Stránka 1 z 1

Osmanská říše a Pan-Turanismus

PříspěvekNapsal: 24/10/2017, 16:52
od Rase
Obrázek

Osmanská říše a Pan-Turanismus

Pokud chceme pochopit politicko-vojenskou situaci Osmanské říše před první světovou válkou a v jejím průběhu, musíme se podrobně podívat až do druhé poloviny 19.století. V důsledku porážek na Balkáně, vytlačení ze Severní Afriky (Libye a Egypta), omezování vlivu v Arábii a Iráku, začalo Turecké národní hnutí spatřovat své poslední útočiště právě v samotné Anatólii. Část společenských elit šla ve svých plánech ještě dál a hledali budoucnost ve spojení všech Turkických národů střední Asie, do jednoho státu, doslova Pan-Turanismus.

Již od konce Krymské války spělo hospodářství do hluboké krize, ta byla podpořena tuhou zimou na konci roku 1874 a neúrodou. Státní pokladnu velice významně zatěžovalo splácení zahraničních dluhů, což se vláda snažila řešit novými daněmi. Velice rychle tak situace spěla k nepokojům v celém národnostně a nábožensky různorodém státě. Na Balkáně propukly tuhé boje s povstalci a Ruskou armádou. Výsledkem byly drtivé ztráty tureckého vojska a prakticky ztráta většiny balkánských držav. Rusové byli nuceni zastavit postup až 13 km od Cařihradu, jelikož do Marmarského moře bylo vysláno britské námořnictvo, které pohrozilo zásahem. Dne 19. února 1878 tak hrabě Ignaťjev uzavřel předběžnou mírovou dohodu v městečku San Stefano. V době, kdy se vedly v Bulharsku rozhodující boje, dosáhla ruská vojska bojových úspěchů také na kavkazské frontě. Osmanskou armádu čítající 90 000 vojáků, zde vedl Muchdar paša. Vojáci byli vyzbrojení nejmodernějšími opakovacími puškami Henry-Martiny-PeeBody, opakovačkami Winchester 66 (Yelouboy) a Winchester 73 (Turkish Henry), které byly nakoupeny v Británii a USA. Dělostřelectvo disponuje děly Krupp C73 ráže 87 mm a C73 ráže 75 mm. Na druhé straně fronty se formovala stotisícová Ruská armáda pod velením velkoknížete Michaila Nikolajeviče. Rusové byli sice hůře vyzbrojeni, ale lépe připraveni k boji. Součástí armády byly i gruzínské vojenské oddíly a milice. Zoufalou situaci na frontách definitivně vyřešil až kancléř Bismarck, který svolal 13. června 1878 Berlínský kongres. Turecké území na Balkáně tak bylo silně okleštěno, ale změny se týkaly i území na Kavkaze. Zde Rusko získalo Kars, Batumi a Ardachan, ale muselo vrátit Bajazid. Počet tureckých uprchlíků je odhadován na 130 000 až 750 000. Počet mrtvých je odhadován na 200 000, přičemž příčinou bylo vyvražďování, epidemie a nedostatek potravin. Berlínskou smlouvou se stala Arménie součástí evropských zájmů a záminkou pro humanitární intervenci. V zemi se totiž začínalo vzmáhat Arménské národní cítění a byly zde obavy, že v případě snah o autonomii, by došlo k intervenci některé z velmocí - především Ruska. Z obavy ze ztráty vlivu nad oblastí, rozhodl se sultán Abdülhamid II. podniknout demonstrativní ukázku moci. V letech 1894 až 1896 při násilnostech zemřelo přes 88 tisíc Arménů. Dalších 100 000 podlehlo následnému hladomoru a nemocem. Jedná se o odhad německého evangelického teologa a orientalisty Johannese Lepsiuse (1858–1926), který se celou událostí podrobně zaobíral. Násilí vypuklo v létě roku 1894 v oblasti Sasun, následujícího roku se nepokoje šířily od města Trapezunt na pobřeží Černého moře na jih do téměř každého většího města s arménskou populací. Bylo zničeno dva a půl tisíce vesnic, přičemž obyvatelé asi 500 z nich byli donuceni konvertovat k islámu. Došlo ke znesvěcení asi 650 kostelů a klášterů, z nichž asi polovina byla přestavěna na mešity.

