BOJE NA ŘECE EBRO (217 př.Kr.)

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav, Thór, Hektor

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

BOJE NA ŘECE EBRO (217 př.Kr.)

Příspěvek od kacermiroslav »

Druhá punská válka mezí Římem a Kartágem

BOJE NA ŘECE EBRO
jaro/začátek léta 217 př.Kr.
Španělsko


Kartágo
Velitel: Hamilco (Himilco)
Počty: 40 válečných lodí (pětiveslic)

Řím
Velitel: Gnaeus Cornelius Scipio Calvus
Počty: 35 válečných lodí (pětiveslic) a 20 lodí spojenců (tříveslic)

Obrázek

Zatímco Hannibal na Apeninském poloostrově sklízel jeden vojenský úspěch za druhým, tak v Hispánii (dnešní Španělsko), odkud jeho vojsko do Itálie přišlo, se Kartágincům vedlo střídavě oblačno. Co si budeme povídat, takový genius, jako byl Hannibal, byl prostě jen jeden a tak i úspěchy na bitevním poli nebyly v Hispanii tak přesvědčivé, jako v Itálli. Nicméně zatímco boje v Itálii měly vést k tomu, aby byl Řím poražen, tak kartáginská vojska v Hispanii měla za úkol udržet tuto bohatou kolonii v rukou africké říše, aby z ní nadále mohla odčerpávat lidské a materiální zdroje. Především peníze ze zlatých a stříbrných dolů měly za úkol platit žoldnéřská vojska, udržovat stávající vojska, loďstvo a kupovat si další spojence proti Římanům. Pokud se tedy Hannibalovi a jeho mužům v Itálli dávala role té ruky s mečem a hlavy, která měla zasadit Římu smrtelnou ránu, tak vojska v Hispánii byla tím tělem a nohama, na kterých, na jejichž bohatství, stála celá kartáginská moc.

Válka v Hispánii se nanovo rozpoutala znovu na přelomu jara a začátku léta 217 př.Kr. a to jak na souši, tak i na moři. Hannibalův bratr Hasdrubal, kterého jeho starší bratr pověřil obranou Hispánie (původně měly námořní síly v Iberii k dispozici 32 pětiveslic - quinqueremes a 5 tříveslic - triremes), přidělil dalších deset válečných pětiveslic k těm, které již dříve od Hannibala obdržel. Nyní tedy disponoval celkem padesáti plně vyzbrojenými a k boji připravenými loděmi (velké pětiveslice), jejichž velení svěřil Hamilconovi. Kromě toho Hasdrubal disponoval pozemními silami o jejichž počtech nám sice chybí zprávy, ale zcela jistě to byla armáda alespoň tak silná, jakou o rok dříve v bitvě u Cissa disponoval Hanno (10.000 pěšáků a 1.000 jezdců) a Hasdrubal dohromady (v bitvě u Tarracony měl Hasdrubal ve zbraní 8.000 pěšáků a 1.000 jezdců). Můžeme se tedy domnívat, že Hasdrubal měl na jaře k dispozici ve zbrani přibližně 20.000 mužů. Bohužel ale nevíme, kolik z nich si vzal s sebou na plánovaný výpad na sever od řeky Ebro, tedy na území Říma (alespoň pokuď si vezmeme smlouvu mezi Kartágem a Římem uzavřenou ještě před vypuknutím války, která Hispánii rozdělila mezi tyto dvě velmoci s tím, že sféry vlivu dělila právě hraniční řeka Ebro). Námořní síly pak měly při tomto výpadu na sever krýt pozemní jednotky z moře. Každému bylo jasné, že ten kdo je pánem moře, si může lépe zajišťovat zásobování a také provádět rychlé přesuny vojsk.

