Izrael v krizi, díl první - Vlastní pílí do krize

Arabsko-Izraelské války, Perský záliv...
Odpovědět
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Izrael v krizi, díl první - Vlastní pílí do krize

Příspěvek od Pátrač »

Obrázek
IZRAEL V KRIZI ANEB CO SE STALO, CO SE DĚJE A CO SE MŮŽE STÁT - VLASTNÍ PÍLÍ DO KRIZE .

DÍL PRVNÍ – VOJENSKÁ HISTORIE STÁTU IZRAEL OD VZNIKU DO SOUČASNOSTI


Kapitola první: OD VZNIKU STÁTU IZRAEL PO KONEC VYČERPÁVACÍ VÁLKY


Vyhlášení státu Izrael 14. května 1948 bylo důsledkem druhé světové války, ve které se Židé stali terčem bezprecedentní konečné likvidace ze strany nacistů. Než došlo k jeho vyhlášení, tak se situace v Palestině, kam od třicátých let byla směrována židovská emigrace z Evropy když po válce tento proud nových obyvatel židovského původu zesílil, ještě přiostřila.

Střety mezi arabským obyvatelstvem a židovskými přistěhovalci nabývaly po ukončení druhé světové války na intenzitě, protože sionisté se v roce 1946 rozhodli sáhnout po zbraních a do akcí se zapojily ilegální ozbrojené síly Hagany a Irgunu a Sternu.

Protože britská armáda neměla sílu konflikt zvládnout - masakry civilistů prováděly obě strany – například Židé v Dir Jásínu a Arabavé v Guš Etzionu - rozhodli se Britové předat kontrolu nad oblastí Spojeným národům. Měli toho moc – v Řecku zuřila občanská válka, Indie šla za svou nezávislostí a Indonésie se otřásala partyzánskou válkou - Palestina jen odčerpávala další jejich síly.

Spojené národy začaly pracovat rychle a efektivně. Valné shromáždění Spojených národů 28. listopadu 1947 přijalo návrh na rozdělení palestinské oblasti na dva státy, židovský a arabský, a na ustavení Jeruzaléma samostatným mezinárodním městem pod správou Spojených národů. 13. května 1947 byl OSN ustaven orgán nazvaný „Zvláštní výbor OSN pro Palestinu“ zkratkou UNSCOP. Tento výbor tvořili zástupci těchto zemí: Austrálie, Československa, Guatemaly, Indie, Íránu, Jugoslávie, Kanady, Nizozemska, Peru, Švédska a Uruguaye.

Po několika měsících UNSCOP doporučil rozdělení na dva nezávislé státy. 13. října 1947 toto doporučení podpořil i Sovětský svaz a o několik dní později i USA, údajně v reakci na informaci z 9. října téhož roku, kdy Arabská liga dala svým členským státům instrukce k rozmístění vojsk na hranicích Palestiny. 29. listopadu 1947 byl Valnému shromáždění OSN předložen plán na rozdělení. Podle něj měl:

- arabský stát měl zaujímat celkově 7 200 kilometrů čtverečních, kde mělo podle sčítání žít 804 tisíc Arabů a 10 tisíc Židů,

- židovský stát potom měl mít rozlohu 8 800 kilometrů čtverečních, kdy velkou část z tohoto území tvořila neobývaná Negevská poušť a mělo zde žít 538 tisíc Židů a 397 tisíc Arabů.


Obrázek
Tento obrázek ukazuje vyobrazení originální mapy s plánem rozdělení Palestiny mezi židovské a arabské obyvatelstvo.

Dále bylo stanoveno, že Jaffa bude patřit k arabskému státu. Jeruzalém a přilehlé okolí měl tvořit mezinárodní enklávu uprostřed arabského státu. Jednotlivé části arabského státu měly být spojeny koridory. Státy měly sdílet telegrafickou, poštovní, železniční a silniční síť a měnu. Nadto měl židovský stát platit každý rok arabskému 4 miliony liber podpory, protože se předpokládala vyšší technologická vyspělost. Rezoluce byla přijata většinou 33 hlasů proti 13.

Boje mezi Araby a Židy vypukly okamžitě. Zde bych v souladu s názorem pana Chaima Herzoga položil začátek první arabsko - izraelské války. Židé plánovali po vypršení britského mandátu vyhlásit samostatný stát, čemuž chtěli Arabové zabránit. V Jeruzalému propukly v noci z 30. listopadu 1947 nepokoje a byly přerušeny dodávky vody a potravin do města, které bylo několik týdnů obléháno. Další nepokoje se rozpoutaly v Haifě, odkud během března a dubna 1948 odešla většina Palestinců.

Pilířem obrany židovské populace se stala organizace Hagana, ilegální síla, která gerilovým způsobem působila jak na instituce britské mandátní zprávy, tak na palestinskou populaci. Hagana, která se stala základem budoucí izraelské armády, přešla od partyzánské taktiky k plánovaným operacím, aby otevřela průchod do Jeruzaléma. Začala také vystěhovávat Araby ze strategických míst. Obě strany podnikaly útoky na infrastrukturu, stavěly blokády na silnicích a ničily mosty. Dělo se toho hodně a bohužel i mnoho zlého. V polovině roku 1947 začal David Ben Gurion připravovat Haganu na očekávanou válku s Araby. Byly vytvořeny vojenské okruhy a hlavně velitelství na předpokládaných směrech postupu budoucích útočníků. Na teritoriálním základě byly postaveny brigády a byly vydány směrnice pro získávání výzbroje y výcvik vojáků nižších vyšších jednotek.

Iniciativa jeho lidí zajistila, že v únoru 1948 bylo rozmístění brigád Hagany takovéto:
- východní Galileu a údolí Jordánu kryla brigáda Golani
- západní Galileu a Haifu brigáda Garmeli
- nížinu na jihu střežila brigáda Givati
- centrální část země měla na odpovědnost brigáda Alexandroni
- oblast Jeruzaléma bránila brigáda Etzioni
- Tel Aviv a jeho okolí potom brigáda Kirjati
V dalším období potom na základě samostatných praporů organizace Palmach, která vnikla na základě Hagany v roce 1941, byly postaveny další tři brigády:
- v jižní nížině a severním Negevu šlo o brigádu Negev
- v Galilei brigáda Jiftach
- v oblasti Jeruzaléma to byla brigáda Harel

Ale mluvit zde o brigádách je jistá nadsázka. Šlo o podzemní organizace, velmi špatně vyzbrojené a navíc vytrvale stíhaní britskou policií a armádou. Běžné byl domovní prohlídky, kdy Britové hledali tajné sklady zbraní.

Arabská část obyvatelstva tyto potíže neměla a byly celé oblasti, kde Arabové nosili zbraně veřejně. Navíc zde mimo arabské guerilly byly pravidelné síly tvořené Arabskou legií, která čítala asi 10 000 mužů ve třech brigádách, několika tankových praporech a které velel vysloužilý britský důstojník, generálporučík sir John Bagot Glubb. Tito bojovníci se podíleli na mnoha akcích Arabů proti židovským komunitám od listopadu 1947 a po vyhlášení izraelské nezávislosti se připojili k invazním armádám Ligy arabských států.

Ke konci roku 1947 měla Hagana k dispozici 900 kvalitních pušek, 900 lehkých kulometů a munici na tři dny boje. Těžké kulomety, minomety a děla Hagana neměla vůbec. Z židovské populace, která čítala 650 000 lidí, bylo možno mobilizovat asi 45 000 bojovníků, mužů i žen. Ale jen 15 000 jich nebylo vázáno obranou osad a městských židovských částí. Hagana měla k dispozici 11 letadel kurýrního typu. Nebyla k dispozici vojenská letiště a pro potřebu Hagany mohla sloužit pouze dvě civilní letiště v Haifě a Lyddě. Námořní síly tvořilo 350 lidí se zkušeností z britského námořnictva, pár motorových člunů a několik žabích mužů. Proti Arabům bylo připraveno bojovat i něco mezi 2000 až 4000 tisíci příslušníků Irgunu a 500 až 800 bojovníků Sternu.

Vše a všichni co jsem uvedl, se nějakým způsobem zapojilo do probíhající války za nezávislost. Její počátek je možno datovat od 30. listopadu 1947, tedy ihned po zveřejnění plánu OSN na rozdělení Palestiny mezi dva státy. Události se hrnuly a nešly zastavit.

Dne 14. května 1948 byl vyhlášen Davidem Ben Gurionem v sále Tel - avivského muzea nezávislý stát Izrael. Ben Gurion se stal jeho prvním ministerským předsedou a prezidentem se stal Chaim Weizmann.

Hned druhý den byl nový Stát Izrael napaden pěti arabskými armádami. Tím první arabsko-izraelská válka přešla z jakési partyzánské aktivity z obou strana do divokého otevřeného konfliktu.
Soupeři Izraele byly Jordánsko, Egypt, Irák, Libanon, Sýrie, Jemen a Saudská Arábie jejichž jasně deklarovaným cílem byla naprostá likvidace Izraele. Izrael s vědomím že opět židovská populace čelí možnosti vyhlazování, zahájil boj s maximálním nasazením a po počátečních potížích začal získávat vojenskou převahu a to i za pomoci dodávek zbraní a materiálu z Československa.

Zkráceně lze říci, že válka byla sledem příměří a jejich porušení. 11. června 1948 bylo uzavřeno první příměří, které bylo brzy porušeno. 18. července 1948 bylo uzavřeno další, ale protože zmocněnec OSN hrabě Folke Bernadotte byl zavražděn teroristy z organizace Stern, válka vypukla nanovo. V této době Izrael zahájil obsazování i území, která mu nebyla přisouzena OSN a už si je hodlal ponechat. Zmocnil se dokonce Sinajského poloostrova. Na počátku března 1949 Izrael obsadil Negevskou poušť, získal přístup až k Akabskému zálivu s přístavem Ejlat. Od února do července 1949 postupně uzavřel příměří se všemi nepřátelskými státy. Izrael obsadil i západní Jeruzalém.

Izraeli připadlo 12 800 km2 území, tedy o plných 21% více, než mu bylo přiděleno v původním plánu OSN. Držel západní část Jeruzaléma. Na druhou stranu jeho protivníci si rozdělili zbytek území určených pro Palestinský stát takto:

Západní břeh Jordánu a východní Jeruzalém si ponechalo Jordánsko

Pásmo Gazy zůstalo obsazené Egyptem.


Izraeli zůstal přístup do enklávy na hoře Scopus a oficiálně i na hřbitov na Olivetské hoře. Ochrana a dostupnost svatých míst ovšem nebyla zaručena. Židé měli přístup do Starého města zakázán až do roku 1967. Tedy do vítězného tažení v Šestidenní válce.

I přes počáteční optimismus nakonec arabské státy jednohlasně přijaly „doktrínu tří ne“
- ne jednání s Izraelem,
- ne uznání Izraele a
- ne míru s Izraelem.

Takový výsledek války nemohl uspokojit nikoho soudného. Zde byly položeny základy trvalého nepřátelství mezi Státem Izrael a jeho blízkými i vzdálenými sousedy. Palestinci v této době nikoho nezajímali, a hlavně nezajímali Egypťany a Jordánce. Jestli řekneme, že za

A- Izrael sebral Palestinským arabům 21% území, co jim přiřkl plán OSN, musíme říci i za

B- že jiní Arabové jim sebrali vše ostatní.

Je zajímavé, že tyto arabské okupanty nikdo a nikdy jako okupanty neoznačil.

První léta židovského státu byla poznamenána obrovskou imigrační vlnou přeživších holocaustu a Židů, kteří byli vyhnání z arabských zemí. O tomto se ale dnes už mluví jen velmi málo. Během deseti let, tedy od roku 1948 do roku1958 vzrostla populace Izraele z 800 tisíc na 2 miliony. Nově příchozí byli většinou nemajetní a byli ubytováváni v provizorních uprchlických táborech, známých jako ma'abarot. Z těchto táborů se nakonec stala dnešní města, je jich celkem šest. Ve svých bývalých zemích zanechali tito imigranti obrovské majetky a půdu o rozloze převyšující plochu státu Izrael asi 1,5 krát. A o tomto se už nemluví vůbec.

No tak jsme se trošku ometli o vznik státu a jeho přežití v první válce, kterou musel proti svému okolí vybojovat. Jak se vše vyvíjelo dál? Izrael se na jedné straně věnoval velkému zprůmyslnění a zemědělskému zvelebení území, které považoval a vždy bude považovat za své. Na straně druhé ale vytrvale zveleboval své ozbrojené síly a de facto se ocitl postupně v dlouhé řadě válečných konfliktů. A na ty se stručně podíváme v dalším textu.

Jako první vypukl konflikt, který je někdy nazýván Druhá arabsko-izraelská válka, někdy jako Sinajská válka a vše spadá do událostí Suezské krize.

Tato válka, která byla součástí Suezské krize, je dokonalou ukázkou politických pletich švindlu. Dne 26. července 1956 byla společnost provozující suezský průplav znárodněna Egyptem. Egyptský prezident Násir tento krok zdůvodnil potřebou financovat stavbu Asuánské přehrady z plavebních poplatků. Aniž bych chtěl působit jako levičák, myslím si, že to mělo svoji logiku. Jenže země, kde sídlili hlavní akcionáři průplavové společnosti tedy Velká Británie a Francie zahájily velmi rychle tajná vojenská jednání o možnosti invaze do Egypta a sesazení prezidenta. Jenže nedokázaly pro tento plán získat podporu Spojených států a Velká Británie od něj díky tomu nakonec ustoupila. Ale ponechala si zadní vrátka a souhlasila s tajným plánem Francie a Izraele, podle něhož měl Izrael zaútočit na Egypt, a kombinované anglo-francouzské jednotky následně měly zasáhnout k obnovení pořádku. Tedy k vytlačení Izraelců z Egypta. A jen tak náhodou mělo dojít k pádu egyptského prezidenta a průplavová společnost by se vrátila ke svým ziskům.

Izrael se své části plánu ujal velmi iniciativně. Pod záminkou, že Egypt toleruje ozbrojené akce z Pásma Gazy, které tehdy bylo pod egyptskou správou – já bych řekl okupací, Izrael zahájil invazi 29. října daného roku. Dalším důvodem potom bylo zablokování izraelského přístavu Ejlát egyptskými námořními silami, což Izrael odřízlo od Rudého moře a tedy od významné cesty kterou proudilo vše potřebné do této země. Izrael navíc byl v té době s arabskými státy prakticky ve válečném stavu.
Pan JOHNSON, Paul. ve své knize Dějiny dvacátého století, Praha, Rozmluvy, rok 2008. k tomu píše, cituji:

„Egypťané mu – tedy Izraeli - bránili v přístupu k Indickému oceánu, což už sám o sobě byl nepřátelský čin, a odmítali jeho lodím průjezd průplavem, což znamenalo flagrantní porušení dohody z roku 1888. Daleko závažnější však bylo, že Násir za pomoci Sovětského svazu očividně zvyšoval údernou sílu egyptské armády a systematicky budoval vojenské a diplomatické vztahy s cílem provést společný soustředěný útok na Izrael a úplně ho vyhladit. Celý proces v podstatě skončil 25. října 1956, kdy vytvořil egyptsko-syrsko-jordánské vrchní velení. To poskytlo Izraeli morální důvod k preventivnímu úderu proti Egyptu.“

Izraelští vojáci tedy zahájili 29. října útok na Egypt a za necelé čtyři dny postoupili až k Suezskému průplavu. Jejich razantní postup vyvolal takový dojem, že egyptské jednotky nedokázali najít způsob jak se proti útočníkům prosadit. Den po zahájení útoku, 30. října daly Velká Británie a Francie Izraeli i Egyptu ultimátum na ukončení vojenských operací včetně požadavku stáhnutí vojsk z území 16 km podél Suezu. Když to Egypt odmítl, Británie a Francie jeho postoj považovali za důvod k jeho napadení. Britské a francouzské jednotky den na to bombardovaly letecké základny Egypta s cílem zničit jeho vzdušné síly. Dále potom byl tvrdě napadán přístav Port Said.

USA společně se Sovětským svazem odsoudily počínání Británie, Francie i Izraele, přesto 5. listopadu Británie s Francií zaútočily na Egypt a rychle získaly kontrolu nad severní částí Suezského průplavu. Zesílenému nátlaku USA a Sovětského svazu Velká Británie a Francie ustoupily; ve Fort Said přistály jednotky Spojených národů. Britové s Francouzi dostali měsíční lhůtu na stažení svých jednotek. Izraelské jednotky ale zůstaly na Sinaji po dlouhé měsíce. Poslední se stáhly pod tlakem USA a OSN až v březnu 1957. Hranice mezi Izraelem a Egyptem na Sinaji byly poté monitorovány vojsky OSN.

Obrázek
Mapa Izraelské ofenzivy na Sinajském poloostrově v roce 1956.

Válka skončila rozpačitým výsledkem - pro Francii a Velkou Británii znamenala diplomatický debakl, pro Izrael vítězství, neboť dosáhl svého cíle – z velké části z likvidoval vojenský potenciálu Egypta. Dále obsadil pásmo Gazy a zajistil si nerušený přístup k Akabskému zálivu. Do roku 1957 také držel Sinajský poloostrov.
Tato válka ale přinesla i něco dalšího. Podpořila formování politických, ale hlavně vojenských institucí a organizací, které měly být nápomocné ke dvěma aktivitám.
- politickému boji proti Státu Izrael
- vojenským akcím proti izraelskému obyvatelstvu – čti terorismus, ochraně vlastních politických špiček, gerilové válce všude kde uznají za vhodné a ochraně arabské populace která byla fiktivně nebo i skutečně ohrožována Izraelci.

Takže po roce 1956 zesílily snahy Palestinců o vytvoření palestinské organizace, která by napomohla vzniku palestinského státu. Tedy toho státu, který v roce 1947 odmítli. U jejího zrodu stál Jásir Arafat, který vyrůstal v Gaze a byl členem Muslimského bratrstva i ozbrojené složky velkého muftího Hadži Amina Hussejního. V době studií v Káhiře založil Generální svaz palestinských studentů. Jako jeho zástupce se objevil i v roce 1956 na setkání Mezinárodního svazu studentstva v Praze. V této době naše země vystupovala proti Izraeli otevřeně nepřátelsky. Byl tedy na správném místě ve správný čas. V roce 1957 odcestoval do Kuvajtu, kde založil s několika dalšími lidmi Výbor pro osvobození Palestiny přejmenovaný později na Fatah. Vzorem se mu stala alžírská Fronta národního osvobození. Počátkem 60. let Alžírsko na své půdě také umožnilo výcvik ozbrojené složky Fatahu.

Fatah však potřeboval ukázat svou sílu v samotné Palestině. Jako protiváhu Fatahu totiž byla v roce 1964 ustavena v Káhiře Organizace pro osvobození Palestiny, kterou podporoval egyptský prezident Násir a která velice brzy začala hrát první housle v palestinském boji proti všem. Její ustavující listina popírala platnost vzniku Izraele a zdůrazňovala povinnost osvobodit Palestinu z moci Židů. Byla to však Sýrie, která na konci roku 1964 umožnila Fatahu, aby z jejího území podnikl útoky na Izrael. Teprve třetí akce ze 14. ledna 1965 a čtvrtá z 28. února se podařily a získaly tak Fatahu podporu v arabských zemích. Přispěly však také k zostření napětí mezi Sýrií a Izraelem, jež vedlo k řadě stupňujících se potyček na společné hranici. Syřané ostřelovali izraelská města na severu a nakonec se boje přenesly i do vzdušného prostoru. Arafat a jeho Fatah Organizaci pro osvobození Palestiny až do roku 1968 bojkotoval. Když ji nakonec uznal, stalo se to Arafatovým trumfem. Stanul totiž v čele této velké organizace. Hlavní důvod ale nevyl v jeho politické obratnosti. Bylo to hlavně proto, že Fatah měl velkou podporu palestinské populaci a hlavně ozbrojenou složku o síle 15 000 bojovníků, tedy největší v rámci OOP.
Čas plynul jako voda v Jordánu. Blížil se jeden z nejostřejších válečných střetů dvacátého století.

Blížila se Třetí arabsko-izraelská válka, zvaná nejčastěji jako Šestidenní válka

Rok 1967 byl již devatenáctým rokem existence nového státu na Blízkém východě, Státu Izrael. Od svého vzniku bojoval se svými sousedy, což byly Egypt, Sýrie, Jordánsko a jejich spojenci již ve dvou válkách. Zatímco izraelská ekonomická situace byla v šedesátých letech uspokojivá – hospodářský růst byl každoročně více než 10 procent, situace zahraničněpolitická byla trvale velmi napjatá. Již od roku 1963 docházelo pravidelně k drobným střetům na izraelsko-syrských hranicích.
Od dubna 1967 se situace na Blízkém východě dále komplikovala. Ve větší příhraniční potyčce se opět střetla izraelská a syrská vojska. Syrský spojenec Egypt na to reagoval rozmístěním většího počtu svých vojsk na egyptsko-izraelské hranici. Izraelský parlament poskytl ministerskému předsedovi Levi Eškolovi plnou podporu pro zahájení případné války. Izrael ještě více posílil svá vojska na syrských hranicích. To vedlo Egypt k vyhlášení stavu bojové pohotovosti. Egyptský vůdce Násir poté požádal velitele vojsk OSN na Sinaji, aby se mezinárodní vojska stáhla. V polovině května k tomu skutečně došlo. Podle Násira „nadešla hodina H“, přinášející bitvu, která zničí Izrael.

Stažení jednotek OSN mělo pro Izrael neblahé důsledky. Bylo životně důležité udržovat přímý přístup k Indickému oceánu a Rudému moři. K tomu existovaly pouze dvě cesty. Suezský průplav a na jižním cípu země Tiranský průliv. Suezský průplav ovšem nebyl pro izraelské lodě otevřen. Zůstal tedy pouze Tiranský průliv. Ten však po odchodu jednotek OSN Egypt neprodleně zablokoval. Izrael tedy hledal diplomatickou podporu Západních mocností. Ve Francii a Británii se sice setkal s určitým pochopením, ale bez jakékoli konkrétní podpory. Washington však naznačil svou podporu v případě, pokud by izraelská armáda „vzala věci do vlastních rukou".

Válka byla na spadnutí. Egypt narychlo získal další spojence v Jordánsku a Iráku. Izrael vytvořil vládu národní jednoty a do čela resortu ministerstva obrany se postavil radikál Moše Dajan. Ten měl k dispozici na šest stovek tanků a několik set letadel. Ve vojenských kruzích se nacházelo mnoho ostrých a velmi schopných velitelů. Moše Dajan stál v čele vojsk. Náčelníkem jeho štábu byl Jicchak Rabin, prvním náměstkem ministra byl Šimon Peres. Jedním z vrchních velitelů podílejícím se na útoku byl i Ariel Šaron.

Pokud bychom měli srovnat počty vojáků a zbraní na obou stranách, lze konstatovat menší kvantitativní převahu arabských států. Arabské země se však nemohly rovnat kvalitě izraelské armády. Navíc působila arabská vojska jednotlivých států v podstatě jako samostatné subjekty, takže o nějaké koordinaci nemohlo být řeči. Jestliže něco hnalo arabská vojska do útoku, pak to byl nacionalismus a nenávist k Izraeli. Arabským národům však nešlo o přežití. Naopak Izrael bojoval o holou existenci. Pokud by prohrál, mohlo to znamenat definitivní konec izraelského státu. To bylo velkou psychologickou výhodou Izraelců. Izraelské velení si uvědomovalo nutnost prvního úderu jako nejlepšího možného nástroje k vítězství. Datum útoku byl stanoven na 5. červen 1967. A tak se také stalo.

Mapu základních směrů této preventivní letecké ofenzivy ukazuje následující obrázek.
Obrázek

V 7.45 hodin 5. června byl zahájen útok. Nesl se ve znamení zdrcujícího náletu na nepřátelská letiště. Bývá proto právem nazýván jako letecký blitzkrieg. Izraelské letectvo zničilo ještě na zemi asi 400 egyptských, jordánských syrských a iráckých letadel, mezi nimi i několik bombardérů TU-16 za cenu ztráty asi 20 vlastních letadel. Izrael tak během prvního dne vyřadil nepřátelské letectvo.

Obr. první: Obrázek Obr. druhý: Obrázek

První obrázek ukazuje izraelský letoun Mirage III při vzletu ke své misi v rámci preamtivního úderu na letiště v Egyptě. Druhý obrázek potom ukazuje výsledek tohoto úderu, zničená egyptská letadla. Od druhého dne se letouny izraelské armády soustředily na podporu pozemních operací a ničení nepřátelských komunikací.

Následuje mapa operací na Sinajském poloostrově, je to dobrá mapa- ukazuje i časový sled postupu izraelských sil
Obrázek

Další mapa ukazuje postup izraelských sil přes Golany, jejich obsazení a udržení bylo rozhodující pro zajištění bezpečnosti severního území Izraele.
Obrázek

A poslední tato černobílá mapa ukazuje průběh operací proti jordánské armádě a palestinským gerilám na západním břehu Jordánu a v oblasti Jeruzaléma.

Obrázek

Izraelské tanky si proklestily cestu přes pásmo Gazy až k Suezskému průplavu. Na jihu znovuotevřeli Tiranský průliv. Na východě obsadila vojska východní část Jeruzaléma, která do té doby byla pod správou Jordánska a Západní břeh Jordánu. Na severu byla poražena syrská vojska a Izrael obsadil Golanské výšiny. Izrael zvětšil své území asi 4x. Jak vypadal Stát Izrael před touto válkou a po ní ukazují tyto dvě mapy.

Obr. první: Obrázek Obr. druhý: Obrázek

Na severu, tím že získal Golany, nemohli Syřané přímo ostřelovat jeho severní oblasti. Byla zesílena kontrola nad jedním ze tří pramenů řeky Jordán.

Obrázek
Izraelské tanky postupují Golanskou vrchovinou při svém vítězném tažení proti syrské pozemní armádě.

Na Západním břehu se mohly izraelské ozbrojené síly rozvinout podél této řeky a tím nejhustěji osídlené oblasti byly najednou mimo dosah jordánské armády. Ta pokud by chtěla zaútočit, musela jít přes řeku, vystoupat do výšky asi 1000 metrů a projít asi 50 kilometrů pustinou. Teprve potom by dosáhl osídlení. To je už slušná operační hloubka. Na jihu potom Izrael osadil celý Sinajský polostrov, zajistil si opět přístup k moři a obsadil vydatná ropná pole, která mohla pokrýt asi 80% izraelské spotřeby této suroviny. Navíc tato rozlehlá pouštní oblast opět vytvořila velkou operační hloubku a tedy nebylo možno ani odtud zahájit útok na původní izraelské území, bez těžkého a dlouhého přesunu. Ergo kladívko, Izrael dosáhl vítězství, nemajícího obdoby. A to byla ve své podstatě negativní situace.

Obrázek
Izraelské pozemní jednotky někde na Sinai.

Izraelské vítězství totiž bylo tak drtivé, že nemohlo přinést dlouhodobý mír ani krátkodobou stabilitu. Poražené totiž krajně ponížilo a v povaze národů v této válce účastných není schopnost to nechat jen tak být. Na jaře roku 1970 vypukly další boje mezi Izraelem a Egyptem známé nyní jako „opotřebovávací válka“. Ustaly až v srpnu 1970. Dále se na to také trochu podíváme.

Obrázek
Velitel izraelské výsadkové brigády Mordechai Gur se svými veliteli při plánování konečného útoku na Chrámovou horu a k Západní zdi, nejposvátnějšímu místu judaismu na světě.

Obr. první: Obrázek Obr. druhý: Obrázek

Obrázek první ukazuje izraelské vojáky kteří se shromažďují u Lví brány v Jeruzalémě. Druhý obrázek je jedna z mnoha fotografií izraelských výsadkářů po dosažení Západní zdi, známé jako „Zeď nářků“.
Bleskové vítězství navíc zkomplikovalo izraelské postavení ve světě. Francie, dosavadní spojenec, přestala Izraeli dodávat zbraně. Výsadním dodavatelem se tedy staly USA. Země komunistického bloku přerušily až na Rumunsko s Izraelem diplomatické styky. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242 z 22. listopadu 1967 požadovala stažení Izraele z okupovaných území, na druhé straně však de facto uznávala legitimitu Státu Izrael.

Arabské země s touto rezolucí buď přímo nesouhlasily, nebo si ji vykládaly pouze jako výzvu Izraeli ke stažení z okupovaných území. Izrael ji v podstatě přijímal pozitivně. Sliboval si od ní možnost uzavření mírových dohod. Dne 19. července izraelská vláda jednomyslně schválila tento projekt:
- celou Sinaj vrátit Egyptu výměnou za mírovou smlouvu, demilitarizaci poloostrova a zvláštní statut Šarm aš-Šejchu
- Sýrii se měla vrátit celé Golany opět za mírovou smlouvu a demilitarizaci oblasti
- mělo se zahájit jednání s jordánským králem Husajnem o novém statutu Západního břehu.

Arabské země tedy přesněji členové Arabské ligy se však již na setkání v Chartúmu 1. září 1967 dohodly na kategorickém odmítnutí míru s Izraelem. Významnou roli v tomto odmítnutí sehrál Sovětský svaz. Navíc se zde projevil prvek, se kterým nikdo nepočítal. Velikost dosaženého vítězství překvapila i samotné Izraelce. A proto nikdo nebyl připraven na to, že bude potřeba spravovat území osídlená Palestinci, do té doby obsazená Jordnánskem a Egyptem. Arabská populace zde měla jednoznačnou převahu a nikdo nevěděl jak s touto novou situací naložit. Jelikož to byla území, která měla podle plánu z roku 1947 připadnout státu Palestina, najednou se Izraelci ocitli fakticky, mediálně a morálně v pozici okupační síly. A tím se Palestinský problém překlopil do nové podoby, kterou nikdo nechtěl a které vývoj nebylo možno odhadnout.
Izrael se tak dostával do izolace. To znamenalo nakonec jeho téměř naprostou závislost na Spojených státech, kterou plně potvrdil vývoj v 70. letech. Stal se tak do jisté míry prodlouženou rukou a základnou USA pro dělání potíží SSSR, který se v této oblasti světa extrémně angažoval. A že poražení a z nich hlavně Egypt nedokázali zapomenout vůbec nic z toho, co se stalo, ukázal další kolotoč událostí, který je nazýván různě ale nejčastěji jako opotřebovací válka.

Toto dlouhé a v některých momentech velmi ostré vojenské a politické střetnutí oficiálně začalo 21. října 1967 potopením izraelského torpédoborce Ejlat dvěma raketovými čluny egyptského námořnictva. Samotné potopení této lodi ukazuje, že se Egypťané ledacos naučili. Ale není to pravda, už 1. července došlo k prvním akcím egyptských speciálních sil proti izraelským hlídkám a malým jednotkám. Tohoto dne došlo k boji mezi rotou izraelské pěchoty pod velením majora Menuhima posílenou tanky a Egypťany, kteří se usadili na východním břehu průplavu a vytvořili zde léčky. Došlo k rozsáhlému souboji tanků, dělostřelectva a Izraelci ztratili svého velitele a13 raněných. Bojovalo se potom stále, až došlo k boji torpédoborce Eilat a dvou podpůrných člunů s egyptskými námořními silami při kterých šli pod vodu dva egyptské raketové čluny. 14. července potom došlo k rozsáhlému střetnutí, kdy bylo sestřeleno 7 egyptských letadel. Izraelci měli 9 padlých a 55 raněných vojáků. Po tomto boji se vše tak nějak uklidnilo. Ale Egypt se rozhodl, že vše co bylo válkou ztraceno, musí být válkou získáno zpět. A rozjel obrovský program obnovy armády, letectva a hlavně mimořádného posílení PVO
V září potom došlo k rozsáhlým bojovým aktivitám, kdy došlo na nekonečné dělostřelecké souboje, asi 750 00 Egypťanů muselo opustit svá obydlí v pásmu kolem průplavu a z měst jako Suez, Ismáílíja a Kantar. Potom boje utichly až do dne, kdy byl, jak jsem už uvedl, potopen Eilat. Toto plavidlo hlídkovalo asi 15 mil od Port Saidu. V 17.32 byl zasažen námořní raketou Styx vypálenou z raketového člunu Komar. Bylo to naprosté překvapení – egyptská loď stála na kotvách a nebyla tedy zpozorována na radarech. Loď utrpěla vážné škody a začala se naklánět. Vzápětí přiletěla další raketa a škody se staly kritickými. Posádka ale o záchranu lodi urputně bojovala. Po dvou hodinách ale na Eilat dopadla třetí raketa a bylo rozhodnuto. Plavidlo šlo ke dnu.

Izraelci se hodně naštvali a začala odveta. 25. října byly zničeny dělostřeleckou palbou zásobníky ropy a rafinérie v Suezu. Škody byly obrovské. Tak obrovské, že egyptské síly ustaly v aktivitách a skoro rok byl klid. Tento rok byl využit oběma stranami. Egypťany asi lépe. Armáda byla obnovena, znovu vyzbrojena PVO mohutněla do podoby ve světě nevídané a v zemi bylo mnoho tisíc sovětských poradců. Jakmile se tak stalo, začal přesun egyptských sil k průplavu. Nakonec zde bylo rozmístěno k 8. říjnu 1968 asi 150 000 vojáků. V ten den zde došlo k rozsáhlému dělostřeleckému útoku na 75 kilometrovém úseku čáry dotyku. Přes 1000 děl doplněných minomety a tankovými kanóny udeřilo na izraelská postavení na východním břehu průplavu. Výsledkem bylo 28 mrtvých a raněných izraelských vojáků. O pár týdnů později se toto velké divadlo opakovalo s tím, že do bojů zasáhly i výsadky egyptských komandos. Izraelské ztráty dosáhly 49 padlých a raněných. Proto na straně Izraele došlo k vybudování systému stálých opevnění a zápalných nástrah podél celého průplavu. Celé se to jmenovalo Bar- Levova linie. Další bojové aktivity proberu jen tak letem světem jinak by to bylo na knihu.

8. září 1968 zahájilo egyptské dělostřelectvo palbu přes kanál, jehož výsledkem bylo 10 mrtvých Izraelců. Dělostřelecká palba dále pokračovala, aby zakryla výsadek egyptských zvláštních jednotek, které způsobily izraelské armádě další ztráty.

V noci z 30. na 31. října 1968 při operaci "Úder" napadlo izraelské letectvo dva mosty v Dolním Egyptě a zároveň izraelské speciální oddíly za pomoci vrtulníků provedli nájezd na Nag Hamadí. Zničili důležitý most přes Nil a velkou trafostanici vysokého napětí. Zároveň v oblasti údolí Jordánu izraelská pěchota systematicky likvidovala v předem připravených léčkách skupiny palestinských bojovníků a likvidovala jejich skladiště a opěrné body. Zároveň začaly pro tento specifický způsob boje vznikat speciální průzkumné jednotky zvané sajeret.

29. prosince 1968 provedl Izrael navíc operaci Dárek jako odvetu za teroristické útoky Palestinců proti letadlům El Al. Během operace byli příslušníci izraelské zvláštní jednotky vysazeni na bejrůtském mezinárodním letišti a zničili 13 letadel různých arabských společností. Tato operace byla sice provedena výborně, ale na průběh bojů neměla žádný vliv.

V březnu 1969 začalo egyptské dělostřelectvo ničit pevnůstky Bar Levovy linie na což Izrael odpovídal odvetnou palbou, která přinesla nečekaný výsledek. Při jedné takové odvetné palbě zahynul 9. března náčelník Generálního štábu egyptské armády A. M. Rijád společně s několika sovětskými poradci.

10. července 1969, když egyptský úderný oddíl úspěšně napadl izraelskou tankovou rotu, bylo rozhodnuto o systematickém nasazení izraelského letectva a jednotky záložníků na Bar Levově linii byly doplněny zkušenými profesionály. V noci z 19. na 20. července při Zuřivost 6 obsadili příslušníci zvláštních jednotek Sajeret Matkal které dodnes patří k tomu nejlepšímu na světě a Sajeret 13 opevněnou radarovou stanici na Zeleném ostrově. Egypťanům se je podařilo vypudit až poté, co tuto vlastní stanici začali ostřelovat z děl. Přitom ale sami zničili zde umístěné radarové zařízení, takže dalších deset dní mohly izraelské letouny ničit egyptské dělostřelecké pozice a pozice protileteckých raket bez obav.

8. září 1969 potopili izraelští potápěči u Rás Sadat dva egyptské torpédové čluny.

9. září 1969 se izraelská úderná skupina vylodila u Al-Hafáír a poté 9 hodin ničila egyptská vojenská zařízení. V odvetu zaútočili Egypťané velkým množstvím letadel na izraelské pozice. Útok byl odražen a navíc byla Izraelci zjištěna pozice sovětského výkonného a velmi utajovaného radaru P-12.

19. září provedli Izraelci další nájezd na egyptské pobřeží a zabili kolem 200 Egypťanů.

8. listopadu egyptské námořnictvo úspěšně bombardovalo středomořská izraelská města Rumaní a Baluzu.

Izrael ve snaze co nejdříve ukončit vleklou a vyčerpávající válku zahájil na podzim 1969 operací Boxer mohutné letecké bombardování egyptských pozic podél Suezského průplavu. Operace později přešla v kampaň leteckého hloubkového průniku, při kterém izraelská letadla pronikala hluboko do egyptského vnitrozemí a ničila nejen vojenské, ale i hospodářské a dopravní cíle.

25. prosince podniklo navíc izraelské letectvo rozsáhlou operaci, při níž bylo zničeno 12 baterií raket SAM-2 a izraelské zvláštní jednotky při operaci Kuře 35 na ostrově Rás Ghaleb demontovaly a odvezly do Izraele moderní sovětský radar P-12 pro sledování nízkoletících cílů. Radarový systém P-12 ukořistil Izrael i během operace Kohout 53. Egypťané se pokoušeli řídit protileteckou obranu pomocí průzkumných letounů, ale bez úspěchu. 24. prosince Izraelci unesli z přístavu Cherbourg 5 nových raketových člunů třídy Saar, již zaplacených, ale v rámci francouzského embarga zadržovaných. Tato operace je velmi zajímavě popsaná v knize Vyzvědači z Tel Avivu pana Borovičky.

7. ledna 1970 podnikla izraelská armáda nájezd na egyptské území a ničila základny a sklady

22. ledna při operaci Rhodos obsadilo izraelské námořnictvo ostrov Šadwan v Suezském zálivu. Následně došlo k mohutnému náletu na egyptskou továrnu v Abú Zabal nedaleko Káhiry. Takto akce přinesla zásadní změnu. Násir musel situaci kterou nedokázali egypťané sami zvládnout vyřešit prosbou o pomoc v Moskvě ohledně dodávek materiálu pro PVO a PVOS. Hlavní položkou byly sovětské protiletadlové rakety SAM-3. Sověti souhlasili za předpokladu, že na jejich ochranu budou nasazena letadla se sovětskými posádkami. V únoru zahájily svou činnost první baterie.

Do června 1970 bylo v Egyptě rozmístěno 55 baterií SAM-3. V dubnu byl poprvé zaregistrován let MiG-21 se sovětskou posádkou. Izraelci okamžitě ukončili strategii hloubkových letů ve snaze nevyvolat přímé střetnutí se sověty a stáhli se za kanál. Stejně se zachovali piloti letadel s rudou hvězdou. Toto období trvalo do 22. června, kdy sovětští piloti sestřelili izraelský Skyhawk a 30. června byly sestřeleny dva Phantomy. Izraelci pomocí raket Hawk sestřelili pět egyptských letadel. Tento den se situace vyostřila, když Sovětský svaz v rámci operace Kavkaz uvádí do pohotovosti své výsadkové jednotky a hrozí Izraeli přímou intervencí.
Sovětští piloti nabrali odvahu a stále více se zapojovali do bojů. 25. července pronikli při pronásledování izraelských Skyhawků hluboko nad Sina, Proto 30. července proto Izraelci přichystali léčku kdy letka Phantonů napadla egyptskou radarovou stanici v Suezském průplavu. Poté, co byly Phantony napadeny 16 MIGy, objevila se v záloze čekající letka stíhaček Mirage. Došlo k bitvě, jejímž výsledkem bylo sestřelení čtyř MiG-21 a smrt tří sovětských pilotů. Tato porážka arogantních poradců vyvolala v egyptských silách velké uspokojení.

V rachotu palubních zbraní, salvách pozemních děl zanikaly různé diplomatické aktivity. Až ta poslední měla úspěch. Ministr zahraničí SSSR diplomatickými kanály oznámil, že snahou Sovětského svazu je pouze posílit obranu Egypta a vynutit si na Násirovi ústupky a nikoliv nastolit nerovnováhu. To se sovětským představitelům definitivně podařilo při Násirově návštěvě v SSSR. Od 8. srpna 1970 tak vstoupilo v platnost devadesátidenní příměří dohodnuté SSSR a USA den před tím, s tím dodatkem, že 50 km od obou břehů průplavu nebudou budována žádná vojenská zařízení. To sice Egypt porušil tím, že své protiletecké baterie SAM-3 posunul do tohoto pásma, s čímž se Izrael po protestech nakonec smířil.

Jenže tato válka se vedla i na jiných částech izraelských hranic. Jednu velkou akci vedenou proti OOP v Jordánsku už jsem jmenoval. Jenže na akcích proti Izraeli se podílela i jordánská armáda a armáda irácká rozmístěná na jordánském území. V citovaném období se počet akcí zde realizovaných proti Izraeli počítal na stovky. Po šestidenní válce na západním břehu zůstalo mnoho bojovníků OOP, kteří zde měli úkryty, sklady zbraní a materiálu a vedli proti novým vládcům gerilovou válku. Opírali se o 750 000 místních palestinských obyvatel, kteří jim pomáhali. Ale všeho je moc a nakonec se tyto bojůvky staly problémem i pro tuto populaci. Efektivita vojenské správy navíc byla vysoká a OOP musela v této době toto území opustit a stáhla se do Jordánska.

