontroly pěkně sami.
kdybych starou tady měl,
byl bych dávno domů spěl.
Neb ona nestrpí toho,
bych měl půllitříčků mnoho.
A tak sláva nazdar hoši,
když jsme se tak krásně sešli.
vespolek se napili a rozumu nabyli.
pozor ale stále dejme
a na mysli kopce mějme.
Bychom takto veselí,
dyrekci neztratili.


Folprech bručí si do vousů: „To se mi již dávno nestalo, abych se tak nalil, tak mě vidět moje žena a honem bych spěchal za plot.“ Jdeme krásně kupředu, někdo sem tam klopýtnul, časem musí odstoupit trochu stranou, ale furt se jde.
Abychom byli dříve doma, dali jsme se přímo přes kopec. Dva kroky kupředu, jeden dozadu – krásná cesta. Vtom Kvajda křičí: „Můj šečera (cukr)!“ Padal dolů, pěkně se kutálel po stráni a on na něj žalostně hleděl až mu zmizel z očí. Nepolský s ranečkem vajec hrdinně kupředu postupuje, ale běda – bác a z vajec je preclík. Tak zbloudil a přišel do jedné turecké kuči. Turek mu dával kafe, ale když byl moc hovorný a vyptával se ho na žínky, tak jej vyhodil. Škorpil zapadl někam do houští a usnul tam. Když se probudil, byla tma tmoucí a před ním chlap jako hora. „Kdo jsi“, ptá se ho – on nic.
„Tak ty nic?“, rozpřáhl se a třískal do něho až z něj třísky lítaly. Když ho byla polovina, poznal teprve, že to byl pařez.
A tak jsme se dostali jeden po druhým domů a ráno si přednášeli naše stížnosti. Já jsem to odnes brněním hlavy, Nepolský rozbitými vejci, Kvajda ztratil šečera, Škorpil s rozbitou dlaní a ostatní jen malý pohmožděniny utržili.

