Mapa oblasti okolo Foggie s leteckými základnami.
V předchozím Č 33 (u konce článku zesíleno) http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4882 jsme si řekli, že jako první úkol po Salernu měl generál Montgomery se svou 8. A dobýt oblast Foggie, kde spojenecké letectvo získalo 13 letišť, čímž se zcela změnila strategická letecká situace německé Říše, neboť z těchto leteckých základen mohly americké těžké bombardéry napadat důležitá průmyslová střediska jižního Německa, Rakouska, Maďarska a Rumunska. Zároveň mohlo spojenecké letectvo podporovat útočné akce jugoslávských partyzánů na Balkáně.
http://www.ronaldv.nl/abandoned/airfiel ... a.html#FAC
Další vojenský cíl po dobytí Foggie pro Montgomeryho 8. A zněl – postoupit podél Jaderského pobřeží až k Pescaře. Tady pak zahnout doleva přes centrální horský masiv na italské pevnině, postupovat potom dál a osvobodit Řím. Osvobodit Řím - samozřejmě za toho předpokladu, že by tam britsko-americká 5. A generála Clarka nedorazila jako první.
Mapa útoků Spojenců ( 5. A i 8. A) do 4. října 1944, kde je plnými červenými šipkami vyznačen postup britské 8. A.
(Historici říkají, že popsaným úkolem pověřil Montgomeryho jeho nadřízený v Itálii, generál Alexander a že se o tom Montgomery zmínil v září při rozhovoru s generálem Clarkem, když, jak jsme říkali, navštívil prvně salernské předmostí 24. září 1943. Také jsme však řekli, že vztah mezi Alexandrem a Clarkem byl trochu jiný – Montgomery byl kdysi učitel Alexandera, a tak je zcela pravděpodobnější, že tento velitel 15. Skupiny armád, generál Alexander, jenom prostě schválil všechny Montgomeryho záměry.).
Vytyčená nová bojová linie britské 8. A po Salernu byla vůbec tou nejnáročnější bojovou linií, kterou britská armáda měla překonat od historických dob Wellingtona v Portugalsku, kde zdolal – Trás-os-Montes – nebo generál Roberts a jeho bojová trasa z Kábulu do Kandaháru. To byla hluboká historie. Postup Montgomeryho však byl v konci první poloviny 20. století, kdy motorizovaná armáda musela stavět desítky mostů přes hluboká údolí. Mostů, které musely unést tanky vážící desítky tun, přičemž zásoby benzínu a munice se počítaly na tisíce tun.
Úkoly pro smíšenou britsko-americkou 5. A generála Clarka, po Salernu, se vyznačovaly stejnou, nebo podobnou náročností, jako u Montgomeryho.
Americký generál Clark si na 18. září 1943 (dne 17. září 1943 Kesselring vydal rozkaz ke stahování německé 10. A od Salerna) povolal na své velitelství na salernském předmostí oba velitele svých sborů (10. as a 6. as), aby jim sdělil nejnovější rozkazy.
Generál McCreery, velitel britského 10. as měl postupovat dle svých původních instrukcí. Znamenalo to, že se jeho sbor měl probít po silnicích č. 18 a č. 88, tedy přes úzké horské průsmyky. Měl obsadit v Neapoli (na mapách viz. Neapol – Naples) přístav a potom rozvinout svá vojska podél řeky Volturno mezi jejím ústím a Capuou, kde se měl 10. as připravovat na násilné překročení řeky.
Linie fronty britsko-americké 5. A do 6. října 1943 i s předmostími na řece Volturno.
Americký generálmajor John P. Lucas, který 20. září 1943 vystřídal nešťastného velitele amerického 6. as, dostal za úkol vyslat americkou 3. divizi po horských cestách k Avelinu a poté měl roztáhnout svou frontu podél horního toku řeky Volturno, směrem na východ od McCreeryho 6. as pravého křídla. Americká 34. pěší divize (americká 3. a 34. pěší divize, které nově přišly na italské bojiště) měla bojovat po pravé straně britského 10. as, zatímco americká 45. pěší divize (právě 20. září 1943 byla doplněna na plné stavy) měla postupovat po silnici č. 91 přes Eboli na Benevento.
Právě postup americké 45. pěší divize ukazoval proč tak pomalu postupovala předtím britská 8. A z Kalábrie na pomoc 5. A k Salernu.
Totiž postup americké 45. pěší divize znamenal, že musela neustále čekat. To proto, že na 25 km postupu museli američtí ženisté postavit 25 mostů, které ženisté Wehrmachtu vyhodili při ústupu do povětří. Nebyly to jen mosty, byly to silnice, byly to křižovatky. Ale nejen to.
Jakmile byl jen trochu terén vhodný pro obranu, pro zadržovací akce, čekal tam úderný zadržovací tým Wehrmachtu – zadní voj, který měl s sebou dělostřeleckého pozorovatele. Pozorovatele, který naváděl dělostřeleckou palbu německých děl na most a přístupové cesty k němu.