Roku 1907 byl v Soluni založen výbor "Jednota a pokrok" známý i jako Mladoturci. Jejich cílem bylo prosadit politické a společenské reformy. Angažovalo se v něm i mnoho příslušníků armády a inteligence. Následujícího roku provedli revoluční převrat, v jehož důsledku byl sultán Abdülhamid II. přinucen obnovit ústavu. V roce 1909 byl sesazen a poslán do vyhnanství do Soluně, načež revolucionáři vytvořili vlastní vládu. Mladoturci byli rovněž iniciátory dalšího masakru, při němž bylo v roce 1909 v Kilikii zabito 30 000 Arménů. Situace na Balkáně měla ale dál eskalovat a v roce 1912 vypukla první balkánská válka. Ta skončila ohromným debaklem a Osmanská říše tak přišla o 85 % evropského území. V důsledku těchto bojů musely z Balkánu a Kavkazu uprchnout stovky tisíc muslimů, včetně Turků, Čerkesů a Čečenců. Až 850 000 těchto uprchlíků se usadilo v oblastech s Arménským osídlením. Vzhledem k tomu, že většina uprchlíků do oblasti přišla bez majetku (statky byly odkupovány především v Bulharsku), velice nelibě nesli soužití vedle dobře zajištěných sousedů. Tato situace se tak stala živnou půdou pro budoucí konflikt, při němž se uprchlíci velice aktivně zapojili do vyvražďování Arménů a zabírání jejich majetku. Obecně se dá ale říci, že Osmanská společnost byla v této době velice rozlícena a jeden z deníků vyjádřil náladu té doby: "Toto ať je varováním. Nedělejte si pohodlí. Nenechte svou krev vychladnout, dokud se nepomstíte." Mnozí z obyvatel říše viděli porážku v bojích jako Alláhův trest společnosti, která neuměla držet pospolu.

V důsledku porážek na Balkáně, vytlačení ze Severní Afriky (Libye a Egypta), omezování vlivu v Arábii a postupného vytlačování z Iráku, začalo Turecké národní hnutí spatřovat své poslední útočiště právě v Anatolii. Ta měla být vyčištěna od všech menšin - Řeků, až po zmíněné Armény. Část elit ale šla ve svých plánech ještě dál a hledali budoucnost ve spojení všech Turkických národů do jednoho státu, doslova Pan-Turanismus. Název Tūrān, nebo-li země Tur, pocházel z perského označení pro region v Centrální Asii. Tato oblast byla osídlena již v prehistorické době a používali jej i v Sasánovské říši pro kmeny při Severovýchodních hranicích jejich říše. Podle pozdějších zmínek se mělo jednat o pravlast Turků. V podstatě by se dalo říci, že se jednalo o Pan-Turkismus. Tradičně je zmiňováno, že jeho moderní počátky sahají až k osmanským důstojníkům a vzdělancům, kteří studovali nebo žili v Německu. Hlavní myšlenkou bylo spojit turkické národy od Altaye po Bospor. K šíření tohoto nacionalistického hnutí přispěly koncem 19.století knihy a dílo proslulého maďarského orientalisty Ármina Vámbéryho (1832-1913), který procestoval celou oblast Turkestánu v době, kdy vrcholil střet mezi Ruskem a Británií o Střední Asii. Hlavní myšlenkou Pan-Turanismu bylo očištění a posílení Turecké národnosti v Osmanské říši a spojení Tureckých národů v zahraničí. Velice politicky aktivním byl doktor Nâzım Bey (1870-1926) a samotná vláda. Od roku 1913 drželi moc pevně v rukou tzv. "Tři pašové", trojice tvořená předsedou vlády a ministrem vnitra Talatem, ministrem námořnictva Džamalem a ministrem války Enverem. Tyto myšlenky byly prosazovány tehdejší propagandou a tvořil důležitý aspekt Mladotureckého hnutí. Jak již ale bylo zmíněno, pokud měl vzniknout národnostní koridor od Anatólie až ke Kaspickému moři, odtud do Turkestánu až k hranicím Číny, musela být Arménská menšina zlikvidována nebo odsunuta. Vzhledem k tomu, že v Centrální Asii se dělily o vliv Rusko s Velkou Británií, bylo logické, že v příští válce s nimi Pašové nebudou moci spolupracovat, byť ministr námořnictva Džamal paša prosazoval navázání spojenectví s Británií, byl přehlasován. Dne 2. srpna 1914 uzavřeli zástupci Osmanské říše tajnou smlouvu s Německem. Do války, na straně centrálních mocností, se ale země zapojila až 2. listopadu 1914.

