Dějiny středověku v letech 550 - 559

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Dějiny středověku v letech 550 - 559

Příspěvek od kacermiroslav »

Dějiny středověku v letech 550 – 559
Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav


Rok 550

Itálie
Válka na Apeninském poloostrově, konec ostrogótského státu se blíží
Ostrogótský král Totila obléhá již od léta minulého roku Řím bráněný císařskou posádkou o síle třech tisíc mužů pod velením zkušeného válečníka Diogena. Přímé útoky na hradby však selhaly a obléhání se protahuje. Několik Isaurů v římských službách rozhořčených tím, že již několik let nedostali žold, bylo však ochotno zradit a vpustit jej do města. V noci 16. 1. tedy nastoupili gótští vojáci na dvě loďky, připluli s nimi co nejblíže k hradbám a zde ze všech sil začali troubit na rohy. Stráže opustily svá stanoviště a běžely na pomoc v domnění, že nepřítel útočí. Jenom Isaurové zůstali na svých místech a otevřeli bránu sv. Pavla. Nastala krvavá řež a mnozí Římané prchali volnými branami směrem k Centumcellae (Civitavecchia), jediné císařské pevnosti v této oblasti. S tímto směrem ústupu však Totila počítal a jeho lidé je zálohy napadali a pobíjeli, takže pouze nemnohým včetně zraněného Diogena se podařilo proklouznout. Velitel Paulus se čtyřmi sty jezdci se stáhl do Hadriánova mauzolea a držel i most vedoucí k bazilice sv. Petra. Časně ráno Gótové zaútočili, ale Paulus jim kladl rozhořčený odpor a vyšel ze střetnutí vítězně. Totila deprimovaný vysokými ztrátami se proto rozhodl, že je vyhladoví. Vojáci sužovaní hlady se však rozhodli udeřit na nepřítele, co nejvíc jich pobít a ukončit život statečnou smrtí: „Chvatně se objímali,líbali na tvář a loučili se před smrtí jako lidé mající všichni zahynout. Totila si toho všeho povšiml a bál se, že tito lidé na prahu smrti, nemající žádnou naději na záchranu, způsobí Gótům nesnesitelné škody: Poslal tedy k nim posla s výzvou, aby si vybrali: buď aby tam nechali koně, odhodili zbraně, přísahali, že se nikdy nevydají s vojskem proti Gótům, a vrátili se bez úhony do Byzantia anebo si všechen svůj majetek ponechali, ale aby se od nynějška zařadili do gótského vojska se stejnými právy. Římané s potěšením vyslechli tato slova a napřed se všichni rozhodli pro návrat do Byzantia. Ale později, protože jim byla hanba se vracet pěšky a bez zbraní a báli se, aby cestou nepadli do léčky a nebyli pobiti, a také protože byli nespokojeni, že jim římský stát po dlouhou dobu dluží žold, dali se všichni dobrovolně zařadit do gótského vojska s výjimkou Paula a jednoho Isaura jménem Mindes, kteří se dostavili k Totilovi a požádali ho, aby byli posláni do Byzantia, poněvadž prý mají doma děti a ženy, bez kterých by nebyli s to žít. Totila jim uvěřil a dovolil jim odejít. Daroval jim ještě peníze na cestu a poslal s nimi doprovod. A ostatní z římského vojska, asi tři sta, kteří uprchli do kostelů v městě, přešli k Totilovi, když se jim dostalo ujištění, že jich ušetří. Potom už Totila nechtěl ani pobořit ani opustit Řím, nýbrž rozhodl, aby tam bydleli Gótové, římští senátoři a všichni ostatní společně.“
Vítěznými, ale dlouhotrvajícími boji vyčerpal Totila veškeré své síly, a proto byl ochoten k ústupkům. Aby dosáhl ukončení války, vyslal k císaři Justiniánovi Stefana se smířlivým dopisem, v němž mu nabídl odstoupení Dalmácie a Sicílie, placení ročního poplatku a vojenskou podporu proti jakémukoliv nepříteli. Císař však podanou ruku odmítl a gótské vyslance ani nepřijal, neboť nemohl oželet obrovské prostředky, které investovala do své italské kampaně. Také ukončení bojů na perské frontě mu umožnilo vrhnout veškeré své síly na západ a jednou provždy s gótským panstvím na Apeninském poloostrově skoncovat.
Po dobytí Říma vytáhli Gótové proti Centumcellae a zahájili její obléhání. Nakonec však uzavřeli dohodu s velitelem Diogenem: pokud císař nepošle pomoc, město vydá a odtáhne. Po stvrzení této úmluvy vzájemnou výměnou třiceti rukojmí ukončil Totila obléhání a zamířil na Sicílii. Ještě než překonal Messinskou úžinu snažil se zmocnit se města Rhegia (Reggio), ale velitelé místní posádky Thurimuth a Himerius jej od hradeb odrazili a dokonce podnikli vítězný výpad. Totila se rozhodl město vyhladovět, a proto zde zanechal vojenský oddíl, zatímco sám bez problému obsadil Tarent. Gótové operující v Picensku se zradou zmocnili města Ariminia (Rimini), načež se s nimi utkal římský generál Verus nedaleko Ravenny. V bitvě byl poražen, ztratil mnoho lidí a sám po statečném přišel o život. Totila konečně pronikl na Sicílii a zaútočil na město Mesinu (Messina). Velitel tamní posádky Domentiolus sice podnikl výpad, pak se ale stáhl za hradby a dalších podobných akcí se již neodvážil. Gótům teď již nic nebránilo zpustošit celý ostrov a obsadit vyhladovělé Rhegium.
Znepokojený císař poručil shromáždit své pěší jednotky, jejich velením pověřil Liberia a poručil mu co nejrychleji odplout a osvobodit Sicílii. Liberius byl již na cestě, když jej císař odvolal – generál je přece jenom již letitý stařec neznalý válečného umění – a nahradil čerstvě jmenovaným velitelem jednotek v Thrákii Artabanem. Dále jmenoval svého synovce a vynikajícího válečníka Germana velitelem s plnou pravomocí ve válce proti Totilovi a Gótům a přikázal mu spolu s náčelníkem Herulů Filimuthem a velitelem vojsk v Ilýrii Janem vyrazit do Itálie. Spoléhal i na to, že Germanova manželka Matasuntha, dcera královny Amalaswinthy a vdova po králi Vitigesovi, pomůže zviklat věrnost Gótů. Germanus sice nedostal mnoho vojáků, ale měl k dispozici značné finančními prostředky – své i státní –, za něž naverboval vojsko mezi Thráky a Ilyry: zlákáni vysokým žoldem přišli nejenom Langobardi, ale i barbaři z celého světa a také římští vojenští zběhové, kteří sloužili v gótské armádě, ujišťovali Germana prostřednictvím poslů, že přejdou okamžitě na jeho stranu, jakmile se jen objeví v Itálii. Také císařské posádky střežící poslední italská města, zvláště pak Ravennu, daly najevo, že jsou odhodlány vytrvat, a dokonce rozprášení Verovi vojáci se shromáždili v Istrii. Za těchto okolností nebyl ani Diogenes ochoten dobrovolně vydat Centumcellae a požádal Totilu, aby mu vrátil rukojmí.
Germanus již shromáždil svoji armádu v ilyrské Sardice (Sofie, Bulharsko), když těžce onemocněl a na podzim zemřel. Velení po něm přebral jeho zeť Jan spolu se svým synem Justiniánem. Protože neměli k dispozici loďstvo, zamířili do Itálie a zimovali v dalmatských Salonách (Solin u Splitu, Chorvatsko). Liberius, který zatím nevěděl, že je odvolán, se přiblížil k sicilským Syrakusám, porazil tamní barbary a vplul do tamního přístavu. Artabanovi se jej nepodařilo zastihnout západně od Peloponésu na ostrově Kefalonii, a proto také přeplul Jadran, avšak u pobřeží Kalábrie byl zastižen bouří. Část jeho lodí se potopila, část byla zahnána zpět k Peloponésu, zatímco on sám skončil na Maltě. Liberiovi se stále nedařilo dobýt Syrakusy a také nedostatek potravin pro jeho početnou armádu jej přinutil zamířit k Panormu (Palermo). Gótové se ale obávali římského útoku ze severu, a proto se sami i s bohatou kořistí ze Sicílie stáhli, přičemž posádky zanechali pouze ve čtyřech městech.


Římská říše
Vpád Slovanů za Dunaj
Slované o sobě opět dali vědět a po polovině ledna/na jaře přešli v počtu maximálně třech tisíc Dunaj u Gepidy ovládaného Sirmia (Sremska Mitrovica, Srbsko). Gepidové se zřejmě tímto způsoben snažili zaměstnat císařskou armádu, aby nemohla přijít na pomoc jejich langobardským nepřátelům. Jednalo se zřejmě o vojsko týchž moravských Slovanů, u nichž pobýval „Sámo před Sámem“ oprávněný dědic langobardského trůnu Hildigis. Slovanští nájezdníci postupovali po vojenské silnici vedoucí ze Sirmia, přes Naissus (Niš, Srbsko) a Serdicu (Sofie, Bulharsko) a po překročení řeky Hebros (Marica) u Bessaparia (Tatar–Pazardzik u Plovdivu, Bulharsko) se jejich jízdní bojovníci rozdělili na dva proudy. První z nich pronikl Thrákií do provincie Evropa kolem Konstantinopole, zatímco druhý postupoval na západ do Ilýrie. Slovamé pustošili římské území, hladce poráželi mnohem početnější římská vojska a dokonce dobývali i opevněná města (Toperos v oblasti řecké Kavally) a pevnosti, ačkoliv nikdy před tím neútočili na hradby a ani se neodvážili sestoupit do nížiny. Naši předkové řádili jako pominutí: „…od okamžiku, kdy vkročili na římské území, pobíjeli bojovníci obou skupin každého na potkání bez rozdílu věku, takže téměř celá ilyrská a thrácká zem byla pokryta mrtvolami. Ty, s kterými se cestou setkali, nezabíjeli mečem ani kopím ani jinými obvyklými způsoby, ale zaráželi pevně do země zahrocené kůly, posazovali na ně vší silou nešťastníky, hrot kůlu jim vráželi do zadku, až pronikl vnitřnostmi, a takto ponechávali lidi umírat. Dále zaráželi barbaři do země čtyři zcela silné kůly, na ně uvázali ruce a nohy zajatců, tloukli je bez přestání palicemi do hlavy a ubíjeli je jako psy, hady nebo jinou zvěř. Jiné uzavírali do místností spolu s dobytkem a ovcemi, jež se jim nepodařilo dovést do své země, a nemilosrdně je upalovali.Tak hubili vždy Slované ty, kteří se dostali do jejich moci. Nyní se však i Slované z druhé skupiny, jako by byli syti tolika krve, rozhodli ponechat naživu některé z tamních zajatců; proto se všichni vrátili domů a vedli s sebou nesčetné tisíce otroků.“
V létě přešlo „nesmírné“, „nevídané množství“ Slovanů u Sirmia opět hraniční řeku Dunaj a postupovalo směrem na Singidunum (Bělehrad, Srbsko), Naissus a Serdicu s cílem – jak se Římané dozvěděli od zajatců – získat bohatou, ale dobře opevněnou Thessaloniku (Soluň, Řecko), druhé město říše s dvěma sty tisíci obyvateli. Nájezdníci prvého a druhého sledu se spojili, ale z obav z věhlasného válečníka Germana, který je už jednou porazil, zůstali po nějakou dobu v horách, načež nikým nezneklidňováni zamířili přes Ilýrii do Dalmácie. Poté, co na říšském území přezimovali, se v pořádku vrátili domů.
Císař Justinián měl podezření, že tento slovanský útok iniciovali italští Gótové, aby odlehčili svým vojskům na Apeninském poloostrově, a není důvod o tom pochybovat, protože současně s s vojskem, útočícím na Soluň, vyrazilo druhé, šestitisícové slovanské vojsko do Itálie na pomoc Gótům. Velel mu Hildigis nepochybně proto, že se dovedl na rozdíl od slovanských velitelů orientovat v prostředí dosud Slovanům neznámém. Hildigisovi muži se dostali až do venetské provincie, kde rozprášili menší římský oddíl pod vedením Lazara, pak se však vrátili zpět na slovanské území. Co Hildigise k ústupu vedlo nevíme, snad to nějak souviselo se ztroskotáním útoku na Soluň. Hildigis si u Slovanů dlouho nepobyl a odešel spolu s třemi sty Langobardy do Konstantinopole. Proč se k tomuto kroku odhodlal, není opět známo, ale zdá se, že se se Slovany nepohodl kvůli ztroskotání svého italského tažení. Pokud doufal, že ho Justinián jako legitimního následníka langobardského trůnu a tedy prostředek nátlaku na uzurpátora Audoina přijme s otevřenou náručí, tak se nezmýlil. Imperátor se k němu choval velmi dobře, jmenoval ho velitelem své palácové stráže a odmítal opakované Audoinovy žádosti o jeho vydání.
Válka v Lazice (549 – 557)
Císař má problémy i s Peršany, jejichž velké vojsko pod Chorianem proniklo do Kolchidy (Gruzie). Proti nepříteli, který se utábořil na břehu řeky Hippis (horní přítok gruzínské řeky Riony, dnes Cchiens Ckali), vytáhl král spojeneckých Kolchů Gubazes podporovaný římským generálem Dagisthaiem (Dagisthaios). Spojenci byli úspěšní – Peršany porazili a většinu z nich pobili. Druhému šáhovu vojsku se podařilo dopravit své posádce ve městě Petra zásoby a vrátit se zpět do Persarménie (perské Arménie). Abasgové zradili Římany a přešli na stranu Peršanů; jejich povstání ale bylo vojensky potlačeno. Vyslanci perského krále Chosroea I. jednali v Konstantinopoli o podmínkách míru.
Válka v Lazice (549 – 557), povstání Abasgů
549) Na jaře roku 550 vstoupil do Laziky (Kolchidy) perský generál Chorianes a utábořil se na březích řeky Hippis. Když se pak objevili Římané pod velením Dagisthaeusovým, svedl s nimi bitvu, v níž byl poražen a zabit. Vítězný římský generál se však ze svého úspěchu dlouho netěšil, neboť čelil obvinění, že si minulý rok při obléhání pevnosti Petry počínal nesprávně, a to buď z nedostatku loajality vůči císaři, anebo z nedbalosti. Císař Justinián jej pak nechal zatknout, přičemž do čela armády v Lazice postavil Bessase, který právě přijel z Itálie. Všichni se pak této volbě podivovali a císaře považovali za pošetilce, když vrchním velitelem jmenoval takového letitého muže, jehož vedení války v Itálii skončilo tak neslavně. Ať však reakce na toto jmenování byly zpočátku jakékoliv, již brzy se ukázalo, že císař měl šťastnou ruku, když se Bessas na Kavkaze na rozdíl od Itálie osvědčil.
Prvním úkolem, kterým byl pověřen, bylo potlačit vzpouru Abasgů, obývajících východní pobřeží Černého moře na sever od Laziky, od jejíhož území je oddělovalo zemí Apsiliů, rozkládající se mezi západními výběžky Kavkazu a mořem. Apsiliové byli již dlouho křesťané a podřizovali se autoritě svých sousedů Lazů, kteří svého času vládli i Abasgům. O moc nad Abasgy se dělili dva jejich králové, přičemž jeden vládl na západě a druhý na východě země. Své příjmy si pak zvyšovali prodejem pohledných chlapců, které v útlém věku vyrvali z rukou jejich rodičů, a jako eunuchy je prodávali bohatým Římanům, kteří si jich velmi cenili a ochotně za ně platili vysoké sumy. Ať si o Justiniánově vládě myslíme cokoliv, k jeho nepopiratelným zásluhám zcela jistě patří to, že tyto „nepřirozené obchody“ zakázal.
A nespokojení Abasgové se tehdy postavili na stranu římského vyslance, jinak jejich eunušského krajana, který sesadil jejich krále a sdělil jim, že království je zrušeno. A lidé dosud uctívající stromy se vrhli do náručí křesťanství a těšili se – jak si tehdy mysleli – na dlouhé období míru a svobody pod ochranou římského Augusta. Ale i ten nejmírnější protektorát má sklony měnit se poznenáhlu v despocii… Do země totiž vstoupili římští vojáci a uvalili daně na nové přátele císaře. Abasgové se však rozhodli, že budou snášet spíše despocii lidí vlastní krve, než být otroky cizáků, a proto povstali a zvolili se dva další krále – Opsitese na východě a Sceparnase na západě. Ale protože nebylo možné čelit hněvu císaře Justiniána pouze vlastními silami, rozhodli se spojit s Persií jako s jeho soupeřem. Když po velké porážce Peršanů v bitvě na řece Hippis přišel do Laziky perský generál Nabades, setkali se s ním a požádali krále Chosroea o ochranu. Nevzali si tak poučení z Lazů, jak nebezpečné je dovolávat se pomoci Persie, a odevzdali na stvrzení smlouvy šedesát svých předních mužů jako rukojmí. Protože jejich král Sceparnas byl brzo povolán na sasánovský dvůr do Ctesiphonu, tak pouze Opsites se připravoval na boj s římskými vojenskými oddíly, do jejichž čela Bessas postavil Herula Wilganga a Jana z Arménie.
Na jižních hranicích Abasgie poblíž hranic s Apsilií stojí vysoká hora, patřící do pohoří Kavkazu, která stupňovitě klesá do vod Černého moře. A právě zde na jednom jejím nižším ostrohu si Abasgové postavili silnou a rozlehlou pevnost, v níž – jak doufali – budou moci čelit římským vetřelcům. Rozeklaná a obtížně překročitelná soutěska oddělovala pevnost od moře, přičemž vstupy do pevnosti byly tak úzké, že dvě osoby nemohly jit současně vedle sebe, a tak nízké, že bylo nutné se plazit. Římané, kteří připluli z města Phasis nebo z Trapezuntu, se vylodili na hranicích s Apsilií a pěšky postupovali k soutěsce, kde již na ně čekal celý národ Abasgů, aby jim zabránil v průchodu. A protože bylo zjevné, že i slabý oddíl tu může zadržet celou armádu, římští generálové se rozdělili, a zatímco Wilgang zůstal před soutěskou, nastoupil Jan i se svými muži na lodě, které je doprovázely, aby jim zajišťovaly jejich zásobování, a pokračoval kolem pobřeží. Po krátké plavbě se vylodil a klikatými horskými cestami se vydal zpět a pochodoval tak dlouho, dokud se nepříteli neocitl v zádech. Když nyní římští generálové zaútočili z obou stran na bezstarostně se chovajícího nepřítele, Abasgové soutěsku neudrželi a dali se na útěk. Když se však drali úzkými vstupy do pevnosti, její posádka nebyla schopna poznat, kdo je přítel a kdo nepřítel, takže s pronásledovanými tam pronikli i jejich pronásledovatelé. I když nyní již Římané stáli za hradbami, museli řešit další potíž, neboť Abasgové se zabarikádovali ve svých domech, z nichž proti nim metali své střely. Římané tedy nasadili oheň a spálili obydlí Abasgů na popel. Mnoho lidí uhořelo, ale mnoho včetně královen přežilo a padlo do zajetí. Král Opsites ovšem unikl k sousedním Sabirům.
Když v dubnu roku 550 uplynulo pětileté příměří mezi římskou a perskou říší, začaly dvory v Konstantinopoli i Ctesiphonu jednat o jeho prodloužení. Císař Justinián také poručil Bessasovi, aby dobyl pevnost Petru, když Dagisthaeus tak selhal. Peršané se však bránili statečně a obležení se tak protahovalo. Nakonec však Bessasova vytrvalost slavila úspěch a pevnost padla v předjaří roku 551. Bohužel skvělý voják a velitel Jan z Arménie padl při závěrečném útoku. →551)
Jordanes dokončil Geticu
Roku 550/551 napsal římský autor gótského původu Jordanes v Konstantinopoli svoji latinskou kroniku „Původ a činy Gótů“ (Getica). Vycházel jednak z ústní tradice, jednak se opíral o nyní ztracenou „Historii Gótů“, kterou ve 20. letech 6. století napsal na dvoře Theodericha Velikého římský senátor Cassiodorus. Na třech místech se zmiňuje o tom, že čerpal z gótského historika, jakéhosi Ablabia.


Podunají
Válka Langobardů s Gepidy
V březnu po krátkém období míru pozdvihli Langobardé a Gepidové zbraně opět proti sobě a jejich armády vyrazily na pochod. Avšak dříve než se vojáci dostali do bezprostředního kontaktu, propukla mezi nimi bez jakékoliv příčiny panika a velitelé se marně pokoušejí zastavit prchající. Langobardskému králi Audoinovi a gepidskému králi Thorismundovi proto nezbývalo nic jiného než dojednat klid zbraní. Thorismund si však pro další boj hledal spojence a našel je Kutrigurech, Hunech sídlících u Azovského moře, kteří mu příští rok poslali na pomoc vojenský kontingent.


Severní Afrika
Vigilius exkomunikován
Synoda afrických biskupů exkomunikovala papeže Vigilia za jeho postoj ve sporu „o tři kapitoly“. Náměstek Kristův oplácí ortodoxním stejnou mincí.


Franská říše
Třetí pařížský koncil
Kolem poloviny 6. století se sešel III. pařížský koncil. Ve svém osmém kánonu požaduje, aby žádný biskup nebyl uveden do úřadu proti vůli metropolity – ani na rozkaz krále, ani za žádných jiných okolností. Synoda v Cause ustanovila tělesné tresty nejenom pro otroky, ale i pro tzv. „humiliores personae“ (osoby pravděpodobně polosvobodné), budou–li zaříkávat picí rohy, což byla zvyklost přežívající z pohanských germánských sněmu, tzv. thingů.
Vlády v Bavorsku se ujímá Garibald
Do čela Bavorů (Baibari, Baiobari, Baiuvarii) se postavil první z historicky doložených bavorských vévodů Garibald I. (550 – 592/593). Pocházeli z rodu Agilolfingů (snad z pobočné merovejské větve původem z Burgundska), byli křesťanského vyznání a roku 553 se dostali do oficiální závislosti na franské říši. Jejich faktické postavení bylo však většinou hodně samostatné; těžili zejména z toho, že Bavorsko tvořilo nárazníkovou oblast mezi Franky a dalšími významnými barbary, Langobardy, ale dovedli využít i vzájemných bojů mezi členy vládnoucí franské dynastie Merovejců a jejich slabosti v době růstu moci franské šlechty.


Hispánie
Vizigótský stát se drolí
Centrální moc v Hispánii upadá: město Cordóba odrazilo vojsko vizigótského krále Agily a vyhlásilo svoji nezávislost. V jistém hornatém kraji se vládcem prohlásil Aspidius a jeho moc se šířila do okolních oblastí. Pozemkoví vlastníci v Kantábrii však jeho vládu přijali až tedy, když byl ochoten podělit se o ní s místn
Vážné potíže krále Agily, občanská vlka s Atanagildem a smlouva s Římany
Již několik měsíců po svém zvolení musel nový vizigótský král Agila čelit vážným potížím, když se vzbouřilo bohaté a mocné bætické město Cordóba. Isidor ze Sevilly uvádí, že to bylo proto, že král Agila znesvětil hrob místního mučedníka Aciscla. Ve skutečnosti však zřejmě mocná hispanořímská statkářská aristokracie se jenom pokoušela setřást centralizovanou vládu vizigótské monarchie. Agilovo úsilí vzbouřence porazit a Cordóbu obsadit však úplně selhalo - ještě dříve než jeho lidé stihli obklíčit město, vyšli obránci z hradeb a napadli je. Agila v bitvě ztratil velkou část svého vojska včetně svého syna a části vizigótského královského pokladu a byl nucen prchnout do silné Méridy. Neshody mezi vizigótskou šlechtou se nakonec ještě více vyostřily, když se v Seville prohlásil králem jistý vizigótský velmož Atanagild. Ale v prvých bitvách s Agilou svedených v létě roku 550 mu však ještě štěstí nepřálo.
Je možné, že za Atanagildem stály šlechtické skupiny, které kdysi dopomohly na trůn Teudigiselovi. A když byl Teudegisil v Seville zavražděn, tak se do čela království dostal příslušník soupeřící frakce Agila. Ale nástupnické právo nebylo u Vizigótů zcela jasně dané - jestliže byl zemřelý král mocný a vyznamenal se v mnoha bitvách, když již dosáhl mužného věku anebo požíval značného respektu u šlechty, byla volba jeho syna pouhou formalitou. Když však někdo zemřel bez potomků anebo včas nedokázal upevnit svoji vládu (jako Teudigisel), snažili se jeho straníci najít vhodného kandidáta mezi sebou, neboť kdyby se ujal vlády někdo z nepřátelské frakce, mohl jim lehce zkonfiskovat majetek. A proto na svůj neúspěch obvykle reagovali vzpourou. Podle Isidora ze Sevilly proto požádal Atanagild o pomoc římského císaře Justiniána. Na druhou stranu Jordanes tvrdí, že to nebyl Atanagild, jenž se spojil s východními Římany, ale legitimní král Agila.
Král Agila měl rozhodně velké množství nepřátel, a to nejenom Atanagilda, ale i vzbouřenou Cordóbu na jihu a loupeživé Basky na severu. A kdyby byl opravdu hlavou šlechtické frakce nepřátelské vůči Teudigiselovým stoupencům, tak by jeho stranu tvořili vizigótští nacionalisté nepřátelsky vystupující proti ostrogótskému vlivu na Pyrenejském poloostrově, kdežto Atanagild by musel být reprezentantem umírněné proostrogótsky laděné šlechty. Atanagild by si pak nepovolal na pomoc východní Římany právě ničících ostrogótské království v Itálii, protože mezi jeho straníky jistě bylo mnoho Ostrogótů anebo těch, kteří měli v Itálii příbuzné. A rovněž můžeme očekávat, že císař Justinián podobně jako v podobných sporech u Vandalů a Ostrogótů, se nepostavil za uzurpátora, ale za právoplatně zvoleného krále. Proč by také měl zasahovat ve prospěch nějakého vzbouřence? A jestliže chce legitimně zasáhnout do sporů na Pyrenejském poloostrově, tak by to mělo být ve prospěch legitimního krále. Ale pokud by však chtěl zasáhnout stůj co stůj, nemusel by se ohlížet vůbec na nic a už vůbec ne na nějakou lokální vzpourou. Isidor tedy pravdu neznal anebo nechtěl znát: Atanagild se vzbouřil a dařilo se mu získávat území na úkor svého soupeře. A Agila požádal o pomoc východní Římany.
Isidor rovněž některá fakta zamlčuje a někde si rovněž protiřečí. O něco později totiž - již za vlády jiné dynastie, kdy králem byl Atanagildův nástupce Liuva I. a kdy se nepřátelské skupiny již usmířily - obvinil Atanagilda ze zla, jenž zanechal svým nástupcům, a odsoudil jej ještě ostřeji než Agilu, což je obzvlástě podivné zvláště když uvážíme, že jeho rodina stála na Atanagildově straně. A tak Atanagild zřejmě nikoho na poloostrov nepovolal, ale Isidor mu tento čin přisoudil, aby tím ještě vylepšil obraz následující vládnoucí dynastie.
Mezi císařem Justiniánem a některým z našich rivalů tak byla podepsaná smlouva, v níž se Atanagild anebo Agila výměnou za pomoc východních Římanů zavázal odevzdat jim pobřeží Hispánie od Cádizu až téměr po Valencii, přičemž gótské panství nad údolím řeky Guadalquiviru mělo zůstat nedotknutelné. A mohla snad ona dohoda obsahovat kromě klauzule o územního vypořádání i případné uznání nadvlády říše nad Vizigóty, a to alespoň v teoretické rovině? Nevíme a těžko se na tom něco změní, protože zprávy a důkazy neexistují. Asi na jaře roku 552 bylo…
Narození budoucí franské královny
Roku 550/555 se budoucímu vizigótskému králi Athanagildovi a jeho manželce Godiswintě narodila „austrasijská lvice“ Brunhilda (Brunichilda), manželka franského krále Sigiberta I.
• Začíná obracení hispánských Svébů ke katolictví.