Loďstvo vyrazilo z Nového Kartága (dnešní Cartagena) podél španělského pobřeží a bylo připraveno narazit na nepřátelské vojsko a v boji je porazit. Jak víme, ve Španělsku se nacházelo Římské vojsko (včetně námořních jednotek), které tu bylo zanecháno po odchodu Hannibalových mužů přes Alpy do Itálie, a kterému velel Gnaeus Cornelius Scipio. Svým způsobem tak toto římské vojsko nejen ničilo ekonomiku Hispánie, ale zároveň bránilo vyslání kartáginských posil do Itálie po souši. Po moři to bohužel taky moc nešlo, protože od uzavření míru První punské války bylo kartáginské loďstvo degradováno na námořní velmoc druhého řádu (Scipio v daném období disponoval 60 loděmi, ale vzhledem k ohrožení italského pobřeží ze strany kartaginských námořních výpadů odeslal do Itálie 25 ze svých plavidel). Řím tak převzal námořní dominanci, ale vypluvší loďstvo doufalo, že narazí na nějaké slabší římské jednotky a porazí je, čímž by oslabilo celkovou námořní moc Říma. Tak by mohlo v této část Středomoří (Ligurské moře) znovu dojít k rovnováze, čímž by se ztížilo zásobování římského vojska ve Španělsku. A o to přesně Kartágincům šlo. Nicméně stejně jako Afričané uvažovali i Římané pod Scipiovým velením, který se dozvěděl, že se nepřítel hnul ze zimního tábora. Scipio měl v plánu nepřítele napadnout i po souši, ale dostala se k němu poplašná zpráva, že Punové (Kartáginci) obdrželi posily a proto se raději rozhodl zvolit boj na moři, kde se asi cítil silnější v kramflecích. Scipio tak vyzbrojil 35 lodí a na jejich palubu vzal vybrané vojsko, tedy elitu, což naznačuje, že případnému boji dával velkou důležitost. Čtvrtého dne poté, co Římané vypluli od Tarraconu přistáli na rejdě nedaleko ústí řeky Hiberu (ve vzdálenosti deseti tisíc kroků od ústí řeky). Scipio vybral dvě spojenecké massilské lodě (massilské, neboli lodě spojenců z dnešní francouzské Marseille, kterou v té době obývali Řekové), které měly za úkol provést průzkum a objevit nepřítele. Průzkum byl úspěšný a objevil nic netušícího nepřítele, jak kotví v ústí řeky s táborem zřízeným na břehu. Scipio se rozhodl této situace využít a tak dal příkaz lodím zvednout kotvy a plout do ústí proti Punům. Doufal, že moment překvapení rozhodne bitvu. Nicméně Punové nebyli zase tak slepí, jak by si Římané přáli. Na břehu moře měli totiž v Hispánii zřízené strážní věže a jejich posádce neuniklo velké loďstvo, které se plavilo k ústí Hiberu. Jakmile hlídka spatřila Římany, dala Hasrubalovi vědět, že se nepřítel blíží. Poplach tak byl prakticky ihned vyhlášen v táboře na souši, ale informace o nebezpečí se na lodě dostala později. Posádky musely vzburcovat až jezdci, kteří se k lodím a jejím posádkám přiřítili na Hasdrubalův rozkaz. Když se pak Hasdrubal dostavil i s hlavním vojskem, byly lodě a jejich posádky teprve připravovány k boji. Nepřítel byl již skoro na dohled, když Punové uvolňovali kotevní lana. Některé posádky se s tím ani nezdržovali a rovnou lana přesekly. A Římané jsou už tu a rovnou se šikují v bitevní šiky. První šik tvořilo všech 35 římských lodí ve dvou řadách, a v druhém sledu plulo 29 lodí massinských spojenců. Kartáginci v tom spěchu a zmatku nedokáží své síly sešikovat a tomu také odpovídá následující boj, který byl de facto rozhodnut dříve, než k němu došlo. Punské loďstvo se velmi rychle obrátilo a dalo se na útěk. Jenomže ústí řeky nebylo tak široké, aby jim proplulo celé loďstvo najednou a tak řada lodí raději zamířila ke břehům, kde si posádky chtěly zachránit holé životy. Některé posádky se dostaly na mělčinu, některé na břeh, ale v tom shonu beze zbraní. Nicméně holé životy si uchovaly a přidaly se ke svým spolubojovníkům na břehu. Z celkového počtu čtyřiceti punských lodí se čtyři potopily a dvě se dostali do zajetí.