Vzpomínka

Solnohrady 23.8. 1915, nemocnice St. Andrä Sihule

V Železnici u kádru bylo dobře. Ani o obveselení nebyla nouze.Bylo nás tam dosti veselých hochů a poněvadž jsme neměli co na práci, staral se jeden přes druhého, by nějakou taškařici provedl. Mertlík veselý hoch, hezký, také žádného nezarmoutil. Ani železnická děvčátka, avšak ony přece trochu vojáků se stranily, tak jeho spásný nápad byl, že vždy večer ustrojil se za ženskou a šel na rande. Nebylo ani k poznání je-li to děvče nebo né, neb on měl tvář jako dívka a hlas uměl přeměnit k nepoznání. Svobodník Jerych také by si rád pošpásoval s děvčaty. Byl sice již trošku starší, tvář měl brázdami rozrytou, ale srdce měl mladé, toužící. Jednou se procházel po náměstí a potkal tam takovou boubelatou holčinu, že se mu srdce rozbušilo. A když ona po něm očima střihla, dodal si odvahy a přitočil se k ní. Bavil se s ní znamenitě, dozvěděl se od ní, že ještě žádného nemá a ráda též se pobaví. Na druhý den večer udělali si rande.
A skutečně. Růženka v určitý čas přišla a p. svobodník byl v sedmém nebi. Stěžoval si jí na mizerný život, ona mu přisvědčovala, ale nechtěla připustit, aby nějak necudně na ni pohleděl, neřkuli sahnul.
„Vy máte pěknou blůzičku Růženko“, začínal svobodník a chtěl také hmatem dokázat jak se mu líbí.
„Ale jděte, že uteču“, Růženka na to.
„Proč jste taková ke mně Růženko?“
„Vždyť s vámi mluvím teprve dva dny a vy si dovolujete takový věci“, Růženka na to.
„Ale to nic není, já vás mám tolik rád, pojďte tamhle k cukráři, něco si koupíme.“
Šli, koupili si cukroví, aby měli sladko v ústech, pak p. svobodník doprovázel Růženku až před dům, neb ona nesměla déle zůstati venku. Když přišel domů, chlubil se nám jakou si namluvil holku: „Víte hoši, to je holka jako malina a zítra od ní dostanu hubičku, uvidíte a pak – pak ještě něco víc.“
Druhý den zase se procházel s Růženkou a prý půjdou jinam, né jen po náměstí, jest zde mnoho lidí, říkal svobodník.
„No půjdem“, řekla Růženka, „ale daleko né, je zima.“
„Já vám půjčím rukavice“ a hned vytáhl pěkné rukavičky a podával je Růžence. Ona je s díkem přijala. P. svobodník byl rád a tak dostali se za zábavného hovoru skoro až za město.
„Růženko dejte mi hubičku“, žadonil od ní, ale ona tak byla zatvrzelá, nechtěla mu hubičku dát, až teprve jí slíbil hodně cukrovího, dostal skromnou hubičku. Svobodník byl v sedmém nebi a hned začal Růžence vykládat, až bude po vojně, že si ji vezme a budou krásně spolu žít.
„Růženko, pojďte támhle za kostel“, žadonil zase svobodník.
„Co si myslíte že jsem?“, Růženka uraženě mu odpovídá, „jestli něco takového budete chtít, tedy podruhé nepřijdu“ a otočila se zpět.
Svobodník jako slepička za ní a chlácholil ji: „Vždyť já to tak nemyslel“ a hleděl, by si Růženku udobřil.
„Víte co Růženko? Já pronajmu byt pro vás, vy pěkně budete šíti a nemusíte nikoho poslouchat a bát se, když přijdete pozdě domů. Já budu k vám chodit na návštěvu a budeme se mít dobře.“ To se Růžence líbilo.
Svobodník přiběhl domů celý rozradostnělý jaká je Růženka hodná, a že bude s ní bydlet v jednom bytě.
„Hoši, to budou časy, to vy žádný mít nebudete.“ A hned zítra hledal byt a také jej našel a napřed zaplatil nájem. Druhý den čekal zase na Růženku, ale Růženka nepřišla. Co to bylo? Snad se hněvá. Ale ona zatím v šedivém munduru a s puškou na rameni šla na nádraží a posmívala se svobodníkovi jak jej napálila a ani mu sbohem nedala. Byl to Mertlík, který uměl takovéto věci znamenitě. A pak poslal ještě lístek z Budapešti svobodníkovi na rozloučenou.

Naše jedenáctka

Jak dostal jméno okrašlovací spolek „Bosnaryl“. Gorno Máslo, 9.7. 1915.

