Blackburn R.T.1 Kangaroo

[Michail]

[font=Arial]Blackburn R.T.1 Kangaroo


Vývoj a konstrukce
V roce 1916 byl ve společnosti Blackburn vyvinut plovákový typ G.P. (General Purpose – víceúčelový), který byl určen hlavně pro protiponorkový průzkum. Byly postaveny dva prototypy, ale k sériové produkci nedošlo. Místo toho byla vyvinuta pozemní verze R.T.1 Kangaroo, kde písmena znamenala Reconnaissance Torpedo tj. průzkumný torpédový. Kangaroo byl dvouplošník klasické koncepce. Dřevěná kostra byla potažená plátnem a třípříhradová křídla nesoucí vzájemně propojena křidélka, které mohly sloužit i jako vztlakové klapky, se sklápěly vzad. K pohonu sloužily spolehlivé dva vodou chlazené vidlicové dvanáctiválce Rolls-Royce Falcon II (250 k/184 kW). Čtyřnohý podvozek neměl žádné odpružení, až na rozměrné pneumatiky kol. Své jméno Kangaroo (klokan) dostal podle odděleného podvozku, který měl usnadnit svržení torpéd, i když ta nebyla nikdy operačně použita. Uprostřed trupu byla pumovnice, ve které mohly bát neseny čtyři 104 kg pumy nebo jedna 236 kg. Kromě toho mohly být další pumy neseny na čtyřech závěsnících pod trupem. Obranná výzbroj sestávala ze dvou pohyblivých kulometů Lewis ráže 0.303 na oběžných okruzích Scarff ve stanovištích na přídi a hřbetě trupu za křídly. Osádka byla tříčlenná a sestávala tedy z pilota a dvou střelců. Po prvním letu ke konci roku 1917 byl prototyp (BB9970) odeslán ke zkouškám do Marlesham Heath v lednu 1918. I když se letoun dobře ovládal, tak výsledky zkoušek byly zklamáním, protože se při prudkých manévrech trup za křídly kroutil, což ovlivnilo negativní chování letounu. Taktéž okamžitě byla objednávka místo plánovaných 50 strojů snížena na 19. Ty měly zesílené zadní části trupu, čímž se mírně zlepšil již zmíněný problém kroucení. Dále nemohla být křidélka použita pro funkci vztlakových klapek a přední vzpěry podvozku byly odpruženy gumovými bloky, navíc byl zvýšen horní obrys přední části trupu, takže střelec měl nyní volné střelecké pole i směrem dolů. Takto byl i upraven prototyp. Posledních patnáct letounů dostalo motory Falcon III (270 k/199 kW).


Prototyp R.T.1.

Bojové nasazení
Stroje dostala jako první nově zformovaná 246. squadrona RAF v Seaton Carew, která s nimi podnikala průzkumné lety již od 1. května 1918 až do příměří. Její stroje při doprovodech konvojů v Severním moři zpozorovaly dvanáct ponorek a na jedenáct z nich zaútočily. Jednu ponorku potopily a čtyři poškodily. V říjnu byl jeden stroj převeden ke škole protiponorkových pozorovatelů v Aldbroughu a tři další se nacházely ve 2. Námořním skladu v Broughu. V lednu 1919 byly další dva stroje přiděleny do školy v Albroughu. Nedlouho poté byly všechny R.T.1 staženy z bojových jednotek a několik jich bylo mateřskou firmou nabídnuto civilním zájemcům jako dopravní či poštovní stroje. V Británii s nimi létaly The Graham-White Aviation Company a North Sea Aerial Navigation Co Ltd. V RAF byly poslední stroje vyřazeny v roce 1929.


R.T.1 z 252. squadrony RAF, 1918


Technické údaje Blackburn R.T.1 Kangaroo (platí první prototyp)
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
*Posádka: 3 muži
*Pohon: 2x vidlicový Rolls-Royce Falcon II/250 k (184 kW)
*Max. rychlost: 158 km/h ve výšce 1.980 m
*Dostup: 3.860 m
*Rozpětí: 22,82 m
*Délka: 13,46 m
*Výška: 5,13 m
*Nosná plocha: 80,64 m²
*Prázdná hmotnost: 2.397 kg
*Max. vzletová hmotnost: 3.636 kg
*Výzbroj: dva kulomety Lewis ráže 0.303; max. 417 kg pum
[/font]




Zdroje: časopis L&K
www.wikipedia.org
www.militaryfactory.com

[Tempik]

Miluji podobná netradiční prvoválečná (tedy nejen prvoválečná) letadla. Jsou prostě tak zvláštní, až jsou krásná. U tohoto bych se vůbec nedivcil, kdyby se posádka musela před vzletem vážit a podle toho by se umisťovala na pozice. Přeci jen vyvážení dlouhého nosu muselo být znát :-D

[Michail]

Hold tato pionýrská éra je lemována někdy až zvláštními konstrukcemi, u kterých se člověk někdy diví, že do toho byli lidi ochotni vlézt, natož s tím létat a bojovat

[kopapaka]

Moc hezký článek. Jen tak dál.

u kterých se člověk někdy diví, že do toho byli lidi ochotni vlézt, natož s tím létat a bojova

Pro ně to byl poslední ( někdy doslova ) výkřik techniky.
Neměli pohled zkreslený dneškem.