Válka na Kavkazské frontě

Nejelitnější jednotky III. armády, byly dislokovány na Kavkaze a v lednu 1915 se střetly s ruskými vojsky na arménském území. Po drtivé porážce u Šarikamiše, byli Arméni obviněni ze zapříčinění porážky. Od května 1915, byli Arméni deportováni z východních provincií směrem ke koncentračnímu táboru v Aleppu. Významní lidé a intelektuálové byli popraveni ještě před vydáním příkazu k deportaci. Mladí muži byli popraveni cestou a zbytek lidí podlehl hladu, žízni a nemocem. Ti, kteří přežili přesun do Aleppa, byli posláni přes Syrskou poušť do tábora Dajr az-Zaur v Mezopotámii. Přeživší byli zabiti nebo vyhnáni do pouště. Vyhlazení se podařilo uniknout především obyvatelům provincie Van a těm co uprchli do Istambulu. Boje na Kavkazské frontě ale pokračovaly a líté boje probíhaly v Karské oblasti. Zde byly vázány elitní jednotky proti Rusům a boje probíhaly především v okolí velkých pevností. Ruskou kavkazskou armádu, složenou především z Kozáků, vedl od ledna 1916 generál pěchoty Nikolaj Judenič (1862-1933). Jeho armáda se skládala z 1. kavkazského armádního sboru a 2. turkestánského armádního sboru 1. kavkazský armádní sbor měl sílu dvou pěších divizí dvou kozáckých střeleckých brigád a 1. kavkazské kozácké divize. 2. turkestánský armádní sbor měl sílu čtyř brigád. Součástí armády bylo i několik arménských batalionů. Judenič správně předpokládal mohutnou ofenzívu Turků svým směrem a rozhodl se protivníka předejít. Protiofenziva byla směřována proti mohutné pevnosti Erzurum, kterou chránily menší pevnosti v okolních horách. V případě úspěchu by se naskytla volná cesta do hloubky území protivníka. Desátého ledna 1916 byla ofenzíva zahájena a 3. armáda pod velením Envera Paši, byla velice zaskočena a začala ustupovat. Boje probíhaly v hlubokém sněhu a silných vánicích. Rusové ale byli vybaveni teplým oblečením a bílými maskovacími převlečníky, rovněž využívali taktiku úderných družstev, kterou dokázali likvidovat kulometná hnízda. Při této počáteční ofensivě nazvané jako bitva u Koprukoy, ztratili Turci 20 000 mužů a Rusové 12 000. V závěrečné fázi bojů, se Rusové dostali až k mohutné pevnosti Erzurum. Pevnost byla napadena v noci a obsazena po pěti dnech krutých bojů, dne 19. února 1916. Rusové ukořistili 9 standard, 327 děl a zajali 5 000 vojáků. Turci přišli o 10 000 vojáků, Rusové ztratili 1 000 vojáků, 4 000 byly zraněny a 4 000 utrpělo omrzliny. Toto vítězství otevřelo ruské armádě bránu až k Černému moři. V průběhu léta 1916 byl za námořního výsadku kozáků dobyt významný přístav Trabzon. Další porážku Turci utržili v bitvě o Erzican a museli začít ustupovat na Západ. Obsazená území Západní Arménie, byla začleněna do Ruska a většinou úředníků vedoucí správu oblastí se stali Arméni. Díky těmto vítězstvím, uznaly státy Dohody Ruské nároky na Konstantinopol, černomořské průlivy a severní část turecké Arménie.

Na druhé straně Kaspického moře, ve střední Asii, probíhalo od roku 1916 tzv. Basmačské povstání. Cílem hnutí bylo osamostatnit muslimské národy od Ruské nadvlády. Oblastí nepokojů byl tehdejší Turkestán, přesněji dnešní Kazachstán a Uzbekistán. Tisíce lidí bylo zabito, nebo utekli do Číny. V roce 1917 probíhaly boje o Kokand, kde na jedné straně stály síly, které vedl Igrash Bey a na druhé straně Rusové podporováni Armény. K tomuto povstání se ještě vrátíme, nyní zpět na Kavkaz. V prosinci 1917 uzavřeli Bolševici s Osmanskou říší mír, všechny kavkazské národy ale odmítly uznat bolševickou nadvládu a ti tak ztratili kontrolu nad oblastí. V únoru 1918 vzniká nezávislá Zakavkazská demokratická federativní republika (Arménie, Gruzie a Ázerbájdžán). Jelikož hrozil vpád Osmanských vojsk do země, proběhla konference v Trabzonu, po níž se federativní republika musela vzdát západní Arménie a měst Batumi, Kars a Ardahan. Smlouva obsahovala demilitarizaci všech ruských a arménských jednotek jak v západní, tak i ve východní Arménii. Vybíjení Arménů tak mohlo znovu pokračovat. Turci velice brzy, v květnu, začali požadovat města Gjumri, Ečmiadzin a Tbilisi. Gruzínští delegáti byli zděšeni vývojem situace a tak 26. května 1918 vyhlásili samostatnost, načež se federativní republika rozpadla. Turci obsadili město Ečmiadzin, a měli tak volný přístup k centru arménského odporu, městu Jerevan. Arménské vojsko však bylo schopno odvrátit totální porážku a zvítězilo v bitvách u Sardarabadu a Karakilisu v květnu 1918. Část východní Arménie tak zůstala nezávislá. Situace na ostatních frontách ale byla pro Osmanskou říši katastrofální a pod dojmem hrozícího kolapsu byla Mladoturecká vláda sesazena. Tři pašové a část jejich stoupenců prchla do zahraničí. V prosinci 1918 se Turci ještě pokusili zabránit ztrátě provincií obydlených Armény ve východním Turecku - Fakhr al-Din Pirioghl vyhlásil v západní Arménii Jihozápadní kavkazská republika. Hlavním městem se stal Kars a republika se měla stát loutkovým státem Turecka. Republika existovala zároveň s britskou intervenční správou západní Arménie a byla rozpuštěna v květnu 1919 po nátlaku Britů. Turci se rovněž snažili udržet přístupu ke Kaspickému moři a tedy i možného propojení s turkickými národy na Západ od tohoto vnitrozemského moře, můžeme spatřit v arménsko-ázerbájdžánské válce. Ta probíhala od roku 1918 do roku 1920. Za Arménskou republiku se postavila Velká Británie a za Ázerbajdžánskou demokratickou republikou Turecko. Vzhledem k odlehlosti se ale obě mocnosti zapojily do konfliktu pouze v okolí Baku. Boje probíhaly o Náhorní Karabach a Nachičevan. V srpnu 1920 byla uzavřena mírová smlouva v Sèvres, která byla jedna ze smluv končící první světovou válku mezi státy dohody a Osmanskou říší. Turecko bylo nuceno uznat arménskou nezávislost a odstoupit jim velkou část svého území na východě. Turecká vláda ale mírovou smlouvu neratifikovala. Mustafa Kemal začal bojovat proti rozdělení tureckého území a požádal o pomoc Moskvu. Získal tak jak zlato, tak i zbraně (mimo jiné houfnice). V září 1920 turecká armáda zaútočila na arménskou provincii Kars. V říjnu 1920 padlo město Alexandropol a Arméni byli nuceni zažádat o mír. Arménie ztratila veškeré území západní a velkou část východní Arménie. Turkům se sice nepodařilo udržet koridor ke Kaspickému moři, dokázali ale udržet východní hranici země.