Naše setnina ležením v Ilidži u Sarajeva měla vždy smůlu. Když u druhých setnin měli prázdno, my pěkně dělali po dvoře stroužky, kanálky, mostky a mostečky jak kdy se našemu p. setníkovi uzdálo a právě napadlo.
Vila Rémy byl ten blažený koutek našeho žití, tam bylo viděti naše umění. Po dvoře samá stroužka, mostek až radost. Jak začalo pršet neb padat sníh, my se s lopatkama vyhrnuli ven a dělali strouhy, vymetali vodu, pak též před vilou udělali nábřeží, které se jmenuje po jeho vynálezci „Lohmanovo“, přes strouhu most a strouhu zregulovali podle návrhu šikovatele Holmana a tento název zůstal i strouze.
Jednou byl veliký déšť a tu p. setník Kyrášek přiběhl celý udýchaný: „Honem všecko ven, honem chlapi mizerní než nám voda nateče do baráku.“
I dělali jsme strouhy a průkopy až vodu odvedly, že krásně odtékala do Holmanova potoku. Jednou za krásného jitra přišel rozkaz, že naše setnina půjde dělat kamsi zákopy. Druhý den jsme jeli do Olova, jest to malá vesnice obydlená Turky, Srby, Židy i Čechů jest tam několik. Zde počali jsme tuto ctihodnou práci, pracovali od rána do noci, neděle nevyjímaje. Čím více jsme pracovali, tím menší porce k jídlu nám dávali, až poklesly na 15 dkg denně masa, ráno a večer černou břečku a 4 porce chleba na 5 dní. Vrtali jsme díry do skal a tyto odstřelovali, kde bylo třeba káceli stromy, dělali drátěné ploty – jedna radost. Tam jsme byli čtyři neděle, nato každá četa šla jinam. My do Medoviče, jest to malá turecká vesnička. Škoda že nic k pití zde nebylo k dostání. Mají to zde krásně Turci zařízeno, aby nemuseli stále běhati ven. Malý žlábek z bytu jest pohodlné zařízení. Tam ryli jsme do Bosny jedna radost, všechny kopce jsme rozvrtali, stromy káceli, dělali drátěné ploty. Pak jsme šli do Sredna. Zase zákopy, skály trhali, vše pěkně upravovali, zákopy překrývali drnama, aby Srbové až přijdou, ocenili naši práci. Mertlík to chtěl mít ještě hezčí. Kdejakou květinku přinesl a zasadil na zákop a celou zahrádku tak zrobil.
Vtom přišla zvěst, že naše spojenecká Itálie chce nám vypovědět válku a my přerušili naše okrašlovací práce a odjeli zpět do Ilidže k praporu a pak společně do Dolní Tuzly. Jak jsme tam přišli, první naše starost byla, aby všechny strouhy a kanály byly v pořádku, jenže zde to netrvalo dlouho a my táhli do Gorného Másla. Zde našli jsme široké pole svojí působnosti, neb pořádné cesty zde nemají, zákopy byly spadlé a tak když byl čas, opravovali jsme zákopy podle svého gusta a když pršelo, dělali jsme stroužky po vesnici, aby voda pěkně odtékala. Jak dlouho zde budem, nevím. Však zde nás nic netěší, ke koupi zde nic není, hlad má každý jako vlk. To je špatné znamení. Také jsme měli svoje vyražení na první štaci, totiž v Ilidži, chodili jsme se dívat na medvědy, kteří měli svoje obydlí v parku. Největší z nich jménem Myško vždy nám musel dělati produkci.
Naproti vile Rémy je restaurace Frydrych, do které jsme chodili na pivo, ½ l 50 hal. A také dostali jiné věci ke koupi, ale hrozně draho. Turek nám prodával naše malé potřeby, též fíky, kterých jsme se tam dosti najedli.
Když jsme na své pouti přišli do turecké vesnice, velikou legraci nám působily Turkyně zakryté jejich cáry, že se ani nevidí, co vězí pod tím. Zde v Gorném Másle je to také tak. Ale všichni Turci mluví srbsky, snad ani turecky neumí. Ptali jsme se Turka jak je stár: „Neznám komší, Boga mi mora 40 god, mora být 75 god.“ Ani nezná jak je stár. A tak se potloukáme, okrašlujeme Bosnu dál jak se dá a tak nám jméno okrašlovacího spolku zůstane ještě dlouho. Náš p. setník vždy při naší práci vyhledával požitečky všeho druhu by si zpříjemnil ten bídný život, on dostal pochvalu, že jsme v pořádku všechny práce vykonali a my od něho vynadáno.

Leitnant anšlísen (2)