Rok 551
Římská říše
Válka v Lazice (549 – 557)
Z Itálie na východní frontu převelený císařský vojevůdce Bessas oblehl perskou pevnost Petru a osobně se i zapojil bojů. Byť to byl již obézní sedmdesátiletý stařík, osobně pronikl po žebříku na městské hrady, kde však byl sražen k zemi. Když se jej konečně podařilo s velkými obtíženi zachránit a odtáhnout za nohy do bezpečí, vrhl se znovu proti hradbám a vojáci stržení jeho příkladem pevnost dobyli. „Tak tedy Bessas za své úspěšné činy a své hrdinství opět dosáhl velké úcty mezi všemi lidmi. Když byl totiž ustanoven velitelem posádky v Římě, vkládali do něho Římané velké naděje, poněvadž už dříve projevil takovou statečnost. Ale třebaže právě tam ho stihlo neštěstí a Řím tak obsadili Gótové, jak jsem ukázal v dřívějších knihách, a bylo pobito množství Římanů, přece ho po návratu do Byzantia ustanovil císař Justinián vrchním velitelem proti Peršanům. Všichni si tropili posměšky, abych tak řekl, z císařova rozhodnutí svěřit velení ve válce proti Peršanům na konci života Bessovi, kterého na hlavu porazili Gótové a který už stál nad hrobem… Hned po dobytí města Petry se Bessas vyhýbal námaze, uchýlil se do Pontu a Arménie a staral se jenom o příjmy nové provincie; ale tato chtivost byla znova na škodu římské věci… Císař Justinián totiž obvykle promíjel velitelům četné chyby, a ti se proto často prohřešovali proti zákonům jak v soukromém životě, tak ve státních záležitostech.“
Válka v Lazice (549 – 557)
Perský velitel Mermeoes vyrazil s vojskem do Kolchidy (Gruzie), zahnal Římany tábořící u ústí řeky Fasis (Rioni, Gruzie) a oblehl město Archaipolis. Při výpadu městské posádky byl však poražen a musel oželet na čtyři sta padlých. Určitou satisfakcí pro šáha byl zisk tvrze Uthimereus. Prioritou císaře Justiniána však nebyli Peršané, ale válka v Itálii, kde se boje vlečou již od roku 535. Aby mohl již definitivně skoncovat s ostrogótským králem Totilou a vrhnout proti němu veškeré síly impéria, uzavřel s králem Chosroem mír a za velké množství zlata dojednal klid zbraní na dobu pěti let. Justinián nyní začal plánovat velkou válečnou výpravu zhruba po trase, kterou se před šedesáti lety vydal král Theoderich Veliký. Realizace tohoto plánu má ostatně již roční zpoždění.
Válka v Lazice (549 – 557)
550) Císař Justinián poručil svému generálu Bessasovi, aby napravil Dagisthaeusovu chybu a konečně dobyl lazickou pevnost Petru, která dosud odolala všem útokům. I když i nyní se perská posádka bránila statečně a obležení se protahovalo, slavila nakonec Bessasova vytrvalost úspěch a pevnost padla do jeho rukou v předjaří roku 551. Bohužel skvělý voják a velitel Jan z Arménie padl při rozhodném útoku.
Perský generál Mermeroes, který šel Petře na pomoc, nyní změnil trasu svého pochodu a zamířil k Archaepoli (poblíž dnešního Nokalakevi, Gruzie) rozhodnutý zmocnit se tohoto hlavního města Laziky i dalších pevnosti na pravém břehu řeky Phasis. Úkol to však byl nesnadný, neboť v té době operovalo v Lazice již na dvanáct tisíc římských vojáků, z nichž tři tisíce byly umístěny přímo v Archaepoli a ostatních devět tisíc spolu s pomocným oddílem osmi set Tzanů pak tábořilo blízko ústí řeky Phasis. (Podle Agathia již o rok později Laziku bránilo na padesát tisíc římských vojáků, tzn. mnohem více než bylo např. vysláno proti Vandalům do Afriky. I to svědčí o tom, jak dobře si Konstantinopol uvědomoval strategickou hodnotu země.)
Obléhání Archaepole však pro Mermeroese skončilo těžkou porážkou, která je donutila stáhnout se a sbírat síly k další kampani, k níž došlo až v letech 552 – 554, kdy se mu podařilo dobýt nějaké menší pevnosti. Když pak na podzim roku 554 zemřel, byla to těžká rána pro válečnou kampaň perského krále Chosroea. Mermeroes sice již byl starý a tak nemohoucí, že již ani nemohl usednout na koně, přesto to byl generál zkušený a odvážný a tak neúnavný a činorodý jako za svého mládí.
Mezitím v dubnu roku 550 uplynulo pětileté příměří mezi římskou a perskou říší a oba dvory – jak v Konstantinopoli, tak Ctesiphonu – začaly pracovat na jeho prodloužení. Ale až po osmnácti měsících, tj. na podzim roku 552, bylo dosaženo dohody, když Římané za 2.600 liber zlata – tj. 400 liber ročně jako již platili roku 445 plus zlato za jeden a půl roku, kdy se vyjednávalo – dosáhli klidu zbraní opět s výjimkou Laziky (Colchidy). Ale skutečnost, že se tak králi Chosroeovi podařilo za jedenáct a půl roku vymámit z impéria celých 4.600 liber zlata, vyvolala velké pobouření, přičemž lidé zvláště nelibě nesli přehnanou úctu, kterou podle nich měl císař Justinián projevovat perskému vyslanci Isdigunasovi (u Memandera je to Izedh-Gushnasp), když jemu i jeho doprovodu povolil bez římského doprovodu volně se pohybovat Konstantinopolí, jakoby by jim město. →552)
Rozkol mezi arménskou a konstantinopolskou církví
Závěry koncilu v Chalcedonu sice arménští teologové přijali, zůstali však vůči nim ostražití. Nová církevní politika císařů Zenona a Anastasia je pak jenom podpořila v jejich pochybách, což vedlo k přijetí kompromisního Zenonova Henotikonu na koncilu v roce 491. Když se pak císař Justinus opět přiklonil k chalcedonským doktrínám, tak Arméni již otevřeně deklarovali svoji monofyzitickou víru, důsledkem čehož byl definitivní rozkol mezi arménskou a řeckou církví. O toto schisma se postaral jejich patriarcha Narses, když na synodě konané kolem roku 527 odsoudil teorii dvou přirozeností Krista (tj. lidské a Boží). Synoda, jež s sešla v Dvinu roku 551, tj. ihned po jeho smrti, pak již jenom potvrdila nezávislost arménské církve a provedla reformu kalendáře. Arménský letopočet tak začíná 11. červencem roku 552. Rozkol měl i politické důsledky, neboť perský král Chosroes mohl jen získat tím, že vliv Řeků v Arménii se snížil a jejich agenti již nebyli tak ochotně přijímáni.
Spor o „Tři kapitoly“
V červenci císař vydal svůj další edikt odsuzující tzv. „Tři kapitoly“ koncilu v Chalkedonu. Stanovisko papeže Vigilia bylo tentokráte zcela jasné – edikt odmítl a proklel jeho autory včetně všech těch, co s ním souhlasili.
Spor o „Tři kapitoly“, skandál v kostele sv. Petra a Pavla, papež prchá do Chalcedonu
548) Ještě před svoláním velkého ekumenického koncilu sesadil císař Justinián z jejich biskupských stolců patriarchy Alexandrie a Jeruzaléma, kteří odmítli schválit jeho edikt odsuzující „Tři kapitoly“ koncilu v Chalcedonu, a roku 551 vydal další edikt v tom samém duchu jako předcházející. Druhý den ráno při rozhovorech s Theodorem Ascidasem a dalšími řeckými hodnostáři v Placidiině paláci pak papež Vigilius na všechny naléhal, aby se k císařovu výnosu nevyjadřovali a počkali na rozhodnutí velkého ekumenického koncilu. Když ale dostal zamítavou odpověď, Ascidase a Menase exkomunikoval a odmítl vstupovat do jejich kostelů. Nyní ale musel počítat Justiniánovou odvetou, a proto není divu, že když se k němu donesla zvěst, že má být třebas i násilím předveden, opustil spolu s milánským biskupem Datiem Placidiin palác a uchýlil se do kostela sv. Petra a Pavla ležícího poblíž Hormisdova paláce. Vojáci si jej však našli i zde a snažili se jej taháním za nohy a vousy odtrhnout od oltáře a vyvést z kostela. Ale Vigilius byl silný muž a úspěšně vzdoroval až do té doby, kdy se na něho oltář zřítil a pohřbil jej pod svými troskami. Lidé shromáždění v kostele pak okamžitě začali ječet hrůzou, což vojáky znervóznělo natolik, že se dali na ústup. To se stalo v srpnu roku 551.
Císař si nyní uvědomil, že již zašel do krajnosti, a proto papeže vyzval, aby se vrátil do svého paláce, a dal mu záruky bezpečnosti. Vigilius mu uvěřil a vrátil se do paláce, kde však byl střežen jako vězeň. Třebaže se proti němu nikdo nedopouštěl násilí, jeho pobyt zde se po určité době stal tak nesnesitelným, že v noci dva dny před Vánocemi roku 551 se odvážně spustil z okna a uprchl na protilehlý břeh Bosporu do Chalcedonu, tj. do města, kde se konal koncil, jenž tak rozštěpil křesťanskou církev. Císař pak za ním poslal delegaci předních mužů Konstantinopole v čele Belisariusem, jehož vybral nepochybně proto, že byl s ním v dlouhodobě dobrých vztazích, aby jej vybídli k návratu a pod přísahou mu slíbili, že s ním bude důstojně zacházeno.
Vigilius jim však odpověděl, že čas pro přísahy již vypršel, a vyzval, aby přerušil styky s Menasem a Ascidasem. Tón jeho dopisu byl však však rozzuřil Justiniána natolik, že mu adresoval nepodepsaný list plným hrozeb. Vigilius nyní ve svém bezpečném úkrytu v kostele sv. Euphemie začal sepisovat encykliku určenou „všem lidem Božím“, v níž popisoval násilí, jemuž byl vystaven, a deklaroval své vyznání víry, v němž se však vůbec nezmiňoval o 3K. Ani další dlouhý list od císaře obsahující nové záruky bezpečnosti, jenž přijal dne 4. 2. roku 552, jej nepřesvědčil, aby se vrátil. (→552)
Tajemství výroby hedvábí ohroženo
Z Indie přišlo do Konstantinopole několik mnichů, kteří se chlubili tím, že znají technologii výroby hedvábí. Za slib odměny se vydali zpět do Číny, odkud skutečně přinesli vajíčka bource morušového.
Jordanes dokončil Geticu
Roku 550/551 napsal římský autor gótského původu Jordanes v Konstantinopoli svoji latinskou kroniku „Původ a činy Gótů“ (Getica). Vycházel jednak z ústní tradice, jednak se opíral o nyní ztracenou „Historii Gótů“, kterou ve 20. letech 6. století napsal na dvoře Theodericha Velikého římský senátor Cassiodorus. Na třech místech se zmiňuje o tom, že čerpal z gótského historika, jakéhosi Ablabia.
Výtržnosti v Konstantinopoli
K roku 548 a 551 jsou zaznamenány výtržnosti cirkových démů v Konstantinopoli.
• Město Bejrút bylo těžce postižen zemětřesením.


Perská říše
Anasozadovo povstání
Perský princ Anasozad využil nemoci svého otce krále Chosroea a zahájil proti němu povstání s cílem uchvátit královskou korunu. Byl však poražen a zajat. Aby se podobný exces nemohl již v budoucnu opakovat, vypálili mu rozžhavenou jehlicí oční víčka – žádný zohavený muž se totiž podle perských zákonů nemohl ucházet o trůn.


Itálie
Konec války na Apeninském poloostrově se blíží
Císař Justinián se obával, že stávající „velitel s plnou pravomocí ve válce proti Totilovi a Gótům“ Jan, synovec Vitalianův, nebude mít u svých podřízených dostatečnou autoritu, a proto jej odvolal a úkolem pokořit gótského krále Totilu pověřil svého nejvyššího komořího eunucha Narsa. Jan tedy dostal příkaz zůstat v Dalmácii, zatím nic nepodnikat a pouze čekat na Narsa, který se již s vojskem a velkou sumou peněz vydal na západ. Narsa však v Philippopoli (Plovdiv, Bulharsko) zablokovalo hunské vojsko, takže musel čekat až barbaři zamíří k Thessalonice (Soluň, Řecko) a Konstantinopoli.
Také Totila se mezitím připravoval na rozhodné střetnutí: do vylidněného Říma přivážel uprchlíky včetně několika senátorů, zatímco většinu těchto aristokratů ponechal nadále v jejich kampánské internaci. K pobřeží Řecka vyslal flotilu tří set lodí – vydrancována byla Kerkyra a přilehlé ostrovy, na pevnině pak zkáze propadla všechna města u Dodony, zvláště pak Nikopolis a Anchiales. Gótové brousili kolem pobřeží a podařilo se jim zmocnit se mnoha lodí včetně těch vezoucích zásoby pro Narsa.
Gótské pozemní vojsko podporované válečnou flotilou oblehlo Anconu, kde propukl hlad. Jan nechtěl připustit její pád, a proto porušil císařův příkaz, nalodil své nejlepší muže na třicet osm lodí a odplul s nimi do Skardonu, kam za nim přijel i Valerianus s dvanácti plavidly. Společně pak překonali Jadran a přistáli nedaleko Ancony u Senagallie (Sinigalia). Když o tom dostali zprávu gótští velitelé, vyslali proti nim čtyřicet sedm lodí pod velením Gibala a římského dezertéra Indulfa, zatímco Skipuar měl pokračovat v obléhání. Námořní bitvu u Ancony však Gótové technicky nezvládli – některé lodě se příliš vzdálily a byli napadeny a zničeny jednotlivě, jiné se dostaly naopak příliš blízko a vzájemně si překážely. Gibal padl do zajetí, Indulf prchl s jedenácti loděmi, přistál u břehu, plavidla spálil a odešel do svého tábora u města. Po poradě velitelů se Gótové stáhli k Auximu (Osimo), zatímco Římané přistáli v Anconě a obsadili opuštěný nepřátelský tábor. Poté, co Valerianus zásobil město nezbytnými potravinami, odplul do Ravenny, kdežto Jan se vrátil do Salon.
Artabanovi se konečně podařilo doplout na Sicílii a zde vystřídat Liberia, který se vrátil do Konstantinopole. Artabanes dobyl čtyři pevnosti, v nichž Gótové zanechali posádky, čímž se mu podařilo opět ovládnout celý ostrov. Totila kontroval a bez odporu obsadil Korsiku a Sardinii, jejímž obyvatelům uložil platit daně. Velitel libyjské armády Jan vyslal k Sardinii vojsko, které se vylodilo u Karanalisu (Cagliari), vybudovalo opevněný tábor a připravovalo se k obléhání. Gótská posádka však nebyla nečinná a podnikla výpad, při kterém se ji podařilo císařské oddíly porazit a zahnat na útěk. Přeživší se stáhli do Kartága; odveta byla naplánována na příští rok.


Podunají
Langobardsko–gepidská válka
Mezi znepřátelenými Gepidy a Langobardy sice panuje klid zbraní, ale obě strany již plánují další vojenskou kampaň. Gepidský král Thorismund našel spojence v hunských Kutigurech, žijících u Azovského moře, a na základě uzavřených dohod mu tento rok přišlo na pomoc k dolnímu Dunaji dvanáct tisíc hunských jezdců. Protože však mír s Langobardy má vypršet až příští rok, převedl je přes Dunaj na území říše, aby se zde zabavili pleněním. Císaři Justiniánovi se však podařilo poštvat proti Kutigurům jejich sousedy Utigury – utigurské vojsko posílené dvěma tisíci krymskými Góty přešlo hraniční řeku řeku Don a podmanilo si zemi svých příbuzných. Kutiguři se rychle vrátili, ale byli poraženi, rozprášeni a zahnáni zpět k Dunaji. Nakonec byla uzavřena dohoda s Konstantinopolí, podle níž se mohli usadit jako vojáci ve službách říše v Thrákii. Impérium se tak zbavilo Hunů, ale ne Slovanů, kterých Gepidové využívají jako prostředek nátlaku, aby donutili na císaře Justiniána k uzavření spojenectví proti Langobardům. Proto jim koncem roku na svém území opět umožnili přejít hraniční řeku Dunaj a vpadnout do Ilýrie.
Langobardsko–gepidská válka
Vzhledem ke „slovanské taktice“ z roku 550 byly obavy Gepidů ze zásahu východních Římanů na straně Langobardů více než reálné. Gepidský král Thorismund se tedy pokusil získat prostřednictvím poslů pro nastávající nové kolo zápasu s Langobardy pomoc kočovníků z jihoruských stepí – bulharských Kutrigurů. Náčelníci Kutrigurů jeho žádosti vyhověli a vyslali obrovskou armádu, čítající podle Prokopia 12.000 jezdců. Kutrigurové však dorazili již roku 551, rok před vypršením gepidsko–langobardského příměří. Thorismund se proto pokusil zabít dvě mouchy jednou ranou – momentálně nevítané kutrigurské armády se zbavil tím, že ji vyslal plenit říšská území, čímž současně paralyzoval možnost římského útoku. Vzhledem k tomu, že dunajská hranice byly velmi dobře střežena císařskými oddíly, převedli Gepidové Kutrigury na území východního Říma přes své kraje. Nepolapitelní kutrigurští jezdci poté začali bezuzdně drancovat balkánské provincie téměř v celé jejich rozloze. V Thrákii se sice v té době nacházela velká římská armáda, soustředěná Narsem pro italské tažení, z Prokopiova líčení však nepřímo vyplývá, že se Narses chtěl střetu s kočovníky vyhnout. Důvod pro toto počínání musíme zřejmě hledat jednak v Iustinianově snaze uchránit toto pracně sestavené vojsko větších ztrát před vlastním rozhodujícím zápasem s Ostrogóty, a také, několikerá katastrofální zkušenost méně mobilních císařských armád se střetem s jízdními vojsky nomádů, schopnými rychle udeřit a rychle se stáhnout, nepochybně vedla císařovy velitele ke značné obezřetnosti.
Narses počkal, až se kutrigurská horda rozdělí na dva proudy, a teprve poté opustil své sídlo ve městě Philippopolis (Plovdiv, Bulharsko) a vytáhl s armádou k Saloně (Split, Chorvatsko) na jaderském pobřeží. Pochod se zřejmě neobešel bez bojů s Kutrigury, neboť, jak uvádí Prokopios, Narses postupoval dosti pomalu, protože mu v cestě překáželi Hunové.
K pacifikaci kutrigurské hrozby se Iustinianus rozhodl použít jiného prostředku – diplomacie. Vyslal poselstvo k Utigurům, východním sousedům Kutrigurů, které obratně, s odvoláním na dávné přátelství panující mezi Říamny a Utigury, popohnalo pomocí darů a výtek kočovníky k útoku na své západní příbuzné. Utigurové vedení chánem Sandilchem, s pomocí dvoutisícové družiny Gótů – Tetraxitů, svých krymských vazalů, kutrigurská kočoviště skutečně napadli a po tvrdém boji zlomili odpor kutrigurských bojovníků, kteří se neúčastnili tažení na pomoc Gepidům. Iustinianus poté nechal informovat velitele kutrigurských nájezdníků o událostech,které se odehrávají v jejich domovině a povolil jim odchod v míru za podmínky, že již nebudou plenit a odvlékat balkánské obyvatele do otroctví. V případě, že by již nemohli nadále obývat svou zemi, povolil jim císař návrat s tím, že jim daruje kraje v Thrákii, kde by mohli žít.
To se také skutečně stalo – poražení Kutrigurové prchali na území impéria a byli ve velkém počtu usazováni v Thrákii, což ovšem vyvolalo velkou zlobu chána Sandlicha, který oprávněn považoval toto Iustinianovo jednání za projev věrolomnosti říše, pro kterou proléval krev. Hořké výčitky Sandlichových poslů, kteří poukazovali mimo jiné na to, že se císaři jeho smírné jednání s odvěkými kutrigurskými nepřáteli ve zlém vrátí, již tím, že Římanům nikdy nebudou chybět nepřátelé, protože, i kdyby byli nepřátelští nájezdníci poraženi, mohou přesto vinou tohoto precedentu doufat, že získají domovy na území impéria, kde se jim bude lépe žít. Naopak říši již nikdo nepomůže,neboť se nebude chtít dívat na to, jak se poraženým útočníkům dobře daří,zatímco on, spojenec, který obětavě nasadil pro říši život, stále obývá pustou a neúrodnou zemi. Iustinianus nato uklidnil mravní rozhořčení Utigurů dary.


Hispánie
Král Agila má problémy, intervence Římanů na Pyrenejském poloostrově
Roku 551 vypukla proti „zpustlému“ vizigótskému králi Agilovi v Katalánsku otevřená revolta pod vedením představitele šlechty velkostatkáře Athanagilda. Občanská válka přinesla do země chaos a jedna z bojujících stran – údaje se různí – požádala o pomoc císaře Justiniána, který neodolal a do Hispánie vyslal svoji severoafrickou armádu pod Liberiem. Tomuto generálovi bylo osmdesát let a sloužil již Odoakerovi a po něm i ostrogótským králům Theoderichovi, Amalaswintě a Theodahadovi. Není jasné, proč se Justinián k intervenci v tak vzdálené zemi vůbec rozhodl – snad jej k tomu vedli vojenské důvody. Roku 546 totiž Vizigóti obsadili severoafrické město Septem (Ceutu). Římané počkali na neděli, a když byli na bohoslužbě v kostele, neočekávaně pronikli za hradby a vyhnali je. Třebaže krize byla zažehnána, představovali tito Germáni pro severoafrické provincie stálé nebezpečí, což mohlo císaře vyprovokovat k zásahu.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 552
Římská říše
Vpády Slovanů za Dunaj pokračují, langobardsko–gepidská válka, bitva na Alsföldu
„Veliké množství Slovanů“ již od minulého roku pustoší římskou Ilýrii a všude šíří „nepopsatelnou hrůzu“. Císař Justinián zcela zaměstnaný válečnou kampaní v Itálii nemůže však proti nim nasadit silné vojsko. Jeho velitelé si byli své slabosti velmi dobře vědomi, a proto se nepřítele neodvažovali napadnout – pouze jej z povzdálí sledovali a útočili na opozdilce. „Dlouho trvalo jejich loupežení a teprve když pokryli cesty mrtvolami, vzali do otroctví nesčetné davy lidí a všechno vyloupili, aniž ba se kdo proti mim postavil, vrátili se domů s veškerou kořistí“. Gepidové si od nich nechali zaplatit za průchod přes svůj úsek dunajské hranice velmi vysokou částkou jednoho zlatého stratéru (totéž co nomisma, zlatá mince o hmotnosti 4,5 g) za hlavu. Cena to byla opravdu velmi vysoká, což svědčí o tom, že celková hodnota získané kořisti musela mnohonásobně převyšovat částku několika tisíc stratérů, které zaplatilo slovanské vojsko. Gepidský král Thorismund nyní vyslal do Konstantinopole poselstvo s nabídkou míru a spojenectví proti Langobardům. Justinián mu bez váháni vyhověl, protože neměl jinou možnost jak zabránit slovanským útokům přes gepidské území, a dokonce se podvolil jeho požadavku, aby dohodu odpřísáhlo zřejmě podle germánských zvyklostí dvanáct senátorů. Thorismund však už měl nejvyšší čas, protože příměří mezi Gepidy a Langobardy již uplynulo a bylo možno očekávat válečné akce. Ovšem i langobardský král Audoin vyslal na císařský dvůr své vyslance s žádostí o podporu, jak to vyplývalo z dřívějších dohod. Justinián opět nezaváhal a pomocné vojsko jim poslal bez ohledu na předchozí přísahy složené přece pouhým barbarům chabě se vymlouvaje, že Gepidové i po uzavření míru přeplavovali nějaké Slovany přes Dunaj na jeho území.
Imperátor samozřejmě podvedl i Langobardy, přestože ti se mu snažili zavděčit a do Itálie vyslali své vojsko. Císařská armáda sice do války vyrazila, zastavila se však na Justinianův pokyn v Ulpianu pod záminkou, že tam vypukly jakési nepokoje. Pouze část vojska vedená Gótem Amalafridem, Theoderichovým příbuzným, jehož sestru provdal císař za Audoina, dorazila k Langobardům. Konstantinopol tím sledovala vlastní zájem nechat oba znepřátelené kmeny vykrvácet a pak o nich rozhodovat. V záloze byl i pretendent langobardského trůnu Hildigis, který však císaře zklamal, neboť jakmile uslyšel, že se doma schyluje k boji, uprchl za značně dobrodružných okolností z Konstantinopole, spojil se se svou družinou a spolu s ní se probil zpět ke Gepidům.
Langobardská armáda zatím překročila hranice a pronikla na gepidské území do Velké uherské nížiny – Alsföldu. Někdy v květnu až červnu svedl Thorismund rozhodující bitvu, v níž však utrpěl drtivou porážku, a Langobardi by byli schopni dovést do vítězného konce i celou válku, kdyby nezasáhl císař Justinián, který nestál o to, aby mu na severní hranici impéria vyrostla nějaká germánská velmoc. Protože pohraničí potřeboval průchodné z důvodů spolehlivého spojení s italským bojištěm, přinutil Langobardy usednout k jednacímu stolu. Audoin si sice stěžoval, že římský vojenský kontingent nesplnil podmínky spojenecké smlouvy, kdežto on své vojáky do Itálie poslal, ale nakonec souhlasil s uzavřením míru. Za něj ovšem požadoval vydání pretendenta trůnu prince Hildigise a v tom měl i Justiniánovu podporu. Thorismund celou záležitost protahoval a dal ji k posouzení svým velmožům, kteří tento prohřešek proti zásadám pohostinnosti samozřejmě odmítli. Gepidský panovník kličkoval a recipročně požadoval vydání Ostrogotha, pretendenta gepidského trůnu – oba dva, totiž Thorismund i Audoin, byli uzurpátory. Mírová dohoda byla nakonec podepsána a mezi oběma národy nastalo dlouhé období míru vykoupené smrtí Ostrogotha a Hildigise – nikdo tehdy nepochyboval, že se jich králové zbavili vraždou. Přestože přímý užitek z války byl pro Justiniána minimální, protivníci se tak vyčerpali, že měl až do konce své vlády na své severní hranici impéria klid. Také Gepidové přestali pouštět Slovany na území říše – slovanské nájezdy proto náhle a na dlouho ustaly.
Válka v Lazice (549 – 557)
Perské poselstvo se vrátilo z Konstantinopole do hlavního města Ktésifontu, králi Chosroeovi přineslo dohodnutý tribut a informovalo jej o uzavřené mírové dohodě. Šáh příměří potvrdil, ale za vyplacené peníze naverboval vojsko, které vyslal do Kolchidy (Gruzie) na pomoc minulý rok poraženému vojevůdci Mermeroovi. Ani tento rok však nebyli Peršané v boji s Římany a jejich spojenci úspěšní.
Válka v Lazice (549 – 557)
551) Po porážka u Archaepole roku 551 se perský generál Mermeroes stáhl a sbíral síly k další kampani, k níž došlo až v letech 552 – 554, kdy se mu podařilo dobýt nějaké menší pevnosti. Když pak na podzim roku 554 zemřel, byla to těžká rána pro válečnou kampaň perského krále Chosroea. Mermeroes sice již byl starý a tak nemohoucí, že již ani nemohl usednout na koně, přesto to byl generál zkušený a odvážný a tak neúnavný a činorodý jako za svého mládí.
Přestože vojenské akce Peršanů nepřinesly v těchto letech žádné skvělé výsledky, přesto se jeden úspěch dostavil. Malá Suanie ležící v horách severně od Laziky (Gruzie), jež dosud na ni byla závislá a jejíž vládcové byli dosazováni lazickými králi, se roku 552 vymanila z tohoto spojenectví a přešla k Peršanům, kteří ji vojensky obsadili. →553)
Spor o „Tři kapitoly“, papež se vrací do Konstantinopole, svolání ekumenického koncilu
551) Císař Justinián si uvědomil, že svým útokem na papeže Vigilia (srpen roku 551) již zašel do krajnosti, a proto mu dal záruky bezpečnosti a požádal jej, aby se vrátil do Placidiina paláce. Vigilius mu uvěřil a vrátil se do se do sídla papežských nunciů, kde však byl střežen jako vězeň. Třebaže se proti němu nikdo nedopouštěl násilí, jeho pobyt zde se po určité době stal tak nesnesitelným, že dva dny před Vánocemi roku 551 se v noci odvážně spustil z okna a uprchl na protilehlý břeh Bosporu do Chalcedonu, tj. do města, kde se konal koncil, jenž tak rozštěpil křesťanskou církev. Císař pak za ním poslal delegaci předních mužů Konstantinopole v čele Belisariusem, jehož vybral nepochybně proto, že byl s ním v dlouhodobě dobrých vztazích, aby jej vybídli k návratu a pod přísahou mu slíbili, že s ním bude důstojně zacházeno.
Vigilius však císaři odpověděl, že čas pro přísahy již vypršel, a vyzval jej, aby přerušil styky s konstantinopolským patriarchou Menasem a jeho teologickým poradce Theodorem Ascidasem. Tón jeho dopisu však rozzuřil Justiniána natolik, že mu adresoval nepodepsaný list plným hrozeb. Vigilius začal nyní ve svém bezpečném úkrytu v kostele sv. Euphemie sepisovat encykliku určenou „všem lidem Božím“, v níž popisoval násilí, jemuž byl vystaven, a deklaroval své vyznání víry, v němž se však vůbec nezmiňoval o 3K. Ani další dlouhý list od císaře (4. 2. roku 552) obsahující nové záruky bezpečnosti jej k návratu nepřiměl, přičemž papež po nějaké době přilil oheň do ohně ještě tím, že exkomunikoval Menase i Ascidase a všechny jejich stoupence.
Když nyní Justinián viděl Vigiliovu neústupnost a uvědomil si, že šance na jeho nahrazením na stolci římského biskupa někým povolnějším jsou zcela mizivé, přijal názor konstantinopolského patriarchy a jeho duchovních, že by se mu měli podrobit. Papeži pak do kostela sv. Euphemie poslal prohlášení, v němž pokornými slovy vyjadřoval svou úctu ke koncilu v Chalcedonu a papežskému věroučnému listu Tomus Leonis. Teprve nyní se Vigilius vrátil jako vítěz do Placidiina paláce. Císař nejdříve doufal, že se svolání velkého ekumenického koncilu, tak jak to papež požadoval, vyhne, ale před koncem roku donucen nezbytností ustoupil i v tomto bodě a biskupy z celé říše do Konstantinopole pozval. (V srpnu roku 552 také zemřel patriarcha Menas a byl nahrazen Eutychiem. Ten Vigiliovi adresoval další dopis, na nějž se mu již dostalo smířlivé odpovědi.) (→553)
Vznik tureckého kaganátu, Avaři prchají na západ
Na troskách dosavadní dominantní středoasijské mocnosti, z čínských pramenů známé jako říše Žuan–žuanů, vznikl i turkický (turecký) stát. Vítězné povstání podmaněných Turků svrhlo krutou nadvládu Žuan–žuanů, k čemuž mělo dojít někdy v letech 552 – 557. Část poražené vládnoucí vrstvy rozbitého svazu se zachránila útěkem na západ a s jistou mírou pravděpodobnosti se můžeme domnívat, že právě ona vstoupila do evropských dějin pod jménem Avaři.
Nově založený turecký kaganát se zakrátko stal hegemonem nad celou Střední Asií; svým závratným růstem a obrovskou rozlohou od východních břehů Černého moře po Tichý oceán se stal skutečným předchůdcem mongolské veleříše 13. století. Gigantické stepní impérium však zanedlouho začaly rozkládat vnitřní mocenské zápasy, a navíc prudká mocenská expanze na východ posléze Turky zavlekla do série zhoubných konfliktů s čínskými dynastiemi Suej (581 – 618) a Tchang (618 – 907)..
Turecký tlak na západ pak způsobil definitivně zvrat poměru sil ve stoletém zápase perské sasánovské říše s další středoasijskou nomádskou velmocí, říši Bílých Hunů – Hefthalitů. Upadající moc Hefthalitů byla v letech 567 – 561 zlomena a jejich pozici v týlu perské říše zaujali právě Turci. Ať už hypotézu o přímé vazbě evropských Avarů k Žuan–žuanům přijmeme nebo ne, je nespornou skutečností, že vzájemný poměr Avarů a Turků byl ostře nepřátelský – Turci pokládali Avary ze své uprchlé poddané a tudíž, daná mocenská konstelace logicky vytvořila podmínky pro sblížení tureckého kaganátu a Avary ohrožované římské říše a vytvoření koalice s protiperským, případně též i protiavarským zacílením. Prvotní motiv tohoto spojenectví obou mocností byl však hospodářský. Nesmírně výnosný obchod s hedvábím zprostředkovala na dlouhém úseku Hedvábné cesty vlivná skupina bohatých kupců ze Sogdiany (Sogdiana je starověký název vysoce urbanizované úrodné oblasti rozprostírající se zhruba na území meziříčí toků Syrdarji a Amudarji),kteří byli sami též producenti hedvábí. Sogdská města se dostala po pádu hefthalitské říše do rukou Turků, kteří záhy vytvořili s jejich vládnoucí kupeckou vrstvou úzký symbiotický vtah. Právě sogdští kupci, kterým perská kontrola západní části Hedvábné cesty vadila neméně než Konstantinopoli, byli skutečnými iniciátory přímého římsko–tureckého obchodního a diplomatického spojení. Roku 568 dorazilo do Konstantinopole první turecké poselstvo a přátelský spojenecký poměr mezi oběma mocnostmi trval až do roku 576, kdy došlo k dočasné roztržce a následnému útok turecké armády na římské město Bosporos na Krymu. Turecké nepřátelství způsobila lavírující zahraniční politika Konstantinopole, která o dva roky dříve uzavřela spojeneckou smlouvu s úhlavními nepříteli Turků Avary. Působení Turků v černomořských stepích však bylo pouze časově omezenou episodou; vnitřní konflikty otřásající rozděleným tureckým kaganátem usnadnily podrobeným ogurským a sabirským kmenům svrhnout na přelomu 6. a 7. století oslabenou tureckou moc a opět obnovit svou samostatnost.
Bourec morušový v Konstantinopoli
Čínský monopol na výrobu hedvábí padl – křesťanští mniši přivezli do Konstantinopole vajíčka bource morušového.
Koncil v Dvinu
Na koncilu v Dvinu konaném někdy v letech 552 – 553 odmítli arménští monofyzitičtí křesťané jak nestoriánství, tak závěry koncilu v Chalkedonu.
• Hrozné zemětřesení zpustošilo Řecko.


