Německá kolonie Nová Guinea
Napsal: 3/9/2018, 15:42
Deutsch-Neuguinea
První Němci v jižním Pacifiku pracovali v polovině 17. století pro Nizozemskou Východoindickou společnost (Vereenigde Oost-Indische Compagnie), příkladem může být jistý Holleman (Holman) narozený v Jever na Severozápadě Německa, který byl kapitánem lodi Heemskerck a účastnil se Tasmanovy expedice. V roce 1857 provozovala na ostroě Samoa společnost Johann Cesar Godeffroy & Sohn z Hamburku, lodní přepravu lidí i zboží. Od roku 1877 fungovala společnost Hernsheim and Robertson, která si vytvořila základnu na ostrově Matupi v Blanche Bay. Tato Hamburská společnost obchodovala v Nové Británii, Souostroví Karolíny a Marshallových ostrovech. Na konci 70. let, tedy byli němečtí obchodníci v oblasti velice aktivní. Zásadní změna přišla v roce 1884, kdy byla založena Společnost pro německou kolonizaci (Gesellschaft für Deutsche Kolonisation) a Německá Novoguinejská společnost (Neuguinea-Kompagnie). Jejím zakladatelem byl Adolph von Hansemann (1826-1903), významný německý bankéř z Cách. Hlavním cílem a předmětem činnosti společnosti bylo získání území v Pacifiku a následný ekonomický rozvoj území. Dlouhou dobu narážely německé kolonizační zájmy na nezájem kancléře Bismarcka, který musel řešit politickou situaci vlastního státu, mezi Francií a Ruskem. Přesto všechno, to byl právě kancléř, který v červnu 1884 vyhlásil změnu koloniální politiky a obchodní společnosti převedl pod císařskou ochranu. Dne třetího prosince 1884 byla vztyčena německá vlajka na jednom z ostrovů Bismarckova souostroví. V květnu 1885 svěřil císař Vilém II. oficiálně veškerá práva a svrchovanost nad územím do rukou Novoguinejské společnosti. Od roku 1899 bylo pacifické území spravované přímo německou vládou z Berlína. V Oceánii tak postupně vznikla Německá Nová Guinea (Deutsch-Neuguinea), Samoa byla spravována samostatně, která se rozkládala v melanéském a mikronéském regionu na území dnešních států nebo závislých území:
Papua-Nová Guinea (1885–1919)
Palau Palau (1899–1919)
Mikronésie (1899–1919)
Severní Mariany (1899–1919)
Marshallovy ostrovy (1885–1919)
Nauru (1888–1919)
Šalomounovy ostrovy (1885–1899)
Pod německou správou se nacházely nejsevernější ostrovy z Šalamounova souostroví – Bougainville, Buka, Choiseul, Santa Isabel a okolní menší ostrovy. Kvůli těmto územním požadavkům, narazilo Německo na nelibost Británie. Situaci se podařilo vyřešit v roce 1899, kdy byla podepsána britsko-německá smlouva. V ní se Německé císařství vzdalo všech ostrovů na jih od Bougainville ve prospěch Británie, naopak Británie přenechala Německu své územní nároky nad západní Samou. Roku 1888 dovršily německé vojenské jednotky na Nauru boj s domorodým obyvatelstvem a ostrov byl přičleněn ke kolonii. Na území Marshallových ostrovů sice vzneslo roku 1874 formální nárok Španělsko, ale reálně se jednalo o nekontrolované území. Roku 1885 uznalo Španělsko svrchovanost Německa nad souostrovím výměnou za finanční kompenzaci v hodnotě 4,5 mil dolarů. Po prohrané španělsko-americké válce zůstala v pacifickém regionu pod španělskou správou pouze část jeho kolonie Španělské Východní Indie – Severní Mariany, Karolíny a Palau. Tyto ostrovy byly řídce osídlené, mezi sebou vzdálené a nepříliš ekonomicky využitelné. Dne 30. června 1899 tak vešla v platnost německo-španělská smlouva, ve které prodalo Španělsko tyto ostrovy za cenu 25 mil peset (17 mil marek) a definitivně tak skončila španělská přítomnost v Mikronésii a ostrovy se staly německým protektorátem.
