Stránka 1 z 1

Japonsko v první světové válce

PříspěvekNapsal: 6/11/2017, 21:15
od Rase
Obrázek

Japonsko v první světové válce

Pokud chceme pochopit příčiny vstupu Japonska do první světové války, musíme se podívat až do počátků formování moderního japonského státu. V roce 1867 propukla v zemi občanská válka, která vedla k sesazení šóguna a převzetí moci císařem. Tím se stal Tarrikó Minabó (1852-1912) známý jako císař Mucuhito. Pod tlakem veřejnosti, zahájil spolu s významným přispěním premiéra Hirobumi Itó (1841-1909), řadu reforem, které měly změnit zastaralé feudální Japonsko v moderní stát. Mezi nimi bylo ustavení parlamentu, sněmu a nejvyššího soudu, zavedení veřejného systému poštovních služeb, přijetí moderní jednotné měny a otevření tokijské burzy. Bylo zrušeno tradiční rozvrstvení společnosti a nastolena formální rovnoprávnost. Zároveň byli ze západu povoláni odborníci, kteří měli za úkol vybudovat či inovovat železnice a průmysl, armádu, loďstvo a architekturu. Tradičním problémem japonské společnosti byl nedostatek potravin, který vedl k řadě hladomorů. Ač bylo Japonsko v období vlády šógunů feudálním zemědělským státem, točilo se vše kolem jídla a případně jeho nedostatku. Není náhodou, že tehdy došlo k téměř třem tisícům rolnickým povstáním vyvolaným hladomorem. Venkované, kteří tvořili většinu japonského obyvatelstva, byli zatížení nadměrnými daněmi, žili v chudobě a jejich malá políčka je sotva uživila. Problémem bylo, že i v úrodných letech, byli venkované podvyživení a většina rolnických rodin jen málokdy viděla plnou mísu bílé rýže. Mnozí měli k obživě jen proso a plevelnou trávu. Sužovali je paraziti všeho druhu a nezřídka umírali na nejrůznější choroby. Není náhodou, že bohatství se tehdy odvíjelo od množství rýže. Mimo jiné i šógun neměl sklady plné zlata a dalších cenností, ale právě cenné rýže, určené pro vydržování vojenských družin. Tuto situaci nezměnily ani zmíněné reformy Meidži, probíhající od roku 1868. V porovnání se Západem žilo v Japonsku stále příliš mnoho lidí a na Západě byly troušeny posměšné poznámky, že by vláda měla kontrolovat porodnost. Na vesnicích se často prováděly potraty a zabíjely se i narozené děti, což zákon začal postihovat až ve 30.letech 20.století. Bídný život na vesnicích bylo možno obejít pouze tak, že se dcery rolníků vydávaly do měst, kde se živily prací v tkalcovnách, nebo prostitucí. Synové často vstupovali do armády, která nabízela živobytí a kariéru.
Během reforem Meidži se ozbrojené síly loajální císaři sestávaly převážně ze samurajů knížectví Sacuma a Čóšú. Po svržení šógunátu bylo nutno vybudovat moderní armádu věrnou Císaři, která by se mohla postavit i vnějšímu nepříteli. Základem nově budované moderní armády se stali mladší synové z rolnických rodin, kteří trpce nenáviděli chudobu, jež sužovala jejich rodiny. V roce 1871 vláda vyhlásila celonárodní brannou povinnost a všichni muži ve věku od 21 do 40 let byli povinni sloužit v armádě tři roky. Každá obec měla vojenského úředníka, který vedl podrobné záznamy o jednotlivých domácnostech ve své lokalitě a posílal hlášení je na místní vojenské velitelství. Raná císařská armáda se vyvíjela za asistence francouzských poradců. Prvním zahraničním nasazením císařské armády (a císařského námořnictva) byla Tchaj-wanská expedice v roce 1874. Jednalo se o trestnou výpravu, která byla reakcí na zabití 54 členů posádky ztroskotané obchodní lodě z Rjúkjú místními domorodci na jihozápadě Tchaj–wanu v prosinci 1871. Reformy státu vedly k sérii nepokojů vyvolaných nespokojenými samuraji. Jedním z největších bylo Sacumské povstání v roce 1877, které vedl Takamori Saigó (1828-1877). Po jeho rozdrcení a po významné Prusko-francouzské válce, byl v prosinci roku 1878, generální štáb císařské armády přetvořen podle vzoru pruského Generalstabu a podřízen přímo císaři. Vycvičit generální štáb nové armády měli dva pruští vojenští poradci - kapitán von Blankenbourg a major Jakob Meckel, kterého v roce 1888 nahradil von Wildenbrück. Podle ústavy z roku 1889 byly ozbrojené síly nezávislé na civilní vládě, což se mělo projevit především s novou generací důstojníků o několik desetiletí později. Díky pečlivým reformám vojska, mělo v devadesátých letech Japonsko nejmodernější armádou v celé Asii. Pěchota byla dobře vycvičená, s vysokou morálkou a rovněž kvalitně vybavená. V roce 1880 byla do výzbroje zavedena puška Murata domácí konstrukce. Armáda zaostávala v kavalérii a dělostřelectvu. Právě děla musela být nakupována v Americe a Evropě, byly tak v různých rážích, což zvyšovalo logistické nároky. Vzhledem k tomu, že Japonsko stále trápilo rostoucí množství obyvatelstva a omezené zdroje potravin, měl stát jen několik možností, jak kritickou situaci řešit. První možností byla emigrace, ale ta byla nemožná proti-japonskými přistěhovaleckými opatřeními v okolních zemích. Druhou možností bylo pronikání na světové trhy, blokují celní bariéry a rušení obchodních dohod. Poslední možností byla teritoriální expanze a hledání životního prostoru.

