V roce 1939 se v Japonsku začalo pracovat na projektu nové letadlové lodě. Jako základ byla použita konstrukce třídy Šokaku ale zároveň bylo přihlíženo i k britským třídám. Poměrně silné pancéřování britských letadlových lodí potvrzovalo svou účelnost. Na základě studia operací v evropských mořích došli k závěru, že nové plavidlo musí být schopno odolat náletu. Do té doby měly japonské konstrukce přežít pouze do nepřátelského útoku. Předpokládalo se totiž, že stíhací obrana nepustí nepřátelské stroje do blízkosti mateřského plavidla.
Stavba Tajhó byla slavnostně zahájena 10.7.1941 v loděnici Kawasaki v Kobe. Na vodu byla spuštěna 7.4.1943 a 7.3.1944 byla zařazena do služby.
Poprvé byla u japonské letadlové lodě použita pancéřová paluba. Na rozdíl od britských lodí třídy Illustrious však byla Tajhó pancéřována jen nad prostorem hangárů nezi letadlovými výtahy a ani stěný hangárů nebyly chráněny. Letová paluba byla v délce asi 150 metrů kryta pláty o síle 75-80 mm, podlaha horního hangáru pancéřována nebyla ale podlaha dolního hangáru byla chráněna až 125 mm oceli. Síla trupového pancíře se pohybovala od 55 mm do 152 mm v prostoru strojoven a skladů munice. Nádrže paliva a leteckého benzínu na přídi a na zádi se částečně nacházely mimo oblast trupového pancíře. Jejich ochrana spočívala, stejně jako u všech japonských letadlových lodí po Midwayské katastrofě, v zabetonování všech přilehlých prostorů. Celková váha pancéřování a betonových výplní byla tak velká, že se spodní hangár již nacházel pod čarou ponoru. Konstruktéři tedy poměrně dobře vyřešili ochranu proti střemhlavému útoku, pancéřová paluba měla podle výpočtů bez větších problémů přežít i zásahy standartní americkou pumou o váze 1000 liber. Pro omezení následků torpédového útoku však loď neměla téměř nic.
Tajhó měla velmi krásnou siluetu
Trup měl délku 260,6 m, šířku 27,7 m a ponor 9,6 m. Standartní výtlak byl 29300 tun a plný dosahoval hodnoty 37270 tun. Na pravoboku byla umístěna na japonské zvyky poměrně velká aerodynamicky tvarovaná nástavba. Ta ve své zadní části pokračovala vysokým komínem odkloněným doprava v úhlu 26 stupňů.
Loď poháněly čtyři turbíny o celkovém výkonu 160000 koní. Páru pro ně vyrábělo osm kotlů typu Kampon. S tímto pohonem dosahovala rychlosti až 33,3 uzle a při ekonomické rychlosti 16 uzlů jí vystačila zásoba paliva (5800 tun mazutu) na 10000 námořních mil.
Výzbroj plavidla tvořilo 16 moderních protiletadlových děl typ 98 ráže 100 mm/65 osazených ve dvojicích na bocích pod úrovní letové paluby. Lehkou výzbroj tvořilo 51 kanonů ráže 25 mm v trojhlavňových kompletech rozmístěných na ochozech kolem letové paluby. Palbu všech těchto děl řídily dva radary. Jeden typu 21 byl umístěn na stropě přední části nástavby a do vzdálenosti 20 km vyhledával hladinové cíle. Při protiletadlové palbě měl dosah asi 52 km. Za komínem byl umístěn radar typ 13 vzdušného průzkumu s přibližně stejným dosahem.
Letecký park mělo podle projektu tvořit 84 letounů. Praktická kapacita hangárů však byla jen 75 strojů.
Bojová kariéra tohoto krásného plavidla byla velmi krátká
Po uvedení do služby byla přidělena k 1. divizi letadlových lodí a strávila skoro dva měsíce na provozních zkouškách v Singapuru. Na svou jedinou bojovou akci se vydala 15.6.1944. Šlo o operaci „A“ která skončila strašnou porážkou nově vybudovaného japonského námořního letectva v oblasti Marian. V průběhu bitvy byla napadena ponorkou Albacore. Z její salvy 6 torpéd byla dvě přesná, jedno z nich však dokázal zneškodnit pilot Sakio Komatsu. Prostě se hned po startu se svým letounem na torpédo zřítil. Ani to však jeho loď nezachránilo.
Poslední ryba zasáhla zasáhla Tajhó z pravé strany na úrovni předního výtahu. Ten byl výbuchem zablokován v horní poloze a jeho šachta byla částečně zaplavena palivem. Rychlost lodi poklesla o jeden uzel a ani nevypukl požár. Okamžitě zahájily práci havarijní skupiny a začaly odstraňovat škody. Letové operace pokračovaly a nic nenasvědčovalo, že zásah je velmi vážný.
Největším nebezpečím však byly výpary z paliva. Protože měli Japonci kritický nedostatek mazutu, natankovaly lodě v Tarakanu nerafinovanou ropu. Aby bylo toto ohrožení omezeno, nařídil velitel záchranných skupin loď vyvětrat. Kdyby měla Tajhó americký typ hangárů (bylo možno otvírat boky pomocí obrovských ocelových rolet), trvala by celá operace pár minut. Protože však měla hangáry uzavřené naplnil se celý trup ropnými výpary.
Neví se kde došlo k vznícení ale v 15.32 tedy 6 hodin po zásahu otřásl lodí obrovský výbuch. Letová paluba byla roztrhána po celé délce, boční stěny hangárů byly vyraženy a exploze strhla obšívku z velké části dna. Loď se během nekolika desítek vteřin potopila. S velkými problémy se podařilo na poslední chvíli zachránit posvátný obraz císaře a z posádky 2150 mužů jich přežilo necelých 500.
Počítačové zpracování můstku
Tajhó
Představa malíře