Podunají
Langobardsko–gepidská válka, bitva na Alsföldu a smrt gepidského prince Turismoda
Tehdy Gepidé a Langobardé vedli spor, jenž počal dlouho předtím, a obě strany se hotovily k válce. A když propukla bitva, tak obě bitevní line zápasily zmužile a žádný neustupoval tomu druhému. A uprostřed zápasu došlo k tomu, že se utkali Alboin, syn Audoinův, a Turismod, syn Turisindův. A Alboin zasadil Turismodovi úder svým mečem, srazil ho po hlavě z koně a tak jej zničil. Když Gepidé viděli, že byl zabit králův syn, jenž byl z větší části odpovědný za vyvolání války, tak byli natolik zastrašeni, že se dali na útěk. Langobardé je rázně pronásledovali, pobíjeli je a když jich velké množství zabili, tak se vrátili, aby získali kořist od mrtvých. A když se po tomto svém vítězství, které si vydobyli, vrátili do svých příbytků, tak navrhli svému králi Audoinovi, aby Alboin, jehož chrabrostí získali vítězství v boji, se stal jeho společníkem u stolu tak, aby ten, který byl druhem svému otci v nebezpečí, byl i jeho druhem na hostinách. A Alboin jim odpověděl, že toto nemůže nikterak udělat, protože tím by porušil obyčej svého národa: „Víte,“ řekl jim, „že není naším zvykem, aby králův syn jedl se svým otcem, dokud nejprve nepřijme své zbraně z rukou krále cizího národa.“
Sebevražedná návštěva langobardskho prince Audoina na gepidském královském dvoře
Když uslyšel Audoin ty věci z úst svého otce, tak si vzal s sebou pouze čtyřicet mladíků a odcestoval s nimi k Turisindovi, králi Gepidů, s nímž předtím vedl válku, a oznámil mu důvody svého příchodu. A král jej přijal laskavě a posadil jej ke stolu po svojí pravé ruce tam, kde Turismod, jeho mrtvý syn, byl zvyklý sedávat. A zatímco různé pokrmy byly podávány, tak Turisind přemýtal, že jeho vlastní syn tady seděl ještě před krátkým časem, a připomenul si tak smrt svého dítěte. A vidouce jeho vraha zde přítomného a sedícího na jeho místě, tak hluboce zavzdychal a nemohouce se již ovládnout projevil svůj žal těmito slovy: „Toto místo“, řekl, „je mi velmi drahé, ale na osobu, která na něm sedí, je mi žalostný pohled.“
A pak další králův syn, který tam byl přítomen, celý dojatý těmito slovy svého otce začal provokovat a urážet Langobardy. A protože nosili bílé kamaše z telecích kůži, tak prohlásil, že vypadají jako kobyly s bílýma nohama od zadku až dolů. Řekl: „Kobyly, které jste pojedli, měly taky takové bílé chlupy na nohách.“ [Nebo tak nějak by to snad šlo přeložit...]
A pak jeden z Langobardů odpověděl takto: „Jdi na pole alsföldské a tam můžeš na vlastní oči vidět, jak bezpochyby nebojácně ti, které nazýváš kobylami, dokázali kolem sebe kopat. Tam uprostřed luk se válí kosti tvého bratra jakoby to byly kosti divokého zvířete.“ Jakmile to Gepidé slyšeli, neovládli své vášně, dali průchod svému zuřivému hněvu a usilovali pomstít se za tuto svou otevřenou urážku, zatímco na druhé straně stáli Langobardé připraveni k boji s rukama na jílcích svých mečů. Ale král vyskočil od stolu a vrhl se do středu svých lidí, aby zmírnil jejich hněv a zažehnal onen svár; hrozil zejména těm, kdo jako první počnou boj, a říkal, že toto jejich vítězství nebude těšit Boha, neboť nikdo nesmí usmrtit svého hosta ve vlastními domě. A tak nakonec spor ustal a hostina skončila v přátelském duchu.
A Turisind vzal nyní zbraně Turismoda, svého syna, odevzdal jej Alboinovi a poslal jej v míru a bezpečí zpět do otcova království. A když se Alboin vrátil ke svému otci, stal se od té doby jeho společníkem u stolu. A když celý rozradostněn s ním pojídal pochoutky hodné krále, vypravoval tak, jak se pořadě staly, všechny věci, k nimž došlo u Gepidů v paláci Turisindově. A ti, kteří byli přítomni, užasli a tleskali smělosti Alboinově, ale rovněž tak chválili a vzdávali čest chování Turisindovu.


Itálie
Konec války na Apeninském poloostrově a zánik ostrogótského státu
Gótové obléhají jihoitalský Kroton (Crotone) a velitel jeho vyhladovělé posádky Palladius marně žádal sicilského velitele Artabana o pomoc. Císař proto vydal příkaz posádce v Thermopylách město vyprostit. Jakmile se u Krotonu objevilo velké císařské loďstvo, Gótové propadli panice – někteří prchli do Tarentu, zatímco jiní se uchýlili na horu Skylaion. Ragnaris, velící Tarentu, a Moras z tvrze Acherontie vyjednávali s císařským velitelem Hydrunta (Otranto) Pacuriem a nabídli mu kapitulaci, bude–li jim zachován život. Pacurius se to neodvážil rozhodnout sám a jel se poradit do Konstantinopole.
Mezitím vyrazil vrchní velitel Narses s velkým vojskem o síle třiceti tisíc mužů k rozhodnému útoku na ostrogótskou Itálii. Ze Salon (Solin u Splitu, Chorvatsko) pochodoval k hranicím, které překročil v dubnu se záměrem probít se do Ravenny. Jeho protivník ostrogótský král Totila se tomu snažil zabránit, a proto vyslal k Venetii své nejlepší vojenské oddíly o síle padesáti tisíc mužů vedené Teiou s úkolem zahradit Římanům cestu do údolí Pádu. Třebaže Gótové zaplavili oblasti jižně od Verony a Frankové blokovali průchod přes svá území, Narses unikl: pochodoval po pobřeží, přeplavoval se přes ústí řek a v červnu se objevil v nedobytné Ravenně, kde se spojil s Valerianem a Justinem. Po devíti dnech odpočinku a doplnění zásob vyrazil na Řím a po nějaké době se objevil u gótského Ariminia (Rimini), kde mu další postup blokoval stržený most. Zde zničil menší nepřátelský kontingent, ale nezdržoval se obléháním města a po opravě mostu postupoval dále. Protože průsmyk Petra Pertusa (Furlanský průsmyk, Furlo) byl v nepřátelských rukou, odbočil z Via Flaminia vlevo a vydal se severními Apeninami. Teias se v Římě spojil se s Totilou a oba společně vyrazili proti Narsovi.
Koncem června až začátkem července přišly obě armády do kontaktu v úzkém horském údolí/na široké náhorní plošině u Busta Gallorum (v překladu „Hroby Galů“) a svedly zde bitvu – též bitva u města Tadinum (Gualdo Tadino v Toskánsko, nesprávně Tadinae). Třebaže gótský král měl k dispozici ty nejlepší bojovníky, zahájení bojů oddaloval, protože čekal na příchod posledních dvou tisíc jezdců. Narses rozvinul své vojsko do prohnuté linie a své langobardské a herulské jezdce nechal sesednout z koní a vytvořil z nich středovou falangu. Na obou křídlech umístil těžké katafrakty (kyrysníky) a posílil je pěšími lučištníky. Na levé straně obsadil dominující výšinu smíšeným oddílem pěchoty a jízdních lučištníků. Když měl Totila armádu již kompletní, rozmístil ji ve dvou liniích: v čele stáli těžcí jízdní kopiníci, vzadu lučištníci a linie pěchoty s oštěpy a sekerami. Bitvu zahájili Gótové prudkým, ale tragicky neúspěšným útokem šestitisícového kontingentu svého jezdectva: když sjížděli dolů údolím, dostali se do palby Narsových lučištníků z výšiny vlevo, pak do křížové palby střelců na obou prohnutých křídlech. Tato palba byla tak účinná, že byli vrženi zpět na pěchotu postupující za nimi. Těžcí římští katafrakti pak vyrazili do protiútoku kryti střelbou pohyblivých pěších bojovníků a způsobili ve zmateném a promíchaném gótském vojsku hotový masakr. V boji přišlo o život šest tisíc Gótů, mnoho jich bylo zajato a zbytek prchl. „Totilu prchajícího ve tmě jen s pěti muži, mezi nimiž byl náhodou také Skipuar, pronásledovalo několik Římanů; nevěděli však, že mají před sebou vládce; byl mezi nimi též Gepid Asbados. Když se přiblížil k Totilovi, vrhl se na něho, aby mu vrazil kopí do zad. Ale mladičký Gót z Totilova domu, jenž byl se svým pánem během útěku, rozlícen nad tím, co se mělo stát v onom okamžiku, se rozkřikl: „Co to znamená, ty pse? Zaútočil jsi na svého pána?“ Asbados přesto vrazil kopí vší silou Totilovi do zad, ale sám byl zasažen do nohy Skipuarem a zůstal ležet na místě. Také Skipuar byl zraněn jedním z pronásledovatelů a zastavil se, a ti čtyři, kteří se účastnili pronásledování spolu s Asbaden, aby mu zachránili život, už ho nestíhali, nýbrž se vrátili spolu s ním. Totilovi průvodci usoudili, že je nepřátelé stále pronásledují, spěchali dále kupředu a vedli ho s krajním úsilím, ježto byl na smrt zraněn a téměř umíral. Nezbytnost je nutila prchat ze všech sil. Když urazili čtyřiaosmdesát stadií, dospěli na místo zvané Caprae (Caprara). Tu si odpočinuli, ošetřili Totilovi ránu, ale ten zanedlouho skonal... Jiní však říkají, že to s Totilou v tomto boji bylo jinak, což se mi nezdálo nevhodné zaznamenat. Vykládají, že ústup gótského vojska nebyl bezdůvodný a nerozumný; zatímco někteří Římané stříleli zdálky, šíp z jednoho luku zasáhl - bez střelcova úmyslu - Totilu. Totila byl totiž oděn jako prostý voják a byl někde bezstarostně skryt mezi řadami Gótů, ježto nechtěl být nepřáteli poznán a poskytnout jim příležitost, aby na něho zaútočili; jenom náhoda to všechno způsobila a zamířila šíp na jeho tělo; on pak smrtelně zasažen a zachvácen velikou bolestí, opustil řady bojujících a s několika muži se pomalu vzdálil. Až do Caper jel na koni, ač měl velké bolesti, tam však ztratil vědomí a bylo nutno se zastavit, aby se ošetřila rána; zanedlouho nastal poslední den jeho života.“ (Prokopios z Kaisareie Hyper ton polemon logoi). Římané se o Totilově smrti dozvěděli od gótské ženy, vyzdvihli jeho mrtvé tělo z hrobu, usekli mu hlavu a ruku a vše poslali do Konstantinopole.
Protože spojenečtí Langobardi začali drancovat, byli s velkou sumou peněz propuštěni domů. Narses s nimi jako doprovod vyslal Valeriana a svého synovce Damiana, kteří je vyprovodili až za hranice. Poté oblehli město Veronu a již vyjednávali s místní posádkou o její kapitulaci, když musel kvůli Frankům odtáhnout s nepořízenou.
Poražení Ostrogóti zatím překročili řeku Pád a shromáždili se ve městě Ticinum (Pavie), kde si zvolili za krále Teiu. Nový gótský panovník chápal, že situace je kritická, a proto se snažil vybudovat novou armádu a s žádostí o pomoc se obrátil i na Franky. Jakmile se to dozvěděl Narses, vyslal Valeriana opět na sever s úkolem zabránit Gótům „volně se shromažďovat na jednom místě“, zatímco on sám nastoupil s celým svým vojskem pochod na Řím. Cestou obsadil Narnii (Narni) a Spoletium (Spoleto), jehož hradby poručil obnovit. Další římský oddíl zaútočil na Perusii (Perugia), která se po vyjednávání vzdala. Gótská posádka v Římě se mezitím chystala k obraně. Většina bojovníků střežila městské hradby, zatímco malý oddíl byl určen k obraně opevněného Hadriánova mauzolea, kde byly uloženy gótské cennosti. Narses však měl příliš málo vojáků na to, aby obklíčil celé město, ale ani nepřítel nemohl hradby střežit celé. Gótové se tedy bránili, kde Římané zrovna útočili, a zbytek hradeb ponechávali nechráněný. Toho využil Dagisthaios, který našel nestřežený úsek, přistavil k němu žebříky, pronikl po nich na hradby a otevřel nejbližší městskou bránu. Někteří Gótové prchli k Hadriánovu mauzoleu, kde se vzdali, zatímco ostatní ustupovali k Portu a ze vzteku pobíjeli každého, na koho narazili včetně mnoho senátorů právě se vracejících z Kampánie. Poté prohledali všechny osady a zlikvidovali všechny římské patricie včetně hlavy rodu Aniciů Maxima. Také král Teias poručil hromadně popravit na tři sta mladých synů nejvýznamnějších Římanů, které si vzal jeho předchůdce Totila jako rukojmí.
Když se Ragnaris dozvěděl, že se králem stal Teias, odmítl se vzdát. Pacurius proto vyrazil z Hydrunta a svého protivníka napadl a porazil. Ragnaris v boji ztratil většinu svých lidí a se zbytkem se uchýlil do pevnosti Acherontidy. Císařská armáda zahájila obléhání Portu, který získává vyjednáváním stejně jako pevnost Nepu (Nepete) nebo opevnění v Petře Pertuse. Narses potom vyslal armádu k Centumcellae (Civitavecchia) a ke kampánským Kumám, v nichž měli Gótové schováno více cenností než v Ticinu. Teias si nemohl dovolit nechat padnout oba zdejší velitele Herodiana a svého bratra Aligerna, a proto rychlým pochodem zamířil na jih. Filimuth a Jan, synovec Vitalianův, na něj číhali v Toskánsku, ale Teias je obešel po pobřeží a pronikl do Kampánie, kde se spojil s Aligernem. Jakmile o tom dostal informaci Narses, poslal pro Jana a Filimutha, z právě obsazené Petry Pertusy povolal k sobě Valeriana a s vojskem připraveným k boji postupoval po Via Appia nebo Via Latina do Kampánie.
Římské a ostrogótské vojsko rozbily své tábory na protilehlých strmých březích řeky Drakon (Sarno), protékající kolem města Nucerie (Nursie, Nocera). Gótové opevnili most dřevěnými věžemi a pálili na svého protivníka z balist, zatímco Římané odpovídali šípy. Takto se obě strany bavily po dva měsíce. Patová situace byla prolomena, když se Narsovi podařilo zradou se zmocnit gótské zásobovací flotily. Hladoví Gótové se stáhli na blízký Mons Lactuarius (Mléčnou horu), ale ani zde to nebylo s jejich zásobováním lepší. Jestliže nechtěli pomřít hladem, museli vyrazit do útoku.
Ráno dne 1. 10. se obě vojska seřadila k bitvě; Gótové i Římané pustili své koně a postavili se jako pěšáci proti sobě. „Teias, všem patrný se štítem na hrudi a se zdviženým oštěpem, se postavil s několika muži první před řady. Římané ho uviděli a byli přesvědčeni, že jeho smrtí boj ihned skončí; zaútočilo na něho hned několik mužů současně: chtěli ukázat svou statečnost. Buď doráželi kopím, nebo je po něm házeli. On se však chránil štítem a zachycoval jím všechna kopí, pak nečekaně zaútočil a mnoho jich pobil. Když viděl, že štít je plný zaražených oštěpů, podal je jednomu ze svých štítonošů a vzal si jiný. Zatímco takto bojoval, uplynula třetina dne a tou dobou měl ve štítě dvanáct zaražených oštěpů; nemohl jím tedy volně pohybovat a už nebyl s to čelit útočníkům. Zavolal jednoho ze svých štítonošů, aniž opustil své místo nebo couvl o prst zpět a aniž povolil nepřátelům postoupit: nebránil se, ani si nekryl záda štítem, ani se neotočil; ale jakoby srostl se zemí, stál tam nehnutě se štítem, zabíjel pravicí, bránil se levicí a volal svého štítonoše jménem. Ten přišel se štítem, a on si jej rychle vzal výměnou za štít obtížený oštěpy. V té době zůstala jeho hruď na chvíli odkryta; tu byl náhodou zasažen šípem a jedinou ranou klesl mrtev k zemi. Několik Římanů vyzdvihlo hlavu na hrotu oštěpu a ukazovali ji kolem dokola oběma vojskům; Římanům aby se vzmužili ještě víc; Gótům pak, aby je zbavili veškeré naděje a přiměli ukončit válku.“
Gótové ale nekapitulovali a statečně bojovali až do večera. Za tmy se obě vojska odpoutala a vojáci nocovali se zbraněmi v rukou, aby druhý den boj pokračoval opět až do tmy. Pak však přišli do římského tábora gótští předáci a vyjádřili své přesvědčení, že se Bůh postavil proti nim. Přesto se však nechtěli podrobit se císaři, ale žádali o nerušený ústup i se svým majetkem k Ticinu a za řeku Pád, kde chtěli žít svobodně s ostatními barbary. Narses s těmito požadavky po poradě souhlasil a zavázal je přísahou, že již nikdy nezahájí válku proti císaři.
Porážkou na Mons Lactuarius končí dějiny ostrogótského státu v Itálii; Gótové sídlící severně od řeky Pádu se sice ještě snažili vyjednat si podporu Franků, jejich příbuzní z jižního břehu však již vše vzdali a uzavřeli s Římany příměří. Země byla dlouholetou válkou naprosto zpustošená, obyvatelstvo zdecimované a z měst zůstaly jen ruiny. Klasická římská civilizace propadla zkáze.
Obrázek
Poté co Totila shromáždil celou svou armádu, včetně posil v podobě příchozích dvou tisíc mužů, které vedl pozdější ostrogótský král Teias, rozmístil své vojsko do dvou bojových linii, kde v čele stáli těžcí jízdní kopiníci a vzadu za nimi se nacházeli lučištníci a pěchota s oštěpy a sekerami. Gótská bitevní strategie většinou vycházela ze zkušenosti, že bitvu rozhodli již jízdní bojovníci a pěší do boje nezasáhli. Tedy zasáhli, ale v momentě, když doráželi zraněné, nebo pronásledovali nepřítele.
Bitvu krátce po poledni zahájila gótská jízda v počtu šesti tisíc mužů, kteří počítali s tím, že prolomí nepřátelské linie a rozhodnou tak bitvu. Během svého útoku se gótští jezdci dostali do Narsem nastražené pasti v podobě křížové palby lučištníků na obou prohnutých křídlech. Také těch několik desítek lučištníků na vyvýšenině vlevo (z pohledu byzantské armády), zasáhlo do bitvy a to jako první. Palba byla natolik úspěšná, že se jízda téměř nedostala k nepříteli a zůstala napůl cesty tísněná nepřítelem a vlastní postupující pěchotou. Tedy přesněji křídla jízdy byly zdecimovány lučištníky a střed byl odražen naježenými píkami a kopími středu byzantské formace (falangy). Ani útok na byzantská křídla křídla se Gótům nezdařil. Jejich koně se napichovali na zaostřené kůly chránící lučištníky, bojovníci byli shazováni z koní a na zemi dobíjeni Byzantinci.
Poté co Narses viděl účinek vlastní palby, rozhodl se proti Gótům vyslat svou tisíc hlavou jízdní zálohu, schovanou za vyvýšeninou. Ta zaútočila na nepřátelský nechráněný bok, rozvrátila jejich řady a vytlačila je z bitevního pole. Gótové byli šokování útokem z nečekané strany. Následně se do boje zapojily i hlavní římské jízdní jednotky (katafrakti) kryté pohyblivými pěšími lučištníky, kteří dokonali dílo zkázy.

Prokopios popisuje, že v bitvě padlo na šest tisíc Gótů, tedy třetina celého ostrogótského vojska, což i na dobu raného středověku svědčí o mimořádně krvavém průběhu bitvy. Muži, kteří se dostali do zajetí, pak byli na příkaz byzantského velitele popraveni včetně těch, kteří dříve bojovali v řadách Byzance a kteří v průběhu tohoto vleklého konfliktu přešli na gótskou stranu. Situace po bitvě tak svědčí o doslovné genocidě páchané na Gótech. Ostatně to nám dosvědčují dobové písemné prameny, které konstantinopolského Východořímského císaře Justiniána popisují jako člověka, který více než podrážděně reagoval na pouhou zmínku o Gótech. Genocida pak nebyla páchaná jen na Gótech, ale i na někdejších bojovnících Byzantské říše, kteří přešli na Totilovu stranu.
Byzantské vítězství bylo drtivé a stejně tak ztráty nepřítele. Ostrogótové ze z těchto ztrát již nikdy nevzpamatovali a bylo otázkou času, kdy budou definitivně poraženi.

Co je poměrně zajímavé, je srovnání Taginae s bitvou u Kresčaku z roku 1346. Obě bitvy jsou si velice podobné jak taktikou, tak i výsledkem boje. Docela je možné, že se Angličané nechali touto pozdně antickou bitvou inspirovat. Nebylo by to poprvé, ani naposled.
Více o samotné bitvě ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4862


Langobardé táhnou spolu s Narsem do Itálie
A nyní, když se zvěsti o početných langobardských vítězstvích šířily do všech stran, tak Narses, císařův chartularius (administrativní a finanční úředník), který bude později vládnout Itálii a který nyní připravoval válku proti Totilovi, králi Gótů, poslal své vyslance k Alboinovi [správně Audoinovi] s žádostí o pomoc v boji proti Gótům, protože již dávno předtím byli Langobardé spojenci. Do Itálie byli přepraveni přes záliv Adriatického moře, pak se připojili k Římanům a začali zápolit s Góty. [Audoin poslal do Itálie dva tisíce pět set Langobardů a tři tisíce dalších ozbrojených mužů. Obyvatelé oblasti lagun severní Itálie je přepravovali přes ústí řek na malých lodích.]
A když tito byli poraženi a zničeni spolu s Totilou, jejich králem, vrátili se Langobardé [roku 554] jako vítězi, s úctou a mnoha dary, do své vlastní země. [Násilí, kterého se dopuštěli v Itálii, udělalo z Langobardů tak problematického spojence, že se jich Narses při první příležitosti rád zbavil.] Během této doby drželi Langobardé stále Pannonii a byli spojenci římského státu v boji proti jeho protivníkům.