U naší setniny máme též poručíka, který jako syn velikého muže, světoznámého p. Baera, starosty města Liberce (3), chce vyniknout nad jiné. Však má k tomu právo. Když jsem byl přidělen k naší setnině, p. poručík zde dlouho již byl, neb prodělal celé tažení proti Srbsku, za což dostal také vyznamenání. Cvikr na nose náramně mu zvyšuje jeho velikolepou tvář trošku rozmačkanou s jazýčkem mezi zuby. Dříve nosil uniformu, ve které činil dojem jako by to byl z cirkusu přestrojený šašek, teď již svůj zevnějšek poněkud zlepšil. Již zdaleka je k poznání podle chůze a olšových nohou, neb tlape tak jako cihlář pod tíží cihel. Také někdy jezdí na koni, když mu ho někdo půjčí. To je podívaná, když křečovitě drží se koně všemi desíti by z něho nespadnul, ale přece se mu to někdy stane. Jeho sípavý hlásek kdo slyšel, zvláště když velel, musel se smáti. S vytasenou šavlí honil nás po silnici, povel na povel, ale vše to plete dohromady, takže i kdybychom chtěli, nemohli bychom to pořádně udělat. Když zůstal někdo trochu pozadu, již křičel „anšlísen – anšlísen“ a hlásek směšně se rozléhal.
Po každém cvičení bylo jej slyšeti jak nás častuje vybranými jmény. Při pochodu byl vždy vzadu a liknavce vždy pobízel slovy „anšlísen – anšlísen“. Na to jsme si zvykli a jak jsme jej spatřili, každý na něho křičel „anšlísen“. I od druhých setnin vzali to do zvyku a jak jej spatřili, již na něho křičeli „anšlísen“. On, povýšenec nad své okolí měl tu chybu, že miloval velmi slabší pohlaví a nemohl nikdy a nikde ukrýti tuto touhu. V Ilidži toužil po navázání styků s některou pannou měkčího srdce, ale nešlo to. Když jsme byli ve Srednu, tam již měl lepší vyražení, ačkoliv někdy pro něho nepříjemné. Vždy ráno na koni, za ním pucák (4) a jel prohlížeti naši práci. Jednou ke svojí radosti spatřil mladou hezkou Bosňačku a hned jeho srdce řeklo mu, by hleděl se hlouběji Mirce podívati do očí a vyznati jí city svoje. Ale tak lehko to nešlo, neboť Mirka uměla jen srbsky a on se samospasitelnou němčinou zde mnoho nepořídil. A tato holčice ani o něho nestála, neboť jakmile jej spatřila, zmizela v kuči. On každý den se produkcíroval na koni před kučou, volal hlasem žalostným: „Mirko, Mirko“, ale ona se za dveřmi jen smála. On každý den objížděl kuču, ale nebylo to nic platno, Mirka o něj nedbala.
V hostinci měli hezkou 15 letou dceru a náš pan leitnant chtěl si také s ní trochu zašpásovat, ale tato žabička ještě nevěděla co je to láska a tak jej stále odbývala. Jednou dotěrněji na ni útočil, ale se špatnou se potázal, neb ona to žalovala tatínkovi a on si na něho došlápnul. Když ji nenechá, tak že si na něho bude stěžovat. Když Leitnant nemohl nikde nic pořídit, počal si nadcházet služku, buclatou šikovnou holku, o které bylo známo, že nemá vojáky v nelásce. Pan leitnant žertoval s ní, pošťuchoval a myslel si: „Teď jsem trefil na tu pravou.“ Byl smělejší a smělejší a jednou v podvečer potkal Mici na chodbě a počnul se s ní bavit. Když si myslel, že je již u cíle, tu ucítil na svojí tváři něco nepříjemného a Mici pryč. Cvikr mu spadl a rozbil se a on chudák nemohl trefiti pro tmu do svého bytu. Pak nosil na tváři flastr a místo cvikru brýle. Mizerné ženské, takhle se chovat k rakouskému důstojníku! Pak vyléval si zlost na nás. Při pochodu, když některý z nás únavou zůstával pozadu, popoháněl jej holí, chtěl-li se někdo napíti vody, zahnal jej a tak s námi zachází. Teď 25.7. 1915 byl raněn do hlavy kamenem (5) a tak máme od něho pokoj.

Náš frtlégunk (6)