Ačkoli byla země v rukou nepřátel a Římané viděli, že nepřítelovo vojsko stojí v plné zbroji v dlouhých řadách po celém pobřeží, přece nemeškali a dali se do pronásledování jeho loďstva. Všechny lodě, které si při nárazu na břeh neroztříštily úplně přídě nebo které se nezaryly kýlem do mělčiny, přivázali k zádím svých lodí a vyvlekli na širé moře; ze čtyřiceti lodí zajali na pětadvacet. Tohle ovšem nebyl nejskvělejší zisk jejich vítězství, nýbrž to, že jedinou snadnou bitvou zmocnili se celého tohoto mořského pobřeží. Pluli proto s loďstvem dál k Onuse a přistáli. Když města dobyli, vydrancovali je. Odtud zamířili do nového Kartága, celé vůkolní území zpustošili a nakonec podpálil i domy. Odtud připlulo loďstvo, přetížené už kořistí, k Langustice, kde byla velká zásoba kavylu, travnaté to rostliny, kterou tu Hasdrubal nahromadil pro lodní potřebu. Vzal si z toho, co potřeboval, a všechno ostatní spálil. Neohrožovali však svou plavbou jen pobřeží pevniny, přepravili se také na ostrov Ebusus. Když tady dobývali hlavního města ostrova s nejvyšším úsilím po dva dny a bez výsledku, uznali, že nerozumnou nadějí ztrácejí jen čas, a vrátili se znovu k pustošení volného kraje. Poplenili a vypálili několik vesnic. Když se zas uchýlili na lodě s kořistí bohatší než z pevniny, přišli k Scipiovi vyslanci z Baleárských ostrovů a žádali o mír. Odtud se obrátilo římské vojsko nazpět na tuto stranu provincie. Tam se sešli vyslanci všech národů, kteří sídlí z této strany před Hiberem [pozn: dnešní řeka Ebro], a také mnohým národů i z nejodlehlejších krajů Hispánie. A více než sto dvacet národů dalo skutečně rukojmí a poddalo se římské moci a svrchovanosti. Z toho důvodu spoléhal Scipio plně také na své pozemní vojenské síly a postupoval až k průsmyku Castulonskému. Hasdrubal se stáhl do Lusitánie a blíž k oceánu.
(Zdroj: Livius – Dějiny IV. – kniha XXII, str. 126 – Praha 1973)

Obrázek

Pokud Hasdrubal pomýšlel nad tím, že by mohl Římanům na jaře roku 217 př.Kr. zasadit drtivou porážku v podobě svého výpadu na sever od řeky Ebro, tak se hluboce zklamal. Jeho bratr Hannibal potřeboval v Itálii pomoc (schylovalo se k bitvě u Trasimenského jezera) a tak by zcela jistě uvítal, pokud by byl Řím nucen z Apeninského poloostrova odčerpat další své vojenské síly. Hannibal si byl totiž vědom, že jeho cesta na jih do střední Itálie znamenala buď projít skrz vojsko jednoho ze dvou konzulů (v tom lepším případě), nebo skrz spojená vojska (v tom horším případě), nebo zkusit jinou, nevyzkoušenou cestu přes etrurijské bažiny. Jejich přechod a plánované ztráty se ale opět rovnaly ztrátám v bitvě. Tak jako tak by tedy Hannibal byl oslaben ať by zvolil jakoukoliv z výše uvedených cest. Hasdrubal tak mohl svým počinem svému bratrovi výrazně pomoci. Nevím, jestli to tak bylo i plánované, ale v každém případě v době, kdy se Hannibalovo vojsko chystalo k přechodu přes Apeniny a smrtonosné bažiny Etrurie, vytáhl Hasdrubal se svým vojskem a loďstvem proti nepříteli v Ibérii. Toto načasování tak může ukázat na to, že to nemusela být náhoda. Hasdrubal měl ale tu smůlu, že jeho námořní síly byly početně slabší než Římské a to i přesto, že Scipio část svých lodí odeslal do Itálie. Římský vojevůdce totiž mohl v této části bojiště počítat s významným spojencem s městským státem Massilie (dnešní Marseille). Což byla vlastně původně řecká kolonie, která v Druhé punské válce zachovávala věrnost a spojenectví s Římem. Jejich dvacet tříveslic a znalost místního pobřeží, tak významně podpořili římské síly. Hasdrubal pak měl ještě jednu smůlu v tom, že jeho námořní síly se znovu budovali a tak kromě lodí chyběl i kvalifikovaný personál. Dá se říct, že až z 1/4 byly posádky nevyškolené a v boji nezkušené. Když si pak k tomu připočteme moment překvapení, bylo o osudu námořní bitvy na řece Ebro předem rozhodnuto. Směrem k moři, přes tři nepřátelské linie, se prakticky Punům nepodařilo probít. Cena byla vysoká. Z údajných čtyřiceti pětiveslic šly čtyři ke dnu a dvaceti pěti se zmocnil nepřítel. Celkem tedy 29 plavidel. Kromě materiálních a lidských škod tu byla i škoda morální, protože v Ibérii se zvedla vlna odporu proti Kartáginské nadvládě. Hasdrubal tak musel ve větším měřítku (větším než kdy dříve) řešit otázku vzpour iberských kmenů, které mu dále odčerpávali jeho zdroje. Z plánovaného výpadu za Hiber (Ebro) tak nakonec nebylo nic. Bez námořní podpory byl Hasdrubal s vojskem nucen pochodovat zpět do Nového Kartága, protože se oprávněně bál, že by se tato země mohla stát terčem římského námořního přepadu, kterému nyní nic nebránilo v cestě. Co se námořních sil týče, mohl Hasdrubal žádat domovské Kartágo o podporu a vybudování nové flotily. Nicméně on sám do nových námořních sil velké naděje nedával, protože iberijští spojenci se u této vojenské složky ukázali být velice nespolehlivými. Velitel tak raději volil cestu posilování pozemních sil na úkor námořních, u kterých předpokládal, že by v další bitvě nebyly o mnoho více úspěšnější, než v té na řece Ebro. Iberijské jednotky pak nemohl za jejich mizerný výkon nijak potrestat, protože by to vyvolalo vzpouru kmene Trudetanů, z kterého velká část posádky pocházela. A Hasdrubal si nemohl dovolit přijít o dalšího iberijského spojence. Proto se nakonec rozhodl oslovit Kartágo, které žádal o posily v podobě 4.000 mužů pěchoty a 500 jezdců.