Od poloviny 80. let přišly německé církevní úřady s programem misijní činnosti na Nové Guineji a vyslaly do oblasti luteránské misionáře pod vedením Friedricha Fabriho (1824-1891). Misionáři zde ale museli zápolit s mimořádnými potížemi, ať již jde o kruté klima, nebo napjaté vztahy mezi koloniální správou a domorodci, které často přecházely v násilí. Domorodci odmítali evropské zvyky a normy společenského chování, přičemž snahám o výuku křesťanství se stavěli odmítavě. V roce 1921 byla misie předána Evropské evangelické luteránské církvi. Mnohem lepší úspěch měli misionáři sponzorováni katolickou církví, kteří domorodce seznamovali s křesťanským učením v souladu s tamními tradicemi a názory. Dalším významným aspektem byla samozřejmě ekonomika. K rozšíření vysoce výnosných plantáží potřebovali Němci více domorodých pracovníků. Vláda tedy sestavila několik vojenských výprav, které v letech 1899 až 1914, získaly kontrolu nad dalšími oblastmi, nejčastěji ve vnitrozemí. Pracovníci na plantážích, také již nepracovali dobrovolně, ale byli nuceně povoláni. Dle nových zákonů, musel každý domorodec pracovat na plantáži čtyři týdny za rok a rovněž daně byly vymáhány v hotovosti, což rovněž nutilo místní, pracovat pro koloniální vládu. Snaha najmout dělníky z Číny, Japonska a Mikronésie, se minula účinkem, byť z těchto zemí připutovalo několik set dělníků. Od roku 1910 byly od pracovní povinnosti osvobozeny ženy a některé regiony. Situace i tak vyústila v povstání domorodců a do oblasti byly přesunuty čtyři válečné lodě a 745 vojáků. Dorazili v lednu 1911 a již v únoru se vůdce povstání vzdal.
Bezpečnost a státní moc, byla na Německé Nové Guineji, vymáhána primárně příslušníky policie – Melanesian Polizeitruppe. Vedení jednotek měli tradičně na starost rodilí Němci. Uniformy měly barvu khaki ale, nošeny byly primárně Evropany. Domorodci nosili povětšinou tradiční suknice, holou hruď často zdobily tolerované amulety z korálu, pomalovaných kamínků, zvířecích kostí a zubů. Podobnými přívěšky si zdobili paže a vplétali je do vlasů. Zajímavostí jsou snad jen různé typy pokrývek hlavy. Původně vojáci nosili různé čepice ve stylu képi s plachetkou chránící krk a velkou císařskou kokardou. Později byly zavedeny čepice v barvě tmavé khaki, s malou kokardou, nebo koloniální klobouky opět s velkou kokardou. Další výstroj tvořil kožený vojenský opasek s kovovou sponou a torna na munici, později nahrazená dvěma schránkami vzor 1871. Součástí byl samozřejmě i bodák, lahev na vodu, kovový příbor, tác a nesměl chybět ani vak. Zde nešlo o vojenský batoh, ale "Seesack", tedy lodní pytel využívaný německým námořnictvem. V roce 1887 získali oddíly 50 karabin Chassepot vzor 1866, od pruského ministerstva války. Tyto kořistní francouzské pušky byly upraveny na náboj Mauser ráže 11x60 mm. Rozšířeny byly rovněž pušky Gewehr 71 (Mauser model 1871) a později Gewehr 1888. První pušky byly bez bodáků, později se ale rozšířily bodáky S71/84. Jen výjimečně se objevuje i staré dělo, patrně ještě z 18. století.
Bitva o radiostanici na Bita Paka
Po vypuknutí 1. světové války v roce 1914 obsadily australské jednotky Zemi císaře Viléma, Bismarckovo souostroví a ostrovy Bougainville, Buka a Nauru. Novozélandské jednotky v srpnu obsadily Samou a Japonsko získalo kontrolu nad Palau, Karolínami, Marianami a Marshallovými ostrovy. Australanům kladl odpor kapitán Carl von Klewitz a poručík Robert von Blumenthal, zvaný "Lord Bob". K jediné významnější bitvě došlo 11. září, kdy australské námořnictvo a expediční jednotky, zaútočily na strategickou - bezdrátovou radiostanici v Bita Paka, poblíž Rabaul, na ostrově Země císaře Viléma, později známém jako Neu Pommern. Toto území o rozloze zhruba 180 000 km čtverečních, leží na severovýchodě ostrova Nová Guinea. Británie vyhlásila válku Německu 4. srpna, druhý den prohlásil australský premiér Joseph Cook, že pokud je ve válce Impérium, tak se připojí i Austrálie. Během několika dnů dokončil brigádní generál William Bridges a major Cyril Brudenell White, plány na vytvoření Australian Imperial Force (AIF). Tyto expediční síly měly čítat 12 000 Australanů a 6 000 Novozélanďanů. Síly byly plně k dispozici Britské vládě a pomalu se začalo s náborem vojáků. Prvním nasazením vojáků, bylo obsazení významných radiostanic, které mohly být využity ke komunikaci s Německou Východoasijskou eskadrou (Ostasiengeschwader). Této křižníkové eskadře německého námořnictva velel admirál Maximilian von Spee (1861-1914), jednalo se o obávanou sílu. Nadřízení eskadru sice odepsali již na začátku války a jejím posláním bylo co nejdéle znepokojovat britský námořní obchod v jižních mořích. Operace byla plánována od začátku srpna a vzhledem k