TOTILOVA SMRT
červen/červenec 552
Totilu prchajícího ve tmě jen s pěti muži, mezi nimiž byl náhodou také Skipuar, pronásledovalo několik Římanů; nevěděli však, že mají před sebou vládce; byl mezi nimi též Gepid Asbados. Když se přiblížil k Totilovi, vrhl se na něho, aby mu vrazil kopí do zad. Ale mladičký Gót z Totilova domu, jenž byl se svým pánem během útěku, rozlícen nad tím, co se mělo stát v onom okamžiku, se rozkřikl: „Co to znamená, ty pse? Zaútočil jsi na svého pána?“ Asbados přesto vrazil kopí vší silou Totilovi do zad, ale sám byl zasažen do nohy Skipuarem a zůstal ležet na místě. Také Skipuar byl zraněn jedním z pronásledovatelů a zastavil se, a ti čtyři, kteří se účastnili pronásledování spolu s Asbaden, aby mu zachránili život, už ho nestíhali, nýbrž se vrátili spolu s ním. Totilovi průvodci usoudili, že je nepřátelé stále pronásledují, spěchali dále kupředu a vedli ho s krajním úsilím, ježto byl na smrt zraněn a téměř umíral. Nezbytnost je nutila prchat ze všech sil. Když urazili čtyřiaosmdesát stadií, dospěli na místo zvané Caprae (Caprara). Tu si odpočinuli, ošetřili Totilovi ránu, ale ten zanedlouho skonal. Jeho průvodci ho tam tajně v zemi pohřbili a odešli. To byl konec vlády a života Totily, který jedenáct roků vládl Gótům; nebyla to smrt hodná jeho dřívějších činů, neboť zpočátku měl velké úspěchy, konec však nebyl úměrný jeho skutkům. (…). Jiní však říkají, že to s Totilou v tomto boji bylo jinak, což se mi nezdálo nevhodné zaznamenat. Vykládají, že ústup gótského vojska nebyl bezdůvodný a nerozumný; zatímco někteří Římané stříleli zdálky, šíp z jednoho luku zasáhl - bez střelcova úmyslu - Totilu. Totila byl totiž oděn jako prostý voják a byl někde bezstarostně skryt mezi řadami Gótů, ježto nechtěl být nepřáteli poznán a poskytnout jim příležitost, aby na něho zaútočili; jenom náhoda to všechno způsobila a zamířila šíp na jeho tělo; on pak smrtelně zasažen a zachvácen velikou bolestí, opustil řady bojujících a s několika muži se pomalu vzdálil. Až do Caper jel na koni, ač měl velké bolesti, tam však ztratil vědomí a bylo nutno se zastavit, aby se ošetřila rána; zanedlouho nastal poslední den jeho života.
(Zdroje: Prokopios – O válce s Góty IV, kap. 32)

Římané by jistě rádi o Totilově smrti věděli co nejdříve, aby z ní mohli náležitě vytěžit co nejvíce, ale dozvěděli se o ní později od nějaké gótské ženy. Ta jim ukázala i jeho hrob. Římané nechali Totilovu mrtvolu vykopat, aby se přesvědčili, že jejich největší nepřítel je skutečně mrtev. Poznali ho, následně mu usekli hlavu a ruku a tento důkaz královy smrti poslali do Konstantinopole. Narses měl samozřejmě z této zprávy radost a děkoval za ní Bohu, protože věřil, že to byla právě Boží vůle, která připravila o život jeho velkého soupeře.


Hispánie
Císař Justinián intervenuje na Pyrenejském poloostrově
Roku 551 vypukla proti „zpustlému“ vizigótskému králi Agilovi v Katalánsku otevřená revolta pod vedením představitele šlechty velkostatkáře Athanagilda. Občanská válka přinesla do země chaos a jedna z bojujících stran – údaje se různí – požádala o pomoc císaře Justiniána, který neodolal a do Hispánie vyslal svoji severoafrickou armádu pod Liberiem. Tomuto generálovi bylo osmdesát let a sloužil již Odoakerovi a po něm i ostrogótským králům Theoderichovi, Amalaswintě a Theodahadovi. Ještě roku 552 se ukázal jako schopný velitel: vylodil na Pyrenejském poloostrově a zabral pro impérium celou jeho jihozápadní část, tzv. Baeticu. Není jasné, proč se Justinián k intervenci v tak vzdálené zemi vůbec rozhodl – snad jej k tomu vedli vojenské důvody. Roku 546 totiž Vizigóti obsadili severoafrické město Septem (Ceutu). Římané počkali na neděli, a když byli na bohoslužbě v kostele, neočekávaně pronikli za hradby a posádku vyhnali. Třebaže krize byla zažehnána, představovali tito Germáni pro severoafrické provincie stálé nebezpečí, což mohlo císaře vyprovokovat k zásahu.
Varianta 1 - císař Justinián intervenuje ve prospěch krále Agily...
Již několik měsíců po svém zvolení [roku 549] musel nový vizigótský král Agila čelit vážným potížím, když se vzbouřilo bohaté a mocné bætické město Cordóba. Isidor ze Sevilly uvádí, že to bylo proto, že král Agila znesvětil hrob místního mučedníka Aciscla. Ve skutečnosti však zřejmě mocná hispanořímská statkářská aristokracie se jenom pokoušela setřást centralizovanou vládu vizigótské monarchie. Agilovo úsilí vzbouřence porazit a Cordóbu obsadit však úplně selhalo - ještě dříve než jeho lidé stihli obklíčit město, vyšli obránci z hradeb a napadli je. Agila v bitvě ztratil velkou část svého vojska včetně svého syna a části vizigótského královského pokladu a byl nucen prchnout do silné Méridy. Neshody mezi vizigótskou šlechtou se nakonec ještě více vyostřily, když se v Seville prohlásil králem jistý vizigótský velmož Atanagild. Ale v prvých bitvách svedených s Agilou v létě roku 550 mu však ještě štěstí nepřálo.
Je možné, že za Atanagildem stály šlechtické skupiny, které kdysi dopomohly na trůn Teudigiselovi. A když byl Teudegisil v Seville zavražděn, tak se do čela království dostal příslušník soupeřící frakce Agila. Ale nástupnické právo nebylo u Vizigótů zcela jasně dané - jestliže byl zemřelý král mocný a vyznamenal se v mnoha bitvách, když již dosáhl mužného věku anebo požíval značného respektu u šlechty, byla volba jeho syna pouhou formalitou. Když však někdo zemřel bez potomků anebo včas nedokázal upevnit svoji vládu (jako Teudigisel), snažili se jeho straníci najít vhodného kandidáta mezi sebou, neboť kdyby se ujal vlády někdo z nepřátelské frakce, mohl jim lehce zkonfiskovat majetek. A proto na svůj neúspěch obvykle reagovali vzpourou. Podle Isidora ze Sevilly proto požádal Atanagild o pomoc římského císaře Justiniána. Na druhou stranu Jordanes tvrdí, že to nebyl Atanagild, jenž se spojil s východními Římany, ale legitimní král Agila.
Varianta podle Jordanese - císař Justinián intervenuje ve prospěch krále Agily...
Král Agila měl rozhodně velké množství nepřátel, a to nejenom Atanagilda, ale i vzbouřenou Cordóbu na jihu a loupeživé Basky na severu. A kdyby byl opravdu hlavou šlechtické frakce nepřátelské vůči Teudigiselovým stoupencům, tak by jeho stranu tvořili vizigótští nacionalisté nepřátelsky vystupující proti ostrogótskému vlivu na Pyrenejském poloostrově, kdežto Atanagild by musel být reprezentantem umírněné proostrogótsky laděné šlechty. Atanagild by si pak nepovolal na pomoc východní Římany právě ničících ostrogótské království v Itálii, protože mezi jeho straníky jistě bylo mnoho Ostrogótů anebo těch, kteří měli v Itálii příbuzné. A rovněž můžeme očekávat, že císař Justinián podobně jako v podobných sporech u Vandalů a Ostrogótů by se nepostavil za uzurpátora, ale za právoplatně zvoleného krále. Proč by také měl zasahovat ve prospěch nějakého vzbouřence? A jestliže chtěl legitimně zasáhnout do sporů na Pyrenejském poloostrově, tak to mělo muselo být ve prospěch legitimního krále. Ale pokud by však chtěl zasáhnout stůj co stůj, nemusel by se ohlížet vůbec na nic - ani na právoplatně zvoleného krále a už vůbec ne na nějakého tamního vzbouřence. Isidor tedy pravdu neznal - anebo spíše nechtěl znát, že se Atanagild vzbouřil a že se mu dařilo získávat území na úkor svého soupeře. A proto Agila požádal o pomoc východní Římany.
Isidor rovněž některá fakta zamlčuje a anebo si přímo protiřečí. O něco později totiž - již za vlády jiné dynastie, kdy králem byl Atanagildův nástupce Liuva I. a kdy se znepřátelené skupiny Vizigótů již usmířily - obvinil Atanagilda ze zla, jenž zanechal svým nástupcům, a odsoudil jej ještě ostřeji než Agilu, což je obzvlástě podivné, zvláště když uvážíme, že jeho rodina stála na Atanagildově straně. A tak Atanagild zřejmě nikoho na poloostrov nepovolal, ale Isidor mu tento čin pouze přisoudil, aby tím ještě vylepšil obraz následující vládnoucí dynastie.
Rozhodně však mezi císařem Justiniánem a některým z našich rivalů byla podepsaná smlouva, v níž se Atanagild anebo Agila výměnou za jeho pomoc zavázal odevzdat východním Římanům pobřeží Hispánie od Cádizu až téměr po Valencii, přičemž gótské panství nad údolím řeky Guadalquiviru mělo zůstat nedotknutelné. A mohla snad ona dohoda obsahovat kromě klauzule o územního vypořádání i případné uznání nadvlády říše nad Vizigóty, a to alespoň v teoretické rovině? Nevíme a těžko se na tom něco změní, protože zprávy a důkazy neexistují.

Varianta podle Isidora ze Sevilly - císař Justinián se postavil na stranu vzbouřeného Atanagilda
Asi na jaře roku 552 vyslala říšská vláda na Pyrenejský poloostrov malé římské expediční vojsko, do jehož čela nejdříve hodlala postavit patricia Liberia, jehož prozíravost a především znalosti hispánského prostředí, které získal za ostrogótského krále Theodericha Amala v čele galské pretoriánské prefektury, z něj činily osobu, která měla výborné předpoklady k úspěšnému splnění této mise. Naopak příliš vysoký věk tohoto římského senátora nakonec rozhodl o tom, že římské vojsko vyplulo ze Sicílie bez něho. V létě roku 552 se Římané vylodili na jižním pobřeží Hispánie a zapojili se do bojů právě včas, aby zabránili úplnému zničení Atanagilda obklíčeného ve svém hlavním staně ve městě Seville. Římané se svými spojenci tehdy uštědřili králi Agilovi těžkou porážku a donutili jej k ústupu. Až do roku 555 pak mezi oběma stranami docházelo k málo důležitým šarvátkám, přičem ani jedna strana nebyla schopna vojenskou situaci nějak radikálně změnit. Je možné, že východní Římané vědomi si své malé bojové síly omezili svoji pomoc Atanagildovi na pouhou územní obranu, což mu bránilo uskutečnit jakoukoliv větší útočnou akci, jejíž výsledek ostatně vždy byl velmi nejistý. A tak se zapojili s vynaložením pouze malých prostředků do dlouhé války, v níž se proti sobě stojící gótská vojska vyčerpávala, a jen čekali na svoji příležitost. A došlo vůbec k událostem tak, jak bylo nastíměno výše? Kdo byl ve skutečnosti spojencem Římanů a kdo je požádal o pomoc?
A další verze...
Jinou verzi uvádí Jaume Olle i Casals: Římané dorazili na poloostrov v létě roku 552, vylodili se na jihu či jihovýchodě a přemístili se do Sevilly, kde se spojily s Atanagildovými oddíly. Když se o nich dozvěděl Agila, shromáždil vojsko a přešel do útoku. Jeho armáda tehdy vyrazila z Méridy, postoupila na jih, aby u hlavního města provincie Bætiky Sevilly svedla neúspěšnou bitvu, po níž se musela stáhnout. K tomu došlo někdy v srpnu anebo září roku 552. Podle této hypotézy měl být Atanagild po více prohraných bitvách svedených na jaře a v létě roku 551 tak oslabený, že mu Římané nehledě na probíhající boje v Itálii museli přijít na pomoc. Ale pokud vše hrálo do karet Agilovi, pak je nepochopitelné, že neskoncoval se vzbouřenci ještě před příchodem jejich římských spojenců.
Agila tedy zpočátku nic proti Atanagildovi nepodnikal. Jak je však možné vysvětlit tuto jeho pasivitu, když se nacházel jenom několik kilometrů od Sevilly. Proč počkal na to, až jeho soupeři dorazí posily, a pak teprve se vrhl do bitvy? Ve skutečnosti to bylo naopak a Agila byl tím, kdo se bránil a očekával příchod východních Římanů, protože ti již byli jeho poslední nadějí. Ale Atanagild, jenž již ovládal minimálně dvě provincie, mohl válku ukončit již roku 552. A pokud se tak nestalo, tak zřejmě jen proto, že se dozvěděl o příchodu císařské armády. Proto se neodvážil posílit svoji armádu oddíly z těch oblastí, které již měl zabezpečené, a nepřátele definitivně zlikvidovat. Když se tedy Agilovi muži spojili s Římany, vyrazili spolu s nimi do protiútoku. Protože však římské vojsko nebylo příliš početné, zůstala celá tíha boje na Agilovi, který nakonec odešel poražen.
Když však připustíme, že pravdu má Isidor, tak musíme předpokládat, že Atanagild utrpěl roku 551 porážku, že ztratil Sevillu a stáhl se do Córdoby - v tom případě ovšem by však již musela být tamní vzpoura ukončená -, anebo ještě dále na východ až do Malagy, která se stal jeho posledním útočištěm. Agilovi již jistému si svým vítězstvím pak již nestálo za to právě nyní začínat rozhodující útok. Když však přišli Římané, vzbouřenci se opět vzmužili a dovedli svůj boj až k vítěznému konci. Atanagildova vzpoura se začala na počátku roku 551 (v březnu anebo ještě dříve) poté, co byl legitimní král roku předchozího poražen před Córdobou. Od října roku 550 do února roku 551 se pak vzbouřenci připravovali k činu. Předpokládejme nyní, že Vizigótové si uvědomovali, že Justinián vždy poslal své sbory na pomoc legitimním králům, aby si nakonec přisvojil jak jejich území, tak území pod vládou vzbouřenců. A když se k něčemu takovému jedna strana odhodlala, musel být císař její poslední nadějí. Ten, kdo byl roku 551 poražen, využil zimní měsíce 551/552 k tomu, aby požádal Justiniána o pomoc. Víme totiž, že už na jaře roku 552 byla v Konstantinopoli připravena římská flotila k vyplutí do Hispánie.
Nyní předpokládejme, že roku 551 byl poražen Agila. Jeho soupeř ovládl bætickou a cartagenskou provincii, kdežto on neměl žádné spojence, protože obyvatelé Córdoby nad ním zvítězili a Frankové zůstali neutrální anebo dokonce pomáhali Atanagildovi. (Víme, že Atanagild s nimi později udržoval výborné vztahy.) Ani Svébové by nebyli kvůli své animozitě vůči Gótům dobrými spojenci. Proto jedinou nadějí pro Agilu mohla být právě římská flotila.
Předpokládejme, že poražen byl Atanagild. Pak by se pouze s malým vojenským oddílem stáhl do Malagy anebo - kdyby katastrofa byla úplná - až do Córdoby, která byla jeho formálním anebo přímým spojencem. A v takové situaci se koncem roku 551 rozhodl požádat Konstantinopol o pomoc. Ale tak se to zřejmě nestalo, protože když dorazili Římané, tak ovládal dvě hispánské provincie. A tehdy došlo k bitvě s Agilou a jeho spojenckými Římany. Když Římané napadli město Carthago Nova, někteří z jeho obyvatel museli prchnout, přičemž známe osudy pravděpodbně duxe Severiana (otce biskupů Leandra a Isidora), jenž se uchýlil do Sevilly.
A co vůbec mohl Agila anebo Atanagild nabídnout Justniánovi výměnou za jeho pomoc? Těžko říci. Ale i když jeho předešlé intervence u Vandalů ve prospěch Hildericha a u Ostrogótů ve prospěch královny Amalasunty zpočátku nebyly podmíněny žádnými zemními nároky, stejně nakonec skončily záborem obou království a jejich přičleněmím k římské říši. A zřejmě i v případě Vizigótů se Justinián s poukazem na nastolení „zákonnosti“ rozhodl intervenovat a pak využít neshod a zmocnit se vizigótského království. Předpokládejem, že dohoda o postoupení území byla uzavřená v zimě roku 551/552. A je velmi pravděpodobné, že Agila anebo Atanagild tehdy odstoupil Konstantinopoli Bætiku, tj. oblast provincii, kterou si Góti ještě zcela nepodrobili. (Córdobu a oblast Sierry Moreny západně od Oróspedy pak neměl pod kontrolou ani král, ani vzbouřenci.) Septimánii nepřicházela v úvahu, protože od římských držav v Itálii ji oddělovala franská Provence a rovněž lusitánská, cartagenská nebo tarragonská provincie byly značně vzdáleny od držav císaře, třebaže poslední dvě měly námořní spojení s římskými Baleárskými ostrovy.) A tak do úvahy přichází pouze Bætika. V této provincii však měl Atanagild největší podporu a zdroj bohatých příjmů, kdežto Agila ji mohl celkem lehce oželet - byla to základna soupeře, v níž utrpěl porážku a přišel o syna a královský poklad. I pro císaře byla Bætika výhodná - kdyby ji úplně ovládl, mohla se stát nejenom jeho základnou pro další výboje na Pyrenejském poloostrově, ale mohl z ní účiněn chránit i Baleáry a zejména Afriku, kde stále doutnala latentní berberská vzpoura. A i kdyny nebyly Justiniánovi přislíbeny žádné územní zisky, mohl celkem lehce doufat, že se události vyvinou stejně jako krátce předtím v Africe a Itálii. Rozhodl se tedy pomoci tomu, kdo jej požádal o pomoc, třebaže do Hispánie mohl poslat pouze malé vojsko, protože právě v Itálii ničil poslední ohniska ostrogótského odporu. Ale kde se Římané koncem června roku 552 vylodili? Pokud se spolehneme na Isidora, tak to bylo v Malaze, kde se měli spojit s Atanagildem, který se sem stáhl po své porážce roku 551, a spolu postupovat k Seville. To je samozřejmě pouze Isidorův názor. Ale ve skutečnosti to byl právě Atanagild a ne Agila, kdo měl situaci pod kontrolou. V tom případě by však výhodnější vylodit se ve městě Carthago Nova, třebaže nelze vyloučit ani vzpomínanou Malagu. Vylodili se tedy východní Římané v Malaze? S jistotou to nevíme. Ale pokud ne, tak ji rozhodně dobyli, i když zase není známo, zda byla mezi prvními anebo až posledními dobytými městy.
Předpokládejme opět, že Atanagild byl římským spojencem a že byl Agilou poražen. V tom případě by se Agila zmocnil Sevilly a Atanagild by se stáhl do Córdoby anebo Malagy, v níž - či v jejím okolí - se spojil s východními Římany. Kdyby však stále ještě ovládal Sevillu - což je ovšem dosti nepravděpodobné - Římané by se museli vylodit někde na pobřeží nebo v samotné Malaze, aby odsud vyrazili na Sevillu po staré římské silnici, která spojovala obě města. Nedaleko Malagy, na pobřeží severní Afriky, ostatně již ovládali města Septum (Ceuta) a Tingis (Tanger).
Předpokládejem, že ve východě byl Atanagild, jenž ovládal celou Bætiku, provincii cartagenskou a možné i nějaké další s výjimkou Lusitánie. Potom by se vylodění mohlo uskutečnit Cartageně, jež měla výhodnou polohu a významný přístav a jež byla na straně vzbouřenců. Sice byla od Sevilly dosti daleko, ale na druhou stranu se z ní celkem snadno dalo dostat do samého srdce poloostrova a do Toleda, třebaže s jistotou nevíme, zda tehdy už bylo hlavním městem vizigótského království. A navíc jako hlavní město cartagenské provincie bylo velmi cenné jak pro Agilu - její pád by mu umožnil ovládnout cartagenskou a bætickou provincii -, tak v budoucnosti i pro císaře. A je rovněž nepravděpodobném že by se slabé římské vojsko rozdělilo, aby mohlo obsadit Cartagenu i Malagu.
Kdyby se východní Římané vylodili na jihozápadě, aby se rychle spojili s Agilovým nemohoucím vojskem, tak by se těžko dostávali z Méridy do Cartageny, protože tam nevedla žádná významnější silnice, zatímco Ossonobo a jiné přístavy v Algarve a na portugalském pobřeží až po Olissipo (Lisabon) dovolovaly dorazit bez problémů až do Méridy po silnicích v dobrém stavu. To je sice pěkné, ale Římané nebyli Agilovými spolehlivými spojenci, ale konali na vlastní pěst. Kdyby se vylodili v Malaze, měli by nedaleko vzbouřencovo hlavní město Sevillu. Mohli se rovněž spojit s Atanagildem a pak postupovat k Seville či Méridě. Mělo to však háček, neboť právě v této oblasti se soustřeďovala většina gótských vojsk. (Kdyby Agila ovládal Sevillu, muselo zde být i jeho vojsko, a kdyby ji ovládal Atanagild, museli by se rovněž jeho vojáci nacházet v této oblasti.) A malé římské expediční vojsko by se vystavovalo velkému riziku, protože neovládalo žádnou pevnost, v níž by se v nebezpečí mohlo skrýt.
Do úvahy by ještě přicházela možnost, že se dostali do Septy (Ceuta), odtud se přeplavili přes Gibraltarskou úžinu, pak se vylodili na pobřeží Hispánie a odtud pokračovali do Sevilly, aby se zde spíše pouze připojili ke svému spojenci než aby bojovali na jeho straně. Tady ovšem narazíme na drobný problém. Římané se rozhodně bez rozmyslu nevydali na území nepřítele, aniž by si nezabezpečili týl a neovládli nějaká pobřežní města, z nichž by mohli dále expandovat. A je rovněž nemyslitelné, aby se rozdělili a dobývali Malagu, Abderu, Bazu anebo Cartagenu. Jestliže by se vylodili na Gibraltaru, nelze předpokládat, že by ještě vyslali oddíl do Cartageny. A jestliže chtěli pomoci Atanagildovi, pak je již vůbec nemyslitelné, že by procházeli celým jeho územím a zmocňovali se města za městem. To by mu bylo jistě podezřivé. Jestliže však pomáhali Agilovi, nebylo by příliš nebezpečné vstoupit na území nepřítele, zvláště když Atanagild Agilu porazil a nyní byl na vrcholu moci?
Římané se mohli vylodili v Malaze, jež byla na Atanagildově straně, pouze v tom případě, že Atanagild již neovládal Sevillu. Protože jsme si ale téměř úplně jistí opakem, bylo by pro ně vhodnější obsadit Cartagenu, která byla blízko jejich držav a z níž bylo možno lehce postoupit směrem k Toledu. Kdyby však Malaga zůstala věrná Agilovi, mohli se snadno vylodit právě v ní. Ale proč by to dělali? Jistě by se vystavovali velkému nebezpečí, protože město bylo na území nepřítele mezi Atanagildem ovládanou Sevillou a Cartagenou. Kdyby se už silou mocí chtěli spojit s Agilou, bylo by to bezpečnější v algarvských nebo portugalských přístavech. Je vysoce pravděpodobné, že Malagu ovládal Atanagild až do doby, kdy sem dorazili Římané a jako Agilovi spojenci ji dobyli. Vylodili se v Cartageně a zatímco postupovali k Malaze, bojoval u Sevilly Atanagild s Agilou. A protože Atanagild stáhl své oddíly i z Malagy, tak se císařská armáda města celkem lehce zmocnila.
Na druhou stranu situace v Bætice již není vůbec jasná, neboť nemáme doloženo vizigótské panství ani v Córdobě, ani v Granadě (Iliberis), Éciji (Astigi), Cabri (Egara) anebo Malaze (Malaca). Kromě Malagy pak nedokážeme určit, zda je Konstantinopol kontrolovala či nikoli. Agila roku 550 zasahoval v Córdobě proti vzpouře místních hispanořímských velkostatkářů a katolického duchovenstva, která vypukla poté, co prý znesvětil hrob sv. Aciscla. (Předtím anebo až potom co se stal králem?) V rukou Vizigótů pak zcela jistě byla cartagenská provincie a ti ji pravděpodobně nenabídli císaři výmenou za jeho vojenskou pomoc. Cartagena zřejmě byla v rukou Atanagildových, protože po útoku Římanů se z ní odstěhovala Leandrova rodina. Proč asi? Vždyť to byli katolíci z matčiny strany řeckého původu - Leandrus a Isidor jsou ostatně řecká jména. Hlava rodiny pak zřejmě zastávala vysoký úřad ve státní správě. Když rodina opustila Cartagenu, usadila se právě v Seville, hlavním to stanu vzbouřeného Atanagilda. Kdyby však byli Agilovými stoupenci a museli by po příchodu Římanů prchnout z města, proč by se usadili právě v nepřátelské Seville. Když by však byli Římané Agilovými spojenci, jak by mohla mít rodina výhrady proti spojencům svého krále? Když tedy Leandrova rodina uprchla do Sevilly kvůli Římanům (léto 552 - březen 555), museli to být nepřátelé a Agilovi spojenci. Prchli do Sevilly, kterou držel Agilův soupeř Atanagild.
Došli jsme tedy k závěru, že když se Římané vylodili v Cartageně, opustil Agila Méridu a zamířil k Seville, kde měl jeho soupeř Atanagild svůj hlavní stan. A zatímco oba spolu bojovali, museli se Římané po moři přeplavit do Malagy, neboť cesta po souši byla složitá a přímé spojení neexistovalo. V opačné případě pak musíme přijmout verzi, že Atanagild byl poražen a donucen stáhnout se ze Sevilly do nějakého města, kde počkal na pomoc císaře. Potom se vrátil s Justiniánovými oddíly k Seville, kde Agilu porazil a města se opět zmocnil. Válka se protáhla na dva roky (553 - 554), přičemž ani jedna strana nezískala nějakou znatelnou převahu. Římané zatím upevňovali svoji vládu v Cartageně, Malaze, Bastii, Accii, Abdeře a v oblasti úžiny a tím Atanagildovi bránili porazit svého soupeře.