Zde vybudovala základny a z nich potom překonávali jejich bojovníci řeku a útočily na určené cíle. Současně ale docházelo k intenzivnímu dělostřeleckému působení na izraelské síly ze strany jordánské a irácké armády v údolí samotné řeky Jordán. Palba byla vedena i na židovské osady, zemědělci a teroristické útoky ohrožovali i autobusy a infrastrukturu.

21. března 1968 zahájila izraelská armáda operaci "Peklo", při které dvě izraelské kombinované brigády zaútočily přes řeku Jordán do Jordánska. Cílem operace bylo zničit bojůvky OOP, které od roku 1964 podnikaly útoky proti izraelskému území. Záminkou pro operaci Tofet byla nastražená mina, která vybuchla pod projíždějícím autobusem a zabila 2 Izraelce. Vpád vyvrcholil bitvou u jordánského města Karameh kde se Izraelci dostali do soustředěné palby jordánského dělostřelectva. Izraelcům se sice podařilo po těžkých bojích dostat do palestinských uprchlických táborů, kde údajně zabili na 150 palestinských bojovníků, ale sami ztratili 28 vojáků a 4 tanky. Operace skončila úplným stažením izraelské armády.

Palestinci výsledek těchto bojů považovali za své vítězství, ačkoliv to pro ně zároveň znamenalo úplný rozchod s politickou a vojenskou reprezentací Jordánského království. V bojích totiž zahynulo a bylo raněno i 42 jordánských vojáků. Na území Jordánska, aniž si to kdokoliv uvědomil, vzniknula neformální palestinská autonomie, ve které si OOP budovalo nejen vojenské, ale i správní a politické struktury. To bylo pro Izrael nedobré, ale jak ukázal čas, pro Jordánsko to mělo být ještě horší. V ten samý den byla provedena útočná operace i proti jordánské vesnici Safi a pozicím OOP v jejím okolí, Zde bylo zabito dalších 50 bojovníků OOP.

Obrázek
Unikátní fotografie ukazující jordánského krále Husajna I. při inspekci svých vojáků v bitvě u Karamehu v březnu 1968

Sám Izrael ztratil na padlých 28 vojáků, 4 tanky a dva obrněné transportéry. Sestřelen byl jeden izraelský letoun. Výsledek byl velmi dobrý – OOP opustila příhraniční pásmo a nakonec po dalších útocích odešla částečně do hor a částečně se rozmístila v místech největší koncentrace jordánského obyvatelstva. To později vedlo k tomu, že došlo k otevřenému odmítání přítomnosti OOP na Jordánském území.
V prosinci 1968 ostřelovalo irácké dalekonosné dělostřelectvo města a osady v Izraeli. Vedlo to dělostřelecké bitvě a nakonec k masivním leteckým útokům. Padlo 8 iráckých vojáků abylo zničeno hodně bojové techniky kterou obsluhovali. Že to i zde vřelo, ukazuje fakt, že v době od září 1968 do března 1969 zde došlo k 189 incidentů. K dalším 123 došlo v pásmu Gazy, kde šlo ale o gerilovou činnost.

Obrázek
Zde je mapa ukazující v čase a prostoru významné diverzní operace izraelské armády a speciálních sil proti cílům na území protivníka v rámci opotřebovávací války.

Tato válečná aktivita by asi pokračovala i nadále, ale 28. září 1970 zemřel egyptský prezident Násir na srdeční infarkt a jeho nástupce Anvar as-Sádát souhlasil s ukončením bojů. Boje opravdu skončily a na všech frontách byl relativní klid až do 6 října 193, kdy začala válka Na den usmíření.

Co ale přinesla tato dlouhodobá vyčerpávající aktivita státu Izrael? Ledacos, ale hlavně tyto čtyři momenty.

Primo: těžké ztráty. 594 vojáků a 127 civilistů padlo v boji nebo zemřelo následkem bojových akcí, na 2 000 vojáků a 700 civilistů bylo zraněno, 15–16 letadel. Bylo zničeno několik desítek tanků, obrněných vozidel a dělostřeleckých systémů. Bojovalo se na třech frontách a izraelské ozbrojené síly se v boji dokázaly zorientovat, dokázaly najít správné recepty na změny situací a ve finále se dá říci, že uspěly ve všem, co podnikly.

Secundo: mnoho zkušeností a důkazů že to izraelské ozbrojené síly se svými protivníky umí, což vedlo k neoprávněnému uspokojení, což se stejnými pocity vzniklými v souvislosti s excelentním výsledky války v roce 1967 vedlo k dalšímu usínání na vavřínech.

Tertio: na Sinaji Izrael přešel do poziční války opřené o linii stálých opevnění a přestal vidět dění za průplavem. Spolu s velmi kvalitní dezinformační kampaní egyptských médií, prezidenta a tajných služeb, to vedlo k tomu, že pocit bezpečí zlomil do té doby trvalý pocit ostražitosti, trest měl brzy přijít.

Kvarto: Izrael musel převzít správu území, které do konce šestidenní války přímo okupovalo Jordánsko a Egypt. Zvolil cestu vojenské správy těchto území a protože od samého počátku byl chápán jako nepřítel, začalo jej jak místní obyvatelstvo, tak i světová veřejnost vnímat jako cizorodý prvek a označení okupant už Izraeli ve vztahu k těmto územím zůstalo jednou provždy.
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 12/5/2012, 21:22, celkem upraveno 3 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola druhá: od války na „Den usmíření“ po Operaci Litáni.

Ve 14 hodin, 10. dne měsíce tišri roku 5734, tedy 6. října 1973, byl egyptskou armádou zahájen útok na Bar-Levovou linii, kterou mělo bránit pouhých 600 vojáků. Byla vybudována koncem šedesátých let na Sinaji při Suezském průplavu jako soustava opevnění a opěrných bodů, jež měla za úkol ničit a zdržovat postupující jednotky nepřítele. Nebyla neprůchodnou obrannou linií v pravém slova smyslu, ale shlukem železobetonových pevnůstek, které tam byly postaveny pouze proto, aby na vojáky pozorující průplav nepadaly granáty a střepiny. Vše bylo doplněno pozorovatelnami, palposty pro podpůrné tanky, zemními valy a polními opevněními. S tím, že by ustála frontální útok, se nepočítalo. Měla ho zadržet, způsobit protivníkovi postupujícímu přes Suezský průplav ztráty a za podpory vyčleněných sil umožnit příchod hlavních sil, stojících hlouběji na Sinaji, které měly rozhodnout boj. Síly, které stály proti sobě, byl krajně nevyrovnané.

Samotný Suezský průplav byl izraelskými odborníky považován za protitankovou překážku nejvyšší kategorie. Široký od 160 do 220 metrů a hluboký od 12 do 13 metrů. Břehy jsou strmé, a vybetonované. Vytěžený materiál byl navršen na izraelský východní břeh a vytvořil tak val vysoký od 6 do 10 metrů. Izraelští ženisté jen navýšili až na 25 metrů. Za tímto valem se nacházela zmíněná Bar-Levova linie. Ta byla tvořena 16 funkčními opevněnými body s posádkami.

[align=center]Obr. první: Obrázek Obr. druhý: Obrázek

První obrázek ukazuje jednu z pevnůstek této linie. V jejím prostoru se nachází tak T-54, který byl do výzbroje izraelské armády zařazen na základě velkého množství těchto tanků ukořistěných protivníkům v Šestidenní válce. Druhý obrázek ukazuje podobu polního opevnění této linie.

Tomuto pocitu neprůchodnosti odpovídala stale větší a větší laxnost přítomných vojáků při bojovém zajištění a to platilo i pro celou izraelskou armádu nejen na Sinaji. Posádku linie tvořili většinou záložníci, a bylo jich něco kolem 650. Ve vzdálenosti 5 až 8 kilometrů od této linie se nacházela druhá obranná linie zřízená podél takzvané dělostřelecké cesty. První opravdu významné síly ale představovala divize generála Mandlera a její dvě tankové a jedna mechanizovaná brigáda. Jak to zde vypadalo v okamžiku egyptského útoku přes průplav, ukazuje následující mapa.

Obrázek

Protivník na tom byl evidentně výrazně jinak. Na boj zde bylo připraveno obrovské množství lidí, sil a prostředků. Byly to:

2. egyptská armáda tvořená 18., 2., a 16. pěší divizí, každá s třemi tankovými prapory tedy 120 tanky.

3. egyptská armáda tvořená 7., a 19, pěší divizí, každá opět se 120 tanky.

Dále zde byly rozmístěny a rozčleněny tři mechanizované divize, dvě tankové divize a několik samostatných mechanizovaných brigád a tankových brigád. Jako bonus zde byly dvě vzdušně výsadkové brigády, 28 praporů speciálních sil typu commandos a brigáda námořní pěchoty.

Celkově mohlo být postupně do boje nasazeno asi 800 000 vojáků, přímo do bojů ale bylo nasazeno asi 320 000 vojáků, 2 200 tanků, 2 300 dělostřeleckých systémů, 150 baterií raket země vzduch, a 550 kusů bojových letounů a vrtulníků. Dále zde byly stovky protitankových systémů na podvozcích BRDM, ručních odpalovacích zařízení PTŘS a stovky protiletadlových kanónů různých ráží. Jak to tehdy při překračování průplavu vypadalo, ukazuje tento nádherný obraz.

Obrázek

Když začala palebná příprava, začalo pálit 2 000 děl, stovky tankových kanónů, brigáda střel země – země typu „FROG“ a nálety podniklo několik set letadel. V prvních minutách dělostřelecké přípravy na izraelská postavení dopadlo 10 500 těžkých granátů. Začalo peklo. Ve 14 hodin a 15 minut zahájila násilný přechod průplavu první vlna úderných jednotek pěchoty a oddílů commandos. Přechod byl mimořádně úspěšný a celkové ztráty první vlny u 3. egyptské armády dosáhly neuvěřitelných 208 padlých, i když se očekávaly ztráty až 10 000 vojáků. Po tomto skvělém úspěchu se přes průplav valily tisíce vojáků a protitankových zbraní. Další egyptské oddíly commandos ale při pokusu infiltrovat oblast Sinaje utrpěly těžké ztráty- 14 dopravních vrtulníků bylo sestřeleno a zbytek sil se stal obětí rychlé akce izraelské pěchoty.

[align=center]Obr. první: Obrázek Obr. druhý: Obrázek

Na prvním propagačním obrázku je vidět egyptská pěchota, která nadšeně oslavuje svůj úspěšný přechod průplavu. Na druhém obrázku je potom vidět jeden z mnoha zničených izraelských tanků na tomto bojišti.

Na severní frontě byla situace obdobná. I zde se na obranná postavení izraelských sil snesla ve 14 hodin mimořádně těžká dělostřelecká příprava doplněná masivními nálety syrského letectva. Rozmístění sil protivníků ukazuje další mapa.

Obrázek

Proti dvěma izraelským tankovým brigádám - 7. tankové a 188. tankové brigádě – označené „Barak“ stály 3 pěší syrské divize a dvě tankové divize. Pěší divize měly 120 až 200 tanků, tankové potom asi 270 tanků.
Nasazeno do boje bylo celkově 60 000 vojáků, 1400 tanků, asi 850 obrněných vozidel, 600 děl a těžkých minometů, 350 letadel a 21 těžkých vrtulníků. Irák v dalších bojích dodal 60 000 mužů, 700 tanků, 500 obrněných vozidel, 200 děl, 73 letadel. Dále se účastnila brigáda vojáků marocké armády, 40. tanková brigáda poslaná jordánským králem a kontingenty dalších arabských zemí.

Izraelci měli k dispozici asi 170 tanků a 60 děl. Když na Golanách začala válka, Izraelci okamžitě pochopili, že je zle a to tak zle, jak asi nikdy nebylo. Přesto nezaváhali a zahájili boj. Boj, o kterém předpokládali, že jej nemohou přežít a mnoha z nich tento předpoklad osud naplnil. Obě přítomné brigády ale vybojovaly bitvu, která vstoupila do dějin vojenství a ukázala mimořádnou kvalitu jak izraelských obranných sil, tak i izraelského národa. Jak to na tomto bojišti muselo vypadat, snad objasní fakt, že na Golanách bylo po skončení bojů nalezeno 867 zničených a opuštěných syrských tanků. Celkové ztráty na tancích syrské armády činily asi 1150, dalších asi 100 tanků ztratili Iráčané a 50 Jordánci. Následují dva obrázky z tohoto severního bojiště:

[align=center]Obr. první: Obrázek Obr. druhý: Obrázek

První obrázek ukazuje izraelské samohybné dělo, které ostřeluje místo největšího boje 7. tankové brigády, takzvané „Údolí slz“. Druhý obrázek potom ukazuje postup izraelských tanků Golanami směrem na východ do hloubky syrského území.

Není potřeba zde rozebírat všechny bojové události této mimořádně divoké a ničivé války. Na Palbě o tom máme velmi kvalitní sérii článků a není potřeba zde vytvářet duplicitu. Takže sem umístím dvě mapy. První mapa ukazuje závěrečný postup izraelské armády na egyptské straně průplavu, kdy došlo k faktickému obklíčení 3. egyptské armády a zničení bojového potenciálu 2. egyptské armády a ukazuje i smluvenou linii příměří.

Obrázek

Pro ilustraci dávám další dva obrázky:

[align=center]Obr. první: Obrázek Obr. druhý: Obrázek

První obrázek ukazuje přejezd izraelského tanku po pontonovém mostě přes suezský průplav. V tomto momentu se začala karta na jižní frontě obracet. Druhý obrázek potom ukazuje izraelské tanky v boji na západním břehu průplavu u Ismailie. Karta se obrátila.

Druhá mapa potom ukazuje poslední bojové operace na severní frontě, kde jsou vycitovány všechny národní svazky protiizraelské koalice na tomto bojišti, největší postup izraelských sil a také linii příměří, tedy linii, kde se bojové operace zastavily.

Obrázek

[align=center]A poslední obrázek ukazuje zničené syrské tanky na Golanách.
Obrázek

Tato válka stála Izraelské obranné síly hodně. Ztráty byly tyto:
2 656 padlých
7 250 zraněných
65 zajatých, včetně sestřelených pilotů
400 zničených tanků
600 poškozených a opětovně opravených tanků
102 letadel, z toho 58 v prvních třech dnech války

Ztráty protivníka, tedy arabské koalice byly zásadně vyšší:
8 528 (západní odhad) – 15 000 (izraelský odhad) mrtvých
19 540 (západní odhad) – 35 000 (izraelský odhad) zraněných
2 250 zničených nebo ukořistěných tanků
432 letadel, někdy se uvádí údaj 514 letadel, z toho údajně 58 bylo sestřeleno vlastními vojsky.

Jenže tato válka přinesla něco, co nebylo vidět hned. A to je to, co je důležité pro tuto práci, které má objasnit všechny dějinné procesy, které dovedly Stát Izrael tam kde je dnes, tedy do vážné krize. Na začátek musím uvést, že tato válka se stala katalyzátorem mocenských procesů, které dalece přerostly její skutečný rozsah. O co šlo?

Skutečné zastavení palby nabylo na účinnosti na všech frontách 27. října ve 13.00, kdy další pokračování konfliktu hrozilo celosvětovou eskalací. SSSR pohrozil přímou intervencí a zahájil částečnou mobilizaci námořních, výsadkových a leteckých sil a jejich přesun do oblasti. Jeho hlava, tedy Leonid Iljič Brežněv zaslal americkému prezidentu Nixonovi ultimativní telegram, v němž prohlásil, že „Sovětský svaz se rozhodl podniknout jednostrannou akci a vyřešit izraelskou otázku“. Tím jen potvrdil svůj dřívější postoj, že“ „Sovětský svaz nehodlá dále přehlížet zločiny izraelské armády“.

Výzvědná služba americké armády již zpozorovala sovětská válečná plavidla s údajně až 40 000 příslušníky námořní pěchoty a výsadkářů směřující do egyptské Alexandrie. Vzápětí nato USA vyhlásily celosvětovou pohotovost amerických obranných sil 3. stupně a upozornily SSSR, že jsou připraveny Izraeli pomoci, souběžně tlačíce na Izrael, aby příměří vyhlášené večer 22. října začal respektovat. Je totiž pravda, že ze strany izraelského velení bylo příměří několikrát porušeno za účelem dosažení lepších frontových pozic a tím i lepšího postavení v následném vyjednávání s Egypťany a Syřany. Takže počáteční útok protiizraelských sil a následné izraelské vítězství mohly velmi snadno přerůst v rozsáhlý možná i celosvětový konflikt.

Je pravda, že Izrael tuto válku, kterou si nepřál, nechtěl ji a rozhodně na ni nebyl v daném čase připraven, vyhrál. Alespoň to tak výsledek na bojišti respektive na bojištích prezentuje. Vybojoval v jednom čase de facto dvě samostatné války, kdy každou od počátku vedl pod tíhou toho, že byl napaden naprosto neočekávaně a silami které i dnes svojí masou vyráží dech. Přitom je zajímavé, že přes impozantní síly nasazené na obou frontách, ani Sýrii ani Egyptu nešlo o to, způsobit Izraeli nějakou zásadní prážku. Třeba prezidentovi Sadatovi šlo o to způsobit Izraeli co největší možné ztráty a pokud to půjde podlomit morálku jak izraelské armády, tak i obyvatelstva. Dále šlo o to, co nejvíce podlomit bojovou sílu a morálku izraelského letectva.

Souběžně provedené ofenzivy měli zbavit protivníka výhody operací z vlastních vnitřních spojovacích linií a dobitím části okupovaných území vevázat izraelskou armádu do vyčerpávající války velkého rozsahu a tím vytvořit podmínky pro zásadní změny ve sféře blízkovýchodní politiky. Provedené dva mohutné údery měly totiž za cíl odpoutat tuto sféru z mrtvého bodu, kde uvázla po Šestidenní válce podepsáním příměří které, jak se zdá nevyhovovalo nikomu a asi ani samotnému Izraeli. Izrael nepotřeboval příměří. Izrael potřeboval mírové dohody a uznání od všech zainteresovaných arabských zemí.

Tyto údery měly vyvolat tlak na obě supervelmoci – SSSR a USA a donutit je, aby si spolu sedli, postrašili a spolu potom zatlačily na Izrael, aby se stáhnul do původních hranic před šestidenní válkou a to bez toho, že by bylo potřeba s ním uzavírat vytoužené mírové smlouvy. Tyto smlouvy by totiž musely zákonitě vézt k uznání tohoto státu de jure a tomu se chtěli útočníci za každou cenu vyhnout. Jejich pozice pokud se tohoto předpokladu týká, nebyly vůbec špatné.

Izrael válku nechtěl – byla proti jeho okamžitým zájmům, a proto se jí snažil vyhnout tak dlouho jak to jen bylo možné. Už samotný fakt vypuknutí vlky totiž přinášel politickou výhodu arabským zemím. Proto izraelským cílem bylo zabránit tomu, aby útočníci získali jakékoliv významné územní zisky a potom bylo potřeba zničit co nejvíce arabských vojsk a jejich infrastruktury. Tedy bylo potřeba:
- vybojovat a udržet absolutní nadvládu ve vzduchu
- zničit pozemní síly protivníka tak, aby jejich obnova trvala několik let
- dobýt takové plochy území aby se tyto staly významným faktorem při mírových jednáních
Jedině tak mohl Izrael vybojovat natolik výhodné postavení, že by mu to zajistilo výhodné postavení na mnoho let dopředu. A na tyto cíle se v říjnu roku 1973 Izrael necítil dost silný.

Navíc uchlácholeni brilantní propagandistickou kampaní které se účastnil na straně protivníka kde kdo, včetně prezidentů, nepředpokládal nikdo v Izraeli válečné střetnutí ještě dlouhé měsíce a možná roky. Tato dezinformační kampaň byla tak dokonalá, že ji lze označit za jednu z nejefektivnějších v dějinách vojenství. Do posledního okamžiku tajná služba Izraele tvrdila, že vše co se děje jsou pouhá velká cvičení a že není potřeba očekávat vážné problémy, možná tak provokace a místní boje.

Cíle tedy byly omezené:
- na severu obsadit Golanské výšiny a pokud by to situace dovolila, pokračovat v útoku směrem do Galileje s cílem úplně odříznout severní výběžek tohoto území.
- na jihu potom překročit na široké frontě Suezský průplav, dobýt a dokonale zajistit podél jeho východního břehu pás území a odrazit očekávané tankové útoky Izraelců. Po jejich vyčerpání na masové protitankové obraně měl následovat další postup do nitra Sinaje s cílem dobýt průsmyky Mitla, Gigi a Rás Sudar.

Aby tam i zde bylo možno uspět, bylo potřeba eliminovat izraelské letectvo, což měl zajistit do té doby nevídaní protiletadlová deštník tvořená desítkami baterií PL raket tří typů, doplněný stovkami baterií PLK. S těmito postupy měla okamžitě startovat diplomatická ofenziva, ke které tyto úspěchy měly přinutit zmíněné velmoci.

Válka byla pro obě strany extrémně ničivá a stojí za zmínku pár momentů podle jednotlivých stran:

Arabská strana, pozitiva:

- překročení průplavu na široké frontě je dokonalou ukázkou obojživelné operace a nezbývá než před jejími plánovači a realizátory hluboce smeknout. Dostat na druhou stranu za 24 hodin 5 divizí, zajistit a rozvinou jejich PT a PL obranu je mistrovské dílo operačního umění a taktiky.
- přes zásadní porážku Syřané neztratili bojiště, uchovali si velké zálohy a dokázali i za pomoci spojenců vybudovat silnou obrannou linii a zcela jistě by dokázali způsobit postupujícím tankovým divizím protivníka pokračující peklo na zemi.
- schopnost irácké armády přesunout do Sýrie dvě tankové divize v plně bojeschopném stavu za tři dny a to na vzdálenost 600 a 750 kilometrů je každopádně mimořádný logistický výkon.
- na všech frontách vykazovala arabská pěchota výrazný posun v bojovém nasazení oproti minulosti. Byla statečná a ukázněná v útoku a velmi houževnatá v obraně. Mnoho izraelských velitelů si toho všimlo a mnoho z nich po válce upřímně řeklo, že jejich protivník si zaslouží úctu a respekt.
- egyptská i syrská PVO vykazovaly vysokou efektivitu. Ztráty, které dokázaly izraelskému letectvu způsobit, byly mimořádně vážné. Prostě to fungovalo. Až úspěchy pozemních sil na jižní frontě a sebevražedné akce na severní frontě dokázali tento PVO deštník narušit a to opět převedlo leteckou nadvládu k Izraelcům.
- Syřané po zničení svých sil na Golanách a následném útoku do hloubky vlastního území dokázali zachovat klid a přes těžký otřes dokázali uchovat jednu - 3. tankovou divizi jako zálohu a ta posléze zpomalila a nakonec zastavila postup Izraelců na Damašek. To svědčí o strategické obezřetnosti a odvaze.
- všechny arabské jednotky pokud musely ustupovat, to prováděli velmi ukázněně, a vždy se snažily zachránit maximum materiálu a výzbroje – to bylo něco nového a Izraelcům to přidávalo další starosti.

Izraelská strana, pozitiva:
- obránci Bar Levovi linie i když rozhodně tato linie nesplnila očekávání, dokázali působit Egypťanům velké ztráty a ukázali, že jsou v mnoha případech velcí bojovníci.
- 7. tanková brigáda a 188. tanková brigáda na Golanách bojovaly s rozhodností a vytrvalostí, kterou nelze nikdy docenit. Obě brigády v boji téměř zanikly, ale sebraly Syřanům možné vítězství. Tím položili základ konečného úspěchu a toho, že se izraelské tanky dostaly na 18 kilometrů k Damašku.
- letecké síly bojovaly na hraně postupného zničení. Díky masivním dodávkám letecké techniky a letecké munice z USA nakonec dokázali ve spolupráci s pozemními silami uspět.
- námořnictvo vybojovalo několik bitev, ve kterých uspělo na 100 % a způsobilo protivníkovy významné ztráty. Bylo potopeno19 arabských plavidel, převážně raketových člunů a minolovek. Samo izraelské námořnictvo utrpělo ztráty 3 padlé a 24 raněných a neztratilo jedinou loď.
- své tankové síly po počátečním chaosu dokázali Izraelci využít velmi efektivně a zatímco se protivníci ve štábech dohadovali jak nasadit tankové zálohy – třeba na Sinaji, Izraelci nečekali, a krutým způsobem dne 14. října porazili egyptskou 4. a 21. tankovou divizi. Potom prostě své tankové síly přepravili na druhou stranu a po pár dnech jednu egyptkou armádu obklíčili, druhou rozvrátili a ohrozili samotnou Káhiru.

Negativa, arabská strana:
- přes velkou statečnost vojáků na bojišti, stále ještě vyšší štáby nedorostly úrovně svých protějšků. Ne že by Izraelci nedělali chyby – těch bylo tolik, že je až spodivem že nakonec hlavně na jižní frontě uspěli, ale arabské štáby jich dělaly více a větších.
- špatné použití tankových sil. Místo manévrové války na velké ploše je vyčerpávali ve frontálních útocích proti slabé izraelské obraně, platí hlavně pro severní frontu.
- naprostá nespolupráce jednotlivých armád na vzdálených bojištích – Syřané a jejich spojenci si jeli podle svého a Egypťané zrovna tak. Na severní frontě se nedokázali štáby jednotlivých kontingentů domluvit na smysluplné společné akci. Prostě si každý válčil sám za sebe a díky tomu se nechali ničit Izraelci, kteří po mobilizaci a vytvoření tankových sestav bojovali jako dokonale sehraný tým
- prohrávající Syřané s Damaškem pod palbou izraelského polního dělostřelectva propadli panice a donutili tak Egypťany opustit protiletadlový deštník. Tím Egypťané usnadnili likvidaci svých sil protivníkem. A to jak v tankovém boji tak i leteckými údery. Koneckonců když 14. října skončila obrovská tanková bitva, obě egyptské tankové divize odepisovaly ze svých sestav dohromady 264 tanků. Izraelci jich ztratily dohromady za celý událostmi nabitý den 10 nenávratně a 28 opravitelně.

Negativa, izraelská strana
- naprosté selhání tajné služby a to po všech stránkách. Lze hovořit bez uzardění o ukázkovém debaklu.
- zanedbaná údržba, nedokonalé vybavení a hlavně personální díry v obsazení Bar Levovi linie. Tak se tato linie stala ve své podstatě statickou překážkou, vyhozenými financemi a zmařeným úsilím ženistů.
- na jižní frontě docházelo k něčemu, co doposud Izraelské obranné síly nezažily. Vysocí důstojníci odmítali poslouchat rozkazy nařízených, hádali se mezi sebou, navzájem se obviňovali z neschopnosti. Někteří svévolně plánovali a prováděli vlastní operace a když neuspěli při jejich realizaci, sváděli vinu na druhé. Sám ministr obrany Moše Dajan osciloval mezi stavy maximálního optimismu a bahnem hlubokých depresí. To rozhodně neulehčovalo řízení operací a způsobilo mnoho škod, zlé krve a po válce mnoho kariérních katastrof.
- na základě toho že šestidenní válku rozhodli hlavně tankové jednotky, Izrael věnoval mnoho úsilí jejich obnově a rozvoji. Opomněl naprosto v klidu pracovat s pěchotou. Bohužel nedostatek motorizované pěchoty a mechanizované pěchoty, která by chránila tankové jednotky před ostřelováním pěchotními PT zbraněmi, kterých měl protivník neuvěřitelné množství, stálo izraelské tankové brigády zbytečné ztráty. Izrael zde bojoval minulou válku a nic nevytěžil z poznatků o tom jak je protivník vyzbrojován ručními PT zbraněmi.
- selhání zpravodajců vedlo k chaotické mobilizaci za probíhající války. Na frontu tak odcházely jednotky nestmelené, bez dostatku materiálu a navíc pod tlakem situace byly nasazovány do boje postupně, místo ve velkých celcích. To opět vedlo k tomu, že ztráty v některých momentech převyšovaly přírůstek.

No snad jsem to hlavní dokázal vypíchnout. Pravda je, že na frontách se vítězství nakonec přiklonilo na stranu Izraele, jeho lidu a ozbrojených sil. Izrael nakonec dosáhl strategického cíle, který si vytvořil v průběhu bojů. Nepřítel ani na jedné frontě nedosáhl ničeho zvláště významného, s výjimkou značných ztrát způsobené izraelským obráncům v prvních dnech války.

Na severu byla syrská vojska přes vynaložené úsilí nakonec smetena z Golan, byla prolomena jejich obrana a izraelské tanky se zastavily 18 kilometrů od Damašku. Nepomohly dvě irácké tankové divize, nepomohla velmi statečně bojující 40. jordánská tanková brigáda.

Na jihu potom po zdrcujícím překvapení izraelští vojáci nabrali dech, zničili hlavní údernou sílu egyptské armády a na styku obou egyptských armád překročili průplav. Nakonec obklíčili jednu armádu a druhou rozvrátili natolik, že nakonec Egypt byl přinucen okamžitě žádat o příměří. Prezident Sadat přímo řekl, že nepřipustí podruhé za deset let úplné zničení egyptské armády.

Ale to hlavní pro tu práci je to, že z této války a nakonec mimořádného vítězství Izrael neměl žádný okamžitý politický profit. Prezident Sadat do války šel s tím, že chce pohnout s politickou situací z bodu nula a to se mu bezesporu podařilo. Nakonec to byl on, kdo šel svojí cestou a začal s Izraelem jednat. Našel v sobě neuvěřitelnou lidskou a politickou odvahu.

Co tento politik, který nebyl nikdy doceněn, dokázal? Je toho hodně:
- rozběhl jednání, která vedla k tomu, že byly uzavřeny dvoustranné dohody o odpoutání vojsk na obou bojištích
- v roce 1975 byla podepsána dvoustranná dohoda o Sinaji mezi jeho zemí a Izraelem. Tato dohoda předpokládala stažení izraelských sil na linii průsmyků Mitla a Gidi a návrat ropných polí u Abú Rudejsu pod správu Izraele.
- otevřel Suezský průplav pro námořní dopravu do a z Izraele
- nakonec došlo k historické návštěvě tohoto muže v Jeruzálémě a jeho vystoupení v izraelském parlamentu, které vedlo k tomu, že byla uzavřena první mimořádně významná smlouva mezi Izraelem a Egyptem. Tato smlouva zajistila dlouhodobou normalizaci vztahů a po desítky let nezahynul při vzájemném střetu ani jeden egyptský nebo izraelský voják. Smlouva byla podepsána v roce 1978.

[align=center]Obr. první: Obrázek Obr. druhý: Obrázek

První obrázek pořízený v Camp Davidu ukazuje trojici lidí, kteří se pokusili změnit vývoj na Blízkém východě. Z leva je to Menachem Begin, Jimi Carter a jordánský král Husajn I. Druhý obrázek ukazuje stejnou trojici v dobrém rozmaru po podpisu smlouvy.

V očích některých fundamentalistických muslimů jako byl třeba Ajman az-Zawáhirí byl viděn jako zrádce islámu a vzhledem k údajnému úzkému styku se západními finančními elitami jako zkorumpovaný a nedůstojný vůdce. Egypt byl nakonec vyloučen z Ligy rabských států, dočkal se naprosté izolace v arabském světě, kde hrál desítky let první housle. Dne 6. října 1981 byl na Anwara as-Sádáta spáchán při vojenské přehlídce úspěšný atentát.

V dalším období Izrael žil tak nějak bez velkých válečných aktivit. Ale i tak se dvakrát jeho ozbrojené síly předvedly v akcích, které ohromily svět. Jednou mu svět s úžasem tleskal a podruhé vyvolala smršť vášní a tak jak je to u toho to státu běžné, přineslo to další rezoluci OSN, která byla zaměřena proti němu.

První akce byla osvobození unesených rukojmí z ugandského letiště ve městě Entebe. Byla to brilantní operace izraelských vzdušně výsadkových sil, realizovaná jako záchranná protiteroristická akce na osvobození rukojmí unesených palestinskými teroristy, kterou provedla speciální jednotka izraelské armády Sajeret Matkal v noci ze 3. na 4. července 1976.

Obrázek
Dnešní stav řídící věže na letišti v Entebe.

Rukojmí byli pasažéři letu společnosti Air France z Tel Avivu do Paříže.Původní kódové označení izraelské armády bylo Operace Blesk. Mise však byla zpětně přejmenována na Operaci Jonatan, k uctění památky padlého velitele zásahové jednotky Sajeret Matkal, podplukovníka Jonatana „Joniho“ Netanjahua, který byl během mise těžce raněn do krku a následně zranění podlehl. Dalších 5 izraelských vojáků bylo zraněno.

Ze 104 rukojmích byli čtyři zabiti a deset zraněno

Zahynuli všichni teroristé, někteří byli nekompromisně zabiti ve spánku, následně vyfoceni a byli jim odebrány otisky prstů. Bylo jich 13.

Dále padlo 35 ugandských vojáků, kteří se postavili izraelskému komandu na podpor. Při odletu izraelských letadel zadní voj zničil 11 kusů ugandských stíhaček MiG 17, které se na letišti nacházely - bylo to prakticky celé ugandské letectvo.

Druhá akce byla ještě známější a v poslední době v souvislosti íránským jaderným programem se často objevuje v tisku a to v souvislosti s tím, jestli Izrael udělá to samé co tehdy, tedy pokusí se jaderné aktivity této země zastavit. Je tedy jasné, že jde o operaci „OPERA“ tedy zničení iráckého jaderného reaktoru OSIRAK v jaderném středisku u města Tuwaitha. Tento úspěšný krok provedlo izraelské letectvo v krajně riskantní operaci dne 7. června roku 1981. Tím jsem trochu předběhl sled událostí, ale nerad bych se k tomu vracel v další části. Dnes je to opět natolik známá událost, že se jí více není třeba věnovat. Snad jen uvedu, že si Izrael díky ní vysloužil další odsuzující rezoluci OSN, s číslem 487. Tuto rezoluci, kterou Rada bezpečnosti OSN jednohlasně schválila 19. června 1981, po vyslyšení stížností ze strany Iráku a Mezinárodní agentury pro atomovou energii, dále jen MAAE, odsoudila útok Izraele na irácké jaderné zařízení schválené MAAE. Rezoluce vyzvala k zastavení nepřátelských aktivit, přiznala Iráku nárok na odškodnění a pobídla Izrael, aby svá jaderná zařízení umístil pod dohled MAAE.

Izrael reagoval tak, že jeho akce byla sebeobrana a tudíž je ospravedlnitelná podle odstavce 51 Charty OSN. Navíc je Izrael s Irákem ve válečném stavu od založení Izraele v roce 1948. To byl neodiskutovatelný fakt. Jenže v dané době mnoho kritiků odmítalo platnost preventivní sebeobrany, při nepřítomnosti bezprostřední ozbrojené hrozby či přímého útoku. Zejména Francie pak byla rozhořčená ztrátou francouzského státního příslušníka a po útoku francouzsko-izraelské vztahy velmi ochladly. K rezoluci se připojily i Spojené státy americké, které však odsoudily akci jako takovou, ne národ. Jejich odpovědí bylo dočasné stažení kontingentu letounů již přislíbených Izraeli. To ale lze považovat pouze za kosmetickou záležitost.

[align=center]Obr. první: Obrázek Obr. druhý: Obrázek

Tyto dva obrázky ukazují komplex kolem iráckého jaderného reaktoru po izraelském náletu, celkový pohled a jeden detailní obrázek tohoto komplexu po odletu útočících letadel.

Zbývá dodat jediné. Komplex Osirak byl nakonec totálně zničen během první Války v Zálivu. Počátkem 90. let se postupně změnil i náhled na útok na Osirak. Kdyby nebyl Izrael podnikl tento útok, Irák by nezaútočil v roce 1991 na Kuvajt jako sousední stát, ale jako sousední jaderný stát.

Nyní se dostáváme k tomu, co se stalo hlavním úsilím Státu Izrael sedmdesátých letech a vydrželo až do dnešních dnů. Většina toho co tento stát podstoupil od svého vzniku, byly regulérní válečné operace. Po válce na Jom Kippur ale všichni zúčastnění dospěli k názoru, že tento způsob řešení vzájemných animozit není ideální. Brutální otevřené války se už mezi dosavadními aktéry neobjevily. Celý arabsko – izraelský konflikt se nakonec přetavil do podoby nekonečného asymetrického konfliktu, kdy extrémně silní Izraelské obranné síly vedly boj s protivníkem, který se uchýlil k partyzánské válce, nekonečnému řetězci teroristických útoků a ostřelování izraelského území z území jiných zemí. Postupně se mimo OOP do těchto aktivit zapojilo mnoho dalších, nejen palestinských ozbrojených skupin. A jelikož na otevřenou konfrontaci arabské země neměly odvahu, nebo ji nechtěli z mnoha jiných důvodů, uchýlili se k tomu, že zahájili financování izraelských protivníků, jejich výcvik, vyzbrojování a politickou podporu. Ale hlavním protivníkem se stali palestinští arabové.

Izrael se od roku 1973 dostal pod trvalý tlak. Pod tímto tlakem, na kterém se podílela i vnitřní nejednotnost této země vedla k celé řadě rozhodnutí, která se ukázala jako ne správná a dovedla nakonec Izrael do krize, ve které se nyní nachází.

Já se na závěr této kapitoly pokusím alespoň orientačně projít nosné události, které přivedli Izrael k válce v Libanonu v roce, která z jeho strany začala 6. června 1982.

O tom jakým protivníkem se Palestinci a v té době hlavně OOP stali, ukážu na nejvýznamnějších momentech této doby. Jako první je nutno uvést. Události v Jordánsku v letech 1970 až 1971. Spustila je událost nazvaná příznačně Černé září.

Černé září je v arabské historii označení pro září roku 1970, kdy došlo ke konfliktu mezi jordánským panovníkem králem Husajnem a palestinskými militantními organizacemi, které neustále oslabovaly královu autoritu, ozbrojeně vystupovaly proti jordánským bezpečnostním složkám a pokusily se o zabití krále a vyvolání revoluce. Násilnosti Černého září vedly ke smrti 5 až 10 tisíc lidí. Ozbrojený konflikt skončil v červenci 1971 vyhnáním Organizace pro osvobození Palestiny a tisíců palestinských militantů do Libanonu.

Počátkem roku 1970 se izraelsko-palestinský konflikt přesunul na území Jordánska. Bylo to dáno tím, že po Šestidenní válce trvalo jen dva roky, než se podařilo izraelským vojákům vytlačit palestinské gerily za řeku Jordán. Tím počet bojovníků OOP a jejich rodinných příslušníků výrazně vzrostl. Jejich vyzbrojenost navíc byla velmi vysoká. Jejich sebevědomí, rostoucí moc a vliv a de facto absence jordánské státní autority v palestinských uprchlických táborech vedla k tomu, tato tvrdá, militantní organizace si v Jodánsku vytvořila za pomoci palestinských Arabů svůj stát ve státě.

Tento fakt podpořil pragmatická jednání a tajné schůzky mezi Izraelem a Jordánskem, kdy se tyto země pokoušely najít cestu ven z nekonečného kolotoče vzájemných střetů. Díky propagandě řízené OOP nakonec v únoru roku 1970 propukly nepokoje v jordánském hlavním městě Ammánu a byl dokonce spáchán neúspěšný atentát na krále. Králi se naštval a řekl, že dost bylo tohoto mocenského dualismu, když Lidová fronta pro osvobození Palestiny nechala na jednom z jordánských letišť vyhodit do povětří tři unesená letadla. 16. září 1970 vyhlásil v zemi stanné právo. Jordánská armáda zaútočila proti palestinskému velitelství a jordánské tanky ostřelovaly základny OOP. Během této odvety zahynulo na 2 000 teroristů z OOP a několik tisíc palestinských civilistů. Ztráty na jordánské straně nejsou známé.

Situace se maximálně vyhrotila, když do Jordánska vtrhla syrská armáda, pod záminkou ochrany uprchlíků. Král Husajn I. v té době objížděl barikády v Amánu a povzbuzoval své vojáky. Nebylo zbytí. Jeho elitní síla, 40. tanková brigáda musela bránit zem proti tankům a mechanizované pěchotě jiného arabského státu. Jordánští tankisté vedli boj na zdrženou a proti přesile si udržovali vysoký standart bojového úspěchu. Ale bylo jasné, že nakonec podlehnou. Nakonec došla trpělivost USA, které naznačily, že zahájí politické a možná i vojenské akce. Pomoc nabídl i Izrael, který věřil v čestnost krále Husajna. Když se sice bez pozvání nad bojištěm začaly objevovat izraelské letouny, které bez palby nalétávaly na syrské tanky a jednotky, bylo to pro nervy Syřanů hodně těžké. Toto a doporučení SSSR vedlo k ukončení syrského vměšování do Jordánských záležitostí.

Obrázek
Fotografie jordánského krále Husajna I. pořízená pár roků před tím než odešel ke svému bohu.

Konflikt v Jordánsku již velikostí připomínal občanskou válku. Nakonec byl předseda OOP Jásir Arafat donucen podepsat dokument o zrušení palestinských ozbrojených skupin v Jordánsku a složení zbraní militantních organizací. Lidová fronta pro osvobození Palestiny a Demokratická fronta pro osvobození Palestiny však tuto dohodu odmítli a společně s Fatahem vyzvali prostřednictvím Rádia Bagdád ke svržení krále Husajna. Na to jordánská armáda obsadila poslední centra palestinských militantů. Konečný úspěch zajistila už zmíněná ostřílená 40. tanková brigáda. Většina palestinských bojovníků následně uprchla do Libanonu, který měl brzy poznat, co to je palestinská přítomnost na jeho území. Zbylí se vzdali jordánské nebo izraelské armádě. Počet obětí tohoto konfliktu se odhaduje různě, osobně si myslím, že na všech stranách zahynulo kolem 10 tisíc lidí. Poslední palestinští radikálové opustili Jordánsko v červenci 1970.