obavám, že se německá eskadra ukrývá v nedalekém zálivu u Rabaul, bylo nutné nejprve shromáždit dostatek bitevních lodí. Nejprve došlo k výsadku na poloostrově Gazelle, 12. srpna byla prozkoumána zátoka Blanche a několik torpédoborců vplulo do přístavu Simpson. Jedenáctého září v 7:00, výsadek vojáků zničil telefonní stanici na poště v Rabaul a v německém hlavním městě Herbertshöhe (dnešní Kokopo), načež zde vyvěsili britskou vlajku. Vojáci se následně vydali zničit zmíněnou radiostanici v Bita Paka. Obsazením radiostanice byl pověřen Charles Elwell, který velel zhruba 500 vojákům. Na druhé straně Hans Wuchert velel jednotce čítající 61 Němců a 240 domorodých policistů. V přístavu Kabakaul se vylodilo 25 vojáků pod vedením dvou důstojníků a patnácti lidí, kteří zajišťovali lékařské ošetření a komunikaci. Australští vojáci se při postupu hustou džunglí vyhýbali cestám a do 9:00 urazili zhruba 1,8 km. Zde překvapili skupinu dvaceti domorodých vojáků vedených třemi německými důstojníky. Zahájili palbu, přičemž zasáhly ruku jednoho Němce a domorodci se následně rozutekli. Při této potyčce byli zajati všichni tři Němci, mezi nimi i hlavní velitel Wuchert a Mayer, obránci tím přišli o dva důležité velitele. Australané se rovněž zmocnili důležitých map. Velitel se obával odvety a tak si přivolal posily čítající 59 vojáků. Mezitím se dostali vojáci pod palbu domorodých vojáků, kteří je ostřelovali z korun stromů. V 9:30 byla situace vážnou a byl smrtelně zraněn Billy Williams, který se tak stal prvním padlým Australanem v celé válce. Mezi oběťmi byl také lékař, kapitán Brian Pockley, který zemřel na zranění během odpoledne, po té co byl evakuován do Berrimy. Brzy dorazily posily a do 10:00 se podařilo situaci stabilizovat. Postup byl obnoven, ale neušli ani 500 m, když narazili na německý zákop přehrazující cestu. Zde byl těžce zraněn velitel Bowen a velení převzal Hill. Dalšími vyslanými posilami byl půl-prapor pod velením lieutenant commandera Charlese Elwella, tentokrát podporovaný kulometným družstvem a zdravotníky. Mezi posilami byl i velitel praporu, Beresford a zpravodajský důstojník. Během útoku vojáci zajistili nastraženou velkou podzemní minu, která měla být odpálení pomocí drátu. Ve 13:00 byl zahájen další útok na hlavní zákop blokující silnici. Navzdory těžkým ztrátám vojáci postupovali a donutili nepřítele k boji muže proti muži. Elwell vedoucí své vojáky vpřed s šavlí v ruce, byl zabit, stejně tak další tři vojáci, pět bylo zraněno. Byl zajat jeden německý důstojník a 20 domorodců. Další postup vedl Hill, další tři Australané byli zraněni, jeden smrtelně. Velitel Hill využil dva zajaté Němce jako tlumočníky a podařilo se mu tak přesvědčit osádku dvou dalších zákopů, aby se vzdali. Během další přestřelky vojáci zastřelili jednoho ze zajatých tlumočníků a rovněž několik domorodců. Australané postupovali i během noci a v 19:00 nalezli opuštěnou radiostanici s demontovaným stožárem. Přeživší obránci se stáhli. Během bitvy o Bita Paka bylo zabito sedm Australanů a pět zraněno. Obránci ztratili jednoho německého důstojníka, další byl zraněn a 19 zajato, 30 domorodých vojáků bylo zabito a 56 zajato. Mezi Australské ztráty je ale nutno připočíst i ztrátu ponorky AE1 při hlídce poblíž Rabaul, která se potopila 14. září se všemi 35 muži na palubě. Německé koloniální jednotky se následně stáhly do Toma ve vnitrozemí, kde se přeskupily a vyčkávaly dalšího postupu Australanů. Německý guvernér - Eduard Haber pokračoval v odporu po několik dalších dní a marně doufal že se objeví Východoasijská eskadra pod vedením admirála von Spee. Později bylo Toma obklíčeno 200 Australany vyzbrojených i námořním dělem ráže 76,2 mm, kterým město ostřelovali. Odpor nepřítele se podařilo zlomit až po té, co chráněný křižník HMAS Encounter, třídy Challenger, začal ostřelovat horský hřeben nad městem. Ukázka síly jedenácti děl ráže 152 mm byla dostatečným argumentem k zahájení jednání. Guvernér Eduard Haber se setkal s Holmesem v Herbertshöhe dne 15. září a o dva dny později podepsal kapitulaci. Ozbrojený odpor byl ukončen a 21. září se vzdalo 40 zbývajících Němců a 110 domorodých vojáků. Německá hrozba v Oceánii tak byla eliminována a tamní kolonie obsazeny. Podepsáním Versailleské smlouvy ztratilo Německo své veškeré kolonie. Dne 17. prosince 1920 byla kolonie Německá Nový Guinea rozdělena mezi Austrálii, Japonsko, Nový Zéland a Británii.
Zdroj:
http://s400910952.websitehome.co.uk/ger ... police.htm
https://www.rheinische-geschichte.lvr.d ... 8.59793709
https://en.wikipedia.org/wiki/German_New_Guinea
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Bita_Paka
dva vojáci z Buka mezi dvěma Sudánskými vojáky ve Východní Africe (1906)