Rovněž Římané posilovali. Hlavní kartaginské loďstvo sice zachytilo velkou flotilu, která směřovala k Hispánii, ale i tak se Římanům na toto bojiště podařilo na podzim roku 217 př.Kr. přesunout dalších 8.000 mužů. S tímto vojskem přicestoval i Scipiův bratr Publius Cornelius. Úkol obou bratrů a jejich vojsk byl římským senátem definován zcela jasně. Mají za každou cenu zabránit možným Hannibalovým posilám z Ibérie. Oba punští bratří tak museli vést své samostatné války, aniž by si mohli navzájem pomoci. Tato situace trvala až do jara roku 207 př.Kr. To ale předbíháme děj.

Díky úspěchu na řece Ebro, měli nyní Římané v iberských vodách nadvládu, které se rozhodli využít. Kartáginci se ale po zprávě o námořním neúspěchu rozhodli na rychlo vystrojit sedmdesát lodí, protože pro splnění všech svých záměrů považovali za nezbytně nutné ovládnout moře. Což byla správná úvaha, protože jen ten, kdo ovládá moře, může rychle přesouvat vojska, posily a zásoby z jednoho bojiště na druhé podle potřeby. Kartáginské lodě měly za úkol vypravit se nejprve na Sardinii a poté do Itálie na území Pisy, kde se měli podle předpokladů spojit s Hannibalem. Není pochyb o tom, že posila v podobě lodí plně naložených potřebným vojenským materiálem a především loajálními jednotkami, by byla vydatná pomoc Punskému vojsku na Apeninském poloostrově. Možná by se pak Hannibal mohl odvážit útoku i na samotný Řím, který šlo oblehnout jen s velkým vojskem, které by dlouhé hradby města dokázalo hermeticky uzavřít. Římané ale proti nim vyslali přímo z hlavního města republiky sto dvacet pentér. Kartágincům zpráva o vyplutí velkého nepřátelského vojska neunikla a tak se rozhodli před přesilou ustoupit a stáhli se zpět na sardinii a poté do Kartága. Zásobování Hannibalových mužů se tak nakonec nekonalo. Velitelem této Římské flotily se stal Gnaeus Servillius, který se rozhodl nepřítele do určité vzdálenosti pronásledovat. Pak ale shledal marnost svého počínání a proto s loďstvem zamířil na Sicílii do Lilybaia poté do Afriky k ostrovu Kerkina. Zde si nechal od místních obyvatel zaplatit „výpalné“ a vydal se směrem na ostrov Kossyru, kterého se zmocnil. Zanechal zde malou vojenskou posádku a vrátil se s flotilou zpět do Lilybaia. Ta zde zůstala zakotvená a její velitel se odebral k pozemnímu vojsku.