Prvního srpna roku 1894 propukla válka s Čínou, kde vládla dynastie Čching. Během války se podařilo porazit jak čínské námořnictvo, tak i pozemní síly v Korei. Na pevnině byly nasazeny dvě armády a pět divizí - celkem tedy 120 000 mužů. Problémem bylo, že do války byli povoláni i rezervisté, kteří se jinak věnovali obdělávání svých políček. Bez živitele by jejich rodiny zemřely hlady, nebýt pomoci jiných chudých rolníků, kteří je podporovali. Podle vzpomínek pamětníků, si mladí vojáci dělali velké starosti o osud svých příbuzných, přežívajících jen o shnilých bramborách. Výsledkem střetu ale bylo, že Japonsko převzalo kontrolu nad ostrovem Tchaj-wan, poloostrovem Liao-tung a Pescadorskými ostrovy. Výsledek této války znamenal, že územní expanze je možným řešením vnitřních problémů. Po zásahu evropských mocností, ale muselo Japonsko vyklidit obsazený Korejský poloostrov.
Japonští vojáci se zanedlouho vrátili do Číny na přelomu letopočtu, kdy propuklo Boxerské povstání. Obleženým cizincům v Pekingu se vydaly vojska Spojeného království, Francie, USA, Ruska, Německa, Itálie, Rakouska-Uherska a Japonska. Právě Japonsko vyslalo nejsilnější kontingent o síle více jak 20 000 mužů. Vojáci byly součástí Gaseleeho expedice a zúčastnili se dobytí Tchien-ťinu. V této době byly japonské jednotky dávány ostatním za příklad, díky své kázni a organizovanosti. Rovněž jejich přístup k Číňanům byl ve srovnání s ostatními spojenci nejmírnější.
Japonsku se podařilo plně transformovat z agrární společnosti na průmyslovou až v průběhu 90.let 19.století. Právě od této chvíle by se dalo říci, že se Japonsko začíná pomalu stávat významným státem v regionu. Tokio se snažilo držet co nejdál ostatní velmoci od Koree, která se nacházela pouze 160 km od japonských ostrovů, a sami si na ni činili nárok. Po porážce čínských vojsk v roce 1894, se sice podařilo zbavit vlivu Pekingu nad oblastí, ale nikoliv zemi ovládnout a kolonizovat. Poněkud překvapivě si na poloostrov činilo nárok Rusko. Jelikož v této době probíhalo soupeření mezi Ruskem a Velkou Británií o každý volný prostor, získalo Japonsko nečekaného spojence. V lednu roku 1902 byla uzavřena významná spojenecká smlouva s Británií, která měla vliv Ruska v Asii omezit. Od roku 1903 se ztrojnásobily vojenské výdaje, které umožnily vybudovat především silné loďstvo. Spory s Ruskem o Koreu a Mandžusko nabraly takové intenzity, že v roce 1904 zahájilo Japonsko překvapivý útok na ruskou flotilu v přístavu Port Arthur. Rovněž probíhaly pozemní boje v Mandžusku. Armáda zmobilizovala více než milion vojáků, z nichž během 18 měsíců ztratila přes 100 000. Válka skončila naprostou porážkou ruských sil na pevnině i na moři. Rovněž v této válce se Japonci chovali k zajatému nepříteli velice dobře, což potvrdily i reportáže zahraničních žurnalistů ze zajateckých táborů na japonských ostrovech. Vojáci se rovněž chovali příkladně k civilnímu obyvatelstvu, což jasně kontrastovalo s postupem Carské armády. V září 1905 podepsán Portsmouthský mír, díky němuž získalo Japonsko část ostrova Sachalin, jihomandžuskou železnici a uznání svých zvláštních práv v Korei. Právě Korea byla plně anektována 22. srpna 1910 a v roce 1912 bylo spojenectví s Velkou Británií prodlouženo o dalších 10 let. Téhož roku zemřel císař Meidži a Japonsko tak na několik let upadlo do vládní nestability. Tou dobou se ale již schylovalo k další válce.