[kacermiroslav]

Hezký článek. Jsem rád, že se po dlouhé době zase někdo našel, kdo napsal něco k tématice První světové války.

Dovolím si úvodní článek trošku doplnit. Většina z nás zná společnosti, jako Fokker, Nieuport, SPAD, Vickers atd., které stavěli letadla. Málokdo ale zná britskou společnost Blackburn (založená roku 1910), která se specializovala především na námořní letadl. Již první model z roku 1915, dvoutrupý T.B. byl určen k dálkovému stíhání německých Zeppelinů. Nicméně s ním se společnosti zrovna díru do světa nepodařilo udělat. Proto se Blackburnu vrhli na stavbu dvoumotorového plovákového letounu G.P. (General Purpose - víceúčelový), který byl klasické koncepce. Dva prototypy ale vojenské okruhy opět nepřesvědčili o potřebě objednávky. Místo ní ale vznikla pozemní varianta R.T.1, o kterém je úvodní článek. Možná si ale kladete otázku, proč měl letoun primárně určen k námořním operacím pevný kolový podvozek. Ministerstvo letectví se tak rozhodlo na základě spolehlivosti motorů Rolls-Royce, dlouhého doletu a také nezávislosti na stavu mořské hladiny.

Jeden z úspěchů protiponorkového boje je popsán v článku, jehož autorem je Jiří Hornát. Dovolím si parafrázovat. Čtrnáctý vyrobený "Klokan" se "narodil" jako šťastné letadlo. Dne 28.srpna 1918 se mu podařilo 236 kg pumou poškodit německou ponorku UC 70. Zásah pumy něbyl přímý, ale i tak blízký výbech ponorku poškodil natolik, že pro torpédoborce HMS Ouse nebylo problém ji dát ránu z milosti. Štastným pilotem "Klokana" byl poručík E.F.Waringem.

[Michail]

Děkuji za pochvaly a také doplnění. Jsem rád, že článek zaujmul, i když se o První světovou válku obecně mnoho lidí nezajímá.

[Polarfox]

i když se o První světovou válku obecně mnoho lidí nezajímá.

Neřekl bych, jen málo lidí o ní píše ..takže jestli máš další bonbónky v rukávu, sem s nimi.

[kacermiroslav]

Vznik letounu Blackburn R.T.1 Kangaroo je nutné chápat jako přímý důsledek proměny charakteru války v letech 1917–1918. Britské letectvo se v této fázi konfliktu již nesoustředilo výhradně na stíhací a průzkumné úkoly, ale stále více řešilo logistickou podporu pozemních sil, přepravu jednotek, materiálu a možnost rychlého přesunu rezerv. Zkušenosti z ofenziv na Sommě, u Arrasu a později z bojů roku 1918 ukázaly, že klasické železniční a silniční zásobování je zranitelné a pomalé, zatímco letectvo nabízí možnost obejít zničenou infrastrukturu frontového pásma.

V britském letectvu (RFC, od dubna 1918 RAF) se již od roku 1916 objevovaly úvahy o vícemotorových strojích schopných nést nejen pumy, ale i živou sílu či materiál. Zatímco těžké bombardéry typu Handley Page O/100 nebo O/400 představovaly strategickou složku, Kangaroo měl být praktickým, relativně jednoduchým transportním letounem, schopným operovat z provizorních polních letišť blízko fronty. Konstrukce reagovala také na obavy britského velení z roku 1917, že budoucí konflikty budou vyžadovat rychlé přesuny jednotek v operační hloubce, a to nejen po zemi. Blackburn R.T.1 tak zapadá do stejného myšlenkového rámce jako pozdější meziválečné experimenty s výsadkovými a transportními letouny – byť v roce 1918 šlo zatím spíše o průkopnický pokus než o plně rozvinutou doktrínu.