Jeden z příkladů hovoří za vše – u Acerna, což je asi 15 km od Battipaglie, musela americká 3. pěší divize rozmístit do útočné pozice celý jeden kompletní pluk, aby eliminovala německé střelce a kulometčíky zakopané na vzdálené straně hluboké a široké rokle. No a pak nedaleko Oliveta na silnici č. 91 si jeden americký poručík a jeden desátník z 45. pěší divize vydobyli Kongresové medaile cti (CMH) za samostatné akce, při kterých se jim podařilo obchvatným útokem umlčet kulometná hnízda takového německého zadního voje.
Většinou však zdržovací akce Wehrmachtu nekončily smrtí kulometčíků a podpůrných střelců. Totiž úderné oddíly Wehrmachtu nebojovaly se Spojenci až do trpkého konce ( tady jsou příklady toho, že rozkaz byl rozkaz a v německé armádě se v roce 1943 nediskutovalo, ale voják byl vychován k boji, i když nebyla situace vítězná).
Kulometčíci a střelci, kteří kulomety chránili, tak maximálně zadrželi první nápor postupujících spojeneckých jednotek do doby, po kterou jim nehrozilo zabití, neboť podobné zdržení Spojenců musely zadní voje podniknout i druhého dne. To znamenalo, že takový německý bojový tým zadního voje se stahoval v okamžiku, kdy ho Spojenci mohli ohrozit zezadu, z křídla, nebo shora.
Spojencům se jen zřídka podařilo zahlédnout dalekohledem hrstku vyzáblých a neoholených mužů, kteří se v otrhaných šedých uniformách Wehrmachtu, vyhledávajíce sebemenší úkryt, stahovali, aby potom o pár kilometrů dál použili tu samou taktiku.
Němečtí kulometčíci těchto zadních vojů nesli přes rameno, před několika málo měsíci nově zavedené, obávané kulomety MG 42 „Spandau“ (na Palbě viz. zde, včetně diskuze: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=19 ), byli opásáni rezervními pásy kulometné munice, když podobně jako jejich ochrana, střelci, měli v zablácených vojenských holinkách ještě zastrkané granáty s rukojeťmi, to aby je, jako dělostřelectvo blízké podpory, mohli okamžitě použít.
Anglofonní historická literatura však v Itálii především vyzdvihuje ženisty britské a americké armády.
Byli to právě ženisté obou spojeneckých armád, kteří museli vždy pracovat, i když se okolo nich bojovalo, i když se okolo nich střílelo. Ono není co závidět ve válce pěšákovi, dělostřelci a tankistovi – musí bojovat, ale zčásti se mohou krýt. „Sapéři“ – jak ženistům říkali Britové, to však maěli horší, museli plnit své úkoly i v době kdy se okolo nich střílelo. Spojenečtí ženisté v Itálii měli však ještě další problém, že na druhé straně stál kvalitní soupeř. Němečtí ženisté se snažili spojenecké ženisty přechytračit, chtěli je stůj co stůj nervově zlomit, protože celkově si byli Němci dobře vědomi, že kvalifikovaný ženista Spojenců se jen těžko nahrazuje.
Pasti, které kladli němečtí ženisté, byly mnohdy prověřeny bojem od roku 1939. Mnohdy to však byly i pasti nové. Například silniční miny (ploché válcové miny typu „Teller-Mine“ viz na Palbě zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=33 ) byly opatřeny dalšími mechanismy, které znemožňovaly manipulaci, nebo byly nějakým novým způsobem nastraženy. A jedna „ďábelská finta“ provázela další fintu. Když spojenečtí ženisté fintu odhalili, to znamená postoupili rychle, byla tato „ďábelská finta“ nahrazena novou a tak to šlo dál a dál. Celý tento spojenecký postup směrem na sever „italskou botou“, tady směrem na horní tok řeky Volturno, závisel na pevných nervech a obratnosti relativně malého počtu mužů, kteří byli zapojeni do smrtící bitvy vynalézavých mozků. Tito muži, ženisté Spojenců, se neustále museli přehrabovat v blátě, opatrně nahmatávat výčnělky a dráty. Vědomi si toho, že jestliže se zmýlí, bude roztrhán na kousky.
Také britský 10. as, který se musel v horských průsmycích učit taktiku horské války
( ukázka terénu v italských horách, kde je vidět ve spodní pravé straně obrázku kus silnice – i pro turistu těžký terén
), později narazil na neapolských pláních na vynalézavost německých ženistů. A stejně, jako když postupovala 8. A z Kalábrie, i tady na neapolských pláních se vlastně postup smrskl na dopravní zácpy a čekání na to, až ženisté odstraní miny, upraví cesty a křižovatky a postaví můstky a mosty.
Když generál McCreery vyrazil na neapolské pláně, bylo 23. září 1943, a teprve 1. října 1943 v 9 hodin 30 minut vjela OT z 1. pluku královy dragounské gardy do centra Neapole, kterou Němci vyklidili. Ono vlastně říci vyklidili není úplně přesné, neboť Neapolí se celý den ještě rozléhala sporadická střelba ukrytých německých ostřelovačů a místních italských fašistů. Také střelba neapolských obyvatel, kteří si s těmito neapolskými fašisty vyřizovali účty.