Po této události došlo k neuvěřitelné radikalizaci frakcí OOP na straně palestinských Arabů a na straně Izraele došlo k zavedení cílené likvidace teroristů a významných osobností. Obě strany ve svých aktivitách pokračují dodnes. V důsledku těchto událostí také vznikla teroristická organizace Černé září, která měla na svědomí masakr izraelských olympioniků na olympiádě v Mnichově, v roce 1972.

Obecně se soudí, že Černé září vzniklo jako odnož Fatahu, ozbrojeného křídla Organizace pro osvobození Palestiny v roce 1971. Svůj název Černé září odvozovalo od událostí popsaných vše. Černé září si za svůj cíl vytklo pomstít tuto porážku. Tato organizace byla tvořena asi stovkou Palestinců a patnácti Evropany. Tato parta radikálů se ale rychle vymkla kontrole a nakonec se jeho zřekla původního cíle, totiž pomstít vyhnání Palestinců z Jordánska. Za svůj cíl si Černé září vytklo nejen zničení Izraele, ale bojovalo i proti vládním strukturám v Maroku a Saudské Arábii. To ovšem byli tradiční političtí, finanční a vojenští podporovatelé Arafatova Fatahu. Tím se samotný Arafat dostával do nepříjemné situace, neboť tyto země požadovaly likvidaci Černého září, ale zároveň bylo Černé září mezi Palestinci populární a pokus o jeho likvidaci by mohl být Arafatovi osudným.

To že Arafat svoje ovečky neuhlídal, vedlo k mnoha zlým věcem a nakonec i k těžkým škodám na jeho hnutí. Provedli toho asi hodně, ale vybral jsem čtyři události, které považuji za ilustrační:

- dne 28. listopadu 1971 zavraždili jordánského premiéra Uasfi al-Tela, což lze považovat za odvetu za vyhnání OOP z Jordánska.

- dne 16. srpna 1972 se pokusili zničit letadlo společnosti El Al náloží ukrytou v magnetofonu během letu z Itálie do Izraele

- dne 5. září 1972 provedli svůj nejhorší nebo alespoň nejznámější čin, kterým byl Mnichovský masakr izraelských olympioniků v Mnichově. Po této akci Izrael zavedl praxi, kdy začal likvidovat vybrané představitele proti němu stojících organizací a hlavně se pustil do systematické likvidace všech účastníků tohoto vraždění v rámci operace Boží hněv. Nakonec jich z osmi přežilo pět a to jen díky tomu, že je zatkla německá policie.

- dne 1. březen 1973 přepadli saúdské velvyslanectví v Chartúmu. Při této akci zavraždili Clea Noela, šéfa americké mise v Súdánu, George Curtise Moora, jeho zástupce, Guye Eida a nakonec belgického charge d'affaires v Súdánu.

Jelikož toho začalo být už příliš mnoho, přistoupil Izrael k tomu, co se rozhodl dělat - likvidovat předáky organizací stojících proti němu. První významnou operací byla operace "Jaro mládí". Tato akce byla společnou akcí armády a Mosadu. Stalo se to 9. dubna 1973. Příslušníci armády pronikli nepozorovaně do Bejrútu a zlikvidovali tři důležité představitele Fatahu a měli udeřit i na další cíle. Námořní komando mělo za úkol vyhodit do povětří továrnu na zbraně, komando parašutistů přepadlo sídlo Demokratické fronty pro osvobození Palestiny a další komando parašutistů vyhodit do povětří továrnu na výbušniny. Tato operace je řazena do dlouhodobé kampaně izraelských zpravodajských služeb Operace Boží hněv.

Zde musím poctivě uvést, že veškeré operace prováděné Mosadem byly vždy plánovány tak, aby v případě jejich prozrazení nebylo možné Mosad ani Izrael s nimi spojovat. Nazývá se to možnost hodnověrného popření. V případech jako byla např. Lillehammerská aféra, při které bylo toto spojení naprosto zřejmé, byla odpovědnost nekompromisně popírána bez ohledu na to, jak nepravděpodobně toto popírání zní. Samotná existence Operace Boží hněv nebyla Mosadem či oficiálními místy Izraele nikdy potvrzena ani vyvrácena. Samotný název operace je patrně novinářská fabulace a ani historiky píšícími o této operaci nebyl v jejich publikacích nikdy použit. Já ho používám jen proto, že mi připadá tak nějak dokreslující to, co Izrael dělal.

Ale pokračujme dál. Výsledek operace Jaro mládí byl rozpačitý. Likvidace určených představitelů OOP a Fatahu se podařila. O život přišli:
Mahmúd Jusuf Nadžar - spoluzakladatel Fatahu a druhý muž velení
Kamál Adwán - velitel Západního křídla divize Fatahu
Kamál Násir - hlavní mluvčí OOP
Představitelé OOP ztratili klid – najednou jim došlo, že nejsou nedoknutelní a začala navíc vznikat chiméra, že Mosad si své cíle najde vždy a všude.

Sídlo Demokratické fronty osvobození Palestiny bylo napadeno, ale jednotka určená k jeho destrukci se dostalo do boje s palestinskými bojovníky a podařilo se jí budovu jen poškodit. Továrna na výbušniny nebyla nalezena z důvodu špatných informací a stejně tak dopadl pokus zničit továrnu na zbraně.

Je zajímavé, že na rozdíl od mnoha dalších podobných akcí se k této Izrael bez otálení přihlásil a vydal o ní několik tiskových zpráv. Se vší pravděpodobností to mělo dále působit na morálku protivníků.

V roce 1974 došlo k další teroristické akci, která měla dalekosáhlé důsledky. Šlo o takzvaný Ma'alotský masakr, který proveden 15. května 1974 v severoizraelském městě Ma'alot, při němž tří členové Demokratické fronty pro osvobození Palestiny zavraždili 22 izraelských středoškolských studentů ze Safedu ve věku od 14 do 16 let. Ještě předtím, než teroristé dorazili do školy, zavraždili dvě arabské ženy, židovského muže, jeho těhotnou manželku a čtyřletého syna a zranili řadu dalších lidí. Útok byl proveden v den 26. výročí vyhlášení izraelské nezávislosti.

Teroristé do školy vešli ve čtyři hodiny místního času a zajali 102 studentů jako rukojmí. Některým se podařilo uprchnout skokem z okna, nicméně 85 studentů a několik učitelů zůstalo rukojmími. Studenti byli zbraněmi donuceni sedět na zemi a kolem nich byly rozmístěné výbušniny
Náčelník generálního štábu Mordechaj Gur se vyslovil pro vyjednávání s teroristy, ale jeho rozhodnutí zrušil ministr obrany Moše Dajan. Na mimořádném zasedání vlády v Jeruzalémě bylo nakonec přijato kolektivní rozhodnutí s teroristy vyjednávat, což se stalo poprvé v izraelské historii. Jednání bylo neúspěšné a nakonec byl na školu zahájen útok.
Reakce Izraele byl tvrdá. 16. května 1974 letouny Izraelského vojenského letectva vybombardovaly velitelství a výcvikové tábory Demokratické fronty pro osvobození Palestiny, tedy organizace, ze které teroristé pocházeli a Lidové fronty pro osvobození Palestiny. Podle zprávy britského deníku BBC zasáhlo bombardování sedm palestinských uprchlických táborů v jižním Libanonu a vyžádalo si nejméně 27 obětí a 138 zraněných.

Masakr ve škole vedl ke vzniku profesionální izraelské policejní jednotky Jamam. Idea založení jednotky vycházela z předpokladu, že zásah proti teroristům na vlastním území je odlišný proti zásahu v nepřátelském území. V budoucnosti tyto operace neměla a také bez přímé výzvy neprováděla armáda.

Masakr vedl ke vzniku profesionální izraelské policejní jednotky Jamam. Idea založení jednotky vycházela z předpokladu, že zásah proti teroristům na tzv. přátelském území je odlišný proti zásahu v nepřátelském území (s kterým mají zkušenosti armádní jednotky).

Další událost, která otřásla vnitřní jednotou Izraele, se stal takzvaný „Masakr na pobřežní silnici“. Ráno 11. března 1978 připlula palestinská, ke všemu odhodlaná bojovnice Dala Mughrabiová s další ženou a 10 muži na malém člunu k pláži poblíž Ma'agan Micha'el, severně od Tel Avivu přímo na izraelském území. Skupina připlula z Libanonu vyzbrojena rychlopalnými zbraněmi, pancéřovkami a výbušninami. Plánem bylo unést autobus jedoucí do Tel Avivu, obsadit luxusní hotel a vzít turisty a zahraniční velvyslance jako rukojmí, kteří by následně byli vyměněni za palestinské Araby vězněné v Izraeli.

Načasování bylo zvoleno tak, aby spadalo doprostřed mírových rozhovorů mezi Menachemem Beginem a Anwarem Sadatem. Tento mírový proces, který nešlo zastavit, protože jej chtěli obě citované strany, vyvolal velký neklid v arabských kruzích a nejvíce právě v OOP. Tento mírový proces ale hlavně dohoda o míru se staly přelomem. Existence opozice proti Izraeli najednou jakoby ztrácela smysl.

První obětí byla americká židovská fotografka Gaila Rubinová, která fotila přírodu poblíž místa, kde se teroristé vylodili. Teroristé poté kráčeli zhruba kilometr a půl po čtyřproudé dálnici, kdy stříleli na protijedoucí automobily a unesli bílý taxík, jeho posádku zabili. Náhoda jim přihrála z jejich pohledu bonus. Jak šli po dálnici směrem na Tel Aviv, potkali autobus jedoucí do Haify. Začali na něj střílet, při čemž zranili řidiče a několik cestujících a donutili jej tak zastavit. Poté autobus unesli.

Během jízdy se Mughrabiová a její zabijáci začali chovat tak, jako by neměli jiný cíl než se nechat co nejdříve zabít. Zahájili palbu a házeli granáty na protijedoucí automobily, stříleli na cestující a nejméně jednoho ze zabitých pasažérů vyhodili za jízdy z autobusu. Nakonec zajali druhý autobus a donutili cestující z prvního, aby nastoupili do druhého.
To už se ale rozbíhal izraelský policejní a vojenský aparát, a autobus byl nakonec zastaven zátarasem poblíž Herzlije. Následovala dlouhá přestřelka mezi únosci a izraelskými silami vedenými Ehudem Barakem. Cestující, kteří se pokusili o útěk, byli ihned postříleni. Lze asi dovodit, že během divoké střelby mohlo být více rukojmích zabito policisty než teroristy. Následná exploze, způsobená buď výbuchem palivové nádrže, či granátem, způsobila požár autobusu. Během tohoto teroristického útoku bylo zabito třicet osm civilistů, z toho třináct dětí, a dalších sedmdesát jedna lidí bylo zraněno. Nejmladší obětí se stal chlapec Galit Ankwa, kterému byly dva roky. Nestarší obětí byla Mathilda Askenazy-Daniel, která zemřela ve věku 68 let.

Obrázek
Obrázek ukazuje vyhořelý vlak autobusu umístěný v muzeu ve městě Eggde.

Bylo zabito 9 teroristů

Obrázek
Mrtvé tělo velitelky teroristického komanda Daly Mughrabiové.

Zásah izraelských bezpečnostních složek při únosu, včetně závěrečné přestřelky u zátarasu, kde byl autobus zastaven, vedl v Izraeli k rozsáhlé kritice. Bezpečnostní složky byly rovněž kritizovány za skutečnost, že se teroristům podařilo za bílého dne nepozorovaně vylodit, přesunout do vnitrozemí, zaútočit na taxi a poté ještě na dva autobusy. Byly taktéž kritizovány za to, že neuzavřely dálnici bezprostředně poté, co se dozvěděly o únosu autobusu s rukojmími.

Tento útok nakonec ve finále vedl k tomu, že byla spuštěna izraelská operaci Litáni proti základnám OOP v Libanonu, která byla zahájena o tři dny později., tedy 14. března 1978. Několik brigád izraelské armády o síle 7000 mužů, které později doplnily jiné síly až na 25 000 vojáků, zahájilo razantní útok přes izraelsko-libanonskou hranici směrem k řece Litani. Rozkaz byl jasný: postoupit 10 km do hloubky libanonského území a zničit tábory OOP a její vojenské základny. Zároveň měly být obsazeny 4 enklávy, které by vzápětí byly předány pod kontrolu křesťanské Jiholibanonské armády, kterou Izrael dlouhodobě podporoval a považoval ji za svého spojence v boji proti palestinským gerilám.

Celé určené toto území bylo překvapivě rychle obsazeno. V týlu protivníka byly vysazeny paradesantní oddíly určené k odříznutí ústupových cest a letectvo a dělostřelectvo systematicky ničilo pozice Palestinců. Obrněné jednotky postupovaly opatrně a pomalu, aby co nejvíce snížily vlastní ztráty. Palestinci se proti tomuto vytrvalému a nekompromisnímu postupu nedokázali prosadit a tak postoupily izraelské jednotky během sedmi dní až řece Litani a místo obsazení naplánovaných 4 enkláv obsadily souvislé pásmo území mezi izraelsko-libanonskou hranicí a řekou Lítání. Celé území bylo předáno pod kontrolu Jiholibanonské armády. Izraelské velení ale nevěřilo, že by Jiholibanonská armády dokázala území s převážně muslimským obyvatelstvem zvládnout.

Válka přinesla do té doby něco nevídaného. Pro svévolné zabíjení civilistů bylo před soudy v Izraeli postaveno několik vlastních vojáků. A přinesla i věc běžnou - Rada bezpečnosti OSN přijal rezoluce č. 425 a 426, ve kterých vyzývá Izrael ke stažení jednotek. Zároveň vznikly prozatímní jednotky mise UNIFIL, které měly rezoluce RB prosazovat a zajišťovat mír a svrchovanost libanonské vlády na území jižního Libanonu. Příslušníci těchto jednotek se stávali cíli útoků jak ze strany Jiholibanonské armády, tak palestinských skupin. Izraelská armáda zahájila stahování 30. června 1978. Jiholibanonské armádě Izrael předal území o šířce 10 - 15 km podél libanonsko-izraelské hranice.

Konečnou tečku za operací Litani udělala RB OSN 16. června 2000, konstatováním, že Izrael splnil všechny požadavky obsažené v rezoluci RB OSN č. 425, tedy po 22 letech.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola třetí: První válka v Libanonu, aneb počátek nastupující krize.
Po první izraelsko-arabské válce, tedy Válce za nezávislost v roce 1948, se Libanon stal domovem pro více jak 11 000 palestinských uprchlíků z Izraele. Ti jen co překročili hranici se začali usazovat ve volných prostorech u hranic, ale většina jich byla usazena kolem libanonského hlavního města Bejrútu v uprchlických táborech. V letech 1970 a znovu v roce 1971 se organizace OOP pokoušela svrhnout monarchii v Jordánsku, což už jsem uvedl. Po těžkých bojích ti co přežili boje s jordánskou armádou, museli utíkat znovu a protože Sýrie je nechtěla – věděla, že jde o krajně nespolehlivé a neloajální spoluobčany, skončili také v Libanonu. V roce 1975 počet palestinských uprchlíků v Libanonu dosáhl více jak 30 000 a na území jižního Libanonu vznikl podobně jako předtím v Jordánsku neformální palestinský stát.

OOP se stala silnou organizací a hrála důležitou roli v libanonské občanské válce. Opakující se násilnosti mezi Izraelem a OOP vyvrcholily v roce 1978 Operací Litáni, kterou už jsme probrali také.

Palestinské ozbrojené síly v Libanonu byly tvořeny asi 15 000 příslušníky trvalého vojenského personálu. Z nich jen necelých 6 000 z nich, včetně 4 500 řadových bojovníků, bylo rozmístěno na jihu. Ozbrojeni byli 60 zastaralými tanky částečně nepojízdných a sloužících jako pevnůstky a mezi jedním a dvěma sty děly různých ráží. Počet těžkých zbraní ale neustále rostl a Izraelci odhadovali, že jich v červnu 1982 měli k dispozici 250 kusů.

Tito bojovníci a jejich zbraně byli rozděleni do tří skupin:

- první skupina patnácti set bojovníků byla umístěna na jih od řeky Lítání v trojúhelníku tvořeném vesnicemi Kana, Dir Amas a Džudža a u Týru a jeho obklopující uprchlické tábory;

- druhá skupina dva a půl tisíce 2 500 bojovníků Kastelské brigády byla rozmístěna na třech místech mezi řekou Lítání a linií vedoucí ze Sidonu severovýchodně k Nabatii;

- třetí skupina mezi patnácti sty a dvěma tisíci bojovník Karamehské brigády byla umístěna na východě, na svazích hory Hermon.

Ve volných prostorech a poblíž hranice s Izraelem byly vybudovány úkryty a palposty pro těžké zbraně. Do nich se pod rouškou tmy zavezla děla, vedla palbu na cíle v Izraeli a opět z nich zmizela. Toto vše se odehrávalo na pozadí libanonské občanské války, která začala v roce 1975 a skončila v roce 1990. Politická situace v Libanonu byla velice složitým vyvážením sil mezi muslimy a maronitskými křesťany. Problematické uspořádání etnik řešila ústava z roku 1926, tedy z dob, kdy byl Libanon francouzským mandátem. Tato ústava zaručovala, že prezidentem bude maronitský křesťan, předsedou parlamentu ší'itský muslim a premiérem sunnitský muslim. Po vyhlášení nezávislosti což se stalo v roce 1943, byla situace v Libanonu příznivá a díky hospodářskému růstu bylo označováno jako „Švýcarsko orientu.“ Muslimská populace však tíhla spíše k arabské Sýrii a napětí a nepokoje, které se málem změnily v občanskou válku, byly maronitským prezidentem roku 1958 zažehnány, když požádal o intervenci americká vojska.

V důsledku vzniku Izraele, Šestidenní a Jomkipurské války, byl Libanon nucen přijmout velké množství palestinských Arabů, což způsobilo značné demografické změny vedoucí k tomu, že se majoritní maronitští křesťané stali minoritou. Koncem 60. let došlo k ztrátě kontroly nad jižním Libanonem, kam se po Černém září v Jordánsku přesunula Organizace pro osvobození Palestiny. Z tohoto území potom útočila na Izrael. Tak jak předtím v Jordánsku i v Libanonu si Palestinci na území, které ovládli jejich vojenské složky, zavedli svoje pravidla. A tak jako tam, i zde začal vznikat stát ve státě.

Otázka palestinských uprchlíků se tak stala hlavním svárem mezi maronitským křesťany, sdruženými do Falangistické strany, na straně jedné a muslimy na straně druhé. Falangistická strana původně jen politické uskupení s omezeným vlivem. Vše se ale změnilo poté, co se při krizi v roce 1958 postavila na stranu vlády. Její šéf Pierre Džamaíl byl poté jmenován do vlády a o dva roky později dokonce zvolen do Národního shromáždění.

V roce 1968 se strana připojila k Alianci Hefl, která je tvořena třemi hlavními křesťanskými stranami v Libanonu. V tomtéž roce Aliance Helf získala dokonce 9 křesel z 99 a stala se tak nejúspěšnějším seskupením v notoricky roztříštěném libanonském politickém spektru. Zlé pro další vývoj v Libanonu bylo to, koncem šedesátých let Falangistická strana vytvořila své vlastní ozbrojené milice a brzy na to se začaly množit srážky s palestinskými ozbrojenci. A tato falanga stála i za počátkem občanské války. Její milice bez jakéhokoliv důvodu napadly autobus plný palestinských arabů. Dlouho neřešené rozpory a potlačované krize vzplály a v roce 1975 vláda ztratila kontrolu nad státem. Začal boj každého s každým.

O rok později se do války zapojila Sýrie, která do země vyslala na žádost prezidenta několik desítek tisíc vojáků. Přestože pomáhala falangistům, ti se proti ní nakonec obrátili, kvůli jejímu postrannímu úmyslu posílení své pozice na Blízkém východě. Libanon byl nadále velmi rozdělen, přičemž jih země byl ovládán teroristickými skupinami a to hlavně Amalem, OOP, Fatahem a dalšími. Hlavní město Bejrút bylo rozděleno na muslimskou a křesťanskou část.

Po skončení operace Litáni, kdy Izrael vyklidil obsazené území a na klid v oblasti měly dohlédnout jednotky UNIFIL, přesto Izraelské obranné síly zachovaly značný vliv v jižním Libanonu prostřednictvím Jiholibanonské armády. Jednotky UNIFIL měli těžkou pozici. Vznikly za účelem obnovení míru a bezpečnosti po izraelské invazi do Libanonu a jedním z jejích úkolů je pomoc libanonské vládě obnovit její efektivní správu nad jihem země. První jednotky mise UNIFIL byly rozmístěny 23. března 1978. Během okupace se mise UNIFIL soustředila především na poskytování humanitární pomoci. Mandát mise UNIFIL je každoročně obnovován Radou bezpečnosti. Současný mandát vyprší k 31. srpnu 2012.
Staly se cílem útoků ze všech stran a během těch dlouhých let utrpěly nemalé ztráty. Jak to někdy vypadalo, ukazuje tento obrázek:

Obrázek
Obrázek ukazuje zničenou stanici jednotek UNIFIL. takový
ch bylo nemálo a ztráty těchto jednotek byly občas na pováženou. Na úkoly co měly splnit jich bylo málo a myslím si že i jejich mandát byl slabý. Obrázek pochází odtud: http://commons.wikimedia.org/wiki/File: ... uselang=cs a autorem je FunkMonk

Jiholibanonská armáda vznikla v roce 1976 tím, že když se v rámci občanské války rozpadla libanonská armáda, část této armády, pod velením Saada Haddada začala operovat pod názvem Svobodná libanonská armáda. Své základny měla zpočátku ve městech Marjajoun a Qlajaa v jižním Libanonu. Byla tvořena převážně křesťanskými Libanonci a bojovala proti různým vojenským skupinám jako např. OOP či Amal a po První libanonské válce i proti Hizballahu, který tyto dvě uskupení v Libanonu nahradil. Jelikož je ale v literatuře nazývaná jiholibanonskou armádou, podržím si ten název i já. Vždy úzce spolupracovala s Izraelem. Ten ji podporoval především v období, kdy střežila "bezpečnostní pásmo" na jihu Libanonu u izraelských hranic.

Po smrti Haddada jí velel Antoine Lahad. Později se jí podpory dostávalo v jejím boji s Hizballahem a to i po částečném stažení Izraele z Libanonu v roce 1985. Z Izraele dostávala zbraně, výstroj a další logistické vybavení. Když Izrael odešel úplně a přestal ji podporovat, boj s Hizballahem prohrála a zanikla.

Nyní ale přejdeme k samotnému konání Izraele v Libanonu po skončení operace Litani. A nedá se nic dělat, od této doby asi budu psát věci, které ukazují, že Izrael v 80.tých a 90. letech začal vršit sérii chyb v úsudku, chyb v hodnocení situace a chyb v řešení konkrétních situací. A to ho postupně dostalo do situace kde je dnes. Musím ale uvést, že to nic nemění na mém vztahu k této zemi. Ale pokud se považuji za jejího přítele, pravdivé pojmenování toho co se stalo, nemůže škodit.

Tak jak Izrael podporoval Jiholibanonskou armádu, čemuž lze rozumět tak, že tato formace mu pomáhala zajistit bezpečí jeho severních oblastí, stejně tak dodávkami potravin zbraní a ostatního materiálu přes přístav Džuníja podporoval jednotky křesťanské Falangy. Tato milice, kterou jak jsem uvedl výše, vytvořila Falagistická strana, ovládala rozsáhlá území na severozápadě Libanonu a dvě malé samostatné enklávy. Bohužel Falangisté se s nažili vytvořit takový vojensko-politický stav, aby dostaly Izrael do přímé angažovanosti v občanské válce v Libanonu. Slibovali si od toho vytlačení syrské armády z oblastí, které ovládala a tím získání opětovné převahy v politické situaci v zemi. Jako druhotný počinek mělo být vytlačení OOP a jejích milicí a tím uklidnění celé země.

Obrázek
V roce 1976 vypadalo rozdělení Libanonu – tedy značně orientačně - mezi jednotlivé hlavní síly v zemi tak, jak ukazuje výše umístěný obrázek.

V roce 1981 došlo k těžkým bojům o jednu malou falangistickou enklávu kolem města Zahle v údolí Bikáa. Enkláva byla obklíčena syrskými silami a tyto se pokusily zabránit vybudování náhradní zásobovací komunikace pro toto město. Došlo k těžkým bojům a město bylo vážně poškozeno, byli velké ztráty na životech. Tím se vyhrotil spúor mezi syrskou armádou a Libanosnskými silami, který začal už v prosinci 1980. Libanonské síly byly organizací spojující různé křesťanské milice působící v Libanonu. V dubnu 1981 tedy po syrských neúspěšných pokusech město dobýt, zahájilo syrské dělostřelectvo ostřelování Zahlé. Později byly do bojů o Zahlé zapojeno též syrské letectvo.
Zatímco se urputně bojovalo, vyjednávali zástupcikřesťanů s velením syrských jednotek. Syrská podmínka ukončení obléhání, odchod jednotek LS ze Zahlé byla obránci odmítnuta. Velitel libanonských sil Bašír Džamáíl zároveň vyjednával s M. Beginem, izraelským premiérem o vojenské pomoci. Tu nakonec proti zdravému rozumu dostal, ostřelování Zahlé však neskončilo.

Obrázek

Na tomto obrázku je Bašír Džamáíl, velitel ozbrojené koalice křesťanských milicí, budoucí krátkodobý prezident Libanonu, oběť svých vlastních lidí možná pod kuratelou syrských tajných služeb. Ale nic z toho není jisté. Dále si přečtete více.

K ukončení bojů došlo až koncem května 1981, kdy bylo dohodnuto, že příslušníci LS opustí Zahlé a správa nad ním bude předána libanonské vládě. To se stalo 1. července 1981. Během bitvy o Zahlé zemřelo 223 civilistů a 765 jich bylo zraněno.
V dubnu roku 1981 syrská armáda zahájila útoky na postavení falangistů na hoře Sanin, kterou pokud by ovládli, bylo by možno palebně ohrozit rozsáhlá území ovládané křesťany včetně přístavu Džúníja, které bylo pro křesťany klíčové pro dodávky materiálu a sloužilo jim i jako hlavní správní středisko území, která ovládali. Když Syřané narazili na tuhý odpor, nasadily ozbrojené vrtulníky, které začaly postavení obránců úspěšně ničit. Situace byla vážná a toho falangisté využili k nátlaku na Izraelské politické vedení. Tvrdili, že jejich komunitě hrozí masakr možná i úplné zničení. Je možné, že to skutečně hrozilo, i když já osobně o tom mám jisté pochybnosti. Premiér izraelské vlády Menachem Begin, jehož fotografie z roku 1978 následuje,

Obrázek

vydal izraelským leteckým silám rozkaz zasáhnout. Odůvodnil to na základě špatného vyhodnocení situace tím, že libanonští křesťané stojí tváří v tvář holocaustu. Dne 28. dubna 1981 došlo k sestřelení dvou ozbrojených vrtulníků Mi-8 syrské armády. Tento krok porušil respektované, byť nepsané pravidlo, že Izraelská armáda v Libanonu neútočí na syrské vojáky.

Syrská armáda, aby zabránila útokům na vlastní síly, udělala krok, který porušil další respektované, byť nepsané pravidlo, že na území Libanonu nebudou syrské PL raketové prostředky. Do toho dne totiž byly tyto prostředky při hranicích ale na syrské straně. Navíc Syřané tolerovali izraelské průzkumné lety na Libanonem a to i tehdy, pokud tyto lety vedly nad jimi ovládaným územím. To už neplatilo. Do údolí Bikáa byly umístěny baterie raket SAM-6.

Obrázek
Zde je jedna z fotografií ukazující palebné postavení jednoho odpalovacího kompletu PL systému SAM-6, syrské armády v údolí Bikáa.

28. května 1981 zahájila izraelská letadla útok na pozice OOP v jižním Libanonu, snažíce se OOP vyprovokovat ke konfrontaci a vytvořit záminku pro větší útok. Jenže palestinské milice zde byly oslabené a neměly těžké zbraně. Tyto teprve byly na cestě. Takže OOP nereagovaly ničím jiným než nárůstem teroristických útoků a to bylo jako záminka pro přímou intervenci málo. Ještě zde byla možná cesta, která mohla zabránit tomu, co se stalo, ale byla promarněna.

Tato příležitost byla dána tím, že izraelské tajné služby se k možnému rozsáhlému konfliktu stavěli velmi rezervovaně a v žádném případě nelze tvrdit, že by jeho zahájení podporovaly. Takže jak vše vnímaly jednotlivé izraelské zpravodajské služby? podívejme se na to.
Šin Bet, jako vnitřní bezpečnostní služba nebyl do konfliktu ani jeho zpravodajské přípravy významněji zapojen. V únoru 1982, když byla na jordánsko-izraelské hranici zadržena při přechodu do Izraele skupina palestinských bojovníků, oznámil Šin Bet, že podle jeho poznatků se jedná o skupinu vyslanou z Ammánu. Tato informace nebyla ale Rafaelem Ejtanem, tedy náčelníkem generálního štábu izraelské armády IOS brána v potaz – plán byl zaútočit na libanonskou část OOP a šmidra.

Mosad jako zpravodajská služba pro vnější aktivity v dubnu 1975 ohlásil, že se na jednu jeho evropskou základnu obrátil zástupce jedné z křesťanských milicí účastnících se probíhající občanské války v Libanonu se žádostí o poskytnutí dodávek zbraní a financí. Izraelská vláda jednala opatrně a zaslala pouze dodávku lehkých zbraní. Mosad se zároveň stal prostředníkem pro jednání mezi libanonskou křesťanskou Falangou a izraelskou vládou. To bylo vměšování do vnitřních záležitostí jiné země, ale nebylo to nic, co by okolní arabské země nedělaly také. To bych tedy Izraeli za zlé nekladl.

Aman jako vojenská rozvědka se zpočátku, společně s Mosadem podílel na jednání s falangisty, ale posléze se jeho činnost omezila na vyhotovování zpráv a hodnocení o situaci v Libanonu. Nic dalšího nedělal. Bylo to podle úsudku a správného jeho šéfů, mimo jeho kompetenci. Opakovaně ale vydával memoranda pro generální štáb, ve kterých vyslovoval vážné pochybnosti o správnosti spolupráce s křesťanskými milicemi a poukazoval na jejich nedostatky, zejména nejednotnost a nespolehlivost. Správně poukazoval na to, že falanga do roku 1978 udržovala úzké vztahy se Sýrií a od Izraele požadovala pouze zbraně, aniž za to byla ochotna cokoliv poskytnout.

Poté, co nový izraelský premiér Menachem Begin v roce 1977 otevřeně mluvil o „izraelské povinnosti zabránit genocidě křesťanů“, Aman ministerského předsedu varoval, že za eskalaci násilí nesou zodpovědnost křesťanští falangisté, nikoliv Syřané. Ale ani představitelé generálního štábu a ani Begin nechtěli slyšet. Je otázka proč tomu tak bylo.
Když byly Sýrií v údolí Bekáa připraveny pozice pro protiletadlové baterie, ale zbraně do nich nebyly umístěny, žádali falangisté vojenskou intervenci Izraele. Aman celou akci vyhodnotil jen jako varovné gesto Sýrie vůči Izraeli a falangistickou žádost jako pokus zatáhnout Izrael a jeho armádu do libanonské občanské války. S tímto názorem šéfa Amanu souhlasil i ředitel Mosadu Jicchak Hofi. Ale opět jako když hrách na stěnu hází.

Po jmenování Ariela Šarona ministrem obrany Izraele byly názory Amanu i jejího ředitele Jehošuy Saguje ignorovány, pokud nebyly v souladu s viděním světa nového ministra obrany. V srpnu téhož roku, poté, co mohutně narostl objem dodávek zbraní falangistům, převzalo logistické zabezpečení dodávek od Mosadu přímo izraelské ministerstvo obrany. Mosad byl postaven do role pouhého předávače informací mezi oběma stranami. Po jmenování Ariela Šarona ministrem obrany Izraele navázali falangisté kontakty přímo s tímto ministrem a Mosad byl postaven stranou.

V období samotného plánování invaze, začátkem roku 1982 Aman opakovaně varoval jestřábky na ministerstvu obrany, že v případě postupu armády k Bejrútu může izraelská armáda v této oblasti uvíznout. Dále tvrdil, že na falangisty nelze spoléhat. Aman byl přesvědčen, že falangisté nebudou stačit na úkoly kladené jim v invazních plánech – šlo o dobytí muslimské části Bejrútu. Tento názor zastával i Mosad a obě zpravodajské služby se proti plánu Ariela Šarona na velkou invazi do Libanonu otevřeně postavily. Později, v květnu téhož roku Jehoe Saguj varoval, že falangisté nehnou ani prstem, aby izraelské invazi pomohli a Izrael se navíc dostane do velkého střetnutí se syrskou armádou vybavenou raketovými zbraňovými systémy. Tedy že pokud se armáda pohne na sever, dopadne to po všech stránkách špatně.

PŘELOŽENO DO ČEŠTINY ČI DO ŘEČI ZDRAVÉHO ROZUMU, TAJNÉ SLUŽBY ŘEKLY, A TO OPAKOVANĚ, ŽE SI IZRAEL ŘÍKÁ O NEBETYČNÝ PRŮŠVIH.

Čert ví, proč se politické elity a vojenské špičky tak zkušeného ve věcech války jako je tomu u Státu Izrael chovaly jako tlupa idiotů. Možná po neúspěchu tajných služeb v roce 1973, kdy neuvěřitelně selhaly a Izrael byl napaden naprosto nečekaně, si všichni mysleli, že se tajné služby zbytečně jistí aby nedopadly podobně. Takže věci se daly do pohybu a nešly zastavit.

10. července 1981 došlo k další eskalaci násilí v jižním Libanonu. Podle zprávy OSN izraelské letectvo bombardovalo palestinské cíle v jižním Libanonu a přitom bylo zabito přes 100 lidí. Tentokrát Palestinci odpověděli dělostřeleckým a raketovým ostřelováním měst Kirjat Šmona a Naharija a dalších 31 izraelských sídel v severním Izraeli a bylo zabito – podle OSN - 6 lidí. Na tyto útoky odpověděl Izrael dělostřeleckou palbou proti táborům OOP v jižním Libanonu. Na základě toho, že 24. července vyjednal velvyslanec USA Philip Habib zastavení palby. Vojenské akce byly ale nakonec ze strany Izraele zastaveny, neboť se nedařilo palestinské pozice úplně zničit a navíc obyvatelé ostřelovaných izraelských měst se dali na panický útěk město Kirjat Šmona opustilo více jak 70% jeho obyvatel. Život se začal usazovat do jakéhosi normálu na obou stranách hranice ale, ale incidenty pokračovaly dál. V příštích 11 měsících, podle tvrzení Izraele OOP porušilo zastavení palby ve 270 případech, přičemž bylo zabito 29 Izraelců a více než 300 jich bylo zraněno.

Obrázek
Americký vyjednavač libanonského původu Philip Habib se svým synovcem.

V srpnu 1981 byl izraelským ministrem obrany jmenován Ariel Šaron, což už víme a tento člověk zastával názor, že „... libanonský problém musí být vyřešen jednou provždy...“.

Rozšířil již připravený plán na invazi do Libanonu nazvaný Operace borovice. Vznikly tak dva plány; „Malá borovice“, což byl původní plán a „Velká borovice“, který počítal s obsazením velké části Libanonu až k dálnici Bejrút - Damašek a její přerušení. Plán Operace Velká borovice ale narazil v izraelské vládě na odpor a Šaron tedy dále předkládal ministrům jen plány Operace Malá borovice. Generálům IOS ale předložil k rozpracování plány Velké borovice Tak ministr obrany uváděl omyl své kolegy ve vládě. Tedy prostě jim Lhal. Motivaci jeho chování nedokážu určit. A věci se hýbaly dále a nedobře.

Obrázek
Ariel ŠARON, ministr obrany Státu Izrael, při inspekci svých jednotek při operaci „Mír pro Galileu“, rok 1982, s doprovodem. Tak jak byl zvyklý ze své aktivní služby, byl vždy se svými muži.

Dne 21. dubna 1982, po zabití izraelského důstojníka v Libanonu zaútočilo izraelské letectvo proti Palestinci kontrolovanému pobřežnímu městu Damur a zabilo 23 lidí. Podle Rady bezpečnosti OSN došlo v období mezi srpnem 1981 a květnem 1982, tedy za 9 měsíců k 2096 případům narušení libanonského vzdušného prostoru a k 652 případům narušení libanonských výsostných vod. Jelikož prostředky k tomuto narušování měl prostředky hlavně Izrael, je jasné, kdo byl viníkem dalšího eskalování krize.

Bylo to dáno i tím že všichni zainteresovaní chápali Habibovo příměří po svém. Izraelci si mysleli, že jde o komplexní příměří a že tedy budou zastaveny útoky na celém území Izraele i na jeho instituce v zahraničí. OOP byla přesvědčena, že příměří se vztahuje pouze na příhraniční oblasti mezi severním Izraelem a jižním Libanonem. USA měli svoji vlastní verzi - příměří má chránit území státu ale nikoliv instituce v zahraničí.
Tento informační chaos, vedl k tomu, že v severním pohraničí byl relativní klid. Ale jinde začal hukot. Bojůvky OOP překračovaly, Jordán a útočili a vraždily na Západním břehu Jordánu. Stejně se chovali bojůvky pronikající z pásma Gazy. V Paříži byl zavražděn izraelský diplomat, byly napadány izraelské kulturní a obchodní organizace.

V této době byl dokončován mírový proces mezi Izraelem Egyptem. Do 26. dubna měli poslední izraelští vojáci opustit Sinaj. Bylo to hořké odcházení, vojáci násilím vystěhovávali mnoho civilistů, kteří odmítali odejít z těžce vybudovaných osad v Chevel Jamit, což byl blok izraelských osad nacházející se v letech 1967-1982 v severovýchodním cípu Sinajského poloostrova okolo města Jamit. K tomu cítím potřebu uvést pár slov:

Izraelská vládní levicová strana Ma'arach se na přelomu 60. a počátkem 70. let 20. století rozhodla tento region využít pro intenzivní osidlování. Izraelské osady zde měly vytvořit trvalou bariéru mezi Pásmem Gazy a Sinajským poloostrovem. Centrem bloku těchto osad mělo být nové město Jamit, které se podle plánů prosazovaných Mošem Dajanem mělo stát velkoměstem s námořním přístavem. Výstavba Jamitu skutečně začala roku 1973 a v jeho okolí došlo již předtím k zakládání zemědělských osad. V roce 1977 už měl Jamit cca víc než 2 000 obyvatel a do roku 1981 vzrostl počet obyvatel v zemědělských vesnicích v okolí Jamitu na další 2 000. Zavlažované pozemky dosáhly rozlohy přes 12 kilometrů čtverečních. Ještě během počátečních fází izraelsko-egyptských mírových rozhovorů Izrael hodlal území Chevel Jamit ponechat pod svou suverenitou. Vláda Menachema Begina zde ovšem zastavila zřizování nových osad a pouze rozšiřovala ty stávající. Egyptský prezident Anvar as-Sádát to ovšem odmítl a v rámci Egyptsko-izraelské mírové smlouvy bylo rozhodnuto, že celá Sinaj bude vrácena Egyptu.

Zdejší osadníci a jejich vesnice měly být přestěhovány do sousední oblasti ve vlastním Izraeli. 30. března 1982 schválil Kneset plán kompenzací pro zdejší usedlíky. V roce 1979 mezitím začalo vyklízení zdejších osad. Jako první přišla na řadu Naot Sinaj a vyklízení této osady bylo poprvé provázeno potyčkami s izraelskou armádou. Nacionalističtí radikálové ale nedbali rozhodnutí Knesetu a pokračovali v zakládání nových, neoficiálně uznávaných osad. Jako poslední byla ještě v lednu 1982 založena vesnice Ma'oz ha-Jam. Do oblasti zároveň přicházeli narychlo noví radikálové jako osadníci, zatímco část původních obyvatel odcházela a stěhovala se do vlastního Izraele.

Koncem února 1982 izraelská vláda oblast uzavřela a vpouštěla do ní jen obyvatele, kteří zde měli trvalé bydliště. V dubnu 1982 pak začalo vystěhovávání osadníků, které bylo provázeno dalšími potyčkami a demonstracemi. Nakonec se ale vše obešlo bez vážných zranění a obětí na životech. Poslední izraelští civilisté odešli 25. dubna 1982 a 26. dubna byla oblast oficiálně předána Egypťanům. Mezitím začala izraelská armáda s demolicí zdejších domů. Kromě osady Naot Sinaj byla veškerá zástavba Chevel Jamit zbořena. Toto seriozní počínání izraelské vlády bylo oceněno zvláštním výnosem egyptské strany.

Konečné vyostření situace nastalo 3. června 1982. Toho dne byl těžce zraněn na hlavě izraelský velvyslanec ve Velké Británii Šlomo Argov. Zabijácké komando bylo složeno lidmi vícero národností a v jejich sídle byly nalezeny důkazy o lnech na další vraždy po celé Evropě. Argov útok přežil, ale strávil tři měsíce v kómatu a až do své smrti zůstal paralyzovaný. Následným vyšetřováním bylo zjištěno, že atentátníci připravovali další atentát, tentokrát proti vyslanci OOP v Londýně. Abú Nidal, který byl v opozici proti Jásiru Arafatovi se snažil vyprovokovat útok Izraelských obranných sil proti OOP sídlící v Libanonu. Samotný Argov, upoutaný na lůžko invazi do Libanonu kritizoval jako „beznadějné dobrodružství“.

Obrázek
Zde je fotografie tohoto ostříleného diplomata a zkušeného vojáka, bojovníka Palmachu zraněného ve válce za nezávislost Izraele.