Když jsem ještě sloužil v Liberci u „loka“, jak se říká, musel každý uměti různá pravidla jako Otčenáš, též jak je voják stravován v čase války atd. Prý má dostat 400 gr. masa, porci chleba, kávu, tabák, špek neb sýr a různé jiné věci. Ale ve skutečnosti to vypadá jinak, když každý kouká jen pro svoji kapsu a žaludek, kdo by se měl starati o výživu mužstva.
U některých oddílů dostávali vše to správně, ale u nás ani zdání. Když naše setnina byla ještě v Ilidži, tak to ještě ušlo, nedostali jsme každý den víno jak je předpis, ale mohli jsme si koupiti v hostinci různé věci a tak si každý něco sehnal a nasytil se. Ale hůře bylo, když jsme dělali zákopy v Olovu. Tam náš setník Kyrášek o vše možné se staral, jen né o náš frtlégunk. Od rána od 6 h do večera do 7 h kopali jsme zákopy do tvrdé půdy a za to jsme dostali ráno a večer černou bryndu bez cukru a v poledne polévku jako špínu a v tom několik malých kousíčků masa. Prý je nám počítáno 15 dkg na každého. Víno, to byla bílá vrána a o špeku se nám ani nezdálo. Proto každý sháněl co kde mohl, vařili jsme čaj, kafe, brambory jsme pekli a večer okolo baráku byl samý ohníček a kuchaření. Však měl každý hlad jako vlk a tak kuchtil co kde jak mohl. Avšak běda když byl někdo marod. Štábní šikovatel Tumlíř známý mě již z Liberce hned na něho: „To se přežral chlape, že jo – to ta holota stále do sebe něco cpe a pak jsou marodi, chlapi mizerní.“
Někteří hoši byli již tak vysíleni, že nemohli ani pracovat. Páni důstojníci měli se zato dobře, nejlepší maso se odřízlo a dalo do jejich kuchyně, zelí a jiné věci zmizely. Špeku, cukru a jiných věcí měli dost a pro nás zbylo velmi málo. Na stravu nikdo si nesměl stěžovat, jak by také směl, když p. setník žádný nedostatek nepozoroval. Měl všeho dost a tak kdo si půjde stěžovat, bude 2 h uvázaný. Přivezli sudy s vínem, my dostali jen někdy, přivezli sud 3 hl rumu a my měli čaj, že v něm ani rum cítit nebyl. Ale zato v kavárně, kde byla kuchyň, prodávali čaj s naším rumem. Přivezli špek, šikovatel říkal, že nemůže se tak mužstvu dát neb by mohli onemocnět, musí se prý vyudit. Udilo se, škvařilo se, ale na nás nezbylo nic. Když jsme byli ve vesnici Gorno Máslo, přišlo v rozkazu, že budeme dostávat něco k pití. Dostali jsme každý dvakrát ¼ l piva a dost. Důstojníci každé poledne a večer měli hostinu a my měli hlad, ke koupi nebylo nic. Kupovali jsme třešně, pak přišel zákaz a kdo se protiví – uvázat.
Při pochodu z Dolní Tuzly do Brčky byli jsme již tak oslabení, že jsme se sotva vlekli. Někteří vysílením klesali, zůstávali vzadu. Také svobodníck Jerie klesl, nemohl dále, když se trošku zotavil, přišel za námi a setník se ho ptal proč zůstal pozadu, je-li nemocen. On mu řekl, že nemocen není, ale je zesláblý od hladu. Tak jej nechal setník 2 h uvázati, neb prý rakouský voják nemá říkat, že má hlad. A tak jest to u naší setniny snad nejhůře u celé divise. Tak se o nás starali, když jsme byli za frontou, když se mohlo vše dodati a což jak bude v přední linii.
Tam to bylo ještě daleko horší. Mnohokrát po několik dní se nemohlo nic do pření linie donésti. Pro nepřátelskou palbu to nešlo. Když to šlo, tedy se muselo v noci. Kuchař a několik vojáků s kotlíky, ve kterých byla polévka s kousíčky masa, šel od zákopu k zákopu a do nastavených šálků dával porce. Dostalo se ½ l polévky, krajíček chleba, ¼ l černé neslazené kávy, 5 cigaret, ¼ tálky čokolády a ½ litru vody na celý den. Hladoví, vychrtlí, pleť zelenou, nemocnou, v dešti, v mrazu, ve sněhu, méně a méně jsme dostávali, že by z toho neuživil ani kočku. Ale člověk snese a vydrží víc nežli kočka.