Pokud se podíváme na dění v Turkestánu v této době, tak v lednu 1920 obsadila Rudá armáda významné město Chiva v Uzbekistánu. V listopadu 1921 se v Turkestánu objevil bývalý Osmanský ministr války, Enver Paša. Ten hodlal v oblasti vytvořit konfederaci svobodných států, přesně dle idejí Pan-Turanismus. Dokonce vyzval tamní národy k džihádu a podařilo se mu tak proměnit povstaleckou skupinu partyzánů na impozantní sílu čítající 16 000 mužů. Povstalcům se podařilo obsadit Bucharu, Samarkand a Dušanbe. Rudá armáda se ale začala postupně přesouvat do oblasti a za podpory loajálních sil přešly do protiútoku. Bolševické síly byly dokonce podporovány letouny. V květnu 1922 odmítl Enver Paša mírovou nabídku. Začaly boje, při níž byli povstalci vytlačováni na východ regionu. Během jednoho z posledních útoků kavalerie, byl zabit i samotný Enver Paša. Jeho nástupcem se stal Selim Paša, ten byl ale se zbytkem vojsk donucen k ústupu do Afghánistánu. Od této doby podpora hnutí upadala a omezovala se jen na menší výpady. Boje v regionu probíhaly ale velice dlouho a poslední pevnost Basmačských povstalců padla až v roce 1934. Co se týče myšlenek Pan-Turanismu, tak ty nebyly tak zcela zapomenuty ani v Turecku. V roce 1923 založil Mustafa Kemal - Atatürk, Turckou republiku a Mladotureckou stranu zakázal. Větší část jejich členů ale vstoupila do Lidové strany Mustafy Kemala.

Zdroje:
Johannes Lepsius - Armenia and Europe: An Indictment (1897)
Vojtěch Mayerhofer - Illustrovaná kroniíka války východní (1879)

https://en.wikipedia.org/wiki/%C3%81rmi ... mb%C3%A9ry
https://en.wikipedia.org/wiki/Naz%C4%B1m_Bey
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ham%C3%AD ... A9_masakry
https://en.wikipedia.org/wiki/Russian_C ... orld_War_I)
https://kolackovsky.blog.idnes.cz/blog. ... tver=touch

Obrázek
Ármin Vámbéry (1832-1913) a jeho cesta po střední Asii

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek
devět osmanských standard ukořistěných po pádu pevnosti Erzurum

Obrázek
jedno z 327 tureckých děl v pevnosti Erzurum

Re: Osmanská říše a Pan-Turanismus

PříspěvekNapsal: 26/10/2017, 07:19
od palo satko
Rase maš tam "narodnostnu" chybu Ármin Vámbéry nebol Madar. Bol uhorsky občan, v Uhorsku narodeny Nemec, narodil sa vo Sv. Jury pod Malymi Karpatami, kde žila nemecka menšina a Slovaci. Svoje diela napisal v nemčine. Madari si ho sice "skonfiškovali" pre seba, lebo napisal dobru študiu aj o Madaroch, ktora je dodnes použitelna, ale to nemeni nič na tom, že už v tych časoch sa už jasne narodnostne rozlišovalo. Napriklad pri migracii do USA sa uradny zápis o narodnosti písal : Hungary - Slovat, Hungary - German, Hungary - Rurthenian, . Ked som hladal zapis mojho pradeda pri prichode na Ellis Island pri New Yorku, tak tam to bolo jasne napisane. Môj dedo je zapísany ako Hungary - Slovak, lebo tak sa o sebe vyjadril a Američania mali pre Uhorsko zavedeny taky system evidencie. Len meno mu odpisali priamo z dokladov a namiesto Štefana napisali Ištván. :D