I když se OOP od tohoto vražedného atentátu distancoval, bylo rozhodnuto na vládě, že takové aktivity přerůstají veškeré meze. Proto další den zahájilo letectvo masivní nálety na cíle OOP v Bejrůtu a na celém území Libanonu. Ztráty byly velké - kolem 300 mrtvých a 500 raněných. OOP zahájila palbu na sídla v severní Galilei. Škody byly značné, a ztráty na životech dosáhly počtu 6 Izraelců. A to už jako konečná záminka stačilo.
6. června 1982 izraelské ozbrojené síly pod velením Ariela Šarona napadly jižní Libanon v rámci Operace Mír pro Galileu. Její základní ideu ukazuje tento plán:

Obrázek

Jak je vidět, plán izraelské invaze počítal se čtyřmi trasami směrem na sever:

Západní trasa, velitel brigádní generál Jicchak Mordechaj směřovala podél pobřeží kolem měst Tyre a Sidon a směrem na Bejrút.
První střední trasa velitel brigádní generál Avigdor Kahalani směřovala přes Nabatiji podél pobřežní silnice k Sidonu a druhá střední trasa pod velením brigádního generála Menachem Ejnan zpočátku postupovala společně s první střední trasou, později se stočila přes hory Šouf směrem k dálnici Bejrút – Damašek na Ein Daru.
Východní trasa pod velením generálmajora Avigdora Ben Galema směřovala na osady Hašbaja a Rašaja al-Fuchar a do východní části údolí Beka´a tedy přímo proti syrským pozicím
Námořní trasa pod velením brigádního generála Amose Jarona směřovala přes moře a počítala s vyloděním námořní jednotky v ústí řeky Awali.

[align=center]Obr. první: Obrázek Obr. druhý: Obrázek
První obrázek ukazuje výsadek obrněné techniky na pobřeží v oblasti ústí řeky Awali. Druhý obrázek už předvádí mechanizovanou pěchotu čekající na další rozkazy.

Oficiální vyjádření izraelské vlády se neslo v tom duchu, že je zahájen útok na nepřítele představovaného OOP a jejími spojenci s cílem zajistit demilitarizaci pruhu jiholibanonského území na takovou vzdálenost, aby se izraelské území dostalo mimo dostřel všech těžkých zbraní, které má k dispozici protivník, tedy do hloubky cca 35 kilometrů. Pře různé výhrady si myslím, že to byl relevantní pokus zabránit polovojenským milicím různého typu ničit majetek a zabíjet lidi na území Izraele.
Jenže vše bylo nakonec úplně jinak.

6. června izraelská armáda překročila hranice. Jen po zemi, protože díky utajování plánů o velikosti operace před členy vlády nebyly jasně definovány cíle a proto nebyly do týlu protivníka přepraveny výsadkáři, kteří by jinak uzavřeli protivníkovi ústupové cesty. V oblasti Týru a Sidonu i v samotném Sidonu kde se bojovalo dům od domu se silnými palestinskými jednotkami a ty je vevázaly do boje na více než 72 hodin. Velký výkon předvedla tanková brigáda veterána války na Jom Kippur generál Eli Geva. Když byl Tyr obklíčen, bylo civilní obyvatelstvo vyzváno k tomu, aby jej opustilo. Stalo. Následně izraelští vojáci město v těžkých pouličních bojích obsadili a místní síly OOP zničilo. Ale i tak utrpěli civilisté velké ztráty.

7. června došlo k boji se syrskými jednotkami a některé z nich, protože vytrvaly na svých místech, byly téměř zničeny. Letectvo zničilo dva syrské radary. Tanky generála Einana se u města Džezzine střetly se syrskými jednotkami a město obsadily. Díky nepřítomnosti dostaku pěchoty ale potom uvázly v horských průsmycích při boji syrskými tankovými a přepadovými oddíly. Tyto jednotky včetně jednotek zvláštního určení donutily Izraelce k obchvatným manévrům. Ty se vydařily a nakonec v tankových bojích bylo zničeno tolik syrských tanků, že Syřané odepsali síly jedné tankové brigády.

Sýrie se s porážkami nesmířila a začala na bojiště přisunovat další síly a prostředky. Směřovala sem tanková brigáda od 1. tankové divize ale tu zničilo letectvo. Mířila sem i 3. tanková divize vyzbrojená tanky T-72. Počet syrských tanků narostl na necelých 700 a začali získávat na početní převaze. Situaci změnil příjezd nových tanků Merkava. Dne 11. června v tomto prostoru byly zničeny první tanky T-72., považované za to nejlepší co kdy SSSR vyprodukoval. Izraelci zjistili, že po zásahu často explodují a zahyne celá osádka.

9. června se jednotky generálů Mordechaje a Jarona se spojily v ústí řeky Awali. Ve východní části Libanonu došlo k frontálnímu střetu izraelských a syrských jednotek. Syřané se předvedli v tom nejlepší světle a způsobili Izraelcům vážné ztráty. Ti pochopili, že jediná cesta jak se z této situace dostat je masový útok leteckými silami. Proto odpoledne započala kombinovaná palebná operace, během níž bylo kombinací leteckých, raketových a dělostřeleckých úderů na pozice syrských radarových stanic a protileteckých baterií bylo zničeno 17 syrských baterií a ve vzdušných bojích bylo sestřeleno 29 syrských letounů při nulových ztrátách izraelského letectva. Ben Galovy jednotky zaútočily směrem na údolí Bikáa, ale díky intenzivní syrské obraně kolem města Sultan Jakob svůj cíl, dálnici Bejrút-Damašek, nedosáhly. Negativně se zde projevily i technické potíže a poprvé v této kampani i nedostatek elánu útočících jednotek. Izraelské tankové jednotky bojovaly v krajně těžkých podmínkách. Pěchota je na rozdíl od nasazení ve válce na Jom Kippur střežila a bránila, ale na bojišti bylo příliš mnoho střelců z pancéřovek. Zákonitě tedy musely dojít i nemalé ztráty.

[align=center]Obr. první: Obrázek Obr. druhý: Obrázek
Obrázky ukazují dva zničené izraelské tanky.

10. června byl s konečnou platností zničen systém PL obrany syrských vojsk v Libanonu. Syrské velení zahájilo leteckou ofenzivu a rozpoutala se mohutná letecká bitva, které se nakonec zúčastnilo 150 kusů proudových letadel obou stran. Poměr ztrát byl neuvěřitelný. Syřané přišli o 51 strojů, Izraelci ani o jeden. Tím Izraelci získali naprostou vzdušnou nadvládu nad Libanonem. Na zemi syrské jednotky a OOP blokovaly okolí měst Halde a Baabde tím znemožnili útočícím jednotkám dojít k jižnímu Bejrůtu.

11. června se jako pěchota bojující výsadkáři generála generála Jarona probíjely palestinskými a syrskými pozicemi východně od silnice spojující Sidon a Bejrút. Ve 12:00 vstoupilo platnost velmocemi vynucené zastavení palby. Jenže v okolí Sidonu u uprchlického tábora Ein Hilwe se bojovalo dál. Palestinci odmítli složit zbraně a bojovali do úplného zničení, bojovalo se zde ještě 14. června. Na jiných místech jich byly desítky zabity a stovky zajaty. Na straně Palestinců bojovalo i hodně chlapců ve věku 12 až 16 let. Byli velmi stateční a protože jejich hlavní úkol byl ničení obrněné techniky, říkalo se jim pancéřovkoví chlapci.

[align=center]Obr. první: Obrázek Obr.druhý: Obrázek

Na prvním obrázku vidíme zničené tanky poblíž strategické silnice Bejrút-Damašek, u Ein Zhalty. Na druhém obrázku potom vidíme jednoho s mnoha pancéřovkových chlapců.

Den před tím Izraelci vyhlásili jednostranné příměří a to mělo vstoupit v platnost právě tento den. Sýrie na to reagovala vstřícně. Ale Izrael kontroval tím, že na jednotky OOP se příměří nevztahuje. Příměří ale vydrželo jen chvíli a bojovalo se dál.

12. června pokračovaly boje hlavně v oblasti jižně od Bejrútu. Izraelským jednotkám se podařilo prorazit syrskou obranu a obsadily Kafr Sil a stupovali na Halde a Babde, kde bylo sídlo libanonského prezidenta. Když byl zcela obklíčen západní Bejrút, došlo k navázání dotyku s křesťanskou falangou. V té době se podařilo vyjednat Habibovi nové příměří. To sice platilo, ale porušovali ho ve jménu získání lepších pozic všichni.

13. června se jednotky generála Jarona spojily s jednotkami falangistů poblíž Baabde. Dálnice Bejrút-Damašek byla přerušena. Tím byla dosažena hlavní postupová pozice celé operace. Izraelské jednotky dosáhly předměstí Bejrútu a zahájily jeho obléhání.

22. června zahájili Izraelci těžký útok na pozice Syřanů a OOP podél silnice Bejrút-Damašek v úseku Alej – Bahmadún. Cílem bylo vytlačit syřany z pozic odkud mohli ohrožovat pravý bok izraelských sil obléhajících Bejrút. Velká angažovanost izraelského letectva vedla syrskou armádu k přísunu posil a rozpoutala 60 hodin dlouhá urputná bitva. Nakonec syrská armáda spořádaně prostor vyklidila. Ztráty byly na obou stranách těžké, Izraelci ztratili 28 padlých a 168 raněných.

Mezitím obklíčený Bejrút procházel peklem obléhací války.

- Proč se Izrael vevázal do takového boje?

- Proč se pustil do obléhání velkého města plného ozbrojených protivníků a civilistů, kteří za nic nemohli?

Vedení Izraele naznalo, že pokud vytrvají izraelské síly v náporu, donutí všechny účastníky této skrumáže k tomu, aby se podařilo dostat z celého území Libanonu palestinské bojovníky patřící k OOP. A k tomu se rozhodlo udělat vše potřebné, aby tento cíl dosáhlo. Sedm týdnů izraelské jednotky útočily na město z vody, ze vzduchu i ze země. Byly přerušeny dodávky energie, potravin a pitné vody. Obsazené bylo bejrútské letiště a některá jižní předměstí. V obleženém Bejrútu trpělo vedle ozbrojenců z OOP i civilní obyvatelstvo. Izrael byl obviňován z plošného útoku proti všem. A zde je potřeba uvést, že oprávněně.

Na druhou stranu tato tvrdost jak se zdálo, začala přinášet ovoce, po kterém tolik izraelská vláda a armáda toužili. Od poloviny července se emisarovi Habibovi ve spolupráci libanonskou vládou dařilo postupně rozvíjet vyjednávání o odsunu bojovníků OOP a kterých bylo ve městě kolem 8 000 a jednání se vedlo i ve prospěch zbytků obklíčené 85. syrské brigády, která i přes těžkou pozici a nedostatek munice bojovala dál.
Dne 14. července libanonská vláda požádala o neprodlený odchod všech cizích vojsk ze země. To bylo to, co chtěly USA i Izrael. Izrael si vyhradil právo podle vlastního uvážení vstupovat do Bejrútu, ale tvrdil, že je ochoten k ústupkům tak jak je bude přinášet situace. Jenže příměří bylo dodržováno jen velmi laxně. V samotném Izraeli se objevili poprvé od začátku kampaně zásadní připomínky proti vstupu přímo do města. Bylo jasné, že boje v tak velkém městě a tak houževnatě bráněném by stálo život a zdraví mnoho vlastních vojáků, ale hlavně civilistů. I metoda zastavování dodávek pitné vody a energie se stala v Izraeli předmětem rozjitřených sporů. Šéf OOP si to uvědomoval a snažil se jednání protahovat tak dlouho, jak to jen šlo. Věděl ale, že protivník v boji nepoleví.

4. srpna 1982 přešla izraelská armáda do dalšího útoku na město. Obsadila dvě jižní čtvrtě a obsadila letiště. Vytrvalý postup na sever přesvědčil OOP, že tady a nyní už nelze vyhrát. Jenže po krajně špatných zkušenostech Jordánska, špatných Sýrie a opět velmi špatných zkušenostech Libanonu se zdálo, že palestinské bojovníky považované za problém první kategorie nikdo na svém území nechce.

Dne 12 srpna byl zahájen 11 hodin dlouhý letecký útok na západní Bejrút a to už nadzvedlo ze židle i Ronalda Reagana. Spojil se s Beginem a vysvětlil mu, že má vážnou obavu z dalšího vývoje situace. Ten se, protože o této akci nic nevěděl, rozčílil, nařídil okamžité příměří a to bezpodmínečné a Ariel Šaron se stal terčem velmi vážné kritiky. Nakonec musel čelit obvinění z překročení pravomocí a obelhávání vlády. Velmi mu přitížilo, že rozhodoval sám a vládu stavěl už před rozjeté operace. Je potřeba uvést, že tato obvinění byla plně oprávněná.

Mezitím 7. srpna vyslovila Sýrie souhlas s dohodou mezi USA, Izraelem, Libanonem a OOP o odsunu ozbrojených příslušníků OOP z Libanonu pod dohledem mírových sil. 21. srpna dorazilo do Bejrútu 350 francouzských výsadkářů, 800 příslušníků námořní pěchoty USA a dalších příslušníků mírových sil, v celkovém počtu 2 130 osob, které dohlížely na odsun OOP z Libanonu. Odsun byl umožněn hlavně tvrdému tlaku Saudské Arábie na potenciální hostitele. Využila svůj vliv a navíc slíbila i financování jejich pobytu v hostitelských zemích.

Asi 8 000 bojovníků OOP do Tunisu, Jemenu, Jordánska a Sýrie. OOP přenesla svůj hlavní stan do Tunisu, její příslušníci dále operovali z Jemenu, Jordánska, Alžírska, Súdánu a jako vždy, i z Izraelem kontrolovaných teritorií. Zároveň byla provedena evakuace asi 6 000 syrských vojáků. Ti převzali i všechny zajatce a raněné z izraelských lazaretů.

Koncem srpna proběhly v Libanonu prezidentské volby. Byl zvolen jediný kandidát nám už známý Bašír Džamáíl. 23. září měl převzít od dosavadního prezidenta Eliase Sarkise úřad. Bohužel když 14. září řídil v Bejrútu poradu štábu Falangy, byla budova zničena explozí asi dvoumetrákové nálože tritolu. Všechny naděje vkládané do jeho prezidentství byly pryč. Pozadí atentátu je nejasné, jisté kruhy hlavně v Izraeli zde vidí dlouhou ruku Sýrie, která nepotřebovala v Libanonu na tomto postu silnou osobnost a navíc přítele Izraele. Já bych se spíše klonil k tomu, že to byla záležitost jeho souvěrců-měl hodně nepřátel všude okolo. A ten výbuch umožnil výměnu celé mocenské garnitury v řadách křesťanské populace a všech jejích ozbrojených složek.

Jako reakce na tuto vraždu zahájila izraelská armáda operaci, která měla vyčistit Bejrút od zbytků OOP. Světu byla předložena formace, že bojovníků OOP je zde ještě asi 2 000 a že disponují velkým množstvím zbraní a munice. Za dva dny Ariel Šaron oznámil, že cíle byly splněny a že palestinské uprchlické tábory jsou obklíčeny. A zde se Izrael dopustil další a pro budoucnost fatální chyby v úsudku. Izrael chtěl, aby libanonská armáda převzala odpovědnost za palestinské uprchlické tábory. Tato jich skutečně několik převzala, ale zabití prezidenta Džamaíla tento proces zastavilo.

A došlo k naprostému selhání myšlení v izraeském místním velení. Dne 15. září umožnil izraelský velitel v Bejrútu s vědomím generálního štábu vstup do dvou největších táborů nazvaných Sabra a Šatíla jednotkám křesťanské falangy. Tyto tábory byly ve skutečnosti celé zastavěné čtvrti. Sabra obsahovala asi 2 000 budov. Falangisté tvrdili, že jejich úkolem je likvidace zybtků bojůvek OOP. Izraelci se spokojili s tím, že rozmístili tanky a vojáky na vstupech do táborů s tím, že mají monitorovat situaci. Falangisté ale zahájili masové vraždění obyvatel táborů. Počet obětí není přesně doložen, ale odhady se pohybují od 474 mužů, žen a dětí, podle jiných tvrzení šlo o 980 obětí, některé zdroje hovoří o 2300 mrtvých. Reakce Izraelců byla velmi pomalá-možná to byl šok, možná nedbalost a možná prostě jen lhostejnost. Když Amir Drori svolal velitele Falangy a nařídil jim okamžitě z táborů odejít, tito ho ignorovali a své zabijáky stáhli až 18. září ráno.

A začal mazec. Světová veřejnost už tak otrávená nekonečnými zprávami o bojích v Libanonu utrpěla šok a Izrael se dočkal oprávněného odsouzení a ztratil mnoho ze svého kreditu, který ve světě měl. Opozice v samotném Izraeli svolala obrovské protesty a ten největší byl a doposud je, tím největším protestem v dějinách země. Na telavivském náměstí Izraelských králů se uskutečnila protiválečná demonstrace, jíž se zúčastnilo rekordních 400 tisíc lidí. Na nátlak veřejnosti byla ustavena vyšetřovací komise, která měla prošetřit podíl izraelské armády na masakru. Komisi vedl soudce nejvyššího soudu Jicchak Kahan. Závěry vyšetřování prokázaly, že hlavní vinu na masakru mají jednotky falangistů. Izraelskou armádu zpráva označila za nepřímo zodpovědnou. V silách izraelské armády bylo proti masakru zakročit, avšak přesto tak neučinila. Výsledek šetření byl tristní.

- premiér Menachem Begid byl obviněn z nedostatečné kontroly, tedy že nechal armádě příliš volné pole

- ze stejného deliktu byli obviněni i generál Drori, a Amos Jaron, velitelé na místě.

- náčelník generálního štábu Rafael Ejtan byl obviněn z nedostatku kontroly a selhání v úsudku, když mohl a měl předpokládat pomstu falangistů na Palestincích za vraždu prezidenta.

- velitel vojenské kontrarozvědky Jehošua Saguj byl obviněn z nedbalosti a nedostatku důrazu při předávání informací nadřízeným, což si myslím bylo nespravedlivé.

- nejhůře ze zprávy vyšel tehdejší ministr obrany a pozdější premiér Ariel Šaron. Komise požadovala jeho rezignaci. A to za svévolné jednání, úmyslné tajení informací a celou řadu rozhodnutí při kterých vládu přímo obešel. Nakonec ho premiér nechal ve vládě jako ministra bez portfeje a nahradil ho Moše Arensem, dosavadním velvyslancem v USA.

Nikdo z nepřímých viníků nebyl nikdy trestně stíhán. A to je fakt, který Izrael v očích světa poškodil druhotně.

Týden po Bašírově smrti by prezidentem zvolen jeho bratr Amín. A to byla pro izraelské zájmy zásadní změna. Na rozdíl od mrtvého politika Amín Izrael nepovažoval za spojence první kategorie a navíc byl silně prosyrsky orientován. Silná proizraelsky směrovaná vláda v Libanonu najednou nebyla reálná. Do Libanonu se mezitím vrátili mezinárodní síly, které odsud byly staženy před vypršením mandátu a se spěchem který ještě dnes budí podezření. Nyní jich bylo více než 3 000 a prvotně obsadily Bejrút, který izraelská armáda vyklidila. Jenže Libanon se znovu ocitl ve skrumáži občanské války. Bojovali prosyrské milice proti těm propalestinským, drúzové se navzájem pobíjeli s křesťany. Do toho zasahovali Syřané podle svých okamžitých zájmů a všechno se směřovalo na Izraelce.

Byla zahájena jednání mezi libanonskou vládou a zástupci Izraele. Jednalo se jak v Halde poblíž Bejrútu, tak v Kirjat Šmona v severním Izraeli. Izrael prosazoval odchod všech cizích jednotek- palestinských syrských a svých vlastních. Dále chtěl takové řešení, které by zabránilo dalším útokům z jižního Libanonu na jeho území. Za to nabídl normalizaci vztahů, volný pohyb obyvatel, obchodní a turistické kontakty.
Sami Izraelci stáhli svůj požadavek na vybudování sítě opěrných bodů v jižním Libanonu, které by tvořili pozorovací a zásahové základny. Byly domluveny společné pozemní patroly a systém leteckého průzkumu nad celým Libanonem prováděným Izraelci. Stejně tak mělo být střeženo pobřeží. Byl také projednán požadavek, aby major Haddád a jeho vojáci byli začleněni do libanonské armády a sám Hadád se měl stát velitelem celé jižní oblast. To se ukázalo jako velký problém – pro Izraelce to byl věrný a cenný spojenec, pro Libanonce to byl zrádce. Vše se projednávalo, ale nikdo nevěděl, zda se Syřané skutečně hodlají stáhnout. Vypadalo to, že ne – SSSR poslal další kvanta zbraní a materiálu a Sýrie začala vojska v údolí Bikáa masivně posilovat. Zlé bylo, že do Sýrie byly dodány PL střely typu SAM-5. Ty dokázali pokrýt o prostor u Tel Avivu a to považovali Izraelci za krajně špatné. Znepokojily se také USA a Jordánsko.

SSSR se totiž zaštítil tím, že USA vysláním své námořní pěchoty do Libanonu a jejich rozmístění v Libanonu začali v oblasti vytvářet vojenskou základnu. Že šlo o součást mírových sborů vyslaných OSN, nebylo považováno v Moskvě za relevantní. Vše co se dělo se dělo na pozadí Reaganova plánu který měl souběžně s krizí v Libanonu vyřešit i možnou normalizaci vztahů mezi Jordánskem a Izraelem. Plán byl asi obtížně přijatelný – odmítal vznik palestinského státu v pásmu Gazy a na Západním břehu ale chtěl, aby se Jordánsko ujalo jednání i za Palestince. Jenže král Husajn oznámil, že nebude jednat, pokud k tomu nezíská mandát od OOP. A ten dostat nemohl, protože roztříštěná OOP, se nebyla schopná domluvit ani na tom, jakou barvu má pomeranč. Do toho Sýrie podněcovaná SSSR vedla kampaně proti všem, kdo by z OOP chtěli cestou Jordánska jednat. A pokud by se toho Jordánsko nakonec přece jen hodlalo ujmout, hrozila mu vojenskou akcí. Tak se těžce vyzbrojená Sýrie stala hlavní silou na Blízkém východě, která bránila jakýmkoliv snahám o jednání s Izraelem, pokud se nějaké objevily. Je otázka, pokud by se tak choval, kdyby nedošlo k tak tvrdým bojům, ve kterých utrpěla vážné ztráty.

Nový ministr obrany se s touto kampaní nikdy neztotožnil. Zaujal postoj, který se šířil celou izraelskou společností – další masivní angažovanost v Libanonu má jen malý smysl. A byl ochoten k jednání i za cenu kompromisů, které jeho předchůdce nepřipouštěl. Když se u jednacích stolů objevil americký vyjednavač George Schultze, jinak státní tajemník, zavládla zde atmosféra, která vedla k tomu, že se začala rýsovat nová dohoda.

Obrázek
Zde je fotografie tohoto schopného muže.

Schultze odložil jednání o stažení všech cizích vojsk z Libanonu na dobu po podpisu dohody, která byla podepsána 17. května. Její obsah se dá shrnout do pěti bodů:

- ukončení válečného stavu mezi oběma zeměmi

- potvrzení územní integrity obou států a stažení izraelské armády z Libanonu

- dohoda kroků k normalizaci vzájemných vztahů

- dohoda o sérii bezpečnostních opatření

- začlenění majora Haddáda a jeho vojáků do libanonské armády na místa, která mohou vykonávat.

Dokument toho hodně neřešil, ale byl to možný první krok. Ale v Izraeli nevyvolal moc nadšení – libanonská vláda byla považována za slabou a její vliv mimo Bejrút byl oprávněn považován za mizivý. Ale i tak ji v červnu ratifikoval Kneset a i libanonský parament. Jenže dokument nemohl platit, pokud by Sýrie své vojáky v Libanonu ponechala, a ta se rozhodla, že zůstane. Prezident Asad označil dokument za škodlivý pro svou zemi. Cítil se silný – viděl že v Izraeli je tato válka stále méně populární a hrál na vyčerpání trpělivosti izraelského obyvatelstva, poškození izraelské ekonomiky nepřítomností desítek tisíc záložníků, kteří chyběli na polích a v továrnách samozřejmě i na odpor k narůstajícím počtům padlých a raněných vojáků. Toho vedlo k přesvědčení, že Izrael odejde sám a Sýrie zůstane.

Jednalo se jednalo, k ničemu to nevedlo a boje se začaly opět rozhořívat. Vypuklo etnické a náboženské zabíjení mezi drúzy a křesťany a izraelská armáda musela plnit policejní práci místo libanonských sil. A vše co se stalo, bylo kladeno jí na vrub. A počty mrtvých a raněných vojáků rostly. Nakonec bylo rozhodnuto stáhnout izraelské vojáky na linii řeky Avalí. Tento plán ale narazil na protesty jak Libanonců, tak i Američanů. Ti měli obavu, že tento krok by Libanon de facto rozdělil na sever okupovaný Sýrií a jih obdobně okupovaný Izraelem. Stejně reagovaly i některé evropské země. Jenže Izrael zjistil, že jakmile polevil v aktivní bojové činnosti, okamžitě se na jím obsazeném území objevili libanonské palestinské teroristické skupiny všech možných ražení a ztráty jeho jednotek začaly dramaticky růst. Proto se rozhodl k řece Avalí odejít bez ohledu na názory kohokoliv. Mezitím se OP a její předák Jásir Arafat zmítali v obrovských vnitřních problémech. Došlo i na ozbrojenou revoltu proti vůdci a do všeho kolem OOP zasahoval Sýrie. Arafat nakonec aby si zachránil kůži, zaujal postoj, kdy odmítl jakákoliv jednání a přijal za svou politiku požadující výlučně vojenské řešení problémů. Jednání skončila krachem a Izrael zůstal jak ten pověstný sám voják v širém poli.
Stál před neřešitelnou situací. Ta byla tak pikantní, že si nemůžu odpustit ji nepopsat.

Takže:
- křesťanské oddíly vedly válku s Drúzy a bylo to extrémně kruté a ničivé
- v severním Libanonu se navzájem zabíjeli různé muslimské frakce
- Syřané bojovali s falangisty v křesťanské enklávě
- OOP se zmítala ve vzájemných střetech a Sýrie podporovala v tomto bratrovražedném boji ty největší extremisty
- do toho se v údolí Bikáa začaly rozmísťovat libyjský a íránský vojenský kontingent
- uprostřed tohoto chaosu se nacházely mezinárodní síly, které se snažili podpořit centrální libanonskou vládu a jednotky UNIFIL v jižním Libanonu zjistily, že jsou vlastně k ničemu, jelikož jejich pravomoci a kompetence je postavily do role pozorovatelů bojujících o vlastní přežití.


No uznejte sami – to byl binec, že by jeden vyskočil z okna.


A tak Izrael zahájil stahování svých vojáků z oblasti pohoří Šúf na linii řeky Avalí. Další možné stahování mělo záviset na tom, jak se zachová Sýrie a jestli budou dány takové bezpečnostní garance, které zabrání útoky na severní oblasti Izraele z území Libanonu. To bylo přímo závislé na síle jednotek majora Haddáda, který měl pozice po Izraelcích převzít. V údolí Bikáa nadále stály izraelské jednotky proti syrským a mělo to tak být tak dlouho než se Sýrie rozhodne stáhnout své vojáky domů. A zezadu si zde přihříval polívčičku SSSR.

Tak se z původně plánované krátkodobé intenzivní vojenské operace stal latentní konflikt. Konflikt, který asi v Izraeli nikdo nechtěl a pokud ano, byl to blázen. Konflikt, který přinesl hodně zlého a hodně zlého přinést měl. Konflikt, který vytrvale snižoval mezinárodní kredit Izraele a ten si tak vytvořil svůj vlastní Vietnam. Jen o tom ještě nikdo nevěděl.

Pár slov na závěr této kapitoly, jakási rekapitulace výsledků operace „Mír pro Galileu“.

Tato operace pokud se na ni podíváme přísně vojensky, byla jinou válkou, než jaké Izrael vybojoval v minulosti. Poprvé měli ve svých rukách všechny výhody a to včetně iniciativy. Geopoliticky byl jednoznačně ve výhodě. S Egyptem byla uzavřena mírová smlouva a bylo jasné, že odtud riziko napadení nehrozí.

Egypt z ní přímo politicky profitoval. Palestinci, kteří po vraždě prezidenta Anvara Sadata nadšením tančili v ulicích, nyní zoufale prosili o pomoc. Když nakonec Palestinci z OOP a Sýrie zabředli do konfliktu, který byl nad jejich síly a začali mít vážné potíže, opět to vyvolalo jen vlažné reakce v okolních, dříve velmi vstřícných arabských zemích.

Izrael
Armáda, která do války šla, byla ta nejlepší, jakou do té doby Izrael mohl nasadit. Byla silně vyzbrojena, skvěle vycvičena a velmi motivovaná. Velitelský sbor byl plně na výši. Logistiky byl vynikající a kázeň byla na ukázkové úrovni. Konflikt ukázal opět nadřazenost Izraelem nasazených zbraní a nyní už i vlastní konstrukce nad tím, co měl dispozici protivník. Například systém PVO v Libanonu – celkově 19 PL baterií bylo zničeno ze vzduchu, aniž by Izraelci ztratili jediný stroj. Ani velmi ceněné tanky T-72, které měly vyvážit vše, co mohl do tankových bojů nasadit Izrael, nepřesvědčily. 9 jich bylo zničeno, z toho 4 po zásahu kompletně explodovaly. Tanky Merkava, které nasadil Izrael, prokázaly takovou odolnost, že jim jejich osádky začaly přezdívat“pojišťovna“. Skvělo manévrovalo a bojovalo dělostřelectvo, mechanizovaná pěchota se dokázala prosadit ve všech druzích boje a také zpravodajské zajištění bylo na dobré úrovni.

[align=center]Obr. první: Obrázek Obr. druhý: Obrázek
Tyto obrázky ukazují izraelské bohy války v akci.

Letectvo bojovalo takovým stylem, že umrtvilo protivníka na bojišti, zabránilo přísunům posil - například zaskočilo v úzkém údolí jednu celou brigádu 3. syrské tankové divize a zmasakrovalo ji.

Ztráty:
Odhaduje se, že během války bylo zabito kolem 17 825 Arabů. Existují dohady ohledně počtu zabitých civilistů. Bejrútské noviny Nahar odhadují, že během konfliktu bylo jen v oblasti Bejrútu zabito 5 515 vojáků a civilistů a 9 797 vojáků tedy bojovníků z OOP, Syřanů a odjinud a 2 513 civilistů bylo zabito mimo oblast Bejrútu. Syřané ztratili mezi 350 až 400 tanky, 19 kompletních baterií PL raket, 86 letounů a 5 vrtulníků.
Izrael během celého konfliktu ztratil 675 vojáků. Dále odepsal 50 tanků, jedno letadlo a dva vrtulníky.

Syřané
Syřané se na bojišti nakonec neprosadili. Nelze ale tento jednostranný výsledek považovat za důkaz nekvality jejich výzbroje. Mnoho zbytečných ztrát přineslo šablonovité nasazování vzdušných i pozemních sil. Syrští piloti prokazovali neuvěřitelnou statečnost a disciplínu, ale zdá se, že jejich výcvik nebyl na potřebné úrovni. Pozemní syrské síly se předvedli ve skvělém světle. Pěchota i tankisté bojovali statečně a získali si velký respekt u izraelských protivníků. Ale opět zde docházelo k nepružnému řízení boje. Syrští velitelé ani v nejhorších situacích neztratili kontrolu nad svými jednotkami a nikdy nedošlo k panickému ústupu. Dělostřelectvo bylo dobře řízeno a jeho součinnost s tankovými a protitankovými jednotkami byl skvělá. Pokud muselo ustoupit, vždy to bylo v naprostém pořádku a obsluhy nikdy neopustili svá děla. Velkou odvahu vykazovala syrská protitanková komanda vyzbrojená ručními protitankovými prostředky.

[align=center]Obr. první: Obrázek Obr. druhý: Obrázek
Dva obrázky příslušníků syrských protitankových komand, strůjců vážných potíží izraelských obrněných jednotek.

OOP.
Bojovníci této organizace bojovali odhodlaně a zarputile. Využívali i dobře vycvičené chlapce ve věku 12 až 16 let jako tankoborníky. Tito kluci byli při svém nasazení překvapivě efektivní a způsobili izraelským silám hodně starostí. Je zajímavé, že i když tito bojovníci byli organizováni do praporů a brigád, šli do akcí vždy v malých jednotkách. To značí, že v době, kterou v Libanonu měly, nestihly zajistit výcvik a součinnost na vyšší úrovni.
Jak se izraelská vojska probíjela jižním Libanonem, odhalila na celém území neuvěřitelně hustou síť skladů munice, zbraní a zásob všeho druhu. Bylo toho tolik, že by to stačilo na vyzbrojení 5 plnokrevných brigád podle tehdy platných tabulek počtů izraelské armády. Zajištěno bylo asi 150 děl velkých ráží a dvě desítky raketometů.

[align=center]Obr. první: Obrázek Obr. druhý: Obrázek
Něco málo z OOP- první obrázek ukazuje izraelské vojáky s ukořistěným palestinským tankem T-34. Druhý obrázek ukazuje jeden z mnoha skladů zbraní nalezených izraelskými vojáky v jižním Libanonu.

Byly objeveny obrovské podzemní sklady s tunely, které vedly do hor. Zdá se, že izraelský útok zastihl OOP v době přerodu od partyzánských milicí k těžké pravidelné armádě. Dokonce bylo ukořistěno asi 60 tanků, převážně typu T-34 a T-54. Většina jich byla nepojízdných, ale jako palebné uzly byly funkční. Bylo jasné, že finanční podpora arabských zemí byla dobře, tedy z pohledu OOP využita. A dále to značí, že OOP si svůj stát ve státě na jihu Libanonu hodlala řádně opevnit, aby mohla rovnocenně bojovat jak s libanonskou armádou, tak i s Izraelci, jejichž příchod nakonec musel nastat.

Záměrem izraelského velení bylo vytvořit takové podmínky, které by protivníkovi zabránily ve využívání jižního Libanonu jako výchozího prostoru k útokům na severní území Izraele. Tento úkol byl v plné míře splněn. Boj proti syrské armádě nebyl prioritou, ale byl předpokládán. Když k němu došlo, byl veden s plnou rozhodností. Pokus vytvořit v Libanonu takové podmínky, aby mohla vzniknout stabilní silná vláda a tím skončila občanská válka, byl pouhou iluzí. Pokud by zůstalo o vytvoření bezpečného pásma o šířce cca 35 kilometrů, asi by nikdo a nikdy nemohl mít něco zásadního Izraeli za zlé. Bohužel angažovanost na velkém území a hlavně v Bejrútu, které vedla k plošnému bombardování a nakonec masakrům civilistů v palestinských táborech Izrael vážně poškodila na mezinárodní scéně. Je otázka, zda to byla jen svévole ministra obrany nebo něco více. Je to možno velmi kulantně interpretovat jako celý soubor špatných hodnocení situace a závažných chyb v úsudku odpovědných lidí na izraelské straně. Škody se staly a nešly napravit. A další měly nastat. Ale to uvidíme v další kapitole.
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 12/5/2012, 19:42, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola čtvrtá: Dlouhá libanonská anabáze - ustavení trvalé krize.
Předchozí kapitolu jsem skončil hodnocením aktivit izraelské armády v Libanonu a to i s pohledem na její protivníky. Výsledek stažení na linii řeky Avalí a následný pohyb, který vytvořil ochranné pásmo široké asi 35 kilometrů byl ten, že nastalo jisté období latentního klidu.

OOP ve velké většině z Libanonu zmizela a celý jih Libanonu ovládala Jiholibanonská armáda. Její struktura byla vyztužena kontrolními a opěrnými body izraelských ozbrojených sil. Jenže pokud měl Izrael z Libanonu odejít úplně, chtěl mít jistotu, že nebude muset opět přijít, tedy že Libanon si vyřeší své vnitřní problémy a sever Izraele že bude bezpečný. Jelikož bojovníci z OOP už nebyli hrozbou, zdálo se, že tento plán je reálný. Bylo jasné, že podpora Jiholibanonské armády bude drahá, ale bylo to lepší než přímé vojenské angažování. Jenže milice, ze kterých se Jiholibanonská armáda utvářela, se velmi často chovaly stejně jako teroristé a bojovníci z OOP. Tím převážně šíitské obyvatelstvo na jihu Libanonu naznalo, že jeho život je stále horší a horší. A když skrze silnou šíitskou populaci usídlenou v údolí Bikáa začal znít hlas, že takto to dál nejde, netrvalo dlouho a začal se rodit nový nepřítel.

Na podzim roku 1982 přijala skupina libanonských šíitů jako své ústřední heslo jeden verš z koránu. Ten zní: „A skutečně, strana Boží dozajista zvítězí“ Slovní spojení „Strana Boží“, tedy „Hizb Alláh“ se stal názvem nového hnutí. Brzy se stal ideálem mladých muslimů z jihu Libanonu, kteří velmi těžce snášeli izraelskou okupaci a nadřezené chování Jiholibanonské armády. Vojenský vliv a politický projev narůstal u tohoto hnutí rychlostí v islámském světě nevídanou. Hlavními opěrnými body nového hnutí se stalo samotné údolí Bikáa, přelidněná předměstí Bejrůtu a nakonec i jih Libanonu. Zde se zvůle jiholibanonské armády stávala vážným problémem.

Hizballáh kontrolují, sponzorují a vyzbrojují Íránské revoluční gardy. Írán dál také řídí zakládání dalších organizací napojených na Hizballáh v ostatních zemích. Nemalou podporu získává také ze Sýrie. Spojené státy, Nizozemsko, Spojené království, Egypt, Izrael, Austrálie a Kanada klasifikují Hizballáh jako teroristickou organizaci. Evropská unie to tak nevidí, i když občas probleskne informace, že vojenské aktivity, které jsou touto organizací prováděny k terorismu nemají daleko.

Jeho ideologové vytvořili vlastní vizi islámského Libanonu. Neskrývají, že jako vzor jim slouží Írán v té podobě, jakou má dnes. Jsou přesvědčeni, že je to jediná cesta jak přivést Libanon ke klidu a prosperitě. Předpokladem ale je, že z Libanonu musí zmizet všichni civilizační vetřelci, tedy i Libanonští křesťané, kterých v roce 1985 bylo 45% populace země.
Co se týká vztahu k Izraeli, je to více než tristní, ale na druhou je to transparentní a tedy to není zákeřné. Od samotného založení Hizballáhu do současnosti je totiž odstranění státu Izrael pro Hizballáh hlavním cílem. Hizballáh bojuje nejen proti vládě a politice státu Izrael, ale i každému židovskému občanu, který žije v Izraeli. Jeho manifest z roku 1985 údajně uvádí, že:

"Náš boj skončí pouze tehdy, až tento stát - tedy Izrael - bude zničen".

Generální tajemník Nasralláh prohlásil, že Izrael je ilegální uchvatitel, který je založen na lži a domnívá se, že teprve zničení Izraele přinese mír na Blízkém východě. Není východiska z konfliktu v tomto regionu s výjimkou zmizení Izraele. V rozhovoru s Washington Post, Nasralláh řekl: "Jsem proti jakémukoliv usmíření s Izraelem. Domnívám se jeho přítomnost je protiprávní." V prohlášení Hizballáhu z roku 1992 se přímo tvrdí: Je to otevřená válka až do eliminace Izraele a do smrti posledního Žida na Zemi.

To je tvrdé stanovisko, ale je dané a Izrael se s tím musí srovnat. Jestli taková situace vůbec může mít řešení, mě osobně není jasné, ale snad ano. Faktem ale zůstává a zůstane, že nejtvrdší nepřítel Hizballáhu vznikl jako reakce na neodůvodněnou přítomnost Izraele v Libanonu a trvale agresivní chování bojovníků Jiholibanonské armády vůči šiítům v oblasti kterou ovládali.

Ale pojďme se podívat na naše téma. Stažení na linii řeky Avalí neznamenalo rozhodně konec útoků na jednotky IDF- tedy Izrael defence force a jejího spojence, tedy Jiholibanonskou armádu JLA. Naopak počet drobných útoků spíše rostl. Nakonec se objevil nový fenomén. Tento fenomén se nazývá sebevražedný útok. K tomu prvnímu došlo 4. listopadu 1984 a sebevrah při něm najel s vozidlem narvaným výbušninou do prostoru izraelského velitelství v Tyru. Zahynulo 60 lidí, z toho 28 izraelských vojáků a policistů a 32 místních lidí, zadržovaných pro podezření z terorismu. K těmto útokům se zatím hlásila Libanonská fronta národního odporu, ale část už jich začala připadat na Hizballah. zatímco ve zbytku Libanonu se zabíjel všichni navzájem, v bezpečnostní zóně proti sobě stály jednotky JLA a IDF a na jedné straně a nakonec Hizballah na straně druhé.

Podpora přítomnosti IDF v izraelské společnosti klesal den ode dne a hlas veřejnosti slyšelo i politické spektru. Izraelští labouristé požadovali okamžité a všeobecné stažení vojsk. Jejich voliči je tlačili k tomuto požadavku a navíc se napříč celou izraelskou společností šířil pocit, že tento podnik přináší větší ztráty než zisky. A rostla vlna názorů, o zrodu velkého fiaska. Stále se jednalo s libanonskou vládou v pohraničním městě Nagura, ale začínalo být jasné, že tato jednání jsou pouhou fraškou. Když potom v roce 1984 libanonská vláda zrušila tolik ceněnou smlouvu ze 17. května 1983, bylo jasné, že jednání nikam nic nedovedou. Ukázalo to v plné nahotě fakt, že Libanonci jsou jen loutkami v rukách Damašku. Nakonec se IDF stáhla do bezpečnostní zóny široké do 10 kilometrů na sever od mezinárodně stanovených hranic.

Dne 10. června 1985 izraelská vláda vedená Šimonem Peresem rozhodla o úplném stažení armády z území Libanonu. Odpovědnost za bezpečnostní zónu předala jednotkám JLA ale to neznamenalo, že končí izraelská angažovanost. Naopak – bylo potřeba JLA podporovat a dodávat jí potřebný materiál. Ale je fakt, že útky na izraelské území na nějakou dobu úplně ustaly. Ale tento klid byl jen tichem před nikoliv bouří, ta přijde a odejde ale před trvalým monzunem. JLA neměla autoritu, šiítské obyvatelstvo ji neuznávalo a různé milice jak nabíraly sílu, se do ní začaly navážet. Izraelská strana se nemohla na své spojence vykašlat a než kdo nadál, byla dotlačena k přímé účasti a musela znovu na sever do bezpečnostní zóny.