Během první světové války se Japonsko postavilo na stranu spojenců. 23. srpna 1914 vyhlásilo Japonsko válku Německu. Vzhledem ke vzdálenosti obou států se může zdá, že se jednalo pouze o symbolický krok, ale na nedalekém Šan-tungském poloostrově v Číně, se nacházel opevněný přístav Čching-tao, hlavní německá námořní základna na Dálném Východě. Dne 27. srpna zahájilo Japonské císařské námořnictvo blokádu přístavu. Eskadře velel Sadakiči Kato a jejím jádrem bylo pět starých původně ruských bitevních lodí, ukořistěných za Rusko-japonské války. Do útoků proti přístavu se zapojily také hydroplány Maurice Farman z lodi Wakamija Maru, které vzlétly celkem ke 49 útokům, při kterých svrhly téměř 200 pum. Přístav chránilo od moře 21 těžkých a středních děl. Ze souše 68 těžkých a středních a 61 lehkých děl. Obránci měli k dispozici přibližně 4500 mužů, kterým velel německý námořní kapitán Alfred Meyer-Waldeck. V přístavu se nacházelo několik dělových člunů, torpédoborec S90 a minonoska Lauting. Některé z lodí ale nebyly bojeschopné kvůli chybějící osádce. Vítanou posilou tak byl chráněný křižník SMS Kaiserin Elisabeth, jediná Rakousko-uherská válečná loď operující v té době na Dálném Východě. Část její výzbroje a osádky zůstala na lodi, zbytek byl přesunut na souš. Začátkem září se vylodily pozemní síly o síle 25 000 vojáků, kteří začali přístav postupně obkličovat. Námořní blokádu se pokusil překonat torpédoborec S 90, ale narazil na starý chráněný křižník Takačihó a dělový člun Saga. Velitel lodi Brunner na japonské lodě zaútočil a třemi torpédy zasáhl Takačihó, který se potopil s celou posádkou 271 mužů. Osádka dorazila do Číny, kde potopila loď a nechala se internovat. Mezitím se situace obránců přístavu zhoršovala ač se podařilo odrazit několik úderů, neměli šanci udržet se proti opotřebovací válce. Závěrečné zteči se účastnilo 50 000 japonských a 2 000 britských vojáků, ale to již dne 7. listopadu osádka kapitulovala. Japonská císařská armáda oficiálně přiznala ztrátu 415 zabitých, přibližně 1500 raněných, křižník Takačihó, torpédoborec Širotae, torpédový člun a dvě minolovky. Zhruba dvě stovky obránců padlo, 293 bylo zraněno a dalších 3 600 bylo zajato. Japonští vojáci se k německým a Rakousko-uherským zajatcům chovali příkladně. Celkem se v zajateckých táborech nacházelo 4 592 zajatců. Němečtí zajatci dostávali dokonce cigarety a německé noviny. Důstojníci i mužstvo měli dovoleno vycházet z táborů, byť jen v doprovodu eskorty. Několika zajatcům se podařilo prchnout a jeden se dostal až do Německa. V lednu 1915 Čína požádala o vrácení města, ale odpovědí jí bylo ultimátum, známé jako 21 bodů, které požadovalo vydání veškerého německého majetku (železnice) do japonských rukou a mnohé další požadavky. Jednalo se o pokus k získání obchodní dominance a posílení japonské pozice v Číně. V květnu 1915 Tokio pohrozilo Pekingu mobilizací a požadavky tak byly splněny. Následujícího roku dokonce vyhrožovali, zapojením se do války na straně centrálních mocností (!)
Od léta 1916 zahájila Británie jednání o aktivnějším zapojení Japonska do válečných operací. Japonská flotila se tak zapojila do pronásledování německých korzárských plavidel v Pacifiku a okupovalo německou Mikronésii. V této oblasti převzali od Britů ochranu tamních konvojů a hlídkovou činnost. Pokud jde o nasazení blíže Evropě, tak Japonsko nemělo zájem o zapojení se na pozemních operacích v Evropě a zdlouhavé opotřebovací válce. Navíc zde neplynul prakticky žádný zisk. Bylo zvažováno nasazení japonských expedičních sil na Mezopotamské frontě, ale Britové se obávali, že by zde po válce ponechali Japoncům příliš velký vliv. Navíc japonská armáda nebyla vybavená pro tamní klimatické podmínky. Ve výsledku tak byli do Evropy vysláni pouze vojenští pozorovatelé a v únoru 1917 byla podepsána dohoda o vyslání japonských válečných lodí do Středomoří. Druhá zvláštní eskadra pod velením admirála Kózó Satóa (1871-1948) dorazila na Maltu v květnu. Tvořily ji torpédoborce Ume, Kusunoki, Kaede, Kacura, Kašiwa, Macu, Sugi a Sakaki. Původní vlajkovou lodí byla křižník Akaši, který záhy nahradil novějším křižník Izumo. Později dorazily torpédoborce Kaši, Hinoki, Momo a Janagi. Začátkem roku 1918 dorazil křižník Kasuga, a od britů byly zapůjčeny další dva torpédoborce, které sloužily pod jmény Sendan a Kanran. Na konci války, eskadra čítala 17 plavidel. Co se týče bojových akcí, tak japonské torpédoborce měly především úlohu ochrany spojeneckých konvojů plavících se Středozemním mořem, před ponorkami nepřítele. Celkem se námořníci údajně dostali do 34 střetů s ponorkami nepřítele, ale jedná se o nepodložené odhady osádek lodí. Do konce války doprovodili 788 lodí, zabezpečili přepravu více než 700 000 vojáků a v bojových misích urazili 240 000 mil.