Franská říše
• Biskupové franské říše se sešli na synodě v Paříži.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 553
Římská říše a Orient

Pátý ekumenický koncil, papež Vigilius odchází do vyhnanství
Po smrti konstantinopolského patriarchy Menase svolal jeho nástupce Eutyches do Konstantinopole všeobecný koncil, který měl vyřešit teologické problémy spojené s tzv. „sporem o Tři kapitoly“ koncilu v Chalkedonu. Papež Vigilius toto rozhodnutí nejdříve přivítal, brzo však poznal, že tlaku k monofyzitům vstřícného císaře Justiniána a východních biskupů nebude moci odolat, a protože znal velmi dobře císařovy metody, vzdal se nejenom jemu nabízeného předsednictví, ale odmítl se i na jednání dostavit. Měl však smůlu a k účasti byl donucen násilím.
Dne 5. 5. zahájil imperátor osobně před 166 shromážděnými biskupy 5. ekumenický (2. konstantinopolský) koncil. Vigilius předložil papežskou kanceláří sepsané „Constitutum“, které mělo být kompromisem mezi postojem ortodoxního Západu a monofyzitického Východu. To však bylo odmítnuto, a proto papež nesouhlasil ani se závěry celého jednání. Naštvaný Justinián poté zveřejnil tajné dokumenty z roku 547, ve kterých mu Vigilius slíbil, že „Tři kapitoly“ odsoudí, hrozil mu exkomunikací a „hrubě s ním nakládal“. Morálně a fyzicky zlomeného Vigilia nakonec nechal vyškrtnut z posvátných knih a převézt do ostrovního vyhnanství, ve kterém úplně rezignoval, neochotně provedl „sebekritiku“ a „Tři kapitoly“ odsoudil. Po těžké nemoci zemřel dne 7. 6. 555 v Syrakusách na zpáteční cestě do Říma. Protože Římané jej odmítli pohřbít v chrámu sv. Petr, uložili tělo v kostele San Silvestro na Via Salaria.
Spor o „Tři kapitoly“, 5. ekumenický koncil
552) Když císař Justinián viděl neústupnost papeže Vigilia a uvědomil si, že šance na jeho nahrazením na stolci římského biskupa někým povolnějším jsou zcela mizivé, přijal názor konstantinopolského patriarchy a jeho duchovních, že by se měli podrobit. Papeži pak poslal do jeho dobrovolného exilu v kostele sv. Euphemie v Chalcedonu prohlášení, v němž pokornými slovy vyjadřoval svoji úctu ke koncilu v Chalcedonu a papežskému věroučnému listu Tomus Leonis. A tak teprve nyní se Vigilius vrátil jako vítěz do Placidiina paláce. Císař nejdříve doufal, že se svolání velkého ekumenického koncilu vyhne, ale před koncem roku donucen nezbytností ustoupil i v tomto bodě a nótou svolal biskupy z celé říše do Konstantinopole.
Ale z Itálie, Afriky, Galie, Hispánie, Illýrie a Dalmácie nikdo nepřijel, protože účast byla povolena pouze těm, jejich správným názorem si císař mohl být jist. Není proto divu, že se v Konstantinopoli shromáždili pouze biskupové z Východu, ale i oni museli na zahájení koncilu několik měsíců čekat, protože papež, který toto jednání vlastně inicioval, si najednou zase všechno rozmyslel a nechtěl se jednání zúčastnit. Je celkem možné, že se začal obávat definitivní ztráty tváře v očích západní církve a že na radu Pelagia se snažil nají jakousi „střední cestu“ – odsoudí některé doktríny Theodora z Mopsuestie, ale bez anathemisování jeho vlastní osoby, ale nic nepodnikne ve věcích spisů Theodoretových a Ibasových, protože jejich odmítnutí by zdiskreditovalo koncil v Chalcedonu, jenž je považoval za pravověrné. Rozhodně však ani nepředpokládal, že se mu podaří přimět koncil, aby na tento kompromis přistoupil, a proto se rozhodl jeho jednání neúčastnit a vydat svůj soud nezávisle na něm.
Protože zahájení koncilu nebylo možno donekonečna odkládat, sešli se biskupové tedy bez papeže poprvé 5. 5. roku 553 v sekretariátu chrámu Hagia Sophia, aby jim hned na počátku byl přečten listu, v němž císař shrnoval problematiku 3K. Pak začali za papežem posílat delegace a bombardovali jej výzvami aby se mezi ně dostavil. To ale Vigilius stále odmítal s tím, že jim své stanovisko pošle písemně.
A opravdu dne 14. 5. bylo toto tzv. Constitutum Vigilii hotovo. Ale Belisar, který přišel do Placidiin paláce, jej odmítl převzít. Vigilius jej tedy poslal do Velkého paláce po svém poslovi, ale i císař jej odmítl s tím, že pokud potvrzuje odsouzení 3K, tak v něm Vigilius pouze opakuje to, co mu již jednou slíbil, a je zbytečné. Kdyby se však Constitutum k zamítnutí 3K vyjadřovalo negativně, bylo by to v rozporu s jejich předchozími dohodami a nemělo by tedy žádnou váhu. Již na následujícím sezení seznámil císař Justinián biskupy s dokumenty, v nichž papež schvaloval odsouzení 3K, a pak jim sdělil, že ediktem vymaže Vigiliovo jméno ze seznamu pravověrných (diptychonu) z důvodů jeho vytáček a proto, že se neúčastnil jednání koncilu. Pátý ekumenický koncil pak bez námitek schválil odsouzení papeže Vigilia, stejně jako Theodora z Mopsuestie a prací Theodoretových a Ibasových. Také mnozí západní biskupové skončili ve vyhnanství a Pelagius, jenž papežův dokument podepsal, byl uvězněn, např. Viktor Tonnennensis anebo Liberatus. Diákon Primasius, jenž na karthaginském biskupském stolci nahradil do exilu poslaného Reparata, se pak podrobil. (Celkem proběhlo osm zasedání, poslední pak 2. června roku 553. Zdá se, že se biskupové Origenovým kacířaství zabývali pouze neoficiálně, a to ještě před 5. květnem, přičemž na jedné takové konferenci byl přečten císařův dopis, jenž se zachoval v kronice Jiřího Monachuse. Origenes samotný je pak zmíněn v jedenácté klatbě koncilu, ale patnáct církevních kánonů proti Origenovi bylo koncipováno na předešlých schůzkách a patrně jím nebylo speciálně potvrzeno.)
Opuštěný Vigilius znovu změnil názor, podřídil se císaři a z různých postojů, které po celou dobu zastával, si vybral právě ten, jenž mu mohl přinést největší osobní prospěch – snad se konečně po letech chtěl vrátit do Itálie, kterou mezitím dobyl Narses na Ostrogótech. Po šesti měsících (8. 12. roku 553) tedy poslal patriarchovi Eutychiovi dopis, v němž přijal závěry 5. ekumenického koncilu, načež ve formálně vypracovaném posudku z 26. 2. roku 554 vyvrátil argumenty proti odsouzení 3K . Císař Justinián byl spokojen a poslal Vigilia zpět do Itálie, přičemž ve své „Pragmatické sankci“ z 13. 8. roku 554 obdařil jeho stolec četnými výsadami. Papež opravdu odcestoval do Itálie, ale Řím již nikdy neviděl, neboť zemřel již cestou v sicilských Syrakusách (7. 6. roku 555). Jeho tělo pak převezli do Věčného města a pohřbili v kostele sv. Silvestra na via Salaria.
Válka v Lazice (549 – 557)
552) Po porážka u Archaepole roku 551 se perský generál Mermeroes stáhl a sbíral síly k další kampani, k níž došlo až v letech 552 – 554, kdy se mu podařilo dobýt nějaké menší pevnosti. Když pak na podzim roku 554 zemřel, byla to těžká rána pro válečnou kampaň perského krále Chosroea. Mermeroes sice již byl starý a tak nemohoucí, že již ani nemohl usednout na koně, přesto to byl generál zkušený a odvážný a tak neúnavný a činorodý jako za svého mládí. →554)
Vznik tureckého kaganátu, Avaři prchají na západ
Na troskách dosavadní dominantní středoasijské mocnosti, z čínských pramenů známé jako říše Žuan–žuanů, vznikl i turkický (turecký) stát. Vítězné povstání podmaněných Turků svrhlo krutou nadvládu Žuan–žuanů, k čemuž mělo dojít někdy v letech 552 – 557. Část poražené vládnoucí vrstvy rozbitého svazu se zachránila útěkem na západ a s jistou mírou pravděpodobnosti se můžeme domnívat, že právě ona vstoupila do evropských dějin pod jménem Avaři.
Nově založený turecký kaganát se zakrátko stal hegemonem nad celou Střední Asií; svým závratným růstem a obrovskou rozlohou od východních břehů Černého moře po Tichý oceán se stal skutečným předchůdcem mongolské veleříše 13. století. Gigantické stepní impérium však zanedlouho začaly rozkládat vnitřní mocenské zápasy, a navíc prudká mocenská expanze na východ posléze Turky zavlekla do série zhoubných konfliktů s čínskými dynastiemi Suej (581 – 618) a Tchang (618 – 907)..
Turecký tlak na západ pak způsobil definitivně zvrat poměru sil ve stoletém zápase perské sasánovské říše s další středoasijskou nomádskou velmocí, říši Bílých Hunů – Hefthalitů. Upadající moc Hefthalitů byla v letech 567 – 561 zlomena a jejich pozici v týlu perské říše zaujali právě Turci. Ať už hypotézu o přímé vazbě evropských Avarů k Žuan–žuanům přijmeme nebo ne, je nespornou skutečností, že vzájemný poměr Avarů a Turků byl ostře nepřátelský – Turci pokládali Avary ze své uprchlé poddané a tudíž, daná mocenská konstelace logicky vytvořila podmínky pro sblížení tureckého kaganátu a Avary ohrožované římské říše a vytvoření koalice s protiperským, případně též i protiavarským zacílením. Prvotní motiv tohoto spojenectví obou mocností byl však hospodářský. Nesmírně výnosný obchod s hedvábím zprostředkovala na dlouhém úseku Hedvábné cesty vlivná skupina bohatých kupců ze Sogdiany (Sogdiana je starověký název vysoce urbanizované úrodné oblasti rozprostírající se zhruba na území meziříčí toků Syrdarji a Amudarji),kteří byli sami též producenti hedvábí. Sogdská města se dostala po pádu hefthalitské říše do rukou Turků, kteří záhy vytvořili s jejich vládnoucí kupeckou vrstvou úzký symbiotický vtah. Právě sogdští kupci, kterým perská kontrola západní části Hedvábné cesty vadila neméně než Konstantinopoli, byli skutečnými iniciátory přímého římsko–tureckého obchodního a diplomatického spojení. Roku 568 dorazilo do Konstantinopole první turecké poselstvo a přátelský spojenecký poměr mezi oběma mocnostmi trval až do roku 576, kdy došlo k dočasné roztržce a následnému útok turecké armády na římské město Bosporos na Krymu. Turecké nepřátelství způsobila lavírující zahraniční politika Konstantinopole, která o dva roky dříve uzavřela spojeneckou smlouvu s úhlavními nepříteli Turků Avary. Působení Turků v černomořských stepích však bylo pouze časově omezenou episodou; vnitřní konflikty otřásající rozděleným tureckým kaganátem usnadnily podrobeným ogurským a sabirským kmenům svrhnout na přelomu 6. a 7. století oslabenou tureckou moc a opět obnovit svou samostatnost.
• Novela č. 146 zakázala Židům číst při obřadech Svaté písmo v hebrejském originálu; povolena byla pouze řečtina nebo latina.


Itálie
Vpád Franků na Apeninský poloostrov
Počátkem roku přišlo na základě dohody mezi ostrogótským králem Teiou a jeho franským kolegou Theudebaldem na Apeninský poloostrov franské vojsko o síle sedmdesáti pěti tisíc mužů. Tvořili je převážně Alamani, jádro pěchoty pak samotní Frankové a všem veleli bratři vévodové Butilin (Buccelin) a Leuthari (Lothar). První z nich přijal i ostrogótskou královskou korunu, ale ne všichni Gótové byli jeho volbou nadšeni: např. Teiovu bratrovi Aligernovi nestál tento cizák za podporu – to se rovnou mohl poddat císaři. Interventi v bitvě u Parmy snadno porazili menší císařský oddíl a posíleni určitým počtem domácích Gótů táhli již v počtu devadesáti tisíc přes Ligurii a Aemilii na jih. Ve střední Itálii se Frankové rozdělili: Leuthari postupoval dále podél Jadranu k Otrantu a pak se vracel na sever. Do svých zimovišť v údolí Pádu však již nikdy nedorazil, protože v bitvě u Capuy bylo jeho nemocemi sužované vojsko zničeno vrchním velitelem císařských vojsk v Itálii Narsem. Butilin mezitím zpustošil Kampánii, Lukánii a Bruttium až k Messinské úžině, aby se pak i jeho nemocemi sužovaná armáda uchýlila do zimních táborů.
Narsovi však dělali starosti i tři gótští vůdci: Indulf, který ustoupil s tisícovkou svých mužů do Ticina (Pávie), Aligern zdržující se u Kum (Cumae) a Ragnaris u Conza della Campania. Jako první vzdal svůj marný boj Aligern, kapituloval a přešel na stranu císaře.


Franská říše
• Bavorský vévoda Garibald I. se dobrovolně podvolil franské říši. Západní hranice Bavorska jsou na řece Lechu.


Hispánie
Občanská válka mezi králem Agilou a Athanagildem, východní Římané rozšiřují svoji moc na Pyrenejském poloostrově
Když se Římané roku 552 vylodili v Cartageně, opustil král Agila Méridu a zamířil k Seville, kde měl jeho soupeř Atanagild svůj hlavní stan. A zatímco oba spolu bojovali, přeplavili se Římané po moři do Malagy, neboť cesta po souši byla složitá a přímé spojení neexistovalo. V opačné případě pak musíme přijmout verzi, že Atanagild byl poražen a donucen stáhnout se ze Sevilly do nějakého města, kde počkal na pomoc císaře. Potom se vrátil s Justiniánovými oddíly k Seville, kde Agilu porazil a města se opět zmocnil. Válka se protáhla na dva roky (553 - 554), přičemž ani jedna strana nezískala nejakou znatelnou převahu. Římané zatím upevňovali svoji vládu v Cartageně, Malaze, Bastii, Accii, Abdeře a v oblasti úžiny a tím Atanagildovi bránili porazit svého soupeře.

Rok 554

Itálie
Narses odrazil franskou invazi
Armáda franského vévody Butilina přezimovala na jihu Apeninského poloostrova a hned na jaře se vydala i s kořistí zpět do údolí Pádu. V létě přišli Frankové do oblasti města Capuy, kde již na ně čekal vrchní velitel císařských vojsk v Itálii Narses se svými osmnáct tisíci muži posílenými o Aligernův gótský oddíl. Narses manévroval tak dlouho, dokud se mu nepodařilo vybrat pro boj příhodný terén nedaleko Tanneta u řeky Cassilina (též řeka Vulturnus, nyní Volturno). Řečtí veteráni byli zformováni jako u Busta Gallorum, nepřátelská pěchota na ně zaútočila v klínovité falanze, ale římští těžcí lučištníci ji objeli zezadu, stříleli salvu za salvou a uvedli Franky ve zmatek. Římské pěší oddíly pak vyrazili do útoku a nepřítele rozprášili. Z třicetitisícové franské armády se prý zachránilo pouhých pět mužů. Narses se i s obrovskou kořistí vrátil zpět do jásajícího, ale zpustošeného Říma, kde byl triumfálně přijat. Před hradbami byl pozdraven skrovnými troskami senátu v purpurových tógách a pak pokračoval do chrámu sv. Petra. Na jeho schodech byl přivítán zpěvem církevních hymnů, načež vešel do baziliky a padl před apoštolovým hrobem na kolena. Po skončení těchto oficialit začali Římané slavit – někteří vítězství nad italskými Germány a sjednocení římské říše pod vládou císaře Justiniána, jiní zase vítězství ortodoxie nad ariánstvím. Také bohatě obdarovaní a kořistí obtížení řečtí veteráni vyměnili „ocelové přilbice a štíty za poháry a lyry“ a vrhli se do víru radovánek. Oslavy byly tak bouřlivé, že Narses si je svolal, napomínal, vyzýval ke střídmosti a zbožnosti a „pudy k prostopášnému životu“ zkrotil cvičením ve zbrani. V Itálii ostatně ještě nebylo dobojováno, protože sedm tisíc Gótů vedených Ragnarisem kladlo v kastelu Compsa (též Campsa, dnes Conza della Campania) nadále tvrdý odpor.
Narses odrazil franskou invazi
V té době vedl Narses rovněž válku proti vévodovi Buccellinovi, kterého Theudepert, král Franků, poté co vstoupil do Itálie a vracel se zpět do Galie, zde zanechal spolu s Amingusem, jiným vévodou, aby vybojovali zemi. Poté, co tento Buccellinus zničil drancováním téměř celou Itálii a věnoval Theudepertovi, svému králi, hojné dary pocházející z kořisti z této země, přečkal zimu v Kampánii. Byl však Narsem poražen v dlouhé a zničující bitvě na místě, jehož název je Tannetum, a zabit. [K bitvě došlo nedaleko Capuy, na březích řeky Casilinum, neboli Vulturnis (Vulturno). Lokalitu Tannetum nelze identifikovat.]
A když se Amingus pokusil přijít na pomoc Widinovi, gótskému komitovi, který povstal proti Narsovi, byli oba poraženi Narsem. Widin byl zajat a vykázán do Konstantinopole, kdežto Amingus, kterýmu nabídl svoji pomoc, zahynul mečem Narsovým. Stejně tak třetí vévoda Franků, Leutharius jménem, bratr Buccellinův, když se vracel do své země obtěžkán kořistí, tak zemřel přirozenou smrtí mezi Veronou a Tridentem (Trent) poblíž jezera Benacus (Lago di Garda).
[Theudepert, vnuk zakladatele franské dynastie krále Chlodvíka, napadl poprvé roku 539 Itálii. Když mu však na úplavici pomřela třetina jeho armády, Pvojáci se bouřili a císařský generál Belisarius protestoval, tak se sice vrátil domů, avšak nevyklidil všechna místa, kterých dobyl, tzn. většinu Venetie, převážnou část Ligurie a provincie Kottijské Alpy. Theudebert zemřel roku 548 a vládu přenechal svému malému synu Theudebaldovi. O pět let později, tzn. roku 553, když se panství Gótů v Itálii při útoku Narsa zhroutilo, tak ti, kteří ještě drželi pozice na severu, zapřísahali franského krále, aby jim přišel na pomoc. A opravdu Buccellinus (Butilin) a jeho bratr Leutharius, vůdci barbarských Alamanů, přešli Alpy a poté, co zpustošili severní Itálii, postupovali na jih. Armády obou bratrů operovaly společně až do Samnitska , kde se rozdělily a zatímco Buccellinus zničil západní pobřeží, tak Leutharius zase východ až na samou špičku poloostrova (roku 554). Nakonec se Leutharius odhodlal i s kořistí k návratu, ale když překračoval Alpy, propukl v jeho armádě mor, který jej zahubil. Poblíž Capuy pak napadl Narses Buccellina, jeho armáda zničil a jeho samotného zabil. K Buccellinově expedici tedy došlo až po Theudepertově smrti.]
• Zhroucení ostrogótského státu využili Bavoři a osamostatnili se pod vládou vévody Garibalda I. z rodu Agilolfingů.



Římská říše a Orient
Závěr sporu o „Tři kapitoly“, papež Vigilius kapituloval před císařem
553) Zlomeny papež Vigilius se podřídil císaři a 8. 12. roku 553 poslal konstantinopolskému patriarchovi Eutychiovi dopis, v němž přijal závěry 5. ekumenického koncilu, načež ve formálně vypracovaném posudku z 26. 2. roku 554 vyvrátil argumenty proti odsouzení 3K . Císař Justinián byl spokojen a poslal Vigilia zpět do Itálie, přičemž ve své „Pragmatické sankci“ z 13. 8. roku 554 obdařil jeho stolec četnými výsadami. (Avšak podobně jako ostrogótští králové si vymínil své právo římského biskupa ve funkci potvrzovat.) Vigilius opravdu odcestoval do Itálie, ale Řím již nikdy neviděl, neboť zemřel již cestou v sicilských Syrakusách (7. 6. roku 555). Jeho tělo pak převezli do Věčného města a pohřbili v kostele sv. Silvestra na via Salaria.
Pelagius však odmítl papežovu kapitulaci a neustále psal proti závěrům 5. ekumenického koncilu. Ale nakonec se zachoval stejně jako Vigilius.… Když mu totiž císař, který dobře znal jeho charakterového vlastnosti, nabídl, že by se mohl ujmout opuštěného římského biskupského stolce výměnou za přijetí koncilních závěrů, tak dlouho neváhal a své názory revidoval, načež dne 16. 4. roku 556 byl opravdu vysvěcen biskupem města Říma.
Pragmatická sankce
Císař Justinián se snažil zapojit právě dobytou Itálii do své východní říše, a proto na žádost papeže Vigilia vydal svůj nejznámější edikt, tzv. pragmatickou sankci. Celkem v 27 ustanoveních potvrdil právní platnost všech výnosů ostrogótského krále Athalaricha a jeho matky Amalaswinthy, včetně nařízení Theodahadových, čímž uznal vládu těchto Amalů. Oproti tomu všechny Totilovy výnosy prohlásil za neplatné. Obnovil také všechna práva senátorské velkostatkářské aristokracie, které měla být vrácena nejenom půda, ale i kolóni a otroci; na druhou stranu zrušil daňové úlevy a příděly půdy drobným rolníkům. Na realizací těchto nařízení měl dohlížet papež a senát, čímž římský biskup získal vliv na správu a jurisdikci města Říma, stejně jako ostatní biskupové ve svých městech. Zatímco dříve měl papež pouze soudní pravomoc nad duchovenstvem, nyní mohl dohlížet na všechny císařské úředníky (judex) a zasahovat do správy města prostřednictvím defenzorů a „Pateres Civitatis“, což měl potvrzeno zákonem. V Římě ještě po nějaký čas pracovali pod vedením praefecta urbi staří úředníci, než byli svých funkcích nahrazeni císařovými lidmi.
Imperátor obnovil římský senát a doplnil jej volbami z plebejských rodin, neboť aristokracie utrpěla za války těžké ztráty. Senátorům zaručil plnou svobodu: mohli kamkoli jít a kdekoliv se zdržovat, třeba na svých zpustošených statcích, nebo se přestěhovat do Konstantinopole, což mnozí i učinili. V dalším paragrafu Justinián vyhlásil svoji ochotu poskytovat podobně jako král Theoderich veřejnou podporu a nadále platit gramatiky, řečníky a učitele právy, aby „ve svobodných uměních vzdělaná mládež v římské říši rozkvétala“. Peníze vyčlenil i na obnovu veřejných budov a akvaduktů.
Vznik tureckého kaganátu, Avaři prchají na západ
Na troskách dosavadní dominantní středoasijské mocnosti, z čínských pramenů známé jako říše Žuan–žuanů, vznikl i turkický (turecký) stát. Vítězné povstání podmaněných Turků svrhlo krutou nadvládu Žuan–žuanů, k čemuž mělo dojít někdy v letech 552 – 557. Část poražené vládnoucí vrstvy rozbitého svazu se zachránila útěkem na západ a s jistou mírou pravděpodobnosti se můžeme domnívat, že právě ona vstoupila do evropských dějin pod jménem Avaři.
Nově založený turecký kaganát se zakrátko stal hegemonem nad celou Střední Asií; svým závratným růstem a obrovskou rozlohou od východních břehů Černého moře po Tichý oceán se stal skutečným předchůdcem mongolské veleříše 13. století. Gigantické stepní impérium však zanedlouho začaly rozkládat vnitřní mocenské zápasy, a navíc prudká mocenská expanze na východ posléze Turky zavlekla do série zhoubných konfliktů s čínskými dynastiemi Suej (581 – 618) a Tchang (618 – 907)..
Turecký tlak na západ pak způsobil definitivně zvrat poměru sil ve stoletém zápase perské sasánovské říše s další středoasijskou nomádskou velmocí, říši Bílých Hunů – Hefthalitů. Upadající moc Hefthalitů byla v letech 567 – 561 zlomena a jejich pozici v týlu perské říše zaujali právě Turci. Ať už hypotézu o přímé vazbě evropských Avarů k Žuan–žuanům přijmeme nebo ne, je nespornou skutečností, že vzájemný poměr Avarů a Turků byl ostře nepřátelský – Turci pokládali Avary ze své uprchlé poddané a tudíž, daná mocenská konstelace logicky vytvořila podmínky pro sblížení tureckého kaganátu a Avary ohrožované římské říše a vytvoření koalice s protiperským, případně též i protiavarským zacílením. Prvotní motiv tohoto spojenectví obou mocností byl však hospodářský. Nesmírně výnosný obchod s hedvábím zprostředkovala na dlouhém úseku Hedvábné cesty vlivná skupina bohatých kupců ze Sogdiany (Sogdiana je starověký název vysoce urbanizované úrodné oblasti rozprostírající se zhruba na území meziříčí toků Syrdarji a Amudarji),kteří byli sami též producenti hedvábí. Sogdská města se dostala po pádu hefthalitské říše do rukou Turků, kteří záhy vytvořili s jejich vládnoucí kupeckou vrstvou úzký symbiotický vtah. Právě sogdští kupci, kterým perská kontrola západní části Hedvábné cesty vadila neméně než Konstantinopoli, byli skutečnými iniciátory přímého římsko–tureckého obchodního a diplomatického spojení. Roku 568 dorazilo do Konstantinopole první turecké poselstvo a přátelský spojenecký poměr mezi oběma mocnostmi trval až do roku 576, kdy došlo k dočasné roztržce a následnému útok turecké armády na římské město Bosporos na Krymu. Turecké nepřátelství způsobila lavírující zahraniční politika Konstantinopole, která o dva roky dříve uzavřela spojeneckou smlouvu s úhlavními nepříteli Turků Avary. Působení Turků v černomořských stepích však bylo pouze časově omezenou episodou; vnitřní konflikty otřásající rozděleným tureckým kaganátem usnadnily podrobeným ogurským a sabirským kmenům svrhnout na přelomu 6. a 7. století oslabenou tureckou moc a opět obnovit svou samostatnost.
Válka v Lazice (549 – 557), spiknutí proti králi Gubazesovi
553) Po porážka u Archaepole roku 551 se perský generál Mermeroes stáhl a sbíral síly k další kampani, k níž došlo až v letech 552 – 554, kdy se mu podařilo dobýt nějaké menší pevnosti. Když pak na podzim roku 554 zemřel, byla to těžká rána pro válečnou kampaň perského krále Chosroea. Mermeroes sice již byl starý a tak nemohoucí, že již ani nemohl usednout na koně, přesto to byl generál zkušený a odvážný a tak neúnavný a činorodý jako za svého mládí. V čele perské armády jej nahradil Nachoragan.
Válka v Lazice (549 – 557), spiknutí proti králi Gubazesovi
Lazický král Gubazes si až v Konstantinopoli stěžoval na římské velitele Bessase, magistrar militum per Armeniae Martina a císařova pokladníka Rusticia (jeho úkolem bylo odměňovat vojáky za jejich zásluhy) a obviňoval je z toho, že válku proti Peršanům vedou nedbale. Císař Justinián však Martina a Rusticia v jejich funkcích ponechal a sesadil pouze Bessase, kterého však podřídil Martinovi. A byl to právě Rusticius a Martin, kdo se rozhodli Gubazese odstranit. Na podzim nebo v zimě roku 554 tedy spiklenci vyslali do Konstantinopole Rusticiova bratra Jan, aby u císaře obvinil Gubazese z velezrádných styků s Peršany. Justiniána to překvapilo, přesto se rozhodl předvolat jej do Konstantinopole.
„A co máme dělat,“ ptal se Jan, „jestliže to odmítne?“
„Pak jej k tomu přinuťte, to je vaše věc“ zněla odpověď císaře.
„A když se postaví na odpor?“ ptal se dále spiklenec.
„Pak s ním naložte jako s tyranem.“
„A ten, kdo ho zabije, bude mít nějaký důvod k obavám?“
„Nemusí se obávat ničeho, jestliže on neuposlechne a bude zabit jako nepřítel.“
Své rozhodnutí nakonec stvrdil písemně a poslal Jana se svým dopisem zpět do Colchidy. Spiklenci nyní přikročili k realizaci svého zrádného plánu a Gubazese vyzvali, aby jim pomohl při útoku na pevnost Onoguris. A když se král jen s několika členy svého doprovodu se opravdu dostavil k římské armádě tábořící na břehu řeky Ochus, propukla hádka s Rusticiem, který nakonec vytáhl svoji dýku a pohroužil mu ji do hrudi se slovy, že nepřítel římského generála musí být zcela nepochybně přítelem jeho nepřátel. Gubazes spadl s koně na zem, ale pokoušel se postavit na nohy, protože jeho zranění zranění nebylo smrtelné. Uniknout se mu však již nepodařilo, neboť se na něj vrhl jakýsi Rusticiův šlechtic a připravil jej o život.
V tichosti a podle svých zvyků pohřbili Lazové svého krále a s němou výčitkou se odvrátili od svých římských ochránců. Již se neúčastnili žádných vojenských tažení a skryli se jako muži, jejichž čest utrpěla. Ale jiní římští velitelé – Buzes a Justinus, syn Germanův – jen stěží skrývali své rozhořčení, neboť tuto vraždu považovali za vážnou ránu prestiži císaře. O několik měsíců později, když začala zima, sešli se Lazové tajně v jisté kavkazské strži, aby prodiskutovali otázku, zda se nesvěřit do ochrany perského krále. Ale jejich křesťanská víra právě tak jako ještě čerstvé vzpomínky na nadvládu Peršanů je od tohoto úmyslu odradily. Hledali tedy spravedlnost a zadostiučinění v Konstantinopoli a císaře snažně prosili, aby jmenoval jejich novým králem Tzatha, Gubazesova mladšího bratra. Justinián promptně vyhověl oběma jejich požadavkům a poslal slovutného senátora Athanasia, aby vraždu vyšetřil a viníky potrestal. Anastasius po svém příjezdu uvěznil Rusticia a Jana, dokud o jejich trestu nerozhodne soud.
Ihned po Gubasesově vraždě utrpěli Římané před pevností Onoguris těžkou a potupnou porážku od třech tisíc Peršanů. Následujícího jara roku 555 pak napadl Martin Peršany pod Nachoraganem před městem Phasis v ústí stejnojmenné řeky a v chaoticky vedené bitvě je porazil, čímž smyl z římských zbraní hanbu za debakl u pevnosti Onoguris. Perský král Chosroes samozřejmě spokojený nebyl a svoji nelibost dal Nachoraganovi najevo tím, že jej poručil zaživa stáhnout z kůže. →555)
Situace na východním pomezí impéria
Císařovu vazalovi z rodu arabských Ghassánovců al-Harithovi V. ibn Džabalovi (řecky Arethas, 529-569) se roku 554 konečně podařilo porazit svého věčného rivala z rodu arabských Lachmovců al-Mundhira IV. ibn al-Mundhira (řecky Alamunadar, 527-554), v období Iustinianových válek na východě cenného to spojence Peršanů. Alamundar později za císaře Tiberia Konstantina, který vládl v letech 578 – 582, bojoval pro změnu na straně Římanů, ale dopustil se zrady a byl za to vypovězen na Sicílii, kde jeho kariéra skončila.