Začalo nekonečné patnáctileté období vojenských aktivit, které ukončil až premiér Ehud Barak v roce 2000. Ale nebudeme předbíhat a tak nějak se mrkneme na těch 15 let.

V prvním období se v jižním Libanonu do sebe pustily všechny možné a nemožné ozbrojené skupiny, které usilovaly o dominaci nad šiíty v této oblasti. Tuto dominanci získal nakonec nám už známý Hizballah. Ale nebyl úplně sám. Svou roli sehrávala i Libanonská fronta národního osvobození, hnutí Amal a další. Ale lídr byl jasný. V tomto chaosu se pokoušely o prosazení své autority i jednotky UNIFIL ale tragicky pohořely. Jejich velitel švédský generál Haaglund dokonce zkusil zahrozit odchodem svých vojáků, pokud násilnosti neustanou. Tento výrok byl kontraproduktivní – útoky se vystupňovaly. UNIFIL zbavený jakékoliv operační funkčnosti setrval v oblasti a byl jako mnoho jiných sil OSN v dalších částech světa a jiných dobách naprosto k ničemu.

Hizballah byl v trvalé ofenzivě proti objektům JLA ale zatím zóna plnila účel – na území Státu Izrael nepronikaly teroristické bojůvky po zemi. Přešli na jinou taktiku – infiltrace pomocí námořních výsadků. Výsadky vyplouvaly ze základen vybudovaných severně od bezpečnostní zóny. Izraelské námořnictvo posílalo hlídkové čluny a ty se snažily ničit pronikající útočníky už na cestě. Ale to nebylo vše.

25. listopadu 1985se pokusili na izraelské území proniknout dva teroristé pomocí motorových závěsných kluzáků. Průnik se jim podařil. Jeden byl zaskočen hned po přistání a zabit v boji. Druhý měl více štěstí a po přistání poblíž vojenského tábora u města Kirjat Šmona zaútočil na projíždějící vojenské vozidlo a zabil jednoho důstojníka a zranil jednu vojákyni. Následně díky fatální chybě ostrahy tábora do něj pronikla, zahájil zběsilou palbu kolem sebe a házel ruční granáty. Než ho konečně otřesení vojáci zastřelili, zabil dalších 5 lidí a šest vážně zranil. K útoku se přihlásila Lidová fronta pro osvobození Palestiny, která působila v Sýrii. Tento útok vyvolal ostré odsouzení neschopnosti velení zajistit bezpečnost vlastních vojáků – jak potom měli chránit civilisty a došlo k rázným opatřením včetně trestů pro odpovědné vojenské osobnosti.

Druhé období izraelské přítomnosti v jižním Libanonu začalo hned potom, co dne 7. prosince 1987 propukla na okupovaných územích vlna násilí dnes známá jak PRVNÍ INTIFÁDA, které se budu věnovat samostatně. Izraelští zpravodajci i dnes dovozují, že nastalá vlna akcí proti JLA a IDF v jižním Libanonu měla vytvořit něco jako druhou frontu a tím co nejvíce ztížit akce proti revoltě na okupovaných územích. Šlo převážně o tyto formy boje:
- raketové útoky
- ozbrojené útoky ze zálohy
- kladní výbušných nástrah na komunikacích a
- pokusy útočit přímo na území Izraele. Jen v roce 1988 bylo zneškodněno 25 takových pokusů.
Ve většině případů byla zjištěna aktivní účast místního šiítského obyvatelstva. TO by ale nemělo být žádné překvapení. Když tyto aktivity podle názoru velení IDF překročily únosnou mez, bylo rozhodnuto zahájit velkou operaci. Stalo se to 2. května 1988 a operace dostala název „Právo a pořádek“. Trvala 72 hodin a byl to zásadní mezník – poprvé se v boji utkaly IDF a ke všemu odhodlané jednotky Hizballáhu. A byla to srážka, jakou dlouho IDF nezažily.

Operace měl za cíl obnovit působení jediného odstrašujícího faktoru v jižním Libanonu. Tedy:

- zničit zjištěné a při operaci nalezení základny protivníka

- zadržet co nejvíce těch co se podíleli na útocích na Izrael a jejich pomahačů

Začalo to skoro komorně. Úkolové uskupení několika set vojáků IDF obklíčilo čtyři malé vesničky. Ty měly být a také asi byli útočištěm palestinských bojůvek. Jednotky JLA je prohledali a zabavili něco málo zbraní. Zatčen nebyl nikdo, ti o které šlo, stačili včas zmizet. Později odpoledne ale došlo k boji. Jmenované uskupení zahájilo útok na vesnici Majdůn, která patřila Hizballáhu. Obyvatelé ji nedávno opustili a po obsazení Hizballáhem se stala hrozbou. A to zcela reálnou. Do této doby až na několik šarvátek se IDF a Hizballáh neutkaly v přímém pozemním boji. Vše, co chtěl Izrael Hizballáhu sdělit, do tohoto dne zařizovala jeho letadla.

Po mohutné dělostřelecké přípravě několik set výsadkářů podporovaných tanky a bitevními vrtulníky vyrazilo na zteč. Asi pro ně byl šok, když o tuto malou vesnici bojovali více než 10 hodin. A za cenu obrovského nasazení, spotřebované munice, tří padlých a 17 raněných se jim podařilo zabít něco málo přes 40 protivníků. Malou omluvou může být, že protivník se velmi dobře opevnil, disponoval minomety, několika děly a hlavně spoustou pancéřovek. Navíc bojoval tak, jak doposud Izraelci nezažili. S odhodláním, které snese ta nejvyšší měřítka, velmi statečně a s vědomím, že klidně padne za svoji věc. Tento boj vedl k tomu, že Izraelská přítomnost v jižním Libanonu byla navýšena na 3 000 vojáků a tito vojáci se opět zamotali do nekonečné války. To ale na druhou stranu vedlo k růstu aktivity JLA a to natolik, že došlo ke dvěma pokusům zabít jejího velitele generála Antonia Lahada. Druhý atentát spáchaný mladou komunistkou byl úspěšný natolik, že generál byl těžce raněn.

Obrázek
Antonie Lahad – velitel Jiholibanonské armády asi tak v roce 1981[/align]

Dne 9. prosince 1988 provedlo smíšené úkolové uskupení IDF akci, při které došlo útoku na Al-Naim, sídlo vrchního velení LFOP, ležící asi 15 kilometrů jižně od Bejrůtu. Lidová fronta pro osvobození Palestiny je marxisticko-leninistická, sekulární nacionální palestinská politická a vojenská organizace založená Georgem Habbášem v roce 1967. Po hnutí Fatah je druhou největší skupinou formující Organizaci pro osvobození Palestiny. Izraelsko-palestinský konflikt nechápe jako střetnutí dvou náboženských idejí, nýbrž jako součást boje proti imperialismu. Mezi její cíle patří vytvoření demokratického státu v celé historické Palestině, kde si budou všichni rovni. Teroristických útoků se dopouští od 70. let a to jak proti izraelským, tak proti umírněným arabským cílům. Nejvíce se organizace „proslavila“ únosy mezinárodních leteckých spojů.

Obrázek
Bojovníci FLOP vyzbrojení mimo jiné i československými zbraněmi.

V průběhu akce bylo zabito asi 20 palestinských bojovníků včetně velitele pověřeného plánováním útoků na Izrael, Abú Džamila. To byl také nosný cíl. Na straně IDF padl jeden vyšší důstojník a tři vojáci byli raněni. Když se úkolové uskupení začalo stahovat, vyšlo najevo, že 4 vojáci nejsou tam, kde mají být. A stalo se něco, co do té doby IDF nezažily: Úkolové uskupení odešlo a tito muži zůstali v týlu nepřítele. Staženi byli za cenu velké odvahy pomocí vrtulníků až druhý den. Tento krok nařízený místním velitelem a který odporoval všem tradicím IDF, vyvolal hodně vášní. Šéf generálního štábu Dan Šomron se ho pokusil omluvit snahou nevyvolat konflikt se syrskými silami, které byly nedaleko akce.

Hizballáh zatím šel svojí cestou. Na přímý boj se sice cítil, ale vzhledem k zatím jasné převaze IDF a JLA k němu nepřistoupil. Zvolil metodu eskalace konfliktu dálkovým působením na sever Izraele a sebevražednými atentáty. Počet pokusů rostl, ale bdělost nesla ovoce- žádné ztráty. Ale nakonec se 19. října 1988 řidič libanonského auta narvaného trhavinami naboural do vojenské kolony, která se vracela do Izraele. Zahynulo 8 vojáků a sedm jich bylo zraněno. Vyšetřování ukázalo, že šlo o společnou akci Hizballáhu, syrské tajné služby a místních lidí. Ale nikomu to nedošlo do úrovně pochopení, že to hlavní, tedy podpora místních je pryč. K tomu mělo teprve dojít.

Hizballáh také zjistil, že izraelská veřejnost je velmi citlivá na to, když jejich vojáci upadnou do zajetí a začal se na to zaměřovat. A nakonec se mu na jaře 1989 podařilo v léčce tři vojáky zajmout. Reakce nebyla sice rychlá, ale byla důrazná: Dne 28. července 1989 v 1.00 místního času přistály nedaleko vesnice Jibchit vrtulníky s třiceti příslušníky speciální jednotky Sajeret Matkal pod vedením zástupce velitele jednotky Amose Ben Avrahama. Komando se přesunulo do vesnice, kde identifikovalo Ubajdův dům. Tam překvapeného Ubajdu zadrželi v posteli a pod pohrůžkou zbraní jej odvedli se dvěma pobočníky a dalšími dvěma bojovníky k výchozímu bodu, odkud byl letecky přepraven do Izraele. Následujícího dne se Izrael přihlásil k Ubajdovu zmizení. Cílem únosu bylo vylepšit vyjednávací pozice Izraele při jednání o propuštění zadržovaných izraelských vojáků a získání informací o jednom z nich – navigátorovi a zbraňovém důstojníkovi Ronu Aradovi, který byl zajat v říjnu 1986 poté, co se katapultoval nad jižním Libanonem. Ubajdův únos však v Aradově případu nepřinesl žádné nové informace. Dalším cílem bylo jednat o propuštění dalších 19 západních Evropanů – rukojmích zadržovaných na území Libanonu. Izrael prostřednictvím ministra obrany Jicchaka Mordechaje navrhl vzájemnou výměnu vězňů. Hizballáh však reagoval slovy, že s Izraelem jednat nebude. A vše šlo do kopru.

Jinak jelikož to byla akce izraelská, Ubajdův únos se na mezinárodní scéně setkal s kritikou a odsouzením. Jako odsouzeníhodný jej označil také Generální tajemník OSN Javier Pérez de Cuéllar, zatímco americký prezident George Bush se stavil k izraelské akci rezervovaně a prohlásil, že si nemyslí, že by „únosy a násilí pomohly míru.“ Rada bezpečnosti OSN schválila rezoluci č. 638 odsuzující všechny únosy jako „vážné porušení mezinárodního práva“ a vyzývající k propuštění všech rukojmí, ať již jsou drženi kdekoli a kýmkoliv. Je zajímavé, že únosy zmíněných vojáků, rukojmí a třeba i plukovníka Higginse od americké námořní pěchoty takovou aktivitu završenou rezolucí nevyvolaly.
Osud Rona Arada nebyl objasněn nikdy, a plukovník Higgins byl Hizballáhem zavražděn.

Třetí období začalo tím, že skončila občanská válka v Libanonu. Díky aktivitě Saudské Arábie a USA byla uzavřena Taífská dohoda, která vedla k ukončení libanonské občanské války a změně politického systému v Libanonu. Její součástí bylo politické zrovnoprávnění muslimů s dosud privilegovanými maronitskými křesťany či například nastavení časového rámce pro odchod okupující syrské armády. Byla podepsána 22. října 1989 v saúdskoarabském Taífu a ratifikována 4. listopadu 1989. Ale s tím odchodem Syřanů to nedopadlo. Když Saddám zaútočil na Kuvajt, Sýrie se připojila aktivně k protiirácké koalici a vše co do těchto aktivit vložilas z úročila, a v Libanonu zůstala. Přímým důsledkem jejího vlivu bylo odzbrojení všech ozbrojených milicí:
- křesťanských milicí
- drúzské Pokrokové socialistické strany
- hnutí Amal
Jen Hizballáh zůstal ve zbrani a to bylo zdůvodněno tak, že se do občanské války nemotá a je zaměřen pouze proti Izraeli, což v té době byla dokonce pravda.

Libanonská veřejnost byla nakonec ráda – 15 let války všechny unavilo a možnost se přesunout někam dál byla vítána všemi – těmi, kdo Syřany v zemi nechtěli. Nakonec byla uzavřena dohoda mezi Sýrií a Libanonem o nadstandardních vztazích a to dne 22. května 1991 a další smlouvou o obraně a bezpečnosti 7. září téhož roku. Tím byl zvláštní status Damašku v Libanonu potvrzen. Libanon se dal do práce a pokusil se rozjet obnovu ekonomiky a na jeho jihu prudce narostl počet střetů mezi Hizballáhem a IDF. A přišlo další špatné rozhodnutí. Vedení IDF dopělo k názoru, že pokud pokryje dělostřeleckou palbou a nálety šiítské vesnice ve svém dosahu, jejich obyvatelé sami budou nutit představitele Hizballahu k ukončení útoku na sever Izraele. Opak byl pravdou. Postižené obyvatelstvo se kolem Hizballahu semknulo a ten zahájil extrémně silné ostřelování cílů na izraelském území a počet útoků pozemními jednotkami se začal vymykat kontrole. Ztráty JLA a IDF rostly. Navíc se výrazně měnil poměr zrát. Jestliže v roce 1990 na jednoho mrtvého či raněného izraelského vojáka připadalo 5 stejně postižených bojovníků Hizballahu, o tři roky později tento poměr byl jen 2:1 v neprospěch bojovníků protivníka. To už svědčí o tom, že Hizballáh zvládl vedení bojových operací na úrovni, s jakou se ve své historii Izrael doposud u svých protivníků nesetkal.

Nazrál čas k velké akci, ale tentokrát vedení Izraele váhalo. Bylo jasné, že odveta bude silná a světová veřejnost se už dostávala do permanentního stavu nulové tolerance ke všemu co Izrael v boji proti okolním hrozbám ať již skutečným tak předpokládaným podniká. Zde je vidět dobrá práce arabské propagandy, na kterou přestával Izrael stačit.

Nakonec rozhodnutí padlo a dne 25. července 193 byla zahájena operace nazvaná „Zodpovědnost“. A opět to bylo rozhodnutí špatné, protože vycházelo stejně jako předchozí ze špatných předpokladů. Bylo rozhodnuto zahájit masivní letecké a dělostřelecké údery na jiholibanonská města a vesnice s cílem vyvolat velký pohyb obyvatel na sever. Izrael předpokládal, že tento exodus donutí Sýrii a libanonskou vládu skoncovat s Hizballahem. Akce trval 6 dní a skončila tak, jak se dalo očekávat. Izrael se stal terčem vlny kritiky za zabíjení nevinných lidí a Sýrie požádala o zprostředkování jednání, čímž si výrazně na úkor Izrael polepšila u světové veřejnosti.

Hizballáh, který sám utrpěl vážné ztráty, přijal závazek, že nebude útočit na cíle na území Izraele, ale trval na tom, že proti IDF a JLA na území Libanonu bude bojovat dál. A to se stalo v očích mnoha lidí legitimním postojem. A tyto boje skutečně pokračovaly- například dne 19. srpna bylo v zóně zabito 9 izraelských vojáků.
Sýrie v té době zachovávala na Golanách úplný klid – otevřený střet nepotřebovala a věděla, že by asi opět utrpěla vážné ztráty. Ale Hizballáh, který pevně řídila dělal práci za n - s jeho pomocí si zajistila pokračující zabíjení příslušníků IDF a to jí stačilo – hrála na to, že čím déle budou Izraelští vojáci umírat de facto s malým efektem doprotivky, tím spíše donutí Izrael k jednání a očekávala, že se potom dopracuje vícenásobného výsledku. Tedy že dostane zpět Golany a zároveň donutí IDF odejít z Libanonu.

Střety tedy pokračovali a stále více místního obyvatelstva se zapojovalo do aktivit Hizballáhu. To vedlo ke stále větší angažovanosti IDF ve srážkách a JLA se střevíce za IDF schovávala. Hizballáh začal ovládat prostor a duše místního a pro Izrael bohužel i izraelského obyvatelstva. Mělo to tři příčiny:

Primo: Hizballáh přešel od akcí teroristických k pravidelné gerilové válce a tím došlo k tomu, že světová veřejnost jej začala vnímat jako regulérní bojovou sílu bojující za osvobození Libanonu

Secundo: Hizballáh prokázal učenlivost, a hlavně díky unifikaci výzbroje se začal formovat do podoby pravidelné armády, zvládl boj i velkými jednotkami a výrazně narostla bojeschopnost jeho bojovníků.

Tertio: Hizballáh dokonale zvládl psychologickou válku. Použity byly všechny typy masmédií a těmi byl do světa šířen pravdivý, polopravdivý i nepravdivý obraz dění na bojišti. Snaha o preciznost informací na straně IDF při opominutí faktoru času vedla k tomu, že velká část izraelské veřejnosti dostala informace od Hizballáhu dříve než od vlastních lidí, což je nejhorší možná varianta příjmu informací z probíhající války.

V listopadu 1995 byl zavražděn premiér Jicchak Rabin. Moc převzal Šimon Peres a urychlil parlamentní volby. V lednu 1996 schválil likvidaci Jahjá Ajjáše, muže který byl duší pumových útoků Hamásu proti Izraeli a skrýval se v pásmu Gazy.

Jahjá Abd-al-Latif Ajjáš se narodil 22. února 1966. Byl vrchní výrobce bomb teroristické organizace Hamás a velitel praporu brigády Izz ad-Dín al-Kassáma na Západním břehu Jordánu. Pro svou schopnost při sestavování bomb byl přezdíván Inženýr. Ajjášovi je připisováno zdokonalení techniky bomb používaných při sebevražedných útocích. Jím sestavené bomby měly na svědomí životy zhruba 90 Izraelců. V důsledku toho byl tento "mistr převleků" po tři roky jedním z nejhledanějších osob, po kterých Izrael pátral. Ajjáš byl nakonec zabit v roce 5. ledna 1996 v Gaze izraelskou zpravodajskou službou Šin Bet, jejichž agentům se podařilo Ajjášovi podstrčit mobilní telefon s výbušninou. Následně Ajjášovi zavolali a bombu v telefonu na dálku odpálili. Tím sice zabili velmi nebezpečného člověka, ale vyrobili dalšího mučedníka. Palestinští Arabové jej oslavují jako hrdinu a na jeho počest pojmenovali řadu ulic a míst.

V dubnu 1996 se a nechal Peres přesvědčit svými vojáky a schválil operaci, která vstoupila do dějin jako Operace „Hrozny hněvu“. Motivace byla než u předchozí podobné, ale menší akce v roce 1993. Tentokrát šlo o to, dosáhnou mezinárodního zákroku, který by definitivně ukončil akce Hizbaláhu proti Izraeli. Zároveň šlo o získání alespoň 9 měsíců dlouhého příměří, během kterého se byl Izrael ochoten zavázat k vyklizení jižního Libanonu. Tak jako před třemi lety i tentokrát se Izrael ve svých odhadech dopustil vážné chyby v úsudku. A je spodivem, jakou malou schopnost se učit, jak to v nové době je se světovým veřejným míněním, Izrael předvedl.

Kruté bombardování Tyru a Bejrůtu, zničení bejrútské elektrárny a pokus o plošné bombardování určených enkláv s cílem vyvolat velký exodus na sever Libanonu, měly přesvědčit Libanonce, že hlavní zlo je Hizballáh. Jenže to dopadlo podle očekávání těch, kdo tvrdili, že tato očekávání jsou nesmyslná. Izrael se dostal pod mohutnou vlnu mezinárodní kritiky, a nakonec při likvidaci palebného postavení raketometů Hizballáhu ukrytých v mase uprchlíků u města Qany, bylo usmrceno 118 nevinných Libanonců. I když jednotky UNIFIL potvrdily, že cíl byl legitimní a jde o nešťastnou náhodu, bylo pozdě. Libanonská vláda a Hizballáh obvinily Izrael z úmyslného zabití civilistů. Výsledek byl ve své podstatě pro Izrael ztrátou.

Politický profit, který byl získán za prvních 8 dní operace, byl tímto tragickým momentem ztracen. A Sýrie, která trpělivě čekala na podobnou chybu svého letilého protivníka se dočkala. Spojené státy, které doposud Izrael podporovaly v jeho snaze o radikální změnu situace, byly nyní nuceny hledat cestu, jak zachránit na mezinárodní scéně pro Izrael co se ještě zachránit dá. A nebylo zbytí, Sýrie najednou začala hrát významnou roli.

Státní tajemník Warren Christopher objel celou oblast a jednal o dušu. Výsledkem byla dohoda o příměří ze dne 26. dubna 1996, která měla vstoupit v platnost o den později. Byla sepsána, ale nikoliv podepsána. Tuto dohodu považovali šéfové Hizballáhu za své vítězství. A měli asi pravdu. Proč? No podívejme se na to:

- Izrael musel ukončit operace v době, kdy začaly přinášet úspěch.

- zůstaly mu volné ruce k útokům na cíle v jižním Libanonu

- Izrael se musel zavázat k ukončení operací proti šiítským vesnicím

- vojenská a logistická struktury Hizballáhu nebyla výrazněji narušena

- nenávist jiholibanonského obyvatelstva dosáhla vrcholu.

Navíc Hizballáh se nedal. Sever Izraele byl zasažen na 639 raketovými útoky, které zasáhly zejména město Kirjat Šmona. Došlo také k několika střetům mezi Hizballáhem a Jiholibanonskou armádou.

Tento výsledek byl velkou částí veřejnosti pochopen jako znamení, že této nekonečné války bylo už dost. A tak zatímco vláda a vojáci trvali na tom, že je potřeba vytrvat, veřejnost si myslela opak. Názor velitele severního vojenského okruhu generálmajora Amirama Levina, který podporoval myšlenku stažení, nevzali ministři na vědomí a ani o něm nejednali.
Zřejmě nejúspěšnější bilanci v boji proti další účasti v Libanonu mělo “Hnutí čtyř matek“. Toto hnutí, které založily čtyři ženy v roce 1997, jejichž synové sloužili v izraelské armádě, se snažilo získat veřejnost v Izraeli k požadavku stáhnutí armády z jižního Libanonu, protože zůstávání v něm nesloužilo žádnému cíli bezpečnosti, ale vystavovalo životy vojáků nebezpečí.
Toto hnutí ze začátku bylo vysokými armádními důstojníky ironizováno, ale strategie „Hnutí čtyř žen“ kladla důraz na jejich roli matek, to zapůsobilo na společnost, nešlo už jen o respekt pracujících žen, ale jejich respektování jako matek.

Toto hnutí se nikdy neuchýlilo k občanské neposlušnosti, organizovalo demonstrace a malá protestní shromáždění, které dokazovaly správný postup, že jako matky dodržují zákon a nesledují žádný politický cíl. Jejich postoj sloužil jen jejich synům v bojovných jednotkách a právu veřejnosti vědět, že izraelská politika v Libanonu se střetává s odporem. Setkaly se s nejvyššími vládními představiteli a seznámily veřejnost s chabou výmluvou činitelů, během jejich vytrvalé mediální činnosti. Hnutí získalo důvěru, osvojení logiky matky, bdělé nad svými syny a vzdálené jakékoli stranické politice, zasáhla nerv izraelské veřejnosti. Počet zabitých vojáků v jižním Libanonu stoupal, a tak poselství čtyř žen bylo dopřáno sluchu a zaselo znepokojení a pochybnost.

Samotný vývoj tomuto hnutí dával za pravdu. V roce 1997 padlo v boji nebo vlivem útoků teroristů 39 izraelských vojáků. Dalších 73 jich zahynulo při srážce dvou vrtulníků, které přepravovaly vojáky ze základny do postavení v bezpečnostní zóně. To bylo pro izraelskou veřejnost až obtížně akceptovatelné a průzkum na počátku roku 1999 ukázal, že už 55% občanů požaduje odchod z Libanonu. Ale vraťme se do roku 1997.

Izraelský ministr obrany Jicchak Mordechai poskytl rozhovor arabskému týdeníku Al-Watan al-Arabí, který sídlil v Paříži a v jeho rámci prohlásil, že Izrael je ochoten splnit rezoluci OSN číslo 425 z roku 1977 a své vojáky z Libanonu stáhnout. Ale na rovinu uvedl, že potom musí libanonská vláda s plnou vážností převzít účinnou kontrolu na územím které Izrael uvolní a tím zajistit bezpečnost na jeho severním území.

Elias Hiráwí byl z počátku nadšen a tuto iniciativu označil za, cituji: „ první pozitivní náznak za uplynulých dvacet let“. Ale už za pár dní, 9. ledna 1997 kontroval libanonský premiér Rafík al-Harírí, že řečené je nulitní a nemá to povahu oficiálního návrhu. Izraelci o duši tvrdí, že se libanonská reprezentace nechala zastrašit Syřany. Možná ano možná ne. Ale řešit oficiální záležitosti ve věcech války pomocí tisku v třetí zemi je krajně neobvyklé. A navíc izraelské elity pořád nechtěli vidět, že Sýrie otázku Libanonu považuje za spojitou nádobu s otázkou Golan. Proto také syrský prezident Chalím Chaddám a jeho ministr zahraničí Farúk al-Šaŕa odjeli do Paříže a zde důrazně varovali Francii před aktivitami ve prospěch zprostředkování míru s Libanonem a při vypuštění otázky uvedených Golan. Zde do děje vstupuje další osobnost.

Ve volbách, které se konaly 29. května 1996, sice mírně zvítězila Strana práce, avšak v přímých volbách vyhrál o 30 tisíc hlasů Benjamin Netanjahu, který se tak stal nejmladším izraelským premiérem a prvním izraelským premiérem zvoleným v přímých volbách. Vytvořil koaliční vládu sestávající se z Likudu, Gešeru, Cometu, Národní náboženské strany, Sjednoceného judaismu Tóry, Jisra'el be-Aliji, Šasu a Třetí cesty.
Bezprostředně po sestavení vlády chtěl Netanjahu dokázat, že bude pokračovat v mírovém procesu. Ve skutečnosti však Arafatovým slibům nevěřil. Asi oprávněně, Arfat dávno neměl potřebný vliv a hlavním problém pro Izrael už nebyla OOP. Z funkce premiéra se naopak snažil kompromisy s palestinskými Araby oddalovat a v rozporu s Oselskými dohodami se snažil vytvořit jordánsko-palestinskou konfederaci namísto nového samostatného státního útvaru. Jedna z prvních věcí z nastávající agendy vyplývající z Oselských dohod mělo být předání Hebronu.

4. září 1996 se pak uskutečnilo první setkání Netanjahua s Arafatem, které však nepřineslo žádné výsledky. Naopak oznámil výstavbu nových osad, díky čemuž měl Izrael dlouhou dobu značně špatné vztahy se Spojenými státy. Netanjahuova politika se opírala o tzv. „tři ne“:
NE stažení z Golanských výšin,
NE diskusím o statusu Jeruzaléma a
NE vyjednávání pod ultimáty.
Za jeho vlády došlo k několika rozhodnutím, které lze označit za krajně neblahá.

A/ V srpnu 1996 nechal otevřít tzv. Hasmonejský tunel, který přiléhá k Chrámové hoře a jehož východ leží v zalidněné muslimské čtvrti. Tento krok vyvolal vlnu hněvu a násilí, při kterém přišlo o život na patnáct vojáků a padesát šest izraelských civilistů. Vůči otevření tunelu se však vytvořila opozice i na domácí politické scéně, kdy proti němu důsledně vystoupil Šimon Peres.

B/ Jako katastrofální debakl se ukázalo selhání tajné operace Mosadu, při níž měli dva agenti zabít pomalu působícím jedem předního představitele Hamásu Chálida Mašála, který se toho času nacházel v Ammánu. Agenti však byli chyceni jordánskou policií a Izrael musel k velké mezinárodní ostudě kterou musel strpět, dodat protilátku a propustit vůdce Hamásu Ahmeda Jásina a desítky dalších teroristů. Přitom Ahmed Jásin byl vůdcem této organizace, která má na svědomí nespočet ozbrojených a sebevražedných útoků proti izraelským civilistům. Byl to téměř slepý paraplegik, od sportovní nehody ve 12 letech upoután na invalidní vozík. Byl zabit izraelským vojenským vrtulníkem rámci mimosoudní likvidace 22. března 2004 v Gaze.

C/ Za další velmi kontroverzní krok Netanjahuovy vlády se pokládá výstavba projektu Har Choma v jižním Jeruzalémě. Úmysl postavit byty pro více než 30 tisíc Židů vyvolal protesty nejenom mezi palestinskými Araby, ale i mezi izraelskou levicí a na mezinárodní scéně se proti tomuto úmyslu postavilo 130 zemí. Na stranu Izraele se postavili snad jen ze zásady Spojené státy a několik tichomořských ostrovů. Je přitom zajímavé, že tato výstavba probíhala na půdě, která právoplatně patří židovským majitelům. Židé totiž vykoupili tři čtvrtiny půdy na místě současné Har Chomy ve 40. letech 20. století a Židovský národní fond zde posléze vysázel stromy. Zbylou čtvrtinu patřící Arabům vykoupili Židé v následujících letech. Dnes žije v této městské čtvrti zhruba 4 tisíce rodin a nachází se zde 12 školek, 6 pečovatelských center, 2 gymnázia, 3 lékařské kliniky a 3 obchodní centra.

Obrázek
Sídliště Bar Choma, jablko sváru až do dnešní doby[/align]

Jak vidno mírovému řešení čehokoliv kolem Izraele v této době moc pozitivního nalézt nejde. Přesto 1. března 1997 Netanjahu prohlásil oficiálně na vládě, že výše citovanou rezoluci je připraven akceptovat za podmínky, že Libanon zajistí bezpečnost Izraele. Ale v polovině června Rafík al-Harírí v USA naděje pohřbil s tím, že jednat o Libanonu bez Sýrie nelze.

V jižním Libanonu se zatím dělo ledacos ale vše ukazovalo, že podmínky probíhajícího konfliktu se stále více obrací v neprospěch Izraele. Místní pochopili, že konec spolupráce s Izraelem je na spadnutí a hledali cestu jak se rehabilitovat v očích libanonských představitelů. To platilo hlavně pro příslušníky JLA. Dále rostla vycvičenou a operační umění bojovníků Hizballáhu. Tato organizace už vybudovala velmi sofistikovaný průzkumný a výzvědný systém a často se díky tomu mohla na akce IDF a JLA připravit a díky tomu dosahovala pozoruhodných úspěchů.

Důkazem může být debakl, který utrpěly IDF v noci na 4. záři 1997. Speciální jednotka námořnictva označená Flotila 13, podnikla útok na námořní základnu Hizballáhu v Ansaríi, asi 16 kilometrů jižně od Sidonu. Padla ale do soustavy léček vytvořených jednotkami Hizballáhu a Amalu. V boji, který trval několik hodin, bojovali Izraelci ztracenou bitvu. Padlo jich jedenáct a horší to nebylo jen díky statečným akcím pilotů vrtulníků. Podařilo se evakuovat všechny živé, všechny raněné a většinu mrtvých. Ale na bojišti zůstalo mnoho kusů z roztrhaných těl a ty se staly objektem rozsáhlého jednání, kdy se kupčilo s ostatky mrtvých na obou stranách. Prostě hrůza.

Navíc Hizballáh stále lépe pracoval s veřejným míněním v Libanonu, ve světě ale hlavně v Izraeli. 28. února 1999 se Hizballáhu podařilo vytvořit léčku, do které vjelo izraelské vozidlo. V boji, který nastal, padli 3 vojáci a velitel místních jednotek IDF brigádní generál Erez Gerstei. Izraelskou veřejností tato událost vážně otřásla. Nakonec v červnu 1999 jednotky JLA kompletně vyklidily křesťanskou enklávu u Jezzine ležící severně od bezpečnostní zóny. To bylo pro místní obyvatele potvrzením toho, že brzy dojde k zásadní změně.

Dne 6. července 1999 se ujal funkce ministerského předsedy Ehud Barak. Tento muž využil ke svému úspěchu jak nálad izraelské veřejnosti a tak vlastních vojenských zkušeností. Před kariérou politika byl příslušníkem IDF, kde dosáhl hodnosti generálmajora. Byl členem elitních průzkumných jednotek Sajeret Matkal a později jejich velitelem. Jako takový vedl řadu protiteroristických operací včetně operace Izotop či operace Jaro mládí. Byl rovněž jedním z klíčových architektů protiteroristické operace Entebbe. Od 80. let zastával vrcholné armádní funkce, jako jsou velitel vojenské rozvědky Aman, velitel Centrální velitelství či náčelník Generálního štábu. Během své vojenské kariéry obdržel pět vyznamenání za statečnost. Když se tento člověk vyjádřil, že nasazení armády v jižním Libanonu k ničemu nevede, lidé mu naslouchali a konečně to začala respektovat i armáda.

Obrázek
Ehud Barak zde ještě v uniformě.

Barak si dal lhůtu dlouhou jeden rok k tomu, aby dosáhl mírové dohody se Sýrií. Věřil, že zde šance je a navíc byl ochoten řešit to, co Sýrie chtěla – jak Golany, tak i Libanon. Ale Sýrie, která najednou neměla munici k odmítání, tato jednání dovedla ke krachu. Ale netušila, že Barak už má pro případ neúspěchu jednání připraven plán jak odejít jednostranně z bezpečnostní zóny. Jak řekl tak se i stalo. 24. května 2000 poslední izraelský voják opustil bezpečnostní zónu a spolu s IDF odešlo do Izraele asi 6 500 příslušníků JLA a jejich rodinných příslušníků.

Než ke stažení došlo, IDF demontovala většinu zařízení, která za 18 let svého působení v zóně vybudovala. Odsunula veškerý materiál, který toho byl schopen a zničila infrastrukturu, zneužitelnou možným protivníkem. Podél izraelské státní hranice potom byl vybudován souvislý pás lehkých opevnění, zátarasů a pozorovatelen pro ztížení infiltrace protivníkem. Odchod byl rychlý a to tak, že z venku připomínal útěk. Tento postup byl podroben velké kritice. Jednalo se o velkou strategickou hru. Ta ukončila krajně pochybnou aktivitu, která přinesla obrovské materiální ztráty na obou stranách a stála hodně životů. Toto stažení ale vyrazilo z rukou Hizballáhu jediný argument ozbrojený boj – okupace jižního Libanonu skončila. A Sýrie stála a koukala jak hloupá – jak nyní donutit Izrael k jednání o Golanách.

Ale zůstal zde jedna věc, která má vliv na vývoj v oblasti dodnes. Hizballáh a Palestinci jásali. Docílili toho, co chtěli. A hlavně zjistili jednu zásadní věc. Že je možno donutit Izrael k upuštění od akce, pokud vytrvají v rozhodném vojenském odporu a budou správně používat média. A to si na rozdíl od Baraka uvědomovalo mnoho politiků a vojáků.
Jak ale vyhodnotit těch nekonečných 18 let přítomnosti IDF v Libanonu? Pokud bych byl klidný a mírný, řekl bych, že nula od nuly pošla. Na jedné straně Arafat a jeho rabijáti museli Libanon opustit, ale vzniklé vakuum velmi rychle vyplnil Hizballáh a ukázal se jako výrazně kvalitnější protivník. Tím že navíc IDF obsadily část Bejrůtu, dostaly se role obviněných za masakry lidí palestinských uprchlických táborech a já jsem přesvědčený, že právem. Takovou chybu by tak zkušení vojáci, jakými Izraelci jsou nemohou udělat a myslím si, že ani nedělají – proto si chování velení IDF v oblasti neumím vysvětlit.

I tak bylo možno ledacos ze ztraceného kreditu zachránit, kdyby se IDF okamžitě stáhly domů. Po dobu dvou měsíců byly IDF Libanonci vnímány jako pozitivní síla. Po této době byly vnímány jako napřed tolerovaný a nakonec nenáviděný okupant. Opakovaný špatný úsudek vedl k prohloubení nenávisti a postupnému odklonu většiny světové veřejnosti na stranu těch, proti kterým IDF a Izrael bojovaly. A tak si Izrael vytvořil a protrpěl svůj Vietnam, stejně jako si podobnou hromadu průšvihů vyrobili Sověti v Afganistanu.

A my půjdeme dále. Podíváme se na druhou frontu, kde izraelský stát a jeho vojáci musel bojovat.
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 12/5/2012, 20:04, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola pátá: Nové potíže, tedy první a druhá palestinská intráda.
První palestinská intifáda

je na základě překladů z arabštiny jmenována jako „lidové povstání“ a někdy jako „procitnutí“. V dobovém tisku byla také často označována za „válka kamenů“. Bylo to palestinské povstání a následný ozbrojený konflikt mezi Izraelem a palestinskými Araby, který vypukl 9. prosince 1987 v Pásmu Gazy. Oficiálně byla intifáda vedena Organizací pro osvobození Palestiny, ale fakticky nosnou moc v tomto povstání získala palestinská militantní islamistická skupina Hamás, která na počátku této první intifády vznikla a přirozenou autoritou, kterou se prosadila, převzala její řízení. Většinou nedocházelo k ozbrojeným bojům. Palestinské akce zahrnovaly porušování veřejného pořádku, demonstrace, generální stávky, bojkoty, házení kamenů, zapalování pneumatik, graffiti, barikády a pouze občas byly zaznamenány skutečné teroristické akce, při nichž došlo k používání zápalných lahví či ručních granátů. Tyto - klidně to pojmenujme boje - se rozrostly do míry, která převýšila jakákoliv očekávání a byly ukončeny až podepsáním mírové dohody z Osla z roku 1993.

Medajlonek organizace Hamás.
Slovo Hamás - přeloženo z arabštiny doslova jako „nadšení“ je akronym pro Hnutí islámského odporu, je název palestinské islamistické politické strany, která vznikla v roce 1987 jako odbočka organizace egyptských Muslimských bratří. Od samého počátku svého vzniku má strukturovanou organizaci, která se dělí na dvě části.

První část je bojová složka, která funguje v utajení a provádí útoky. Nazývá se Brigáda mučedníka Izz ad-Dína al-Kassáma a od svého vzniku spáchala nespočet útoků proti izraelskému civilnímu obyvatelstvu i proti vojenským cílům. Nejvyšší intenzita teroristických útoků proti Izraeli spáchaných Hamásem spadá do období druhé intifády, ke které se ještě dostaneme. V současnosti členové Hamásu ostřelují z Pásma Gazy raketami Kassám a raketami typu kaťuša Grad izraelská města jako jsou Sderot a Aškelon. V této činnosti je velmi vytrvalý, a nedá se zastrašit.

Obrázek
Chálid Mašál – hlava Hamasu[/align]

Druhá část je označována jako civilní či politická a poskytuje sociální služby, rekrutuje své členy skrz mešity, shání peníze a organizuje nejrůznější aktivity. V lednu 2006 Hamás vyhrál volby do Palestinské národní správy.

Hamás je nezávislý na oficiálním palestinském vedení a na jeho úkor získává příznivce hlavně v sociálně odloučených a chudých oblastech Pásma Gazy a Západního břehu Jordánu. V rámci palestinských struktur a organizací se považuje za nejméně zkorumpované hnutí. Mezi palestinskými Araby získává na popularitě jak díky mnohým sociálním programům, tak díky teroristickým akcím namířeným proti Izraeli.

Na toto povstání si Izrael zadělal už v roce 1967. Jak jsem psal výše, vítězství kterého dosáhl bylo tak velké, že se stalo ve své podstatě zárodkem obrovských potíží které ale v době ukončení Šestidenní války nikdo nemohl předpokládat. Na územích, která do té doby okupovali Egypťané – tedy Pásmo Gazy a Jordánci, tedy Západní břeh a Jeruzalém. Na tato území nastoupili Izraeleské obranné síly, policejní a další bezpečnostní složky a zavedly zde přímou vojenskou správu. Tím se stali okupanty Izraelci a můžou říkat co chtějí, v očích světové veřejnosti a domnívám se, že i dle mezinárodního práva to tak je. Tuto okupační moc vykonávali s jakýmsi stereotypem 20 dlouhých let. To strašně dlouhá doba.

I když pod izraelskou správou došlo k výraznému ekonomickému a sociálnímu pozvednutí těchto území, pro lidi tak hrdé jako jsou Arabové jako celek je to obtížně akceptovatelné. Od roku 1984 do roku 1987 kdy vše začalo, došlo k velké frustraci jak Palestinců, tak i Izraelců. Palestinci na okupovaných územích zásadně odmítali budování izraelských osad na místech, která považovali za svou půdu. Roztočil se kolotoč útoků na osadníky a odvet osadníků vůči Palestincům. Palestinci nepoužívali zbraně – věděli, že by následovala tvrdá odveta. Ale i tak se proti nim uplatňovala politika selektivního vysidlování a vyhošťování. Klíčovým faktorem se ale stával neustálý přírůstek osadníků, lidí houževnatých tvrdých. A ti si nic nenechali líbit. Jejich odvety na útoky Palestinců byly kruté a zůstávali nepotrestané. To vedlo k posilování vlivu odbojných hnutí a jejich hegemonem se stal výše popsaný Hamás.