S koncem války vyslyšelo Tokio žádost USA, o intervenci, která by umožnila československým legionářům bezpečně opustit Rusko. Jelikož si ale ostatní státy nepřály, aby Japonci vstoupili na Sibiř samostatně, byli součástí mnohonárodnostních sil. V srpnu roku 1918 byla zahájena intervence států Dohody na Sibiř, která měla stabilizovat ruský Dálný východ. Od Vladivostoku po Bajkal operovalo 70 000 japonských vojáků. Japonci se rovněž velice obávali šíření bolševismu a tak se snažili všemožně podporovat Zabajkalské kozácké vojsko, jemuž velel atamana Grigorij Michajlovič Semjonov (1890-1964) a baron Roman Fjodorovič Ungern von Sternberg (1885-1921). Spolu s japonskými vojáky, se na Sibiři začali usídlovat i obchodníci a osadníci. V reakci na to, bolševici v Nikolajevsku brutálně povraždili 700 tamních Japonců a ženy před smrtí znásilnili. V reakci na to Japonci zabrali zbytek Sachalinu, pomstili se na ruských obyvatelích a zvýšili svou podporu bělogvardějcům. Poslední vojáci byli staženi až v roce 1922 a intervence ve výsledku přinesla Japonsku pouze prohloubení antibolševismu mezi důstojníky a prohloubené nepřátelství se SSSR.
V roce 1919 se Japonsko účastnilo Pařížské mírové konference a jeho zástupci byli součástí Velké pětky nejvýznamnějších mocností Dohody. V podstatě se tak poprvé ve své historii stalo světovou mocností. Rovněž bylo Japonsku přiděleno křeslo v radě Společnosti národů. Zde se pokusili prosadit dohodu o zákazu rasové diskriminace, čímž by obešli proti-japonská přistěhovalecká opatření v okolních zemích a lidé by se tak mohli volně usídlovat i mimo japonské území. Kanada, Nový Zéland a Austrálie v obavě před přílivem čínských, japonských a indických přistěhovalců však o něčem podobném odmítly uvažovat. Proti bylo rovněž USA a tak se tímto návrhem nikdo více nezaobíral. Japoncům tak opět zbyla do budoucna pouze možnost vnější expanze, pokud se chtěli vyhnout hospodářským potížím. Rovněž se ve Versailles jednalo o rozdělení válečné kořisti. Japonsku byla uznána nadvláda nad Čching-tao, několika tichomořskými ostrovy a získali osm německých ponorek.
V poválečném období byla veřejnost nespokojená s vysokými náklady na zbrojení a civilní vláda se snažila co nejvíce oslabit moc vojenských složek a snížila stav armády o dvacet procent. V této době vzniklo moderní dělnické hnutí, válečný průmysl a dodávky zboží státům Dohody (byť často otřené kvality), znamenalo ohromný ekonomický boom, díky němuž vznikla v zemi střední třída. Společnost se rovněž transformovala na městskou průmyslovou společnost, jakou je dodnes. Velkou ranou japonskému hospodářství byla krize ve 20.letech, která ještě více umocnila přetrvávající ekonomické problémy země. Velké společnosti jako Micubiši, Sumitomo a Micui dosahovaly obrovských zisků, ale lidé na venkově i nadále hladověli. Právě z rodin malých vlastníků půdy nebo drobných obchodníků, pocházelo v roce 1927, již 30 procent japonských důstojníků. Vedoucí představitelé ozbrojených sil s podrážděním sledovali šíření proti vojenských nálad ve společnosti a bohatí obchodníci běžně na veřejnosti uráželi japonské důstojníky. Ti zpochybnili autoritu civilní vlády i stávající vojenské velení a snažili se o znovuzískání ztraceného výsadního postavení ve společnosti. Poválečný rychlý růst obyvatelstva a důsledky hospodářské krize opět vedly k nutnosti řešit vnitřní hospodářské problémy expanzí. Vše bylo připraveno pro další agresi vůči Číně a později i celém regionu ve druhé světové válce.