BITVA U NOVA CLASSIS
léto 217 př.Kr.
Španělsko


Kartágo
Velitel: Hasdrubal
Počty:

Řím
Velitel: Gnaeus Cornelius Scipio Calvus
Počty:


Zdálo se, že zbytek léta mine v klidu, a pokud to záleželo na punském nepříteli, bylo by se to i uskutečnilo. Avšak kromě toho, že Hispané jsou už od přírody hlavy nepokojné a přímo hladové po novotách, pobouřili krajany Mandonius a Indibilis, která byl předtím knížetem ilergetským, stačilo, aby Římané opustili pohoří a sestoupili na mořské pobřeží, a už napadli pokojnou krajinu římských spojenců a vyrabovali ji. Scipio poslal proti nim vojenského tribuna s pomocnými sbory lehkooděnců a ti je potřeli v snadném utkání, jako by to byla pouhá hrstka povstalců; tisíc pobili, několik zajali a značnou část odzbrojili. A přece tato válečná mezihra přiměla Hasdrubala, který táhl k oceánu, aby se vrátil a postavil na ochranu svých spojenců na této straně Hiberu. Punský tábor stál na území illergavonském, římský u města jménem Nova Classis, když nečekaná zpráva obrátila válku jiným směrem. Keltiberové, kteří poslali své náčelníky jako vyslance své vlasti k Římanům a odevzdali jim rukojmí, chopili se na Scipionovu zprávu zbraní a vpadli se silným vojskem do kartáginské provincie. Útokem vzali tři města. Nato se znamenitě drželi ve dvou bitvách se samotným Hasrdrubalem. Pobíjí na patnáct tisíc nepřátel, zajmou čtyři tisíce a zmocní se mnoha praporů.
(Zdroj: Livius – Dějiny IV. – kniha XXII, str. 127 – Praha 1973)

Přestože Punové v námořní bitvě na řece Ebro utrpěli drtivou porážku, jejich pozemních jednotek se tento neúspěch nedotkl a tak, i když se Hasdrubal vrátil s muži do Nového Kartága, zůstala bojeschopnost punské armády plně zachována. Kritický scénář, který Hasdrubal předpokládal se ale nekonal. Římané zatím své námořní nadvlády v dané lokalitě nevyužili a nevylodili se na iberském pobřeží blíže Nového Kartága. Když pak některé iberské kmeny opět přešly zpět na stranu Kartáginců a pozdvihly proti Římanům zbraň, rozhodl se Hasdrubal jejich boj proti společnému nepříteli podpořit a vytáhl znovu s vojskem na sever k řece Hiberus (Ebro). Proti němu ale zatím stály další keltiberské kmeny, které bojovaly na straně Římanů. Otázka tak byla, kdy se na bitevní pláň dostaví Římané. Římský senát vytušil, že Hasdrubal má vážné problémy, jak se ztrátou námořních sil, tak v bojích s domorodými kmeny a hodlal toho využít. Proč a jak? Bylo jasné, že pokud se podaří na území dnešního Španělska či Francie přesunout větší jednotky, můžou tyto ve spojenectví s domorodými kmeny dále punskou armádu blokovat na Pyrenejském poloostrově. A o to Římanům přesně šlo. Potřebovali se totiž vzpamatovat z nedávné drtivé porážky u Trasimenského jezera, kde v boji padlo patnáct tisíc mužů, stejný počet se dostal do zajetí a pár dní po bitvě Římané ještě ztatili další čtyři tisíce jezdců, kteří spěchali konsulovu vojsku u jezera na pomoc.