Že se něco děje, naznačil vážný incident, ke kterému došlo 31. května 1987 v uprchlickém táboře Balata. Byl sem navelen pěší prapor za účelem rutinní prohlídky objektů, zabavení zbraní a případné zatčení podezřelých osob. Ženy z tábora ale okamžitě zorganizovaly divokou demonstraci a místní muezzin vyzýval ke kamenování vojáků. Velitel praporu vyhodnotil situaci tak, že pokud má splnit úkol, je potřeba zahájit palbu. A byl rozhodnut to udělat. Jenže se objevil velitel středního vojenského okruhu Amram Micna a akci ukončil. Věděl, že to bude vyloženo jako porážka vojáků ale alternativu – možný masakr žen, by vážně poškodil už tak narušenou image Izraele.

Rozbuškou první intifády se stala dopravní nehoda izraelského a palestinského automobilu, při které zahynuli čtyři palestinští Arabové. Došlo k ní 8. prosince 1987. Podle palestinské strany měl Izraelec nehodu způsobit záměrně jako pomstu za vraždu Izraelce spáchanou v Gaze o několik dní dříve. Následující den intráda začal. Lidé nešli do práce, a začaly násilné demonstrace. Zprvu intifáda probíhala v podobě demonstrací, nepokoje se však zakrátko rozšířily i na Západní břeh. Násilnostmi nepokojů a hlavně jejich rozsahem byli zaskočeni izraelští vojáci, kteří nebyli vycvičeni k potírání lidových povstání, ale k boji proti cizí armádě. Do mnohých palestinských vesnic jim byl zablokován přístup a ve většině měst a sídel v Gaze a na Západním břehu jim Arabové nadávali a útočili na ně kamením a zápalnými lahvemi.

Součástí nepokojů byly dále generální stávky, bojkoty, zapalování pneumatik, graffiti, vyvěšování palestinských vlajek a barikády; použití těžkých zbraní či sebevražedných útoků však nebylo typické. V důsledku násilností jednali vojáci podrážděně a obzvláště razantně. Tehdejší ministr obrany Jicchak Rabin přijal tvrdá opatření k zastavení demonstrací a zastrašení demonstrantů v rámci politiky „síly, moci a bití“. Armáda používala slzný plyn, kaučukové a plastové kulky a v krajní nouzi ostrou munici.

Obrázek
Palestinci v ulicích v době první intifády[/align]

Údajný premiérův výrok při instruktáži vedení armády jak nepokoje potlačit, tedy: „zlámejte jim kosti“ do značné míry rezonoval izraelskou politikou. Dva izraelští poslanci žádali ustanovení vyšetřovací komise, která by prošetřila Rabinovy rozkazy a postupy během intifády. Podle Ley Rabinové, manželky Jicchaka Rabina, ministr takový výrok nikdy nepronesl, avšak podle jiné verze ho skutečně řekl, aby izraelské vojáky odradil od střelby na palestinské Araby házející kameny.

Samotné povstání překvapilo i Organizaci pro osvobození Palestiny v Tunisku, která měla povstání „oficiálně vést“. Fakticky však výraznou moc u povstalců získala palestinská militantní islamistická skupina Hamás, která vznikla na počátku první intifády. Nepokoje se rozrostly a byly ukončeny až podepsáním mírové dohody z Osla roku 1993. Kombinace selhání politiky „železné pěsti“, snížení izraelské mezinárodní prestiže, přerušení administrativních vazeb Jordánska na Západní břeh a americké uznání OOP zástupcem palestinského národa, donutily Rabina usilovat o ukončení násilí jednáním a dialogem s Arafatovou Organizací pro osvobození Palestiny.

Obrázek
Jedna z mnoha demonstrací v období první intifády[/align]

IDF v tomto šílenství obdržely politické zadání, které bylo naprosto nerealistické. Měli vyřešit něco, co bylo potřeba řešit politicky, protože vojenské řešení intrády prostě neexistovalo. A protože tehdejší ministr obrany Jicchak Rabin si zachoval jasnou hlavu, přes všechny nátlaky nekompromisní potlačení intrády odmítl – a udělal dobře. Pokud by k tomu svolil, dopustil by se osudového porušení mezinárodního práva a vlastních národních vojenských předpisů.

Přesto však IDF bránily osadníky a občany ve vlastním Izraeli i za cenu mnoha obětí. A protože zpravodajci hlásili, že hlavním mužem, který řídí intrádu a zajišťuje její financování je Abú Džihád, vlastním jménem Chalíf El-Wazír byla připravena operace, při které ho 16. dubna 1988 v jeho domě v Tunisu zabilo izraelské komando. Tato akce OOP těžce otřásla, ale intifáda pokračoval dál. Ale zároveň tato akce vedla k přenesení vražedných akcí přímo na izraelské území a cílem útoků se staly izraelské objekty a občané v celém západním světě.

Dne 30. října 1988 byl spáchán nedaleko Jericha pumový útok na izraelský autobus. Zahynulo 5 lidí a další 4 byli zraněni. Ve volbách, které po tomto útoku proběhly se projevilo, že tato hromadná vražda pomohla v Knesetu získat většinu pravici. A ta byla rozhodnuta intifádu porazit jakýmikoliv metodami. Útoky na autobusy pokračovaly. A nakonec došlo i na zabíjení vojáků. Ve dvou incidentech palestinští teroristé přestrojení za izraelské ortodoxní věřící zajali a zabili tři vojáky. Vždy při imitaci poruchy na vozidle. To byl šok a bylo nutno řešit plošně bezpečnost na sinicích.
Jinou metodu použil 6. července 1989 jiný arabský útočník. V jedoucím autobusu na trase Tel Aviv- Jeruzalém napadl řidiče a stočil volant doprava. Autobus se zřítil do úzké rokle, což krajně ztížilo záchranné práce. Zahynulo 16 cestujících a 25 jich bylo zraněno.

Ovšem k nejvážnějšímu střetu došlo dne 8. října 1990 na Chrámové hoře v Jeruzalémě. Stál životy 19 Palestinců a 200 Palestinců a 11 Židů bylo zraněno. Vše začalo provokací, kterou způsobilo prohlášení extrémistické židovské skupiny s názvem“ Věrní z chrámové hory“ že o židovském svátku Sukkot uskuteční pochod na toto posvátné muslimské místo. Představa, že by tento kopec, kde se nachází i třetí neposvátnější místo islámu, mešita Al-Aksá byl obsazen Židy, vedl ke srocení 3 000 muslimských věřících odhodlaných tomuto znesvěcení zabránit. Mezitím se na 20 000 židovských věřících shromáždilo u Zdi nářků k modlitbám. Na konec se objevil islámský duchovní z vesnice Silwán a rozšířil falešnou zprávu, že provokatéři už na horu vystupují. Na modlící se Židy začalo pršet krupobití velkých kamenů. Skupinka policistů byla nucena ustoupit. Na základě mylné informace že tito policisté uvízli v područí nepřátelského davu, byla zahájena vojenská operace za použití ostrého střeliva a slzného plynu. Výsledek jsem uvedl výše.

Druhý den se začaly po okupovaných územích šířit letáky volající po pomstě za mučedníky z Chrámové hory. Tyto letáky také označily za legitimní cíl vraždy jakéhokoliv Žida kdekoliv na světě.
První palestinská intifáda si vyžádala množství lidských životů. Níže uváděné údaje vychází ze statistik izraelské nevládní organizace na ochranu lidských práv Be-celem a pro období od vypuknutí tohoto konfliktu dne 9. prosince 1987 až po podepsání mírové dohody z Osla, což se stalo 13. září 1993, zahrnují jak oběti v rámci ostrahy izraelských hranic v rámci tzv. zelené linie, tak i mimo ni, tedy v Pásmu Gazy, na Západním břehu Jordánu a podle Be-celem též ve východním Jeruzalémě. V případě palestinských obětí zahrnuje jak ty zabité izraelskými bezpečnostními složkami, tak ty zabité izraelskými civilisty a v případě izraelských obětí zahrnuje jak izraelské civilní, tak vojenské oběti.

Zelenou linií se rozumí hranice vzniklá po skončení izraelské války za nezávislost a je to tedy de facto hranice mezi stávajícím územím Izraele a oběma palestinskými enklávami, které byly obsazeny v rámci šestidenní války. Po této válce byla vymazána z oficiálních map a na získaných územích byla zahájena výstavba osad. Které jsou obrovskou zátěží pro budoucnost. Představitelé palestinských Arabů požadují, aby v rámci mírového procesu, byl vytvořen samostatný palestinský státní subjekt, jehož hranice budou souhlasné s těmi hranicemi před rokem 1967. Tedy původní zelená linie. Prakticky je tento požadavek nerealizovatelný, jelikož na mnohých místech zelenou linii narušuje tak zvaná Bezpečnostní bariéra. Tou se ale budeme zabývat později.

Na straně Izraele zahynulo 102 izraelských civilistů, z nichž 47 byli osadníci, a 61 příslušníků bezpečnostních složek.

Na straně Palestinců zahynulo 1087 Palestinců zabitých izraelskými bezpečnostními složkami a 75 dalších zabito izraelskými civilisty. Navíc zde je odhadnuto, že dalších asi 1000 Palestinců zahynulo rukou jiných Palestinců jako druhotné oběti útoků na Izraelce a také jako oběti zabíjení pro skutečnou či domnělou kolaboraci s protivníkem.

konec intrády je obtížné stanovit. Podle všech tvrzení skončila na trávníku před Bílým domem v září 1993, kde byly podepsány dohody z Osla. Ve skutečnosti ale začala odumírat už někdy v roce 1990. Bylo to dáno obrovskou skrumáží událostí kolem irácké okupace Kuvajtu, válkou v Zálivu a dalšími dvoustrannými jednáními mez Palestinci a Izraelci. Ale je pravda, že vedení intrády začalo ztrácet podporu veřejnosti. Zisky intifády, které se projevovaly v prvních třech letech se vytratily a co bylo nejdůležitější, její organizátoři zjistili, že Izraelci se s trvalým násilím naučili žít.

Co intifáda dala a vzala? To je zajímavé vědět a já se to pokusím popsat.
Co přinesla Palestincům:
- celý svět si uvědomil, že zde je dlouho neřešený problém. A jelikož to, co ukazoval světový tisk, bylo k vidění i v Izraeli, najednou si valná část izraelské populace uvědomila, že zakonzervovaná okupace nemůže trvat věčně. Tím se palestinský problém a Palestinci jako takoví dostali do mezinárodní agendy a už v ní setrvaly do dnešních dnů.
- vznikla nová generace palestinských přirozených velitelů a vůdců. Schopných, statečných a houževnatých. Tím se konstituovalo nové palestinské vedení, které nabízelo politickou změnu a nebylo prolezlé korupcí a zpohodlnělé jako to staré.
- intifáda donutila obě strany hledat řešení starého problému novou cestou. To, že takové řešení doposud nebylo nalezeno, je jiná věc ale proces začal.

A co intifáda Palestincům vzala:
- nijak neomezila budování osad. Naopak, pravicové vlády, které díky trvalému násilí na něm páchaném izraelské obyvatelstvo volilo, v budování osad vytrvaly. V roce 1987 kdy intifáda vypukla, v osadách na Západním břehu žilo 67 000 židovských osadníků a v pásmu Gazy 2 500. V roce 1993 kdy skončila, se tato čísla změnila na více než 200 000 a 9 000 těch samých enklávách.
- intifáda zajistila jednu věc, která funguje dodnes. Židé Palestincům nevěří ani pozdrav. Vytvořila se taková zarputilá nenávist, že asi není reálné opravdové usmíření dříve než za několik generací a to by se v této dlouhé době nesmělo nic stát. A to platí i při pohledu z druhé strany.
- intifáda, která mimo jiné fungoval tak, že Palestinci stávkovali a někdy dlouhé týdny nepracovali, donutili jejich izraelské zaměstnavatele, aby hledali řešení. A ti ho našli. Bylo dovezeno mnoho strojů a vytvořeny desítky linek s minimální potřebou pracovní síly. A kde to nešlo, byli najmuti dělníci ze zahraničí. Ti měli skvělou pracovní morálku a navíc nepředstavovali žádné bezpečnostní riziko. Tímto způsobem bylo nahrazeno neuvěřitelných 140 000 tisíc palestinských dělníků. To vedlo k prudkému poklesu životní úrovně a celkovému ekonomickému a administrativnímu rozvratu v palestinské populaci a obou Palestinci osídlených oblastech. Izraelci nevidí žádný důvod proč se angažovat v tom, jak to opět změnit.

Co přinesla Izraelcům?
- rozhodně se dá říci, že se Izrael nezlomil. IDF a další bezpečnostní složky byly sice zaskočeny novostí situace, ale rychle se vzpamatovaly. Velmi rychle dokázaly zajistit takovou bezpečnostní síť, která pokryla každou osadu a každou důležitou komunikaci. Boj o tyto osady a komunikace Izraelci beze sporu vyhráli a nakonec se intifáda změnila jen v nekonečný hlučný chór.
- Izraelci dokázali působit vojensky na několika frontách a dokázali tak vysokou profesionalitu své armády
- poznání veřejnosti že takto to dále nejde. Veřejnost naznala že je zapotřebí provést důkladnou separaci obou populací a najít řešení které by vytvořilo další stát, nyní ten palestinský, který by s tím izraelským byl ve vzájemné koexistenci. Tímto zjištěním a jeho přijetím prostí občané předběhli v myšlení vlastní vládu.

A co Izraelcům vzala?
- Izraelci ztratili další část sympatií světové veřejnosti. Bylo to dáno ledasčím, ale hlavně tím že všeobecně špatně pracoval s médii. Vedlo to až ke krizi důvěry vůči mluvčímu IDF a jeho tvrzením v médiích
- došlo ke zpomalení rozvoje IDF, protože nasazení armády proti intifádě bylo hrazeno z vojenského rozpočtu. Dále byly omezeny výcvikové programy všech jednotek IDF které se účastnily akcí na potlačování intifády
- došlo k nevídané diskusi v izraelské společnosti o armádě. Pravice tvrdila, že armáda není schopná intifádu potlačit, protože není ideologicky na výši a nemá dost vůle a odhodlání k zajištění úspěchu.

Obrázek
Izraelský voják čelí útokům palestinských žen[/align]

A aby to bylo dokonalé, levice tvrdila, že neustálé střety s palestinskými ženami a dětmi vedou k oslabení smyslu pro morální hodnoty příslušníků IDF a dokonce se hovořilo o ztrátě humanity. A je zcela jistě možné, že to tak je.

Důležitá mezihra.

Už několikrát jsem se zmínil o dohodách z Osla. Ať je to dnes vysvětlováno jak chce, tato Mírová dohoda byla a je jedním z klíčových okamžiků izraelsko-palestinského konfliktu. Jedná se o první dohodu mezi Izraelci a Palestinci a fakticky je to poprvé, co Palestinci uznali existenci Izraele. Dohoda byla podepsána mezi Izraelem a Organizací pro osvobození Palestiny dne 13. září 1993 na trávníku před Bílým domem. Název dohody byl odvozen od norského hlavního města, kde probíhala jednání iniciovaná skupinou Norské výzkumné organizace. Tato dohoda zahrnovala i autonomii části pásma Gazy a Západního břehu Jordánu.
Počátek mírového procesu, který vyústil v Dohody z Osla, se datuje k říjnu roku 1991, kdy byla do Madridu svolána konference o míru na Blízkém východě. Jeho součástí byla bilaterální jednání mezi Izraelem a Palestinci, Sýrií, Libanonem a Jordánskem. Tedy všemi potencionálními protivníky. V lednu 1992 pak probíhala multilaterální jednání v Moskvě na téma ekonomického rozvoje, životního prostředí, vody a uprchlíků. Celkem mezi Izraelci a Palestinci proběhlo deset kol jednání, avšak bez jakéhokoliv průlomu. Hlavním sporným bodem byla stavba židovských osad na obsazených územích. Dalším problémem byla platnost izraelského zákona zakazujícího přímý kontakt izraelských občanů s příslušníky OOP.

Mimo zmíněná jednání probíhaly tajné schůzky v Oslu, za účasti představitelů Izraele a členů OOP. Za OOP při nich jednali lidé, kteří žili v obou sporných oblastech a hlavou delegace byl doktor Hajdar Ab dal-Šafí, lékař z Gazy. Za Izrael jednání vedli dva univerzitní profesoři a to doktor Jair Hirschfeld z univerzity v Haifě a doktor Ron Pundak Hebrejské univerzity. Tyto tajné schůzky vyústily nakonec v roce 1993 v uzavření dohod nazvaných „Declaration of Principles on Interim Self-Government Arrangement“ a podepsaných za izraelskou stranu premiérem Jicchakem Rabinem a za palestinskou stranu předsedou OOP Jásirem Arafatem.

Obrázek
Aktéři podepsaní pod dohodami z Osla a jejich patron[/align]

Za uzavření mírové dohody byla Jicchaku Rabinovi i Jásiru Arafatovi udělena Nobelova cena míru. Z mírových dohod vyplývalo, že má být po přechodnou dobu pěti let ustanovena Palestinská samospráva na území Západního břehu a pásma Gazy. Během tohoto období měly obě strany jednat o závěrečných otázkách týkajících se především otázky Jeruzaléma, palestinských uprchlíků, židovských osad, hranic a distribuci vody. Konečná dohoda měla být uzavřena v souladu s doporučením rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 242 a č. 338. Dohody z osla je potřeba vidět jako první krok. Proto se v nich obsazená území dělí na tři zóny:
- zóna A znamenala území pod plnou palestinskou samosprávou,
- zóna B území pod palestinskou civilní správou a pod izraelskou bezpečnostní správou,
- zóna C pod plnou izraelskou správou.

Podepsání dohod z Osla však, vedlo místo všeobecné úlevy k značnému zkomplikování situace. Především na palestinské politické scéně začala sílit opozice a to zejména organizací Hamás a Palestinský islámský džihád, které proti OOP a smlouvám z Osla začaly vznášet protesty – nebyly totiž přizvány a měly pocit, že OOP neměla potřebný mandát k takovému kroku. Současně se začaly stupňovat i teroristické akce, kterým však v té době nedostatečně vyzbrojená a vycvičená palestinská policie, která v palestinských autonomních oblastech nahradila izraelské vojáky, nedokázala účinně čelit. Mírový proces a jeho důsledky vyvolaly reakci také v Izraeli, kde s dohodami nesouhlasila největší opoziční pravicová strana Likud a další pravicová uskupení.

A to i přesto, že tyto dohody dramaticky změnily statut Izraele na Blízkém východě. Což neslo vzácné ovoce. Dne 26. října 1994 byla uzavřena mírová smlouva s dalším sousedním státem a to Jordánským královstvím a Izrael byl v bezpečí z další strany.

Těžkou ránu pro mírový proces zasadil 25. února 1994 židovský osadník Baruch Goldstein, který ve snaze zastavit mírový proces postřílel 29 modlících se Arabů v Jeskyni patriarchů v Hebronu. Šlo o takzvaný masakr v Jeskyni patriarchů. Vrah byl osadník, lékař a stoupenec extrémně pravicového hnutí Kach! Další mrtví byli ušlapaní při panice, která při tomto masakru vznikla. Raněných bylo přes 90. Vraha nakonec utloukli sami Palestinci poté, co mu došla munice. Jenže palestinští radikálové využili tento incident jako záminku k rozpoutání násilí. ,

Novým jevem se staly sebevražedné atentáty, na které Izraelci reagovali vojenskými zásahy a uzávěrami palestinských území. První atentáty byly provedeny 6. a 13. dubna 1994 a staly se v Afule a v Hadeře. Pokaždé se sebevražedný atentátník odpálil v davu lidí. Zahynulo celkově 13 civilistů a desítky dalších byly zraněny.

Ofenzivní akce, které Izrael při odvetách za atentáty prováděl však palestinskou autonomii, která byla, doposud je a asi vždy bude na Izraeli ekonomicky závislá, ruinovaly. Mírový proces však i přes tyto problémy pokračoval a mezi Jicchakem Rabinem a Jásirem Arafatem byla s několikaměsíční prodlevou podepsána dohoda o odchodu izraelských jednotek z pásma Gazy a z Jericha. Prezidentem Palestinské samosprávy se pak oficiálně stal Jásir Arafat a 1. července 1994 přesunul své sídlo z Tuniska do Gazy.

Jenže věci nejsou tak jednoduché jak by měly či mohly být. Dne 11. října 1994 unsli aktivisté Hamásu izraelského vojáka Nachšona Waschmana. Stalo se to jen dva dny potom, co další teroristé zabili v Jeruzalémě dva Izraelce a dalších 13 zranili. Únosci požadovali propuštění 200 svých druhů z izraelských věznic a také Ahmada Izmáíla Jasína zakladatele Hamásu. Arafat tyto akce odsoudil a pokusil se udělat pořádek. Ukázalo se, že jeho autorita na to nestačí. Nakonec byl uskutečněn pokus o osvobození uneseného z úkrytu ve městě Beit Nabal na Západním břehu. Bohužel Wachsman byl zabit. Dále zahynuli tři únosci a jeden izraelský důstojník.

Dne 19. října byl vyhozen do vzduchu další autobus přímo v Tel Avivu. Zahynulo 22 osob a dalších 42 jich bylo zraněno. Napětí rostlo. A dne 22. ledna dva atentátníci odpálením náloží na autobusové zastávce Beit Lid usmrtili 22 Izraelců, především vojáků. Dalších 63 jich bylo zraněno. Izraelská veřejnost byla ohromena. A napříč celou zemí zazněl hlas, že je to vina Palestinské samosprávy. Ezer Weisman se odhodlal k něčemu nevídanému. Vyzval veřejně premiéra Rabina k přerušení mírových rozhovorů. Rabin to odmítl jako to, o co teroristům šlo – jednání pohřbít. Když se zdálo, že se situace uklidňuje, tak 9. dubna další dva výbuchy zabili 8 lidí a dalších 40 zranily. Než vlastní člověk Rabina zabil, tak 24. července explodoval další autobus a 6lidí zemřelo a 32 bylo zraněno. A konečně 21. srpna další vrah vyhodil do vzduchu další autobus a zahynuli 4 lidé a 106 bylo zraněno. Autorita Rabinovi vlády byla v troskách.
Takto vše pokračovalo a to tak dlouho, až Arafat pochopil, že se nehraje jen o mírový proces ale i o něho osobně. Nakonec zakázal militantní křídlo Hamásu a zahájil zatýkání aktivistů Hamásu a Palestinského islámského džihádu.

Po dalších dlouhých jednáních byla 28. září 1995 ve Washingtonu podepsána dohoda o rozšíření autonomie Západního břehu a Pásma Gazy, nazývaná jako „Oslo II“, za izraelskou stranu premiérem Jicchakem Rabinem a za palestinskou stranu Jásirem Arafatem. Svatá místa na Západním břehu byla předána do rukou Palestinců s výjimkou Jeskyně patriarchů v Hebronu a byla formulována speciální ujednání pro Ráchelin hrob v Betlémě a Josefův hrob v Nábulusu. Tato ujednání zaručovala volný přístup ke všem místům. V dohodě se Izrael zavázal zvýšit objem vody pro Palestince na 28 milionů krychlových litrů ročně. Na základě smlouvy mělo být postupně propuštěno 5 až 6 tisíc palestinských vězňů zadržovaných v izraelských věznicích. Proti smlouvě se však zvedla vlna protestů a to jak na palestinských autonomních územích, tak v Izraeli. V Izraeli se krajním projevem odporu proti dohodám z Osla stal atentát na Jicchaka Rabina spáchaný 4. listopadu 1995 izraelským extremistou Jigalem Amirem což byl jemenský Žid a radikální sionista, který se ostře stavěl proti mírové dohodě i proti Rabinovým mírovým iniciativám jako takovým. Na palestinských územích pak palestinský Islámský džihád vyzval k pokračování boje proti Izraeli.

Obrázek
Hrob starého vojáka a premiéra Státu Izrael na hřbitově Herzlova hora[/align]

Po Rabinově smrti nastoupil do funkce ministerského předsedy Šimon Peres, který neprodleně provedl několik zásadních kroků ke splnění dohody z Osla. V kronice 20. století je o tom napsáno: „Cituji:
„Izraelské vojenské síly se ke konci roku 1995 stáhly ze šesti klíčových měst z Oblasti A a z více než čtyř set vesnic v Oblasti B.“

20. ledna 1996 se konaly volby do palestinské samosprávné vlády, čímž byl splněn jeden z bodů z Deklarace zásad z roku 1993. Jenže po Rabinově smrti začal mírový proces stagnovat. Podepsalo se na tom i vítězství strany Likud a jejího lídra Benjamina Netanjahua ve volbách roku 1996, kdy byl poražen Rabinův nástupce a spoluautor dohod z Osla Šimon Peres ze Strany práce.

Obrázek
Benjamin Netanjahu s Jásirem Arafatem a Nabilem Šáthem, takto palestinským vyjednavačem na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, rok 1997[/align]

Na palestinské politické scéně došlo k posilování pozic Hamásu na úkor Arafatovi OOP. Mezi Izraelci a Palestinci nedošlo k žádnému pokroku ani po mimořádných parlamentních a prezidentských volbách v Izraeli 17. května 1999, kdy zvítězil blok Strany práce vedený Ehudem Barakem. Naopak po neúspěchu summitu v Camp Davidu v červenci 2000 došlo k nárůstu nepřátelství, které nakonec vedlo k vypuknutí palestinské druhé intifády.

Druhá palestinská intifáda

Tato druhá intifáda vycházela ze zkušeností palestinských předáků. Poté, co Izrael jednostranně opustil jižní Libanon a vypadalo to jako jeho porážka, dospěli k názoru, že stejný model je možno použít i pro Palestinská území. Tedy že pokud dokáží způsobit Izraelcům a IDF dostatečně velké ztráty, veřejné mínění je donutí odejít i z kupovaných území. Prostě chtěli napodobit Hizballáh a ozbrojenou konfrontací dostatečně dlouhou dosáhnout politický profit.

Situace se vyhrotila poté, co Jásir Arafat 13. září 2000 na poslední chvíli upustil od jednostranného vyhlášení Palestinského státu, což mělo za následek eskalaci sporů na palestinské politické scéně a to zejména ze strany militantních teroristických uskupení Hamas, LFOP. Další domnělou záminku měl dát Ariel Šaron. Dne 28. září uskutečnil svoji vycházku nechrámovou horu v Jeruzalémě. Ale není to pravda.

V pátek 28. září 2000 do Jeruzaléma jako obvykle přijely desetitisíce Palestinců z území Palestinské autonomie, si muslimové vyslechli z úst jeruzalémského muftího výzvy k útokům na Židy. Po modlitbách potom napadli blízké izraelské policejní hlídky a začali házet předem připravené balvany na Židy modlící se u Zdi nářků v předvečer svátku Roš ha-šana. Násilí se pak rychle rozšířilo na celé území PA, ale též přímo na území Izraele. Takže ne Šaron, ale jeden dobře připravený muslim ovládl dav a spustil vlnu násilí, která brala dech.

Je nutné vidět, že to co se právě rozběhlo, byla jiná intifáda než ta první. A z pohledu práva byla jen málo legitimní – 98% území, na kterém se rozhýbaly masy Palestinců, totiž už bylo jejich a bylo spravováno jejich lidmi. Tedy celé Pásmo Gazy a většina Západního břehu. Takže jestliže první intifáda byla chápána jako boj proti okupaci, tato druhá už tak chápána být neměla. Šlo v ní pouze a jen o získání politické převahy pro budoucí jednání. Tento zásadní a pravdivý fakt dnes bývá vědomě opomíjen. A proto jsem tuto skutečnost zvýraznil.

Důkazů více než dost. Intifáda neměla lidový charakter. Ani nemohla. Jak mohly masy Palestinců útočit na Izraelské vojáky a instituce na jejich území když zde žádné nebyl? Šlo o válku a od začátku se používali zbraně, výbušniny a technika. Obecně tuto válku řídil Arafat a jeho lidé, ale skutečně se zde realizovaly všechny militantní palestinské organizace, kolik jich jen bylo. Útoky na rozdíl od první intifády mířily na civilní cíle jak v zónách C palestinských území, tak na území samotného Izraele. Proti Izraeli byly používány rakety, nyní už vyráběné na palestinských územích. Za tři roky takto bylo odpáleno asi 1500 min do minometů a asi 150 raket Kassám. Byla prokázána nade vší pochybnost finanční, logistická a technická, tedy zbrojní pomoc a to velmi velká ze strany Íránu. Dokonce bych řekl, že používat pro toto období termín intifáda je nesprávné- ta první měla svoji velkou hodnotu. Tato se zvrhla v pouhé vraždění nevinných a masivní odvety napadených.

V prvním roce Izraelci velmi váhali s prováděním vojenských operací v zóně „A“. Pokud se tak stalo, jednotky po splnění úkolu okamžitě odcházely do výchozích postavení. Ale po útoku na USA 11. září 2001 se to změnilo. A na změnu měl vliv i nárůst ztrát na straně Izraelců. Jen březnu 2002 bylo zabito 135 Izraelců. Díky tomu se na intifádu začalo pohlížet jako na mezinárodní teroristickou kampaň a Izrael se tak zbavil skrupulí a do věci se pořádně opřel. Po útoku v Park Hotelu v Natanji Izrael zahájil operaci nazvanou Obranný štít zaměřenou proti městům na území Západního břehu. Skončila 14. dubna 2002. Ale Palestinci si ji vyložili jako jednorázovou akci a ve vraždění pokračovali. Proto si Izrael vyhradil volné ruce a byla zahájena časově neomezená oparem nazvaná „Rozhodná cesta“.

Obrázek
Voják IDF na stráži při operacích ve městě Nabulus.

V rámci této akce byla na Arafta uvaleno domácí vězení a to celou situaci velmi vyostřilo. Jako odveta na útoky na izraelské obyvatele byly ničeny objekty Palestinské samosprávy. To ale brzy skončilo – světová veřejnost to plošně odsuzovala. Nový způsob reakce potom spočíval v selektivních akcích zaměřených na samotné teroristy a na jejich vůdce. Tato taktika nesla úspěch díky velmi dobré práci zpravodajských služeb. Bylo provedeno nesčetné množství malých operací, kdy byly skupiny útočníků ničeny bodovými útoky ze vzduchu pomocí vrtulníků ale častěji pozemními silami. Snaha byla je zablokovat, zničit a pokud to půjde, získat zajatce ke zpravodajskému vytěžení.

Když se IDF a ostatní bezpečnostní složky stáhly z Pásma Gazy, byla kolem této Palestinské enklávy vybudována bezpečnostní bariéra. Během této druhé intifády se ukázala jako neuvěřitelně účinná. Za celu dobu trvání intifády přes tuto bariéru nepronikla ani jedna bojůvka na izraelské území. Útoky se v Gaze omezili na místní židovské osady a těch pár mís kde zůstaly izraelské bezpečnostní skupiny. Byla zde spáchána asi polovina útoků z celkového počtu intifády, tedy asi 9 600, ale ztráty Izraelců zde byl jen 10% z celkového počtu.

To z oblasti Západního břehu přišla většina Zla. Rozpoutala se vášnivá diskuse, zda vybudovat takovou bariéru i kolem tohoto území. Pravice říkala – NE. Měla za to, že když se to udělá, bude to značit definitivní přidělení tohoto území Palestincům. Levice měla výhrady k trase a hlavně nechtěla, aby bariéra odřízla židovské osady a také nechtěli poškodit Palestince – měli to být sousedé. Palestinci potom argumentovali tak jako obě strany ale navíc měli obavu, že taková hranice zruší všechny kulturní, sociální a ekonomické vazby mezi těmito územími a Izraelem. nakonec ale bylo rozhodnuto ji vybudovat. A tak se také postavila.

Izraelská bezpečnostní bariéra sestávající ze sítě plotů, které činí asi 95 % délky a zdí které činí asi 5 % délky mezi Izraelem a Západním břehem Jordánu. Její část sleduje zelenou linii z roku 1949 jež určovala hranici mezi Izraelem a Západním břehem Jordánu, který anektovalo Jordánsko v rámci první arabsko-izraelské války. Zbytek je veden na území Západního břehu za zelenou linií. Po dokončení má celková délka bezpečnostní bariéry 760 km. V současnosti (8/2009) je postaveno zhruba 56,6 % a 10,2 % je momentálně ve výstavbě.
Tato bariéra byla a je vysoce kontroverzní projekt. Její zastánci tvrdí, že bariéra je nezbytným nástrojem, který chrání izraelské civilisty před palestinským terorismem, včetně sebevražedných atentátů, jejichž intenzita po vypuknutí Intifády Al-Aksá prudce narostla. Je faktem, že od zahájení stavby bariéry v červenci 2003 podstatně poklesl počet spáchaných teroristických útoků na občany Izraele.

Obrázek
Mapa bezpečnostní bariéry tak jak je vybudována.

Odpůrci bariéry tvrdí, že“
- je ilegálním pokusem anektovat palestinskou půdu pod záminkou získání bezpečnosti,
- porušuje mezinárodní právo,
- je pokusem o zabránění mírových dohod o konečném statusu
- významně omezuje životy palestinských Arabů, kteří žijí v okolí bariéry tím, že snižuje jejich možnost volně cestovat v rámci Západního břehu a dojíždět za prací do Izraele, čímž podkopává palestinskou ekonomiku.

[align=center]Obr. první: Obrázek Obr. druhý: Obrázek
První obrázek ukazuje podobu bezpečnostní bariéry jako plotu a druhý jako stěny.

Haagský tribunál ve svém poradním stanovisku Valného shromáždění OSN označil zeď jako nelegální ve smyslu mezinárodního práva, neboť na některých místech vede přes obsazená území, která OSN nepovažuje za součást Izraele. Dokončení zdi by tak fakticky znamenalo anexi území, která Izrael obsadil po vítězství v Šestidenní válce. Proti výstavbě zdi se postavila i Evropská unie. Na protest proti výstavbě bariéry vznikla v roce 2003 izraelská anarchistická skupina Anarchisté proti zdi.

Tato nová intifáda způsobila palestinské samosprávě obrovské škody. A to jak vojenskými operacemi, tak i ekonomické. Ekonomika skoro zkolabovala. Blokády znemožnili docházku do práce Palestincům zaměstnaným v Izraeli, kde byli díky stálým vražedným útokům považováni za bezpečnostní riziko. Místní správa se položila. Díky tomu že část atentátů prokazatelně provedli palestinští policisté, stali se terčem útoků i jejich stanice. Tím prudce vzrostla zločinnost, kterou palestinské instituce nedokázali řešit.

Co byla Palestincům platná vláda, prezident a další politické administrativní instituce. Chtěli klid, práci, konec bojů a aspoň trochu normalizované vztahy s Izraelci. Když to dokleplo i vůdcům intifády, začaly tyto myšlenky podporovat. Ale myslím si, že více je přesvědčil strach. Izraelci metodicky likvidovali všechny nalezené organizátory atentátů a pomalu se blížili k těm, které by šlo označit jako TOP. Proto byla 29. června 2003 podepsána představiteli Palestinské samosprávy, Hamásem a Palestinským islámským džihádem. Izraelci už byli unaveni. Navíc jejich vlastní obyvatelé čelili snížení životní úrovně o 15 %, a mnoho jejich Arabů se do akcí proti židovské populaci zapojovalo. Na rozdíl od první intifády došlo k odmítání služby na palestinských územích, a to hlavně záložníky.

Na základ angažovanosti čtyř autorit, tedy USA, Ruska, EU a OSN, byl podepsán dokument nazvaný „Cestovní mapa“. Pokud by byl realizován, mohla to být cesta ze slepé uličky. Ale nic z toho nebylo. A násilí pokračovalo dál.

Oběti na straně Izraele byly velmi početné. Bylo to dáno tím, že oproti první intifádě se jako hlavní prostředek používaly ze strany Palestinců mimořádně ničivé způsoby útoků - hlavně sebevražední střelci a sebevrahové s bombami na vlastním těle. Hlavním cílem se stávaly autobusy plné lidí, kavárny, místa s velkým množstvím lidí jako obchodní centra a tržiště. Terčem se stávaly i osobní automobily plné lidí. Útoků na vojenské cíle bylo málo – atentátníci se chtěli vyhnout možné konfrontaci s vycvičenými a bdělými vojáky. Takže hlavní tíhu obětí nesli na izraelské straně civilisté a mezi nimi hodně žen a dětí.
Přehled ztrát na straně Izraele, vybrány nejvážnější útoky. Tedy je to jen reprezentativní vzorek.

Rok 2000: 31 útoků, 35 mrtvých a 81 raněných
Příklad: 12. 10. v Ramalláhu rozzuřený palestinský dav ubil k smrti dva izraelské
vojáky v záloze: Byl to 33letý Yossi Abrahamu, otec tří dětí a 33letý Vadim Norzhich, ženatý, jeho žena čekala dítě. Byli zatčeni palestinskými policisty, odvlečeni na policejní stanici a zde vydáni lynčujícímu davu. Palestinští policisté nejen neudělali nic pro jejich záchranu, ale navíc vyháněli novináře, aby nic nebylo zdokumentováno. Ale jeden italský novinář část lynče natočil. Jeho obrazová reportáž otřásla celou světovou veřejností a Palestinci ztratili hodně sympatií.

Rok 2001: 99 útoků, 198 mrtvých a 882 raněných
Příklad: 1. 6. v Tel Avivu sebevražedný útočník odpálil bombu před, diskotékou u delfinária, výsledek byl 21 mrtvých mladých lidí a 120 raněných

Rok 2002: 147 útoků, 352 mrtvých a 1430 raněných
Příklad:27. 3. v městě Netanja v první večer židovského svátku Pesach se v restauraci Park Hotelu odpálil sebevražedný útočník. V místnosti bylo asi 250 hostů. Následky hodně zlé: 30 mrtvých, 20 raněných těžce a 120 lehce. Tato hromadná vražda způsobila spuštění akce „Obranný štít“

Rok 2003: 64 útoků, 183 mrtvých a 696 raněných
Příklad:19. 8. v autobusová linka číslo 2. v Jeruzalémě. Palestinský sebevražedný útočník se odpálil v plně obsazeném autobuse na rušné ulici. Mrtvých 23 a raněných více než 130. Atentátu na autobusy bylo povícero a takto to po nich vypadalo:

Obrázek
Autobus po sebevražedném útoku, 18.5.2003 v Jeruzalémě[/align]

Rok 2004: 42 útoků, 89 mrtvých a 239 raněných
Příklad:2. 5. u Guš Katif v pásmu Gazy. 34letá těhotná T. Hatuel a její čtyři děti Merav (2), Roni (7), Hadar (9), Hila (11) byli zastřeleny v autě. Dva palestinští ozbrojenci vypálili salvu na jedoucí vůz. Když auto vyjelo z vozovky a zastavilo se, vrazi přišli až k němu a ženu a děti pozabíjeli střelami do hlavy. Další 3 ranění byli okolo jako důsledek další střelby.

Celkově tedy bylo zabito 1053 Izraelců, z toho 719 civilistů a 334 příslušníků ozbrojených složek.

Ztráty na mrtvých mezi Palestinci byli opět výrazně větší. Bylo to tím, že mnoho stresujících útoků vedlo k tomu, že se ztratila hranice mezi policejní akcí a válečným střetem. Než se IDF naučila tyto situace řešit, často byla zahájena palba a to vedlo k velkému množství mrtvých a raněných na straně Palestinců. Palba ale byla často zahajována i v posledním období intifády – nenávist už obě strany prostoupila příliš hluboko.

Ztráty na straně Palestinců

Je dokumentováno nejméně 4789 mrtvých Palestinců. Je zde započteno:
- 2204 mrtvých obětí izraelských ozbrojených a bezpečnostních složek, a oběti zabité při atentátech na izraelské cíle.
- 1671 mrtvých palestinských bojovníků včetně sebevražedných atentátníků
- 870 obětí jsou potom Palestinci zabití jinými Palestinci za skutečnou nebo domnělou spolupráci s Izraelci.
- 44 Palestinců zabili izraelští civilisté

Izrael také přišel s tvrdou odplatou za atentáty, kdy rodinám atentátníků srovnal se zemí dům. Začal také útočit na špičky organizací, jež podnikají útoky v Izraeli, především na vysoké představitele Hamásu a Islámského džihádu. Cílem však nebyli jen velitelé, plánující a provádějící útoky na Izrael, ať už jeho ostřelování raketami Kásam nebo pomocí sebevražedných atentátníků. Terčem byli i nejvyšší představitelé těchto organizací. Tunová bomba zabila 23. června 2002 šéfa vojenského křídla organizace S. Šihádu, přičemž zemřelo 14 lidí včetně 9 dětí. Obětí útoku se stal v březnu 2004 i poloslepý invalidní duchovní vůdce Hamásu Ahmad Jásín. Řízená střela ho zasáhla cestou z mešity. V dubnu byl zabit i jeho nástupce Abd al-Azíz Rantísí.

Přesný konec druhé intifády není možno určit. Asi bych jej přiřadil na rok 2005. Tento rok totiž přinesl další naději na vyhlášení samostatné Palestiny. Izrael se v polovině srpna se začal jednostranně stahovat z pásma Gazy, kde mělo domovy 8500 osadníků. Poslední izraelský voják Gazu opustil 12. září, tím skončila osmatřicetiletá okupace tohoto území. Bylo to jednostranné rozhodnutí Izraele. Proti plánu izraelského premiéra Ariela Šarona do poslední chvíle protestovala část osadníků i radikální Židé. Aby Šaron svůj plán vůbec prosadil přes odpůrce ve vlastní straně Likud, musel se spojit ve vládě s opoziční Stranou práce Šimona Perese.
Počátkem února se po čtyřech letech setkali palestinský prezident Mahmúd Abbás, který nahradil ve funkci zesnulého Jásira Arafata, a izraelský premiér Ariel Šaron. Jásir Arafat byl vážně nemocný letecky přepraven do Paříže, kde 11. listopadu 2004 v nemocnici Percy zemřel. O den později se dopoledne konal smuteční obřad v Káhiře a odpoledne byl Arafat pohřben u svého sídla v Ramalláhu. Abás a Šaron se dohodli se na vzájemném příměří: Palestinci ukončí násilí a Izrael vojenské akce. Izrael předá do palestinských rukou správu nad pěti městy na Západním břehu Jordánu.