Blackburn Kangaroo byl dvoumotorový dvouplošník s výrazně prostorným trupem, který jej odlišoval od většiny soudobých bombardérů. Konstrukce kladla důraz nikoli na rychlost, ale na nosnost, stabilitu a jednoduchost provozu. Letoun byl poháněn dvojicí motorů Rolls-Royce Eagle VIII o výkonu přibližně 360 k, které se již osvědčily na těžkých bombardérech. Jejich volba nebyla náhodná – šlo o relativně spolehlivý agregát s dobrou dostupností náhradních dílů. Motory byly umístěny v gondolách mezi křídly, což usnadňovalo údržbu v polních podmínkách. Nejvýraznějším rysem Kangaroo byl hluboký trup s vnitřním nákladovým prostorem, schopným pojmout přibližně 10–12 plně vyzbrojených vojáků, případně odpovídající objem zásob nebo munice. Trup nebyl pancéřovaný, ale konstrukce umožňovala relativně snadné nakládání a vykládání, což bylo klíčové pro jeho zamýšlené logistické využití. Ve srovnání s tehdejšími bombardéry (např. Airco DH.10 Amiens) byl Kangaroo pomalejší, ale výrazně stabilnější při nízkých rychlostech a při přistání. To z něj činilo vhodný stroj pro krátké lety nad vlastním nebo relativně bezpečným územím.

[kacermiroslav]

Zachovaná hlášení pilotů a techniků RAF vykreslují Kangaroo jako stroj, který byl sice těžkopádný, ale spolehlivý a předvídatelný. Piloti oceňovali především klidné letové vlastnosti, které byly výrazně odlišné od nervózních lehkých bombardérů a průzkumných typů.

Dobová hodnotící zpráva RAF z roku 1918:
„Letoun Blackburn Kangaroo vykazuje mimořádnou stabilitu v horizontálním letu a při přistání. Reakce na řízení jsou pomalé, avšak přesné, což jej činí vhodným pro méně zkušené posádky a přepravní úkoly.“

Piloti si však stěžovali na slabší výkon při plném zatížení, zejména při vzletu z měkkých nebo podmáčených ploch, což bylo typické pro polní letiště ve Francii a Belgii. Některé hlášení zmiňují, že při maximálním zatížení bylo nutné volit delší rozjezd a ideální povětrnostní podmínky. Mechanici RAF naopak hodnotili Kangaroo relativně pozitivně. Přístup k motorům byl jednodušší než u některých jiných dvoumotorových typů a konstrukce byla považována za robustní, byť nikoli elegantní.

Kapitán Arthur C. H. MacLeod (RAF), zkušební pilot
Kapitán MacLeod patřil mezi piloty, kteří se podíleli na prvních provozních zkouškách Kangaroo ve Francii. Ve své hodnotící zprávě z léta 1918 uvádí:
„Kangaroo není stroj, který by odpouštěl nerozhodnost při vzletu, avšak jakmile se dostane do vzduchu, chová se klidně a bez záludností. V horizontálním letu působí dojmem létajícího vagónu, nikoli bojového letounu, což je však přesně jeho účel.“

MacLeod zároveň zdůrazňuje, že letoun působil na piloty méně stresujícím dojmem než většina dvoumotorových bombardérů:
„Na rozdíl od O/100 nemá Kangaroo tendenci k náhlým změnám náklonu. Pilot má čas přemýšlet a reagovat.“

Poručík Edward „Ted“ Rawlings, No. 273 Squadron RAF
Poručík Rawlings létal s Kangaroo při přepravě personálu mezi letišti v severní Francii. Jeho zápisy z letového deníku se dochovaly ve zkrácené podobě v perutním archivu:
„Stroj je pomalý, ale poslušný. Při přistání s nákladem je třeba počítat s dlouhým dosedem, jinak však reaguje přesně a bez překvapení. V porovnání s lehkými bombardéry působí téměř civilně.“

Rawlings si však všímá i omezení typu:
„Při plném zatížení a slabém protivětru je vzlet spíše otázkou trpělivosti než pilotáže. Letoun chce dráhu a čas.“

Major William H. C. Watkins, důstojník pro leteckou logistiku RAF
Watkins nebyl primárně pilotem, ale jako velitel logistického oddělení RAF hodnotil Kangaroo z hlediska jeho praktického přínosu. V interní zprávě z října 1918 píše:
„Blackburn Kangaroo představuje první skutečně použitelný pokus o letecký transport mužstva. Není rychlý ani elegantní, ale je spolehlivý a snadno udržovatelný, což jsou vlastnosti, které v této roli převažují nad všemi ostatními.“

Jeho hodnocení je klíčové pro pochopení významu typu:
„Je-li tento koncept dále rozvíjen, lze si představit budoucí operace, kde se jednotky přesunují vzduchem rychleji, než je nepřítel schopen reagovat.“

Letový mechanik seržant Frederick J. Collins
Zajímavý pohled nabízí i technický personál. Seržant Collins, sloužící jako palubní mechanik, si do poznámek zapisuje:
„Motory Eagle se na Kangaroo chovají klidněji než na bombardérech. Přístup k nim je lepší a opravy v poli jsou snazší, což oceňujeme při každém návratu.“