Nakoniec tu je ta kniha o pôvode Madarov a je z nej jasne ako sam seba volal https://archive.org/details/derursprungderma00vm

Re: Osmanská říše a Pan-Turanismus

PříspěvekNapsal: 26/10/2017, 09:32
od Rase
Tak Hermann Vámbéry, zajímavé, tak nějak mě nenapadlo se zrovna po jeho původu víc pídit. Co si vzpomínám, tak sme viděli jeho sochu nedávno v Budapešti a říkali si, co to asi bylo za Turka, když má turban :D

Re: Osmanská říše a Pan-Turanismus

PříspěvekNapsal: 26/10/2017, 13:14
od Bublifuk
Tedy Rase, tomu říkám výkonnost :razz:
Takže jen technická - ty turecké pušky za války 1877-78 se jmenovaly Peabody Martini, což zas není tak podstatné, ale hlavně opravdu nešlo o opakovačky. Byly to jednoranné zadovky na jednotný náboj plněný černým prachem. Byly nepochybně výtečné, přesné a s velkým dostřelem (na svou dobu), rozhodně lepší, než Krnky, kterými převážně disponovali Rusové. Ale ale pořád "jen" jednoranovky.
Jinak článek velmi zajímavý, o tom žádná!

Re: Osmanská říše a Pan-Turanismus

PříspěvekNapsal: 26/10/2017, 13:52
od Rase
Něco o těchto puškách sme nakousli už v článku o Albánské legii, ono právě na Balkáně se tyhle pušky objevovaly poměrně dlouho. Ještě jsem dohledal, že v letech 1870 a 1871, nakoupila Osmanská říše 45 000 pušek Winchester model 1866 a 5 000 karabin. Počty nakoupechých pušek Winchester model 1873 jsem nenašel, ale byly komerčně prodávané za 100 dolarů (v dnešních cenách 2 200 dolarů). Pušek M1874 Type A/B Turkish Peabody-Martini bylo prodáno více jak 600 000. Winchestrovek tedy byl opravdu jen malý zlomek, myslel jsem, ale že minimálně ony už byly opakovačkou. Pokud ne tak omluva. Článek jsem nechal chvíli odležet v šuplíků, ale pak jsem si řekl, že už do toho vlastně nechci šťourat :D
https://www.tapatalk.com/groups/british ... 16172.html

Obrázek

Obrázek

Re: Osmanská říše a Pan-Turanismus

PříspěvekNapsal: 27/10/2017, 07:16
od Martin Hessler
Co se pušek Peabody-Martini a Winchester týče, skutečně sloužily v turecké armádě paralelně, ač se jednalo o konstrukčně i balisticky zcela rozdílné zbraně. Pušky Peabody byly odolné jednoranné zadovky, ve své době balisticky vynikající, výkonné a přesné (ačkoli samozřejmě používaly náboje laborované černým prachem) a hodily se ke střelbě na větší vzdálenosti. Na proti tomu pušky Henry a Winchester byly pákové opakovačky, drahé, poměrně choulostivé a komorované na náboje, svými vlastnostmi blízké revolverovým. Byly však schopny rychlopalby a poskytovaly tak pěchotě i jízdě velkou palebnou hustotu na kratší vzdálenosti. Turečtí vojáci je tedy zpravidla používali v zákopech a opevněných postaveních k odrážení ztečí nepřítele. Z dnešního hlediska by se to asi dalo přirovnat k souběžné existenci a různému taktickému určení samopalů a opakovacích pušek ve 2. sv. válce.

Pátý obrázek shora (v článku) je tak trochu záhada: Vojáci mají turecké uniformy, ale pušky jsou evidentně Mosiny. Že by kořistní výzbroj?

EDIT (viz příspěvky níže): Co vím, tak c. a k. armáda používala pro prapory Landwehru a k výcviku záloh slušně velké množství kořistních pušek Mosin. Takže mohly pocházet i odtud.

Re: Osmanská říše a Pan-Turanismus

PříspěvekNapsal: 27/10/2017, 10:06
od Bublifuk
Děkuji Martinovi za upřesnění. Je to přesně tak. Opakovačkami v Osmanské armádě byly v r.1877 pákovky Winchester a Henry na náboje dosti nízké výkonnosti Plnohodnotnými armádními opakovačkami se tak staly až Mauserovky m1887 (stále černý prach, trubicový zásobník pod hlavní), vzápětí následované Mauserem 1890, což už byla moderní puška na bezdýmný prach nabíjená páskem.