Hispánie
Athanagild vítězí nad Agilou
Vůdce vzbouřenců Athanagild se utkal v rozhodující bitvě u Sevilly s králem Agilou, porazil ho a zahnal na útěk. Agila se uchýlil do Leridy, kde byl jako neperspektivní zavražděn vlastními lidmi; vlády se ujal Athanagild. Ukázalo se však, že pomoc císaře Justiniána nebyla zadarmo, neboť jeho jednotky okupovaly území na jihovýchodě Pyrenejského poloostrova, tzn. atlantské a středomořské pobřeží od Alicanta a Baleár až k Algarve a dále pak hispánské vnitrozemí až po řeku Guadalquivir. V rukou císaře se tak ocitla celá Baetica, tj. dnešní Andalusie a zcela určitě města Cartagena, Malaga, Sagontie a Assidonie, Cádiz a s vysokou pravděpodobností i Cordóba. Pro správu nově dobyté provincie jmenoval císařského exarchu s plnými pravomocemi. Někdy po roce 554 přijel stabilizovat vojenskou situaci v Hispánii vojevůdce Belisar, který byl však přinucen po splnění svého úkolu se opět stáhnout do ústraní. Zbytek vizigótského Španělska se utápí v chaosu, centrální vláda upadá a moc v regionech přechází na dominantní jedince či skupiny.
Občanská válka mezi králem Agilou a Athanagildem, východní Římané rozšiřují svoji moc na Pyrenejském poloostrově
Když se Římané roku 552 vylodili v Cartageně, opustil král Agila Méridu a zamířil k Seville, kde měl jeho soupeř Atanagild svůj hlavní stan. A zatímco oba spolu bojovali, přeplavili se Římané po moři do Malagy, neboť cesta po souši byla složitá a přímé spojení neexistovalo. V opačné případě pak musíme přijmout verzi, že Atanagild byl poražen a donucen stáhnout se ze Sevilly do nějakého města, kde počkal na pomoc císaře. Potom se vrátil s Justiniánovými oddíly k Seville, kde Agilu porazil a města se opět zmocnil. Válka se protáhla na dva roky (553 - 554), přičemž ani jedna strana nezískala nejakou znatelnou převahu. Římané zatím upevňovali svoji vládu v Cartageně, Malaze, Bastii, Accii, Abdeře a v oblasti úžiny a tím Atanagildovi bránili porazit svého soupeře.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 555
Franská říše
Počet franských králů již výrazně redokován
Král Theudebald I. zemřel bez nástupce a vláda nad Austrasií proto přešla na jeho prastrýce Chlothara I., který se snažil legalizovat držení země sňatkem s královnou–vdovou Walderadou, dcerou langobardského krále Wachona. Není jasné, zda dědické nároky nevznesl i Chlotharův bratr Childebert I., k čemuž by jej opravňoval fakt, že Theudebaldův otec Theudebert byl jeho adoptivním synem. Zřejmě jej však diskvalifikoval vysoký věk a absence mužského potomka. Proti sňatku Chlothara a Walderady se však zdvihl odpor v církevních kruzích a nespokojení biskupové nakonec dosáhli toho, že se král své nové manželky vzdal a džentlmensky ji podstoupil svému vazalu bavorskému vévodovi Garibaldovi I. To ukazuje nejenom na Garibaldovo podřízené postavení vůči franské říši, ale i na blízkost obou panovnických dvorů. Oba Walderadiny sňatky tedy můžeme zřejmě považovat za projev spojenectví Franků, Bavorů a Langobardů.
Povstání Durynků rozdrceno, královna Radegunda odchází do kláštera
Durynkové a Sasové vyprovokovaní králem Childebertem I. zahájili vzpouru proti králi Chlotharovi. Ten je však krvavě porazil a Durynsko poplenil. Jako odvetu poručil popravit své durynské manželce Radegundě bratra, což královnu zdrtilo natolik, že po téměř dvaceti letech manželství opustila dvůr a prchla do kláštera v Noyon. Vysvěcena diakonissou se věnoval tehdy obvyklé činnosti: pečovala o chudé a nemocné a posléze založila proslulý klášter Sv. kříže v Poitiers. Do dějin církve vešla jako svatá Radegunda. Řadu zpráv o ní zanechal křesťanský básník galořímského původu Venatius Fortunatus, který si této vzdělané a zbožné ženy velmi vážil a často si s ní dopisoval. V jejím legendárním životopise Vita Radegundis zdůraznil mj. neobyčejně skromnou, asketickou povahu někdejší franské královny a její ochotnou službu bližním. Opatkou kláštera, který díky ní vznikl, se Radegunda ze své vlastní vůle nikdy nestala. Svým spolusestrám ochotně vařila, čistila obuv, uklízela klášter, myla zde nádobí, chudým dávala jídlo, umývala jim vlasy, ženám pak celé tělo, sloužila slepým i malomocným. Legendárnímu portrétu sv. Radegundy, byť načrtnutému současníkem, jistě nemusíme věřit doslova. nepochybně máme však ve Venatiově díle před sebou obraz ideální křesťanky z vyšších vrstev, jak si jej 6. století představovalo.
Nebezpečné spojenectví proti Chlotharovi
Po porážce Sasů a Durynků si král Childebert našel další příležitost, jak Chlotharovi znepříjemnit život: slíbil podporu jeho synu Chramnovi, který připravoval vzpouru s cílem zmocnit se trůnu.


Itálie
Východní impérium již má Itálii pevně ve svých rukou
Vrchní velitel císařské armády v Itálii Narses zpacifikoval posledního gótského vůdce Ragnarise, který mu dosud kladl tuhý odpor v kastelu Compsa (též Campsa, dnes Conza della Campania). Vůči jeho mužům však již přitvrdil a na sedm tisíc jich nechal deportovat na východ. Zápas oItálii tím po dvaceti letech dovedl do vítězného konce a do rukou východního impéria přivedl prakticky celý Apeninský poloostrov. Svá poslední léta (+573) prožil ve starém císařském paláci v Římě jako patricius a císařský místodržící. Zprávy o této době se omezují na informace o vojenských akcích proti zbytkům Gótů a Frankům, zatímco Řím a celou Itálii pustošil mor, zemětřesení, vichřice a záplavy. Obyvatelstvo strádalo daňovým útiskem, chtivostí císařových úředníků a zásahy do církevních záležitostí.
Konec sporu o „Tři kapitoly“, smrt papeže Vigilia
Papež Vigilius se podvolil císaři a odsoudil „tři kapitoly“ koncilu v Chalkedonu, v důsledku čehož mu byl povolen návrat z internace zpět do Říma. (Za jeho propuštění intervenovali u Narsa i římští duchovní.) Morálně zlomný muž však zemřel cestou dne 7. 6. v sicilských Syrakusách; pohřben byl v kostele San Silvestro na Via Salaria.
Konec sporu o „Tři kapitoly“, smrt papeže Vigilia
553) Zlomeny papež Vigilius se podřídil císaři a 8. 12. roku 553 poslal konstantinopolskému patriarchovi Eutychiovi dopis, v němž přijal závěry 5. ekumenického koncilu, načež ve formálně vypracovaném posudku z 26. 2. roku 554 vyvrátil argumenty proti odsouzení 3K. Císař Justinián byl spokojen a poslal Vigilia zpět do Itálie, přičemž ve své „Pragmatické sankci“ z 13. 8. roku 554 obdařil jeho stolec četnými výsadami. (Avšak podobně jako ostrogótští králové si vymínil své právo římského biskupa ve funkci potvrzovat.) Vigilius opravdu odcestoval do Itálie, ale Řím již nikdy neviděl, neboť zemřel již cestou v sicilských Syrakusách (7. 6. roku 555). Jeho tělo pak převezli do Věčného města a pohřbili v kostele sv. Silvestra na via Salaria.
Pelagius však odmítl papežovu kapitulaci a neustále psal proti závěrům 5. ekumenického koncilu. Ale nakonec se zachoval stejně jako Vigilius.… Když mu totiž císař, který dobře znal jeho charakterového vlastnosti, nabídl, že by se mohl ujmout opuštěného římského biskupského stolce výměnou za přijetí koncilních závěrů, tak dlouho neváhal a své názory revidoval, načež dne 16. 4. roku 556 byl opravdu vysvěcen biskupem města Říma.
Založení kláštera Vivarium
Po svém odchodu z politiky roku 538 založil vysoký úředník na dvoře ostrogótských králů (quaestor, tj. králův kancléř) Casssiodorus Senator na svých pozemcích v Kalábrii klášter Vivarium, který se stal jedním z nejvýznamnějších církevních center, díky nimž byla antická vzdělanost uchována středověku. Mniši měli totiž uloženou povinnost opisovat díla antických autorů a Cassiodorus sám po sobě zanechal spisy, které představují významné příručky antické i křesťanské vzdělanosti, především tzv. „Institutiones divinarum et saecularum litterarum“. Patřil k osobnostem, které mezi antikou a následujícími staletími vytvářely významné duchovní mosty, stejně tak jako jeho méně šťastný současník Boëthius.


Římská říše a Orient
Vznik tureckého kaganátu, Avaři prchají na západ
Na troskách dosavadní dominantní středoasijské mocnosti, z čínských pramenů známé jako říše Žuan–žuanů, vznikl i turkický (turecký) stát. Vítězné povstání podmaněných Turků svrhlo krutou nadvládu Žuan–žuanů, k čemuž mělo dojít někdy v letech 552 – 557. Část poražené vládnoucí vrstvy rozbitého svazu se zachránila útěkem na západ a s jistou mírou pravděpodobnosti se můžeme domnívat, že právě ona vstoupila do evropských dějin pod jménem Avaři.
Nově založený turecký kaganát se zakrátko stal hegemonem nad celou Střední Asií; svým závratným růstem a obrovskou rozlohou od východních břehů Černého moře po Tichý oceán se stal skutečným předchůdcem mongolské veleříše 13. století. Gigantické stepní impérium však zanedlouho začaly rozkládat vnitřní mocenské zápasy, a navíc prudká mocenská expanze na východ posléze Turky zavlekla do série zhoubných konfliktů s čínskými dynastiemi Suej (581 – 618) a Tchang (618 – 907)..
Turecký tlak na západ pak způsobil definitivně zvrat poměru sil ve stoletém zápase perské sasánovské říše s další středoasijskou nomádskou velmocí, říši Bílých Hunů – Hefthalitů. Upadající moc Hefthalitů byla v letech 567 – 561 zlomena a jejich pozici v týlu perské říše zaujali právě Turci. Ať už hypotézu o přímé vazbě evropských Avarů k Žuan–žuanům přijmeme nebo ne, je nespornou skutečností, že vzájemný poměr Avarů a Turků byl ostře nepřátelský – Turci pokládali Avary ze své uprchlé poddané a tudíž, daná mocenská konstelace logicky vytvořila podmínky pro sblížení tureckého kaganátu a Avary ohrožované římské říše a vytvoření koalice s protiperským, případně též i protiavarským zacílením. Prvotní motiv tohoto spojenectví obou mocností byl však hospodářský. Nesmírně výnosný obchod s hedvábím zprostředkovala na dlouhém úseku Hedvábné cesty vlivná skupina bohatých kupců ze Sogdiany (Sogdiana je starověký název vysoce urbanizované úrodné oblasti rozprostírající se zhruba na území meziříčí toků Syrdarji a Amudarji),kteří byli sami též producenti hedvábí. Sogdská města se dostala po pádu hefthalitské říše do rukou Turků, kteří záhy vytvořili s jejich vládnoucí kupeckou vrstvou úzký symbiotický vtah. Právě sogdští kupci, kterým perská kontrola západní části Hedvábné cesty vadila neméně než Konstantinopoli, byli skutečnými iniciátory přímého římsko–tureckého obchodního a diplomatického spojení. Roku 568 dorazilo do Konstantinopole první turecké poselstvo a přátelský spojenecký poměr mezi oběma mocnostmi trval až do roku 576, kdy došlo k dočasné roztržce a následnému útok turecké armády na římské město Bosporos na Krymu. Turecké nepřátelství způsobila lavírující zahraniční politika Konstantinopole, která o dva roky dříve uzavřela spojeneckou smlouvu s úhlavními nepříteli Turků Avary. Působení Turků v černomořských stepích však bylo pouze časově omezenou episodou; vnitřní konflikty otřásající rozděleným tureckým kaganátem usnadnily podrobeným ogurským a sabirským kmenům svrhnout na přelomu 6. a 7. století oslabenou tureckou moc a opět obnovit svou samostatnost.
Korunovace lazického krále Tzatha, soud s Rusticiem a Janem, válka v Lazice (549 – 557)
554) Na jaře roku 555 přijímal Tzath, mladší bratr zavražděného krále Gubazese, královskou hodnost, a když jej Lazové viděli, jak jede kolem nich na koni pozdravován římskými vojáky v královském oděvu, tunice zdobené zlatem sahající až k jeho chodidlům, v bílém plášti se zlatým pruhem, v červených botách, s pokrývkou hlavy plnou zlata a drahých kamenů a s korunou na hlavě, zapomněli na svůj zármutek a následovali jej v pestrém a veselé průvodu. Teprve v pozdním podzimu tohoto roku proběhl soudní proces vedený po římském způsobu se spiklenci, kteří zavraždili jeho bratra Gubazese. I na základě svědectví místních lidí pak byl císařův pokladník Rusticius a jeho bratr Jan odsouzeni k trestu smrti, zatímco Martinovi, jehož účast na vraždě nebyla zcela zřejmá, odebral císař Justinián pouze vrchní velení nad římskou armádou a svěřil ho Justinovi, synovi Germanovu. V jeho případě asi hrálo roli i to, že Martin byl velmi schopný velitel a vojáky velmi oblíbený.
Ihned po Gubasesově vraždě roku 554 utrpěli Římané před pevností Onoguris těžkou a potupnou porážku od třech tisíc Peršanů. Následujícího jara roku 555 pak napadl Martin Peršany pod Nachoraganem před městem Phasis v ústí stejnojmenné řeky a v chaoticky vedené bitvě je porazil, čímž smyl z římských zbraní hanbu za debakl u pevnosti Onoguris. Perský král Chosroes samozřejmě spokojený nebyl a svoji nelibost dal Nachoraganovi najevo tím, že jej poručil zaživa stáhnout z kůže.
Ve stejném roce povstali Misimianové, žijící severovýchodně od Apsiliů a podobně jako Suaniové závislí na Lazice (Colchidě), zabili římského vyslance projíždějících jejich zemí a nestoudně s ním zacházeli. Protože si však uvědomovali, že tato potupa impéria jim přinese i trest, poddali se Persii. A Římané opravdu nenechali tento incident bez povšimnutí a snažili se proniknout do Misimianie, kterou však nyní již bránili i Peršané. Nepříliš důležité vojenské akce pak vyvrcholily v zimě roku 556 útokem, při němž Římané Misimiany nelidsky zmasakrovali. →556)
Další koncil arménské církve
Na koncilu v Dvinu odmítli arménští monofyzitičtí křesťané jak nestoriánství, tak závěry koncilu v Chalkedonu, a pod tlakem svého protektora perského krále Chosroea I. se i formálně oddělili od římské církve.


Hispánie
Narození budoucí franské královny
Roku 550/555 se vizigótskému králi Athanagildovi a jeho manželce Godiswintě narodila „austrasijská lvice“ Brunhilda (Brunichilda), manželka franského krále Sigiberta I.
Konflikt na Pyrenejském polostrově se vyostřuje, smrt krále Agily a nástup Atanagilda
Asi na jaře roku 552 vyslala říšská vláda na Pyrenejský poloostrov malé římské expediční vojsko, do jehož čela nejdříve hodlala postavit patricia Liberia, jehož prozíravost a především znalosti hispánského prostředí, které získal za ostrogótského krále Theodericha Amala v čele galské pretoriánské prefektury, z něj činily osobu, která měla výborné předpoklady k úspěšnému splnění této mise. Naopak příliš vysoký věk tohoto římského senátora nakonec rozhodl o tom, že římské vojsko vyplulo ze Sicílie bez něho. V létě roku 552 se vylodilo na jižním pobřeží Hispánie, a zapojilo se do bojů právě včas, aby zabránilo úplnému zničení Atanagilda obklíčeného ve svém hlavním staně ve městě Seville. Římané se svými spojenci tehdy uštědřili králi Agilovi těžkou porážku a donutili jej k ústupu. Až do roku 555 pak mezi oběma stranami docházelo k málo důležitým šarvátkám, aniž jedna či druhá strana byla schopna vojenskou situaci nějak radikálně změnit. Je možné, že východní Římané vědomi si své malé bojové síly, omezili svoji pomoc Atanagildovi na pouhou územní obranu, což mu bránilo uskutečnit jakoukoliv větší útočnou akci, jejíž výsledek ostatně vždy byl velmi nejistý. A tak se s vynaložením pouze malých prostředků zapojili do dlouhé války, v níž se proti sobě stojící gótská vojska vyčerpávala, a jen čekali na svoji příležitost.
A tato situace se radikálně změnila poté, co roku 554 východní Římané definitivně potřeli zbytky Ostrogótů a více se zaměřili na Hispánii. A možná právě roku 555 se ve strategicky důležitém cartagenském přístavu již po druhé vylodili jejich vojenské síly a římští generálové dostali rozkaz zbavit se svého stávajícího gótského spojence a definitivně skoncovat s panstvím Vizigótům v Hispánii. To teprve otevřelo oči Gótům, kteří bojovali na Agilově či Atanagildově straně, a ti si uvědomili vážnost nebezpečí, které jim hrozí. Isidor ze Sevilly nás informuje o tom, že Agilovi stoupenci, kteří mu nepřísahali věrnost, jej v březnu roku 555 zavraždili v jeho hlavním méridské stanu a že vzápětí uznali králem Atanagilda v obavách z toho, že Římané v důsledku občanské války mezi Góty napadnou celé území Hispánie.
Smrt krále Agily a nástup Atanagilda
Když byl král Agila v březnu roku 555 v Méridě zavražděn, uznala vizigótská šlechta králem Atanagilda. V Agilově vraždě měla pravděpodobně prsty Konstantinopol - víme totiž, že smrt římského chráněnce byla pro císaře Justiniána již záminkou pro dobytí Afriky a Itálie. Agilova smrt a Atangildovo prohlášení králem - pravděpodobně šlechtici zmanipulovanými císařskými agenty - představovaly pro Justiniána dobrý důvod, aby mohl začít prosazovat vlastní zájmy, zvláště když roku 554 ukončil vítězně válku za ovládnutí Itálie a měl k dispozici veškeré bojeschopné vojsko. A císař jistě Agilovu smrt inicioval. Jestliže část vizigótské šlechty byla po čtyři roky věrná Agilovi, jenž byl jeho spojencem, tak proč by jej roku 555 pak najednou zavraždili? Z jakého důvodu by pak s něčím takovým po tak dlouhou dobu otáleli, když velmi dobře věděli, že jim císařská armáda již tři roky (552 - 555) v boji nijak nepomáhá, ale pouze upevňuje moc císaře na jihovýchodě Pyrenejského poloostrova? Proč zabili krále až v březnu roku 555 a ne ihned po jeho porážce u Sevilly v září roku 552? Že by je vyděsilo ovládnutí Cartageny a Malagy Římany v témže roce? Předpokládejem však, že k tomu došlo až roku 555 před Agilovou vraždou, a rovněž předpokládejme, že Cartagena byla v jeho moci. Proč by ale z města po jeho ovládnutí východními Římany utíkaly mnohé šlechtické rodiny (např. rodina pozdějších biskupů Isidora a Leandra). Šlechta by se měla naopak z návratu Římanů radovat a neprchat do Sevilly, kde měl svůj hlavní stan vzbouřenec Atanagild. Kdyby se však Římané zmocnili Cartageny jako Atanagildovi spojenci, těžko by byli šlechtici nuceni prchat k Atanagildovi do Sevilly, protože Cartagenu by již při svém vstupu považovali za spojenecké město. A kromě toho by nezabili vlastního krále Agilu jen proto, aby odevzdali vládu znepřátelené straně, jež byla spojencem Konstantinopole.
A tak byl tedy Agila zavražděn na Justiniánův podnět. A ti šlechtici, kteří jej zabili, byli buďto přívrženci protiřímské politiky anebo nebyli spokojeni s tím, že král nedokázal vzbouřence porazit, třebaže mu přišla pomoc ze zahraničí. Ale také Atanagild měl samozřejmě nejvyšší zájem se svého soka zbavit. Těžko však mohl doufat, že ho poté nepřátelská strana uzná králem, zvláště když odstranil jejího vůdce. Největší profit z vraždy pak měl skutečně Justinián - mohl obvinit Atangilda z královy smrti a bez ohledu na svého mrtvého spojence bojovat v Hispánii pouze za své vlastní zájmy. Ostatně během tohoto tříletého spojenectví měl na Agilově dvoře jistě dostatečné množství vlastních lidí nebo i podplacených úředníků v nejvyšších hodnostech. Kromě toho právě ukončil válku v Hispánii, takže mohl v klidu přesunout armádu do nepříliš vzdálené Hispánie.
K vraždě však mohlo dojít i bez císařovy účast, když šlechta poznala, že král je slabý a že nemá dost sil na potlačení vzpoury. A kromě toho kdyby byli východní Římané Atanagildovými spojenci, lze předpokládat, že někdy na přelomu let 554 a 555 uzavřely obě strany novou smlouvu, v níž Vizigóti odstoupili císaři jistá území (především Cartagenu). Zpráva o tom se pak mohla dostat do Méridy někdy v březnu roku 555. A šlechta, která se bála konfiskace svého majetku na zabraném území, se rozhodla občanskou válku raději ukončit a krále zavraždila. Nyní se zabývejme otázkou, komu mohly plynout z Agilovy smrti nějaké výhody. Kdyby byli Římané Atanagildovými spojenci, tak by se občanská válka skončila a oni by se museli stáhnout. Samotná vražda by však ještě nemusela Atanagildovi zabezpečit trůn, neboť Agilovy straníky neměl pod kontrolou ani on, ani císař. Důvodů - osobních i politických - vedoucích k Agilově smrti je tedy mnoho a my ten pravý nemůžeme jednoznačně určit. Ale když byl král nyní mrtvý, šlechta se semkla kolem Atanagilda.
Smrt krále Agily a nástup Atanagilda - shrnutí
V prosinci roku 549 nastoupil Agila na vizigótský trůn a krátce na to (roku 550) utrpěl zdrcující porážku od córdobských vzbouřenců. Šlechta se proti němu spikla a roku 551 se vzbouřil Atanagild, jenž se spojil s Córdobou. Králem jej uznala Bætika a cartagenská provincie. Agilovo vojsko utrpělo další porážky, takže koncem roku 552 byl Atanagild již jen krůček od triumfu. Agila si proto povolal na pomoc východní Římany, kteří mu však poslali pouze malý oddíl vojáků, protože právě vedli vyčerpávající válku v Itálii. V červenci roku 552 se vylodili ve Městě Carthago Nova s úmyslem zmocnit se země pro sebe. Tím však zapřičinili útěk části obyvatel ke ráli do Sevilly. Z této své nové námořní a vojenské základny postoupili k Malaze a celkem lehce se jí zmocnili, protože Atanagild odsud stáhl veškeré své síly k Seville, aby zde čelil obnovenému útoku krále, který přitáhl z Méridy. Avšak Agila zde v září utrpěl jenom další porážku. Následujícího roku (553) pak Římané obsadili pokojnou a mírovou cestou některá města v Bætice a opevnili se v nich. To tříštilo Atanagildovy síly a umožňovalo Agilovi přežít. Ale situace se změnila roku 554, kdy se Justinián po porážce italských Ostrogótů rozhodl ovládnout i Hispánii. A protože Agila mu v tom byl překážkou, rozhodl se ho zbavit. Avšak nepočítal s tm, že šlechta uzná králem Atanagilda.
Počátek vlády krále Atanagilda, válka s Římany
Atanagild nastoupil na trůn po Agilově smrti roku 555. Pokud byli jeho spojencem Římané, tak je požádal, aby se stáhli z Pyrenejského poloostrova. A když tak neučinili, vyhlásil jim válku. Pokud však stáli Římané na straně jeho soupeře Agily, tak pouze pokračoval ve válečných akcích. Neznáme, zda mezi Agilou, resp. Atanagildem a říší existovaly nějaké dohody a už vůbec nic nevíme o jejich obsahu. Je však zřejmé, že Konstantinopol nepřišla pomoci královi, aby se udržel na trůně, ani vzbouřenci, aby trůn získal. Rovněž nemáme informace o požadavcích, které vznesl císař vůči novému králi Atanagildovi. Jisté ale je, že ten je odmítl a propukla válka. Je nepravděpodobné, že by Atanagild dobrovolně odstoupil císaři Oróspedu - i když Agila to udělat mohl -, protože by v tomto případě válka nepropukla. Je možné, že Římané žádali odstoupení území mezi Sevillou a Malagou či až Abderou nebo ještě dále, kterou už ovládali. Kdyby si je však na pomoc pozval Agila, chtěli by Bætiku, resp. jiné ústupky. A když je nezískali, počkali na příchod posil, které se vylodily roku 555 v Cartageně.
Kdyby však byli Římané Atanagildovými spojenci, žádali by od něho odstoupení Oróspedy s poukazem na to, že by se ji mohla zmocnit poražená Agilova šlechta. (To je však nepravděpodobné, protože nový král Oróspedu neovládal. Spíše se však Atanagild svým spojenectvím s Římany dostal do nějaké vážné situace, která mu je nakonec bránila vyhnat. Je i možné, že mu Agilova šlechta nabídla trůn výměnou za vyhnání Římanů.)
Pokud však byli Římané Agilovými spojenci, tak musela válka propuknout okamžitě. Nedokážeme však říci, jaká doba uběhla od nástupu Ataangilda na trůn a první bitvou. Když však Římanům přišly posily, začali rozšířili svoje panství nad Oróspedou a Cartagenou - pokud ta nebyla obsazena již roku 552. (Existují ovšem i jisté důvody, proč by Cartagena nemusela padnout do rukou císaře už v březnu 552. Kdyby byla spojencem Atanagilda, nebylo by ji nutné dobývat silou. Kdyby však byla v tu dobu pod Agilovou vládou a Římané spolu s Atanagildem by se jí zmocnili, nenabídli by poražení Agilovi straníci trůn Atanagildovi, protože by věděli, že království vlastně přenechávají císaři.)
Ať už byl Atanagild římským spojencem či nepřítelem, určitě se nejdříve pokusil dohodnout. Ale zprávy o výsledcích jednání, které začalo možná v březnu/dubnu mezi novým králem a magistrom militum spaniae, se mohly dostat do Byzantia nejdříve v dubnu/květnu. A potom bylo nutno čekat na císařovu odpověď, která mohla přijít někdy v květnu/červnu. Císař již jistě měl připraveno vojsko, ale vyčkával, aby získal čas. Možná že byl nepříjemně překvapen Atanagildovým nástupem na trůn, protože chtěl Vizigótům vnutit nějakého bezvýznamného šlechtice, jehož by později odstranil, aby mohl vládnout pod Pyrenejemi sám. Teď však potřeboval čas, aby sem mohl dopravit své další vojsko, a proto možná předstíral, že posílá flotilu, která odveze z jihu poloostrova tam dislokované vojsko. Ve skutečnosti tam poslal početné vojenské oddíly, které pověřil úkolem eliminovat Atanagilda a později obsadit celé vizigótské království.
V červnu anebo červenci se Římané vylodili buďto v artageně anebo Malaze. Pokud je správná prvá možnsot, tak toto město dosud něměli v držení a zmocnilo se jí silpou. Proto muselo několik tamních významných rodin stojících na Atanagildově straně uprchnout na území ovládané již ne vzbouřencem, ale legitimním králem. Z Cartageny se pak Římané šířili po Bastetánii, tj oblasti, která pravděpodobně ležela okolo města Basti (Baza). Pokud k obsazení Cartageny nedošlo před rokem 555, tak k ovládnutí Bastetánie použili vojsko, které se vylodilo v Oróspedě (pobřeží cartagenské provincie), a vojsko postupující z východní Bætiky, tj. z Malagy a Abdery. Ale zdá se, že Atanagildovy oddíly nedovolily těmto oběma armádám se spojit, protože nemáme žádné zprávy, že by oblasti mezi Bazou a Malagou s městami Abderou (Adra), Acci (Guadix) a Illiberris (Granada) byla v císařových rukou. A asi opravdu spadala pod vládu Atanagilda, který ji dobyl před anebo právě roku 555.
Protože vojenská situace v Hispánii nebyla lehká, museli si Římané najít proti Atanagildovi spojence. A tím především mohla být povstalá Córdoba, které uštědřila již králi Agilovi těžkou porážku a která se musela cítit ohrožena novým králem, jehož přirozenou povinností bylo podrobit si všechny vzbouřené oblasti a města. A Římané asi navázali spojenectví s jeho představiteli, o čemž by mohl svědčit i ten fakt, že se toto město nikdy nepokusili dobýt. Ataangild tedy ihned po svém nástupu na trůn vyrazil proti Římanům. Pokud byl jejich dosavadním spojence, tak to byla trochu pochybná akce, protože za trůn vděčil právě jim. Pokud však již dříve byl jejich nepřítelem, tak to pouze bylo logické vyústění jeho snahy ovládnout celý poloostrov a vyhnat cizí vetřelce. Tato válka s východním impériem jej však zaměstnávala natolik, že nemohl účinně kontrolovat údolí Ebra, kam útočili nepodrobení Baskové. Kromě toho další nepříjemnost představovala Córdoba, odkud ohnisko vzpoury přeskočilo do Sevilly.
Atanagild se do hispanovizigótských dějin zapsal jako prvý panvník, který se již natrvalo usídlil v Toledě. (Proto se vizigótská monarchie po tomto období nazývá i toledským královstvím.) Pro Toledo se zřejmě rozhodl proto, že jím ovládané území na jihu utrpělo značné územní ztráty. Nová metropole se totiž nacházela v průsečíku hlavních římských silnic, které spojovaly oblasti nacházejících se dosud pod svrchovanosti Vizigótů - střední Lusitánii s Méridou, z níž bylo možno ohrožovat vzbouřenou Sevillu a dobývat Bætiku, s Katalánskem a okolím Zaragozy, odkud mohly být kontrolovány pyrenejské průsmyky a vstup do jádra vizigótské Galie.
Smlouva krále Atanagilda s Konstantinopolí (cca 555 - 564)
Víme zcela jistě, že král Atanagild uzavřel s císařem Justiniánem smlouvu, nevíme však kdy. Došlo k tomu roku 551 anebo na počátku roku následujícího? Anebo až po skončení války, která se začala roku 555? Určitě se však obě strany dohodly někdy před rokem 565, kdy zemřel císař Justinián, který ji za východní Římany podepisoval. Předpokládejme, že smlouva byla podepsána roku 551 a že Ataangild byl poražen, ztratil Sevillu a utekl do Malagy. V tom případě by bylo pro něj nejmenším zlem odstoupit císaři provincii Bætiku. Protože co jiného mu mohl nabídnout? Kdyby však smlouvu podepsali okolo roku 560, pak by to rovněž vysvětlovalo, proč až do počátku Leovigildova panování nedošlo mezi Římany a Vizigóty k žádnému konfliktu. Jediný problému pak mohl představovat pouze rok 566/567, kdy Atanagild na výpravě proti Córdobě zabral Sevillu. A to je také jediná známá bitva v Hispánii mezi lety 556 - 570, které se teoreticky mohli Římané zúčastnit.
Proti roku 560 však mluví jedna událost. Když totiž roku 599 ztratil vizigótský král Rekkared některá území, tak prostřednictvím papeže žádal kopii této smlouvy (koho?), přičemž vizigótská kopie se ztratila a římská byla pravděpodobně zničena při požáru roku 564 nebo 565. Papež mu však odpověděl, aby o to neusiloval, neboť kdyby se příslušný dokument našel, tak by to mohlo poškodit zájmy vizigótského království. Víme totiž, že Leovigild znovu zabral - a to částečně anebo úplně - oblast Gibraltarské úžiny s Asidonou, území kolem Malagy a Bazi (možná i Bazu samotnou) a pravděpodobně i mezi Bazou a Malagou. Oblasti obsazené Římany ležely buďto na pobřeží mezi Malagou a Cartagenou anebo v oblasti úžiny. Proto podle smlouvy podepsané roku 560 jim byly postoupeno území mezi Gadesem (Cádiy) a Cartagenou. Kdyby však smlouva byla uzavřena roku 551 - to by však museli být Atanagildovými spojenci -, dostali by celou konkrétní oblast, např. Bætiku. Kdyby ji však uzavřeli někdy mezi lety 555 a 565, musela by být hranice jejich panství v Hispánii v dokumentu výslovně uvedena. O několik let později tak bylo možno žádat ověření skutečných hranice.
Proto musela být smlouva uzavřena někdy mezi lety 555 - 565, pravděpodobně 555 - 564. Po celou tu dobu si Córdobčané nejenom zachovali svoji svpbodu, ale dokonce jako spojenci Konstantinopole rozšířili svá území. Kdyby byl mír podepsán roku 564, vysvětlovalo by to dvě věci. Smlouva by dorazila do Konstantinopole ještě téhož roku a s pečlivostí by byla uložena do archivu, kde však byla ještě za Justiniánova života roku 565 zničena, když zde vypukl požár. Snad nahrazovala nějakou starší smlouvu podepsanou samotným Atanagildem nebo Agilou koncem roku 551. (Kdyby byl spojencem císaře Justiniána právě Agila, mohla nahradit již druhou smlouvu z roku 554.) Poté, co byla stanovena přesná hranice mezi vizigótským královstvím a novou římskou provincií Spania, ponechal císař Córdobu svému osudu. Pravděpodobně se však Córdobčané pokusili ovládnout Sevillu (565?) Ale třebaže již dokázali svoji odvahu v boji proti Agilovi i Atanagildovi, nedomníváme se, že by se jim to násilím zdařilo. Neměli totiž dostatečnou vojenskou sílu dobýt takovéto opevněné město, které později vizigótský král Leovigild obléhal několik měsíců, pokud by se jej nezmocnili zradou, překvapivým útokem anebo ve spolupráci s Konstantinopolí. Kdyby však takové spojenectví opravdu existovalo, byla by to jasné porušení mírové smlouvy mezi Římany a Vizigóty a projev agrese, který by se ukončil období míru.
Finanční krize
Za vlády krále Atanagilda zřejmě došlo k nějaké finanční krizi gótského státu, protože na jeho tehdejších napodobeninách římských mincí lze pozorovat znatelný pokles váhy a ryzosti. To by znamenalo, že královský finanční úřad zbankrotoval a jen velmi těžko hledal hotovost, kterou by vyplácel vojenské oddíly. Nezapomínejme rovněž, že část gótského královského pokladu padla roku 550 do rukou córdobských vzbouřenců.
Situace na severu Hispánie a v Septimánii
Atanagild se po dobu své vlády věnoval hlavně problémům na jihu poloostrova, a proto se nelze divit, že se na konci jeho života z gótské moci vymanila rozsáhlá území na severu, při hranicích se svébským královstvím a na horním Ebru a Rioje. Ale naopak v galské Septimánii, kde předtím byly konflikty na denním pořádku, se jeho moc značně upevnila. To však nebylo způsobeno ani tak rostoucí mocí gótské monarchie jako úpadkem moci franských Merovejců. Vnitřní rozpory ve franské říši spojené s dělením a následným spojováním jednotlivých království totiž způsobily, že po smrti krále Theudeberta roku 548 se centrum říše přesunulo z Austrasie do Neustrie a výboje Franků jižním směrem se zastavily. Vizigóti pak mohli v klidu vládnout své části jižní Galie, aniž ji museli vojensky bránit. Připomeňme rovněž, že franský král Chlothar ještě krátce před svojí smrtí roku 560 zorganizoval jednu z posledních franských vojenských expedic, při níž se zmocnil Venetska. Následujícího roku však jeho další postup zastavil římský protiútok. Císař se tehdy rozhodl získat na úkor Franků Noricum a Provence.