Zdroje:
Hrbek Jaroslav - Velká válka na moři I.díl (2001)
Novák Jiří - Bitva o Jadran (2002)
časopis 1. světová (IV/2016)

https://www.valka.cz/10952-Japonsky-mil ... 20-stoleti
https://cs.wikipedia.org/wiki/Boxersk%C ... %A1n%C3%AD
https://cs.wikipedia.org/wiki/Japonsk%C ... 99-1901.29
https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bji ... 93_1867.29
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hirobumi_It%C3%B3
https://www.youtube.com/watch?v=WG_SzUVNo8I&vl=cs

Obrázek
japonští vojáci na Taj-wanu 1874

Obrázek
invaze na Taj-wan 1874

Obrázek
karikatura korejské krize 1903

Obrázek

Obrázek

Re: Japonsko v první světové válce

PříspěvekNapsal: 7/11/2017, 14:11
od Martin Hessler
Nějaká pravděpodobná teorie o tom, co vedlo k tak radikální změně v jednání japonských vojáků se zajatci? Bestialita chování se vyskytla už za čínsko-japonské války (případ Cowshing), ale na konci 30. let se stala prakticky normou.

Re: Japonsko v první světové válce

PříspěvekNapsal: 7/11/2017, 15:19
od Rase
Tak ona nadřazenost japonců by se dala teoreticky vehledat už ve středověku, byť tam je to vůči cizincům obecně. Z modernější doby si myslím, že to přišlo jako reakce na neúspěšné prosazení dohody o zákazu rasové diskriminace v roce 1919. Ono tomu nejspíš moc nepomohl ani zmíněný masakr japonců v Nikolajevsku. Tak mě napadá, že to je snad jediný případ, kdy se cílem masakrů stali přímo japonští civilisté - většinou japonci bojovali mimo svoje území.
Osobně si myslím, že začali na konvence kašlat právě od konference v Paříži a když byli vykopnutí ze Společenství národů. Japonští vojáci dodržovali pravidla, když nějaké byly. Když nebyla danná pravidla, chovali se jako hovada.