Poznámky:
1) Pincgavský podle Pinzgau u Salzburku. Obvykle se tak označuje skot nebo koně, o pincgavských králících jsem nic nenašel. Přeneseně nebo posměšně by sousloví pincgavský králík snad mohlo znamenat něco jako „horský králík“.
2) Leutnant – poručík, anschließen - připojit.
3) Už jsem o tom trochu psal dříve, ale vzhledem ke zde popisovaným skopičinám starostovic juniora bude dobré si připomenout z jaké rodiny ten člověk vlastně byl. Starosta Liberce MUDr. Franz Bayer vstoupil do dějin především v roce 1918, když měl prsty ve vzniku tzv. provincie Deutschböhmen hlásící se k nové Rakouské republice. Pražská vláda reagovala vytvořením operetní „ještědské fronty“, na kterou poslala vojáky z posádek na českolipsku, jičínsku a turnovsku a byť se naštěstí vůbec nebojovalo (armádu liberecké provincie tvořilo sotva pár četníků, kteří nedokázali zabránit ani rabování skladů), doktor Bayer při jednání s čs. důstojníky v mírném rozporu v rozporu s Hippokratovou přísahou vyhrožoval, že „poteče krev“. Věc se nakonec vyřešila příjezdem čs. jednotek do Liberce v prosinci 1918 (Bayer vřískal, ale dělat nemohl nic), volbami (Bayer vyhrál a starostoval až do roku 1929), mírovou smlouvou z 10. září 1919 ze Saint-Germain-en Laye, kde Rakousko uznalo územní celistvost ČSR, a v neposlední řadě i amnestií pro všechny, kteří měli s provincií Deutschböhmen něco společného. Zdá se, že Liberec alias Syner City má v zajímavých regionálních politicích slavnou, bohatou a dlouhou tradici.
4) Pucák je samozřejmě pucflek, důstojnický sluha.
5) Podle data poručíkova zranění se asi nejednalo o pomstu buzerovaných vojáků, ale o regulérní frontové zranění. Ve třetím díle svého díla František Mašek o podobných zraněních ze stejného data píše podrobněji.
6) Verpflegung, strava.

František Mašek. Fotografii v pozůstalosti nalezl jeho pravnuk Jakub, Maškovu totožnost potvrdila jeho snacha. Já si podle nápisu Šumen a podle rekrutské květiny na klopě myslím, že se jedná o fotografii pořízenou těsně před tím, než v roce 1914 Mašek odjel z Bulharska ke svému pluku do Jičína.

Obrázek

Jedna ze stránek školního sešitu, kam František Mašek své vzpomínky psal. A popsal jej celý.

Obrázek

Předchozí články:
Válečné paměti Františka Maška I.
Válečné paměti Františka Maška II.
Válečné paměti Františka Maška III.

Válečné paměti Františka Maška IV.
Válečné paměti Františka Maška V.
Válečné paměti Františka Maška VI.
Válečné paměti Františka Maška VII.
Související článek: Dobytí Drinopole

Konec.
さようなら。
Uživatelský avatar
VGR_j4ck41
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 448
Registrován: 1/9/2010, 10:23

Příspěvek od VGR_j4ck41 »

sem pred casem videl v CT dokument, kde rikali ze prumerny vojak R-U armady v roce 1918 vazil okolo 60 kg ... sice nevim, kde ty cisla tvurci poradu vzali, ale kdyz ctu o problemech s menazi v roce 1915, tak si rikam, ze asi nemuseli bejt daleko od pravdy
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Je to statistický údaj a je pravdivý. Skutečně velké množství vojáků monarchie trpělo několiklet podvýživou a když se k tomu přidá bojový stres, smutek po rodinách, ty chlapy drželo na nohách čert ví co.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Tento seriál válečných vzpomínek Františka Maška se mi moc líbil a jsem rád, že se na Palbě objevil a že se nakonec našla i jeho fotografie, abychom viděli jak vlastně vypadal. Třaba časem někdo dodá něco podobného a připomena nám dalšího z mnoha zapomenutých vojáků, kteří kdysi prošli útrapami první světové války.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Sawyerik
praporčík
praporčík
Příspěvky: 317
Registrován: 24/12/2006, 18:37
Bydliště: Ostrava

Re: Válečné pamětí Františka Maška VIII.

Příspěvek od Sawyerik »

Když si tak pročítám jak bylo všestranně pečováno o K.u.K vojáka. Jak byl vystrojen a sycen. Jak zodpovědně k němu přistupovali jeho nadřízení, tak se asi nelze divit tomu, že od dob Evžena Savojského dostávala tato armáda středoevropské velmoci při střetu s jen trochu srovnatelným protivníkem pravidelně "na prdel."
Obrázek

Spálené knihy osvítily svět.
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12968
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Re: Válečné pamětí Františka Maška VIII.