Řehoř z Toursu Historiarum libri decem
O knězi Anastasiovi

Když dosáhl biskupství, ukázal se Cautinus jako člověk, kterým všichni opovrhovali, protože se nadmíru oddával vínu. Často vypil tolik, že jej po hostině sotva unesli čtyři muži. Z toho později dostal padoucnici. Mnohokrát se o tom přesvědčili i obyvatelé města.
Byl také posedlý takovou chamtivostí, že hraničily-li s jeho majetkem pozemky nějakého člověka, byl by snad z toho měl smrt, kdyby si býval z nich něco nepřisvojil. Zámožným bral vyvolávaje potyčky a hádky, méně majetným uchvacoval majetek násilím. Těmto - jak říká náš Sollius - ani nevyplácel trhovou cenu, protože jimi pohrdal, ani od nich nedostával listiny o před císařempřevodu, protože na ně neměl nárok.
V té době žil kněz Anastasius, člověk rodem svobodný, který na základě listin královny Chrodichildy slavné paměti držel nějaký pozemkový majetek. Toho biskup mnohokrát navštívil a snažně prosil, aby mu listiny výše řečené královny vydal a tu držbu odstoupil. Ale protože kněz vůli svého biskupa vyplnit odkládal, zahrnoval jej Cautinus hned lichotkami, hned mu zase vyhrožoval. Nakonec jej proti jeho vůli dal přivést do města, kde jej bez ostychu uvěznil a rozkázal, aby v případě, že nevydá listiny, jej týrali a uráželi a nechali zemřít hladem. Anastasius však mužně odmítal a listiny nikdy nevydal řka, že je pro něho lepší, aby po nějaký čas snášel hlad, než aby později zanechal potomstvo v bídě. Nato byl na biskupův rozkaz vydán biřicům, aby jej nechali zemřít hladem, jestli ty listiny nevydá.
U baziliky svatého mučedníka Cassia byla pak prastará a hluboko ukrytá podzemní kaple, ve které stál velký náhrobek z parského mramoru a v něm leželo pochováno tělo jakéhosi velmi starého člověka. V tomto hrobě byl nad uloženou mrtvolou zaživa pohřben kněz Anastasius, zavalen kamenem, který předtím pokrýval sarkofág, a ke vchodu postaveny stráže. Ale protože to bylo v zimě, rozdělaly stráže oheň a spoléhajíce na kámen, kterým byl kněz zavalen, opily se svařeným vínem a usnuly.
Zatím kněz jako nový Jonáš - jako ten z břicha pekelného, tak on z hrobového vězení - úpěnlivě prosil Hospodina o slitování. A protože sarkofág - jak jsme řekli - byl prostorný, nemohl se sice úplně obrátit, ruce však mohl volně natahovat, kam jen chtěl. Přitom - jak sám potom často vypravoval - z údů nebožtíka vycházel mrtvolný puch, který mu dráždil nejenom smysly vnější, ale stahoval i vnitřnosti. Když si pak pláštěm ucpal nosní dírky, necítil nic strašného, dokud mohl zadržovat dech. Ale jak dostal strach, že se udusí, a jen malounko plášť na obličeji uvolnil, vdechoval morový zápach nejen ústy a nosem, ale abych tak řekl i přímo ušima.
Co dále? Když se božské moci - jak věřím - Anastasia zželelo, natáhl pravou ruku ke dnu sarkofágu a objevil sochor, který při pokládání víka zůstal zapomenut mezi okrajem hrobu a příkrovem. A jak jím pomalu pohyboval, cítil, že s pomoci boží se kámen odsouvá. Když byl pak odsunut již tak, že kněz vystrčil ven hlavu, zvětšil už snáze otvor, aby mohl vylézt celý.
Zatím noční temnoty zaháněly den, ale nesetmělo se ještě úplně a kněz hledal druhý vchod do podzemní kaple. Byl sice uzavřen velmi silnými závorami a zatlučen přepevnými hřebíky, ale zase ne tak utěsněn, aby se mezi prkny nedalo vidět člověka. Kněz tedy k tomuto vchodu sklonil hlavu a spatřil, že kolem někdo jde.
Zavolá, třebaže hlasem slabounkým, a mimojdoucí to zaslechne. Nemešká a se sekerou v ruce rozbije dřevěné kůly, na kterých závory držely, a uvolní knězi východ. Potom onen noční chodec jde domů, když napřed svatého muže zapřísahal, aby o tom nikomu nic nevypravoval.
Po návratu do svého bydliště vyhledal Anastasius listiny.které mu udělila řečená královna, a podal králi Chlothacharovi zprávu o tom, jak byl svým biskupem zaživa pohřben. Všichni pak užasli a řekli, že ani Nero, ani Herodes nespáchali nikdy takový zločin, aby živého člověka pochovali v hrobě.
Ke králi Chlothacharovi se však dostavil také biskup Cautinus, ale obžalobou kněze poražen a zmaten zase odešel. Anastasius dostal potom od krále nové listiny, uhájil držbu svého majetku, jak si přál, a zanechal jej svým potomkům.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 556
Franská říše
Povstání Sasů
Franský král Childebert I. se zjevně nemohl smířit s faktem, že celé dědictví po zemřelém prasynovci Theudebaldovi I. padlo do rukou jeho bratra Chlothara I., a proto vyprovokoval Sasy již k druhému povstání. Jakmile však Chlothar přitáhl k hranici jejich území, prosili o mír. Král jim údajně jej údajně poskytnout chtěl, protože slibovali zaplatit dokonce ještě více, než byla jejich dosavadní povinnost. A navíc válku proti nepříteli, prosícímu o mír, považoval za nespravedlivou, za chování, které by proti němu a jeho vojsku mohlo vzbudit Boží hněv – kdo by to do takového psychopatického vraha řekl! „Donucen“ svými bojovníky, těšícími se na kořist, nakonec musel chtě nechtě se Sasy bojovat, utrpěl ale porážku a velké ztráty. Celé tažení poté skončilo uzavřením míru.
Povstání králova syna Chramna
Chlotharův syn Chramn teď již nechtěl déle čekat na královskou korunu, vzbouřil se a obsadil město Limoges. Otec proti němu vyslal jeho nevlastní bratry Chariberta a Gunthrama, ale Chramnovi se je podařilo přesvědčit, že jejich otec na saském tažení zahynul. Oba se proto spěšně vrátili do Burgundska, zatímco on v poklidu dobyl města Chalon a Dijon. Potom přicestoval do Paříže, sešel se se svým strýcem Childebertem a uzavřel s ním spojenectví. Childebertovo vojsko nato proniklo k městu Remeši a její okolí poplenilo.


Itálie
Na papežský stolec usedá Pelagius
Po smrti papeže Vigilia († 7. 6. roku 555) nastoupil na uvolněný římský biskupský stolec arcidiákon Pelagius (16. 4. roku 556), bohatý aristokrat pocházející z vlivné římské rodiny. Nejdříve jako papežský nuncius v Konstantinopoli srdnatě bránil „Tři kapitoly“ koncilu v Chalkedonu, když mu ale císař Justinián nabídl uvolněný papežský stolec, tak s jejich odsouzením souhlasil. Římané sice zuřili, ale italský místodržící Narses je držel na uzdě a nechal jej vysvětit dvěma biskupy a presbyterem – třetího světícího biskupa se jim sehnat nepodařilo. Aby se očistil z obvinění z Vigiliovy smrti, vyrazil v Narsově doprovodu za zpěvu církevních hymnů z kostela sv. Pankratia do baziliky sv. Petra, kde vystoupil s křížem a biblí v rukou na kazatelnu a pronesl očistnou přísahu. Tento důkaz nevinny však rozhodně neuspokojil církev v severní Itálii, která vypověděla Římu poslušnost, neboť nechtěla ve svém čele člověka, který byl ve vleku Konstantinopole. Rozkol v italské církvi trval až do doby Langobardů.
Papež Pelagius nastoupil do úřadu v těžké době. Válka s Góty sice po dvaceti letech skončila, ale celá Itálie včetně Říma byla zpustošená a vylidněná. Materiální nouze byla dokonce tak veliká, že se obrátil na arelatského biskupa Sapauda s prosbou, jestli by nemohl poslat peníze nebo nějaké oděvy, protože „ho bolí srdce při pohledu na nahé chudáky, kteří kdysi byli urozenými a zámožnými lidmi“.
Na papežský stolec usedá Pelagius
553) Pelagius však odmítl papežovu kapitulaci a neustále psal proti závěrům 5. ekumenického koncilu. Ale nakonec se zachoval stejně jako Vigilius.… Když mu totiž císař, který dobře znal jeho charakterového vlastnosti, nabídl, že by se mohl ujmout opuštěného římského biskupského stolce výměnou za přijetí koncilních závěrů, tak dlouho neváhal a své názory revidoval, načež byl dne 16. 4. roku 556 opravdu vysvěcen biskupem města Říma. Ve svém vyznání víry však 5. ekumenický koncil již vůbec nezmiňoval.
Konstantinopolský koncil z roku 553 svých cílů nedosáhl, neboť nejenom že východní křesťany nesmířil, ale západní rozeštval. Milán a Aquileia totiž vystoupily z církevního společenství s Římem a ve svém vzdoru vytrvávaly po velmi dlouhou dobu. (Milán normalizoval své vztahy s papežem až v důsledku langobardské hrozby, což Aquileia odmítala po dobu více než 140 let.)


Římská říše a Orient
Vznik tureckého kaganátu, Avaři prchají na západ
Na troskách dosavadní dominantní středoasijské mocnosti, z čínských pramenů známé jako říše Žuan–žuanů, vznikl i turkický (turecký) stát. Vítězné povstání podmaněných Turků svrhlo krutou nadvládu Žuan–žuanů, k čemuž mělo dojít někdy v letech 552 – 557. Část poražené vládnoucí vrstvy rozbitého svazu se zachránila útěkem na západ a s jistou mírou pravděpodobnosti se můžeme domnívat, že právě ona vstoupila do evropských dějin pod jménem Avaři.
Nově založený turecký kaganát se zakrátko stal hegemonem nad celou Střední Asií; svým závratným růstem a obrovskou rozlohou od východních břehů Černého moře po Tichý oceán se stal skutečným předchůdcem mongolské veleříše 13. století. Gigantické stepní impérium však zanedlouho začaly rozkládat vnitřní mocenské zápasy, a navíc prudká mocenská expanze na východ posléze Turky zavlekla do série zhoubných konfliktů s čínskými dynastiemi Suej (581 – 618) a Tchang (618 – 907)..
Turecký tlak na západ pak způsobil definitivně zvrat poměru sil ve stoletém zápase perské sasánovské říše s další středoasijskou nomádskou velmocí, říši Bílých Hunů – Hefthalitů. Upadající moc Hefthalitů byla v letech 567 – 561 zlomena a jejich pozici v týlu perské říše zaujali právě Turci. Ať už hypotézu o přímé vazbě evropských Avarů k Žuan–žuanům přijmeme nebo ne, je nespornou skutečností, že vzájemný poměr Avarů a Turků byl ostře nepřátelský – Turci pokládali Avary ze své uprchlé poddané a tudíž, daná mocenská konstelace logicky vytvořila podmínky pro sblížení tureckého kaganátu a Avary ohrožované římské říše a vytvoření koalice s protiperským, případně též i protiavarským zacílením. Prvotní motiv tohoto spojenectví obou mocností byl však hospodářský. Nesmírně výnosný obchod s hedvábím zprostředkovala na dlouhém úseku Hedvábné cesty vlivná skupina bohatých kupců ze Sogdiany (Sogdiana je starověký název vysoce urbanizované úrodné oblasti rozprostírající se zhruba na území meziříčí toků Syrdarji a Amudarji),kteří byli sami též producenti hedvábí. Sogdská města se dostala po pádu hefthalitské říše do rukou Turků, kteří záhy vytvořili s jejich vládnoucí kupeckou vrstvou úzký symbiotický vtah. Právě sogdští kupci, kterým perská kontrola západní části Hedvábné cesty vadila neméně než Konstantinopoli, byli skutečnými iniciátory přímého římsko–tureckého obchodního a diplomatického spojení. Roku 568 dorazilo do Konstantinopole první turecké poselstvo a přátelský spojenecký poměr mezi oběma mocnostmi trval až do roku 576, kdy došlo k dočasné roztržce a následnému útok turecké armády na římské město Bosporos na Krymu. Turecké nepřátelství způsobila lavírující zahraniční politika Konstantinopole, která o dva roky dříve uzavřela spojeneckou smlouvu s úhlavními nepříteli Turků Avary. Působení Turků v černomořských stepích však bylo pouze časově omezenou episodou; vnitřní konflikty otřásající rozděleným tureckým kaganátem usnadnily podrobeným ogurským a sabirským kmenům svrhnout na přelomu 6. a 7. století oslabenou tureckou moc a opět obnovit svou samostatnost.
Válka v Lazice (549 – 557)
555) Roku 555 povstali Misimianové, žijící severovýchodně od Apsiliů a podobně jako Suaniové závislí na Lazice (Colchidě), zabili římského vyslance projíždějících jejich zemí a nestoudně s ním zacházeli. Protože si ale uvědomovali, že tato potupa impéria jim přinese i trest, zvolili si za svého ochránce Persii a poddali se králi Chosroeovi. A Římané opravdu nenechali tento incident bez povšimnutí a snažili se proniknout do Misimianie, kterou však nyní již bránili i Peršané. Nepříliš důležité vojenské akce pak vyvrcholily v zimě roku 556 útokem, při němž Římané Misimiany nelidsky zmasakrovali. Ti se pak impériu poddali a byli císařem omilostněni. Tato římská vojenská expedice se stala poslední epizodou války v Lazice (Colchidě).
Již počátkem roku 556 se totiž v Konstantinopoli objevil vyslanec perského krále Isdigunas (Jan Malalas jej tam viděl v květnu), aby dohodl prodloužení pětiletého příměří (nevztahovalo se na Laziku), které mělo vypršet na podzim téhož roku. Perský král Chosroes se totiž již zřejmě ve spojení s Turky připravoval zlikvidovat svého odvěkého rival království Epthalitů, a proto potřeboval ukončit válku v Lazice, kde jeho generálové rozhodně nedosahovali nějakých skvělých výsledků. Příměří pak mělo předcházet uzavření řádné mírové smlouvy, která se již měla vztahovat i na Laziku, stejně jako na Arménii či Orient. Klid zbraní se opravdu podařilo dojednat roku 557 s tím, že v Lazice bude zachováno stávající status quo, když si každá strana ponechá pevnosti, které již drží. Délka příměří pak nebyla nijak limitována a žádná strana neuplatňovala nějaké finanční požadavky vůči straně druhé. →557)
Druhá vzpoura židovských samaritánů
V létě tohoto roku zahájili židovští samaritáni svojí druhou vzpouru, když v kaisarejském cirku (Kajsarija u izraelské Chadejry) napadli a zavraždili císařského místodržícího Štěpána. Třebaže se na jejich stranu postavili i ostatní Židé, byla vzpoura rozdrcena, načež následovala krvavá odveta.
Druhá vzpoura židovských samaritánů
Dvacet let po první vzpouře (tj. roku 549), intervenoval ve prospěch samaritánů Sergius, biskup z Caesareie, a svým ujišťováním, že již sešli z nepravé cesty a že jsou již pacifikováni, dosáhl toho, že císař odvolal roku 551 některá své opatření, která je omezovala v občanskoprávní oblasti. Ale Sergiův optimismus se nenaplnil, neboť židé a samaritáni vyvolali v Caesarei další krvavou vzpouru, při níž zavraždili prokonsula Palestiny Štěpána. I tato jejich revolta byla krvavě potlačena a její vůdcové popraveni. Samaritáni pak opustili křesťanskou víru, která jim byly vnucena, a vrátili se ke své víře původní, takže Justiniánovi nástupci museli proti nim opět uplatňovat restriktivní opatření v praxi.
Kniha „O válkách“ dokončena
Prokopios, historik a člen štábu císařského vojevůdce Belisara, ukončil práci na svém díle Hyper ton polemon logoi (O válkách), popisující boje císaře Justiniána s Vandaly, Peršany a Ostrogóty.
Výtržnosti v Konstantinopoli (zdroj)
Roku 556 propukly vážné demonstrace proti městskému prefektovi z důvodů nedostatku potravin v metropoli, který již trval po tři měsíce. Vůdci cirkových dému Modrých a Zelených pak byli zadrženi a potrestáni.
• V Núbii vznikl křesťanský stát.

Rok 557
Římská říše a Orient
Mírová jednání s Persií
Bílé Huny (Hefthality) napadla další vlna tureckých kočovníků a perský král Chosroes II. se s Turky spojil, aby potřel tyto své odvěké nepřátele. Protože své vojenské síly potřeboval na východě, rozhodl se ukončit letitý vojenský konflikt s římskou říší a do Konstantinopole k císaři Justiniánovi vyslat Izedha Gušnapa (Gushnapa) vyjednat mír. Příslušnou smlouvu podepsal Izedh a císařův vyslanec Petr roku 561.
Mírová jednání s Persií, konec války v Lazice (549 – 557)
556) Počátkem roku 556 se v Konstantinopoli objevil vyslanec perského krále Isdigunas (Jan Malalas jej tam viděl v květnu), aby dohodl prodloužení pětiletého příměří (nevztahovalo se na Laziku), které mělo vypršet na podzim téhož roku. Perský král Chosroes se totiž zřejmě ve spojení s Turky již připravoval zlikvidovat svého odvěkého rival království Epthalitů, a proto potřeboval ukončit válku v Lazice, kde jeho generálové rozhodně nedosahovali nějakých skvělých výsledků. Příměří pak mělo předcházet uzavření řádné mírové smlouvy, která se již měla vztahovat i na Laziku, stejně jako na Arménii či Orient. Klid zbraní se pak opravdu podařilo dojednat roku 557 s tím, že v Lazice bude zachováno stávající status quo, když si každá strana ponechá pevnosti, které již drží. Délka příměří pak nebyla nijak limitována a žádná strana neuplatňovala nějaké finanční požadavky vůči straně druhé. Císař Justiniánovi se tak podařilo Laziku udržet, čímž zhatil Chosroeovi plány proniknout k Černému moři a přeplavit po něm své armády k útoku na Konstantinopol. →562)
Nechutný pamflet na císařský pár
Někdy v letech 557 – 559 napsal historik Prokopios z Kaisareie své „Skryté dějiny“ (Historia arcana, Anekdota) – tak nenávistný pamflet na císaře Justiniána, jeho manželku císařovnu Theodoru i svého oblíbence generála Belisara, v jehož štábu se účastnil válek s Vandaly, Peršany a Góty, že byly dlouho považované za podvrh. Anekdota byla nalezena roku 1623 ve vatikánské knihovně a jako důkaz ohavnosti monofyzitické císařovny vydána knihovníkem Alemannem. Na druhou stranu monofyzitické prameny psané většinou syrsky Theodoru chválí za její zbožnost a oddanost své víře.
Špatná zpráva pro impérium: Avaři směřují do Evropy
Kočovní Avaři překonali východoruské stepi, překročili Volhu a stále směřují dále na západ.
Špatná zpráva pro impérium: Avaři směřují do Evropy
Hordy kočovníků, které Římané později nazvali Avary, opustily středoasijské stepi a vydaly se na západ. Jejich původ není zcela nejasný; uvažuje se buď o turkotatarském či mongolském. Podobně se vedou diskuse i o tom, co je uvedlo do pohybu. Současné bádání nedokáže totiž spolehlivě odpovědět na otázku, zda se tito nomádi původně skrývali či byli součástí kmenového svazu nazývaného v čínských pramenech Juan-juan (Shuan-shuan, Žuan-žuan) nebo Wu-huan, jenž již koncem 4. století ovládal oblast severně od pouště Gobi a východně od Altaje, či impuls k odchodu Avarů a jejich pohybu na západ dali tímto svazem ovládaní na útěku se nacházející disidentští Turci, rozprášení Hepthalité (Bílí Hunové) panující mezi lety 456 až 557 na rozsáhlém teritoriu Střední Asie severovýchodně od Persie, nebo maďarští či ujgurští Ogurové. Jisté souvislosti zde mohou být i ve vymanění tureckých kmenů z područí kmenového svazu Juan-Juan a jeho rozbití, což se mělo odehrávat v letech 552 – 557. Později potom zakládají tureckou říši. Pro teorii, že Avary lze ztotožnit s Hepthality (Heftality), hovoří názvy dvou hlavních avarských kmenů Uar (War) a Chunni (Chun), které jmenuje kronikář Theofylaktos Simokattes roku 558 někde v kavkazském prostoru, kde se s nimi střetl římský vojevůdce Iustinos, pozdější císař Iustinos II. (565 – 578), nebo na širším územím mezi mezi Volhou a Dolním Dunajem. Je dosti pravděpodobné,že pod označením Avaři se skrývá jednak kmenový svaz turko–tatarsko–mongolských nomádských kmenů a jednak vlastní kmen Avarů, který představoval vlastní krystalizační jádro tohoto svazu.
Zdá se, že ještě předchozího roku 557 se Avaři nacházeli ve své středoasijské oblasti a nelze vyloučit, že vedle pocitu ohrožení sehrálo určitou roli při rozhodování Avarů vyrazit na západ také ubývání pro každé kočovníky životně důležitých pastvin, které právě vlivem suchého klimatu dosahovalo během 6. století na severní polokouli svého vrcholu. Ač příčiny tažení avarských kočovníků na západ dosud objasněny nejsou, je jisté, že při svém postupu eurasijským stepním pásmem od hranic Číny až do střední Evropy dokázali na svých rychlých a vytrvalých koních urazit za několik dnů i stovky kilometrů a během pěti let do roku 562 překonali v pohybu na západ vzdálenost zhruba 5000 km. Když vtrhli do stepí na západ od Kaspického moře, nesetkali se zde s vážnějšími protivníky, a teprve pak narazili na Alany a dostali se do styku s římskou říší.
Vznik tureckého kaganátu, Avaři prchají na západ
Na troskách dosavadní dominantní středoasijské mocnosti, z čínských pramenů známé jako říše Žuan–žuanů, vznikl i turkický (turecký) stát. Vítězné povstání podmaněných Turků svrhlo krutou nadvládu Žuan–žuanů, k čemuž mělo dojít někdy v letech 552 – 557. Část poražené vládnoucí vrstvy rozbitého svazu se zachránila útěkem na západ a s jistou mírou pravděpodobnosti se můžeme domnívat, že právě ona vstoupila do evropských dějin pod jménem Avaři.
Nově založený turecký kaganát se zakrátko stal hegemonem nad celou Střední Asií; svým závratným růstem a obrovskou rozlohou od východních břehů Černého moře po Tichý oceán se stal skutečným předchůdcem mongolské veleříše 13. století. Gigantické stepní impérium však zanedlouho začaly rozkládat vnitřní mocenské zápasy, a navíc prudká mocenská expanze na východ posléze Turky zavlekla do série zhoubných konfliktů s čínskými dynastiemi Suej (581 – 618) a Tchang (618 – 907)..
Turecký tlak na západ pak způsobil definitivně zvrat poměru sil ve stoletém zápase perské sasánovské říše s další středoasijskou nomádskou velmocí, říši Bílých Hunů – Hefthalitů. Upadající moc Hefthalitů byla v letech 557 – 561 zlomena a jejich pozici v týlu perské říše zaujali právě Turci. Ať už hypotézu o přímé vazbě evropských Avarů k Žuan–žuanům přijmeme nebo ne, je nespornou skutečností, že vzájemný poměr Avarů a Turků byl ostře nepřátelský – Turci pokládali Avary ze své uprchlé poddané a tudíž, daná mocenská konstelace logicky vytvořila podmínky pro sblížení tureckého kaganátu a Avary ohrožované římské říše a vytvoření koalice s protiperským, případně též i protiavarským zacílením. Prvotní motiv tohoto spojenectví obou mocností byl však hospodářský. Nesmírně výnosný obchod s hedvábím zprostředkovala na dlouhém úseku Hedvábné cesty vlivná skupina bohatých kupců ze Sogdiany (Sogdiana je starověký název vysoce urbanizované úrodné oblasti rozprostírající se zhruba na území meziříčí toků Syrdarji a Amudarji),kteří byli sami též producenti hedvábí. Sogdská města se dostala po pádu hefthalitské říše do rukou Turků, kteří záhy vytvořili s jejich vládnoucí kupeckou vrstvou úzký symbiotický vtah. Právě sogdští kupci, kterým perská kontrola západní části Hedvábné cesty vadila neméně než Konstantinopoli, byli skutečnými iniciátory přímého římsko–tureckého obchodního a diplomatického spojení. Roku 568 dorazilo do Konstantinopole první turecké poselstvo a přátelský spojenecký poměr mezi oběma mocnostmi trval až do roku 576, kdy došlo k dočasné roztržce a následnému útok turecké armády na římské město Bosporos na Krymu. Turecké nepřátelství způsobila lavírující zahraniční politika Konstantinopole, která o dva roky dříve uzavřela spojeneckou smlouvu s úhlavními nepříteli Turků Avary. Působení Turků v černomořských stepích však bylo pouze časově omezenou episodou; vnitřní konflikty otřásající rozděleným tureckým kaganátem usnadnily podrobeným ogurským a sabirským kmenům svrhnout na přelomu 6. a 7. století oslabenou tureckou moc a opět obnovit svou samostatnost.
• Východní Římané potlačili vzpouru malého národy Tzanů na východě Malé Asie.
Zemětřesení v Konstantinopoli
Dne 14. prosince roku 557 byla Konstantinopol postižena těžkým zemětřesením, které mimo jiné vážně poškodilo symbol slávy císaře Iustiniana chrám Boží moudrosti, jehož východní kopule se na jaře příštího roku zřítila. Současně se zemětřesením opět zesílila morová epidemie. Tyto rány osudu jakoby předznamenávaly blížící se katastrofu, ke které skutečně došlo na počátku roku 559.