Re: Japonsko v první světové válce

PříspěvekNapsal: 7/11/2017, 19:30
od Polarfox
Já osobně bych to viděl na prosté sepětí se vzrůstem japonského militarismu a národního pošuctví, jak tomu říkám já (návrat k neexistujícím/pochybným slavným tradicím/minulosti, nacionalizace, zbožštění císaře, císařství a zvrácený systém vlasti a obětování se pro ni, atd. ...to vše právě v úzké návaznosti na radikální vojenskou kliku). To jak Japoncům po První světové válce postupně rupalo v kouli a byla upozaďována až prakticky zahlušena velice mělce zakořeněná parlamentní demokracie a obecně umírněné hlasy/osobnosti (včetně těch rozumných vojenských), čím více si to malovali jako dětskou pohádku a řítili se do záhuby, tak tím více dostávaly tyto tendence prostor. Rasismus/xenofobie/pocit nadřazenosti musely být v Japonsku už zakořeněny, rusko-japonská válka pak následně dala spoustě činitelů i prostých obyvatel falešná křídla a velké voči, ale stále to bylo očividně udržitelné na uzdě. Dokud panoval princip kooperace a převažovaly chladné hlavy, tak s tím nebyl problém a Japonci se dokázali chovat velice civilizovaně a disciplinovaně. Když to ovšem nabralo směr ke konfrontaci s ostatními mocnostmi, tak toto vše bylo 1) puštěno ze řetězu, ale hlavně 2) zásadně akcentováno.

Rase píše:Ti zpochybnili autoritu civilní vlády i stávající vojenské velení a snažili se o znovuzískání ztraceného výsadního postavení ve společnosti.

Otázkou je, zdali o ni někdy vůbec majoritně přišli :)

Rase píše:Během první světové války se Japonsko postavilo na stranu spojenců. 23. srpna 1914 vyhlásilo Japonsko válku Německu. Vzhledem ke vzdálenosti obou států se může zdá, že se jednalo pouze o symbolický krok, ale na nedalekém Šan-tungském poloostrově v Číně, se nacházel opevněný přístav Čching-tao, hlavní německá námořní základna na Dálném Východě.

Šlo především o velice nesymbolicky vyčůraný krok (či při započítání dalších událostí série kroků), kdy se Japonsko vtlačilo do války, aby na tom mohlo profitovat. A dokud se kocouři mydlili v Evropě, tak měla myška pré.

Re: Japonsko v první světové válce

PříspěvekNapsal: 7/11/2017, 19:30
od jarl
Rase píše: Co se týče bojových akcí, tak japonské křižníky zde měly především úlohu ochrany spojeneckých konvojů plavících se Středozemním mořem, před ponorkami nepřítele. Celkem se námořníci údajně dostali do 34 střetů s ponorkami nepřítele, ale jedná se o nepodložené odhady osádek lodí. Do konce války doprovodili 788 lodí, zabezpečili přepravu více než 700 000 vojáků a v bojových misích urazili 240 000 mil.

Tu ochranu konvojů neprováděly křižníky ale torpédoborce, které však přes veškerou snahu nedokázaly zabránit potopení doprovázených lodí a velkým lidským ztrátám. Např. U 63 poslala před zraky japonských námořníků ke dnu velký britský transportní parník Transylvania, přičemž o život přišlo několik set osob.

Rase píše: Rovněž se ve Versailles jednalo o rozdělení válečné kořisti. Japonsku byla uznána nadvláda nad Čching-tao, několika tichomořskými ostrovy a získali osm německých ponorek.

Kromě ponorek Japonsko získalo ještě přinejmenším bitevní lodě Nassau a Helgoland společně s lehkým křižníkem Augsburg, ale všechny byly počátkem dvacátých let vyřazeny ze služby.