Senát tedy rozhodl vyslat na Pyrenejský poloostrov druhého z bratrů Scipiů, Publia. Aby mohl vykonávat svůj úřad prodloužil mu senát konsulát a pověřil jej vrchním velením a vyslal do provincie. Publius Scipio měl s sebou třicet válečných lodí (zřejmě pětiveslice), osm tisíc mužů a velké množství zásob. Tyto jednotky byly údajně součástí větší flotily, kterou se ale kartáginskému loďstvu podařilo zahnat zpět domů. Nicméně i tato flotila, která dorazila do Tarracony, byla poměrně mohutná a to především díky velkému množství nákladních lodí. V přístavu Scipio vylodil své vojsko a ihned se dal na cestu, aby se připojil ke svému bratrovi. Válka v Hispánii tak získala nový rozměr. Jelikož byl Hasdrubal zaměstnán v bojích s domorodými kmeny, podařilo se Římanům bez překážek dostat se k Hiberu (Ebro). Jelikož průzkum nezjistil přítomnost nepřítele, pokračovali oba bratři se svými vojsky dále na jih po cestě do Sagunta (ano do toho Sagunta, které se stalo jablkém sváru a příčinou vzniku Druhé punské války). Saguntum se stalo cílem pochodu římských vojsk proto, že se Scipiově dozvěděli o údajném držení rukojmích, které sem nechal svézt Hannibal, právě v tomto městě. Navíc stráž zajatců nebyla údajně nijak početná. Pokud by se tak Římanům podařilo rukojmí osvobodit, mohli by se na jejich stranu přidat četné domorodé kmeny, které zatím Hannibal držel na uzdě. K zajištění osovobození rukojmích se nakonec našel muž jménem Abelux, urozený Hispánec, který do té doby věrně sloužil Punům, ale nyní zavětřil svou příležitost a rozhodl se přeběhnout na druhou stranu. Aby mohl rukojmí propustit pod ochranu Římanů, musel nejdříve přesvědčit stráže a jejich velitele Bostara. Rozhodl se tedy vnutit se do jeho přízně a tak se dostavil k veliteli do jeho tábora, který ležel vně města na břehu. Odtud se totiž předpokládal případný útok Římanů a tak byli Punové stále ve střehu. Abelux se tedy dostavil za Bostarem, vzal si jej stranou a promluvil k němu ve stylu, že Římané jsou na dohled a Punové nyní potřebují i podporu domácích kmenů. Vzhledem k tomu, že ale drželi jako rukojmí jejich děti, tak by bylo vhodné je propustit, čímž by na svou stranu získali všechny Iberijce. Ve skutečnosti ale měl Abelux v úmyslu převést rukojmí k Římanům. Když Abelux viděl, že jeho slova padla na úrodnou půdu, rozhodl se dostavit se před Scipiona. Proplížil se tedy do jeho tábora a nechal se před římského velitele předvést. Vyložil mu své úmysly, na které Scipio ochotně přistoupil a tak splu naplánovali detaily celé operace.

Tak jak bylo domluvelo, ve smluvenou noční hodinu byli rukojmí probuzení a převedeni do římského tábora a následně se rozprchli do svých domovů. Není pochyb, že Iberům (Hispáncům) se oddychlo. Své děti teď měli doma a tak se mohli svobodně rozhodovat, na čí stranu se přidají, nebo jestli zachovají neutralitu. V každém případě Kartáginská nadvláda se jim po mnoha letech bojů a drancování nerostných zdrojů (především zlata a stříbra) zajídala a byli rozhodnuti chopit se zbraní proti nim. Nadcházející zima jim ale v tom úmyslu zabránila Obě znepřátelené strany, Římané a Kartáginci, spolu s místními kmeny se odebraly do svých zimních tábořišť.


Zdroje:
• Anglim Simon – Bojové techniky starověkého světa – Praha 2006
• Kolektiv – Antické válečné umění – Praha 1977
• Kolektiv – Encyklopedie antiky – Praha 1974
• Kolektiv – Slovník antické kultury – Praha 1974
• Kolektiv – Starověký Řím – Praha 1958
• Burián Jan – Hannibal – Praha 1967
• Huf Hans-Christian – Nejmocnější říše světa – Frýdek Místek 2007
• Livius – Dějiny II -III. – Praha 1972
• Livius – Dějiny IV. – Praha 1973
• Livius – Dějiny V. – Praha 1975
• Polybios – Dějiny I. – Praha 2007
• Polybios _ Dějiny II. – Praha 2010
• Richter Stanislav – Kartágo – Praha 1975
http://www.historyofwar.org/articles/
http://www.unrv.com/empire/invasion-of-italy.php
http://www.falanx.wz.cz/
http://www.iulius.wz.cz/
http://antika.avonet.cz
http://www.wikipedia.org
http://www.palba.cz
http://hannibalbarca.webspace.virginmed ... cipios.htm
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Řím“