Perská říše
Konec říše Hefthalitů
V letech 557 – 561 zasadil perský král Chosroes I. a jeho spojenečtí Turkité (Turci) poslední ránu skomírající říši Hefthalitů (Bílých Hunů). Turkité se poté vydali na západ a rychle postupovali v avarských stopách. Avaři pod jejich tlakem vyklidili východočernomořské stepi a ve zničujícím tažení pronikli až východním hranicím říše na Dunaji. Oslabení Sabirové se pak bez většího odporu podřídili nové turecké moci, jak vyplývá z Menanderem zachycené výhružné řeči jednoho z tureckých vládců Turxatha (toto jméno je nejspíše titul Türk–šad, vysoká hodnost v turecké hierarchii) k císařovým vyslancům. Turxath ambasadory mimo jiné varoval, že v západních stepích si Turkům dovolili vzdorovat pouze Alani a kmen Unigurů (Onogurů), kteří jsou nyní tureckými otroky.


Franská říše
Občanská válka ve franské říši
Král Childebert I. zpustošil území svého bratra Chlothara I. kolem Remeše a jeho saští spojenci pronikli až k městu Deutz u Kolína nad Rýnem.
• Bavorsko získalo status vévodstvím v čele s Garibaldem I.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 558
Franská říše
Smrt franského krále Childeberta
Dne 23. 12. zemřel dlouhou nemocí na lůžko upoutaný franský král Childebert I. a koruna připadla jeho bratru Chlotharovi I., který jako poslední mužský potomek krále Chlodvíka ovládl celé regnum Francorum. Královnu vdovu Vultrogothu (Ultrogothu) již k legalizaci nabytého území prostřednictvím sňatku nepotřeboval, a proto ji i se dvěma dcerami poslal do vyhnanství.
Pocta sv. Martinovi
Martin, biskup z portugalské Bracary (Braggy), původem z Pannonie, nechal tohoto roku vybudovat náhrobek svému krajanovi tourskému biskupovi sv. Martinovi pocházejícímu ze Savarie/Sabarie (Szombathely, Maďarsko). Mimo jiné národy jsou na něm uvedeni i Slované, což dokládá jejich přítomnost na území této bývalé římské provincie. Protože Martin z Bracary se narodil mezi lety 510 – 520 a z jižní Pannonie odešel v roce 536, může to svědčit o přítomnosti Slovanů někdy v tomto regionu před tímto datem. Je také možné, že Slovany na seznam zařadil na základě nějaké listiny východního či pannonského původu. Také ve zprávě o Hildigisovi historika Prokopia časově zařaditelné snad k roku 535 lze vystopovat přítomnost slovanského obyvatelstva v širším prostoru středního Dunaje.


Itálie
Narses pacifikuje poslední vzbouřence
V letech 558 – 560 udusil císařský místodržící Narses poslední ohniska gótského odporu v Itálii a přivedl pod svrchovanost Konstantinopole Ligurii, Istrii a velkou části Venetie, přičemž nejdéle odolával východ této provincie. Císařské armády napadaly i města v severní Itálii dosud ovládaná Franky a postupně je obsazovaly, aniž se králi Chlotharovi, zaměstnanému povstáním Sasů a Durynků a uzurpací syna Chramna, podařilo zorganizovat jejich účinnou obranu. Chlothar tedy stáhl svoje jednotky do Alp a jejich předhůří a ještě před svojí smrtí (†561) hledal pomoc a spojenectví u Langobardů.
Papeži se nelíbí pohanské zvyklosti
V dopise napsaném někdy v letech 558 – 560 a adresovaném metropolitovi Sapaudovi v galském Arles kritizuje papež Pelagius přežitek, který dokonce nazývá zločinem: slyšel prý, že v Galii se souhlasem kněží vyrábějí figurky z těsta a křesťanům z nich rozdělují oči, uši, ruce a různé jiné části těl. Šlo asi o magii uzdravování, kterou se zabýval již roku 578/585 koncil v Auxerre. Pelagiovi však asi bylo nejvíce proti mysli rozdělování figurek z těsta přímo některými křesťanskými kněžími.


Římská říše a Orient
Avarské poselstvo v Konstantinopoli
S pomoci bulharských Kutrigurů vyvrátil avarský chán Bajan stát slovanských Antů, podrobil si národy mezi Volhou a Dněstrem a pravděpodobně i Slovany na Visle, Odře a Labi a po ovládnutí prostoru u Azovského moře se přesunul k dolnímu Dunaji. Roku 558 přišel jako první do styku s těmito kočovníky císařský vojevůdce Justin, který se s nimi utkal v oblasti Kavkazu. Téhož roku se jejich nezvykle oblečení poslové objevili přímo v Konstantinopoli. Z jejich vzhledu zaujaly východní Římany především zvláštní účesy – dlouhé vlasy spletené v copy a ozdobené sponkami. Žádali spojenectví, určitý poplatek za vojenskou pomoc a bohatou krajinu, kde by se mohli usídlit. Dary a peníze byli východní Římané ochotni výměnou za dohodu o neútočení poskytovat, souhlasili i se spojenectvím zaměřeným proti Kutrigurům v Přičernomoří, ale požadavky na odstoupení země jižně od Dunaje odmítli. Avaři proto stočili svoji expanzi na západ, kde se neúspěšně střetli s Franky.
Avarské poselstvo v Konstantinopoli
V letech 558/559 se avarské poselstvo vzbuzující pozornost svým neobvyklým oblečením a zejména účesy s dlouhými vlasy spletenými do dvojic copů opatřenými sponkami objevilo u Iustiniana v Konstantinopoli. Od císaře žádali avarští vyslanci nejen určitý poplatek za vojenskou pomoc, který jim Konstantinopol skutečně začala platit, ale chtěli také bohatou krajinu k usídlení. To jim císař prozatím nesplnil, ale přesto se Avaři stali jeho spojenci v boji proti bulharským Kutrigurům a Utigurům. Římská moc je v tomto okamžiku mohla ještě při jejich tažení na západ zastavit, ale rozhodla se tak jako v jiných podobných případech využít je v boji proti jiným etnickým celkům ze severní a severozápadní hranice říše, které pro ni představovaly skutečné či domnělé nebezpečí.
Špatná zpráva pro impérium: Avaři směřují do Evropy
Když pak roku 558 dorazilo do Konstantinopole poselstvo Avarů s nabídkou vojenských služeb a spojenectví (Avaři se po svém příchodu do stepních oblastí severně od Kavkazu až překvapivě rychle zorientovali v místních mocenských poměrech a prostřednictvím alanského krále Sarosia navázali kontakt s římským velitel arménské oblasti Iustinem), císař Iustinianus neodolal a využil nabízející se příležitosti oslabit své skutečné, ale i možné budoucí nepřátele. Prostřednictvím vyslance Valentina své nové spojence přímo vyzval k vojenské agresi proti Sabirům, sídlící severně od Kavkazu a podél dolního toku Volhy, kteří občas (např. roku 508, 515) napadali jeho území. Sabirové doplatili na svou neschopnost soustředit své síly a byli – jak uvádí Menander Protector – doslova zničeni, přičemž pouze jejich část se zachránila útěkem za Kavkaz.
Avarská vláda však zde netrvala dlouho – Turkité (Turci), kteří ve spolupráci s perským králem Chosroem I. zasadili v letech 557 – 561 poslední ránu skomírající říši Hefthalitů (Bílých Hunů), rychle postupovali západním směrem v avarských stopách. Avaři pod tureckým tlakem východočernomořské stepi vyklidili a ve zničujícím tažení pronikli až východním hranicím říše na Dunaji. Oslabení Sabirové se pak bez většího odporu podřídili nové turecké moci, jak vyplývá z Menanderem zachycené výhružné řeči jednoho z tureckých vládců Turxatha (toto jméno je nejspíše titul Türk–šad, vysoká hodnost v turecké hierarchii) k císařovým vyslancům. Turxath ambasadory mimo jiné varoval, že v západních stepích si Turkům dovolili vzdorovat pouze Alani a kmen Unigurů (Onogurů), kteří jsou nyní tureckými otroky.
Další velký vpád barbarů
Bulhaři a Slované pronikli ve třech proudech opět přes Dunaj, přičemž první proud zamířil do Řecka, druhý k Thráckému Chersonnesu a třetí skupina útočníků poplenila okolí Konstantinopole. Třebaže s příchodem zimy se stáhli na vlastní území, přikázal císař stavět na zanedbané severní hranici síť asi osmdesáti menších pevností, které měly bránit útočníkům v postupu. První linii tvořili pevnosti na Dunaji, druhou linii opevnění v soutěskách Haemu (Stará Planina, Bulharsko), třetí linie byla budována jižně v Rodopech a poslední v thrácké rovině. Na celý projekt však bylo málo peněz, lidí a vojenských posádek, a proto pevnosti zpustly.
Pamflet na císařský pár
Někdy v letech 557 – 559 napsal historik Prokopios z Kaisareie své „Skryté dějiny“ (Historia arcana, Anekdota) – tak nenávistný pamflet na císaře Justiniána, jeho manželku císařovnu Theodoru i svého oblíbence generála Belisara, v jehož štábu se účastnil válek s Vandaly, Peršany a Góty, že byl dlouho považovaný za podvrh. Anekdota byla nalezena roku 1623 ve vatikánské knihovně a jako důkaz ohavnosti monofyzitické císařovny vydána knihovníkem Alemannem. Na druhou stranu monofyzitické prameny psané většinou syrsky Theodoru chválí za její zbožnost a oddanost své víře.
• V květnu se zřítila kopule chrámu Boží Moudrosti (Hagia Sofia) zřejmě narušená zemětřesením z prosince minulého roku.
• V Konstantinopoli se opět objevil mor, i když neměl takové důsledky jako epidemie z roku 542 – 543.


Perská říše
Konec říše Hefthalitů
V letech 557 – 561 zasadil perský král Chosroes I. a jeho spojenečtí Turkité (Turci) poslední ránu skomírající říši Hefthalitů (Bílých Hunů). Turkité se poté vydali na západ a rychle postupovali v avarských stopách. Avaři pod jejich tlakem vyklidili východočernomořské stepi a ve zničujícím tažení pronikli až východním hranicím říše na Dunaji. Oslabení Sabirové se pak bez většího odporu podřídili nové turecké moci, jak vyplývá z Menanderem zachycené výhružné řeči jednoho z tureckých vládců Turxatha (toto jméno je nejspíše titul Türk–šad, vysoká hodnost v turecké hierarchii) k císařovým vyslancům. Turxath ambasadory mimo jiné varoval, že v západních stepích si Turkům dovolili vzdorovat pouze Alani a kmen Unigurů (Onogurů), kteří jsou nyní tureckými otroky.

Rok 559
Římská říše a Orient
Vpád Kutrigurů
Začátkem roku 559 přešly hordy hunských Kutrigurů (Protobulharů) a Slovanů zamrzlý Dunaj a na území říše se rozdělily. Jedni se dostali až k řeckým Thermopylám, kdežto druzí pronikli na poloostrov Galipoli, aby pak byli zastaveni u Dlouhých hradeb mladým důstojníkem, pocházejícím z rodného města císaře Justiniána Tauresia. Nejnebezpečnějších však bylo sedm tisíc mužů chána Zabergana, kteří se objevili před branami Konstantinopole. Císař Justinián neměl na obranu metropole vůbec žádné vojáky, a proto si vzpomněl na svého osvědčeného vojevůdce Belisara. Tomu se podařilo naverbovat armádu, jejíž jádro tvořili jeho veteráni – pouhé tři stovky jezdců a několik tisíc pěšáků. S nimi pak roku 560 Huny ve své poslední bitvě porazil, nesměl je však pronásledovat. Vděku se však za své vítězství nedočkal – jakmile bezprostřední nebezpečí pominulo, císař jej odvolal, nechal odejít do ústraní a velení se ujal sám.
Zprávy, že Justinián posiluje svoji dunajskou flotilu, barbary zneklidnily, takže byli ochotni přijmout peníze a podepsat mír, v němž se zavázali k odchodu za Dunaj. Na druhém břehu však byli napadeni svými starými nepřáteli Utigury, které k útoku nalákala nejenom jejich kořist, ale i politika Konstantinopole. Kutriguři zaútočili na říši ještě jednou roku 562, pak je ale i s Utigury smetli Avaři.
Vpád Kutrigurů
Válka mezi Kutrigury a Utigury, kterou římská diplomacie na počátku 50. let tak úspěšně rozdmýchala, očividně neměla pro poražené Kutrigury tak fatální průběh, jak by bylo možné usoudit z Prokopiova líčení. Kutrigurové stále disponovali dostatkem sil, aby byli schopni zasadit tvrdý úder. Chán Zabergan shromáždil početné vojsko doplněné o slovanské družiny a v březnu roku 559 přesel s velkou jízdní armádou přes zamrzlý Dunaj. Římskou obranu zastihl zcela nepřipravenou, neboť se bez jakéhokoli odporu prořítil Moesií a za hrozného pustošení se rychle blížil k hlavnímu městu. V Thrákii rozdělil hordu do tří skupin – jedna zamířila do dosud nájezdy relativně nedotčeného Řecka, druhá vyrazila na Thrácký Chersonésos (Galipoli), a konečně třetí skupinu, čítající 7.000 jezdců, vedl samotný chán přímo proti Konstantinopoli.
Vojsko, se kterým se invazorům postavil do cesty magister militum per Thracias Sergius, bylo doslova smeteno a podobně se vedlo i jednotkám scholae, císařské gardy, jejíž úpadek z elitního vojenského tělesa do stavu spíše přehlídkového útvaru palácové stráže, neschopného skutečného boje, líčí v temných barvách Agathias. (Je však možné, že přehání, neboť mnohé členy gardy máme potvrzeny v aktivní vojenské službě.) Kutrigurové tak bez obtíží překonali Dlouhou zeď,poškozenou po velkém zemětřesení roku 557, a podle Agathia se snadno zmocnili pevností v předpolí hlavního města, jež byly podle Agathia taktéž ve velmi špatném stavu.
V Konstantinopoli zavládla obrovská panika, poklady a cennosti byly převáženy na protilehlé maloasijské pobřeží, hlavní opevněnou linii metropole, Theodosiovy hradby, obsadila improvizovaná posádka složená ze senátorů a jejich ozbrojených družin, scholares a mladých odvedenců. V této tristní situaci císař povolal v této době již věkovitého Belisara, aby se pokusil odrazit nepřítele od bran hlavního města. Zkušenému charismatickému vojevůdci se podařilo téměř nemožné, když dokázal v čele armády složené převážně jen z thráckých venkovanů (s výjimkou 300 elitních Belisarových bucellariů) vlákat obávané nomády do pasti a způsobit jim těžké ztráty. Podobně odolaly náporu útočníků i jednotky pravidelné armády soustředěné v Thermopylském průsmyku, a také obránci opevněné linie chránící Thrácký Chersonésos všechny útoky Kutrigurů odrazily, zejména díky obratnému velení mladičkého císařova krajana Germana, syna Dorotheova (tento Germanus asi nebyl Iustinianovým pokrevním příbuzným, a pokud ano, tak vzdáleným, pocházel ale z císařova rodiště Bederiany v Illyrii. Císař se Germana v jeho osmi letech ujal a nechal ho vychovat v hlavním městě).
Všechny tyto úspěchy sice odvrátily bezprostředně hrozící katastrofu, nedokázaly však kutrigurskou hrozbu úplně odstranit – Zabergan po neúspěchu spojil své síly a počal systematicky plenit nechráněnou Thrákii. To, co jej nakonec po čtyřech měsících přimělo ke stažení za Dunaj, byly zřejmě skutečnost, že mu již zdevastovaná země více nabídnout nemohla a navíc posilování dunajské říšské flotily mohlo Kutrigurům znemožnit bezpečný návrat. Přijal tedy od císaře velkou finanční částku a za příslib pravidelného tributu odtáhl z území východních Římanů.
Iustinianus byl nyní rozhodnut nebezpečí z této strany definitivně zlikvidovat, neboť se obával, jak nás informuje Menander, že Kutrigurové plánují nové tažení. Zopakoval tedy postup, který přinesl úspěch již před osmi lety, a slíbil utigurskému chánovi Sandlichovi veškeré finanční dávky, určené Kutrigurům, pokud je porazí. Římská diplomacie musela však v tomto případě vyvinout veliké úsilí, aby váhajícího utigurského vůdce přesvědčila. Řada poselstev se pokoušela prostřednictvím darů i diplomatických úskoků vyprovokovat Sandlicha k činu. Podle Menandera utigurský chán nakonec přislíbil, že Kutrigury napadne,ovšem s tím, že úplně vyhladit příbuzný kmen by považoval za nepřirozené a zcela nesprávné, a tudíž pouze zbaví Kutrigury jejich koní a majetku, aby již dále nemohli Římanům škodit.
Dosti odlišný pohled nabízí ve svém díle Agathias, v jehož podání Iustinianus v ostře formulovaném poselství Sandlicha vyzval k útoku na Kutrigury, pokud si chce zachovat tvář, a netouží být viněn z věrolomnosti či zbabělosti, neboť nezabránil kutrigurskému vpádu na území impéria. Iustinianus navíc Sandlicha informoval, že zlato, díky němuž Zabergan zkrátil své plenění Thrákie, bylo původně určeno jemu. Rozzuřený utigurský chán poté vtrhl na kutrigurské teritorium, aby pomstil utrpěné příkoří.
Ať už byly bezprostřední okolnosti druhého utigursko–kutrigurského konfliktu jakékoli, bratrovražedná válka oba kočovnické svazy natolik vyčerpala, že se staly krátce po jejím vypuknutí snadnou obětí nového mocného invazora z východu – Avarů.
Pamflet na císařský pár
Někdy v letech 557 – 559 napsal historik Prokopios z Kaisareie své „Skryté dějiny“ (Historia arcana, Anekdota) – tak nenávistný pamflet na císaře Justiniána, jeho manželku císařovnu Theodoru i svého oblíbence generála Belisara, v jehož štábu se účastnil válek s Vandaly, Peršany a Góty, že byl dlouho považovaný za podvrh. Anekdota byla nalezena roku 1623 ve vatikánské knihovně a jako důkaz ohavnosti monofyzitické císařovny vydána knihovníkem Alemannem. Na druhou stranu monofyzitické prameny psané většinou syrsky Theodoru chválí za její zbožnost a oddanost své víře.
Avarské poselstvo v Konstantinopoli
V letech 558/559 se avarské poselstvo vzbuzující pozornost svým neobvyklým oblečením a zejména účesy s dlouhými vlasy spletenými do dvojic copů opatřenými sponkami objevilo u Iustiniana v Konstantinopoli. Od císaře žádali avarští vyslanci nejen určitý poplatek za vojenskou pomoc, který jim Konstantinopol skutečně začala platit, ale chtěli také bohatou krajinu k usídlení. To jim císař prozatím nesplnil, ale přesto se Avaři stali jeho spojenci v boji proti bulharským Kutrigurům a Utigurům. Římská moc je v tomto okamžiku mohla ještě při jejich tažení na západ zastavit, ale rozhodla se tak jako v jiných podobných případech využít je v boji proti jiným etnickým celkům ze severní a severozápadní hranice říše, které pro ni představovaly skutečné či domnělé nebezpečí.
Špatná zpráva pro impérium: Avaři směřují do Evropy
Když pak roku 558 dorazilo do Konstantinopole poselstvo Avarů s nabídkou vojenských služeb a spojenectví (Avaři se po svém příchodu do stepních oblastí severně od Kavkazu až překvapivě rychle zorientovali v místních mocenských poměrech a prostřednictvím alanského krále Sarosia navázali kontakt s římským velitel arménské oblasti Iustinem), císař Iustinianus neodolal a využil nabízející se příležitosti oslabit své skutečné, ale i možné budoucí nepřátele. Prostřednictvím vyslance Valentina své nové spojence přímo vyzval k vojenské agresi proti Sabirům, sídlící severně od Kavkazu a podél dolního toku Volhy, kteří občas (např. roku 508, 515) napadali jeho území. Sabirové doplatili na svou neschopnost soustředit své síly a byli – jak uvádí Menander Protector – doslova zničeni, přičemž pouze jejich část se zachránila útěkem za Kavkaz.
Avarská vláda však zde netrvala dlouho – Turkité (Turci), kteří ve spolupráci s perským králem Chosroem I. zasadili v letech 557 – 561 poslední ránu skomírající říši Hefthalitů (Bílých Hunů), rychle postupovali západním směrem v avarských stopách. Avaři pod tureckým tlakem východočernomořské stepi vyklidili a ve zničujícím tažení pronikli až východním hranicím říše na Dunaji. Oslabení Sabirové se pak bez většího odporu podřídili nové turecké moci, jak vyplývá z Menanderem zachycené výhružné řeči jednoho z tureckých vládců Turxatha (toto jméno je nejspíše titul Türk–šad, vysoká hodnost v turecké hierarchii) k císařovým vyslancům. Turxath ambasadory mimo jiné varoval, že v západních stepích si Turkům dovolili vzdorovat pouze Alani a kmen Unigurů (Onogurů), kteří jsou nyní tureckými otroky.
Třetí a pronásledování pohanů v Konstantinopoli
Posledním akce (předchozí roku 529 a 546) proti vyznavačům tradičního náboženství se datuje do roku 559, kdy lidé odsouzení pro svoji víru byli za posměchu davů vláčeni městem a jejich knihy veřejně spáleny. Je zřejmé, že všem těmto lidem – právníkům, literátům i příslušníkům těch nejvyšších kruhů –, by byly úlitby nebo obětování bohům tolerovány, kdyby jej provozovali ve svých soukromých domech a nevyvolávali skandály na veřejnosti. Byli však mezi nimi i chytřejší, kteří se do střetu se zákonem nikdy nedostali. K nim např. patřil velký právník Tribonianus, jemuž se od císaře dostalo tolika poct, nebo mocný pretoriánský prefekt Orientu Jan z Cappadocie, jehož bylo někdy možno vidět jak v noci vchází do kostelů oblečen jako staří pohanští kněží do hrubého pláště, aby zde místo chvály křesťanského Boha „po celou noc mumlal bezbožná slova“ (Procopius).
Výtržnosti v Konstantinopoli
V květnu roku 559 došlo ke konfliktu mezi cirkovým démem Modrých a Zelených, který trval po dva dny. Nepořádky v ulicích pak byly provázeny i žhářstvím, když shořel dům pretoriánského prefekta Petra Barsymese. Zákrok excubitorů tak byl nutný.


Perská říše
Konec říše Hefthalitů
V letech 557 – 561 zasadil perský král Chosroes I. a jeho spojenečtí Turkité (Turci) poslední ránu skomírající říši Hefthalitů (Bílých Hunů). Turkité se poté vydali na západ a rychle postupovali v avarských stopách. Avaři pod jejich tlakem vyklidili východočernomořské stepi a ve zničujícím tažení pronikli až východním hranicím říše na Dunaji. Oslabení Sabirové se pak bez většího odporu podřídili nové turecké moci, jak vyplývá z Menanderem zachycené výhružné řeči jednoho z tureckých vládců Turxatha (toto jméno je nejspíše titul Türk–šad, vysoká hodnost v turecké hierarchii) k císařovým vyslancům. Turxath ambasadory mimo jiné varoval, že v západních stepích si Turkům dovolili vzdorovat pouze Alani a kmen Unigurů (Onogurů), kteří jsou nyní tureckými otroky.


Itálie
Narses pacifikuje poslední vzbouřence
V letech 558 – 560 udusil císařský místodržící Narses poslední ohniska gótského odporu v Itálii a přivedl pod svrchovanost Konstantinopole Ligurii, Istrii a velkou části Venetie, přičemž nejdéle odolával východ této provincie. Císařské armády napadly i města v severní Itálii dosud ovládaná Franky a postupně je obsazovaly, aniž se králi Chlotharovi, zaměstnanému povstáním Sasů a Durynků a uzurpací syna Chramna, podařilo zorganizovat jejich účinnou obranu. Chlothar stáhl svoje jednotky do Alp a jejich předhůří a ještě před svojí smrtí (+561) hledal pomoc a spojenectví u Langobardů.
Papeži se nelíbí pohanské zvyklosti
V dopise napsaném někdy v letech 558 – 560 a adresovaném metropolitovi Sapaudovi v galském Arles kritizuje papež Pelagius přežitek, který dokonce nazývá zločinem: slyšel prý, že v Galii se souhlasem kněží vyrábějí figurky z těsta a křesťanům z nich rozdělují oči, uši, ruce a různé jiné části těl. Šlo asi o magii uzdravování, kterou se zabýval již roku 578/585 koncil v Auxerre. Pelagiovi však asi bylo nejvíce proti mysli rozdělování figurek z těsta přímo některými křesťanskými kněžími.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“