Re: Japonsko v první světové válce

PříspěvekNapsal: 7/11/2017, 20:28
od Rase
Polarfox:
průšvih bylo hlavně to, že podle ústavy z roku 1889 byly ozbrojené síly nezávislé na civilní vládě. Ze začátku to bylo ještě v pohodě, přeci jen to byli ve vojsku u velení ještě bývalí samurajové a odchovanci evropských důstojníků. Problém byl s novou generací důstojníků, která se dostala k válu až v meziválečném období a hnali zemi do války. Další věcí je i to, že armáda prakticky vládla v koloniích, co vím tak v Mandžusku se chovali jako utržení ze řetězu a Tokio na to nemělo vliv. Nevím proč, ale mě ten systém něčím připomíná Prusko za Fridricha II. Velikého. Ono asi není náhodou, že generální štáb japonské armády vybudovali Prusové. Říkalo se, že každý stát má armádu, ale v Prusku má armáda stát, tak tehdy to platilo i o Japonsku. Armáda se symbolicky utrhla ze řetězu, když umřel první novodobý císař Meidži
I v rámci armády existovaly rozdílné názory - ultranacionalistické frakce se několikrát pokusily o svrhnutí vlády a císaře Hirohita (!) Část armády tak rozhodně neuznávala císařský majestát, natož aby jej brali jako "boha"

Obrázek
japonští vojáci, zima 1904

Re: Japonsko v první světové válce

PříspěvekNapsal: 8/11/2017, 09:37
od Rase
Populace Japonska byla v roce 1872 odhadována na 34 milionů. O 50 let později, v r. 1920 (kdy se uskutečnilo 1. sčítání lidu), vzrostl počet obyvatel na 56 milionů a o 100 let později se populace již ztrojnásobila (105 milionů v r. 1970). Od roku 1880 probíhala v zemi demografická revoluce, která byla zapříčiněná zákazem potratů a lepších stravovacích návyků.
Sebevědomí Japonců určitě pomohlo, že během dvou (až tří) generací se ze zaostalého feudálního státu, stali průmyslovou společností s "demokracií", střední třídou atd. Navíc všude kde se vojensky angažovali, tam měli úspěch. Získali nemálo území v zahraničí a nebýt zásahů Velmocí, které je často nutily území vracet, tak by velmi brzo získali velký kus okolí. Příkladem může být Korea, kterou zabrali už v první válce s Čínou (1894), ale museli se z ní stáhnout a anektovat ji mohli až roku 1910. Tedy až o šestnáct let a další válce později. Nebýt tedy "mezinárodního společenství" byly by Japonské úspěchy ještě mnohem ohromující. To byl asi i jeden z důvodů, proč se později rozhodli nehledět na zahraniční mínění :)

Obrázek
japonští vojáci, léto 1905

Re: Japonsko v první světové válce

PříspěvekNapsal: 8/11/2017, 10:44
od Polarfox
Rase píše:Nebýt tedy "mezinárodního společenství" byly by Japonské úspěchy ještě mnohem ohromující.

A zároveň nebýt zahraničního společenství a protektorů/podporovatelů, tak mohly být i mnohem méně ohromující. Japonsko profitovalo z kooperace s cizími mocnostmi plus z konfrontace s izolovanou cizí mocností pod křídly zbytku společenství. Čistá konfrontace navzdory tomuto společenství se ukázala jako expresní lístek do pekla a bublina předchozích úspěchů v novém prostředí záhy efektně splaskla.

Rase píše:průšvih bylo hlavně to, že podle ústavy z roku 1889 byly ozbrojené síly nezávislé na civilní vládě. Ze začátku to bylo ještě v pohodě, přeci jen to byli ve vojsku u velení ještě bývalí samurajové a odchovanci evropských důstojníků. Problém byl s novou generací důstojníků, která se dostala k válu až v meziválečném období a hnali zemi do války. Další věcí je i to, že armáda prakticky vládla v koloniích, co vím tak v Mandžusku se chovali jako utržení ze řetězu a Tokio na to nemělo vliv. Nevím proč, ale mě ten systém něčím připomíná Prusko za Fridricha II. Velikého. Ono asi není náhodou, že generální štáb japonské armády vybudovali Prusové. Říkalo se, že každý stát má armádu, ale v Prusku má armáda stát, tak tehdy to platilo i o Japonsku. Armáda se symbolicky utrhla ze řetězu, když umřel první novodobý císař MeidžiI v rámci armády existovaly rozdílné názory - ultranacionalistické frakce se několikrát pokusily o svrhnutí vlády a císaře Hirohita (!) Část armády tak rozhodně neuznávala císařský majestát, natož aby jej brali jako "boha"

Průšvih byl hlavně ten, že japonská společnost se vyvíjela překotně a nerovnoměrně. A za obrovským technologickým skokem kulhaly kdesi v dálce teprve změny společenské. Snaha tu sice byla, ale některé věci neurychlíš tak "snadno" jako technologický pokrok. Můžeš to sice také importovat a zavést, ale dokud si společnost neprojde určitými situacemi, tak to stále může být pouze bezobsažná forma bez hlubšího pochopení, upřímné podpory a kořenů.

jarl píše:Kromě ponorek Japonsko získalo ještě přinejmenším bitevní lodě Nassau a Helgoland společně s lehkým křižníkem Augsburg, ale všechny byly počátkem dvacátých let vyřazeny ze služby.