Re: Osmanská říše a Pan-Turanismus

PříspěvekNapsal: 27/10/2017, 10:44
od Rase
Co vím, tak Němci Turkům (a vlastně i R-U) posílali staré Gewehry 1888, tak je docela možné, že jim dodávali i kořistní ruské zbraně. Co vím, tak němci je nepoužívali a u rakušanů jsem je taky nějak nezaznamnal (88 jo)

Re: Osmanská říše a Pan-Turanismus

PříspěvekNapsal: 27/10/2017, 19:12
od Ernst
Skvělý článek, který opět dokazuje absolutní absenci kritického pohledu na svou historii u mnohých Turků viz paragraf o urážce tureckosti, kdy si i Orhan Pamuk před pár lety málem šel sednout za to, že ve svých románech nezamlčel i temnou stranu turecké historie. :) Dodal bych k cestovateli A. Vámbérymu, že byl Žid z Uherska, který na svých cestách přijal islám. Pocházel z chudší ortodoxní židovské rodiny. Viděl jsem jeho jméno na hradbách v Bratislavě, kde v létě byla výstava o tamních slavných Židech z 18-20. století. Aspoň mě to donutilo se konečně zde zaregistrovat po delším období nadšeného čtení článků. :D Díky Vám za ně. Vámbéry měl štěstí, že v době, kdy navštívil konzervativní muslimské země, jako je Afghánistán, ještě tam nebyl tak silný antisemitismus, jaký se rozvinul po založení Izraele. Proto taky svoje cesty přežil.

Re: Osmanská říše a Pan-Turanismus

PříspěvekNapsal: 27/10/2017, 21:38
od Rase
Zdravím
tehdy se dalo určitě zajímavě cestovat. Pokud člověk nic neměl, tak mu nebylo co sebrat a k poutníkům se tamní lidi chovali (chovají) pohostinně. Tak se asi dalo přežít, rozhodně to muselo být neskutečné putování. K náboženství byl tehdy, řekněme, hodně vlažný vztah.
Ještě jsem si vzpomněl, že v Turkestánu byly v době první světové války zajatecké tábory a v nich nemálo českých vojáků. Jejich deníky jsou docela hodně zajímavé - popisy domorodců, jejich zvyků atd. Celkově to musel být neskutečný kulturní šok, pro lidi, co třeba celý život žili ve své vesnici nebo městečku a najednou se dostali do takové tramtárie - úplně jiného světa. Někteří tito vojáci, se později dali k československé legii.
Hodně zajímavé byly německé aktivity v Osmanské říši. I o masakrech Arménů, němečtí poradci minimálně věděli a je docela možné, že je i pomáhali organizovat. Zajímavý byl i pohled Císaře Viléma II. na islám a muslimy. Doporučuju se mrknout na tento pěkný dokument:


Re: Osmanská říše a Pan-Turanismus

PříspěvekNapsal: 28/10/2017, 08:14
od Zemakt
Viz německé aktivity: ve starších LK vycházel seriál o zdejší letecké válce, Němci do této části světa sypali nemálo zdrojů a to jak materiálních tak lidských. Když by jsi to byl ochotnej nějak uchopit, slibuji, že dnešní ekl strávím scanováním, Rase?

Re: Osmanská říše a Pan-Turanismus

PříspěvekNapsal: 28/10/2017, 09:45
od Rase
Tak asi bych z toho neudělal tak masivní článek, jak bývá u letadélkářů zvykem, ale můžu to nějak zpracovat :D

Re: Osmanská říše a Pan-Turanismus

PříspěvekNapsal: 22/11/2017, 21:40
od Rase
Turecký voják vracející se z 1. balkánské války v roce 1913, kdy Osmanská říše utrpěla těžkou porážku a ztratila většinu zbývajícího území v Evropě.

Obrázek

Re: Osmanská říše a Pan-Turanismus

PříspěvekNapsal: 23/11/2017, 14:26
od Rase
Je potřeba si připomenout, že na konci První světové války stáli Turci před hrozbou likvidace vlastního státu.
Krom odtržení okrajových částí Osmanské říše reálně hrozilo i rozparcelování celé Anatolie mězi vítězné mocnosti (!)

