Stránka 1 z 1

Potlačování hladových bouří (1918)

PříspěvekNapsal: 24/7/2018, 11:16
od Rase
Obrázek

Potlačování hladových bouří v R-U

"Je to situace krajně kritická, zoufalá, situace, kdy nejde už o pouhý nedostatek, nýbrž o hlad, největší hlad."

V dobách Rakousko-Uherska počítala Vídeň s potlačováním lidových nepokojů pomocí vojska. Platila ale přísná pravidla, která určovala, jací vojáci mohou být nasazeni na podobný zásah proti demonstrujícím občanům. Podmínkou byl nejen ukončený výcvik, ale také schopnost sebekázně. Bylo nutno potlačit unáhlené jednání, které by mohlo mít nedozírné následky. Cílem tedy bylo situaci především uklidnit již samotným nasazením vojáků a vyhnout se obětem na životech. Patrně nikoho nepřekvapí, že největší lidové nepokoje probíhaly koncem války kvůli nedostatku potravin, podle čehož jsou známy jako "hladové bouře". Již v průběhu roku 1915 byly zavedeny potravinové lístky a přídělový systém na četné druhy zboží, což ale znamenalo jen dočasné a nouzové řešení. Přes rychlý růst cen, stále více zboží na trhu chybělo. Koncem roku 1917 a od začátku roku 1918 byl ve městech monarchie akutní nedostatek potravin. Hladové bouře, stávky, přepadání obchodů ve městech, ale i v méně zemědělsky prosperujících částech Rakouska byly na denním pořádku. Dle úředních statistik v roce 1913 ve Vídni denně v průměru umíralo 95 lidí. V březnu 1918 už to bylo denně více než 2 000 úmrtí (!) To vedlo Vídeň k nařízení dalších rekvizic potravin z Čech, což vyvolalo vlnu nenávisti vůči Vídni a všemu německému. Zároveň to však nechtěně vyvolalo i pokusy českých a moravských Němců "uzavřít" své oblasti, aby nebyly "vykořisťovány cizáky", což ale hlad místních ještě umocnilo. Hlad byl zkrátka všude a kosil lidi bez rozdílu. Jak zoufalá byla tehdy vyživovací situace zachytil učitel Josef Emanuel Jankovec (1866–1949) v pamětní knize kladenského čtenářského spolku Budislav: "Bídu a hlad je všude viděti, lidé chodí hubení, vychrtlí, šat na nich visí, každý se vleče jako v mdlobě. Děti po ulicích pobíhají a žebrají Strejčku, dejte mi pětník." Předkládaný chléb popisoval takto: "Na první pohled bys řekl, že je to směs hlíny a slámy, jakou lidé ucpávají dvířka u ohniště. Za čerstva je to směs těžká, mazlavá, plesnivá, že lepí se na patro a na zuby, za sucha drobivá, hořká, odporná, způsobující chorobu žaludku a střev." Pisatel těchto vzpomínek dostal z chleba těžký paratyfus, že jen jen vyvázl životem po dvouměsíční nemoci. Mouky a chleba bylo tehdy na příděl jen 2,1 kg pro těžce pracující osoby, pro ostatní jen 1,4 kg na týden. Brambory nebyly od dubna 1918, takže k jídlu zbýval jen tuřín a mrkev. V posledním roce první světové války vyvolal kritický nedostatek potravin na některých místech Rakouska-Uherska hladové bouře.