Jak píše Jarl, japonská kořist sestávala z vícero plavidel různých typů a velikosti, ale většina byla obratem odprodána na sešrotování na místě (tj. v Evropě), neboť neměla technologicky či užitně co nabídnout (vyřazení ze služby je nešťastný výraz, protože ani vlastně nesloužily). O co byl ale projeven eminentní zájem byly ponorky a Japonci si poctivě odvezli svých 7 kousků do vlasti a řádně je vyždímali. Spolu s tím probíhal přinejmenším od roku 1919 pokoutný transfer plánů, technologií a odborníků a všechny tyto prvky byly zakomponovány do japonské poválečné ponorkové konstrukční školy.

Re: Japonsko v první světové válce

PříspěvekNapsal: 8/11/2017, 10:58
od Rase
Díky za doplnění.
Tak oni japonci využili soupeření mezi Británií a Ruskem na konci 19.století. Přeci jen tehdy to kolikrát vypadalo že mezi oběma státy dojde k válce. Jiskřilo to kvůli Persii (Iránu), střední Asii. Pokud by se rusko-japonská válka protáhla a nedopadla tak jednoznačně, hrozilo, že se do konfliktu zapojí na straně Japonska i Británie. Londýn si udělal z Japonska takového prostředníka k omezení rozmachu Ruska, stejně tak jako dřív z Osmanské říše. Japonci toho jen využili. Přeci jen to snad byl jediný důvod, proč jim bylo umožněno anektovat Koreu - tedy strach, že ji příště zaberou Rusové. Samotní Japonci nikoho tak nějak nezajímali a i na začátku první světové války, o jejich pomoc nikdo nestál. Přeci jen k obsazení přístavu Čching-tao se v podstatě vnutili. Osobně si myslím, že časem by se německá osádka vzdala i jen těm pár desítkám tisích Britů, co se obléhání účastnili.

Re: Japonsko v první světové válce

PříspěvekNapsal: 8/11/2017, 16:00
od Polarfox
Rase píše:Samotní Japonci nikoho tak nějak nezajímali a i na začátku první světové války, o jejich pomoc nikdo nestál. Přeci jen k obsazení přístavu Čching-tao se v podstatě vnutili.

Ano, přesně tak se to dá říci...nestál a vnutili. A okamžitě začali využívat mocenského a ekonomického vakua - německé kolonie, Čína, později ruský Dálný východ. Hlavně Američané z nich byli úplně na větvi a v menší míře i Britové a Commonwealth, nemluvě samozřejmě o Číňanech. Jenže dokud byly problémy jinde, tak s nimi neměl nikdo moc sílu či vůli něco dělat, zvláště když to byl takříkajíc spojenec :)

Re: Japonsko v první světové válce

PříspěvekNapsal: 13/11/2017, 12:15
od O. Filip
Zajímavé shrnutí. Pokud jde o Čching-tao, tak to byla na koloniální poměry kvalitní pevnost s moderními betonovými objekty a pancéřovými věžemi, což umožnilo slabé posádce tak dlouhý odpor. Detailní popis pevnosti a bojů o ni bude součástí druhého dílu knihy "Pevnosti v bojích Velké války", který vyjde za několik týdnů.

Re: Japonsko v první světové válce

PříspěvekNapsal: 15/11/2017, 16:15
od Martin Hessler
Pevnosti Čching-tao scházelo předsunuté pásmo obrany. Těsně před začátkem obléhání je částečně nahradila linie polních opevnění, ale železobetonové palposty a úkryty plně suplovat nemohla. Kromě toho, obležená posádka jakékoli enklávy bez podpory zvenčí, bez šance na vyproštění a bez přísunu posil a zásob nemá před sebou jinou vyhlídku než klást odpor do krajnosti a nechat se vybít - nebo kapitulovat.