Příspěvek od Rase »

No kdysi sem měl hodnoty armádního rozpočtu Rakouska a Pruska krátce před rokem 1866 a musím smeknout před lidmi, kteří dokázali vytvořit z prdu kuličku, která vůbec dokázala vzdorovat pruské mašinérii (kupodivu to poměrně dlouho vypadalo na plichtu). Totiž i kdyby si Rakouští činitelé uvědomili že je třeba zavést zadovky (které v téhle době nebyly ještě zrovna oslnivé), tak stejně nebyly finance ani na jejich zavední, nebo pořádné zkoušky. Rakušané investovali do moderních děl a jezdectva, které byly na světové špici, leč na pěchotu se dostávalo jen bídně málo financí (jen tak aby se udržela v chodu). Před první světovou válkou se sice ekonomika zlepšila, ale to už vojákům chyběl ten zápal a nadšení pro Říši, se kterou šli do války proti Prusům a Italům. Pak už říše jen živořila v morálním balastu a čekala (i její obyvatelé) na poslední ránu. Maďaři dostali samostatnost, čehož pak chtěli dosáhnout krom třeba Čechů i samotní Němci (na což se zapomíná). Ač sem zapálený monarchista, tak se nedivím vojákům kteří si radši nechali ustřelit kus nohy, jen pro to aby se dostali z boje, kde dostali aspoň něco najíst. Chápu vojáky co vydrželi bojovat za říši až do roku 1918 (neuměli si třeba nic jiného představit), ale stejně chápu vojáky co šli k legiím. Prostě voják s prázdným žaludkem začíná myslet na úplně jiné věci než na nějaké cnostné ideály. Snad se mělo Rakousko rozpadnout už v roce 1845, do roku 18 už živořila jak společnost, nadšení tak i armáda
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Válečné pamětí Františka Maška VIII.

Příspěvek od Pátrač »

Sawyerik píše:Když si tak pročítám jak bylo všestranně pečováno o K.u.K vojáka. Jak byl vystrojen a sycen. Jak zodpovědně k němu přistupovali jeho nadřízení, tak se asi nelze divit tomu, že od dob Evžena Savojského dostávala tato armáda středoevropské velmoci při střetu s jen trochu srovnatelným protivníkem pravidelně "na prdel."
Kolego tento výrok je padlý vtípek nebo to skutečně myslíš vážně? Rakouská armáda vždy byla po stránce financí na tom bídně. Ale že by dostávala pravidelně na prdel to je naprostý nesmysl. Tato armáda totiž stejně mizerně byla sycena a vystrojována i za Evžena Savojského a možná i hůře. A navíc Savojský měl tu čest, že často velel koaličním armádám kde ta rakouská neměla početní převahu. Navíc monarchii vždy vyčerpávalo to, že až do konce 18. století nesla hlavní tíhu boje proti islámské expanzi.

Je potřeba si uvědomit zásadní věc. Ve Velké válce byla poražena i výrazně lepší a silnější armáda Německého císařsví. Já bych spíše řekl, že je neuvěřitelné a hodno obdivu jak dlouho tyto dvě armády dokázaly bojovat a jaké ztráty způsobily svým protivníkům, když bojovaly de facto na pěti frontách a jen z vlastních zdrojů.

Kolego, nechme to ale být, nerad bych tento úžasný soubor Destroymanovi práce zahlušil sporem, který není nutný. Já se ktomu dostanu v práci, která za nějaký čas bude mojí osobou po dlouhé době na Palbu vložena a tam se můžemě hádat o dušu.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Bleu
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1693
Registrován: 29/9/2009, 00:00
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Válečné pamětí Františka Maška VIII.

Příspěvek od Bleu »

Patrač - ono je prostě problém primárně v tom, že K. K. armáda měla málo Evženů Savojských, ale za to hodně různých Macků, Karlu Alexandrů Lotrinských &c. Rakouský voják nebyl nikdy horší než jakýkoli jiný evropský voják.
Obrázek

"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -

Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
Zamčeno

Zpět na „Osobnosti“