Ariel Šaron prohlásil, že tento plán byl navržen pro zajištění izraelské bezpečnosti a pro ukončení izraelsko-palestinského konfliktu. Jednostranný byl tento krok proto, že Izrael nespatřoval na palestinské straně nikoho jako partnera. Více než devíti tisícům Izraelců v Pásmu Gazy bylo řečeno, aby tuto oblast opustili, jinak budou vystěhováni do čtvrtka 16. srpna 2005. Podle plánu na stažení, který byl přijat 6. června 2004, měla izraelská armáda setrvat na hranici mezi Gazou a Egyptem tzv. Filadelfská cesta a měla se zapojit do demolice budov, v rámci rozšíření nárazníkových zón. Izrael se nicméně později rozhodl opustit hraniční oblast, která je nyní kontrolována Egyptem a Palestinci. Další zásadní pravidla:
- Izrael bude pokračovat v kontrole pobřeží a vzdušného prostoru Pásma Gazy a vyhrazuje si právo vojenských operací v případě nutnosti.
- Egypt bude kontrolovat hranici mezi Gazou a Egyptem.
- Izrael bude nadále poskytovat Pásmu Gazy vodu, komunikace, elektřinu a kanalizační sítě.
- Existující obchodní vztahy s Izraelem – během nichž jde o import z Izraele do Pásma Gazy, nejsou daněny; exporty z Pásma Gazy do Izraele jsou daněny. Izrael bude zadržovat cla ze zahraničních produktů směřujících do Pásma Gazy a v Pásmu Gazy bude nadále platná izraelská měna.

Obrázek
Plán vyklizení Pásma Gazy[/align]

Krátce před finálními kroky stažení, tedy v červenci zesilovaly střety izraelských pořádkových sil s ortodoxními Židy, kteří odmítali stažení a snažili se proniknout do pásma, aby zabránili odchodu osadníků. Stovky obyvatel nakonec odešly dobrovolně, ale polovina původního počtu, asi 4000, se rozhodla vzdorovat. Osadníci dostali ultimátum odejít do 16. srpna. Následující ráno nastoupili vojáci a začali osady vyklízet násilím. Při evakuaci bylo nasazeno na 40 000 vojáků a policistů.

Obrázek
Nucené vysídlení osadníků z Pásma Gazy[/align]

Při samotném vyklízení se odehrávaly srdcervoucích scény, kdy vojáci museli násilím odvádět rodiče s dětmi z jejich domů i vyvádět osadníky ze synagog. Na protest proti stažení se na jihu Izraele upálila 54letá žena.

Obrázek
Obrněná jednotka IDF opouští pásmo Gazy.

Evakuace skončila 23. srpna. Po evakuaci následovala demolice domů. Odsun skončil 12. září, vojáci stáhli vlajku a uzavřeli přechod Kisufim. Do opuštěných osad vtrhly tisícovky triumfujících Palestinců, kteří zapalovali synagogy a rozbíjeli to, co zůstalo v troskách osad. Nedošlo jim, že nyní je to co se bude dít v Pásmu Gazy jejich problém. A tím že zde nejsou potenciální izraelské cíle, není na koho útočit. Dále jim nedošlo, že jakýkoliv útok na izraelské území odsud realizovaný může být v plném souladu s mezinárodním právem odražen a může vyvolat tvrdou protiakci. Izrael sem přestal směřovat ekonomickou pomoc a čekal, jak se bude vše vyvíjet.

Ani odchod osadníků však neukončil střety. Dva týdny po odchodu militantní hnutí Islámský džihád a Hamás začala z území Gazy opět ostřelovat Izrael raketami Kásám. Tím byl položen zárodek budoucího útoku na tuto část Palestinci spravovaného území. Izrael v odvetě provedl několik náletů na cíle v pásmu. Další problém přinesly volby na palestinských územích, v nichž v lednu 2006 překvapivě zvítězil radikální Hamás, který Izrael a USA označují za teroristickou organizaci. Protože Hamás neuznal Izrael a nevzdal se násilí, přestali Palestinci dostávat podporu ze zahraničí.

Celkově lze říci, že tato druhá intifáda skončila pro Palestince neúspěchem. Majíce na paměti jak se na jejich stranu postavila světová veřejnost při té první, rozhodli se celý model zopakovat ale ze špatného důvodu a hlavně zvolené metody otřásli světovou veřejností a překlopili její sympatie na stranu Izraele. Bylo to dáno čtyřmi faktory:

Primo: Byla to mimořádná morální síla izraelské společnosti. Palestinci si špatně vyložili skutečné příčiny stažení IDF z jižního Libanonu. IDF a Izrael se necítili poraženi, ale měli toho prostě dost. Navíc tím chtěli zbavit Sýrii hlavního klacku při politických jednáních. Proto palestinský předpoklad, že stačí zabít dostatek izraelských občanů a vojáků a Izrael opět vyměkne, se nemohl naplnit a ani se nenaplnil. Naopak - teror obrátil veřejnost doprava a to velmi ostře. A pravicová vláda byla tvrdá a nezlomná. Ukázal to nikdy nezastavený proces budování dalších osad na Západním břehu. Pouze bylo přisunuto potřebné množství vojsk a bylo vymalováno.

Secundo: Palestinci zásadně neuspěli na poli zahraniční politiky. Své naděje spojili s OSN a EU. Ale nepochopili, že jediný komu Izraelci naslouchají a jediný kdo na ně dokáže zatlačit, jsou USA. A světová média se jimi nehodlala zabývat moc dlouho – po pár týdnech už to bylo vyčpělé téma a pozornost byla tomuto konfliktu věnována jen okrajově. A metoda hromadného vraždění pomocí sebevražedných atentátů na západní svět nezabrala vůbec. Tato sekulární společnost nechápe motivaci k takové brutalitě a fotografie zničených autobusů, kaváren a mrtvých těl na tržištích postavily tu nejdůležitější část světa proti nim.

Tertio: 11. září 2001 po útoku na USA se prudce změnil pohled na terorismus a boj proti němu. A to jak na půdě OSN, tak i v EU. Následné útoky v Madridu a Londýně ukázaly západnímu světu, kdo je nepřítel. Západní svět totiž díky zásadní sekularizaci a hlavně toho, že to byl a částečně je křesťanský svět, si identifikoval nepřítele do rovnice: muslim = terorista. My Evropané totiž máme problém hledat drobné odchylky v islámu a je nám jedno, že Palestinec třeba je v právu. Pokud se ho domáhá bombou, která zabije 20 lidí v dopravním prostředku, je nám jeho motivace naprosto lhostejná.

Kvarto: První intifáda donutila izraelské zpravodajce a bezpečnostní složky i IDF hledat nové postupy jak čelit útokům a tyto postupy se podařilo nalézt. Díly tomu bylo denně odhaleno i několik desítek rizik, která díky znalosti byla eliminována v samém zárodku a to způsobem Izraelcům vlastním – s teroristy se nejedná, teroristé se zabíjí.

A my se podíváme na události od roku 2006 do současnosti.
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 12/5/2012, 20:41, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

[align=center]Kapitola šestá: Co se kolem Státu Izrael dělo od roku 2005 do současnosti.
V roce 2005 s stalo ledacos, ale pro Izrael bylo velmi důležité, že v Libanonu došlo k zásadní změně situace. Bylo to ukončení přítomnosti syrské armády na libanonském území. Proces, který způsobil odchod syrské armády se nazývá Cedrová revoluce.

Tato revoluce probíhala zhruba od února do dubna 2005. Na rozdíl od revolucí ve východní Evropě a střední Asii, nebyla následkem sporných voleb nebo politických her či dozráním politických poměrů k zásadním změnám, ale spíše byla reakcí na atentát na vůdce opozice Rafíka Harírího v roce 2005. Byl zavražděn neznámými útočníky při explozi nálože u projíždějící kolony. Podezření padlo na Sýrii, která měla na území Libanonu rozmístěno několik tisíc svých vojáků a Harírí byl významným představitelem opozice, která žádala jejich odsun.

Bombový atentát na Rafíka Haríriho se odehrál 14. února 2005 v libanonské metropoli Bejrútu. Bomba byla nastražena v automobilu poblíž hotelu Saint George, který se nachází v komerční zóně Bejrútu. Výbuch zasáhl kolonu devíti vozů, ve které byl také náš muž, a poškodil mnoho okolních budov a automobilů. Při explozi bylo spolu s Harírim zabito dalších 22 lidí, včetně dvou bývalých ministrů Harírího vlády Sámira ad-Džisra a Básila Flajhána a dalších 100 lidí bylo zraněno.

[align=center]Obr. první: Obrázek Obr.druhý: Obrázek
Zavražděný bývalý premiér Libanonu Rafik Harírí a kráter po bombě, která jej odvedla z tohoto světa.

Jelikož se objevily důkazy, že za jeho vraždou stála syrská tajná služba, opozice požadovala stažení Syrských vojsk z Libanonu. Revoluce byla pojmenována podle cedru, tedy stromu, který je státním symbolem Libanonu. Barvou pokojných demonstrací byly bílá a červená, což jsou také barvy nacházející se na libanonské státní vlajce. Ačkoli syrští vojáci opustili téměř po třiceti letech Libanon, syrský vliv v Libanonu byl a je stále zajištěn přítomností hnutí Hizballáh.

A my se nyní podíváme na rok 2006.

Pásmo Gazy bylo v úplnosti vyklizeno a zůstali zde pouze Palestinci. Vše, co se zde od odchodu posledního židovského osadníka dělo, bylo plně v režii Palestinské samosprávy a byla to a je dodnes její odpovědnost. Stejně tak bylo vyklizeno bezpečnostní pásmo v jižním Libanonu a platilo to samé, co jsem uvedl výše. Pouze odpovědná byla libanonská vláda a její našeptávač Sýrie. Izrael si v obou oblastech uvolnil ruce a dle platného mezinárodního práva jakýkoliv útok na jeho výsostné území z těchto provedený z těchto oblastí mohl být chápán jako teroristický útok nebo válečný akt a měl plné právo na něj adekvátně reagovat. A protože protivník se rozhodl jednat tak, aby to jako válečný akt vyloženo být muselo, došlo k další válce Izraele s Libanonem. Tento konflikt se dnes označuje jako

Druhá libanonská válka.

Byl to, jak už jsem uvedl ozbrojený konflikt mezi Izraelem a ozbrojeným křídlem libanonské politické strany Hizballáh. Konflikt vypukl 12. července 2006 a trval do 14. srpna téhož roku, kdy bylo vyhlášeno příměří.
Počátek tohoto konfliktu je viděn a to ve shodě v tom, že dne 25. června 2006, byl unesen izraelský tankista Gilad Šalit v pohraničí Pásma Gazy.K incidentu se přihlásily tři ozbrojené organizace:
- Al Kassám,
- Výbor lidového odporu a
- Islámská armáda.
Gilad Šalit byl zajat palestinskými ozbrojenci při přeshraničním útoku. Byl unesen přes hraniční přechod Kerem Šalom. Stal se prvním izraelským vojákem zajatým palestinskými ozbrojenci od zajetí Nachsona Wachsmana v roce 1994. Skutečnost, že má dvojí občanství - kromě izraelského také francouzské, přiměla Francii a Evropskou unii, aby se zapojily do snah o jeho propuštění.
Izrael odpověděl ultimátem na vydání zajatce. Po jehož vypršení izraelská armáda zahájila vojenskou operaci za účelem jeho osvobození. Operace nebyla úspěšná.

Zde můžu klidně předběhnout události a uvést, že začátkem října 2009 Izrael v rámci dohody s Hamasem propustil 20 palestinských Arabek vězněných v Izraeli výměnou za video nahrávku Gilada Šalita, která prokáže, že Gilad stále žije. Dne 2. října 2009 Izrael od Hamasu toto video obdržel. 11. října 2011 přinesl zpravodajský web Al-Arabija zprávu o dohodě mezi Izraelem a Hamásem týkající se propuštění Gilada Šalita. Na mimořádném zasedání izraelské vlády, svolaném premiérem Netanjahuem, pak byl schválen návrh dohody výměny vězňů. Za Šalitovo propuštění bylo dohodnuto propuštění 1027 palestinských vězňů, včetně 280, kteří si odpykávají doživotní tresty odnětí svobody za terorismus. Na základě dojednané dohody byl Šalit 18. října 2011 propuštěn na svobodu a vrátil se zpět do Izraele

Obrázek
Gilad Šalit po návratu ze zajetí[/align]

Když se Palestinci v Pásmu Gazy dostali pod vojenský tlak, bylo někde v Hizballáhu rozhodnuto jim pomoci. V 9.00 místního času dne 12. července 2006 zahájil Hizballáh diverzní raketové a minometné útoky na izraelské vojenské pozice poblíž pobřeží, hraniční vesnice Zar'it a města Šlomi. Při útoku bylo zraněno pět civilistů, zasaženo bylo celkem 6 vojenských stanovišť a monitorovací kamery byly vyřazeny z provozu. Ve stejnou chvíli pronikla skupina příslušníků Hizballáhu přes hranici a nástražnými výbušnými systémy a protitankovými střelami zaútočila na dvě obrněná Humvee izraelské armády hlídkující na vrchu Har Amiram u vesnice Zar'it, přičemž tři vojáky zabili, dva zranili a dva Ehuda Goldwassera a Eldada Regeva podle šetření na místě zajali. Po potvrzení zajetí dvou vojáků byl do oblasti vyslán vrtulník, obrněný transportér a tank Merkava Mk III, který byl zasažen velkou podzemní minou, což způsobil smrt všech čtyř členů jeho osádky. Další voják byl zabit a dva lehce zraněni při minometné střelbě, když se pokoušeli vyprostit jejich těla. Takové ztráty a podle všeho při nulových na straně protivníka, svědčí o tom, že vše bylo dobře připraveno a provedli to odhodlaní a dobře vycvičení bojovníci.

Izrael toto okomentoval slovy, že se jedná o válečný akt, na který je nutno odpovědět silou. Zahájil tedy letecké útoky na známé cíle Hizbaláhu a libanonské armády v převážně jižní části svého severního souseda. Ukončení náletů podmínil vydáním obou vojáků. Vůdce libanonské militantní organizace, Hasan Nasralláh prohlásil, že vojáky propustí jedině, budou-li propuštěni palestinští vězni, kteří si odpykávají svůj trest v izraelských věznicích.

Obrázek
Vůdce Hizballáhu – Hassan Nasralláh v době popisovaných událostí[/align]

Po několika dnech raketových a leteckých útoků na Libanon Izrael oznámil, že se mu podařilo oslabit bojové schopnosti Hizballáhu zhruba o polovinu. Toto však představitelé organizace v čele s Nasralláhem odmítli, s odůvodněním, že způsobené škody jsou malé a bojeschopnost organizace neohrozí.

Obrázek
Mapa zobrazující oblasti působení Izraelských ozbrojených sil ve válce proti Hizballáhu.

Útok Hizballáhu byl nečekaný, od roku 2000, kdy se Izrael stáhl z jihu Libanonu, panoval na izraelsko-libanonské hranici relativní klid, jen párkrát do roka přerušený přestřelkami. Obě strany se vzájemně respektovaly a tyto přestřelky byly považovány za projev fanfarónství na obou stranách. Výrazně větší napětí panovalo po vítězství Hamásu v lednových palestinských volbách mezi Palestinskou samosprávou a Izraelem, které vyvrcholilo 25. června, kdy skupina devíti Palestinců včetně příslušníků Hamásu unesla izraelského již zmíněného Šalíta, což vedlo k invazi Izraele do Gazy.

Proč se Hizballáh rozhodl vstoupit do konfliktu, není zcela jasné. Spekulovalo se, že šíitské hnutí podporované Teheránem mělo takto odpoutat pozornost od krize okolo íránského jaderného programu. Vyloučit však nelze ani snahu šíitského Hizballáhu zviditelnit se v palestinské otázce, kde vůdčí roli v posledních letech převzal neméně radikální nicméně sunnitský Hamás. Podíl na aktivizaci Hizballáhu mohla mít i složitá vnitropolitická situace Libanonu po odchodu syrských vojsk, která dohlížela na mír v zemi. Hizballáh protestoval proti odchodu Syřanů, kteří jej podporovali.

Po prohlášení Hizballáhu, že jsou izraelské útoky bezzubé, bylo rozhodnuto přitvrdit a konflikt se rychle rozhořel do podoby regulérní války. Už 13. července zahájil Izrael námořní a vzdušnou blokády Libanonu, která trvala dva měsíce. Podnikl také řadu náletů nejen na města na jihu Libanonu, ale též na Bejrút a oblasti, kde měli šíitští radikálové své opěrné body. Stejný den vypálil Hizballáh první rakety na izraelský přístav Haifa, a ukázal tak, že je lépe vyzbrojen, než se myslelo. To se potvrdilo o den později, kdy raketa Hizballáhu zasáhla izraelskou korvetu, kterou zapálila. Loď se podařilo zachránit, protože raketa zasáhla jen jeřáb. Na vině zásahu byla i posádka, která nezapojila všechny ochranné systémy, protože nepředpokládala, že by Hizballáh disponoval tak moderními střelami. Hizballáh využíval i bezpilotních letadel íránské výroby.

Izrael několik prvních dní spoléhal na technickou převahu, především letecké bombardování a ostřelování z lodí, a dokonce nakrátko překročil hranice s Libanonem, aby zlikvidoval pozice Hizballáhu. Neustálé nálety a ostřelování jihu Libanonu vyvolaly exodus. Obyvatelé utíkali na sever i do Sýrie, nakonec své domovy opustilo na 300 000 lidí, a zemi houfně opouštěly tisíce cizinců i desetitisíce Libanonců s dvojím občanstvím. Útěk byl obtížný, protože Izrael své nálety soustřeďoval na infrastrukturu, zejména ničil silnice a mosty, aby po nich Hizballáh nemohl přepravovat zbraně na jih k izraelským hranicím. Později dokonce hrozil útokem na všechna jedoucí vozidla. Humanitární situace v Libanonu se zhoršovala, protože situace neumožňovala vyslat pomoc. Teprve 26. července přistálo první letadlo s humanitární pomocí.

[align=center]Obr. první: Obrázek Obr. druhý: Obrázek
První obrázek ukazuje, jak vypadaly libanonské silnice po náletech izraelského letectva. Druhý ukazuje následky bombardování Bejrútu.

To už se Izrael chystal zahájit v příhraničních oblastech pozemní ofenzívu. Nálety a ostřelování nepřinesly očekávané výsledky, Hizballáh dál každý den vypálil na Izrael sto raket a jeho příslušníci se pohybovali v těsné blízkosti izraelsko-libanonských hranic, 19. července se pod palbou milicí Hizballáhu ocitli izraelští pozorovatelé. 21. července se pozemní síly IDF daly do pohybu a zjistili, že svět je jiný než do té doby předpokládaly. Čím to bylo dáno?

Během celé kampaně ani na jeden nepřestal Hizballáh ostřelovat raketami izraelské území. Počet vystřelených raket bývá uváděn mezi 3,970 až 4.228 raket, tedy asi 100 kusů za den. Asi 95% z nich bylo 122 mm označované v tisku jako Kaťuša, což jsou dělostřelecké rakety sovětského původu. Nesli asi 30 kg trhaviny a měly dostřel až 20 km.
Další typy požitých nebo předpokládaných střel:

Taktické dělostřelecké rakety:
- Fadžr-3, dostřel 43 km
- Fadrž-5, dostřel 75 km
- Uragan, dostřel 70 km
- Haibar-1, dostřel 100 km
- Zázál-23, dostřel 210 km

Balistické střely malého rozsahu:
- M-600, dostřel od 250 do 400 km
- R-17/R-300, dostřel 300 až 550 km
U nich se tuší že je Hizballáh má, ale jejich použití není prokázáno.

Protilodní střely s plochou dráhou letu:
- C-701, dostřel15 až 20 km
- C-802, dostřel 120 až180 km
Zde je o střely čínského původu. Které a kolik jich má Hizballáh k dispozici není jasné, ale že je má ukazuje zásah izraelské korvety Hait. Byla vážně poškozena, naštěstí zásah šel do jeřábu a tak škody nebyly fatální.

Obrázek
Izraelská korveta Hait v plné kráse.

[align=center]Obr. první: Obrázek Obr, druhý: Obrázek

První obrázek ukazuje celkové poškození korvety po zásahu raketou. Druhý obrázek potom zobrazuje detail poškození paluby. Za zásah může i jistá nedbalost posádky, která nepředpokládala použití takové výzbroje ze strany protivníka a neměla zapnuty všechny systémy včasné výstrahy. Stalo se to 14. července 2006.

Odhaduje se, že 23% z těchto raket směřovaly přímo na města v severním Izraeli, zatímco zbytek dopadl na otevřené plochy. Cílová města byla: Haifa , Hadera , Nazaret, Tiberias , Nahariya , Safed , Shaghur , Afula, Kiryat Shmona, Beit She'an , Karmiel , Acre a Ma'alot-Tarshiha, dále pak kibuci a mošavy.

Hizballáh použil taktiku, která byla pro pozemní síly IDF překvapením. Jeho odpor měl rovinu konvenční, kdy urputně bránil velmi kvalitně opevněná místa, často navzájem propojená podzemními tunely a to po celé délce společných hranic a do hloubky asi 15 kilometrů. Do systému této obrany byly začleněny i vesnice obydlené spřátelenými šiíty a ti bojovali jako domobrana.

[align=center]Obr. první: Obrázek Obr. druhý: Obrázek

Obrázek první ukazuje jeden z mnoha železobetonových bunkrů vybudovaných Hizballáhem v příhraničním pásmu. Obrázek druhý potom ukazuje sofistikované velmi jednoduché a lehce maskovatelné odpalovací zařízení pro neřízené rakety.

Druhou rovinou byla asymetrická válka vedená malými velmi pohyblivými skupinami bojovníků vyzbrojených velkým množstvím protitankových zbraní a které navíc neustále vytvářely nové a nové nástražné výbušné systémy. Ať na tyto bojovníky narazili vojáci IDF kdekoliv, vždy byli vysoce kvalifikovaní a byli vybaveni neprůstřelnými vestami a brýlemi pro noční vidění, komunikačními zařízeními které jim umožnili koordinovat boj, a někdy dokonce používali izraelské uniformy a vybavení. Izraelští vojáci, kteří se zúčastnili války řekli, že Hizballáh bojoval úplně jinak než Hamás nebo Palestinci. Každý z nich byl trochu překvapen.

Během střetnutí s izraelskou armádou, se Hizballáh se soustředil na způsobování co největších ztrát na živé síle izraelské armády, protože věřil, že neochota přijímat trvalé ztráty izraelskou veřejností je pro Izrael strategickou slabostí. Nicméně, Hizballáh utrpěl během pozemní střetnutí výrazně větší ztráty než izraelská armáda. Navíc všechna jeho zařízení nalezená v oblastech kam IDF pronikly byla zničena, jak ukazuje další obrázek:

Obrázek
Obrněné buldozery izraelského ženijního vojska ničí polní opevnění Hizballáhu.

Hizballáh izraelské armádě čelil pomocí protitankových zbraní převážně sovětského či ruského původu. Jde o tyto zbraně:
Ruční zbraně: RPG 7 v několika různých modifikacích
Přenosné PTŘS systémů: 9M14 Maljutka, 9M111 Fagot, 9M113 Konkurs a americké TOW a dokonce ty nejmodernější zbraně s tandemovými hlavicemi 9M133 Kornet a 9M127 Metis.

Jak to bylo účinné, ukázala poválečná zpráva. Podle ní bylo vážně poškozeno 52 kusů tanků Merkava všech modifikací a to tak že ztratily hybnost a ve většině případů i schopnost bojovat. Ale jen 5 jich bylo zničeno jako totální ztráta. U 22 dvou tanků došlo ke komplexnímu proražení všech stupňů balistické a aktivní ochrany tanků 5 kusů takto vyřazených tanků patřilo k typu nerkava IV. I přesto IDF prohlásily, že jsou spokojeny s výkonem Merkava Mark IV během války. Některé tyto tanky totiž byly zasaženy několikrát a jeden dokonce 13 než byl vyřazen.
Hizballáh tyto Protitankové zbraně používal i proti živé síle tak, že ostřeloval budovy, do který vojáci IDF pronikli s cílem jim tyto objekty shodit na hlavu. A často se mu t i dařilo.

V průběhu bojů ale Izrael chtěl co nejrychleji vyčistit od Hizballáhu pás území asi 30 kilometrů od hranice do libanonského vnitrozemí a potom ihned uzavření příměří s libanonskou vládou. To ale podmínil tím, že vládní vojáci musí nahradit ozbrojence z Hizballáhu na jižní hranici země, kde tak vznikne určité nárazníkové pásmo. Libanonský ministr obrany Elias Murr prohlásil, že je ústavní povinností zemi v případě invaze bránit. To mu nikdo nemohl upřít, ale byla to jeho země, která umožnila svojí benevolencí a nebo hůře ignorancí a přehlížením stavu, že na jeho výsostném území se vyskytuje entita, která si vytvořila v Libanonu stát ve státě, raketové a jiné útoky na Izrael, jeho občany a jeho vojáky.
Přestože během prvních tří týdnů Izrael i Libanon navštívila americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová, situace se stále vyostřovala. Premiér Libanonu Fouad Sinioura se po útoku na libanonskou obec Kana z 30. července, při němž zahynulo mnoho dětí, rozhodl zastavit všechna jednání. Jejich obnovení podmínil okamžitým uzavřením příměří. To požadovali také OSN a světe div se, také papež Benedikt XVI.

Nakonec po měsíci bojů bylo nakonec z iniciativy OSN uzavřeno příměří dne 14. srpna. Za vítěze války se v této době považovaly obě strany, jak Izrael, tak Hizballáh. V Izraeli samotném však byly slyšet i hlasy označující celou akci za neúspěch, jednalo se především o pravicovou opozici. V hlavním městě Libanonu, Bejrútu, propukly ještě v pondělí 14. srpna oslavy, avšak velká část země byla zničená a hospodářství utrpělo velké škody. Kdo vyhrál, je dodnes otázka na vyřešení. Izrael ustoupil a nezpůsobil Hizballáhu fatální škody. Ale i tak ho poničil tak, že Hizballáh, který halasně vykřikoval, jak velké vítězství dobyl, byl rád, že už nemusí bojovat dál.

[align=center]Obr. první: Obrázek Obr. druhý: Obrázek
První obrázek ukazuje dvě PTŘS dopravované do pásma bojů v civilním osobním vozidle. Druhý obrázek ukazuje zlomek zabavených zbraní v oblasti bojů.

Hlavními podmínkami, které musely obě válčící strany splnit, bylo jak zastavení útoků, tak stáhnutí všech jednotek. V případě Izraele za svojí státní hranici, v případě Libanonu pak bojovníky a infrastrukturu Hizballáhu do vnitrozemí. V jižní části země mají bojovníky této organizace nahradit vládní vojáci a jednotky OSN UNIFIL v počtu až 15 000 lidí. Tak se nakonec stalo a od této doby je severní izraelská hranice relativně v klidu.

Obrázek
Izraelští vojáci z brigády Nachal opouští Libanon[/align]

Dne 16. července 2008, téměř dva roky po válce, byly do Izraele vráceny ostatky dvou unesených vojáků, tedy Ehuda Goldwassera a Eldada Regeva. Bylo zjištěno, že oba byli zabiti už před tím, než byla jejich těla unesena do Libanonu. Takže Hizballáh v tomto případě hrál podivnou hru. Izrael výměnou odevzdal ostatky zhruba 200 padlých bojovníků z první libanonské války a také propustil 5 zadržovaných vězňů, mezi nimi i Samira Kuntara, odsouzeného na čtyřnásobné doživotí za vraždu izraelského civilisty a jeho čtyřleté dcery v r. 1979.

V dalším období se děli drobné věci, které nikoho nic moc nevzrušovalo. A najednou celý svět zpozorněl a jako už několikrát v souslasti se Státem Izrael vydechl překvapením. Dne 6. září 2007 izraelské letectvo v spolupráci se speciálními silami zničilo objekt v hloubi syrského území v regionu Deir ez-Zor. O co vlastně šlo je dodnes zakryto rouškou tajemství, ale provedl jsem výběr informací, který by se mohl – opakuji mohl, blížit pravdě.

Jednalo se o operaci "Ovocný sad" a byl to podle shody médií izraelský letecký útok na jaderný reaktor ukrytý v objektech v regionu Deir Zor v Sýrii, který byl uskutečněn po půlnoci 6. září 2007. Bílý dům a CIA po útoku prohlásily, že cílem útoku byl jaderný reaktor s vojenskými účely, zatímco Sýrie to dementovala. Z toho by vyplývalo, že tento útok Izrael provedl s vědomím ale možná i na objednávku USA.

Obrázek
Hala, která měla obsahovat jaderné zařízení po izraelském náletu

24. dubna 2008 CIA předložila Kongresu USA důkazy, že zničené zařízení byl jaderný reaktor a vláda USA obvinila Sýrii ze stavby jaderného reaktoru s vojenským zaměřením. Tehdejší předseda Mezinárodní agentury pro atomovou energii Muhamad Baradej nálet nejprve odsoudil, po předání informací zpravodajských služeb USA uvedl, že MAAE je prověří s „vážností, kterou zasluhují“ a zopakoval kritiku jednostranného použití síly.

Podle novinových zpráv byl útok proveden osmi letouny F-15I a F-16 od 69. letky izraelského letectva. Z osmi letounů nejméně čtyři přeletěly syrské území. Letouny byly vybaveny raketami AGM-65 Maverick, 500librovými bombami a přídavnými palivovými nádržemi. Příslušníci elitních jednotek izraelského letectva Sajeret Šaldag a Sajeret Matkal dorazili na místo o několik dní dříve, aby označili cíl laserovými paprsky.

[align=center]Obr. první: Obrázek Obr. druhý: Obrázek

První obrázek ukazuje první leteckou techniku zařazenou do sestavy 69. tajeset, tedy letouny B-17G které do Izraele dorazily s mezipřistáním přes Československo, kde byly opraveny, vyzbrojeny a vybaveny ke své první operační misi. Druhý obrázek ukazuje stávající letouny f-15I při cvičném letu.

10. října 2008 přinesly New York Times informaci, že se Izrael podělil o dokumenty o útoku s Tureckem. Turci prý pak v Damašku konfrontovali s dokumenty Syřany, které uvádějí, že Sýrie vyvíjela jaderný program. Sýrie to však odmítla se slovy, že cíl útoku bylo skladiště strategických raket.
25. října 2008 přinesl deník The New York Times komerční satelitní fotografie pořízené před útokem a po něm, které ukazují, že na místě kvádrové budovy již nic neexistuje. Pokud by byla pravda, že šlo o jaderné zařízení budované ve spolupráci s KLDR, asi by tento rychlý úklid byl důkazem z nejlepších.

Obrázek
Posuďte sami. Vlevo je stav celého objektu a blízkého okolí před náletem. V pravé časti je stav stejného místa po 4 měsících.

A blížíme se k velkému finále. Posledním opravdu velkým střetnutím, které svedl Stát Izrael je válka proti hnutí Hamás v Pásmu Gazy. Jak už jsem uvedl, toto pásmo Izrael kompletně evakuoval a nezůstalo zde nic, co by mohlo provokovat místní palestinskou populaci. Ta navíc měla být spravována Palestinskou samosprávou.

Na druhou stranu samostatnost znamená odpovědnost. A toto je vlastnost, která ne vždy Palestincům říká pane. Jejich problém je v tom, že přes veškerou proklamovanou touhu po vlastním státu a potřebě si řídit své záležitosti jsou natolik roztříštěni do navzájem se nesnášejících frakcí, že se nejsou schopni navzájem domluvit ani tom, jakou barvu má obloha.

Obrázek
Mapa Pásma Gazy[/align]

Osm let byla izraelská města v okolí pásma Gazy denně ostřelována svými palestinskými sousedy. Jen od doby, kdy Izrael opustil pásmo Gazy, tedy od září 2005, dopadlo na izraelské území přes 10 000 raket Kassam a minometných granátů. Většina raket dopadla na město Sderot v Negevu.

Obrázek
Raketa odpálená z pásma Gazy míří na svůj cíl v Izraeli[/align]

Když bylo v lednu 2008 ostřelováno i pobřežní město Aškelon, odřízl Izrael pásmo Gazy od okolního světa a v únoru přerušil do Gazy dodávku elektřiny. V červnu izraelský kabinet vážně uvažoval o vstupu do palestinské autonomní oblasti, která už byla více než rok pevně v rukou radikálního islámského hnutí Hamas. Vyhrálo totiž demokratické volby pod záštitou pozorovatelů EU. I přes její izolaci bylo do oblasti dopravováno velké množství výbušnin, raket a zbraní všeho druhu. Pokles cen zbraní mezi prodejci hovoří sám za sebe. Zbraně a ostatní vojenský materiál byly do Pásma Gazy pašovány přes pobřeží a také pomocí pozemních tunelů z Egypta.

Dne 17. června uzavřel Izrael s Hamasem přes egyptské prostředníky „tahadiji“. Výraz „tahadie“ reportéři s hloupostí jim vlastní obvykle překládají jako „klid zbraní“ či „příměří, ale toto arabské slovo ve skutečnosti neznamená nic jiného než „přestávku“ nebo „zastavení“. Během „tahadije“, která oficiálně skončila 17. prosince, napočítala izraelská armáda „pouze“ 234 raket Kassam, 5 raket Grad a 185 minometných granátů dopadlých na izraelské území. V polovině prosince tedy Hamas demonstrativně ukončil ono „příměří“ se sionisty, jejichž právo na existenci na Blízkém východě nehodlá za žádných okolností uznat.

Válka v Gaze, kódovým označením Operace Lité olovo, byla třítýdení vojenskou invazí a bombardováním Izraelských obranných sil, která byla zahájena 27. prosince 2008 v 11:30 izraelského času proti cílům teroristické organizace Hamas v Pásmu Gazy. Tentokrát se nedá říci, že by to co nastalo, byla reakce na neúnosnou okamžitou situaci. Nelze najít pověstnou poslední kapku. Operace „Lité olovo“ byla připravována důkladně a po dlouhou dobu. Izraelský kabinet dal jen zelenou pro zahájení operace. Po léta sbírala zpravodajská služba informace o cílech a bojové jednotky izraelské armády se seznamovaly s charakteristickými rysy tohoto pruhu země o rozměrech 40x10 km, kde žije 1,5 miliónu lidí.
A to co několikrát předvedli ve velmi dobré verzi – tedy maskovací chování - nepřátelé židovského státu, tentokrát předvedli sami Izraelci. O druhém svátku vánočním otevřela izraelská armáda hraniční přechod Erez mezi Gazou a Izraelem, aby umožnila dopravu zásob a paliva do Gazy. Palestinští křesťané z Gazy dostali možnost navštívit o svátcích své příbuzné a svatá místa v Izraeli a na západním břehu Jordánu. Izraelští vojáci rozmístění kolem pásma Gazy dostali dovolenou na poslední dny chanuky a na šabat. Hamas byl ukolébán pocitem bezpečí a považoval zahájení útoku IDF v daném čase za nemožné.

Když druhý den v poledne, v sobotu, izraelské letectvo provedlo první útok, byli překvapeni všichni. Izraelští vojenští stratégové byli překvapeni tím, nakolik se jim podařilo překvapit Hamas. Palestincům se ovšem první den jejich odpalování raket dařilo, použili nové rakety s delším doletem, mezi nimi i čínské rakety Grad s dostřelem 40 kilometrů. Poprvé sirény ohlásily raketový poplach v Netivot, Ašdódu, Kirja Gadu a Beeršebě. Zahynula jedna izraelská žena. Ale raketová palebná clona, kterou očekávalo izraelské vojsko i civilní obrana, se nekonala. Hamas potřeboval několik dní na zotavení ze šoku po prvním útoku, než se dokázal zmobilizovat a rozběhnout už dlouho připravovanou reakci.

Obrázek
Gaza pod dělostřeleckou palbou[/align]

Jedním z prvních cílů byla slavnost na počest důstojníků Hamasu, kteří úspěšně ukončili kurs. Zahynulo mnoho čerstvých policejních důstojníků, kteří právě složili přísahu, mezi nimi velitelé vysokých hodností. Během prvního dne útoku svrhlo izraelské letectvo 100 bomb na 50 cílů s odhadovanou úspěšností zásahů 95 % a zničilo většinu základen Hamasu během 4 minut. Mezi cíle útoků patřily vojenské základny Hamasu, jeho výcvikové tábory, velitelství a kanceláře. Izrael zaútočil na budovy a základnu Hamasu ve všech velkých městech Gazy, včetně měst Gazy, Bejt Chanúnu, Chán Junisu na severu a Rafy na jihu. Útoky byly provedeny i na civilní infrastrukturu, včetně mešit, islámské univerzity v Gaze, kde bojovníci z Hamasu údajně skladovali rakety a zbraně. Dokonce i zdroje z pásma Gazy připustily, že v převážné většině byly oběti z řad militantních Palestinců.

Útoky izraelského letectva se pomalu stupňovaly. Cílem se staly reprezentativní stavby jako budova parlamentu na náměstí Neznámého vojína a domy vůdců Hamasu. Jeden z duchovních a vojenských představitelů hnutí Hamas, šejk Nisar Rajad, zjistil, že Izrael tentokrát nesleví z ničeho, co si předsevzal. Šejk se svou rodinou ignoroval telefonické varování od izraelské armády, aby opustil svůj dům. S demonstrativní vyzývavostí vystoupil se svou rodinou na střechu domu, aby zabránil bombardování jako lidský štít. V minulosti by to byl Izrael respektoval nebo spíše z obavy nad zápornou reakcí mezinárodní veřejnosti by akci zrušil — tentokrát ne. Obrovské druhotné exploze zničily celý komplex a široké okolí. Tím se potvrdilo izraelské tvrzení, že pod budovou bylo skladiště munice. A střetnutí pokračovalo.

IDF u hranic s Gazou shromáždily pěchotní a obrněné jednotky a Pásmo dělostřelecky ostřelovaly. Dne 3. ledna 2009 začala pozemní invaze a mechanizovaná pěchota a tanky podpořené bojovými vrtulníky vstoupily do Gazy. Záměrem invaze pozemních sil, označované izraelskou armádou jako druhá fáze, bylo zajistit oblast v pásmu Gazy, odkud byly i navzdory předcházejícím leteckým útokům stále odpalovány rakety na Izrael. To svědčí o vytrvalosti bojovníků Hamásu.

[align=center]Obr. první: Obrázek Obr. druhý: Obrázek

První obrázek ukazuje shromaždiště těžkých obrněných transportérů Azcharit – rekonstruovaných tanků T-55 sovětského původu střežené tankem Merkava. Druhý potom ukazuje tankovou kolonu postupující na město Gaza.

Izraelské pozemní jednotky vstoupily do severní části pásma Gazy u Bejt Lahija a Bejt Hanún. Pásmo Gazy následně rozdělily na dvě části a obklíčily město Gazu. Následně se jednotky zaměřily na skladiště zbraní a odpalovací místa raket. Armáda zaútočila i na několik mešit, které Hamas podle rozvědky používal jako skladiště zbraní. Toto tvrzení se ale dodnes prokazatelně nedá ověřit.

[align=center]Obr. první: Obrázek Obr. druhý: Obrázek
První obrázek ukazuje hořící město v Pásmu Gazy. Druhý potom ukazuje obrněný transportér a pěšáka v pouličním boji.

Dne 4. ledna byli zabiti další tři velitelé Hamasu: Hussam Hamdan, Muhammad Hilou a Mohammed Šalpoch. Dva v boji a jeden při cíleném leteckém úderu.
Dne 6. ledna bombardoval Izrael školu v uprchlickém táboře Džabalíja, zahynulo 42 lidí. K 6. lednu zahynulo po zahájení pozemních operací nejméně 125 Arabů a 5 izraelských vojáků.

Tento pravděpodobně nechtěný zásah vedl k tomu, že 7. ledna Izrael po mezinárodním tlaku, vyhlásil tří hodinový „humanitární mír“ a otevřel humanitární koridor, kterým do pásma Gazy proudí humanitární pomoc. Izraelská armáda přislíbila, že mezi 15 a 18 hodinou středoevropského času zastaví všechny útočné operace, aby mohla být Gazanům dovezena humanitární pomoc, načež Hamas ohlásil, že i on bude respektovat toto každodenní tříhodinové příměří. V první den příměří do Gazy dorazilo 80 kamionů a Izrael dodal do elektráren v Gaze palivo. Po vypršení příměří se boje rozhořely nanovo.

Pro obyvatele Pásma Gazy byla pozemní ofenziva šokem. V reakci na získání kontroly izraelských tanků a jednotek nad velkou částí pásma Gazy, opustily desítky tisíc Gazanů své domovy a odešly do centra města Gazy. V ulicích města se následně rozhořely přestřelky mezi izraelskými vojáky a bojovníky z Hamasu.

Je nutno uvést, že ani relativně úspěšná pozemní operace nezastavila pokračování raketových útoků Hamasu na jižní Izrael.

Dne 8. ledna byly na severoizraelské město Naharija z Libanonu odpáleny rakety typu Kaťuša, které zranily dva civilisty v domově důchodců. IOS útok opětovala a zničila odpalovací stanoviště, mezitím se však nikdo k útoku nepřihlásil. Nepředpokládá se, že by za útok byl odpovědný Hizballáh, jelikož odpálené rakety byly staršího data výroby, které Hizballáh nepoužívá a pravděpodobnější je, že byly odpáleny některou z palestinských organizací v Libanonu.

Obrázek
Je po boji, pěchota odpočívá.

Otázka válečných zločinů spáchaných v této krátké, ale exponované válce.
Vyšetřovatelé OSN ve zprávě zveřejněné 15. září 2009 obvinili Izrael a palestinské ozbrojené skupiny, že se v průběhu konfliktu dopustili válečných zločinů. Vyšetřování vedl bývalý jihoafrický soudce Richard Goldstone, jehož zpráva konstatovala, že Izrael vojenskými operacemi v Gaze mezi 27. prosincem 2008 a 18. lednem 2009 „spáchal činy rovnající se válečným zločinům a možná zločinům proti lidskosti“. Ale zpráva uvádí, že i „palestinské ozbrojené skupiny páchaly válečné zločiny stejně tak jako možné zločiny proti lidskosti“, a to odpalováním raket na jižní Izrael, kde nebyly vojenské cíle.