Poválečné boje a Mustafa Kemal

Boje první světové války byly pro Osmanskou říši ukončeny příměřím z Mundros dne 30. října 1918. Byly obsazeny úžiny Bospor a Dardanely a 13. října 1918 napochodovaly Dohodové jednotky do Istanbulu. Mírové dohody mezi státy Trojdohody a Trojspolku byly dojednány na Pařížské mírové konferenci v roce 1919. Velká Británie měla získat Irák, Palestinu a Zajordánsko, Francie si chtěl přivlastnit Sýrii a Libanon. Východní oblasti měly připadnou nově vzniklé Arménii a západní části obývané řeckou menšinou (především pobřežní oblasti včetně města Smyrny - dnešní İzmir) a východní Thrákie byly přiřknuty Řecku. Hlavní město Istanbul a úžiny Bospor a Dardanely se měli stát demilitarizovanou zónou pod správou Britů. Na základě připravované smlouvy by Turci ztratili veškerá území s netureckým obyvatelstvem, což bylo téměř 80% z předválečné rozlohy. Ještě před podepsáním smlouvy se aktivity chopili Řekové a 15. května 1919 se vylodilo na dvacet tisíc řeckých vojáků krytých britským námořnictvem ve Smyrně.
Turečtí představitelé byli zděšení z obsahu připravované mírové smlouvy a někteří se rozhodli jednat. V květnu 1919 Mustafa Kemal se svým důstojnickým sborem tajně opustil Istanbul a ve vnitrozemí se rozhodl organizovat a sjednocovat odpor proti okupantům. V červenci 1919 osmanský sultán přikázal Kemalovi ustat v jeho přípravách na válku a navrátit se do Istanbulu. Kemal neuposlechl a v září 1919 uspořádal Kongres v Silvas, kde se sešli čelní představitelé budoucího Tureckého národního hnutí a definovali společné cíle a postup proti okupačním silám
Na konci roku 1919 proběhly nové volby do parlamentu Osmanské říše. Očekávalo se, že volby dají říši nový legitimní orgán, který potlačí Kemalovo Národní hnutí. Volby byly bojkotovány místními Řeky a nová vláda, která sídlila v Brity okupovaném Istanbulu, neměla v očích Turků žádnou váhu. Velkým vezírem se stal Ali Rıza Paša, který ale přímo podléhal britské okupační správě. Poslední oficiální zasedání parlamentu se konalo 12. ledna 1920. Byl zde přednesen telegram od Mustafy Kemala, který prohlásil Turecké národní hnutí za jedinou právoplatnou tureckou vládu a vybízel k odporu proti okupantům. Prohlášení si získalo velkou podporu mezi poslanci, ale Britové jakékoliv oficiální přijetí myšlenek z kongresu v Silvas zarazili. Britové chápající, že Osmanský parlament jim nepomůže v dosažení jejich cílů, se rozhodli vyřešit situaci vojensky. Dne 15. března 1920 začali obsazovat klíčové úřady v Istanbulu a zatýkat příznivce Národního hnutí.
V situaci, kdy se společnost začala dělit na příznivce sultána a kemalovce, začal Kemal kontaktovat guvernéry jednotlivých regionů a vojenské představitele s prohlášením, že stále bojuje za sultána a jeho cílem je jeho osvobození z rukou Britů. Mnozí jeho slibům uvěřili a přidali se na stranu kemalovců. Sultán poslal do boje na 4 000 vojáků, kteří byli posílení o 2 000 vojáků neturecké národnosti. Sultánova armáda začala útočit v dubnu 1920 na pozice kemalovců, ale trpěla nízkou morálkou, častými dezercemi, a tak nebyla vhodným partnerem pro potlačení povstání. Britská okupační správa požádala parlament v Londýně o posily, ale byla odmítnuta. Nakonec se Britové obrátili na spojence, který již v Malé Asii svá vojska měl - na Řecko.

Řecko-Turecká válka

V létě 1920 podnikli Řekové několik úspěšných útoků k zajištění okolí města Smyrna. I přes odpor turecké armády se jim podařilo ovládnout celou západní a severozápadní Malou Asii. V srpnu 1920 podepsali představitelé Osmanské říše Sèvreskou smlouvu, turecký parlament ji ale odmítl ratifikovat, a tak Řekové zaútočili svými vojsky dál na východ do vnitra Malé Asie s cílem donutit Turky smlouvu ratifikovat. Řecký postup byl rychlý hlavně díky špatné výzbroji bránicích se Turků. Po volbách v Řecku se vrátil na trůn král Konstantin I., zarytý příznivce Německa, což znamenalo že Dohodové státy přestaly Řeky finančně a materiálně podporovat. Oproti tomu se turkům dostalo nečekané podpory ze strany sovětského Ruska. Bolševici mezi roky 1920 až 1922 dodali 39 000 pušek, 327 kulometů, 54 kanónů, 63 miliónů nábojů, 147 000 dělostřeleckých granátů, 2 hlídkové lodě a několika miliónovou finanční pomoc. Kemal tak byl schopen vybudovat moderní armádu, která svou první vítěznou bitvu svedla u İnönü v lednu 1921. V červnu 1921 řecká armáda zahájila masivní ofenzívu v linii Afyonkarahisar-Kütahya-Eskişehir. Kemalisté byli poraženi a dali se na ústup. Řecká armáda ale namísto pronásledování a zlikvidování zbytku turecké armády zvolila držení pozic zhruba 100 km od hlavního města Ankary. Po měsíci příprav Řekové opět zaútočili směrem na Ankaru a v srpnu 1921 se střetli s Turky v bitvě na řece Sakaryi. Boje trvaly 21 dní a nepřinesly jasného vítěze. Řekové se dostali na vzdálenost 40 km od Ankary, ale byli následně zatlačeni zpět. Prudkost bojů silně vyčerpala obě strany. Řekové nakonec byli první, kdo dal povel k ústupu do původních pozic. Kemal, který si byl vědom své strategické výhody, začal s reorganizací armády za účelem protiútoku. Řekové na druhé straně posilovali své obrané pozice. Turci zaútočili na řecké pozice na konci srpna 1922. Řecké obrané linie byly prolomeny 26. srpna a 30. srpna Turci drtivě zvítězili v bitvě u Dumlupınaru. Řekové v bitvě ztratili polovinu armády a o osudu války bylo prakticky rozhodnuto. Turci obsadili 9. září 1922 Smyrnu, kde následně propukl pogrom proti netureckému obyvatelstvu. Řecká a arménská část města lehla popelem a z města prchlo veškeré řecké obyvatelstvo. Událost je dnes známá jako Velký požár Smyrny. Poslední řecké jednotky kapitulovali 18. září 1922. Turecká ofenzíva netrvala ani dva týdny a skončila drtivým tureckým vítězstvím.
Boje mezi Francií a Tureckem na Jižní frontě, byly ukončeny 9. března 1921 Kilikijským mírem a hranice definována Ankarskou smlouvou z 20 října 1920. Turci na jejím základě získali jižní část Malé Asie výměnou za zaručení francouzského mandátu v Sýrii. Vojenské střety mezi Tureckem a okupačními silami oficiálně skončily příměřím z Mudanyi z 11. října 1922. Následovalo velice dlouhé a složité jednání mezi Brity reprezentující Dohodové státy, Turky a Řeky, které skončilo podepsáním Lausannské mírové smlouvy 24. července 1923. Řekové se na jejím základě vzdali veškerých území v Malé Asii a odevzdali Turkům východní Thrákii. Turci na druhé straně ukončili nároky na území Sýrie, Libanonu, Iráku a Palestiny. Rovněž uznali demilitarizaci úžin Bospor a Dardanel. Turecká republika byla vyhlášena Velký národním shromážděním 29. října 1923 a jejím novým hlavním městem se stala Ankara. Mustafa Kemal byl zvolen prvním tureckým prezidentem, který s pomocí svých spolubojovníků v následujících letech provedl mnoho významných reforem a vytvořil z Turecka sekulární, moderní a národní stát.