Prostějov

Krajně kritická situace nastala v Prostějově na začátku roku 1917. Tehdy se šířily různé fámy, například o zrušení mimořádných přídavků potravin určených pro těžce pracující a o nedostatku uhlí na zimu. Tyto zprávy přivedly k budově okresního hejtmanství 25. dubna 1917 odpoledne shromáždění dělníků a dělnic z Wikovky a konfekčních továren. Jejich obavy si vyslechl okresní hejtman Josef Wierer. Na 11 000 dělnic a dělníků z prostějovských oděvních firem se mezitím vzbouřilo kvůli obavám z nedostatku jídla. Dav měl zaútočit kameny na okna okresního hejtmanství a Národního domu. Rozbity byly rovněž výlohy několika obchodů. Když se lidé shromáždili i v den následující, okresní hejtman Wierer povolal vojenskou posilu z Olomouce. V noci dorazil oddíl osmnáctiletých rekrutů pod vedením velitele hejtmana Zapletala. Dne 26. dubna 1917 zastavil kordon demonstranty na Čelakovského náměstí a byly rovněž uzavřeny ulice vedoucí do města. Ve chvíli, kdy čelo zástupu dělníků dorazilo k vojákům, se začalo střílet. Nedostatečně vycvičení nováčci byli pod tlakem velitele, patrně stříleli nad hlavy lidí a do dlažby, ale odražené projektily zasáhly i osoby na akci nezúčastněné. Někteří byli zasaženi zezadu při útěku. Na dlažbě zůstalo ležet třiadvacet mrtvých, většinou mladých lidí. Mezi nimi byl i třináctiletý chlapec, který pozoroval událost schovaný v koruně stromu. Osmdesát lidí bylo zraněno a ve vězení skončilo přes sto účastníků protestu. Celou situaci ještě umocňuje fakt, že již v dobách Potlačení Hladové bouře v Prostějově, mělo nečekaný ohlas i v zahraničí. Rozhodně se nejednalo o poslední podobné neštěstí. Postupující radikalizací veřejného mínění a stupňujícími se zásobovacími obtížemi se hladové bouře měnily v akce s politickým obsahem. V lednu 1918 proběhla generální stávka všeho dělnictva a v tomto duchu probíhaly i další akce. Zejména prvomájové demonstrace a protestní akce proti vývozu potravin v říjnu 1918. Právě v říjnu, se ve městě vzbouřila polsko-rusínská posádka. Patrně se jednalo o nějakou vzpouru, nebo odmítnutí poslušnosti, je dost možné že vojáci odmítli zasáhnout proti demonstrantům, srocujícím se ve městě. V této neklidné době, od 31. října 1918, dobrovolně konal službu, jako velitel kasáren v Prostějově, penzionovaný nadporučík Jan Sedláček. Dne 3. listopadu jej vystřídal setník Sklubal. K dalšímu potlačování hladových bouří, při němž se střílelo do lidí, došlo v Plzni.

Plzeň

Začátkem června 1918 nedostali po dva týdny Plzeňané žádné příděly potravin, až na chléb, který byl vyrobený z nepoživatelné směsi kukuřičné a ječné mouky. Třetí týden pak většina lidí zůstala bez mouky a bez chleba úplně. Denní potřeba chleba byla asi 25 tisíc bochníků, avšak 18. června jich bylo vydáno pouhých 3 550. Plzeň se začala radikalizovat. 19. června došlo k prvnímu rabování, kdy tři stovky žen a dětí rozebraly v Purkyňově ulici náklad žitné a kukuřičné mouky. O den později hladové bouře propukají naplno. Už ráno se několikasethlavý dav žen vrhnul v Prokopově ulici na valník firmy Recht a Böhm naložený kukuřičnou moukou. K dalším nepokojům došlo v ulici Valdštýnově a dav lidí dorazil i k pekárně Jana Fábery nebo obchodu s kvasnicemi Matyldy Arnsteinové. Dne 21. června kolem šesté hodiny večer se pak tisícihlavý dav složený převážně z dětí shromáždil před pekárnou Františka Šollara na rohu Koterovské a Barrandovy ulice. Na místo náhle dorazila četa vojáků 69. pěšího pluku s úkolem zabránit rabování. Vyhladovělí lidé však na ně začali házet kamení a vše, co měli po ruce. To velitele čety, poručíka Oskara Würfela, natolik rozzuřilo, že bez varování dal vojákům příkaz ke střelbě. Palba zasáhla 12 osob, přímo na místě zemřel dvanáctiletý školák Jaroslav Vališ, další čtyři chlapci ve věku 10 – 14 let zemřeli v nemocnici. Při střelbě byl zabit i osmnáctiletý mladík, který šel jen kolem po chodníku a akce se nijak nezúčastnil. Ukázalo se, že děti byly zastřeleny zezadu při útěku. Šokovaní Plzeňané zahájili hned druhý den mohutné protesty a více než 30 tisíc lidí vstoupilo do stávky. Mnozí též přišli na místo tragédie a květinami uctili památku zabitých dětí. Jejich pohřeb byl pak mohutnou demonstrací proti nenáviděné Rakousko-uherské monarchii. Kromě Prostějova a Plzně se demonstrovalo v Praze, Brně, Ostravě a na mnoha jiných místech; i při těchto demonstracích byla řada mrtvých i raněných.

Zdroj:
https://biblio.hiu.cas.cz/documents/153521?locale=cs
https://kladensky.denik.cz/zpravy_regio ... 40728.html
https://technet.idnes.cz/pred-100-lety- ... -lety_heli
https://ct24.ceskatelevize.cz/regiony/2 ... lo-23-lidi
http://extrastory.cz/hladove-boure-roku ... -deti.html
http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/ ... ouska.html
http://neviditelnypes.lidovky.cz/histor ... ecnost_wag
viewtopic.php?f=92&t=8128

Obrázek