Přestože Izrael odmítl zprávu uznat a izraelský prezident Šimon Peres ji označil jako „výsměch historii“ a prohlásil o ní, že „nedokáže rozlišovat mezi agresorem a státem, uplatňujícím své právo na sebeobranu“, Valné shromáždění OSN po dvoudenní debatě závěry vyšetřovací zprávy o válečných zločinech podpořilo v rezoluci, pro kterou hlasovalo 114 zemí. Proti hlasovalo 18 států a 44 se zdrželo hlasování. Celé toto šetření na objednávku některých kruhů v EU a za velkého zájmu Velké Británie bylo uspěchané a nemohlo jít skutečně do potřebné hloubky. Ale cíl byl splněn. Rezoluce - čertví kolikátá - proti Izraeli byla na světě.

V dubnu 2011 bývalý vrchní vyšetřovatel Richard Goldstone odvolal původní tvrzení, že Izrael záměrně útočil na civilisty, a prohlásil, že „kdyby věděl to, co ví nyní, byla by Goldstoneova zpráva odlišným dokumentem.“ Zároveň prohlásil, že ačkoli zpráva našla důkazy o potenciálních válečných zločinech u obou stran, „v případě Hamásu je jasné, že jeho útoky byly záměrně cílené na civilisty ... ale vyšetřování a důkazy naznačují, že Izrael na civilisty záměrně neútočil.“

O tom jaká změna se ve světě a v Evropě zvláště odehrála, pokud se jedná o nazírání na Izrael a jeho chování svědčí skutečnost, která je neobvyklá ale ne nepředvídatelná. Pro podezření ze spáchání válečných zločinů během izraelské vojenské invaze do Gazy, vydal v prosinci 2009 britský soud zatykač na Cipi Livniovou, která byla izraelskou ministryni zahraničních věcí v době přípravy a průběhu operace Lité olovo. Tedy ne na ministra obrany nebo premiéra. Ale na jediného ministra, kterého by za jistých okolností bylo možno při plnění pracovních povinností mimo Izrael, zatknout.

Obrázek
Cipi Livni s palestinským premiérem Salámem Fajádem na
Světovém ekonomickém fóru v Davosu v roce 2008.

Izraelská vláda kvůli aféře vyjádřila velkou míru roztrpčenosti a „ vydala varování, že jsou její vztahy s Británií ohroženy.“ Ve svém projevu na jedné bezpečnostní konferenci Livniová, která předtím zrušila setkání s židovskou skupinou v Londýně, prohlásila, že je na svou roli v operaci Lité olovo hrdá. Do Británie už nikdy nevycestovala. Asi to bylo moudré rozhodnutí. Jinak si neumím představit, jakou akci by byl Izrael ochoten podstoupit, aby ji dostal zpět. Někteří komentátoři říkají, že jde o další projev státního antisemitismu ze strany Británie. Jedním z kritizovaných projevů tohoto jevu je prý zákaz výuky o holocaustu na hodinách dějepisu v britských školách. A tím třetím že soustavné raketové útoky na izraelské území zde nikoho nevzrušují – jinak by musel být obviněn i premiér Palestinské samosprávy. To, co se na jeho území děje, je jeho mrkvička.

Dobře stalo se a Izrael se s tím srovná, či už srovnal. Ale je zde poslední záležitost kterou je potřeba probrat, abych se mohl časem pustit do druhé části této práce, o krizi ve které se Izrael nachází. A to je dlouhodobá blokáda Pásma Gazy a incidenty s pokusy různých aktivistických skupin tuto blokádu prorazit.

Blokáda Pásma Gazy je opatření, které Izrael provádí ve spolupráci s Egyptem. Zahájena byla v roce 2007, kdy se vlády v Pásmu Gazy ujalo hnutí Hamás, které předtím v roce 2006 vyhrálo volby a následně vytlačilo Fatah. Pásmo Gazy hraničí s Egyptem, s Izraelem a s mořem. Nejkratší hranici má s Egyptem, pouhých 12 kilometrů, kde Egypt vybudoval podzemní ocelovou stěnu, která má zabránit ražení pašeráckých tunelů. Izrael hlídá jak svou pozemní hranici, kde povoluje pouze omezený přísun humanitární pomoci, tak přístup do Pásma Gazy po moři. Izraelské vojenské námořnictvo udržuje blokádu ve vzdálenosti tří námořních mil od pobřeží.

Izrael jako důvod blokády uvádí od samého počátku snahu zajistit vlastní bezpečnost a domnívá se, že blokádou dosáhne omezení raketových útoků na svá města a vyzbrojování Hamásu. Egypt tvrdil, že zrušení blokády by bylo považováno za uznání legitimity Hamásu, oslabilo by legitimitu Palestinské autonomie a posvětilo odloučení Pásma Gazy od Západního břehu Jordánu.

Izrael nepovoluje přímý přísun humanitární pomoci, veškerá pomoc musí projít jeho kontrolou. Tedy to funguje tak, že vše co do pásma má projít je podrobeno kontrole a teprve potom pokračuje dál. Platí to pro dodávky po souši tak po moři, kde je požadováno aby loď s nákladem pro Gazu zakotvila v přístavu v Egyptě nebo Izraeli a proces pokračuje popsaným způsobem. Rada bezpečnosti OSN vydala 8. ledna 2009 v době války v Gaze ohledně přísunu humanitární pomoci do pásma Gazy rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1860, která mj. vyzývá k umožnění přísunu potravin, pohonných hmot a zdravotního ošetření do Gazy. Izrael, coby člen OSN podle článku 25 oficiálně svazován, nicméně tuto rezoluci vytrvale ignoruje a pokud i svolí k pohybu materiálu do pásma, jeho postup lze jen velmi obtížně nazvat vstřícným.

Prolomit blokádu a dovést do Pásma Gazy po moři humanitární pomoc a dokonce jak je v příslušných dokumentech uváděno i lidské zdroje se snaží za tímto účelem založená koalice organizací a aktivistů za lidská práva, nazvaná Hnutí za svobodnou Gazu. První plavbu s humanitární pomocí hnutí uskutečnilo v srpnu 2008. První dvě plavby byly úspěšné a dosáhly svého cíle, u ostatních se lodě nebo konvoje dostaly do střetu s izraelským vojenským námořnictvem. Humanitární pomoc do Pásma Gazy z května a června 2010 byla již sedmou či osmou plavbou a pátým či šestou, které se setkaly se zásahem izraelského námořnictva a současně první, jehož pomoc a osádka měla skutečně mezinárodní účast, a zároveň i první, při které došlo k obětem na životech.

Motivace k těmto plavbám je podle mě naprosto relevantní. Vlivem blokády, která trvala i po dobu války a po ní, neměli místní obyvatelé možnost poválečné obnovy a výstavby, ale především ani poskytnutí dostatečné zdravotní péče raněným. Podle mnohých humanitárních organizací byly poválečné podmínky v Gaze krajně špatné, více než polovina obyvatel neměla přístřeší a přístup k pitné vodě, o čemž jsem přesvědčen, že je naprostá pravda. Provádění je ale naprosto idiotské.

Když prosejete vše co o tomto dnes už pomalu zapomínaném incidentu bylo napsáno asi byl průběh takovýto:

Izrael již před vyplutím konvoje z přístavů v Turecku 29. května 2010, varoval, že připravované flotile neumožní proplutí k pobřeží pásma Gazy, a společně s Egyptem nabídl, aby byla zamýšlená humanitární pomoc dopravena do izraelského či egyptského přístavu a následně přepravena přímo do Pásma Gazy. Tyto nabídky však byly aktivisty odmítnuty. K vlastnímu incidentu došlo 31. května v ranních hodinách, kdy se šest plavidel flotily přiblížilo k hlídkujícím izraelským lodím. Ty celý konvoj opakovaně vyzvaly k zastavení a k vyložení přepravovaného zboží a materiálu v přístavu Ašdod. Poté co aktivisté opět nereagovali, začala izraelská elitní námořní jednotka Šajetet 13 v 04:00 hodiny ráno obsazovat všechna plavidla. Po násilném vstupu na palubu lodí začali izraelští vojáci střílet paintballovými kuličkami na cestující, kteří utvořili lidský řetěz na obranu kapitánů, a paralyzovali je slzným plynem a elektrickými výboji.

Tím by incident skončil jako několikrát předtím. Lodě by pod kuratelou izraelských námořních sil dopluly k určené destinaci. Pod dozorem mezinárodních aktivistů a posádek lodí by byly vyloženy a náklad by byl, pokud by byl z pohledu myslí deformovaných válkou nezávadný, odvezen do Pásma Gazy. To už se stalo několikrát před tím a mnohokrát potom.
Ale pokračujme. Ještě před naloděním na hlavní loď flotily, s názvem Mavi Marmara, byli podle tvrzení izraelské strany izraelští vojáci aktivisty napadáni vodními děly, omračujícími granáty a řetězy. A izraelská strana pokračuje tím, že po nalodění na Mavi Marmaru vojáky napadli připravení aktivisté s železnými trubkami, noži a střelnými zbraněmi a na vojáky zaútočili. Při následující konfrontaci bylo izraelskými vojáky zabito 9, dalších 60 aktivistů a 10 vojáků Izraelských obranných sil bylo zraněno. Podle izraelské armády se aktivistům během násilností podařilo odzbrojit jednoho vojáka a jeho zbraní následně střílet.

Po návratu do Turecka ale šéf „Nadace pro humanitární pomoc“ Bulent Yildirim uvedl, že přibližně 10 aktivistů se v sebeobraně zmocnilo izraelských zbraní, které poté naházeli do moře. To mi připadá poněkud nevěrohodné. Že by 10 mírových aktivistů dokázalo odzbrojit každý jednoho vojáka od třetí nejlepší jednotky, co Izraelská armáda má považuji za nesmysl a účelovou lež. To jako by se můj kluk pokusil odzbrojit někoho od SEAL-u. Pokud to dokázalo 10 aktivistů, mám vážnou obavu, že asi nešlo jen o aktivisty. Ale nic na tom.

Celé to vedlo k velkému mezinárodnímu pnutí. Nebudeme se zabývat vším. Pro mě a pro tuto práci je důležité posoudit, jak byla akce hodnocena.

Vlastní vyšetřovací komisi ustavila v červnu Rada pro lidská práva OSN složenou ze soudců a právníků. Byli to:
Karla T. Hudsona-Phillipse
Sira Desmonda de Silvy
Mary Shanthi Dairiamové
Komise ve své zprávě dané k veřejné diskusi 29. září konstatovala, že se Izrael dopustil řady porušení mezinárodního práva včetně lidských práv jak v době zásahu proti flotile, což já považuji za nesmysl, tak při zadržování pasažérů v Izraeli před jejich vyhoštěním s čímž plně souhlasím. Zpráva konstatuje, že zabití 6 aktivistů na lodi Mavi Marmara může být charakterizováno jako nezákonná, svévolná a hromadná poprava. Jelikož později pitva ukázala, že všechny oběti byly zastřeleny, z toho pět střelou do hlavy a jedna z mimořádné blízkosti 2 - 14 cm a devatenáctiletý Američan tureckého původu Furkan Doğan byl střelen do hlavy a několikrát do těla, je tento výklad možný. Pokud se i elitní voják brání, asi střílí do těla- byl na policejní akci nikoliv v boji. Je tedy možné, že izraelští specialisté hrozbu vyhodnotili jako příliš vážnou a přešli k přímému zabíjení.

Obrázek
Tolik diskutovaná loď

Turecký ministr zahraničí Ahmet Davutolu okamžitě oficiálně uvedl, že zpráva byla spravedlivá, nestranná a založená na silných důkazech. Mě to až tak jasné nepřipadá. Nevěřím totiž v nestrannost hodnocení takové akce bojovníky za lidská práva.

Turecký premiér Recep Tayyip Erdoan označil izraelskou operaci za státní terorismus a řekl, že Izrael porušuje mezinárodní právo. To řekne premiér země, která provádí mučení kurdských zajatců, bez soudu je popravuje a vede proti nim podobnou nekonečnou válku jako Izrael proti kde komu. Ale jelikož je tento člověk označován ve všeobecné shodě za osobu, která postupně ruší sekulární stát v Turecku a zavádí zde postupnou islamizaci, asi jiné hodnocení není možné.

Jako zásadní ale považuji zprávu, kterou 2. září 2011 zveřejnil list The New York Times. Je to zpráva vyšetřovací komise OSN. Zpráva kritizuje jak postup Izraele, tak postup Turecka, ze všeho nejvíce ale ze vzniklé situace viní Fond humanitární pomoci.

Bod 1.: pro příště je třeba podobným incidentům předejít.

Bod 2.: se věnuje volnému pohybu po moři, který je ale podle mezinárodního práva udělován pouze výjimečně. Izrael čelí skutečné bezpečnostní hrozbě ze strany militantních organizací v pásmu Gazy, blokáda je tedy v této situaci legitimním bezpečnostním krokem. Jedině tak se dá zamezit přílivu zbraní do Gazy.

Bod 3.: osvětluje, že flotila nebyla státní iniciativou.

Bod 4.: přiznává svobodu projevu, nicméně tvrdí, že flotila byla organizována neopatrně a pokusila se prorazit izraelskou blokádu.

Bod 5.: rozšiřuje bod třetí s tím, že ani Izrael ani Turecko neměly zájem na tom, aby byl někdo zraněn. Obě strany postupovaly obezřetně a snažily se zabránit násilným střetům. Podle Palmerovy zprávy měly obě strany svou snahu ještě zvýšit.

Bod 6.: se vyjadřuje k izraelskému rozhodnutí vstoupit na palubu lodi Marmara. Tento krok Palmerova zpráva označuje za přehnaný a nelogický, Izrael měl přistoupit k jiné, nenásilné formě.

Bod 7.: zpráva v něm říká, že izraelská armáda stála před organizovanou a násilnou skupinou a sílu použila k sebeobraně.

Bod 8.: vyzdvihuje fakt, že Palmerova komise nedostala dostatečné vysvětlení k incidentu na palubě a devíti mrtvým.
Poslední bod kritizoval Izrael za zacházení s účastníky flotily.

Takže klidně můžeme konstatovat, že tato komise nezatížená nadšením na straně jedné a zlostí na straně druhé ochránců lidských práv označila izraelskou blokádu pásma Gazy za legální a konstatovala, že Izrael má právo se bránit proti pašování zbraní, kterými je Hamas ostřeluje. I způsob, jakým Izrael blokádu realizuje, je podle ní v souladu s mezinárodním právem a nepředstavuje kolektivní trest pro obyvatele Gazy. Flotila jednala neuváženě, když se snažila blokádu prolomit, a úmysly některých aktivistů byly pochybné. Izraelští vojáci narazili na lodi Mavi Marmara na organizovaný a násilný odpor a jednali v sebeobraně, uvedla komise. Podle ní hlavním cílem flotily nebyla humanitární pomoc, ale upoutání mezinárodní pozornosti.

Turecká vláda podle komise musela vědět, že hrozí násilné zastavení flotily, ale nezabránila jí ve vyplutí, přestože ji Izrael opakovaně varoval. Izraeli komise pouze vyčetla, že vojáci použili nepřiměřenou sílu, aniž naznačila, jak si představuje sílu přiměřenou. Konstatovala rovněž, že izraelské úřady nevhodně zacházely se zadrženými pasažéry flotily.
Ztráty na životech prohlásila za nepřijatelné a doporučila, aby Izrael vyjádřil lítost a nabídl rodinám zabitých Turků odškodnění – a Izrael obojí udělal. Turecko však trvá na oficiální omluvě a to izraelská vláda kategoricky odmítá. Premiér Binjamin Netanjahu zdůraznil, že se nemůže a nebude omlouvat za to, že vojáci bránili své životy. Izrael je se závěry komise v podstatě spokojen, i když nesouhlasí s pasáží o nepřiměřené síle. Největší cenu má pro něj uznání zákonnosti blokády, které může v budoucnu sloužit proti dalším propalestinským flotilám.

Zato Turecko zuří. Když Izrael potvrdil, že se neomluví, turecká vláda se začala chovat jako uražené dítě a od té doby se mstí všemi myslitelnými způsoby. Vypověděla izraelského velvyslance, přerušila s Izraelem vojenskou spolupráci a prohlásila, že bude vojáky i nejvyšší izraelské představitele žalovat u mezinárodních soudů. V rozporu se závěry komise také hodlá u mezinárodních soudů napadnout zákonnost blokády, a dokonce posílit námořní přítomnost ve Středozemním moři a doprovázet do Gazy propalestinské aktivisty. Premiér Erdogan chce také Gazu osobně navštívit.

Palmerova komise zničila Erdoganovi všechny argumenty, kterými přes rok krmil tureckou veřejnost. Po odmítnutí pomoci libyjským povstalcům a neúspěšných ultimátech syrskému prezidentovi Bašaru Asadovi je to další fiasko jeho zahraniční politiky, jak v tureckém parlamentu připomněla opozice. Turecko trvá na izraelské omluvě, přestože samo nevyhovělo kurdskému parlamentu v Iráku, který požaduje jeho omluvu za zabití 160 Kurdů při nedávném bombardování iráckého území.

Od izraelské operace v pásmu Gazy Erdogan vzájemné vztahy stále vyostřuje. Brzy po ní veřejně urazil izraelského prezidenta Šimona Perese a vloni zrušil společné vojenské cvičení, za což NATO zase zrušilo manévry s Tureckem. Izrael si ale našel nového spojence – tradičního tureckého rivala Řecko. Nyní sice s Tureckem ztrácí dobrého strategického a obchodního partnera, kterému dodával především zbraně, ale krátkozraká pomsta Ankary se nemusí vyplatit především jí. I turečtí komentátoři varují, že bez izraelských zbraní bude ohrožen vládní boj proti Kurdům. Turecko však riskuje i dobré vztahy s Washingtonem a klíčovými členy NATO. Mohlo by se například dočkat nežádoucího oficiálního prohlášení amerického Kongresu, které označuje turecký masakr Arménů za první světové války za genocidu. Sněmovna reprezentantů je už schválila a chybí jen souhlas Senátu.

ZÁVĚR PRVNÍHO DÍLU.

Dal jsem si za cíl v této práci, která bude mít dvě části a první jste právě pročetli, proč je Stát Izrael v krizi. Tato krize zasáhla všechny aspekty jeho existence. Je hluboká a vážná. Má mnoho aspektů a my se na ně pečlivě podíváme v dalším díle, který dopíšu až někdy budu mít čas, a hlavně až mi dojdou vyžádané a slíbené podlahy přímo z Izraele.
V této části jsem chtěl projet dějiny tohoto malého státu, které jsou nabity vojenskými událostmi a díky tomu jak je koncipovaná politická scéna a obsazování většiny nejdůležitějších je plná silových řešení a závažných pochybení v úsudku nejvyšších izraelských představitelů a to jak civilistů, tak i vojáků. Doufám, že jste se dozvěděli ledacoS zajímavého a mohu vám slíbit, že i druhá část bude stát za to.

Použitá literatura a zdroje:
HOWARD M. Sachar, Dějiny státu Izrael, Nakladatelství Regia, 1999
BLACK Ian, MORRIS Benny, Mossad - izraelské tajné války, Praha, Jota, 2006.
BROŽ Ivan, Arabsko-izraelské války, Praha, Epocha, 2005.
ČEJKA Marek, Judaismus, politika a Stát Izrael, Brno, Masarykova univerzita, 2003
GILBERT Martin, Izrae – Dějiny, Praha, BB Art, 2002.
HERZOG Chaim, Arabsko-izraelské války, válka a mír na Blízkém východě od války za nezávislost v roce 1948 po současnost, Praha, Lidové noviny, 2008.
CHAPMAN Colin, Čí je Země zaslíbená - Pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci, Praha, Volvox Globator, 2003.
GYÜRÖSI Miroslav, Balistické rakety klubu vyděděnců, ATM, číslo 1, ročník 2009
VISINGR Lukáš, Izrael- národ ve válce, národ ve zbrani, ATM, číslo 1, ročník 2012
HERZOG Chajim, Válka ze Dne usmířen: podrobný příběh z roku 1973 arabsko-izraelské války s úvodem brigádního generála Michaela Herzoga, Praha, Baronet, 2005.
MÁDL Michal, Libanon – kdo brání zemi cedrů, ATM, číslo 3, ročník 2012
ČEJKA Marek, Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, Praha, Barrister & Principal, 2007.
http://www.rozhlas.cz/cro6/komentare/_z ... em--944389
http://www.militaryphotos.net/forums/sh ... ix-Day-War
http://www.militaryphotos.net/forums/sh ... in-Lebanon
http://www.militaryphotos.net/forums/sh ... Kippur-War
http://www.militaryphotos.net/forums/sh ... -cast-lead
http://olser.cz/2475/doufala-pred-37-le ... %E2%80%A6/
http://commons.wikimedia.org/wiki/Categ ... uselang=cs
http://special.novinky.cz/izrael/
http://commons.wikimedia.org/wiki/Categ ... uselang=cs
http://glosy.info/rejstrik/sestidenni-valka/
http://special.novinky.cz/izrael/hizballah.html
http://www.vzdelavaci-institut.info/?q= ... nstein.pdf
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
cover72
7. Major
7. Major
Příspěvky: 3160
Registrován: 12/6/2007, 20:09

Příspěvek od cover72 »

Díky, Pátrači; vynikající rekapitulace a zasazení do kontextu s odstupem.
Měl bych jen pár doplňujících poznámek:
1) pokud je mi známo, humanitární a vojenská divize Hezb Alláhu jsou propojeny tím způsobem, že když humanitární divize něco postaví z humanitárních dotací (školu, nemocnici, bytový či rodinný dům), taková budova pak náleží do vlastnictví Hezballáhu jako celku (uživatelé jsou toliko uživateli zpravidla bez rozhodovacích práv) a vojenská divize má tudíž právo kdykoli přijít i do rodinného domu a kupříkladu z něj odpálit rakety.
2) Britové jsou skutečně dosti proti-izraelští. Náhoda tomu chtěla, že jsem byl v Británii právě v průběhu operace Lité olovo a způsob, jakým BBC informovala o kampani mne dokonale znechutil: neuvěřitelně tendenční, emotivní a někdy i lživý. Všichni Britové, se kterými jsem se setkal, Izrael odsuzovali a jen s krajní nelibostí přijímali faktografické informace, které některá tvrzení BBC uváděly na pravou míru.
3) na youtube existuje video, na kterém se na Mavi Marmara naloďují aktivisté otevřeně deklarující, že budou s Izraelci bojovat; někteří z nich zmiňují i jak.
__________________
Jinak mám za to, že Izrael nemá moc jak reagovat na organizace typu OOP či Hezballáh. Aby proti nim vyhrál, musel by buď vytvořit milice chovající se stejně drastickým způsobem, což by jednak bylo čiré zlo a druhak by mu to neprošlo mediálně, nebo se zachovat jako totalitní ržim a pustit se do plošného vyhlazování.
Jediní řešení, které vidím, je snaha o maximální izolaci - takže ploty, hluboké vodní příkopy (proti tunelům) a zlepšování protiraketové obrany. Jenže tady bude vždy někdo křičet, že plot zasahuje do ilegálního území - protože ať se Izrael stáhne odkudkoli, palestinci vždy vznesou nárok na další území. Gaza, teď Jeruzalém, pak území z původního návrhu OSN, pak všechno.
Jinak bych doplnil tematický citát:
"Palestínsky ľud" neexistuje. Vytvorenie palestínskeho štátu je iba prostriedkom v našom boji proti štátu Izrael." - Zahir Muhsein, výkonný člen PLO, v rozhovore s holandskými novinami Trouw, marec 1977
Uživatelský avatar
TonyHazard
Důstojník v záloze
Důstojník v záloze
Příspěvky: 2674
Registrován: 17/9/2007, 23:30

Blízký a střední východ » Izrael v krizi, díl první

Příspěvek od TonyHazard »

Pátrači, Ty víš jak na několik hodin zaměstnat čtením, zatím mám za sebou pouze dvě části. Vynikající a velmi obsáhlý článek, děkuji.
Zde mám pár drobností, které znám trochu jinak. Ne, žádná oprava, žádné doplnění či dokonce popírání informací, pouze drobnost čili zpestření, že to znám trochu jinak.
Pátrač píše:.........Syřané po zničení svých sil na Golanách a následném útoku do hloubky vlastního území dokázali zachovat klid a přes těžký otřes dokázali uchovat jednu - 3. tankovou divizi jako zálohu a ta posléze zpomalila a nakonec zastavila postup Izraelců na Damašek..........
Dne 12.října izraelské jednotky následně prolomily syrskou obranu a byl zahájen postup na Damašek. Syrské jednotky pomocí irácké obrněné divize postup zastavily, ale za cenu 120 tanků.

Pátrač píše:...........Potom prostě své tankové síly přepravili na druhou stranu a po pár dnech jednu egyptkou armádu obklíčili, druhou rozvrátili a ohrozili samotnou Káhiru.............
Dne 25. října bylo zahájeno tažení na Káhiru, avšak 100 km před tímto městem byla izraelská armáda zastavena rezolucí Rady bezpečnosti OSN.
ObrázekObrázekObrázekObrázek
Nebojuj s nikým, kdo neví nic o vztahu rytíře a meče!
Na fóru Palba.cz jsem skončil, dotazy a SZ prosím neposílat.
Uživatelský avatar
josefg
poručík
poručík
Příspěvky: 713
Registrován: 16/5/2009, 16:04

Příspěvek od josefg »

Článek je dobrý s vysokou osvětovou hodnotou, ale možná by sis měl dát při přepisování textů větší pozor na fakty.
pátrač píše:Asi 95% z nich bylo 122 mm označované v tisku jako Kaťuša, což jsou dělostřelecké rakety sovětského původu. Nesli asi 30 kg trhaviny a měly dostřel až 20 km
Už delší dobu si myslím že označování raket jako typ kaťuša je jak sám opatrně připomínáš,
"označováno v tisku"
propagandistický novinářský newspeak, s kořeny v dobách studené války. Ale jako takový by se neměl v odborných vojenských textech vůbec objevovat.
jen pro informaci jsem si dovolil ... o co asi jde...
"Dělostřelecký raketomet BM-13", kterému němečtí vojáci říkali „Stalinovy varhany“, byl nejznámější jsou pod ruskou přezdívkou,: „Kaťuša“.
Střílelo se z nej dělostřeleckou raketou M-13 ráže 132 mm., osazenou bojovou hlavicí o hmotnosti 4,9 kg s maximálním dostřelem asi 8,5 km. Tak to byla Kaťuša.
Ráži 122 mm má 9K51 Grad s neřízenou raketou M-21. ¨existují dvě varianty raket, krátké a dlouhé. Obě nesou stejnou bojovou hlavici o váze zhruba 20 kg, ale odlišují se množstvím tuhých pohonných látek. Krátké rakety tedy mají dostřel asi 11 km, zatímco dlouhé více než 20 km..
To ostřelování o kterém píšeš, by mohla být práce být jednoranných 9K132 Grad-P, pokud vůbec je to ruské, ten je vyvinutý pro diverzní a jim podobné jednotky a v té oblasti se vyskytuje . Ale není to žádná zábavná pyrotechnika. Už jen samotná střela může vážit víc než 70kg, není tedy nijaký drobeček, který se dý ukrýt v dámské kabelce, Ale jmenuje se to Grad ne Kaťuša.
Obrázek

read between lines, read between lies
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Vezmu to od konce či na přeskáčku

josefg - kolego s tou KATUŠÍ je to skutečně asi pouze a jen novinářská nadsázka a já jsem vyšel pouze a jen ze zdrojů, které jsem uvedl. Například uvedený ATM číslo 3 z letošního roku tento termín uvádí také. A je u toho uvedena ráže 122 milimetrů a tedy skutečně by toto odpovídalo spíše systému gard. Jenže jelikož musím být srozumitelný i pro neinformované laiky tak jsem se nepouštěl do složitých rozborů možných střel. Navíc pro práci, která má cíl spíše v popisu vojenských aktivit, k nim vedoucích politických rozhodnutí a důsledků které v souběhu po jejich provedení měly, to nebylo až tak důležité.

Sám to beru tak, že pod tento termín se schovává několik typů různých raket různého původu převážně z východního bloku a Číny, které je do oblasti dodávaly mnoho let. Také se k nim musí přiřadit i vlastní výroba, která jak se zdá není rozhodně zanedbatelná a kopíruje pokud možno známé osvědčené typy. Odpalovány jsou z jednoduchých odpalovacích zařízení, kdy je to třeba trojnožka a na ní umístěná odpalovací roura. Mohou být i vícehlavňové a viděl jsem fotografie i sofistikovaných odpalovacích zařízení na vozidlech či zabudované jako pevná hnízda v zemi.

Cover 72 – ano to je pravda a já se tomu budu věnovat v druhém díle, pokud ho vůbec napíšu. Momentálně jsem poněkud rozhozený po tom vyrválu ohledně administrativní chyby kterou jsem neúmyslně rozhodil téma založené Rasem.

Problém je v tom, že velkou část muslimských zemí Británie ovládal jako kolonie a někdy to bylo dlouho a dlouho. Je tedy logické, že k nim má pořád blízký vztah a pocity jisté odpovědnosti jim být ku pomoci. Navíc na území velké Británie žije několik milionů agilních muslimů což je několik milionů voličů které není radno dráždit – volby a z nich plynoucí moc jsou prostě více než pravda a nebo alespoň čestné a pravdivé posouzení dění. Navíc Británie nepoznala na vlastní kůži šílení Holocaustu, takže se v myšlení této země nevytvořila jistá míra opatrnosti a proto je antisemitská a není na tom nic zvláštního. Ale i tak si myslím, že si na její počínání nemůže historicky Izrael až tak moc naříkat.

TonyHazard – vše co jsi napsal je v kontextu mé práce, takže jsem spokojený. Ale musím zde uvést, že takové hodnocení udržení si bojeschopnosti syrské armády pochází přímo z pera Chaima Herzoga. Člověka povolaného, protože se až do roku 1975 účastnil všeho co se kolem Izraee dělo až do roku 1995. Jeho knihy jsou velecenným zdrojem. Jsem strašně rád, že jste si tam našli něco nového i takového co vás vedlo k reakcím. Těším se, že třeba ještě na něco přijdete.
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 13/5/2012, 20:32, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
kopapaka
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 3837
Registrován: 26/1/2008, 20:47
Bydliště: kósek od Prostějova

Příspěvek od kopapaka »

Pátrač píše:Sám to beru tak, že pod tento termín se schovává několik typů různých raket různého původu převážně z východního bloku a Číny, které je do oblasti dodávaly mnoho let. Také se k nim musí přiřadit i vlastní výroba, která jak se zdá není rozhodně zanedbatelná a kopíruje pokud možno známé osvědčené typy. Odpalovány jsou z jednoduchých odpalovacích zařízení, kdy je to třeba trojnožka a na ní umístěná odpalovací roura. Mohou být i vícehlavňové a viděl jsem fotografie i sofistikovaných odpalovacích zařízení na vozidlech či zabudované jako pevná hnízda v zemi.
V tom máš více méně pravdu, část kromě toho pochází z Číny a podobně.
Hlavně 107 mm rotační rakety, ale i ty 122 mm z Gradu.
Dost velká část raket je dokonce místní výroby ( Kásam/Qassam ) a část z nich je katuším celkem podobná, konkrétně typu M-13 ráže 132 mm. Rozměry samozřejmě vycházejí z dostupných materiálů ( uvádí se r. cca. 120 mm ) a výkony pokulhávají i oproti původním válečným výrobkům...
ObrázekObrázek Obrázek
"Válka je Mír, Svoboda je Otroctví a Nevědomost je Síla!"
Uživatelský avatar
cover72
7. Major
7. Major
Příspěvky: 3160
Registrován: 12/6/2007, 20:09

Příspěvek od cover72 »

Pátrači, jestli budeš psát pokračování - za což bych se osobně skutečně velice přimlouval - docela zábavná historie je nasazení systémů protiraketové obrany v posledních letech. Bitky o to, která města budou chráněna kolika bateriemi a jestli se vůbec vyplatí sestřelovat neřízené střely dražšími naváděnými "jen" kvůli psychologii obyvatel, to je vskutku fascinující téma.
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Nu, Pátrači to je opravdu impozantní práce a nejen díky jejímu rozsahu. Zatím jsem teprve v půlce a už jsem se dozvěděl lecos nového. Nejvíce mě zaujala informace v první části o únosu raketových člunů z Cherbourgu. To je Izraelci opravdu unesli a dopravili až do svých přístavů, nebo je jenom zničili?
Naposledy upravil(a) jarl dne 13/5/2012, 22:56, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Franz Trubka
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1815
Registrován: 14/10/2010, 04:16

Příspěvek od Franz Trubka »

Patraci, pri studiu jsi urcite narazil na financni stranku vsech tech valek a zbrojeni. Ve vseobecnem vnimani je, ze Izraely pomahali Zide z celeho sveta a Arabum ropne zeme. Jak to bylo ale opravdu? Do jake miry byl vychod "dobrak"? Je to urcite zajimave, nejaka koruna za zbrane v te oblasti protekla
ObrázekObrázek

Pink Floyd-On The Turning Away
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Jarl - je to pravda. Byly to nějak modifikované čluny myslím, že původně byli německé. Po šestidenní válce ale Francie uvalila na Izrael kompletní zbrojní embargo a i když tyto lodě byly zaplacené byly uloženy k ledu. Po složité operaci je Izraelci šlohli a poprvé je nasadili do války na Jom Kippur v roce 1973. A to s naprostým úspěchem.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Ad ty čluny. Ona ta operace nebyla tak složitá, jako spíš humorná. Izraelci na nich už měli svoje námořníky a oficiálně tvrdili něco jako "když nám je nedáte, tak je aspoň prodáme". Pak se na nich začali rojit nastrčení zákazníci, kteří samozřejmě chtěli absovovat vyhlídkovou plavbu. Francouzi se častým vyplouváním nechali ukolébat a kašlali na ně. Nakonec je Izraelci pro jistotu šlohli na Štědrý den, když navíc bylo hnusný počasí, ale možná to byla až zbytečná opatrnost. Nepřítomnosti lodí si totiž všiml až nějaký novinář, který si je chtěl vyfotit a tou dobou byli Izraelci už půl dne v mezinárodních vodách. Ministr obrany nařídil, aby je potopilo letectvo, ale náčelník štábu odmítl splnit rozkaz. Svou roli v tom asi nesehrálo nějaké mezinárodní sionistické spiknutí jako spíš fakt, že čluny nebyly ozbrojené, byly v mezinárodních vodách a Francouzi si vždycky potrpěli na takovou tu vojenskou čest.
No a Angličani to v Gibraltaru vzali taky s tím svým anglickým klidem. Poslali k nim vrtulník, který žádal identifikaci. Izraelci předstírali mrtvýho brouka, tak jim vrtulník popřál "bon voyage" a tím to pro ně bylo vyřízený. :D
さようなら。
takaru
rotný
rotný
Příspěvky: 88
Registrován: 1/2/2009, 00:16

Příspěvek od takaru »

Pátrači nezměrné obrovské díky. Jsem tady trochu za destruktivní a provokativní živel, ale Tvůj materiál jsem četl jedním dechem,v jednom zátahu a určitě se k tvému materiálu ještě několikrát vrátím.

Malá (na rozdíl od teď už včerejšího komentáře k Brenu) přímá osobní zkušenost a vzpomínka :
ČSSR podporovala palestinské hnutí (nejen zbraněmi a zdroji, ale i nepřímo stipendii), a já jsem bydlel na koleji v roce 1981 (než jsem pro neprospěch - zdůrazňuji ne pro politiku, odešel z koleje a VŠ) s palestinským studentem (žijícím v Libanonu). Byli to neuvěřitelní militaristi, absolutně protiizraelští a absolutně militantní, přestože studovali medicínu, ale vařili skvělý kafe. Aeskalupos pro ně jinak nic neznamenal. Na stole v pokoji měl foto jak pózuje s kalachem na šutru ve výcvikovém táboře kdesi v Libanonu, kde podle jeho tvrzení, strávil ze dvou měsíců prázdnin (doma) dva měsíce. Když jsem viděl to foto, tak jsem zahodil veškeré smilování se skutečností, že byl běžencem již z pěti zemí (vč. Kadáfího, který Palestince doma nechtěl a Husajna, který jeho rodinu také vyhnal).
Nevím jak teď, ale myslím si, že situace už od tehdy nemá "žádné" řešení, pokud jedna strana nevymře. Ochota ke kompromisu = 0. Pro palestince - izraelec=vrah, vlk, atd definice se liší jen podle věku a učí se to s mateřským mlékem.
Jen na okraj v roce 81 bylo v Libannonu 128 volitelných polických stran (podle jejho informace) na míň než deset milónů obyvatel.

Takaru ČauP

PS : ale moje sympatie jsou na straně Izraele a to nejen proto, že můj dědeček z máminy strany skrýval a živil za války židovskou rodinu a táta jako komunistický partyzán po válce školil izraelské letecké mechaniky ve zde již popsané akci.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Pro mě osobně je Izrael tak nějak vnitřní záležitost a rozhodně mi není jedno jak na tom je a nebo jak dopadne. Ale to, že se považuji že osobou s přátelským vztahem k této zemi neznamená, že nevidím, že se občas jeho politická reprezentace a vojáci chovají jako idioti.

Proto jsem se do této práce pustil, protože to, jaké potíže má nyní - a budou horší - je proces, který se vine jeho dějinami od jeho vzniku a pořádné otáčky to nabralo v roce 1982 když rozjel svoje aktivity v Libanonu.

Izrael je totiž dokonalá ukázka toho, že pokud většina politiků jsou bývalí vojáci, vždy budou inklinovat k silovému řešení. Prostě to co dělali dlouhé roky - tedy realizovali válečné akce - mají v duši a nejsou podle mě schopní jít cestou, která by nebyla takto jednoduchá. Někdy to vypadá Tak, že i tam kde by nebylo marné jednat, odpálí z vrtulníku PTŘS.

Jenže jejich protivník je mimořádně houževnatý, velmi statečný a je připraven zaplatit potřebnou cenu v krvi. A to jak ve své vlastní tak i v krvi nevinných obětí a to není dobré.

Franzi Trubko, příteli v daleké Americe. Jak je to finacováním izraelského zbrojení je otázka. Ale zdroje jsou zcela jistě tři:
- část vlastního ekonomického výkonu tak jako v každé zemi
- přímá vojenská pomoc ve finanční podobě, hlavně od USA kde koneckonů minimálně 1/2 ekonomiky ovládají Židé nebo lidé s nimi duševně spříznění
- v určitých obdobích je to i sbírková činnost, ale myslím si, že v dnešní době je to asi výjimka.

Občas také dost nákladů ušetří, protože to co potřebuje šlohne. Třeba po Šestidenní válce kdy na něj Francie uvalila embargo na vývoz zbraní což zabránilo dodání 30 již objednaných a zaplacených kusů letounů Mirage 5, stejně jako dalších 20 kusů, na které měl Izrael opci. Embargo znamenalo také přerušení dodávek náhradních dílů pro izraelské Mirage IIICJ. Izrael poté začal s vlastní sériovou výrobou typu nazvaného tuším Kfir na základě plánů švýcarské licenční verze Mirage IIIS a motoru ATAR 9C, získaných izraelskou tajnou službou Mosad. Tyto plány izraelští agenti v logisticky složité operaci odkoupili od nějakého švýcarského inženýra, který je měl skartovat a místo toho se skartovalo několik tun opticky podobného papírového sběru. Inža velezrádný - z pohledu Švýcarů- něco málo poté co byl lapen odseděl a po propuštění se stal i s rodinou váženými občany Státu Izrael. A Francie se hodně dlouho zlobila. Ale jak píše Destroyman - francouzští vojáci jsou v tomto směru skvělí - politici mohou hulákat jak chtějí, pokud je to proti vojenské cti tak se na to vojáci tváří, že není slyšet a že vypadlo spojení.

Další obrovskou finanční úlevou je to, že o Izrael a jeho odborníky v oblasti zbrojení je obrovský zájem. Díky tomu jsou izraelské firmy běžně součástí mnoha vývojů všeho možného a hodně ušetří. Pověstná je spolupráce v jaderném výzkumu s Jihoafrickou republikou a v raketách s Tchaj-wanem. Tyto tři státy se někdy označují jako klub vyděděnců a navzájem si hodně pomohly, pomáhají a určitě ještě pomůžou.
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 14/5/2012, 15:30, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Příspěvek od Scrat »

Sice to sem až tak nepatří ale dojem jaký vyvolalo egyptské prolomení Bar Levovy linie se odrazil i v první Válce v zálivu. Generál Schwarzkopf ve své autobiografii uvádí že egyptské obrněné divize byly po poradě s generálem Abú Tálebem (egyptský ministr obrany) vyjmuty z hlavního směru útoku a v rámci Panarabského sboru nasazeny přímo proti opevněným pozicím irácké Republikánské gardy na hranicích Kuvajtu. A jako jeden z hlavních důvodů je tam přímo zmiňován ten úspěšný přechod Suezského průplavu v říjnu 1973.

Scrat

Sakra Pátrači, nechceš udělat i anglickou verzi? Koho to má bavit předčítat takhle dlouhé články nečeštinářům. 8-)
All great things are simple, and many can be expressed in single words: freedom, justice, honor, duty, mercy, hope.
Winston Leonard Spencer-Churchill
Uživatelský avatar
Dancer
štábní praporčík
štábní praporčík
Příspěvky: 563
Registrován: 23/2/2007, 11:44

Příspěvek od Dancer »

Moc pěkná práce. Díky Pátrači! :up:
Nebát se a nekrást!
Odpovědět

Zpět na „Blízký a střední východ“