Dění v Arménii

ihned po podepsání Sèvreské mírové smlouvy srpnu 1920, zaútočili Turci na arménské pozice. Válka byla oficiálně vyhlášena 24. srpna 1920 a vrchním velitelem tureckých sil se stal Kâzim Karabekir. Ruské zbraně a záruky o nevměšování předurčily výsledek střetnutí. Arménská armáda neměla proti početnějšímu a lépe vyzbrojenému nepříteli žádnou šanci. V říjnu 1920 padlo město Alexandropol a v listopadu 1920 propuklo v Arménii bolševiky zorganizované povstání. Ti požádali sovětské Rusko o ochranu zbývajícího arménského území před Turky. Na konci listopadu 1920 obsadila zbývající území Arménie Rudá armáda. Boje ukončila Smlouva z Alaxandopole v prosinci 1920 podepsána Turky a sovětskými představiteli Arménie. Arméni nejen ztratili veškeré území západní a velkou část východní Arménie. V době jednání o podepsání Lausannské mírové smlouvy (červenec 1923) mezi Dohodovými státy a Tureckem, již arménský stát neexistoval. Dohodové státy včetně nejbližších spojenců, Francouzů, vyměnili arménskou nezávislost za vznik silného tureckého státu, který se měl stát nárazníkovou zónou proti bolševické revoluci. Hranice mezi Tureckem a Ruskem se tak vrátila na linii, kde byla před Rusko-tureckou válkou (1877–1878).

Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Karssk%C3%A1_smlouva
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98eck ... v%C3%A1lka

Obrázek

Re: Osmanská říše a Pan-Turanismus

PříspěvekNapsal: 12/2/2018, 12:43
od Rase
Vazba na Írán

Ještě taková zajímavost k samotnému Pan-Turanismu. On ten původ nemá vlastně nic moc společného s Turky, ale původně se týkal Íránců (Peršanů). Podle eposu Šáhnáme (z počátku 11.století, cca o patnáct století mladší než Avesta) byly kočovné kmeny osídlující střední Asii poddanými legendárního Túra, syna Ferejdúna, jehož další syn Íradž byl mýtickým vládcem Íránců. Spojení Túránců s Turky vzniklo až po poturčení střední Asie, které se částečně projevilo až v této době. V Šáhnáme je Túr považován za Turka, přestože Túránci ze Šáhnáme a staří Turci byly zcela odlišné národy. Obyvatelé Túránu byly íránské kmeny avestského období. Íránská mytologie popisuje Túránce jako samostatnou větev íránského národa, sídlící v Túránu a svářící se s Íránci. Jistá část intelektuálů v Osmanské říši si tak adoptovala tuto myšlenku patrně po poznání, že původní říše situovaná kolem Středozemního moře je neudržitelnou.
Zajímavý je rovněž pohled Evropy. V 19.století a na počátku 20.století byly evropskými učenci (zejména v Německu, Maďarsku a na Slovensku) za túránské považovány národy hovořící neindoevropskými, nesemitskými a nehamitskými jazyky, zejména mluvčí altajské, uralské, drávidské a japonské jazykové rodiny. Od počátku 20. století byl pojem Túrán používán na Západě jako všeobecné označení pro střední (či centrální) Asii. Z této doby pochází geografický termín Turanská nížina. Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/T%C3%BAr%C3%A1n

Obrázek
Íránský národní hrdina Azerbajdžánského původu - Sattar Khan (1866–1914)